Manlleu & Torelló

Kousek severně od města Vic se na trase regionálních vlaků směřujících do Pyrenejí rozkládají v rovině známé jako Plana de Vic dvě města - Manlleu a Torelló. Ačkoliv při pohledu z vlaku to tak možná nevypadá, i v těchto místech lze najít něco neobyčejného či přinejmenším zajímavého.

Centrální náměstí (Plaça de Fra Bernadí) v Manlleu (Foto: Facebook Ajuntament de Manlleu)

MANLLEU

Ačkoliv je okolí Manlleu poměrně bohaté na archeologické nálezy z doby kamenné či bronzové, podobně jako v případě sousedního Torelló i Manlleu vzniklo pravděpodobně někdy v 9. stol. původně jako skupinka domů okolo místního kostela - v daném případě jde o kostel a následně i klášter Santa Maria de Manlleu, o němž máme první písemnou zmínku z roku 906. Současný kostel je však až barokní verze z 18. století, navíc kompletně zrekonstruovaná po ničivém požáru z počátku španělské občanské války (červenec 1936). V dalších staletích se osud města vesměs prolínal s osudem Katalánska - i zde museli přestát nejrůznější boje či morové rány. Zajímavostí je, že během války o španělské dědictví (1701-1714) se Manlleu přidalo na stranu později vítězných Bourbonů, a to na truc tehdy znepřátelenému městu Vic, které naopak podporovalo Habsburky. Proto Manlleu po válce neutrpělo žádné represe a mohlo v poklidu vzkvétat. Největšího rozvoje však dosáhlo s průmyslovou revolucí v průběhu 19. stol. Podobně jako v případě Torelló i zde hrál hlavní roli průmysl textilní, který ve 20. století vystřídala metalurgie. Ještě předtím byla významná i místní produkce šňupacího tabáku. V roce 1879 dorazila do Manlleu železnice. Aktuálně je město domovem více než 20 000 obyvatel.

Co se týče památek a podobných spíše turistických záležitostí, Manlleu toho až tolik nabídnout nemůže, i když třeba milovníci románského slohu najdou potěšení v kostelících Sant Julià de Vilamirosa a Sant Esteve de Vila-setrú, které se nacházejí na periferii spíše industriálně laděného města. Nejznámějším muzeem je pak Museu del Ter, jež bylo zřízeno roku 2004 v budově bývalé továrny (Can Sanglas) na konci místního vodního kanálu. Právě procházka okolo tohoto kanálu návštěvníkovi asi nejlépe pomůže pochopit industriální historii města. A místem, které je v Manlleu opravdu třeba navštívit, je samozřejmě centrální loubené náměstí Plaça de Fra Bernadí (viz foto výše), centrum veškerého dění a jeden z nejmalebnějších koutů Manlleu. Pokud do této oblasti dorazíte v pravý čas, tedy paradoxně spíš v zimních měsících, více zážitků váš čeká v nedalekém Torelló...

TORELLÓ

Torelló je menší ze zmiňované dvojice. Bydlí tu okolo 14 000 lidí. Historie města sahá v podstatě až do 9. století, ze kdy máme též první písemné zmínky o místním hradu (Castell de Torelló*), jehož trosky se dnes nacházejí na kopci nad sousedním městečkem Sant Vicenç de Torelló. Samotná obec začala vznikat právě ke konci 9. století v okolí kostela Sant Feliu de Torelló, který je ve své nynější barokní podobě dodnes jedním ze symbolů města. Faktem je, že dějiny Torelló jsou dosti pohnuté. S trochou nadsázky se dá tvrdit, že co století, to nějaká pohroma. Zatímco ve 14. a 15. stol. město decimovaly morové rány, během války ženců (1640-1652) to byly zase hordy španělských a posléze francouzských vojáků, kteří proti sobě na území Katalánska válčili. Ani v dalších válkách nebylo Torelló ušetřeno. Vypáleno bylo ve slavném roce 1714, avšak zle se na něm podepsaly i války v průběhu století devatenáctého. Svou daň si vybrala i španělská občanská válka (1936-1939), jejímž standardem bylo vypalování kostelů na počátku vojny a tvrdá perzekuce republikánů na jejím konci.

A aby toho neštěstí nebylo málo, umístění města do soutoku dvou řek (Ter a Ges) přineslo místním řadu těžkých chvilek při pravidelných povodních. Poslední taková město postihla v říjnu 1940. Voda se tehdy prohnala několika ulicemi, na nichž doslova zametla se všemi těmi domy, které byly vystavěny z nepálených cihel. Výsledek: přibližně padesátka mrtvých. Ale přejděme i k něčemu pozitivnějšímu. Právě přítomnost obou řek dala Torelló v 19. stol. velký industriální potenciál. Postupně se tu začalo velice dařit textilnímu průmyslu, ve 20. stol. ho vystřídala metalurgie.

Dnešní Torelló je v Katalánsku kromě své průmyslové tradice proslulé především dvěma neobyčejnými kulturními záležitostmi. Jednou z nich je Festival de Cinema de Muntanya (doslova něco jako "Horský filmový festival"), jenž se koná každoročně v listopadu a má již mnohaletou tradici. Festival nabízí především snímky s ekologickou, horskou či všeobecně outdoorovou tematikou. Druhou slavnou akcí je místní karneval známý jako Carnaval de Terra Endins ("Karneval ve vnitrozemí"). Tedy abychom to uvedli na pravou míru, jeho sláva je poměrně dobře známá v rámci Katalánska. Mimo něj o této události většinou slyší jen hrstka vyvolených, nejčastěji pak zahraniční studenti z univerzity ve Vicu. Toť ovšem velká přednost onoho karnevalu, jelikož je jedním z mála, který si i při své velkoleposti (desítky tisíc lidí, spousta alegorických vozů atd.) dokáže udržet takřka stoprocentně domáckou atmosféru. Drtivá většina návštěvníků je totiž z Torelló, Manlleu, Vicu či okolních vesnic. Pro člověka mimo tuto oblast tak jde ve srovnání s jinými známými katalánskými karnevaly (Sitges, Vilanova) o dosti autentickou podívanou.

Karneval v ulicích Torelló (2016)

Karneval v ulicích Torelló (2016)

*První zmínky o tomto hradu pocházejí z roku 881. Jeho význam upadá v 15. století, jelikož ho roku 1427 hodně poničilo zemětřesení. Měl dokonce kvůli tomu být i zbořen, nicméně během katalánské občanské války (1462-1472) byl prokázán jeho stávající strategický význam. O necelých sto let později, roku 1554, však už takové štěstí neměl a byl na příkaz katalánského místokrále z větší části zbourán, aby neposkytoval útočiště banditům. Dílo zkázy pak o další dvě století později dovršil silný hurikán. Do dnešních dní se tak dochovaly jen trosky jediné věže.

Besalú

Besalú je městečko na severu Katalánska, leží necelých 30 km severně od Girony a žije v něm okolo 2 400 obyvatel. Oproti mnohým podobným katalánským městečkům je ale Besalú velice oblíbenou zastávkou poznávacích zájezdů po Katalánsku, protože se může chlubit velice zachovalými historickými památkami, které spolu s řekou Fluvià propůjčují městečku neobyčejnou fotogeničnost. 

Letecký pohled na Besalú (Foto: www.catalunyaexperience.fr)

Právě historie a její pozůstatky jsou pro návštěvníky Besalú tím největším tahákem. I když zde v dávné minulosti sídlili Římané či Vizigóti, skutečné město tu vzniklo až v 10. stol. Z té doby pochází zmínky o místním hradu, v jehož okolí postupně vyrůstaly obytné domy. Od 10. do počátku 12. stol. bylo Besalú centrem stejnojmenného hrabství, jež se roku 1111 integrovalo do hrabství barcelonského. Již jako samostatné hrabství i později ve zbytku středověku bylo Besalú jedním z nejdůležitějších měst na severu Katalánska, jelikož se nacházelo ve velmi strategické pozici na cestě mezi pobřežím a vnitrozemím. Velmi slavné období Besalú zažívalo především za vlády hraběte Bernata Tallaferra (970-1020), který udržoval styky se spoustou vlivných lidí a dokonce i se samotným papežem. Tallaferro kromě značného rozvoje svého hrabství dosáhl i toho, aby bylo v Besalú zřízeno samostatné biskupství (1017). To však zaniklo po třech letech kvůli smrti onoho hraběte.

Mezi nejvýznamnější památky Besalú patří kostely Santa Maria, Sant Julià a Sant Vicenç, všechny tři pocházející ve své aktuální podobě ze 12. a 13. století. Spolu s klášterem Sant Pere tak svou v základu románskou architekturou skvěle doplňují úzké středověké uličky a náměstíčka, která je obklopují. Alespoň malá část se pak dochovala i z původního hradu, který se tyčí na kopečku uprostřed města a o němž máme první písemné zmínky z roku 957. Samostatnou čtvrť ve středověku tvořila asi dvacítka židovských rodin. Po nich ve městě zůstala dochována část synagogy a mikve (prostor židovské rituální lázně). Svou zachovalostí patří tento židovský komplex k těm nejvýznamnějším v Evropě. Pro hračičky zmiňme jako významný monument i místní Muzeum miniatur a mikrominiatur, jež se může chlubit jednou z největších kolekcí svého druhu v Evropě.

Tím největším turistickým tahákem Besalú je však opevněný kamenný most nad řekou Fluvià. Ten je zároveň i jasným symbolem města. Původní románský most byl v Besalú určitě postaven již v 11. stol., nicméně svou dnešní charakteristickou podobu získal až při kompletní rekonstrukci po ničivé povodni z roku 1315. Voda jej pak pobořila ještě několikrát; část mostu byla též vyhozena do povětří během španělské občanské války (1936-1939) a následně zrekonstruována v průběhu 60. let. minulého století. Most je významný nejen svým opevněním a zvláštním architektonickým řešením; ve středověku šlo pro město o významný zdroj příjmů, jelikož se za průchod po něm platilo mýto (v širokém okolí nebylo lepší cesty mezi pobřežím a vnitrozemím). Most je dlouhý 105 metrů a je v Besalú jednoznačně nejfotografovanějším objektem. Hezký výhled na něj je buď z vedlejší silnice (C-66z) nebo zespodu z údolí dnes mnohem méně vodnaté řeky Fluvià. Ačkoliv jde o nejnavštěvovanější monument ve městě, míra turistů je v Besalú únosná. Snad jen v letních měsících může být na mostu trochu těsno...

Opevněný most z 11. stol. v Besalú (Foto: www.wallpaperrs.com)

Pokud se chcete do atmosféry středověkého Besalú ponořit i jinak než jen návštěvou tohoto krásného katalánského městečka, můžeme doporučit román El pont dels jueus (Most židů), v němž autor, novinář a místní rodák Martí Gironell výborně vykreslil tehdejší dobu i její zvyky a ve vlastní autorské licenci se čtenářům pokusil zprostředkovat samotnou stavbu největšího místního symbolu.

Santa Ryanair?

Dnes, 26. března 2016, z evropské oblohy mizí letecký spoj, o němž se kdysi dokonce pěly oslavné písně. Linka Girona - Alguer za 12 let svého fungování přepravila více než milion pasažérů a stala se symbolem přímého spojení mezi Katalánskem a katalánsky mluvící částí Sardinie. To vše je od dnešního odpoledne minulostí...

Letiště v Algueru (Foto: www.vilaweb.cat)

Poslední let směrem z Girony do Algueru odstartoval dnes ve 13.20, zpáteční let ze Sardinie do Katalánska (Ryanair FR 9262) pak vyrazil z letiště Alghero-Fertilia v 15.00. Od té chvíle již nebude existovat přímé spojení mezi Katalánskem a katalánsky mluvící oblastí na západě Sardinie.

Tuto trasu otevřela v únoru 2004 irská letecká společnost Ryanair. Za oněch 12 let a více než 7 800 letů linka přepravila takřka 1 020 000 cestujících; zároveň patřila k těm nejpopulárnějším a nejobsazovanějším na gironském letišti. Až v roce 2014 došlo k výraznému úbytku cestujících, což nakonec Ryanair vedlo ke zrušení linky od letní sezony 2016. Nutno dodat, že Ryanair se rozhodl postupně zcela opustit letiště v Algueru a to, jak bývá zvykem, kvůli zvýšení leteckých tax a konci vládních subvencí.

Linka mezi Alguerem a Katalánskem byla významná především z kulturního a ekonomického pohledu. Umožnila totiž přímý a intenzivní kontakt mezi dvěma katalánsky mluvícími územími, především pak v Algueru výrazně napomohla k velké popularizaci katalánštiny. Ta na Sardinii v posledních desetiletích neměla zrovna na růžích ustláno a postupně upadala. Právě spuštění této linky vlastně trochu nečekaně spustilo velkou vlnu zájmu na obou stranách. Obyvatelé Alguera znovuobjevili jazyk, kterým se v této části Sardinie mluvilo od poloviny 14. století a jímž ještě jejich prarodiče hovořili zcela běžně, zatímco Kataláncům se zase dostalo možnosti objevit tuto svou dávno ztracenou "kolonii", místo, kde se do 21. století zachoval velice zvláštní dialekt jejich vlastního jazyka. A nepochybně se také díky svým plážím Alguer stal pro Katalánce zajímavou prázdninovou alternativou.

O kulturním významu, který tato letecká linka měla, svědčí i píseň Santa Mare Llengua (Santa Ryanair?), kterou v roce 2007 složil alguerský písničkář Claudio Sanna. Pravdou je, že po vzniku zmiňované linky ožila katalánština v Algueru nejen v oblasti komerční (turistický ruch), nýbrž velkého oživení se jí dostalo i v místní administrativě. Linka posílila též institucionální kontakty na té nejvyšší úrovni - v Algueru je aktuálně jedna z kanceláří delegace Katalánské vlády, tedy určitá obdoba katalánského konzulátu. Prozatím tedy bude tento slibný rozvoj vzájemných vztahů zabrzděn. Mezi Katalánskem a Sardinií sice i nadále existuje přímé letecké i lodní spojení, nicméně přímá cesta do Alguera s odchodem Ryanairu končí. Existují sice snahy místních podnikatelů o soukromou dotaci linky, která by opět spojovala Alguer s Katalánskem, jejich snaha ale zatím nevypadá úplně reálně. Připomeňme, že Ryanair z alguerského letiště zcela odejde v listopadu 2016. Irská společnost ale postupně opouští i gironské letiště. Zlaté časy katalánsko-alguerského cestování jsou tak asi nenávratně pryč...

Giacomo Alessandro (1976-2016)

   

Giacomo Alessandro, Turó de la Rovira, 2015
(Foto: Instagram)

Po šesti měsících boje s leukémií zemřel 12. března 2016 Giacomo Alessandro, architekt, tvůrce webu Barcelona Desapareguda a velký milovník katalánské metropole. 

Giacomo Alessandro (1976-2016) se narodil v městečku Porto Torres (Sardinie, Itálie). Do Barcelony přijel poprvé v roce 2009 na tříměsíční pracovní stáž v jednom místním architektonickém ateliéru. Katalánskou metropoli si ihned zamiloval, a tak se do ní o rok později vrátil již nastálo.

Coby architekta ho fascinovala rozmanitost barcelonských staveb, později se k tomu přidal i zájem o historii města. Proto v září 2012 na Facebooku rozjel stránku Barcelona Desapareguda (česky: "Zmizelá Barcelona"), tedy místo, kde on sám publikoval různé archivní fotografie katalánské metropole. Právě Alessandro tak hodně napomohl velké vlně barcelonské nostalgie po časech dávno uplynulých, jelikož na Facebooku i internetu dnes člověk narazí na desítky stránek s tisíci fotografií z historie Barcelony. Tento projekt Alessandrovi na internetu přinesl solidní popularitu, jeho stránka má dnes takřka 67 000 fanoušků. V nedožitých 40 letech si bohužel Giacomo Alessandro nestihl splnit řadu snů. Jedním z nich bylo vydat na počest katalánské metropole knihu: Barcelona desapareguda de Giacomo Alessandro. Nyní je tedy na jeho přátelích a spolupracovnících, aby tento projekt dokončili.

Slavní katalánští bandité

16. a 17. století je v katalánské historii jakýmsi prázdným místem. Až na výjimky (např. Válka ženců 1640-1652) se totiž v Katalánsku nic zásadního nedělo. Alespoň tedy z pohledu událostí, které obvykle formují historickou paměť národa. Toto období tak vlastně nemá žádného svého hrdinu, důležitou historickou osobnost, o níž by se v souvislosti s daným stoletím zmiňovaly katalánské učebnice dějepisu. Tento nedostatek si Katalánci především v době národního obrození alespoň částečně nahradili hrstkou banditů, z nichž legendy utvořily jakousi katalánskou verzi Robina Hooda. Joan de Serrallonga a Perot Rocaguinarda - ty dva bandity dnes zná v Katalánsku každé malé dítě.

   

Joan Serrallonga 
(Foto: www.serrallonga.com)

JOAN DE SERRALLONGA

Vlastním jménem Joan Sala i Ferrer (1594-1634). Narodil se poblíž Viladrau roku 1594 do poměrně movité rolnické rodiny. Ve čtyřech letech se z něj stal sirotek, postupem času také na rodinu čím dál více doléhala krize a s ní spojené finanční problémy. To je ostatně jedním z častých vysvětlení toho, proč si většina jeho starších bratrů na živobytí vypomáhala drobnými loupežemi v temných lesích, které Viladrau obklopují.

Ke svému proslavenému jménu - Serrallonga - přišel díky své manželce, jejíž jméno jako hlava rodiny převzal. Z hlediska dějin to pro něj bylo jen dobře, protože někteří historikové bez okolků mluví o tom, že z mnoha set banditů, kteří v 16. a 17. století ovládali katalánský venkov, si legendy nejvíce zapamatovaly Serrallongu právě díky jeho zvučnému jménu. Ať už to bylo jakkoliv, jeho loupežná dráha spadá do let 1626-1633, kdy se spolu se svými muži usadil v hlubokých lesích pohoří Guilleries. Jen těžko si v Katalánsku představit ideálnější prostředí pro pozdější vznik romantických legend. V bezpečí před ním nebyli hlavně cestovatelé a královští vyslanci, kteří tudy procházeli při cestě dál na sever. Naopak řada místních, včetně církve a šlechty, často banditům poskytovala úkryt a ochranu. Tou nejslavnější loupežnou akcí, jíž se dle legendy mohl Serrallonga chlubit, bylo přepadení (1628) královského posla a jeho družiny, kteří měli do Holandska (tehdy ještě součást habsburského Španělska) dopravit obrovské množství peněz na provoz tamní administrativy.

Serrallongova loupežná kariéra však trvala jen pár let. Ke konci roku 1633 ho nakonec královští vojáci dopadnou a na počátku roku 1634 je mučen a následně v Barceloně popraven. Jeho hlava byla vystavena coby výstraha pro všechny tehdejší lapky, nicméně Serrallongovi věrní ji ukradli a podle legendy pohřbili v již zmiňovaném pohoří Guilleries spolu s velkým pokladem. Serrallonga se proslavil již za svého života, nicméně legendu z něj učinilo až období katalánského národního obrození (19. stol.). Faktem je, že Serrallonga byl vesměs obyčejný zloděj a vrah, který se pro vlastní zisk neštítil hrůzných věcí. Při svých loupeživých výpravách však přepadával především osoby spjaté se španělským králem či s madridským královským dvorem, kvůli čemuž ho katalánští obroditelé považovali za jakéhosi předchůdce bojovníků za katalánskou nezávislost (dnes je jasné, že Serrallongovi bylo nějaké Katalánsko ukradené, šlo mu jen a jen o vlastní zisk). Kromě toho Serrallonga v 19. století inspiroval řadu umělců a spisovatelů, kteří z něj v rámci poetické licence vytvořili skutečného katalánského Robina Hooda, jenž bohatým bral a chudým rozdával. Dodnes je tak jeho postava vnímána spíše tak, jak ji představovali romanopisci. Ve skutečnosti byl však Serrallonga jen jedním z mnoha krvelačných banditů, jimiž se v 16. a 17. století katalánské lesy jen hemžily. O zájmu, který dodnes jméno Serrallonga vyvolává, svědčí i stejnojmenný televizní film z roku 2008. 

PEROT ROCAGUINARDA

Perot Rocaguinarda (1582-1635?), též znám jako Perot lo Lladre, pocházel z docela dobře situované venkovské rodiny usídlené poblíž vesnice Oristà (Vic). Protože však byl až několikátým synem v pořadí, musel si jít hledat živobytí do světa. V 19 letech se spolu se starším bratrem vydal do učení do nedalekého města Vic, nicméně tam se, zjednodušeně řečeno, chytnul špatné party. V té době katalánským venkovem zmítá konflikt mezi dvěma znesvářenými bandami (nyerros a cadells) a byla by to velká náhoda, kdyby mladík jako Perot neskončil v jedné z nich. Tak se tedy okolo let 1601-1602 stane skutečným banditou.

Jen o dva roky později už v lesích okolo Vicu dává dohromady svou vlastní bandu a za další tři je z něj nejobávanější bandita v širém okolí. Na jeho banditských létech se koneckonců dají dobře ilustrovat poměry, které tehdy v katalánském vnitrozemí panovaly. Rocaguinardovi bandité často mohli počítat s pomocí a ochranou nejen obyčejných lidí ale i církevních hodnostářů. Tedy, jen některých. Zatímco na jeho straně stáli například opati či kanovníci klášterů v Ripoll a Sant Joan de les Abadesses, jeho úhlavním nepřítelem byl tehdy sám biskup z Vicu. Když to tedy opět zjednodušíme, i mezi jednotlivými církevními hodnostáři tehdy panovala taková řevnivost, že bandité se vlastně stávali lokálními armádami ve službách Páně...

Perot Rocaguinarda (www.ara.cat)

Na rozdíl od Serrallongy byl Rocaguinardův život poněkud bližší pozdější legendě. Zatímco královští vojáci se ho báli, u lidu byl opravdu oblíbený jako spravedlivý loupežník, jenž bohatým bral a chudým naopak pomáhal. Pomyslnou sošku Robina Hooda pro katalánského Zbojníka roku si tak na počátku 17. století určitě častěji než Serrallonga odnášel právě Rocaguinarda. Mimochodem, všimněte si, že i v tomto případě má náš loupežník hodně zvučné jméno, což pozdější legendě o jeho skutcích jen napomohlo.

K velké změně v jeho životě došlo v roce 1610, kdy se Rocaguinarda rozhodl zanechal své loupežné dráhy a výměnou za královskou milost slíbil, že opustí Katalánsko. Nebylo to ale tak snadné, neboť místokrál v tom okamžiku vycítil svou příležitost a učinil poslední zoufalý pokus o zajmutí slavného bandity. Avšak Rocaguinarda se svými muži záhy ovládl Vic, kde byla koncentrována místokrálova družina, která před zbojníkem raději vzala nohy na ramena. V roce 1611 nakonec Rocaguinarda dostává královskou milost pod podmínkou, že okamžitě opustí poloostrov a vydá se v královských službách alespoň na deset let sloužit do Neapole. Jeho přechod na druhou stranu zákona je vlastně poslední pořádnou zmínkou o jeho životě. Následně víme jen, že v roce 1635 ještě stále působil v královském vojsku v Neapoli, pak se ale jeho stopa ztrácí, proto je tento rok uváděn coby datum jeho smrti, ačkoliv o jeho konci vůbec nic bližšího nevíme.

I Rocaguinarda po sobě zanechal mytický odkaz, který řada spisovatelů (Rector de Vallfogona, Lope de Vega, Jacint Verdaguer či Joan Maragall) přetavila v literární díla, nicméně nesmrtelnost mu zaručil už Miguel de Cervantes ve druhé části svého Dona Quijota. V ní se Rytíř smutné postavy před svým příchodem do Barcelony (kapitoly LX a LXI druhého dílu DQ) v Katalánsku setká právě s bandou tohoto loupežníka, který je možná jedinou reálnou postavou vyskytující se v díle navíc pod svým pravým, byť lehce zkomoleným, jménem: Roque Guinart. Nevíme dodnes s jistotou, co Cervantese přimělo Rocaguinardu ve svém díle zmínit, avšak literární historikové nevylučují ani tu možnost, že se s ním Cervantes v Barceloně sám setkal. Koneckonců není tajemstvím, že nejlépe se do atmosféry banditských časů ve Španělsku a Katalánsku 16. a 17. století člověk ponoří právě prostřednictvím Dona Quijota nebo španělských pikareskních románů jednoduše proto, že jde o skutečně bezprostřední a silně realistické svědectví dané doby.

El del butà

Patří již neodmyslitelně ke koloritu Barcelony, i když natrefit na ně můžete i jinde v Katalánsku či ve Španělsku. Po ulicích v obytných čtvrtích tahají vozík s několika oranžovými tlakovými lahvemi s butanem, do nichž s přestávkami buší, aby tak přivolali potenciální zákazníky. V dnešní době možná již tak trochu anachronismus. Ale jsou tu pořád a o jejich služby je stále zájem.

   

Podomní prodejce butanu... (Foto: www.elperiodico.cat)

Padesát let zpátky to vždy byla úplná podívaná. Do města přijel oranžový náklaďák plný těžkých tlakových láhví s butanem. Podomní prodejci pak kráčeli ulicemi a hlasitým cinkáním na láhve a vyřváváním "Butan, butan je tady" si okamžitě získávali pozornost všech služebných či žen v domácnosti, které se vyklonily z oken, a objednávky jim jen pršely. 

Čím výše pak obchodníci museli s těmito dvanáctikilovými plynovými bombami vystoupat, tím větší spropitné je čekalo. I když ne vždy, a to pak bylo na ulicí hádek. Zkrátka příchod "el del butà", neboli doslova "toho od butanu" byl tradiční společenskou událostí v ospalosti běžného dne. V dnešní době už tomu tak není, přestože oranžové tlakové lahve a s nimi pojící se typický zvuk z ulic zatím nevymizely*. 

Historie podomního prodeje plynových bomb se v Katalánsku mohla začít psát již ve třicátých letech minulého století (ve Francii s tím začali roku 1934), avšak než se trh s tímto produktem stačil rozjet, přišla španělská občanská válka a později i krušné poválečné časy. Populární oranžové tlakové láhve se tak na španělských a katalánských ulicích začaly prodávat až roku 1957, přičemž už tehdy vážily přesně 12,5 kg a jejich cena se pohybovala okolo 130 peset. Skutečný boom zažil butan v 60. a 70. letech. Jeho cena tak díky poptávce neustále rostla (na konci 70. let okolo 500 peset), což se ale poněkud negativně promítlo i do skutečnosti, že obchodníci byli často přepadáváni a okrádáni. V roce 1979 kvůli tomu dokonce uspořádali dlouhotrvající stávku ve všech velkých španělských městech. Aktuálně se cena jedné takové oranžové plynové bomby pohybuje mezi 14-20 eury a jejich distributory naleznete především v okrajových čtvrtích Barcelony (ačkoliv není žádný problém je potkat i v samotném centrálním Ravalu).

*Velice zajímavá je postava samotného prodejce. Zatímco v samých počátcích se touto prací často zabývali Romové, v 70. a 80. letech je vystřídali Latinoameričané, kteří z této profese dokázali vytvořit i určitou sexuální ikonu. Dnes na oranžové bicí hrají (alespoň v Barceloně) především Pákistánci.

Takatà

Barcelona a sport, to je celosvětově dosti známá kombinace. Stačí jen vzpomenout na jeden z nejslavnějších fotbalových klubů, závody Formule 1 nebo Olympijské hry z roku 1992. Jen málo lidí ale ví, že katalánská metropole má i svůj původní sport, jenž vznikl před více než sto lety na barcelonských plážích. Jmenuje se takatà a i přes stoletou tradici jsou jeho vyhlídky do budoucna spíše zlé...

Takatà je ve své podstatě kombinací tenisu a plážového volejbalu. Tento zvláštní sport vznikl podle všeho v zimě roku 1914 na jedné z barcelonských pláží. V té době v Barceloně existovaly dva soupeřící plavecké kluby, Club Natació Athletic a Club Natació Barcelona. Jelikož v zimních měsících bývá voda ve Středozemním moři na plavání příliš studená, členové těchto plaveckých klubů hledali nějaký způsob, jak se na pláži přes zimu udržet ve formě. A tak se zrodil takatà. Kterak se dozvíte i v následujícím videu, hraje se v písku, na hřišti o rozměrech 15x6 metrů se sítí ve výšce 160-170 cm uprostřed. Ke hře se používá tenisový míček, k jehož odpalování používají hráči výhradně své ruce.

Zvuk, jenž při tom vzniká, ostatně dal sportu jeho název. I když jde o 100% barcelonský (či ještě spíše barcelonetský) sport, v současnosti se na barcelonských plážích zas až takové oblibě netěší. Většinu současných hráčů tvoří spíše starší generace a je jen velmi málo dětí, které se o něj zajímají. Proto tedy jeho budoucnost nevypadá zrovna růžově. Na druhou stranu, pokud vás zaujal, můžete popřemýšlet o založení možná vůbec prvního takatà klubu mimo Katalánsko.

Katalánský jazyk a literatura (Ohlasy v katalánském tisku)

Sice s několikaměsíčním zpožděním, ale přeci jen se unikátní obor Katalánský jazyk a literatura, který od loňského září existuje na Filozofické fakultě MU v Brně, dočkal své slavnostní inaugurace. Ta proběhla 25. února 2016 v 10.00. Součástí slavnostního zahájení byla i přednáška na téma Katalánsko a Morava: epizody z dějin komparativní sociolingvistiky, o kterou se postaral katalánský lingvista a politolog Albert Branchadell.

Slavnostní otevření zmiňovaného oboru konečně také přitáhlo zájem katalánských médií. Souhrn všech publikovaných článků souvisejících se studiem katalánštiny (i když ve většině případů jde o jednu a tu samou agenturní zprávu) v Brně naleznete v následujícím seznamu odkazů:

• Institut Ramon Llull: S'inaugura el primer Grau universitari en Llengua i Literatura Catalana a la República Txeca.
• El Punt/Avui: La Universitat Masaryk de Brno oferirà un grau universitari en llengua i literatura catalana.
• La Vanguardia: La Universitat Masaryk de Brno oferirà un grau universitari en llengua i literatura catalana.
• VilaWeb: La Universitat Masaryk de Brno oferirà un grau universitari en llengua i literatura catalana.
• Europapress: La Universidad Masaryk de Brno incorpora un grado de Lengua y Literatura Catalana.
• Radio Praga: Abren la carrera de Filología Catalana en la Universidad Masaryk de Brno.

Sant Feliu de Guíxols

Město Sant Feliu de Guíxols (22 000 obyv.) má na slavném katalánském pobřeží Costa Brava zvláštní postavení. Pro oblast zmiňovaného pobřeží je v podstatě hlavním městem, i když pořád ještě tak trochu stojí stranou turismu. Mnohem více hotelů a zaplněných pláží najdete například v sousedních S'Agaró nebo Platja d'Aro. I proto si Sant Feliu de Guíxols dodnes udrželo zvláštní přístavní atmosféru trochu vzdálenou zbytku Costa Bravy.

   

Klášter v Sant Feliu de Guíxols
(Foto: wikipedia.org)

Ačkoliv byla tato oblast trvaleji osídlena již iberskými kmeny, které se usadily na kopečku, jenž santguíxolskou zátoku rozděluje vedví (Punta dels Guíxols), opravdová historie města se začíná psát až s legendou o sv. Felixovi. Ta pochází přibližně ze sedmého století a odkazuje na události ze století čtvrtého, kdy byl křesťanský misionář sv. Felix umučen a shozen do moře právě ze zmiňovaného kopečku. 

Další klíčovou událostí dějin Sant Feliu de Guíxols je vznik tamního kláštera. Stalo se tak v polovině 10. století (zasvěcen byl právě sv. Felixovi) a v podstatě až do století devatenáctého šlo o nejdůležitější stavbu ve městě - centrum dění, odkud se vždy rozhodovalo o další budoucnosti města. Díky své strategické pozici na katalánském pobřeží bylo Sant Feliu de Guíxols poměrně důležitým obchodním a především pak dobyvatelským přístavem během velké katalánské expanze ve 13. stol. Řada místních se aktivně účastnila dobývání Mallorky. Od 18. století již naplno propuká velká místní tradice, to jest výroba korkových uzávěrů láhví od vína. Mimochodem o vzniku korkového uzávěru panuje řada legend a jedna z nich přímo zmiňuje i toto katalánské město. Podle ní se slavný mnich Dom Perignon při svých pokusech o vytvoření šampaňského inspiroval při následném uzavírání lahví u poutníků, kteří do jeho kláštera přicestovali právě ze Sant Feliu de Guíxols. Ať už to bylo jakkoliv, korkový průmysl je dnes hned po cestovním ruchu tím nejdůležitějším ekonomickým odvětvím města.

Cestovní ruch město ovládá od konce 50. let minulého století, i tak tu ale jsou k vidění i jiné věci než jen hotelové a apartmánové komplexy. Mezi nejzajímavější místní památky patří krom zmiňovaného kláštera (aktuálně sídlo městského muzea) například kaple sv. Amançe (Capella de Sant Amanç), kasino La Constància, záchranná stanice El Salvament a také Pedralta (největší evropský viklan). Za docela zajímavý je považován i místní karneval.

Sant Cugat & Sant Feliu

Na počátku 4. stol. n. l., kdy velké části Evropy stále ještě vládli Římané, došlo především za vlády císaře Diokleciána k poslednímu velkému pronásledování křesťanů na půdě Římského impéria. Smrt v tomto nechutném víru násilností našli i dva misionáři, kteří přišli šířit křesťanství na území dnešního Katalánska. I tak tu ale po sobě zanechali mnoho stop.

Byli jimi Sant Cugat a Sant Feliu (česky sv. Kukufas a sv. Felix). Oba se narodili a vyrostli ve druhé polovině 3. stol. n. l. ve městě Scillium, nedaleko Karthága (dnešní Tunisko), ačkoliv není známo, jestli šlo jen o přátele, nebo mezi nimi byl i nějaký příbuzenský vztah. Koncem 3. stol. se ze severu Afriky vydali do Hispánie, aby nakonec zakotvili v Barceloně. Zatímco Sant Cugat zůstal v Barceloně, Sant Feliu se vydal více na sever, do Girony.

Obraz Degollació de Sant Cugat (1507), autor: Ayne Bru*,

ze starého oltáře kláštera v Sant Cugat del Vallès, 

dnes patří do sbírek MNAC (Foto: Google Art Project) 

Jejich misionářská činnost však neměla dlouhého trvání. Diokleciánovo řádění postupně dolehlo i na ně, i když prameny se značně rozcházejí, v jakém roce byli oba svatí umučení (nejčastěji se zmiňují roky 303 a 304 n. l.). Sant Feliu byl před smrtí vláčen mezky po cestách v Gironě a okolí, nakonec údajně zemřel v místech, kde dnes stojí město Sant Feliu de Guíxols. V Gironě je mu zasvěcen jeden z kostelů, nicméně ve městě stále existuje problém se záměnou této historické osobnosti s jiným místním sv. Felixem, který byl postavou čistě legendární.

Sant Cugat si prošel peklem mučení v římském táboře Castrum Octavianum, který stával na místě dnešního města Sant Cugat del Vallès, jehož patronem je dnes právě sv. Kukufas. Jeho kult je ostatně po Katalánsku docela dost rozšířený a to již od 5. stol.; po celém historickém území Katalánska lze najít mnoho kaplí a kostelíků zasvěcených právě zmiňovanému mučedníkovi. Podle legendy musel před smrtí zakusit mnoho různých druhů mučení, všechna ale nějakým zázrakem přežil. Proto bylo rozhodnuto "ušetřit" ho dalších muk a jednoduše mu setnout hlavu. Tak se nakonec stalo dle tradice 25. července 303 nebo 304. Zajímavé je, že Sant Cugat svou smrtí přispěl i k dalším svatořečením. Legenda praví, že jeho mrtvé tělo křesťansky pohřbily dvě mladé dívky z nedaleké římské osady Iluro (dnes Mataró), Juliana a Sempronia. Vojáci se však nečekaně na místo vrátili a obě dívky kvůli jejich křesťanskému gestu okamžitě popravili na tom samém místě. Jejich vztah k Mataró je znám až od 17. století, odkdy se též staly patronkami města. Jejich svátek připadá na 27. červenec.

*Ayne Bru - renesanční malíř německého původu ze 16. století. Původním jménem nejspíše Hans Brün, což některé vede k názoru, že mohl pocházet z Brna; dle jiných se narodil na území dnešní Belgie. Jeho jediným spojením s Katalánskem je právě výše zmiňovaný obraz, který byl součástí hlavního oltáře kostela v klášteru v Sant Cugat del Vallès. Oproti tehdejším zvyklostem se obraz vyznačuje až krutě přesvědčivým realismem. Psa ze spodní části obrazu si pro některá svá díla vypůjčil mnohem slavnější katalánský malíř Salvador Dalí.

Empuriabrava

Při bližším satelitním pohledu na Katalánsko člověka jednoznačně zaujme benátsky vyhlížející městečko v zálivu Roses, kousek na východ od Figueres. Jmenuje se Empuriabrava a je to údajně největší rezidenční marina v Evropě a jedna z největších na celém světě.

Satelitní pohled na Empuriabrava (Foto: Google Maps)

Tyto malé katalánské Benátky administrativně patří k sousednímu Castelló d'Empúries, oproti kterému však mají dvojnásobnou populaci (8 000 obyvatel). Nicméně během letní sezony se z Empuriabrava stane město s takřka 80 000 obyvateli. Empuriabrava představuje v jedné z nejsyrovějších verzí potenciál katalánského pobřeží pro turistický průmysl. Katalánské elementy tu v podstatě nenajdete, celý rezidenční komplex je relativně moderní, pochází ze 70. let minulého století. Na místě dnešních plavebních kanálů byly dříve především pastviny či bažiny, i když celá zóna patřila k ekologicky významným lokalitám, ačkoliv v době stavby městečka ještě žádná ekologická ochrana tohoto území neexistovala.

Projekt rezidenční mariny se podobně jako v dalších známých případech (Miami Beach) inspiroval Benátkami. Nápad vznikl v polovině let šedesátých, kdy se katalánské pobřeží pomalu otevíralo turistům z celé Evropy. Na počátku let sedmdesátých už Empuriabrava pravidelně vítala první turisty. Obzvlášť si to tu oblíbili Němci, dnes ale během léta v Empuriabrava potkáte prakticky všechny zámožné evropské národy. Připomeňme, že původní plány byly velkolepější, nicméně s pádem diktatury v roce 1975 se většího hlasu dostalo ekologickým aktivistům, a tak je ve srovnání s původním nápadem Empuriabrava dnes o dost menší. I přesto ale patří mezi ty největší rezidenční mariny na světě a pokud nepočítáme Benátky, je i tou největší v Evropě, kde nakonec tento koncept tolik turisty neoslovil.

Vodní kanály v Empuriabrava, všude lodě (2014)

A jako lodě vypadají i místní apartmány... (2014)

Faktem je, že pro letní radovánky finančně zajištěných turistů je toto místo perfektní. Empuriabrava nabízí přibližně 24 km vodních kanálů a je tu registrovaných několik tisíc motorových člunů a malých jachet. K více než 14 000 místních apartmánů se tak nejjednodušším způsobem dostanete po vodě. Obvyklé autosalony tu nahrazují prodejny lodí. Milovníky pláží nadchne místní 1,5 km dlouhá a místy až 100 metrů široká Platja Empuriabrava. Nabídka vodních sportů a dalších kratochvílí je opravdu nepřeberná. Okolí města je navíc v současnosti chráněnou přírodní rezervací a památekchtiví turisté to nemají daleko do Figueres (15 km) či do Girony (50 km). A něco málo historického lze vlastně vidět i v již zmiňovaném nedalekém Castelló d'Empúries. A ještě jeden fenomén je pro toto místo typický. Empuriabrava je údajně největším parašutistickým centrem Evropy a s místní společností Skydive Empuriabrava, fungující od roku 1985, ročně seskočí přes 100 000 parašutistů. Empuriabrava ve zkratce jsou tedy především všudypřítomné lodě a vzduchem plující lidé.  

Amer: Terra de presidents

Amer je i pro většinu Katalánců docela neznámou a nevýznamnou vesničkou. Nachází se asi 25 km západně od Girony a žije zde něco málo přes 2 000 lidí. I přes tyto evidentní znaky naprosté průměrnosti je tu minimálně jedna zajímavost, kterou vám hrdě prozradí opravdu každý místní obyvatel: z lůna této obce vzešlo hned několik mužů, kteří stanuli v čele Generalitat de Catalunya.

Pravdou je, že dnešní katastrální území Ameru bylo lidmi obýváno již před několika tisíciletími, současná obec ale svou historii spojuje především s klášterem Santa Maria d'Amer. Toto benediktýnské opatství bylo v Ameru založeno roku 949 a od té doby až do poloviny 19. století s ním byla spojena veškerá prosperita této nenápadné vesnice. Klášter Santa Maria d'Amer patřil především ve středověku a na počátku novověku k těm nejvýznamnějším v Katalánsku a byl vždy úzce spojen s biskupstvím v nedaleké Gironě, i když v 11. a 12. století si zachovával na této autoritě naprostou nezávislost. Místní opat tak díky tomu požíval velké vážnosti.  

Od 17. století klášter postupně upadal, nehezky se na jeho podobě podepsalo i několik válečných střetů, k nimž v jeho bezprostřední blízkosti došlo, stejně jako zemětřesení ve století patnáctém. Mniši tu žili do roku 1835, pak byl klášter zrušen. Jeho část dodnes stojí v centru obce na náměstí Placa del Monestir. Jen kousek vedle se pak nachází skutečné centrum Ameru, Placa de la Vila, také přezdívaná jako Placa Porxada (podle webové stránky obce jde prý o druhé největší loubené náměstí v Katalánsku a jeho zvláštností je, že každé podloubí je jiné). Tím už jsme opravdu vyčerpali vše zajímavé, co je v Ameru fyzicky k vidění.

Amer je ovšem hrdý především na své slavné rodáky (nebo alespoň na ty, kteří zde nějakou dobu žili a dotáhli to opravdu vysoko). V roce 1904 se tu narodil například Josep Maria Porcioles, starosta Barcelony v letech 1957-1973, jehož jméno je nepříliš slavně spjato s mnoha developerskými projekty, jejichž vinou Barcelona přišla o řadu krásných historických budov. Skutečně zajímavý je však počet místních rodáků, kteří stanuli v čele Generalitat de Catalunya. Připomeňme, že Generalitat de Catalunya je jednou z nejstarších vládních institucí v Evropě. Vznikla roku 1359 a dnes funguje jako katalánská regionální vláda. Její předseda se pak honosí titulem President de la Generalitat. A takových vzešlo z Ameru hned několik!

Hned na úvod si řekněme, že to není tak úplně způsobeno tím, že by se v tak malé vesničce rodili po dlouhá staletí geniální politikové. Tak vysoký počet katalánských vedoucích představitelů je způsobem zejména tím, co už jsme lehce zmínili. V dřívějších dobách totiž byly v Generalitat reprezentovány pouze tři společenské třídy (církev, šlechta a měšťanstvo) a předsednický post této instituce až do roku 1714 zastával vždy zástupce církve, některý z katalánských biskupů, opatů či kanovníků. A jak jsme již také prozradili, klášter v Ameru patřil ve své době k těm významnějším, proto se i někteří z jeho opatů mohli těšit této poctě. Konkrétně tak funkci President de la Generalitat zastávali tito amerští opati: Francesc Giginta (v letech 1566-1569), Miquel d'Alentorn (1635-1638) a Andreu Pont (1647-1650). S amerským opatstvím byli ve svém životě spojeni i další dva vůdci Generalitat, Dalmau de Cartellà (1422-1425) a Josep Sastre (1680-1683).

O všech výše zmíněných platí, že nějakou dobu žili v amerském klášteře, avšak pravděpodobně se narodili jinde - u některých to víme, u jiných je místo narození neznámé. Nicméně pořád ještě tu máme další dva vůdce Generalitat de Catalunya, které lze považovat za skutečné syny Ameru. Tím prvním byl v pořadí 10. President de la Generalitat, Arnau Descolomer (v letech 1384-1389), jenž se narodil někdy v první polovině 14. století na samotě na sever od Ameru; tím druhým potom současný (a zároveň 130. v pořadí) President de la Generalitat, Carles Puigdemont i Casamajó, narozený v prosinci 1962. Když si to tedy shrneme, napočítáme celkem sedm vůdců Generalitat, kteří byli ve svém životě úzce spjati s touto obcí. Proto nezbývá, než potvrdit, že Amer je opravdu "terra de presidents".

Gràcies, President?! Katalánská politická telenovela rozhodně nekončí!

Katalánské regionální volby ze 27. září 2015 naplno ukázaly jeden z největších problémů v otázce případné katalánské nezávislosti. Zastánců nezávislosti zkrátka není v katalánské společnosti drtivá většina a dost možná ani obyčejná většina. Jak to s tou nezávislostí je, se obvykle zjistí až v referendu, které však španělská vláda trvale nechce povolit.

Zářijové volby každopádně neznamenaly tak velký skok k nezávislosti, jak se před nimi očekávalo (či doufalo?). Kandidatura Junts pel Sí nezískala absolutní většinu, a tak byla v otázce sestavení vlády odkázána na deset poslanců radikálně levicového uskupení CUP, které je sice taktéž pro nezávislost Katalánska, zároveň ale nevynechá jedinou příležitost, kdy to zavedenému establishmentu řádně osolit. A na tomto problému se katalánská politika zastavila prakticky hned v druhý den po volbách. Více než tři měsíce se oba tyto bloky nebyly schopné shodnout na osobě budoucího premiéra nové katalánské vlády. Junts pel Sí trvalo na svém kandidátovi, dosavadním premiérovi Arturu Masovi, zatímco pro velkou část CUP bylo toto jméno nepřijatelné.

Politikaření a neústupnost obou stran nakonec situaci vyhrotily takřka až k novým regionálním volbám. Katalánská politická scéna tak ještě 8. ledna byla v troskách, rozhádaná a čekající na opakování regionálních voleb s velice nejistým výsledkem. Větší vinu na této situaci mělo hnutí CUP, které se nedokázalo srovnat s velikostí okamžiku a svou neústupností Katalánsku málem sebralo historickou příležitost, která se již nemusí opakovat (tři měsíce nečinnosti ale znamenaly průšvih i tak). Je jasné, že Artur Mas pro ně představoval osobnost až příliš spjatou se zajetým establishmentem a s určitým korupčním stínem, který se vznáší nad jeho stranou CDC, nicméně jak všichni víme, obě strany (Junts pel Sí i CUP) si daly za cíl dovést Katalánsko k nezávislosti v horizontu 18 měsíců. Po jejich skončení by si už Katalánci sami rozhodli, jestli je Mas pro budoucnost Katalánska problémem či nikoliv. Naprostý nedostatek širší perspektivy a výsledné tříměsíční dohady tak rozhodně na katalánské voliče nemohou působit příliš dobře. Pokud nejsou katalánští politici schopní dotáhnout do konce svůj hlavní cíl, který by je měl spojovat, jak jim asi půjde "vláda" v tom potenciálním novém státě?

Artur Mas nakonec šponoval nervy voličů až do posledního možného okamžiku, avšak jako státník nakonec udělal jedinou věc, která mohla celý proces zachránit od nejistého pokračování či smutného konce. V emotivním diskurzu se 9. ledna rozhodl vzdát své kandidatury a opět prokázal velikou politickou zkušenost, jelikož z boje nakonec vskutku vyšel jako vítěz, ačkoliv se to tak na první pohled nemusí zdát. Snu o pokračování v premiérském úřadu a o tom, že to bude on, kdo se možná zapíše do učebnic jako vůdce, jenž nasměřoval Katalánce k nezávislosti, se sice musel vzdát, avšak mnohem bolestnější je nakonec jeho odchod pro CUP. Ti v posledních týdnech po svých politických výkonech ztratili část svých sympatizantů, avšak výsledná dohoda tuto bojůvku pohřbila možná ještě víc. CUP se muselo zavázat, že v klíčových hlasováních vždy bude hlasovat společně s Junts pel Sí, k nimž navíc musí "uvolnit" dva ze svých deseti poslanců, o čehož si Mas slibuje garanci stability současného parlamentu. Součástí dohody je i výměna některých současných poslanců CUP - jinými slovy, Artur Mas sice padl, ale CUP si bere s sebou. Donucení CUP k veřejné omluvě za zdržování "procesu" je pak již jen třešničkou na dortu.



Je třeba říct, že i přes velkou osobní oběť, která jistě zabolela jeho ego, dokázal Artur Mas z celé situace vytěžit maximum. Je totiž docela jasné, že nový katalánský premiér, nyní již bývalý starosta Girony Carles Puigdemont, povede novou vládu ve stejném duchu jako Mas a není scestné myslet si, že i tak bude politika Junts pel Sí i nadále pod taktovkou starého politického matadora. Na druhou stranu však novou katalánskou vládu čeká nesmírně složitých 18 měsíců, během kterých by měla dosáhnout jasné cesty k nezávislosti, ideálně tedy dohodnout s madridskou vládou referendum o katalánské samostatnosti. Což půjde za současné politické situace ve Španělsku docela těžko. A není tedy vůbec jasné, do jaké míry bude nová katalánská vláda úspěšná ani jestli vůbec celých 18 měsíců bez úhony přežije.

Mas svým dobrovolným odchodem zajistil (alespoň pro nadcházející měsíce) stabilitu nové vlády, protože původně anti-systémové CUP donutil k de facto integraci do oné široké koalice Junts pel Sí. Vzájemná dohoda z 9. ledna totiž jasně říká, že CUP bude ve všech klíčových záležitostech hlasovat stejně jako Junts pel Sí. Je to samozřejmě logické, pokud mají být obě strany alespoň trochu úspěšné v cestě za svým společným cílem - nezávislostí, nicméně ono rebelantství, kvůli kterému řada voličů dala přednost CUP před Junts pel Sí, je to tam. Někdy se tomu také říká zaprodat se. Ale to už si holt vyšší cíle vyžadují. A ještě jedno důležité politické vítězství si Mas připsal. Nakonec to byl on, kdo ustoupil, to on se obětoval pro budoucnost Katalánska - alespoň tak to bude vnímat velká část lidí. Mas nyní na pár měsíců ustoupí do pozadí a bude se soustředit na rekonstrukci své strany CDC, která se v poslední době jen a jen propadala v preferencích a která je neustále spojována s různými korupčními skandály. Velice šikovně si Mas navíc ponechal otevřená vrátka k nějaké pozdější kandidatuře, což by ho, pokud vše půjde podle plánu, mohlo vynést na politický vrchol v již nezávislém Katalánsku. 

Ale to už přeci jen předbíháme. Tříměsíční krize na katalánské politické scéně je prozatím zažehnána. V posledním možném okamžiku si Katalánci zachránili alespoň zbytky z ohromné historické příležitosti, jež se jím nabídla. Nová katalánská vláda v čele s Carlesem Puigdemontem zároveň může využít současného bezvládí ve Španělsku pro upevnění své pozice, aby se s příští španělskou vládou mohla pokusit o dialog vedoucí k uznání katalánské pozice a uspořádání referenda nebo něčeho podobného, kde by si Katalánci sami mohli rozhodnout o tom, jestli svou budoucnost i nadále budou spojovat se Španělskem či nikoliv. Kterak ale připomínají Albert Branchadell a někteří další akademici, zabývající se problematikou katalánské nezávislosti, je velká otázka, jestli vůbec dozrál čas na střet Katalánska se Španělskem, jestli je v tomto katalánská strana dosti silná. Samotnou výzvou už je jen cesta k referendu nebo podobně mírumilovnému postupu při snahách o nezávislost. Druhá věc ale je zvítězit i v onom referendu. A to se například v Quebecu či ve Skotsku nepodařilo.

Vlevo nový President de la Generalitat, Carles Puigdemont; vpravo ten bývalý, Artur Mas
(Foto: www.lavanguardia.com)

Kilian Jornet

Katalánský skialpinista a vytrvalostní běžec Kilian Jornet Burgada (Sabadell, *1987) je skutečným fenoménem světového běhu. Pravděpodobně vám jeho jméno ani tak nic neříká, jelikož není běžec jako běžec. Kilian Jornet totiž běhá po horách, mimo slávu veškerých olympijských tratí. Kromě skialpinismu se věnuje horskému ultra trailu. Jinými slovy, jeho vášní je zdolávání hor v co nejkratším čase a není řeč a nějakém tom kopci za domem. Pro Jorneta jsou výzvou jen ta nejvyšší pohoří na zemském povrchu.

   

Kilian Jornet
(Foto: www.kilianjornet.cat)

K takové zálibě se člověk většinou nedostane jen tak náhodou. Kilian Jornet se sice narodil v čistě urbanizovaném prostředí katalánského města Sabadell, avšak dětství prožil na horské chatě Cap de Rec poblíž vesnice Lles de Cerdanya ve výšce 2 000 metrů nad mořem. Jeho otec je horským průvodcem, matka je pedagožkou v oboru horských sportů, takže nyní už je trochu jasnější, že Kilian ani neměl na výběr. Jeho hřištěm se zkrátka již od malička staly hory. Ve třech letech slézal okolní třítisícové vrcholky, v pěti vyšplhal na nejvyšší horu Pyrenejí, Pico de Aneto (3 404 m.), a v deseti už přešel celé Pyreneje napříč. To vše pod dohledem rodičů, avšak s jasnou vlastní vizí, jak, kudy a kam se chce dostat.

Kromě toho, že se hory staly jeho jediným myslitelným životním prostředím, má ale Kilian Jornet ještě několik předností, které mu umožnily dosáhnout zatím všeho, co si usmyslel. Tvrdým tréninkem a houževnatostí se naučil nepropadat bolesti a vyčerpání. Velikou výhodou je i skvělá termoregulace, jíž disponuje jeho tělo - Kilian se málo potí a i k velkým fyzickým výkonům potřebuje jen nepatrné množství vody. A konečně, jeho postava je k vytrvalostním běhům naprosto ideální - měří 171 cm a váží okolo 58 kg. Není tak ani zbytečně vysoký ani mohutný; přeci jen, stokilové tělo při maratonu trpí mnohonásobně víc...

Od svých 12 let se Jornet závodně věnuje skialpinismu, v němž již mnohokrát vyhrál světový pohár (v letech 2009-2012 ho vyhrál čtyřikrát v řadě), od roku 2007 sbírá zlaté medaile, poháry a mistrovské tituly také v horských bězích (ultra trail, skyrunning). Jako dvacetiletý kupříkladu suverénně vyhrál jeden z nejtěžších závodů v tomto sportovním odvětví, Ultra-Trail du Mont-Blanc. V různých ultramaratonech a dalších horských bězích je či byl držitelem několika světových rekordů. Mezi jeho nejznámější rekordy také patří nejrychlejší výstup a sestup na Mont Blanc, Matterhorn či Denali (dříve Mount McKinley). V roce 2012 si vytyčil svůj osobní projekt Summits of My Life, v jehož rámci chce zcela sám a bez jakékoliv pomoci stanovit rychlostní rekordy výstupu na nejslavnější hory světa*. Sportu se věnuje i ve svých studiích na univerzitě v Perpignanu, poslední roky žije na francouzské straně Pyrenejí. Pokud vás tento mladý Katalánec zaujal, na jeho Youtube kanálu můžete lépe pochopit, o čem přesně je jeho život. Mimo to Jornetovi vyšly už dvě knihy. Obě již byly přeloženy do češtiny. Ostatně, všechny důležité odkazy naleznete na konci článku.



*V červenci 2013 pokořil v rekordním čase Mont Blanc cestou ze Chamonix: výstup a sestup zvládl za 4 hodiny a 57 minut. O měsíc později zaznamenal rekordní výstup-sestup i na Matterhornu (2 hodiny a 52 minut). V roce 2014 stanovil rekordy na vrcholech Denali a Aconcagua, i když o ten druhý o rok později přišel. Na rok 2015 si nechával Elbrus a Mount Everest, nicméně obě hory, respektive jejich rekordy, Jornetovi prozatím odolávají. Připomeňme, že pokus o zdolání Mount Everestu v roce 2015 byl přerušen, protože v Nepálu tehdy proběhlo ničivé zemětřesení. Jornet tedy alespoň zůstal několik týdnů na místě a pomáhal místním, kde se dalo. Dá se však očekávat, že za rok už možná tento katalánský dobrodruh svůj projekt úspěšně dokončí a bude čas myslet na další výzvy.

Více informaci:

• Kilian Jornet: Běhej nebo zemři.
• Kilian Jornet: Neviditelná hranice.
• Kilian Jornet - Youtube kanál.
• Kilian Jornet - Facebook.

Joan Miró

Joan Miró patří bezesporu mezi nejuznávanější katalánské umělce. Z globálního pohledu je často synonymem katalánského malířství pouze Salvador Dalí, nicméně hlavně v posledních desetiletích si i zahraniční návštěvníci Katalánska bedlivě všímají prací umělce, který je s Katalánskem spjat pravděpodobně o kousek víc než bláznivý Dalí.

   

Křídlo skřivana obklopené zlatomodrou
aureolou dolétá k srdci vlčího máku,
jenž spí na louce vyzdobené diamanty (1967)

Joan Miró i Ferrà se narodil roku 1893 v domě číslo 4 v barcelonské ulici Passatge del Crèdit. Na rozdíl od řady jiných slavných malířů (např. Picasso, Arcimboldo, Bosch) se k opravdovému malování dostal poměrně pozdě a nikterak velký talent dlouhou dobu neprojevoval. Určité umělecké sklony však v rodině měl - jeho otec se z kováře vypracoval na velice šikovného a movitého zlatníka. 

Čeho se mu však nedostávalo, byla podpora rodiny. Je to odvěký problém všech mladých umělců - rodiče by je rádi viděli, kterak se zaobírají nějakým počestným a dobře nesoucím zaměstnáním. Miró se tak měl stát obchodníkem. Když mu bylo 14 let, na přání svého otce začal navštěvovat obchodní akademii (i když celkově vzato mu to ve škole nikdy moc nešlo), vedle toho si ale prosadil i večerní kurzy ve slavné barcelonské umělecké škole La Llotja, kde tehdy vyučoval otec Pabla Picassa a kterou i sám Picasso pár let předtím navštěvoval. Na La Llotja ho malířsky ovlivnili především učitelé Modest Urgell a Josep Pascó.

V 17 letech obě školy dokončil, což neodvratně znamenalo nástup do dospělého života a konec malování. Miró začal pracovat jako účetní v drogistické firmě Dalmau i Oliveras, kde vydržel takřka dva roky, až ho nakonec postihlo nervové zhroucení a následně záchvat břišního tyfu. Pro malířův život to byl klíčový okamžik, jelikož právě tehdy si jeho otec uvědomil, že syn se zkrátka do obchodu nehodí, a pomaličku se smířil s Joanovou uměleckou dráhou. Miróovo zotavování navíc probíhalo v rodinné usedlosti v městečku Mont-roig del Camp, kde Joan v místní přírodě našel definitivní inspiraci a dospěl k závěru, že jeho jedinou budoucnost představuje malířská dráha.

V letech 1912-1915 Miró docházel do soukromé akademie umění, kterou řídil Francesc Galí. Jeho uvolněný styl a vedení výuky tak, že se v ní každý student mohl rozvíjet zcela individuálně, přinesly Miróovi potřebnou sebejistotu. V té době se také seznámil s řadou celoživotních přátel, z nichž zmiňme především keramika Llorense Artigase, s jehož synem Miró spolupracoval na řadě velkých projektů na sklonku svého života. V letech 1915-1917 musel absolvovat povinnou vojenskou službu, ačkoliv si z každého roku odkroutil jen pár měsíců, jelikož pocházel z movité rodiny, která ho z části vojny "vykoupila" (tehdy to bylo běžné, vlastně ho mohla vojny zbavit zcela, ale Miróův otec byl toho názoru, že vojenský dril synovi jen a jen prospěje, když už se nemůže věnovat počestnému podnikání...). Zbytek času tak náš malíř mohl i nadále trávit v ateliéru.

Prades, vesnice (1917)

Zahrada s oslem (1918)

První výstavy se Miró dočkal na počátku roku 1918. V barcelonské Galerii Dalmau vystavoval po dobu tří týdnů celkem 64 děl z let 1914-1917. Reakce na Miróova díla byly různé, poměrně drsné kritiky nevyjímaje, avšak asi nejlépe výsledek výstavy ilustruje fakt, že jen jediný obraz našel svého kupce. Následující měsíce strávil Miró opět v rodinné usedlosti v Mont-roig, aby nasbíral novou inspiraci a přeci jen se trochu oklepal od ne úplně slavné první výstavy. Tedy až na drobnou výjimku - na konci jara 1918 vystavoval spolu se svými přáteli s tzv. Courbetova sdružení (Miró, E. C. Ricart, J. F. Ràfols, L. Artigas) v prostorách Cercle Artístic de Sant Lluc. Ani tato výstava nesklidila ovace, na tehdejší dobu, prosáknutou noucentismem, byla díla těchto mladých tvůrců příliš barevná, veselá až rozpustilá.

V Mont-roig střídavě tvoří a oddává se dovolenkovému stylu života. V tomto období maluje hlavně v přírodě;, vzniká tak série krajinek, z nichž jednou z nejpůsobivějších a zároveň nejkatalánštějších je jeho Zahrada s oslem (1918, viz obrázek výše). V roce 1920 se poprvé vydává do Paříže, kde získává první kontakty v uměleckých a intelektuálních kruzích. Často je v té době hostem v ateliéru Pabla Picassa, jenž mu poskytne cenné rady i kontakty. Zde ale také dochází k prvnímu rozčarování, kdy Miró zjistí, že většina tehdejších umělců, Picassa nevyjímaje, tvoří čistě za účelem prodeje a mnohem méně je trápí touha vyjádřit nějaké velké duchovní poselství. Zároveň si všímá, že v tomto ohledu je katalánské malířství na mnohem vyšší úrovni, avšak nemá dostatečnou svobodu projevit se. O rok později se Miró do Paříže vrátil a v následujících letech si zde vytvořil řadu důležitých přátelství v surrealistických kruzích. V Paříží se taktéž odehrál jeho velký malířský přerod. Jeho poslední velké dílo mezi abstrakcí a realismem je opět inspirováno léty v Mont-roig a nese příznačný název Statek (1922). Miró ho maloval takřka devět měsíců a později ho od něj koupil spisovatel Ernest Hemingway.

Statek (1922)

Zorané pole (1924)

Pak už Miró začíná tvořit ve svém symbolicko-surrealistickém stylu, který je tak typický pro jeho nejslavnější díla. Změna stylu je patrná kupříkladu na obraze Zorané pole (1924), plně surrealistické vize se ale projeví až na slavném Harlekýnově karnevalu (1925). Všechna tato díla patří již plně do Miróova pařížského období v ateliéru na rue Blomet, kde podle malíře samotného vznikaly z hladem způsobených halucinací. Roky 1925-1927 ve zmiňovaném ateliéru představovaly možná nejvíce tvůrčí období Joana Miróa, jelikož za necelé dva roky dokončil více než 130 obrazů. Plodné období bylo zakončeno roku 1928 první vlastní výstavou na francouzské půdě, kde zároveň katalánský malíř prodal několik důležitých obrazů, a později studijní cestou do Belgie a Nizozemska, aby se naživo seznámil s obrazy holandských a vlámských mistrů, které obdivoval. Tato cesta Miróa inspirovala k několika vlastním obrazům vycházejícím právě z děl holandských tvůrců.

Další zlom v malířově životě nastal okolo roku 1929, kdy se postupně čím dál víc distancoval od politických ambicí surrealismu. Hodí se zde podotknout, že Miró po celý život platil za zvláštního umělce i tím, že absolutně nevyznával bohémský způsob života. Na všechny ve svém okolí vždy působil jako nemluvný introvert, který za sebe nechal promlouvat štětec. Ani divoké večírky a každá noc v jiném náručí nebyly Miróovým stylem. V říjnu 1929 se oženil se svou životní láskou Pilar Juncosovou, s níž měl o rok později jedinou dceru. To vše ještě prohloubilo malířův vztah k Mallorce, protože odsud pocházela jedna část jeho rodiny stejně jako jeho manželka Pilar (Miróova matka prý dokonce vyrůstala s tou Pilařinou bok po boku, jako sestry).

Do Barcelony se Miró s rodinou vrátil v roce 1932 především z finančních důvodů. Se surrealisty se ideově rozešel a životní náklady pro tříčlennou rodinu byly v katalánské metropoli přeci jen snesitelnější než v té francouzské. V Katalánsku se Miró věnoval experimentováním s nejrůznějšími uměleckými technikami (tvořil například hodně koláží), snažil se též o propagaci katalánského umění v zahraničí (spolek Amics de l'Art Nou). Jeho díla se též vystavovala v Paříži, Londýně, New Yorku či Berlíně. V roce 1936 se Španělsko ponořilo do občanské války, což pro Miróa znamenalo návrat do Paříže, kde se následně s rodinou usadil na několik let a živil se, jak to jen šlo. I z exilu ale myslel na rodné Katalánsko a svou sounáležitost s republikány projevil třeba i návrhem plakátu Aidez l'Espagne (1937). Pro Světovou výstavu, konající se toho samého roku v Paříži, vytvořil veliký portrét El segador s odkazem na katalánskou revoltu ze 17. století, nicméně tento velký obraz po demontáži španělského pavilonu nenávratně a tajemně zmizel z povrchu zemského. Pařížský exil nakonec pro Miróa skončil roku 1941, kdy se s rodinou přesunul na Mallorku a později do Barcelony. 

Ateliér v Palma de Mallorca, 1962
(Foto: Fundació Joan Miró)

V tom samém roce, i přes válečné útrapy, byla v USA zorganizována výstava některých Miróových děl a podle dobových kritik byla velice dobře přijata. Pro katalánského malíře to znamenalo výstup na vrchol a zařazení se po bok nejvýznamnějších evropských malířů té doby. O tom svědčí i několik zakázek, kterých se mu v USA po skončení války dostalo. Jeho tvorba zároveň silně ovlivnila například slavného abstraktního malíře Jacksona Pollocka. Celosvětová proslulost pomohla splnit dávný Miróův sen - mít svůj vlastní velký ateliér. Aby ho Miró uskutečnil, přijal v poválečných desetiletích několik jasně komerčních zakázek, díky nimž ale po sobě zanechal i řadu skvostných děl mimo malířská plátna. Mezi jeho nejznámější díla tak patří keramické zdi pro novou budovu UNESCO v Paříži (1958) či pro Nadaci Maeght v Saint-Paul-de-Vence (1964). Od 60. let získávají na popularitě též jeho bronzové plastiky. V té době ale již mohl v poklidu tvořit v krásném a velikém ateliéru, který si na Mallorce nechal navrhnout svým přítelem, architektem Josepem Lluísem Sertem. Katalánský architekt později společně s Miróem navrhl i malířův odkaz rodnému městu - Fundació Joan Miró na Montjuïcu, kde se dnes nachází největší Miróovo muzeum v Katalánsku. Navštívit lze ale i zmiňovaný mallorský ateliér, z něhož je též muzeum. A do třetice všeho dobrého - i z bývalé Miróovy usedlosti v Mont-roig by se mělo v průběhu rocku 2016 stát muzeum. 

Kromě několika muzeí plných barevných abstraktních děl je odkaz tohoto katalánského malíře patrný i ve veřejném prostoru, především pak v jeho rodném městě. V Barceloně jde především o padesát metrů dlouhou a deset metrů vysokou keramickou stěnu na letišti El Prat de Llobregat (Terminál 2) z roku 1970, dále pak o Mosaic del Pla de l'Os (1976), který zdobí prostřední část ulice Les Rambles, a v neposlední řadě slavná obří socha Žena a pták (Dona i ocell, 1983, viz obrázek níže), která se nachází v Parc Joan Miró a měří 22 metrů. Na všech těchto dílech se podílel syn Miróova přítele ze studií a věhlasný keramik Joan Gardy Artigas. Na Miróa však lze natrefit i jinde na světě. Snad každý návštěvník pařížské čtvrti La Défense si povšimne sousoší Couple d'amoreux aux jeux de fleurs d'amandiers (1978) nebo 55metrové keramické zdi Muzea Wilhelma Hacka v německém Ludwigshafenu. Jako smutnou perličku musíme dodat, že jedno Miróovo dílo (The World Trade Center Tapestry) zdobilo v letech 1974-2001 recepční halu jedné z věží newyorského Světového obchodního centra. Atentát z 11. září pohřbil v troskách i tento čtyřtunový gobelín.

V neposlední řadě musíme zmínit ještě i dvě velice známá loga, která pocházejí právě z hlavy Joana Miró. Jedním z nich je obrázek, jímž se již od roku 1983 prezentuje Španělská turistická kancelář, dalším pak logo známé katalánské spořitelny La Caixa, které představuje dítě házející minci do prasátka. 

Toť tedy jen zběžný výčet nejznámějších Miróových prací, i když kompletní seznam by nám tu zabral ještě mnoho dalších stran. Joan Miró zemřel 25. prosince 1983, dožil se tedy úctyhodných 90 let. Byl to jeden z největších malířů 20. století a jeden ze dvou nejslavnějších katalánských malířů všech dob.

Žena a pták (1983)

Více informací:

• Antonio Boix Pons: Mirador. Blog de Joan Miró, Cultura y Arte, por Antonio Boix.
• Fundació Pilar i Joan Miró (Mallorca).
• Fundació Joan Miró (Barcelona). 
• Fundació Mas Miró (Mont-roig).