Slavní katalánští bandité

16. a 17. století je v katalánské historii jakýmsi prázdným místem. Až na výjimky (např. Válka ženců 1640-1652) se totiž v Katalánsku nic zásadního nedělo. Alespoň tedy z pohledu událostí, které obvykle formují historickou paměť národa. Toto období tak vlastně nemá žádného svého hrdinu, důležitou historickou osobnost, o níž by se v souvislosti s daným stoletím zmiňovaly katalánské učebnice dějepisu. Tento nedostatek si Katalánci především v době národního obrození alespoň částečně nahradili hrstkou banditů, z nichž legendy utvořily jakousi katalánskou verzi Robina Hooda. Joan de Serrallonga a Perot Rocaguinarda - ty dva bandity dnes zná v Katalánsku každé malé dítě.

   

Joan Serrallonga 
(Foto: www.serrallonga.com)

JOAN DE SERRALLONGA

Vlastním jménem Joan Sala i Ferrer (1594-1634). Narodil se poblíž Viladrau roku 1594 do poměrně movité rolnické rodiny. Ve čtyřech letech se z něj stal sirotek, postupem času také na rodinu čím dál více doléhala krize a s ní spojené finanční problémy. To je ostatně jedním z častých vysvětlení toho, proč si většina jeho starších bratrů na živobytí vypomáhala drobnými loupežemi v temných lesích, které Viladrau obklopují.

Ke svému proslavenému jménu - Serrallonga - přišel díky své manželce, jejíž jméno jako hlava rodiny převzal. Z hlediska dějin to pro něj bylo jen dobře, protože někteří historikové bez okolků mluví o tom, že z mnoha set banditů, kteří v 16. a 17. století ovládali katalánský venkov, si legendy nejvíce zapamatovaly Serrallongu právě díky jeho zvučnému jménu. Ať už to bylo jakkoliv, jeho loupežná dráha spadá do let 1626-1633, kdy se spolu se svými muži usadil v hlubokých lesích pohoří Guilleries. Jen těžko si v Katalánsku představit ideálnější prostředí pro pozdější vznik romantických legend. V bezpečí před ním nebyli hlavně cestovatelé a královští vyslanci, kteří tudy procházeli při cestě dál na sever. Naopak řada místních, včetně církve a šlechty, často banditům poskytovala úkryt a ochranu. Tou nejslavnější loupežnou akcí, jíž se dle legendy mohl Serrallonga chlubit, bylo přepadení (1628) královského posla a jeho družiny, kteří měli do Holandska (tehdy ještě součást habsburského Španělska) dopravit obrovské množství peněz na provoz tamní administrativy.

Serrallongova loupežná kariéra však trvala jen pár let. Ke konci roku 1633 ho nakonec královští vojáci dopadnou a na počátku roku 1634 je mučen a následně v Barceloně popraven. Jeho hlava byla vystavena coby výstraha pro všechny tehdejší lapky, nicméně Serrallongovi věrní ji ukradli a podle legendy pohřbili v již zmiňovaném pohoří Guilleries spolu s velkým pokladem. Serrallonga se proslavil již za svého života, nicméně legendu z něj učinilo až období katalánského národního obrození (19. stol.). Faktem je, že Serrallonga byl vesměs obyčejný zloděj a vrah, který se pro vlastní zisk neštítil hrůzných věcí. Při svých loupeživých výpravách však přepadával především osoby spjaté se španělským králem či s madridským královským dvorem, kvůli čemuž ho katalánští obroditelé považovali za jakéhosi předchůdce bojovníků za katalánskou nezávislost (dnes je jasné, že Serrallongovi bylo nějaké Katalánsko ukradené, šlo mu jen a jen o vlastní zisk). Kromě toho Serrallonga v 19. století inspiroval řadu umělců a spisovatelů, kteří z něj v rámci poetické licence vytvořili skutečného katalánského Robina Hooda, jenž bohatým bral a chudým rozdával. Dodnes je tak jeho postava vnímána spíše tak, jak ji představovali romanopisci. Ve skutečnosti byl však Serrallonga jen jedním z mnoha krvelačných banditů, jimiž se v 16. a 17. století katalánské lesy jen hemžily. O zájmu, který dodnes jméno Serrallonga vyvolává, svědčí i stejnojmenný televizní film z roku 2008. 

PEROT ROCAGUINARDA

Perot Rocaguinarda (1582-1635?), též znám jako Perot lo Lladre, pocházel z docela dobře situované venkovské rodiny usídlené poblíž vesnice Oristà (Vic). Protože však byl až několikátým synem v pořadí, musel si jít hledat živobytí do světa. V 19 letech se spolu se starším bratrem vydal do učení do nedalekého města Vic, nicméně tam se, zjednodušeně řečeno, chytnul špatné party. V té době katalánským venkovem zmítá konflikt mezi dvěma znesvářenými bandami (nyerros a cadells) a byla by to velká náhoda, kdyby mladík jako Perot neskončil v jedné z nich. Tak se tedy okolo let 1601-1602 stane skutečným banditou.

Jen o dva roky později už v lesích okolo Vicu dává dohromady svou vlastní bandu a za další tři je z něj nejobávanější bandita v širém okolí. Na jeho banditských létech se koneckonců dají dobře ilustrovat poměry, které tehdy v katalánském vnitrozemí panovaly. Rocaguinardovi bandité často mohli počítat s pomocí a ochranou nejen obyčejných lidí ale i církevních hodnostářů. Tedy, jen některých. Zatímco na jeho straně stáli například opati či kanovníci klášterů v Ripoll a Sant Joan de les Abadesses, jeho úhlavním nepřítelem byl tehdy sám biskup z Vicu. Když to tedy opět zjednodušíme, i mezi jednotlivými církevními hodnostáři tehdy panovala taková řevnivost, že bandité se vlastně stávali lokálními armádami ve službách Páně...

Perot Rocaguinarda (www.ara.cat)

Na rozdíl od Serrallongy byl Rocaguinardův život poněkud bližší pozdější legendě. Zatímco královští vojáci se ho báli, u lidu byl opravdu oblíbený jako spravedlivý loupežník, jenž bohatým bral a chudým naopak pomáhal. Pomyslnou sošku Robina Hooda pro katalánského Zbojníka roku si tak na počátku 17. století určitě častěji než Serrallonga odnášel právě Rocaguinarda. Mimochodem, všimněte si, že i v tomto případě má náš loupežník hodně zvučné jméno, což pozdější legendě o jeho skutcích jen napomohlo.

K velké změně v jeho životě došlo v roce 1610, kdy se Rocaguinarda rozhodl zanechal své loupežné dráhy a výměnou za královskou milost slíbil, že opustí Katalánsko. Nebylo to ale tak snadné, neboť místokrál v tom okamžiku vycítil svou příležitost a učinil poslední zoufalý pokus o zajmutí slavného bandity. Avšak Rocaguinarda se svými muži záhy ovládl Vic, kde byla koncentrována místokrálova družina, která před zbojníkem raději vzala nohy na ramena. V roce 1611 nakonec Rocaguinarda dostává královskou milost pod podmínkou, že okamžitě opustí poloostrov a vydá se v královských službách alespoň na deset let sloužit do Neapole. Jeho přechod na druhou stranu zákona je vlastně poslední pořádnou zmínkou o jeho životě. Následně víme jen, že v roce 1635 ještě stále působil v královském vojsku v Neapoli, pak se ale jeho stopa ztrácí, proto je tento rok uváděn coby datum jeho smrti, ačkoliv o jeho konci vůbec nic bližšího nevíme.

I Rocaguinarda po sobě zanechal mytický odkaz, který řada spisovatelů (Rector de Vallfogona, Lope de Vega, Jacint Verdaguer či Joan Maragall) přetavila v literární díla, nicméně nesmrtelnost mu zaručil už Miguel de Cervantes ve druhé části svého Dona Quijota. V ní se Rytíř smutné postavy před svým příchodem do Barcelony (kapitoly LX a LXI druhého dílu DQ) v Katalánsku setká právě s bandou tohoto loupežníka, který je možná jedinou reálnou postavou vyskytující se v díle navíc pod svým pravým, byť lehce zkomoleným, jménem: Roque Guinart. Nevíme dodnes s jistotou, co Cervantese přimělo Rocaguinardu ve svém díle zmínit, avšak literární historikové nevylučují ani tu možnost, že se s ním Cervantes v Barceloně sám setkal. Koneckonců není tajemstvím, že nejlépe se do atmosféry banditských časů ve Španělsku a Katalánsku 16. a 17. století člověk ponoří právě prostřednictvím Dona Quijota nebo španělských pikareskních románů jednoduše proto, že jde o skutečně bezprostřední a silně realistické svědectví dané doby.