Catalunya (CZ): Joan Miró

Joan Miró patří bezesporu mezi nejuznávanější katalánské umělce. Z globálního pohledu je často synonymem katalánského malířství pouze Salvador Dalí, nicméně hlavně v posledních desetiletích si i zahraniční návštěvníci Katalánska bedlivě všímají prací umělce, který je s Katalánskem spjat pravděpodobně o kousek víc než bláznivý Dalí.

Křídlo skřivana obklopené zlatomodrou
aureolou dolétá k srdci vlčího máku,
jenž spí na louce vyzdobené diamanty (1967)

Joan Miró i Ferrà se narodil roku 1893 v domě číslo 4 v barcelonské ulici Passatge del Crèdit. Na rozdíl od řady jiných slavných malířů (např. Picasso, Arcimboldo, Bosch) se k opravdovému malování dostal poměrně pozdě a nikterak velký talent dlouhou dobu neprojevoval. Určité umělecké sklony však v rodině měl - jeho otec se z kováře vypracoval na velice šikovného a movitého zlatníka.

Čeho se mu však nedostávalo, byla podpora rodiny. Je to odvěký problém všech mladých umělců - rodiče by je rádi viděli, kterak se zaobírají nějakým počestným a dobře nesoucím zaměstnáním. Miró se tak měl stát obchodníkem. Když mu bylo 14 let, na přání svého otce začal navštěvovat obchodní akademii (i když celkově vzato mu to ve škole nikdy moc nešlo), vedle toho si ale prosadil i večerní kurzy ve slavné barcelonské umělecké škole La Llotja, kde tehdy vyučoval otec Pabla Picassa a kterou i sám Picasso pár let předtím navštěvoval. Na La Llotja ho malířsky ovlivnili především učitelé Modest Urgell a Josep Pascó.

V 17 letech obě školy dokončil, což neodvratně znamenalo nástup do dospělého života a konec malování. Miró začal pracovat jako účetní v drogistické firmě Dalmau i Oliveras, kde vydržel takřka dva roky, až ho nakonec postihlo nervové zhroucení a následně záchvat břišního tyfu. Pro malířův život to byl klíčový okamžik, jelikož právě tehdy si jeho otec uvědomil, že syn se zkrátka do obchodu nehodí, a pomaličku se smířil s Joanovou uměleckou dráhou. Miróovo zotavování navíc probíhalo v rodinné usedlosti v městečku Mont-roig del Camp, kde Joan v místní přírodě našel definitivní inspiraci a dospěl k závěru, že jeho jedinou budoucnost představuje malířská dráha.

V letech 1912-1915 Miró docházel do soukromé akademie umění, kterou řídil Francesc Galí. Jeho uvolněný styl a vedení výuky tak, že se v ní každý student mohl rozvíjet zcela individuálně, přinesly Miróovi potřebnou sebejistotu. V té době se také seznámil s řadou celoživotních přátel, z nichž zmiňme především keramika Llorense Artigase, s jehož synem Miró spolupracoval na řadě velkých projektů na sklonku svého života. V letech 1915-1917 musel absolvovat povinnou vojenskou službu, ačkoliv si z každého roku odkroutil jen pár měsíců, jelikož pocházel z movité rodiny, která ho z části vojny "vykoupila" (tehdy to bylo běžné, vlastně ho mohla vojny zbavit zcela, ale Miróův otec byl toho názoru, že vojenský dril synovi jen a jen prospěje, když už se nemůže věnovat počestnému podnikání...). Zbytek času tak náš malíř mohl i nadále trávit v ateliéru.

Prades, vesnice (1917)

Zahrada s oslem (1918)

První výstavy se Miró dočkal na počátku roku 1918. V barcelonské Galerii Dalmau vystavoval po dobu tří týdnů celkem 64 děl z let 1914-1917. Reakce na Miróova díla byly různé, poměrně drsné kritiky nevyjímaje, avšak asi nejlépe výsledek výstavy ilustruje fakt, že jen jediný obraz našel svého kupce. Následující měsíce strávil Miró opět v rodinné usedlosti v Mont-roig, aby nasbíral novou inspiraci a přeci jen se trochu oklepal od ne úplně slavné první výstavy. Tedy až na drobnou výjimku - na konci jara 1918 vystavoval spolu se svými přáteli s tzv. Courbetova sdružení (Miró, E. C. Ricart, J. F. Ràfols, L. Artigas) v prostorách Cercle Artístic de Sant Lluc. Ani tato výstava nesklidila ovace, na tehdejší dobu, prosáknutou noucentismem, byla díla těchto mladých tvůrců příliš barevná, veselá až rozpustilá.

V Mont-roig střídavě tvoří a oddává se dovolenkovému stylu života. V tomto období maluje hlavně v přírodě;, vzniká tak série krajinek, z nichž jednou z nejpůsobivějších a zároveň nejkatalánštějších je jeho Zahrada s oslem (1918, viz obrázek výše). V roce 1920 se poprvé vydává do Paříže, kde získává první kontakty v uměleckých a intelektuálních kruzích. Často je v té době hostem v ateliéru Pabla Picassa, jenž mu poskytne cenné rady i kontakty. Zde ale také dochází k prvnímu rozčarování, kdy Miró zjistí, že většina tehdejších umělců, Picassa nevyjímaje, tvoří čistě za účelem prodeje a mnohem méně je trápí touha vyjádřit nějaké velké duchovní poselství. Zároveň si všímá, že v tomto ohledu je katalánské malířství na mnohem vyšší úrovni, avšak nemá dostatečnou svobodu projevit se. O rok později se Miró do Paříže vrátil a v následujících letech si zde vytvořil řadu důležitých přátelství v surrealistických kruzích. V Paříží se taktéž odehrál jeho velký malířský přerod. Jeho poslední velké dílo mezi abstrakcí a realismem je opět inspirováno léty v Mont-roig a nese příznačný název Statek (1922). Miró ho maloval takřka devět měsíců a později ho od něj koupil spisovatel Ernest Hemingway.

Statek (1922)

Zorané pole (1924)

Pak už Miró začíná tvořit ve svém symbolicko-surrealistickém stylu, který je tak typický pro jeho nejslavnější díla. Změna stylu je patrná kupříkladu na obraze Zorané pole (1924), plně surrealistické vize se ale projeví až na slavném Harlekýnově karnevalu (1925). Všechna tato díla patří již plně do Miróova pařížského období v ateliéru na rue Blomet, kde podle malíře samotného vznikaly z hladem způsobených halucinací. Roky 1925-1927 ve zmiňovaném ateliéru představovaly možná nejvíce tvůrčí období Joana Miróa, jelikož za necelé dva roky dokončil více než 130 obrazů. Plodné období bylo zakončeno roku 1928 první vlastní výstavou na francouzské půdě, kde zároveň katalánský malíř prodal několik důležitých obrazů, a později studijní cestou do Belgie a Nizozemska, aby se naživo seznámil s obrazy holandských a vlámských mistrů, které obdivoval. Tato cesta Miróa inspirovala k několika vlastním obrazům vycházejícím právě z děl holandských tvůrců.

Další zlom v malířově životě nastal okolo roku 1929, kdy se postupně čím dál víc distancoval od politických ambicí surrealismu. Hodí se zde podotknout, že Miró po celý život platil za zvláštního umělce i tím, že absolutně nevyznával bohémský způsob života. Na všechny ve svém okolí vždy působil jako nemluvný introvert, který za sebe nechal promlouvat štětec. Ani divoké večírky a každá noc v jiném náručí nebyly Miróovým stylem. V říjnu 1929 se oženil se svou životní láskou Pilar Juncosovou, s níž měl o rok později jedinou dceru. To vše ještě prohloubilo malířův vztah k Mallorce, protože odsud pocházela jedna část jeho rodiny stejně jako jeho manželka Pilar (Miróova matka prý dokonce vyrůstala s tou Pilařinou bok po boku, jako sestry).

Do Barcelony se Miró s rodinou vrátil v roce 1932 především z finančních důvodů. Se surrealisty se ideově rozešel a životní náklady pro tříčlennou rodinu byly v katalánské metropoli přeci jen snesitelnější než v té francouzské. V Katalánsku se Miró věnoval experimentováním s nejrůznějšími uměleckými technikami (tvořil například hodně koláží), snažil se též o propagaci katalánského umění v zahraničí (spolek Amics de l'Art Nou). Jeho díla se též vystavovala v Paříži, Londýně, New Yorku či Berlíně. V roce 1936 se Španělsko ponořilo do občanské války, což pro Miróa znamenalo návrat do Paříže, kde se následně s rodinou usadil na několik let a živil se, jak to jen šlo. I z exilu ale myslel na rodné Katalánsko a svou sounáležitost s republikány projevil třeba i návrhem plakátu Aidez l'Espagne (1937). Pro Světovou výstavu, konající se toho samého roku v Paříži, vytvořil veliký portrét El segador s odkazem na katalánskou revoltu ze 17. století, nicméně tento velký obraz po demontáži španělského pavilonu nenávratně a tajemně zmizel z povrchu zemského. Pařížský exil nakonec pro Miróa skončil roku 1941, kdy se s rodinou přesunul na Mallorku a později do Barcelony.

Ateliér v Palma de Mallorca, 1962
(Foto: Fundació Joan Miró)

V tom samém roce, i přes válečné útrapy, byla v USA zorganizována výstava některých Miróových děl a podle dobových kritik byla velice dobře přijata. Pro katalánského malíře to znamenalo výstup na vrchol a zařazení se po bok nejvýznamnějších evropských malířů té doby. O tom svědčí i několik zakázek, kterých se mu v USA po skončení války dostalo. Jeho tvorba zároveň silně ovlivnila například slavného abstraktního malíře Jacksona Pollocka. Celosvětová proslulost pomohla splnit dávný Miróův sen - mít svůj vlastní velký ateliér. Aby ho Miró uskutečnil, přijal v poválečných desetiletích několik jasně komerčních zakázek, díky nimž ale po sobě zanechal i řadu skvostných děl mimo malířská plátna. Mezi jeho nejznámější díla tak patří keramické zdi pro novou budovu UNESCO v Paříži (1958) či pro Nadaci Maeght v Saint-Paul-de-Vence (1964). Od 60. let získávají na popularitě též jeho bronzové plastiky. V té době ale již mohl v poklidu tvořit v krásném a velikém ateliéru, který si na Mallorce nechal navrhnout svým přítelem, architektem Josepem Lluísem Sertem. Katalánský architekt později společně s Miróem navrhl i malířův odkaz rodnému městu - Fundació Joan Miró na Montjuïcu, kde se dnes nachází největší Miróovo muzeum v Katalánsku. Navštívit lze ale i zmiňovaný mallorský ateliér, z něhož je též muzeum. A do třetice všeho dobrého - i z bývalé Miróovy usedlosti v Mont-roig by se mělo v průběhu rocku 2016 stát muzeum.

Kromě několika muzeí plných barevných abstraktních děl je odkaz tohoto katalánského malíře patrný i ve veřejném prostoru, především pak v jeho rodném městě. V Barceloně jde především o padesát metrů dlouhou a deset metrů vysokou keramickou stěnu na letišti El Prat de Llobregat (Terminál 2) z roku 1970, dále pak o Mosaic del Pla de l'Os (1976), který zdobí prostřední část ulice Les Rambles, a v neposlední řadě slavná obří socha Žena a pták (Dona i ocell, 1983, viz obrázek níže), která se nachází v Parc Joan Miró a měří 22 metrů. Na všech těchto dílech se podílel syn Miróova přítele ze studií a věhlasný keramik Joan Gardy Artigas. Na Miróa však lze natrefit i jinde na světě. Snad každý návštěvník pařížské čtvrti La Défense si povšimne sousoší Couple d'amoreux aux jeux de fleurs d'amandiers (1978) nebo 55metrové keramické zdi Muzea Wilhelma Hacka v německém Ludwigshafenu. Jako smutnou perličku musíme dodat, že jedno Miróovo dílo (The World Trade Center Tapestry) zdobilo v letech 1974-2001 recepční halu jedné z věží newyorského Světového obchodního centra. Atentát z 11. září pohřbil v troskách i tento čtyřtunový gobelín.

V neposlední řadě musíme zmínit ještě i dvě velice známá loga, která pocházejí právě z hlavy Joana Miró. Jedním z nich je obrázek, jímž se již od roku 1983 prezentuje Španělská turistická kancelář, dalším pak logo známé katalánské spořitelny La Caixa, které představuje dítě házející minci do prasátka.

Toť tedy jen zběžný výčet nejznámějších Miróových prací, i když kompletní seznam by nám tu zabral ještě mnoho dalších stran. Joan Miró zemřel 25. prosince 1983, dožil se tedy úctyhodných 90 let. Byl to jeden z největších malířů 20. století a jeden ze dvou nejslavnějších katalánských malířů všech dob.