Bez debat nejvýznamnější představitel zlatého věku katalánsky psané literatury, největší katalánský básník všech dob - Ausiàs March (1400-1459). Dodnes úplně přesně nevíme, kdy a kde se narodil, ačkoliv podle posledních výzkumů se tak stalo nejspíše někdy před rokem 1400 ve valencijském přístavním městě Gandia. Zcela přesně naproti tomu známe datum jeho úmrtí, 3. března 1459.
Ausiàs March měl poezii v krvi. Básně psali už jeho otec Pere March (1338-1413) a strýc Jaume March II (1334-1410), z nichž několik se jich dochovalo až do dnešních dnů. Strýc Jaume byl navíc autorem dobového slovníku rýmů. Jak lze vytušit z předchozích životních dat, Pere March měl Ausiàse až jako 62letý. Nebyl to sice jeho jediný syn, avšak záhy se stal tím nejoblíbenějším, a proto byl později ustaven univerzálním Pereho dědicem. Dle dobových zvyklostí se Pere ze syna snažil vychoval rytíře, jímž se Ausiàs v roce 1419 také stal. O rok později už se vypravil v družině krále Alfonse do bojů o Sardinii a Korsiku a později se účastnil i dalších středomořských tažení (Neapol, Sicílie, Tunis). Tam bojoval po boku dalších rytířů-básníků té doby (Andreu Febrer, Jordi de Sant Jordi). Do Valencie se Ausiàs March vrací roku 1425. Král mu odměnou za dobré služby daruje několik panství a čestnou funkci královského sokolníka. Od té doby se slavný básník věnuje správě svých panství a rodinného majetku, zároveň tak má dostatek času na intenzivní milostný a literární život.
O básníkových pletkách máme jen útržkovité záznamy v podobě soukromé korespondence, víme však, že mimomanželské vztahy mu šly poněkud lépe, neboť z nich měl hned pět dětí, zatímco ani jeden z manželských svazků mu vytouženého právoplatného dědice nepřinesl. Roku 1437 si vzal Isabel Martorell, sestru slavného tvůrce rytířského románu Tirant lo Blanc. Díky ní se sice opět rozrostl Marchův majetek, nicméně Isabel po dvou letech zemřela. Znovu se katalánský básník oženil roku 1443 se vzdálenou příbuznou Joanou Escornou. Jejich bezdětné manželství trvalo až do Joanina úmrtí roku 1454 a bylo pravděpodobně dosti harmonické, neboť March ve své závěti výslovně stanovil, že si přeje být pochován po Joanině boku ve společné rodinné hrobce. Od roku 1450 žil Ausiàs March přímo ve Valencii (carrer Cabillers), kde také na jaře 1459 zemřel. Kromě velkého majetku se v jeho pozůstalosti našlo množství básní, které z něj posléze učinily naprostého klasika katalánské literatury.
Marchova milostná poezie je v panoramatu katalánské literatury skutečným přelomem. I když samozřejmě i on vychází z lyriky trubadúrské, je prvním, kdo tvoří poezii ryze v katalánštině, již zcela prosté jakýchkoliv provensálských vlivů. Zároveň se o Marchově poezii často říká, že je upřímná, osobní a velice originální. March v ní často vychází z vlastní životní zkušenosti, zabývá se všemi svými trápeními a pochybnostmi. Všeobecně vzato mnohem niterněji rozebírá lidskou duši a zcela nově pojímá též ženské postavy, které až doposud poezie značně idealizovala. V Marchových básních ženy vystupují zcela jako lidské bytosti z masa a kostí, se svými přednostmi i nedostatky, což je velký pokrok od abstraktních dam trubadúrských zpěvů. Naopak stále přítomným tématem je ideál čisté lásky.
Kanonickým básníkem se však March stal až dlouhé roky po své smrti. Víme, že měl velký vliv na španělské a katalánské poety 16. století. Vlastně veškerá katalánská básnická produkce ze 16. stol. je více či méně podařenou imitací díla Ausiàse Marcha. Ze stejné doby se nám též dochovala řada překladů, víme tak, že jeho dílo bylo známé po celé Evropě i ve španělských koloniích. Jeho bezprostřední vliv na katalánsky psanou poezii je tedy zcela jasný; proto je Ausiàs March považován za vůdčí osobnost zlatého věku katalánského písemnictví. I tak se ale sluší připomenout, že od konce 17. století postupně upadl v zapomnění a o jeho návrat na výsluní katalánské literatury se museli postarat až katalánští obrozenci v druhé polovině století devatenáctého. Do dnešních dnů se nám dochovalo celkem 128 milostných básní souhrnně známých pod názvem Cants d'amor, které literární vědci obvykle dělí podle tematiky na pět částí (Plena de Seny, Llir entre Cards, Amor, amor, Mon darrer bé, Oh, foll amor), které více či méně odpovídají autorovým životním etapám. Méně důležitou součástí Marchovy poezie je šest básní s tematikou smrti milované ženy (Cants de mort).
Ausiàs March měl poezii v krvi. Básně psali už jeho otec Pere March (1338-1413) a strýc Jaume March II (1334-1410), z nichž několik se jich dochovalo až do dnešních dnů. Strýc Jaume byl navíc autorem dobového slovníku rýmů. Jak lze vytušit z předchozích životních dat, Pere March měl Ausiàse až jako 62letý. Nebyl to sice jeho jediný syn, avšak záhy se stal tím nejoblíbenějším, a proto byl později ustaven univerzálním Pereho dědicem. Dle dobových zvyklostí se Pere ze syna snažil vychoval rytíře, jímž se Ausiàs v roce 1419 také stal. O rok později už se vypravil v družině krále Alfonse do bojů o Sardinii a Korsiku a později se účastnil i dalších středomořských tažení (Neapol, Sicílie, Tunis). Tam bojoval po boku dalších rytířů-básníků té doby (Andreu Febrer, Jordi de Sant Jordi). Do Valencie se Ausiàs March vrací roku 1425. Král mu odměnou za dobré služby daruje několik panství a čestnou funkci královského sokolníka. Od té doby se slavný básník věnuje správě svých panství a rodinného majetku, zároveň tak má dostatek času na intenzivní milostný a literární život.
O básníkových pletkách máme jen útržkovité záznamy v podobě soukromé korespondence, víme však, že mimomanželské vztahy mu šly poněkud lépe, neboť z nich měl hned pět dětí, zatímco ani jeden z manželských svazků mu vytouženého právoplatného dědice nepřinesl. Roku 1437 si vzal Isabel Martorell, sestru slavného tvůrce rytířského románu Tirant lo Blanc. Díky ní se sice opět rozrostl Marchův majetek, nicméně Isabel po dvou letech zemřela. Znovu se katalánský básník oženil roku 1443 se vzdálenou příbuznou Joanou Escornou. Jejich bezdětné manželství trvalo až do Joanina úmrtí roku 1454 a bylo pravděpodobně dosti harmonické, neboť March ve své závěti výslovně stanovil, že si přeje být pochován po Joanině boku ve společné rodinné hrobce. Od roku 1450 žil Ausiàs March přímo ve Valencii (carrer Cabillers), kde také na jaře 1459 zemřel. Kromě velkého majetku se v jeho pozůstalosti našlo množství básní, které z něj posléze učinily naprostého klasika katalánské literatury.
Marchova milostná poezie je v panoramatu katalánské literatury skutečným přelomem. I když samozřejmě i on vychází z lyriky trubadúrské, je prvním, kdo tvoří poezii ryze v katalánštině, již zcela prosté jakýchkoliv provensálských vlivů. Zároveň se o Marchově poezii často říká, že je upřímná, osobní a velice originální. March v ní často vychází z vlastní životní zkušenosti, zabývá se všemi svými trápeními a pochybnostmi. Všeobecně vzato mnohem niterněji rozebírá lidskou duši a zcela nově pojímá též ženské postavy, které až doposud poezie značně idealizovala. V Marchových básních ženy vystupují zcela jako lidské bytosti z masa a kostí, se svými přednostmi i nedostatky, což je velký pokrok od abstraktních dam trubadúrských zpěvů. Naopak stále přítomným tématem je ideál čisté lásky.
Kanonickým básníkem se však March stal až dlouhé roky po své smrti. Víme, že měl velký vliv na španělské a katalánské poety 16. století. Vlastně veškerá katalánská básnická produkce ze 16. stol. je více či méně podařenou imitací díla Ausiàse Marcha. Ze stejné doby se nám též dochovala řada překladů, víme tak, že jeho dílo bylo známé po celé Evropě i ve španělských koloniích. Jeho bezprostřední vliv na katalánsky psanou poezii je tedy zcela jasný; proto je Ausiàs March považován za vůdčí osobnost zlatého věku katalánského písemnictví. I tak se ale sluší připomenout, že od konce 17. století postupně upadl v zapomnění a o jeho návrat na výsluní katalánské literatury se museli postarat až katalánští obrozenci v druhé polovině století devatenáctého. Do dnešních dnů se nám dochovalo celkem 128 milostných básní souhrnně známých pod názvem Cants d'amor, které literární vědci obvykle dělí podle tematiky na pět částí (Plena de Seny, Llir entre Cards, Amor, amor, Mon darrer bé, Oh, foll amor), které více či méně odpovídají autorovým životním etapám. Méně důležitou součástí Marchovy poezie je šest básní s tematikou smrti milované ženy (Cants de mort).
Více informací:
