Katalánská literatura ve 14. století

HUMANISMUS
V současnosti si pod termínem humanismus představíme především kulturní a myšlenkový směr, který máme neodmyslitelně spojený s renesancí. Obojí vzniklo ve 14. století v Itálii a v následujících dvou stoletích se tyto směry rozšířily do celé Evropy. Uvědomíme-li si, jaký politický a územní vliv měla v té době v celé oblasti Středozemního moře Aragonská koruna (tedy především Katalánsko), příliš nás nepřekvapí, že právě Katalánsko bylo jedním z prvních míst, kde se humanismus prosadil.

V katalánském případě šlo především o konec 14. a větší část 15. století, kdy velká část Středozemí buďto přímo patřila Aragonské koruně, nebo s ní měla alespoň trvalé styky. Celkově silná podpora kultury a rostoucí zájem o řeckou a latinskou literaturu vedly nakonec k silnému vlivu klasiků na úřední a právní jazyk tehdejšího hlavního administrativního orgánu celé Koruny. Tzv. Cancelleria Reial vznikla ve 13. století a postupem času se stala jedinou institucí starající se o oficiální dokumenty všech království sdružených v Aragonské koruně. Původně byly tyto dokumenty vydávány latinsky, katalánsky a aragonsky, od druhé poloviny 14. století pak už téměř výhradně katalánsky. Tento fakt je velice důležitý, neboť díky tomu se Cancilleria Reial stala jakýmsi neoficiálním centrem kodifikace jazyka - všechny úřady království tak používaly stejnou jazykovou normu, tedy tu, kterou tvořili písaři onoho úřadu.

Kromě prosazení jednotné jazykové normy byl tento úřad důležitý i z hlediska všeobecně kulturního a literárního, neboť řada osob s ním spojených obohatila katalánskou kulturu o překlady řady děl starých řeckých či římských autorů do katalánštiny (Vergilius, Seneca, Aristotelés, Thúkydidés, Horácius, Ovidius, Ezop atd.). Mezi nejznámější osobnosti spojené s touto institucí byli kupříkladu Antoni Canals (1352-1419), Ferran, Valentí (14??-1476), Joan Margarit i Pau (1422-1484), Jeroni Pau (1458-1497) a v neposlední řadě i muž, jenž stál u samého počátku humanismu v katalánské literatuře, kterou zároveň obohatil vlastním originálním dílem...

BERNAT METGE

Bernat Metge se narodil někdy mezi léty 1343 a 1346 na dnešní carrer de la Llibreteria v samém centru Barcelony. V mládí ho nejvíce ovlivnily hned dvě otcovské figury. Jeho otec, Guillem Metge, ho coby lékárník naučil základům přírodních věd. Když roku 1359 zemřel, přebral roli vychovatele Bernatův otčím Ferrer Saiol, jenž byl pro změnu písařem a překladatelem. Oba tito muži navíc pracovali přímo pro královský dvůr, takže by se dalo říct, že již od malička měl Bernat Metge cestičku dobře umetenou.

V prosinci 1370 se stal notářem a o rok později vstoupil do služeb tehdejší královny Eleonory Sicilské. když královna roku 1375 zemře, stává se přibližně 30letý Bernat písařem u dědice trůnu, pozdějšího krále Joana I., jenž je zároveň jeho velkým přítelem a ochráncem. Později se stává královým tajemníkem. I když byl kromě dobrých kontaktů na tyto pozice skvěle vybaven i jazykově (uměl katalánsky, latinsky, aragonsky, francouzsky, italsky a okcitánsky), takřka po celou svou úřednickou kariéru měl značné problémy se zákonem. Ačkoliv se vláda Joana I. a jeho následovníka Martího l'Humà vyznačovala významným kulturním růstem, ekonomicky a politicky tito dva Katalánsku zrovna dvakrát neprospěli. A to se dá říct i o celém jejich dvoře, proto příliš nepřekvapí neustálá obvinění z korupce, jimž čelil i tajemník Bernat Metge. Celou tuto situaci vlastně nádherně ilustruje fakt, že Metge inspiraci k většině svých literárních děl nacházel právě ve svých oplétačkách se zákonem.

Dvakrát ženatý otec pěti dětí zatím neustále šplhal po společenském žebříčku. Z obyčejného písaře to během dvou dekád dotáhl až na hlavního královského úředníka a nakonec i na královského vyslance u avignonského papeže. Jeho více než roční pobyt v Avignonu je literárními historiky často považován za přelomový okamžik Metgeho literární dráhy. Ačkoliv několik děl vydal již před avignonskou anabází, právě na papežském dvoře se dostal k množství důležité a podnětné literatury, jež ho následně inspirovala k jeho dodnes nejznámějšímu dílu Lo somni (1399). Po smrti krála Joana I. roku 1396 je Metge zbaven svého úřadu a na dva roky uvězněn, byť o tom dnes nemáme žádný spolehlivý důkaz. Vše ale vychází ze skutečnosti, že zmiňované dílo Lo somni, stylizováno do první osoby, je rámcově zasazeno právě do vězení. V tomto tedy autorovi můžeme věřit, nebo o tom kriticky pochybovat... Právě úspěch Lo somni nakonec našemu spisovateli vrátí důvěru nového krále Martího l'Humà a Metge se opět stává královským tajemníkem. Po smrti krále Martího roku 1410 Metge odchází z veřejného života a jako ctihodný občan umírá o tři roky později v domě na barcelonské ulici carrer de la Cucurulla.

DÍLO

Jak už jsme si řekli, Bernat Metge je pro katalánskou literaturu významný především jako iniciátor humanismu v katalánsky psané literatuře. Kromě vlastní tvorby též pod názvem Valter e Griselda (1388) přebásnil Petrarkovo dílo Griseldis, které je zase jen překladem posledního příběhu z Boccacciova Dekameronu. A pod názvem Ovidi enamorat (1388) se zase skrývá překlad středověké básně De vetula, jež bývala dříve připisována samotnému Ovidiovi.

• Llibre de Fortuna e Prudència (1381) - první Metgeho básnické dílo, složené ze 1 194 osmislabičných veršů, v první osobě. Ve fantaskním a alegorickém světě řeší především filosofické otázky.

• Medicina apropiada a tot mal (1396) - humoristické básnické dílko o 125 verších, které částečně paroduje tehdy velice populární básnický žánr lletovari, tedy jakési rýmované rady, jak se popasovat s milostnými nezdary.

• Sermó (13??) - báseň o 211 verších, opět spíše parodie na tehdejší moralizující kázání a satira směrem k ženám, instituci manželství a morálce.

• Lo somni (1399) - nejslavnější a přesto jen těžce zařaditelná próza, kterou Metge napsat pravděpodobně v průběhu let 1396-1399. Je napsána v první osobě a má podobu snu, v němž se Metge potkává ve vězení s duší zesnulého Joana I. a společně se přou na téma nesmrtelnosti duše apod. Metge navíc celé dílo pojala jako osobní obhajobu proti všem dřívějším osočením a zároveň se tak snažil získat přízeň nového krále Martího l'Humà, což se mu nakonec podařilo. Dílo je rozděleno do čtyř knih, ke konci Metge ze sna procitne. Složité dílo bylo přeloženo do španělštiny, italštiny, francouzštiny a v posledních několika letech se konečně dočkalo i překladu anglického a německého.

Svatý Ludvík z Toulouse (vlevo) a svatý Vicent Ferrer (vpravo) na obraze valencijského malíře Joana de Joanese
(Foto: Archivo Histórico de Restauradores Españoles, Universitat Politècnica de València)

RELIGIÓZNÍ A MRAVOUČNÁ LITERATURA

Své místo v ještě stále středověké katalánské literatuře měla samozřejmě i čistě religiózní literatura, která ve své podstatě navazovala na Ramona Llulla, ačkoliv jejich myšlenková i literární kvalita llullovské úrovně rozhodně nedosahovala. Do tohoto literárního proudu můžeme zařadit následujících pět autorů.

Francesc Eiximenis (1330-1409) byl jednou z nejvýraznějších osobností své doby. Jeho spisy četla celá tehdejší katalánská vládnoucí elita. Narodil se pravděpodobně v Gironě, jako mladý vstoupil k františkánům a dostalo se mu nejlepšího možného vzdělání - absolvoval univerzity v Oxfordu a v Paříži. Následně pobýval a tvořil v Barceloně a ve Valencii. Jeho díla nejsou nikterak zvlášť originální a je v nich patrná ještě středověká tíha scholastiky. Zajímavý je i projev určitého elitářství v neskrývaném opovrhování venkovem. Každopádně ze všech autorů tohoto proudu disponoval asi největším talentem. Mezi jeho hlavní díla patřil především Lo Crestià, pokus o jakousi katalánskou encyklopedii a sumu veškerého křesťanského učení (inspirace Tomášem Akvinským), z níž se ale dochovaly jen čtyři díly ze zamýšlených třinácti. Dalšími ze slavných děl jsou kupříkladu Llibre dels àngels (1392) a Llibre de les dones (1396). Eiximenis byl jedním z nejplodnějších autorů své doby, mnoho děl napsal též latinsky. Dnes patří ale mezi již dost zapomenuté autory. Zemřel roku 1409 v Perpignanu.

Sant Vicent Ferrer (1350-1419), dominikánský mnich, roku 1455 prohlášen za svatého. Vystudoval filosofii a teologii v Barceloně a v Lleidě, teologii pak přednášel v rodné Valencii. Všeobecně vzato nebyl Ferrer žádným velkým spisovatelem, ale dobová svědectví o něm hovoří jako o jednom z nejlepších a nejzapálenějších kazatelů. Za svá kázání v půlce Evropy si koneckonců vysloužil i ono svatořečení. Svá kázání prakticky vždy improvizoval, nicméně na každém z nich měl u sebe písaře, který je ihned zaznamenával - proto se nám zachovalo přes 280 souhrnů jeho kázání. Při kázání ostatně i zemřel, je pochován v katedrále bretaňského městečka Gwened (ne kompletní - jeho levá ruka se nachází v italském Castell'Umberto, pravá až v New Yorku).

Anselm Turmeda (1355-1423) měl zajímavý životní osud. Narodil se na Mallorce, v mládí se dal k františkánům a po studiích v Katalánsku, Boloni a možná i Paříži se opět vrátil do rodných krajů. Tam ho ale chytla hluboká duchovní krize, která měla za následek jeho odjezd do Tuniska, kde okolo roku 1385 konvertoval k islámu a přijal jméno أبو محمد عبد الله بن عبد الله الترجمان الميورقي. I když se řada katalánských a aragonských autorit snažila Turmedu dostat zpátky, nikomu se to nepodařilo, neboť život na severu Afriky se mu zalíbil. Nejprve pracoval jako překladatel, později to dotáhl až do sultánových služeb. Se západní civilizací přesto zůstal propojen, neboť veškeré jeho dílo vzniklo až v Tunisu. Mezi ta nejcennější patří Llibre de bons amonestaments (1398) a Disputa de l'ase (1417), zajímavá novelka napsaná katalánsky, avšak do dnešních dnů se nám žádná katalánská verze nedochovala. Jeho pobyt v Tunisu měl vliv i na to, že dnes neexistuje žádné jeho vyobrazení, netušíme tedy, jak vypadal. Zemřel někdy po roce 1423.

Méně významnými v tehdejší době i z dnešního pohledu pak byli Ramon de Perellós (?-1424), autor Viatge al Purgatori (1398), díla občas ideově a obsahově srovnávaného s Metgeho Lo somni; a Joan Eixemeno (1350-1420), františkánský mnich z Mallorky, jehož nejvýznamnějším dílem je Contemplació de la Santa Quarentena.