Ještě než se s Ramonem Llullem začne odvíjet skutečná historie katalánské prózy, máme v dějinách katalánské literatury období tzv. Čtyř velkých kronik. Tyto kroniky pocházející z 13. a 14. století jsou vlastně prvními ryze prozaickými díly katalánského písemnictví. Jako obvykle jsou tyto kroniky z dnešního pohledu především cenným historickým svědectvím tehdejšího života, významný zdroj paměti národa, avšak je zde pár skutečností, které tyto kroniky spojují a zároveň je odlišují od řady podobných děl známých z jiných evropských literatur. Proto jde v evropském kontextu o díla vskutku unikátní.
Katalánské kroniky reflektují bezprostřední minulost a sami kronikáři hovoří ve velké většině případů o věcech, které sami prožili, zatímco řada jiných středověkých kronik často popisuje i historii dávno minulou, proto jejich věrohodnost nedosahuje velkých rozměrů. Hlavními postavami všech zmíněných kronik jsou vždy aragonští králové - každá z nich je věnována oslavě jednoho z nich. Většinou tedy nejde o příliš objektivní svědectví (i když alespoň historické události jako takové jsou v nich zmíněny vesměs objektivně a pravdivě), nýbrž o určitý didaktický prostředek - kroniky měly též sloužit jako vzor nastupujícím vladařům. Silným prvkem ve všech čtyřech kronikách je patriotismus a víra v boží úděl všech panovníků Aragonské koruny. Kroniky Jaume I. a Pera el Cerimonióse jsou navíc v podstatě jedinými autobiografickými díly středověkých panovníků. Pojďme se na ně nyní podívat trochu zevrubněji...
Katalánské kroniky reflektují bezprostřední minulost a sami kronikáři hovoří ve velké většině případů o věcech, které sami prožili, zatímco řada jiných středověkých kronik často popisuje i historii dávno minulou, proto jejich věrohodnost nedosahuje velkých rozměrů. Hlavními postavami všech zmíněných kronik jsou vždy aragonští králové - každá z nich je věnována oslavě jednoho z nich. Většinou tedy nejde o příliš objektivní svědectví (i když alespoň historické události jako takové jsou v nich zmíněny vesměs objektivně a pravdivě), nýbrž o určitý didaktický prostředek - kroniky měly též sloužit jako vzor nastupujícím vladařům. Silným prvkem ve všech čtyřech kronikách je patriotismus a víra v boží úděl všech panovníků Aragonské koruny. Kroniky Jaume I. a Pera el Cerimonióse jsou navíc v podstatě jedinými autobiografickými díly středověkých panovníků. Pojďme se na ně nyní podívat trochu zevrubněji...
KRONIKA KRÁLE JAUME I. (LLIBRE DELS FEITS)
Llibre dels feits je nejznámější a bezesporu i nejslavnější ze všech čtyř kronik. A svým způsobem také nejstarší, neboť byla dokončena se smrtí panovníka v roce 1276. Původní dílo se ovšem nedochovalo, nejstarší kopií, kterou máme v katalánštině k dispozici, je ta z roku 1343. Sám Jaume I. kroniku nenapsal, ale velice pravděpodobně ji diktoval svým písařům. V kronice se autobiografickou formou líčí životní a královské skutky Jaume I. (1208-1276), speciální pozornosti se v ní dostává dobývání Mallorky a Valencie.
Ačkoliv jde o typicky oslavnou a někdy až naučnou literaturu, jejímž hlavním cílem je vylíčení zmiňovaného panovníka jen v tom nejlepším světě, přesto je tato kronika něčím zvláštní. Občas totiž nabízí zajímavý pohled do králova soukromí. Hned na začátku se kupříkladu zmiňuje o zázračných okolnostech jeho zplození, samotnému královskému sexuálnímu životu je pak i v dalších částech věnováno pár odstavců. Při popisu dobývání Mallorky a v menší míře i Valencie není kniha prostá narážek na výborná králova rozhodnutí, v nichž lze vytušit boží zásah. Z literárního hlediska je cenné množství různých lidových říkadel a všeobecně velmi živá a květnatá mluva. Zajímavé je, že v kronice je pro větší realističnost použití jazyka dle původu mluvčího, na stránkách Llibre dels feits tak nalezneme útržky rozhovorů i ve španělštině, francouzštině či arabštině. Jak již bylo řečeno, původní dílo se nám nedochovalo. Nejstarší dochovanou verzí je latinský překlad, jenž roku 1313 učinil dominikánský mnich Pere Marsili. Podle expertů je tato verze nejvěrohodnější, kterou disponujeme, neboť pozdější katalánské kopie z půlky 14. století (nejstarší dochovaná z roku 1343 - obě verze patří knihovně Universitat de Barcelona) některé z věcí pravděpodobně vynechaly.
KRONIKA BERNATA DESCLOTA
Plný název této kroniky zní Llibre del rei en Pere d'Aragó e dels seus antecessors passats. Zachycuje období od roku 1114 a končí v listopadu 1285, kdy zemřel aragonský král Pere el Gran, jehož má tato kronika glorifikovat především. Období jeho relativně krátké vlády (1276-1285) je ostatně v knize nejpropracovanější. Kronika Bernata Desclota je též charakteristická velkou přesností a viditelnou prací se všemi dostupnými dokumenty a s vlastní zkušeností. Kromě historické přesnosti je oceňována i její vysoká literární hodnota. Již ve své době se těšila vysoké prestiži, proto se dodnes dochovala řada pozdějších kopií a dokonce i překladů do španělštiny (1616). Tradičně se za dobu jejího vzniku považuje období let 1283-1288, takže jde vlastně o nejstarší dochovanou z těchto čtyř kronik, avšak tradičně bývá kvůli správné chronologii uváděna až na druhém místě.
Samotný Bernat Desclot je pro nás dodnes velkou neznámou. V kronice se sám o sobě prakticky nezmiňuje. Vzhledem k přesnosti a detailnosti řady popsaných událostí a jasné znalostí archivních dokumentů šlo pravděpodobně o královského úředníka či tajemníka, nicméně nikde o něm není ani zmínka. Podle nejuznávanější vědecké teorie se pod tímto "pseudonymem" skrýval královský písař a pokladník Bernat Escrivà z kraje Rosselló (pocházel z usedlosti známé tehdy pod názvem Es Clot), jenž se narodil okolo roku 1240 a zemřel roku 1288.
KRONIKA RAMONA MUNTANERA
Kronika Ramona Muntanera je nejrozsáhlejší ze všech čtyř kronik. Byla sepsána v městečku Xirivella v letech 1325-1328 a popisuje události od narození Jaume I. až po korunovaci Alfonse III. roku 1328. Zatímco první část zmiňovaného období popisuje Muntaner na základě historických pramenů, u událostí, k nimž došlo již za jeho života, se spoléhá především na svou vlastní paměť. Ostatně, Muntaner v knize často zmiňuje, že se dané události účastnil, a vůbec často podtrhuje svou roli pozorovatele a udržuje kontakt s "publikem", neboť se tehdy počítalo s tím, že kronika bude předčítána nahlas. Zvláštní pozornost si pak zaslouží vylíčení válečných výprav, jichž se sám autor účastnil (boj o Sicílii, řádění almogàvers).* Všeobecně vzato je tato kronika též nabita silným patriotismem a nacionalismem a její snahou je glorifikovat celý barcelonský rod aragonských králů. Kronika měla velký ohlas především v průběhu 14. a 15. století; k inspiraci pro své dílo Tirant lo Blanc ji v druhé polovině 15. stol. využil i valencijský spisovatel Joanot Martorell.
O životě Ramona Muntanera (1265-1336) toho víme díky jeho kronice poměrně dost. Pocházel ze šlechtického rodu, narozen v Peraladě, již v mládí se setkal s králem Jaume I. To ho ovlivnilo i do budoucna, kdy měl díky svému původu dostatek příležitostí k setkávání se členy královského dvora. Velkou část života zasvětí vojenské dráze. Nejprve spolu s Rogerem de Llúriou dobývá Menorku (1287), následně se na několik let usazuje na Mallorce, aby se roku 1301 účastnil bojů o Sicílii. O rok později se pod vedením Rogera de Flor vydává na východ s almogàvers. Jeho vojenská kariéra končí roku 1311, pak se věnuje všemu možnému, mimo jiné i psaní kroniky. Umírá na Ibize roku 1336.
KRONIKA KRÁLE PERA III.
Poslední z velkých kronik. Zahrnuje období vlády Alfonse el Benigna (1327-1336) a jeho syna Pera el Cerimonióse (1336-1387). Po něm je ostatně pojmenována, neboť právě tento panovník Aragonské koruny ji nechal sepsat. Dílo je sice vylíčeno autobiografickou formou, avšak skutečného autora neznáme - byl jím pravděpodobně některý anonymní písař či tajemník z královského dvora. Je však třeba podotknout, že mnoho historiků se domnívá, že kroniku skutečně začal psát sám král a později její pokračování svěřil poddaným. Od předchozích tří kronik se liší nejen svým počínajícím renesančním duchem, ale i skutečností, že jde spíše o prostý soupis událostí a snahu zdůvodnit královu politiku - už žádné hrdinské opěvování. Také po jazykové stránce není kronika tak bohatá jako ty předešlé. Dochovala se nám vydání z let 1383-1385. Ze všech čtyř bývá tato kronika tou nejméně známou.
Pro zajímavost dodejme, že Pere el Cerimoniós je považován za autora ještě jednoho podobného, dnes však takřka neznámého díla Cròniques dels reis d'Aragó e comtes de Barcelona (též známé jako Crónica de San Juan de la Peña). Tato kronika je jedním ze stěžejních historických děl Aragonské koruny. Latinský originál byl sepsán určitě před rokem 1359; roku 1366 král Pere přikázal překlad do katalánštiny a roku 1372 do aragonštiny.
*Zajímavostí kroniky je i skutečnost, že Muntaner používal řadu tzv. exonym, tedy domácí podobu cizího zeměpisného názvu. Řada z nich dnes upadla v zapomnění, avšak část z nich měla přeci jen docela logiku - Muntaner tak užíval kupříkladu označení Florença pro italskou Florencii, byť dnešní katalánština používá ne zcela logicky výhradně označení Florència.
 |
| Portrét krále Jaume I. ze 16. století nacházející se na radnici v Palmě (Foto: wikipedia.org) |
Ačkoliv jde o typicky oslavnou a někdy až naučnou literaturu, jejímž hlavním cílem je vylíčení zmiňovaného panovníka jen v tom nejlepším světě, přesto je tato kronika něčím zvláštní. Občas totiž nabízí zajímavý pohled do králova soukromí. Hned na začátku se kupříkladu zmiňuje o zázračných okolnostech jeho zplození, samotnému královskému sexuálnímu životu je pak i v dalších částech věnováno pár odstavců. Při popisu dobývání Mallorky a v menší míře i Valencie není kniha prostá narážek na výborná králova rozhodnutí, v nichž lze vytušit boží zásah. Z literárního hlediska je cenné množství různých lidových říkadel a všeobecně velmi živá a květnatá mluva. Zajímavé je, že v kronice je pro větší realističnost použití jazyka dle původu mluvčího, na stránkách Llibre dels feits tak nalezneme útržky rozhovorů i ve španělštině, francouzštině či arabštině. Jak již bylo řečeno, původní dílo se nám nedochovalo. Nejstarší dochovanou verzí je latinský překlad, jenž roku 1313 učinil dominikánský mnich Pere Marsili. Podle expertů je tato verze nejvěrohodnější, kterou disponujeme, neboť pozdější katalánské kopie z půlky 14. století (nejstarší dochovaná z roku 1343 - obě verze patří knihovně Universitat de Barcelona) některé z věcí pravděpodobně vynechaly.
KRONIKA BERNATA DESCLOTA
Plný název této kroniky zní Llibre del rei en Pere d'Aragó e dels seus antecessors passats. Zachycuje období od roku 1114 a končí v listopadu 1285, kdy zemřel aragonský král Pere el Gran, jehož má tato kronika glorifikovat především. Období jeho relativně krátké vlády (1276-1285) je ostatně v knize nejpropracovanější. Kronika Bernata Desclota je též charakteristická velkou přesností a viditelnou prací se všemi dostupnými dokumenty a s vlastní zkušeností. Kromě historické přesnosti je oceňována i její vysoká literární hodnota. Již ve své době se těšila vysoké prestiži, proto se dodnes dochovala řada pozdějších kopií a dokonce i překladů do španělštiny (1616). Tradičně se za dobu jejího vzniku považuje období let 1283-1288, takže jde vlastně o nejstarší dochovanou z těchto čtyř kronik, avšak tradičně bývá kvůli správné chronologii uváděna až na druhém místě.
Samotný Bernat Desclot je pro nás dodnes velkou neznámou. V kronice se sám o sobě prakticky nezmiňuje. Vzhledem k přesnosti a detailnosti řady popsaných událostí a jasné znalostí archivních dokumentů šlo pravděpodobně o královského úředníka či tajemníka, nicméně nikde o něm není ani zmínka. Podle nejuznávanější vědecké teorie se pod tímto "pseudonymem" skrýval královský písař a pokladník Bernat Escrivà z kraje Rosselló (pocházel z usedlosti známé tehdy pod názvem Es Clot), jenž se narodil okolo roku 1240 a zemřel roku 1288.
KRONIKA RAMONA MUNTANERA
Kronika Ramona Muntanera je nejrozsáhlejší ze všech čtyř kronik. Byla sepsána v městečku Xirivella v letech 1325-1328 a popisuje události od narození Jaume I. až po korunovaci Alfonse III. roku 1328. Zatímco první část zmiňovaného období popisuje Muntaner na základě historických pramenů, u událostí, k nimž došlo již za jeho života, se spoléhá především na svou vlastní paměť. Ostatně, Muntaner v knize často zmiňuje, že se dané události účastnil, a vůbec často podtrhuje svou roli pozorovatele a udržuje kontakt s "publikem", neboť se tehdy počítalo s tím, že kronika bude předčítána nahlas. Zvláštní pozornost si pak zaslouží vylíčení válečných výprav, jichž se sám autor účastnil (boj o Sicílii, řádění almogàvers).* Všeobecně vzato je tato kronika též nabita silným patriotismem a nacionalismem a její snahou je glorifikovat celý barcelonský rod aragonských králů. Kronika měla velký ohlas především v průběhu 14. a 15. století; k inspiraci pro své dílo Tirant lo Blanc ji v druhé polovině 15. stol. využil i valencijský spisovatel Joanot Martorell.
O životě Ramona Muntanera (1265-1336) toho víme díky jeho kronice poměrně dost. Pocházel ze šlechtického rodu, narozen v Peraladě, již v mládí se setkal s králem Jaume I. To ho ovlivnilo i do budoucna, kdy měl díky svému původu dostatek příležitostí k setkávání se členy královského dvora. Velkou část života zasvětí vojenské dráze. Nejprve spolu s Rogerem de Llúriou dobývá Menorku (1287), následně se na několik let usazuje na Mallorce, aby se roku 1301 účastnil bojů o Sicílii. O rok později se pod vedením Rogera de Flor vydává na východ s almogàvers. Jeho vojenská kariéra končí roku 1311, pak se věnuje všemu možnému, mimo jiné i psaní kroniky. Umírá na Ibize roku 1336.
KRONIKA KRÁLE PERA III.
Poslední z velkých kronik. Zahrnuje období vlády Alfonse el Benigna (1327-1336) a jeho syna Pera el Cerimonióse (1336-1387). Po něm je ostatně pojmenována, neboť právě tento panovník Aragonské koruny ji nechal sepsat. Dílo je sice vylíčeno autobiografickou formou, avšak skutečného autora neznáme - byl jím pravděpodobně některý anonymní písař či tajemník z královského dvora. Je však třeba podotknout, že mnoho historiků se domnívá, že kroniku skutečně začal psát sám král a později její pokračování svěřil poddaným. Od předchozích tří kronik se liší nejen svým počínajícím renesančním duchem, ale i skutečností, že jde spíše o prostý soupis událostí a snahu zdůvodnit královu politiku - už žádné hrdinské opěvování. Také po jazykové stránce není kronika tak bohatá jako ty předešlé. Dochovala se nám vydání z let 1383-1385. Ze všech čtyř bývá tato kronika tou nejméně známou.
Pro zajímavost dodejme, že Pere el Cerimoniós je považován za autora ještě jednoho podobného, dnes však takřka neznámého díla Cròniques dels reis d'Aragó e comtes de Barcelona (též známé jako Crónica de San Juan de la Peña). Tato kronika je jedním ze stěžejních historických děl Aragonské koruny. Latinský originál byl sepsán určitě před rokem 1359; roku 1366 král Pere přikázal překlad do katalánštiny a roku 1372 do aragonštiny.
 |
| Portrét krále Pera III. Cerimonióse (Foto: Google Art Project) |
*Zajímavostí kroniky je i skutečnost, že Muntaner používal řadu tzv. exonym, tedy domácí podobu cizího zeměpisného názvu. Řada z nich dnes upadla v zapomnění, avšak část z nich měla přeci jen docela logiku - Muntaner tak užíval kupříkladu označení Florença pro italskou Florencii, byť dnešní katalánština používá ne zcela logicky výhradně označení Florència.
Žádné komentáře:
Okomentovat