Za zlaté období katalánsky psané literatury je považováno 15. století, kdy se kulturním centrem katalánsky mluvících oblastí stala Valencie. I proto je toto období nazýváno doslova segle d'or valencià (česky: Valencijské zlaté století). Jak k tomu vlastně došlo?
Druhá polovina 14. století byla pro Katalánsko hodně složitá. Rozpadající se středomořské impérium decimovaly morové rány, neúroda a další podobné katastrofy. To se týkalo především Barcelony a okolí. V mnohem menší míře se tyto události týkaly Valencie, která se tak v průběhu 15. století stala skutečným kulturním a uměleckým centrem Aragonské koruny. Prakticky veškerá katalánsky psaná literatura 15. století, jež je dnes považována za kanonickou, byla napsána ve Valencii a většinou přímo ve valencijské oblasti narozenými autory. To bývá občas používáno jako nacionalistický argument pro odlišení Valencie od Katalánska (případně valencijštiny od katalánštiny), nicméně znovu zdůrazňujeme, že jde v prvé řadě o katalánsky psanou literaturu. Jde o klíčové období katalánsky psané literatury, neboť až v 15. století můžeme poprvé mluvit o ryze katalánské poezii, vznikají též první skutečně originální prozaická díla, z nichž některá měla rozhodující vliv na vývoj evropské literatury, a zároveň toto zlaté období tvoří základ pro obrozence z 19. století, neboť jak už tomu bývá, po výstupu na vrchol přichází více či méně strmý pád. A ten katalánskou literaturu potká hned o století později.
Ale nepředbíhejme. Ačkoliv někteří řadí do onoho zlatého období spisovatele století předchozího (Bernat Metge, Francesc Eiximenis), skutečné zlaté století přichází až s postavou Jordiho de Sant Jordi, který je následován dalšími zářivými jmény katalánské/valencijské literatury 15. stol. (Andreu Febrer, Isabel de Villena, Bernat Fenollar, Jaume Roig, Joan Roís de Corella). Nad všechny tyto autory nicméně vynikají dva další - oba si proto vzhledem ke svému významu zaslouží svůj vlastní článek. Prvním z nich bude největší katalánský básník všech dob, Ausiàs March, druhý článek potom věnujeme katalánskému rytířskému románu, jehož nejslavnějším reprezentantem je jednoznačně román Tirant lo Blanc z pera valencijského rytíře Joanota Martorella. Zde tedy pár základních informací o významných spisovatelích zlaté éry katalánské literatury.
Druhá polovina 14. století byla pro Katalánsko hodně složitá. Rozpadající se středomořské impérium decimovaly morové rány, neúroda a další podobné katastrofy. To se týkalo především Barcelony a okolí. V mnohem menší míře se tyto události týkaly Valencie, která se tak v průběhu 15. století stala skutečným kulturním a uměleckým centrem Aragonské koruny. Prakticky veškerá katalánsky psaná literatura 15. století, jež je dnes považována za kanonickou, byla napsána ve Valencii a většinou přímo ve valencijské oblasti narozenými autory. To bývá občas používáno jako nacionalistický argument pro odlišení Valencie od Katalánska (případně valencijštiny od katalánštiny), nicméně znovu zdůrazňujeme, že jde v prvé řadě o katalánsky psanou literaturu. Jde o klíčové období katalánsky psané literatury, neboť až v 15. století můžeme poprvé mluvit o ryze katalánské poezii, vznikají též první skutečně originální prozaická díla, z nichž některá měla rozhodující vliv na vývoj evropské literatury, a zároveň toto zlaté období tvoří základ pro obrozence z 19. století, neboť jak už tomu bývá, po výstupu na vrchol přichází více či méně strmý pád. A ten katalánskou literaturu potká hned o století později.
Ale nepředbíhejme. Ačkoliv někteří řadí do onoho zlatého období spisovatele století předchozího (Bernat Metge, Francesc Eiximenis), skutečné zlaté století přichází až s postavou Jordiho de Sant Jordi, který je následován dalšími zářivými jmény katalánské/valencijské literatury 15. stol. (Andreu Febrer, Isabel de Villena, Bernat Fenollar, Jaume Roig, Joan Roís de Corella). Nad všechny tyto autory nicméně vynikají dva další - oba si proto vzhledem ke svému významu zaslouží svůj vlastní článek. Prvním z nich bude největší katalánský básník všech dob, Ausiàs March, druhý článek potom věnujeme katalánskému rytířskému románu, jehož nejslavnějším reprezentantem je jednoznačně román Tirant lo Blanc z pera valencijského rytíře Joanota Martorella. Zde tedy pár základních informací o významných spisovatelích zlaté éry katalánské literatury.
 |
| Joan Roís de Corella (Foto: www.laveupv.com) |
GIILABERT DE PRÓIXITA (1370-1405)
Valencijský básník Gilabert de Próixita pocházel z významného neapolského rodu, který byl během bojů o Sicílii loajální Aragonské koruně a následně se usídlil právě ve Valencii. Na královském dvoře Joana I. a Martího l'Humà pak působil i náš básník. Jeho poetické dílo dnes tvoří 21 dochovaných básní s milostnou tematikou inspirovanou trubadúrskými zpěvy. I přesto že jsou dané básně v okcitánštině, je Gilabert de Próixita považován za nedílnou součást zlatého věku katalánské literatury.
ANDREU FEBRER (1375/80-1444?)
Básně Andreua Febrera tvoří přechod mezi provensálskou a již ryze katalánskou poezií, kterou uvidíme až v případě Jordiho de Sant Jordi. Febrerova poezie v sobě ještě stále obsahuje silnou inspiraci trubadúrskou lyrikou. Podobně jako Próixita působil na královském dvoře za časů králů Joana I a Martího l'Humà. Svou dvořanskou kariéru započal v Cancelleria reial, později jako diplomat cestoval po Francii a Itálii. Do Itálie zavítal i mnohem později, roku 1420, jako součást válečné výpravy na Korsiku a Sardinii. Jako voják působil až do roku 1429, kdy se usadil v Barceloně. Právě úzký kontakt s italskou kulturou zapříčinil, že Andreu Febrer se do dějin katalánské literatury zapsal jako první překladatel Danteho Božské komedie, přičemž je zajímavé, že tu (na rozdíl od své poezie) přeložil do perfektní a čisté katalánštiny.
JORDI DE SANT JORDI (1399-1424)
Krátký život měl poslední ze tří velkých básníků před Ausiàsem Marchem. I on sloužil u dvora, neboť patřil k tehdejší společenské elitě. Společně s Febrerem a Marchem se roku 1420 účastnil expedice na Korsiku a Sardinii. O tři roky později byl zajat v Neapoli a domů už se pravděpodobně nevrátil, neboť neznámo kde a za jakých příčin zemřel nejspíš v červnu 1424. Literární odkaz Jordiho de Sant Jordi zahrnuje 18 vesměs milostných básní, které stále ještě nejsou prosty provensálských vlivů (až Ausiàs March jako první stvoří skutečně čistě katalánskou poezii) - mezi ty nejznámější patří kupříkladu Presoner, Estramps či Cançó d'opósits.
ISABEL DE VILLENA (1430-1490)
Spisovatelka a nemanželská dcera kastilského šlechtice a spisovatele Enriqueho de Villena. Původním jménem Elionor, ve věku 15 let vstoupila ke klariskám, a v klášteře Santíssima Trinitat ve Valencii prožila zbytek života. Roku 1463 se stala tamní abatyší. Další z představitelů valencijského Segle d'Or, Jaume Roig, tam v té době působil jako lékař, takže postupně se z kláštera stalo jedno z největších kulturních center dané epochy. V klášteře napsala Isabel mnoho náboženských traktátů, nicméně do dnešní doby se nám zachovalo jediné její dílo - Vita Christi (1497), vydáno posmrtně po ní nastupující abatyší Aldonçou de Montsoriu. I přes latinský název je celé dílo napsáno katalánsky. Jedná se o zvláštní životopis Ježíše Krista se zaměřením na jeho vztah k ženám, a to z pohledu takřka feministického pohledu. I proto je Isabel de Villena často považována za jednu z prvních feministek a vůbec první ženu-literátku v historii katalánské literatury. Kromě obrovského historického významu musíme podotknout, že Vita Christi byla ve své době skutečným bestsellerem - kniha se prodávala lépe než slavný katalánský rytířský román ze stejné doby, Tirant lo Blanc.
JAUME ROIG (14??-1478)
Povoláním lékař, přitom jedna z největších postav katalánské literatury 15. století. I on se narodil do "dobré rodiny" - jeho otec byl městským radním ve Valencii a jedním z nejvyhlášenějších lékařů ve městě. Medicína učarovala i mladému Jaumemu, ačkoliv dnes přesně nevíme, kde lékařskou vědu vystudoval (Lleida, Paříž?). Postupem času se vypracoval až na pozici královského lékaře a celkově žil poměrně blahobytný život, neboť dle závěti mu patřilo slušné jmění a několik domů a pozemků v centru Valencie. Podobně jako Isabel de Villena, s níž se dobře znal z kláštera Santíssima Trinitat, byl autorem jediného, avšak o to významnějšího díla. Jeho dlouhý román ve verších nazvaný Espill čítá více než 16 000 veršů. Skládá se z předmluvy a čtyř knih (De sa joventut, De quan fou casat, De la lliçó de Salamó, D'enviudar), v nichž hlavní hrdina románu, sirotek vypuzený z domu vlastní matkou, prožije mnoho dobrodružství, stane se rytířem a po několika nevydařených manželstvích nakonec zvolí zbožný život mimo svět žen. V tomto díle je všudypřítomná kritika žen (zachrání se jen Panna Maria a autorova žena Isabel Pellisser), a tak je Jaume Roig řazen do známého literárního proudu misogynů, jenž byl populární zejména na konci středověku. Jazykově je Espill mimořádně přínosné dílo, i když kritika často zmiňuje místy obtížné porozumění textu, které způsobuje skutečnost, že všechny verše jsou vždy čtyřslabičné.
Povoláním lékař, přitom jedna z největších postav katalánské literatury 15. století. I on se narodil do "dobré rodiny" - jeho otec byl městským radním ve Valencii a jedním z nejvyhlášenějších lékařů ve městě. Medicína učarovala i mladému Jaumemu, ačkoliv dnes přesně nevíme, kde lékařskou vědu vystudoval (Lleida, Paříž?). Postupem času se vypracoval až na pozici královského lékaře a celkově žil poměrně blahobytný život, neboť dle závěti mu patřilo slušné jmění a několik domů a pozemků v centru Valencie. Podobně jako Isabel de Villena, s níž se dobře znal z kláštera Santíssima Trinitat, byl autorem jediného, avšak o to významnějšího díla. Jeho dlouhý román ve verších nazvaný Espill čítá více než 16 000 veršů. Skládá se z předmluvy a čtyř knih (De sa joventut, De quan fou casat, De la lliçó de Salamó, D'enviudar), v nichž hlavní hrdina románu, sirotek vypuzený z domu vlastní matkou, prožije mnoho dobrodružství, stane se rytířem a po několika nevydařených manželstvích nakonec zvolí zbožný život mimo svět žen. V tomto díle je všudypřítomná kritika žen (zachrání se jen Panna Maria a autorova žena Isabel Pellisser), a tak je Jaume Roig řazen do známého literárního proudu misogynů, jenž byl populární zejména na konci středověku. Jazykově je Espill mimořádně přínosné dílo, i když kritika často zmiňuje místy obtížné porozumění textu, které způsobuje skutečnost, že všechny verše jsou vždy čtyřslabičné.
JOAN ROÍS DE CORELLA (1435-1497)
Joan Roís de Corella je bezesporu druhou největší osobností zlatého věku katalánské literatury, hned po Ausiàsovi Marchovi. Narodil se do dobře zajištěné šlechtické rodiny ve Valencii. Ve své podstatě tedy prožil celkově zajištěný život, a tak se mohl literatuře věnovat, kdykoliv chtěl. Podle tradice se měl stát buďto vojákem, nebo diplomatem, nicméně s věkem narůstající religiozita ho nakonec donutila tyto nepsané zákony tehdejší společnosti porušit. Podle dochovaných dokumentů víme, že Corella se okolo 35. roku věku stal mistrem teologie, i když knězem jako takovým nikdy nebyl. Kromě toho Corella nejspíš prožil hodně bouřlivý milostný život - ve své době patřil ke společenské elitě, byl uznávaným spisovatelem a nejspíše velkým svůdníkem.
Co se týče jeho literárního odkazu, ten je velmi rozmanitý a zahrnuje prózu i poezii. Za zmínku stojí i Corellova překladatelská činnost, literární historie si ho v tomto ohledu pamatuje jako skvělého překladatele části Bible a také díla La Vita Christi Ludolfa von Sachsena. Všeobecně vzato se jeho tvorba dá rozdělit podle zaměření na milostnou, religiózní a moralistickou. Zajímavou součástí Corellovi bibliografie bývá i korespondence, kterou udržoval s Carlesem de Viana, princem, který se mohl stát aragonským králem. Asi nejdůležitějším Corellovým dílem je lehce autobiografický veršovaný příběh Tragèdia de Caldesa (okolo 1458), významnými jsou dále jeho mytologické prózy Lamentacions de Mirra e Narciso e Tisbe či Història de Jàson i Medeia. Nutno dodat, že Corella psal poněkud poplatně době, takže zejména jeho próza občas působí hodně strojeně, a tak většinu dnešních čtenářů na rozdíl od veršů Ausiàse Marcha či rytířských románů Tirant lo Blanc a Curial e Güelfa už příliš neoslovuje.
Co se týče jeho literárního odkazu, ten je velmi rozmanitý a zahrnuje prózu i poezii. Za zmínku stojí i Corellova překladatelská činnost, literární historie si ho v tomto ohledu pamatuje jako skvělého překladatele části Bible a také díla La Vita Christi Ludolfa von Sachsena. Všeobecně vzato se jeho tvorba dá rozdělit podle zaměření na milostnou, religiózní a moralistickou. Zajímavou součástí Corellovi bibliografie bývá i korespondence, kterou udržoval s Carlesem de Viana, princem, který se mohl stát aragonským králem. Asi nejdůležitějším Corellovým dílem je lehce autobiografický veršovaný příběh Tragèdia de Caldesa (okolo 1458), významnými jsou dále jeho mytologické prózy Lamentacions de Mirra e Narciso e Tisbe či Història de Jàson i Medeia. Nutno dodat, že Corella psal poněkud poplatně době, takže zejména jeho próza občas působí hodně strojeně, a tak většinu dnešních čtenářů na rozdíl od veršů Ausiàse Marcha či rytířských románů Tirant lo Blanc a Curial e Güelfa už příliš neoslovuje.
SPECULUM AL FODER
Na počátku 15. století vznikl v Katalánsku ještě jeden anonymní spis, který je však často v literárních análech opomíjen. Speculum al foder spadá do literárního žánru traktátů a šlo o svého času vůbec první sexuální příručku v Evropě. Je složen ze dvou částí. Tu první tvoří překlad latinského traktátu Liber minor de coitu, jenž pocházel ze 12. století, ačkoliv jeho původ je přes mnohé arabské kopie jistě až v dávné Kámasútře. Nicméně velkou literární hodnotu má druhá část knihy, která je naprostým originálem a na svou dobu zároveň vysoce pokrokovým čtením. Nově přidané kapitoly totiž rozebírají zejména ženskou psychiku, popisují propriety ideálního muže a všeobecně radí tak, aby pár dosáhl společného orgasmu, zajímá se tedy velmi silně především o ženské uspokojení. Mimo jiné zmiňuje i některé dávné sexuální pomůcky jako dilda apod. Na závěr ještě dílo disponuje kapitolami se stručným přehledem sexuálních poloh a jako třešinku na dortu obsahuje i několik afrodiziakálních receptů k dobré potenci. Pro zajímavost ještě dodejme, že zde se poprvé zmiňuje i známý katalánský nápoj llet merengada, který podle knihy je právě jedním z afrodiziakálních nápojů, zejména díky obsahu skořice.
Žádné komentáře:
Okomentovat