I když se dnes ve světě najde ještě mnoho takových, kteří o katalánštině buď vůbec neslyšeli, nebo stále žijí v domnění, že jde jen o jakýsi dialekt španělštiny, věříme, že čtenáři těchto řádků už dávno vědí, že katalánský jazyk má stejně dlouhou historii a tradici jako ostatní a světově poněkud známější románské jazyky. A podobně jako v případě španělštiny, francouzštiny či portugalštiny i zde existuje předlouhá, vlastně takřka tisíciletá literární tradice. Dnes tedy jen velmi stručně nahlédneme do oné takřka tisícileté historie katalánské literatury, nastíníme si její chronologický vývoj a v třicítce dalších článků si detailněji představíme její nejdůležitější období a nejslavnější či nejzajímavější postavy.
Katalánská literatura zahrnuje takřka výhradně jen literární tvorbu v katalánštině, nicméně občas si v našich článcích povíme i o určitém přesahu sousedních literatur (španělská, francouzská, okcitánská) do té katalánské. Z dnešního pohledu pak mluvíme především o literatuře vznikající nebo jinak spojené s katalánsky mluvícími oblastmi (Katalánsko, Valencie, Baleárské ostrovy, část Aragonie, severní Katalánsko či l'Alguer). Poněkud samostatnou kapitolu pak tvoří literatura andorrská.
PRVNÍ PÍSEMNOSTI
Podle současných poznatků odhadujeme, že katalánština se v mluvené podobě začala vyskytovat někdy v 8. či 9. stol. n. l. Psané texty však v té době byly ještě stále doménou univerzální latiny, i když už v 10. stol. se v latinských textech začaly objevovat katalánsky psané glosy a poznámky. První texty psané již takřka kompletně v katalánštině se objevují ve století jedenáctém. Z jeho první poloviny pochází pravděpodobně i vůbec nejstarší dochovaný katalánský text Jurament de Radulf Oriol. Všeobecně vzato se v té době jednalo jen o obchodní či právní dokumenty, soukromou korespondenci apod. Sem řadíme i Forum iudicum, překlad v té době stále platného vizigótského zákoníku z latiny do katalánštiny. Do dnešních dní se nám zachovalo hned několik jeho kopií, přičemž ta nejstarší pochází z počátku 12. stol. Za první skutečně literární text v katalánštině* jsou považovány úryvky a komentáře z kázání evangelia známé jako Homílies d'Organyà (podle vesnice, v níž došlo k nálezu). Text pochází z přelomu 12. a 13. stol., ačkoliv objeven byl až roku 1904.
TRUBADÚRSKÁ LITERATURA
Přibližně od poloviny 12. do poloviny 13. stol. bývají do katalánské literatury řazeny básně a písně trubadúrů, kteří v té době účinkovali v celé Evropě. Trubadúrská literatura v okolí Pyrenejí byla charakteristická především provensálštinou coby jediným používaným jazykem v těchto převážně orálních kompozicích. Provensálština se od tehdejší katalánštiny až tolik nelišila a v dané době byla považována za hlavní básnický jazyk, proto i v Katalánsku narození trubadúři své verše skládali výhradně v něm. Do dnešních dnů se nám jejich díla dochovala hlavně díky středověkým zpěvníkům (tzv. cançoners). Hlavními tématy těchto písní byla především tzv. dvorská láska, tedy milostné verše společensky níže postaveného trubadúra věnované mnohem výše postavené dámě. Na druhou stranu ale verše měly poměrně striktně stanovenou formu, šlo tedy spíše o čistě řemeslnou záležitost, o součást dvorské zábavy. Mezi nejvýznamnější katalánské trubadúry patřili Guillem de Berguedà (1138-1196), Ramon Vidal de Besalú (1196-1252) či Cerverí de Girona (1259-1285).
ČTYŘI VELKÉ KRONIKY
Dosud jsme si všímali pouze poezie. Katalánská próza se poprvé naplno objevuje až v průběhu 13. století. Mezi první katalánská literární díla tak patří především čtyři slavné kroniky, které vznikly v průběhu 13. a 14. století - Llibre dels feits (Jaume I, okolo 1276), Llibre del rei en Pere d'Aragó e dels seus antecessors passats (Bernat Desclot, 1283-1288), Crònica de Ramon Muntaner (R. Muntaner, 1325-1328) a Crònica de Pere el Cerimoniós (anonym na přání krále Pereho, 1382). Jako i v jiných literaturách jsou dnes tyto kroniky vnímány především jako důležité svědectví tehdejšího života, politiky a vojenství. V kronikách se též citují mnohé dávné legendy či dokumenty, jde tak o významný zdroj paměti národa.
RAMON LLULL & HUMANISMUS
Ramon Llull (1232-1316) je dodnes považován za otce katalánské literatury. Zatímco zbytek Evropy ho má spojený jen s jeho filosofickým a mystickým dílem, faktem je, že Ramon Llull je pro katalánskou literaturu tak stěžejní postavou právě díky ohromnému záběru a rozmanitosti svého díla. Ačkoliv za svůj hlavní životní cíl od chvíle, kdy se mu zjevil Ježíš Kristus, považoval šíření evangelia, kromě filosofických a religiózních spisů též skládal poezii, psal učebnice a dokonce stvořil i na svou dobu zcela převratné románové dílo. Kromě katalánštiny psal latinsky, arabsky a okcitánsky. Celkem je autorem více než 250 různých děl a jeho katalánština se stala literární normou pro mnoho dalších staletí. Zbytek 14. a část 15. stol. pak v katalánské literatuře udával tón humanismus, který na Pyrenejský poloostrov dorazil z Itálie právě přes Katalánsko. Nejvýznamnější postavou té doby byl Bernat Metge (1343/6-1413), dalšími významnými katalánskými literáty mimo humanistický proud byli Francesc Eiximenis (1330-1409), Sant Vicent Ferrer (1350-1419) či Anselm Turmeda (1355-1423).
SEGLE D'OR VALENCIÀ
Zlatý věk katalánsky psané literatury. Kvůli historickému kontextu se kulturním centrem katalánsky mluvícího světa stala v 15. století Valencie. Literární díla vyprodukována v kontextu tohoto období jsou považována za skvosty evropské literatury. Pravděpodobně největší postavou valencijského zlatého věku byl Ausiàs March (1400-1459), podle mnohých největší katalánský básník všech dob. Významnými tvůrci tohoto období byli také Joan Roís de Corella (1435-1497) a Jaume Roig (?-1476). Velkou pozornost si zaslouží též katalánský rytířský román, jenž svou kvalitou a univerzalitou značně převyšoval ten španělský. Valencijský spisovatel a rytíř Joanot Martorell (1413-1468) dopsal těsně před svou smrtí dodnes poněkud opomíjené, avšak i tak jedno z největších děl světové literatury - román Tirant lo Blanc. Podle mnohých vůbec první moderní román, více než sto let před Cervantesovým Donem Quijotem, jenž je ostatně stylem Martorellova románu rozhodně inspirován. Z té samé doby pochází i další, erotickými prvky okořeněný, rytířský román Curial e Güelfa, jehož autora však dodnes neznáme.
DEKADENCE (16. - 19. STOLETÍ)
Po vrcholu katalánské literatury přichází strmý pád, opět značně propojený s dějinným kráčením katalánsky mluvících zemí. Čím dál užší kontakt se sousedním Kastilským královstvím během té doby vyústil nejprve ve vznik konfederace a později v 18. století k definitivní absorpci Katalánska zmiňovaným sousedem z Kastilie. To se též podepsalo na prohlubujícím se úpadku katalánské literatury. Dnes se sice toto období poněkud přehodnocuje a literární vědci i v něm (přeci jen jde o více než 300 let!) nacházejí ukázky literární kvality, nicméně faktem je, že během zmiňovaných více než 300 let katalánská literatura ztrácí svou prestiž ve prospěch té španělské. Od 18. století navíc musíme zmínit i de facto zákaz používání katalánštiny, což tuto národní literaturu takřka dorazilo. V tomto ohledu je období dekadence docela srovnatelné i s dějinami české literatury - v obou případech muselo pomoci až národní obrození. I tak ale v průběhu dekadence máme několik důležitých autorů: Cristòfor Despuig (1510-1580), Pere Serafí (1505/10-1567), Joan Timoneda (1518/20-1583), Francesc Fontanella (1622-1685), Rafael d'Amat (1746-1819) a Joan Ramis i Ramis (1746-1819).
LA RENAIXENÇA
Katalánské národní obrození přišlo trochu později než to české, avšak bylo velmi intenzivní a během čtyř dekád se podařilo zachránit to, co poslední čtyři staletí chátralo. Pod pojmem la Renaixença, jak se toto obrození nazývá v Katalánsku, si představme období přibližně v letech 1833-1877, kdy se po mnoha letech útlaku katalánština opět dočkala nadšeného literárního využití. V této době vznikají první básně, později i prozaické útvary, katalánští literáti se zajímají o středověkou a renesanční tvorbu, vznikají první časopisy, literární soutěže a instituce. Od roku 1877 už můžeme mluvit o katalánštině jako prestižním literárním jazyku, vycházejí první katalánsky psané noviny, katalánská literatura má poprvé po mnoha staletích opět mezinárodní projekci a katalánské národní obrození se přesouvá do politické roviny. Mezi nejvýznamnější autory tohoto období patří Bonaventura Carles Aribau (1798-1862), Joaquim Rubió i Ors (1818-1899) a slavný básník Jacint Verdaguer (1845-1902). Jejich pokračovateli byli další významní tvůrci - ve světě divadla Àngel Guimerà (1845-1924) a ve světě prózy tvůrce katalánského naturalistického románu Narcís Oller (1846-1930).
MODERNISME & NOUCENTISME
Přelom 19. a 20. století je v katalánské literatuře charakterizován vlastními literárními směry, které tvoří dva sice propojené ale vzájemně docela protikladné bloky - modernisme a noucentisme. Z pohledu čistě literárního byl rozhodně plodnější první z obou směrů, neboť v jeho rámci tvořili kupříkladu slavný básník Joan Maragall (1860-1911), romanopisci Víctor Català (1869-1966) a Raimon Casellas (1855-1910) či dramatik a malíř Santiago Rusiñol (1861-1931). Mnohem političtěji a esejističtěji orientovaný byl noucentisme, který prostřednictvím svého zakladatele a nejvýznamnějšího představitele Eugeniho d'Orse (1881-1954) významně ovlivnil i španělskou literaturu první třetiny 20. stol. Dalším významným představitelem byl básník Josep Carner (1884-1970).
KATALÁNSKÁ LITERATURA (1936-1975)
Španělská občanská válka (1936-1939) a následná frankistická diktatura (1939-1975) byly pro katalánštinu a katalánskou literaturu složitým obdobím. Část literátů utíká do exilu, zatímco ve Španělsku zůstávající autoři mají v podstatě zákaz činnosti. Až do počátku 50. let je veškerá katalánská literární tvorba zakázaná, v té době tedy katalánské intelektuální vrstvy stimuluje pouze určitý domácí samizdat a publikace spisovatelů, kteří se uchýlili do exilu. Od poloviny 50. let nastává určité uvolnění, existují i katalánské literární ceny, nicméně až do konce frankismu bude katalánská literatura neustále jen v marginálním postavení. I přesto ale toto období dalo katalánské literatuře řadu významných postav (Joan Salvat-Papasseit, Carles Riba, Salvador Espriu, Josep Pla, Mercè Rodoreda či Llorenç Villalonga).
KATALÁNSKÁ LITERATURA PO ROCE 1975
Po opětovném nastolení demokracie ve Španělsku se katalánská literatura mohla opět rozvíjet. Už ke konci 70. let došlo k prudkému nárůstu literární produkce v katalánském jazyce a tento trend pokračuje až do dnešních dnů. I přes neustále docela komplikovanou jazykovou situaci se mnoho odborníků shoduje na tom, že katalánská literatura prožívá dobré časy. O tom ostatně svědčí i čím dál větší počet přeložených knih do mnoha světových jazyků, i když i tady je vidět, že si katalánská literatura prošla dlouhým "obdobím spánku", neboť řada z jejích největších děl ještě stále nebyla do světových jazyků přeložena, případně tak bylo učiněno až v posledních deseti letech. Poměrně zajímavým fenoménem je i skutečnost (a také se jí budeme detailně věnovat), že v druhé polovině 20. stol. i v současnosti je mnoho katalánských spisovatelů, kteří píší výhradně španělsky, a proto jsou počítání pouze do literatury španělské i přesto, že jejich romány se často odehrávají v Katalánsku, řeší katalánskou problematiku a jsou prošpikována katalánskými slůvky. Část těchto autorů píše zásadně španělsky z ekonomických důvodů, část z nich je zase obětí frankistického režimu, během nějž se jim dostalo vzdělání pouze ve španělštině, a proto za svůj literární jazyk považují právě kastilštinu. Mezi nejvýznamnější autory tohoto období patří Manuel de Pedrolo, Joan Fuster, Miquel Martí i Pol, Baltasar Porcel, Josep Maria Espinàs, Terenci Moix, Pere Gimferrer, Jaume Cabré, Carme Riera, Quim Monzó, Sergi Pàmies nebo Albert Sánchez Piñol.
*Pro pořádek dodejme, že existuje ještě jeden starší literární text - hagiografická báseň Cançó de Santa Fe z druhé poloviny 11. stol., nicméně ani ti nejlepší odborníci se nedokážou shodnout na tom, zdali je ono dílo napsáno starou katalánštinou nebo okcitánštinou.
 |
| Interiér Katalánské národní knihovny v Barceloně (Foto: www.bnc.cat) |
PRVNÍ PÍSEMNOSTI
Podle současných poznatků odhadujeme, že katalánština se v mluvené podobě začala vyskytovat někdy v 8. či 9. stol. n. l. Psané texty však v té době byly ještě stále doménou univerzální latiny, i když už v 10. stol. se v latinských textech začaly objevovat katalánsky psané glosy a poznámky. První texty psané již takřka kompletně v katalánštině se objevují ve století jedenáctém. Z jeho první poloviny pochází pravděpodobně i vůbec nejstarší dochovaný katalánský text Jurament de Radulf Oriol. Všeobecně vzato se v té době jednalo jen o obchodní či právní dokumenty, soukromou korespondenci apod. Sem řadíme i Forum iudicum, překlad v té době stále platného vizigótského zákoníku z latiny do katalánštiny. Do dnešních dní se nám zachovalo hned několik jeho kopií, přičemž ta nejstarší pochází z počátku 12. stol. Za první skutečně literární text v katalánštině* jsou považovány úryvky a komentáře z kázání evangelia známé jako Homílies d'Organyà (podle vesnice, v níž došlo k nálezu). Text pochází z přelomu 12. a 13. stol., ačkoliv objeven byl až roku 1904.
TRUBADÚRSKÁ LITERATURA
Přibližně od poloviny 12. do poloviny 13. stol. bývají do katalánské literatury řazeny básně a písně trubadúrů, kteří v té době účinkovali v celé Evropě. Trubadúrská literatura v okolí Pyrenejí byla charakteristická především provensálštinou coby jediným používaným jazykem v těchto převážně orálních kompozicích. Provensálština se od tehdejší katalánštiny až tolik nelišila a v dané době byla považována za hlavní básnický jazyk, proto i v Katalánsku narození trubadúři své verše skládali výhradně v něm. Do dnešních dnů se nám jejich díla dochovala hlavně díky středověkým zpěvníkům (tzv. cançoners). Hlavními tématy těchto písní byla především tzv. dvorská láska, tedy milostné verše společensky níže postaveného trubadúra věnované mnohem výše postavené dámě. Na druhou stranu ale verše měly poměrně striktně stanovenou formu, šlo tedy spíše o čistě řemeslnou záležitost, o součást dvorské zábavy. Mezi nejvýznamnější katalánské trubadúry patřili Guillem de Berguedà (1138-1196), Ramon Vidal de Besalú (1196-1252) či Cerverí de Girona (1259-1285).
ČTYŘI VELKÉ KRONIKY
Dosud jsme si všímali pouze poezie. Katalánská próza se poprvé naplno objevuje až v průběhu 13. století. Mezi první katalánská literární díla tak patří především čtyři slavné kroniky, které vznikly v průběhu 13. a 14. století - Llibre dels feits (Jaume I, okolo 1276), Llibre del rei en Pere d'Aragó e dels seus antecessors passats (Bernat Desclot, 1283-1288), Crònica de Ramon Muntaner (R. Muntaner, 1325-1328) a Crònica de Pere el Cerimoniós (anonym na přání krále Pereho, 1382). Jako i v jiných literaturách jsou dnes tyto kroniky vnímány především jako důležité svědectví tehdejšího života, politiky a vojenství. V kronikách se též citují mnohé dávné legendy či dokumenty, jde tak o významný zdroj paměti národa.
RAMON LLULL & HUMANISMUS
 |
| Ramon Llull (1232-1316) (Foto: anyllull.cat) |
SEGLE D'OR VALENCIÀ
Zlatý věk katalánsky psané literatury. Kvůli historickému kontextu se kulturním centrem katalánsky mluvícího světa stala v 15. století Valencie. Literární díla vyprodukována v kontextu tohoto období jsou považována za skvosty evropské literatury. Pravděpodobně největší postavou valencijského zlatého věku byl Ausiàs March (1400-1459), podle mnohých největší katalánský básník všech dob. Významnými tvůrci tohoto období byli také Joan Roís de Corella (1435-1497) a Jaume Roig (?-1476). Velkou pozornost si zaslouží též katalánský rytířský román, jenž svou kvalitou a univerzalitou značně převyšoval ten španělský. Valencijský spisovatel a rytíř Joanot Martorell (1413-1468) dopsal těsně před svou smrtí dodnes poněkud opomíjené, avšak i tak jedno z největších děl světové literatury - román Tirant lo Blanc. Podle mnohých vůbec první moderní román, více než sto let před Cervantesovým Donem Quijotem, jenž je ostatně stylem Martorellova románu rozhodně inspirován. Z té samé doby pochází i další, erotickými prvky okořeněný, rytířský román Curial e Güelfa, jehož autora však dodnes neznáme.
DEKADENCE (16. - 19. STOLETÍ)
Po vrcholu katalánské literatury přichází strmý pád, opět značně propojený s dějinným kráčením katalánsky mluvících zemí. Čím dál užší kontakt se sousedním Kastilským královstvím během té doby vyústil nejprve ve vznik konfederace a později v 18. století k definitivní absorpci Katalánska zmiňovaným sousedem z Kastilie. To se též podepsalo na prohlubujícím se úpadku katalánské literatury. Dnes se sice toto období poněkud přehodnocuje a literární vědci i v něm (přeci jen jde o více než 300 let!) nacházejí ukázky literární kvality, nicméně faktem je, že během zmiňovaných více než 300 let katalánská literatura ztrácí svou prestiž ve prospěch té španělské. Od 18. století navíc musíme zmínit i de facto zákaz používání katalánštiny, což tuto národní literaturu takřka dorazilo. V tomto ohledu je období dekadence docela srovnatelné i s dějinami české literatury - v obou případech muselo pomoci až národní obrození. I tak ale v průběhu dekadence máme několik důležitých autorů: Cristòfor Despuig (1510-1580), Pere Serafí (1505/10-1567), Joan Timoneda (1518/20-1583), Francesc Fontanella (1622-1685), Rafael d'Amat (1746-1819) a Joan Ramis i Ramis (1746-1819).
LA RENAIXENÇA
Katalánské národní obrození přišlo trochu později než to české, avšak bylo velmi intenzivní a během čtyř dekád se podařilo zachránit to, co poslední čtyři staletí chátralo. Pod pojmem la Renaixença, jak se toto obrození nazývá v Katalánsku, si představme období přibližně v letech 1833-1877, kdy se po mnoha letech útlaku katalánština opět dočkala nadšeného literárního využití. V této době vznikají první básně, později i prozaické útvary, katalánští literáti se zajímají o středověkou a renesanční tvorbu, vznikají první časopisy, literární soutěže a instituce. Od roku 1877 už můžeme mluvit o katalánštině jako prestižním literárním jazyku, vycházejí první katalánsky psané noviny, katalánská literatura má poprvé po mnoha staletích opět mezinárodní projekci a katalánské národní obrození se přesouvá do politické roviny. Mezi nejvýznamnější autory tohoto období patří Bonaventura Carles Aribau (1798-1862), Joaquim Rubió i Ors (1818-1899) a slavný básník Jacint Verdaguer (1845-1902). Jejich pokračovateli byli další významní tvůrci - ve světě divadla Àngel Guimerà (1845-1924) a ve světě prózy tvůrce katalánského naturalistického románu Narcís Oller (1846-1930).
MODERNISME & NOUCENTISME
Přelom 19. a 20. století je v katalánské literatuře charakterizován vlastními literárními směry, které tvoří dva sice propojené ale vzájemně docela protikladné bloky - modernisme a noucentisme. Z pohledu čistě literárního byl rozhodně plodnější první z obou směrů, neboť v jeho rámci tvořili kupříkladu slavný básník Joan Maragall (1860-1911), romanopisci Víctor Català (1869-1966) a Raimon Casellas (1855-1910) či dramatik a malíř Santiago Rusiñol (1861-1931). Mnohem političtěji a esejističtěji orientovaný byl noucentisme, který prostřednictvím svého zakladatele a nejvýznamnějšího představitele Eugeniho d'Orse (1881-1954) významně ovlivnil i španělskou literaturu první třetiny 20. stol. Dalším významným představitelem byl básník Josep Carner (1884-1970).
 |
| Básník Joan Maragall (Foto: www.joanmaragall.cat) |
KATALÁNSKÁ LITERATURA (1936-1975)
Španělská občanská válka (1936-1939) a následná frankistická diktatura (1939-1975) byly pro katalánštinu a katalánskou literaturu složitým obdobím. Část literátů utíká do exilu, zatímco ve Španělsku zůstávající autoři mají v podstatě zákaz činnosti. Až do počátku 50. let je veškerá katalánská literární tvorba zakázaná, v té době tedy katalánské intelektuální vrstvy stimuluje pouze určitý domácí samizdat a publikace spisovatelů, kteří se uchýlili do exilu. Od poloviny 50. let nastává určité uvolnění, existují i katalánské literární ceny, nicméně až do konce frankismu bude katalánská literatura neustále jen v marginálním postavení. I přesto ale toto období dalo katalánské literatuře řadu významných postav (Joan Salvat-Papasseit, Carles Riba, Salvador Espriu, Josep Pla, Mercè Rodoreda či Llorenç Villalonga).
KATALÁNSKÁ LITERATURA PO ROCE 1975
Po opětovném nastolení demokracie ve Španělsku se katalánská literatura mohla opět rozvíjet. Už ke konci 70. let došlo k prudkému nárůstu literární produkce v katalánském jazyce a tento trend pokračuje až do dnešních dnů. I přes neustále docela komplikovanou jazykovou situaci se mnoho odborníků shoduje na tom, že katalánská literatura prožívá dobré časy. O tom ostatně svědčí i čím dál větší počet přeložených knih do mnoha světových jazyků, i když i tady je vidět, že si katalánská literatura prošla dlouhým "obdobím spánku", neboť řada z jejích největších děl ještě stále nebyla do světových jazyků přeložena, případně tak bylo učiněno až v posledních deseti letech. Poměrně zajímavým fenoménem je i skutečnost (a také se jí budeme detailně věnovat), že v druhé polovině 20. stol. i v současnosti je mnoho katalánských spisovatelů, kteří píší výhradně španělsky, a proto jsou počítání pouze do literatury španělské i přesto, že jejich romány se často odehrávají v Katalánsku, řeší katalánskou problematiku a jsou prošpikována katalánskými slůvky. Část těchto autorů píše zásadně španělsky z ekonomických důvodů, část z nich je zase obětí frankistického režimu, během nějž se jim dostalo vzdělání pouze ve španělštině, a proto za svůj literární jazyk považují právě kastilštinu. Mezi nejvýznamnější autory tohoto období patří Manuel de Pedrolo, Joan Fuster, Miquel Martí i Pol, Baltasar Porcel, Josep Maria Espinàs, Terenci Moix, Pere Gimferrer, Jaume Cabré, Carme Riera, Quim Monzó, Sergi Pàmies nebo Albert Sánchez Piñol.
*Pro pořádek dodejme, že existuje ještě jeden starší literární text - hagiografická báseň Cançó de Santa Fe z druhé poloviny 11. stol., nicméně ani ti nejlepší odborníci se nedokážou shodnout na tom, zdali je ono dílo napsáno starou katalánštinou nebo okcitánštinou.
Žádné komentáře:
Okomentovat