Období úpadku neboli decadència - tak bývá tradičně v katalánské literatuře označováno období mezi roky 1500 a 1833. Více než 300 let "doby temna", soustavného úpadku katalánštiny ve prospěch sousední španělštiny. Vysvětlení tohoto fenoménu je třeba hledat v katalánské historii. První potíže tohoto rázu přineslo spojení kastilské a katalánsko-aragonské dynastie (1516). Hlavní královský dvůr se nacházel v Kastilii, proto se automaticky do silnější pozice dostala španělština. Tu posílil i přesun veškerého obchodního zájmu ze Středomoří do amerických kolonií, které dobývali především španělsky mluvící dobrodruzi. Ke konci 16. století se srdce celého impéria přesunulo do Madridu, kam odešla i část katalánské šlechty a vědeckých a kulturních elit. Vše pak vyvrcholilo dvěma katalánskými porážkami nejprve ve Válce ženců (1640-1652) a následně i ve Válce o španělské dědictví (1700-1715).
Zatímco do konce 17. století španělština vytlačovala katalánštinu svou rostoucí prestiží a politickým centralismem z Madridu, počátek 18. století znamenal pro katalánštinu naprostou pohromu, neboť došlo k jejímu postupnému zákazu v administrativě ve všech katalánsky mluvících oblastech (1700 Catalunya Nord, 1707 Valencie, 1714 Katalánsko, 1715 Baleárské ostrovy, 1720 Alguer). Katalánština tedy přestala být i úředním jazykem a nyní přežívala již jen v domácnostech a na venkově, zkrátka mezi prostým lidem. K tomu všemu musíme připočíst ještě i všeobecnou ekonomickou i společenskou krizi, která v Katalánsku končí až v druhé polovině 18. století. Výsledkem všeho tedy byl jasný úpadek vyšší literatury, byť lidová tvorba toto dlouhé období bez problémů přežila a stala se jedním ze základů, na nichž mohli obrozenci v 19. století stavět. I přes to všechno ale katalánská literatura přeci jen dokázala vyprodukovat několik desítek děl překvapivě kvalitních a originálních děl, z nichž velkou většinu si představíme v následujících odstavcích.
Zatímco do konce 17. století španělština vytlačovala katalánštinu svou rostoucí prestiží a politickým centralismem z Madridu, počátek 18. století znamenal pro katalánštinu naprostou pohromu, neboť došlo k jejímu postupnému zákazu v administrativě ve všech katalánsky mluvících oblastech (1700 Catalunya Nord, 1707 Valencie, 1714 Katalánsko, 1715 Baleárské ostrovy, 1720 Alguer). Katalánština tedy přestala být i úředním jazykem a nyní přežívala již jen v domácnostech a na venkově, zkrátka mezi prostým lidem. K tomu všemu musíme připočíst ještě i všeobecnou ekonomickou i společenskou krizi, která v Katalánsku končí až v druhé polovině 18. století. Výsledkem všeho tedy byl jasný úpadek vyšší literatury, byť lidová tvorba toto dlouhé období bez problémů přežila a stala se jedním ze základů, na nichž mohli obrozenci v 19. století stavět. I přes to všechno ale katalánská literatura přeci jen dokázala vyprodukovat několik desítek děl překvapivě kvalitních a originálních děl, z nichž velkou většinu si představíme v následujících odstavcích.
RENESANCE
 |
| Joan Lluís Vives (1493-1540) (Foto: wikipedia.org) |
Mezi nejvýznamnější představitele katalánské literatury v období renesance patří především Pere Serafí, Joan Timoneda a Cristòfol Despuig.
JOAN LLUÍS VIVES (1493-1540)
Asi největší postavou katalánské renesance je Joan Lluís Vives, rodák z Valencie a jeden z největších katalánských a španělských humanistů, filosofů a pedagogů. Většinu života ale prožil mimo Pyrenejský poloostrov (působil ve Francii, Anglii a Belgii). Silný vliv na něj měl jeho učitel Erasmus Rotterdamský. Joan Lluís Vives byl ve své době považován za učitele národů, tedy něco jako o sto let později Jan Amos Komenský. Ne nadarmo je po něm pojmenována síť sdružující univerzity z katalánsky mluvících oblastí (Xarxa Vives d'Universitats). Za svého života napsal desítky náboženských, mravoučných, politických či filosofických traktátů (vše v latině). Do katalánské literatury tedy přímo nepatří, nicméně jeho osobnost inspirovala celou řadu katalánských renesančních tvůrců, takže určitá pozice inspirátora a duchovního otce v katalánské literatuře mu právem náleží.
PERE SERAFÍ (1505/10-1567)
Katalánský renesanční malíř a básník. Původem údajně z Kypru (proto znám pod přezdívkou Lo Grec), většinu života prožil v Barceloně. Jeho hlavním živobytím bylo malířství - Serafího díla bychom našli například v katedrálách v Barceloně, Tarragoně či Vicu. Z literární tvorby je třeba zmínit soubor 170 básní v katalánštině pod názvem Dos llibres de poesía popular en llengua catalana (1565). Básně zde jsou rozděleny do dvou tematických bloků - jeden se věnuje poezii milostné, druhý religiózní. V Serafího básních jsou patrné silné domácí i zahraniční vlivy (Petrarca, March, Boscán). Podobnou sbírku měl v úmyslu vytvořit i pro své španělsky psané básně, to však v důsledku náhlého onemocnění a smrti již nestihl.
Katalánský renesanční malíř a básník. Původem údajně z Kypru (proto znám pod přezdívkou Lo Grec), většinu života prožil v Barceloně. Jeho hlavním živobytím bylo malířství - Serafího díla bychom našli například v katedrálách v Barceloně, Tarragoně či Vicu. Z literární tvorby je třeba zmínit soubor 170 básní v katalánštině pod názvem Dos llibres de poesía popular en llengua catalana (1565). Básně zde jsou rozděleny do dvou tematických bloků - jeden se věnuje poezii milostné, druhý religiózní. V Serafího básních jsou patrné silné domácí i zahraniční vlivy (Petrarca, March, Boscán). Podobnou sbírku měl v úmyslu vytvořit i pro své španělsky psané básně, to však v důsledku náhlého onemocnění a smrti již nestihl.
MIQUEL COMALADA (?)
Mnich z kláštera Sant Jeroni ve Vall d'Hebron (Barcelona) je dodnes považován za autora alegorického a mystického románu Espill de la vida religiosa (1515). Ten je jednou z nejlepších ukázek vlivu holandského duchovního hnutí devotio moderna. Strukturou je dílo zase evidentně hodně inspirováno Ramonem Llullem. Je psáno jednoduchým jazykem, v katalánštině se pak dočkalo ještě jednoho vydání (1529). Mimo Katalánsko šlo o skutečný bestseller, například španělskému překladu, jenž vyšel pod názvem El Deseoso (1541, podle hlavní postavy), se dostalo celkem dvanácti vydání. Kromě toho byl Espill de la vida religiosa přeložen do latiny, němčiny, angličtiny, dánštiny, francouzštiny, holandštiny, irštiny, italštiny, portugalštiny a polštiny.
LLUÍS DEL MILÀ (1500-1561)
Zajímavá postavička valencijského dvora. Spisovatel a hudební skladatel, údajně vůbec první na světě, který složil hudbu pro drnkací strunný nástroj vihuelu. Z hlediska katalánské literatury je důležité jen jeho dílo El cortesano (1561), satira líčící poměry na královském dvoře, v němž střídavě používá španělštinu i katalánštinu. V díle samotném řeší právě i tehdejší problematiku katalánštiny ustupující čím dál víc pod tlakem španělštiny.
JOAN TIMONEDA (1518/20-1583)
Valencijský spisovatel a nakladatel. Věnoval se takřka všem odvětvím literatury. Mezi jeho nejznámější díla patří básnická sbírka Flor d'enamorats (1562), sbírka povídek a příhod El Sobremesa (1573) a divadelní hry L'església militant, Castell d'Emaús či Aucto de la Iglésia.
Zajímavá postavička valencijského dvora. Spisovatel a hudební skladatel, údajně vůbec první na světě, který složil hudbu pro drnkací strunný nástroj vihuelu. Z hlediska katalánské literatury je důležité jen jeho dílo El cortesano (1561), satira líčící poměry na královském dvoře, v němž střídavě používá španělštinu i katalánštinu. V díle samotném řeší právě i tehdejší problematiku katalánštiny ustupující čím dál víc pod tlakem španělštiny.
JOAN TIMONEDA (1518/20-1583)
Valencijský spisovatel a nakladatel. Věnoval se takřka všem odvětvím literatury. Mezi jeho nejznámější díla patří básnická sbírka Flor d'enamorats (1562), sbírka povídek a příhod El Sobremesa (1573) a divadelní hry L'església militant, Castell d'Emaús či Aucto de la Iglésia.
JOAN PUJOL (15??-1603)
Básník původem pravděpodobně z Mataró. Do historie katalánské literatury přispěl zejména dílem Visió en somni (1562) a největší epickou básní 16. století v katalánštině známou jako La batalla de Lepant (1573). Joan Pujol tvořil i ve španělštině, jeho nejznámějším dílem z této literatury je rozsáhlá báseň Historia llamada del viaje del hombre.
Básník původem pravděpodobně z Mataró. Do historie katalánské literatury přispěl zejména dílem Visió en somni (1562) a největší epickou básní 16. století v katalánštině známou jako La batalla de Lepant (1573). Joan Pujol tvořil i ve španělštině, jeho nejznámějším dílem z této literatury je rozsáhlá báseň Historia llamada del viaje del hombre.
JOAN FERRANDIS D'HERÈDIA (1480/85-1549)
Celým jménem Joan Ferrandis d'Herèdia i Dies de Calataiud. Valencijský literát a dvořan. Větší část svého literárního díla napsal španělsky. Katalánsky psal především poezii, která v sobě nese jasné rysy poetiky Ausiàse Marcha. Zajímavým dílkem je jeho divadelní hra La Vesita (1562) - satira poměrů ve valencijské aristokracii, po lingvistické stránce zvláštní (různé postavy v ní používají různé jazyky, proto je dílo psané částečně španělsky, katalánsky a portugalsky).
CRISTÒFOL DESPUIG (1510-1580?)
Narodil se a zemřel v Tortose, po celý život patřil k tamní kulturní i politické elitě. Proslavilo ho především dílo Los col·loquis de la insigne ciutat de Tortosa (1557). Tato historiografická próza má formu v průběhu renesance velmi populárního dialogu a umožňuje nám nahlédnout do života města Tortosa v průběhu 15. a části 16. století. Kvůli inkvizici se dílo dočkalo vydání až ke konci 19. století v rámci katalánského národního obrození.
 |
| Bičování Ježíše Krista (Pere Serafí, 1543-1546) (Foto: Google Art Project) |
BAROKO
Katalánské literární baroko bylo silně ovlivněno literaturou španělskou, která se na přelomu 16. a 17. století dostala na svůj historický vrchol. Katalánští autoři jsou tak "nuceni" inspirovat se v dílech španělských. Zajímavým a osobitým rysem katalánského baroka je též pocit frustrace a zklamání společnosti například ve spojení s Válkou ženců (1640-1652). To jen posiluje základní barokní témata, jakými jsou smrt, neklid, krása a ošklivost, pesimismus či nezvratné plynutí času. Nejkultivovanějším žánrem se stává poezie, vyskytuje se stále i řada historiografických a religiózních děl. Čím dál patrnější je však vytlačování katalánštiny z kulturního života sousední španělštinou. Hlavními představiteli katalánského baroka jsou Francesc Vicent Garcia (Rector de Vallfogona) a Francesc Fontanella.
JERONI PUJADES (1568-1635)
Barcelonský právník, historik a politik Jeroni Pujades proslul ve světě katalánské literatury především svým historiografickým dílem Crònica universal del Principat de Catalunya (1609). Tento velký sen o skutečně detailní knize mapující historii Katalánska však zůstal naplněn jen částečně. Katalánsky je napsán jen první díl, který zahrnuje období od vzniku světa až po arabskou invazi na Pyrenejský poloostrov (711). Druhý díl už je napsaný španělsky a zahrnuje období do smrti Ramona Berenguera IV. (1162) - ten však nakonec už nevyšel, a je tak k dispozici pouze ve formě rukopisu. Z dalších děl můžeme zmínit jeho soukromé deníky, Dietaris, v nichž autor velice zajímavě zachycuje tehdejší dobu a jeho svědectví pomůže pochopit složitou situaci, která v té době panovala ve vztahu mezi Španělskem a Katalánskem. Jeroni Pujades zemřel v Castelló d'Empúries, v Barceloně je po něm pojmenována dlouhá ulice vedoucí od Parc de la Ciutadella až k nákupnímu centru Diagonal Mar.
FRANCESC VICENT GARCIA (1579-1623)
Katalánský kněží a poeta známý v literárních kruzích jako Rector de Vallfogona. Narodil se v Tortose, studoval v semináři v Barceloně a knězem se stal roku 1605 ve Vicu. Následně se stal rektorem kostela ve vesničce Vallfogona de Riucorb, avšak tam se téměř nezdržoval a zbytek života prožil v biskupských palácích v Barceloně, Tarragoně, Gironě či Vicu. Psal prózu, divadlo i poezii, i když asi nejvíce se proslavil právě coby básník. Do katalánské literatury přinesl řadu forem používaných v literatuře španělské (sonet, decima), stejně jako typicky barokní tematiku (samota, smrt, rozčarování apod.). Řada expertů je toho názoru, že právě jeho katalánština se stala vzorem pro následující generace katalánských literátů a ve své podstatě jím zůstala až do počátku 19. století. Jeho verše též často obsahují zajímavý erotický náboj, v dané době zcela nevídaný. Rector de Vallfogona psal především "do šuplíku" nebo pro sezení s přáteli, během života pravděpodobně neplánoval vydat svá díla tiskem, většina jeho nepříliš rozsáhlé tvorby proto vyšla až dávno po jeho smrti.
FRANCESC FONTANELLA (1622-1685)
Narodil se v Barceloně. Celá jeho rodina stála ve Válce ženců (1640-1652) na francouzské straně, takže po jejím skončení musel odejít do francouzského exilu a zbytek života prožil v Perpignanu, kde se dal k dominikánům a později působil jako kněz a profesor kanonického práva na tamní univerzitě. Jeho katalánsky psaná literární produkce zahrnuje poezii a několik divadelních her. V poezii je patrná jeho inspirace Góngorou a Garcilasem de la Vegou, jeho verše jsou vesměs milostné s velkou dávkou sentimentalismu, plné metafor a dalších náročných básnických technik, jsou též plné neologismů a španělských výrazů. Z dramatické tvorby jmenujme tragikomedii Amor, fermesa i porfia (1643) a mytologickou komedii s Calderónovskými rysy Lo desengany (1650).
JOAN GASPAR ROIG (1624-1691)
Katalánský historik, mnich řádu Nejmenších bratří a literární falzifikátor. Nějakou dobu pobýval v Gironě, Barceloně, Madridu a Manrese, narozen v přímořském městečku Blanes. Roku 1673 jmenován královským kronikářem Aragonské koruny. Psal katalánsky i španělsky, kromě religiózní literatury proslul zejména svými historiografickými pracemi. Nejvíce ho ale proslavilo dílo Llibre dels feits d'armes de Catalunya (1673-1675), které sám vydal, avšak jeho autorství připisoval jakémusi Bernatu Boadesovi z 15. století. Šlo o reakci na prohranou válku o nezávislost, Roigovým cílem bylo vyzdvihnout velikost Katalánska. Z podvrhu ho usvědčili až vydavatelé kritické edice onoho díla v roce 1934.
FRANCESC MULET (1624-1675)
Zajímavá postavička valencijské literatury 17. století. Dominikánský mnich a satirik s ostrým jazykem. Jeho význam je spíše regionální, ale především ve Valencii je dodnes uznáván jako jedna z největších postav tamního baroka. Býval označován za valencijského Queveda, v rámci katalánsky psané literatury bývá též srovnáván s Franceskem Vicentem Garciou. Psal především poezii a divadelní hry. Jeho nejznámějším dílkem je jednoznačně Tractat del Pet (česky: Pojednání o Prdu).
JERONI PUJADES (1568-1635)
Barcelonský právník, historik a politik Jeroni Pujades proslul ve světě katalánské literatury především svým historiografickým dílem Crònica universal del Principat de Catalunya (1609). Tento velký sen o skutečně detailní knize mapující historii Katalánska však zůstal naplněn jen částečně. Katalánsky je napsán jen první díl, který zahrnuje období od vzniku světa až po arabskou invazi na Pyrenejský poloostrov (711). Druhý díl už je napsaný španělsky a zahrnuje období do smrti Ramona Berenguera IV. (1162) - ten však nakonec už nevyšel, a je tak k dispozici pouze ve formě rukopisu. Z dalších děl můžeme zmínit jeho soukromé deníky, Dietaris, v nichž autor velice zajímavě zachycuje tehdejší dobu a jeho svědectví pomůže pochopit složitou situaci, která v té době panovala ve vztahu mezi Španělskem a Katalánskem. Jeroni Pujades zemřel v Castelló d'Empúries, v Barceloně je po něm pojmenována dlouhá ulice vedoucí od Parc de la Ciutadella až k nákupnímu centru Diagonal Mar.
FRANCESC VICENT GARCIA (1579-1623)
Katalánský kněží a poeta známý v literárních kruzích jako Rector de Vallfogona. Narodil se v Tortose, studoval v semináři v Barceloně a knězem se stal roku 1605 ve Vicu. Následně se stal rektorem kostela ve vesničce Vallfogona de Riucorb, avšak tam se téměř nezdržoval a zbytek života prožil v biskupských palácích v Barceloně, Tarragoně, Gironě či Vicu. Psal prózu, divadlo i poezii, i když asi nejvíce se proslavil právě coby básník. Do katalánské literatury přinesl řadu forem používaných v literatuře španělské (sonet, decima), stejně jako typicky barokní tematiku (samota, smrt, rozčarování apod.). Řada expertů je toho názoru, že právě jeho katalánština se stala vzorem pro následující generace katalánských literátů a ve své podstatě jím zůstala až do počátku 19. století. Jeho verše též často obsahují zajímavý erotický náboj, v dané době zcela nevídaný. Rector de Vallfogona psal především "do šuplíku" nebo pro sezení s přáteli, během života pravděpodobně neplánoval vydat svá díla tiskem, většina jeho nepříliš rozsáhlé tvorby proto vyšla až dávno po jeho smrti.
FRANCESC FONTANELLA (1622-1685)
Narodil se v Barceloně. Celá jeho rodina stála ve Válce ženců (1640-1652) na francouzské straně, takže po jejím skončení musel odejít do francouzského exilu a zbytek života prožil v Perpignanu, kde se dal k dominikánům a později působil jako kněz a profesor kanonického práva na tamní univerzitě. Jeho katalánsky psaná literární produkce zahrnuje poezii a několik divadelních her. V poezii je patrná jeho inspirace Góngorou a Garcilasem de la Vegou, jeho verše jsou vesměs milostné s velkou dávkou sentimentalismu, plné metafor a dalších náročných básnických technik, jsou též plné neologismů a španělských výrazů. Z dramatické tvorby jmenujme tragikomedii Amor, fermesa i porfia (1643) a mytologickou komedii s Calderónovskými rysy Lo desengany (1650).
JOAN GASPAR ROIG (1624-1691)
Katalánský historik, mnich řádu Nejmenších bratří a literární falzifikátor. Nějakou dobu pobýval v Gironě, Barceloně, Madridu a Manrese, narozen v přímořském městečku Blanes. Roku 1673 jmenován královským kronikářem Aragonské koruny. Psal katalánsky i španělsky, kromě religiózní literatury proslul zejména svými historiografickými pracemi. Nejvíce ho ale proslavilo dílo Llibre dels feits d'armes de Catalunya (1673-1675), které sám vydal, avšak jeho autorství připisoval jakémusi Bernatu Boadesovi z 15. století. Šlo o reakci na prohranou válku o nezávislost, Roigovým cílem bylo vyzdvihnout velikost Katalánska. Z podvrhu ho usvědčili až vydavatelé kritické edice onoho díla v roce 1934.
FRANCESC MULET (1624-1675)
Zajímavá postavička valencijské literatury 17. století. Dominikánský mnich a satirik s ostrým jazykem. Jeho význam je spíše regionální, ale především ve Valencii je dodnes uznáván jako jedna z největších postav tamního baroka. Býval označován za valencijského Queveda, v rámci katalánsky psané literatury bývá též srovnáván s Franceskem Vicentem Garciou. Psal především poezii a divadelní hry. Jeho nejznámějším dílkem je jednoznačně Tractat del Pet (česky: Pojednání o Prdu).
 |
| Trh v barcelonské čtvrti Born okolo roku 1775, autor neznámý (Foto: www.elperiodico.com) |
KLASICISMUS
V tomto období se hlavními centry katalánsky psané literatury stává Menorca a trochu paradoxně také francouzská oblast Katalánska, neboť katalánština v ryze poloostrovní části Katalánska v dané době prochází velkým úpadkem především po prohrané válce v roce 1714. Přesto později, v druhé polovině 18. století, začínají v Katalánsku a ve Valencii v souvislosti s osvícenstvím vznikat první akademické a vědecké instituce. To následně napomůže k většímu zájmu o filologii a historii, což se v první polovině 19. století přetaví do katalánského národního obrození. Dobrou živnou půdu obrozeneckému hnutí poskytne právě konec 18. století, byť z globálního hlediska patří katalánská literatura z tohoto období spíše k slabšímu průměru.
RAFAEL D'AMAT (1746-1819)
Barcelonský rodák Rafael d'Amat i de Cortada, znám též jako baron z Maldà, byl šlechtic a spisovatel, jediný významný představitel klasicismu v Katalánsku. Jeho strýcem byl Manuel d'Amat i de Junyent, místokrál v Peru (1761-1776). Jako správný šlechtic si po celý život dopřával mnoho dobrého jídla a lelkování, stále častěji ho též sužovaly deprese a hypochondrie. To vše se projevilo i v díle, díky němuž se navždy zapsal do dějin katalánské literatury. Calaix de sastre (1769-1819) je vlastně jakýmsi osobním deníkem, do něhož si Amat zapisoval vše, co zrovna chtěl. Nevěnuje se v něm věcem ryze osobním ani velkým dějinným událostem, mnohem spíš píše, jak vypadá takový běžný život barcelonského aristokrata, co rád jí, co toho dne zaslechl vyprávět, sousedské drby apod. Tento deník neměl nikdy v úmyslu publikovat, psal si ho jen pro potěšení vlastní a své rodiny v katalánštině (neboť španělštinu považoval za strohý jazyk úředníků). Tato vášeň trvala celých 50 let, začal ho psát, když mu bylo 23 let. Nevědomky však vytvořil něco, co dodnes katalánská literatura považuje za nejpůsobivější kroniku představující život v Barceloně na přelomu 18. a 19. století. Tyto zápisky můžeme zároveň považovat i za zárodek později uznávaného novinářského stylu populárního zejména v 19. století. Calaix de sastre neexistuje v kompletním vydání - původní rukopis se nachází v barcelonském městském archivu, ke čtenářům se dostal jen omezený výběr deníků, a to díky nakladatelství Curial v letech 1987-2005.
JOAN RAMIS I RAMIS (1746-1819)
Identická životní data provázela i druhého z největších představitelů katalánského klasicismu. Joan Ramis i Ramis se narodil a celý život (kromě několika let na studiích na Mallorce a v Avignonu) prožil na Menorce. Na ostrově se kromě vlastní advokátní praxe a práce v místní administrativě snažil především o roli kulturního hybatele. Psal španělsky i katalánsky, pro katalánskou literaturu bude navždy především nejvýznamnějším klasicistním básníkem a dramatikem. Mezi jeho nejvýznamnější poetická díla patří Tirsis i Filis, ègloga per un maonès (1783) a Poesies burlesques i amoroses (1809), z her zmiňme například trojici Lucrècia (1769), Arminda (1775) a Rosaura (1783). Svá díla napsal čistou baleárskou katalánštinou.
JOSEP PAU BALLOT I TORRES (1747-1821)
Za zmínku stojí i barcelonský kněz, učitel a velký obhájce katalánštiny, Josep Pau Ballot. Ten sice neproslul žádným literárním dílem, avšak je autorem díla, které se stane stěžejním pro další epochu katalánské literatury - Gramatica i apologia de la llengua cathalana (1814). Tato gramatika katalánštiny byla napsána v průběhu napoleonské okupace Katalánska, kdy se paradoxně katalánština poprvé od roku 1714 na chvíli opět stala úředním jazykem, a jednalo se o po staletích dekadence první pokus o seriózní lingvistické dílo, jež mělo pozvednout prestiž upadajícího jazyka. Pro všechny katalánské národní obrozence se toto dílo stalo naprostým referenčním základem.
RAFAEL D'AMAT (1746-1819)
Barcelonský rodák Rafael d'Amat i de Cortada, znám též jako baron z Maldà, byl šlechtic a spisovatel, jediný významný představitel klasicismu v Katalánsku. Jeho strýcem byl Manuel d'Amat i de Junyent, místokrál v Peru (1761-1776). Jako správný šlechtic si po celý život dopřával mnoho dobrého jídla a lelkování, stále častěji ho též sužovaly deprese a hypochondrie. To vše se projevilo i v díle, díky němuž se navždy zapsal do dějin katalánské literatury. Calaix de sastre (1769-1819) je vlastně jakýmsi osobním deníkem, do něhož si Amat zapisoval vše, co zrovna chtěl. Nevěnuje se v něm věcem ryze osobním ani velkým dějinným událostem, mnohem spíš píše, jak vypadá takový běžný život barcelonského aristokrata, co rád jí, co toho dne zaslechl vyprávět, sousedské drby apod. Tento deník neměl nikdy v úmyslu publikovat, psal si ho jen pro potěšení vlastní a své rodiny v katalánštině (neboť španělštinu považoval za strohý jazyk úředníků). Tato vášeň trvala celých 50 let, začal ho psát, když mu bylo 23 let. Nevědomky však vytvořil něco, co dodnes katalánská literatura považuje za nejpůsobivější kroniku představující život v Barceloně na přelomu 18. a 19. století. Tyto zápisky můžeme zároveň považovat i za zárodek později uznávaného novinářského stylu populárního zejména v 19. století. Calaix de sastre neexistuje v kompletním vydání - původní rukopis se nachází v barcelonském městském archivu, ke čtenářům se dostal jen omezený výběr deníků, a to díky nakladatelství Curial v letech 1987-2005.
JOAN RAMIS I RAMIS (1746-1819)
Identická životní data provázela i druhého z největších představitelů katalánského klasicismu. Joan Ramis i Ramis se narodil a celý život (kromě několika let na studiích na Mallorce a v Avignonu) prožil na Menorce. Na ostrově se kromě vlastní advokátní praxe a práce v místní administrativě snažil především o roli kulturního hybatele. Psal španělsky i katalánsky, pro katalánskou literaturu bude navždy především nejvýznamnějším klasicistním básníkem a dramatikem. Mezi jeho nejvýznamnější poetická díla patří Tirsis i Filis, ègloga per un maonès (1783) a Poesies burlesques i amoroses (1809), z her zmiňme například trojici Lucrècia (1769), Arminda (1775) a Rosaura (1783). Svá díla napsal čistou baleárskou katalánštinou.
JOSEP PAU BALLOT I TORRES (1747-1821)
Za zmínku stojí i barcelonský kněz, učitel a velký obhájce katalánštiny, Josep Pau Ballot. Ten sice neproslul žádným literárním dílem, avšak je autorem díla, které se stane stěžejním pro další epochu katalánské literatury - Gramatica i apologia de la llengua cathalana (1814). Tato gramatika katalánštiny byla napsána v průběhu napoleonské okupace Katalánska, kdy se paradoxně katalánština poprvé od roku 1714 na chvíli opět stala úředním jazykem, a jednalo se o po staletích dekadence první pokus o seriózní lingvistické dílo, jež mělo pozvednout prestiž upadajícího jazyka. Pro všechny katalánské národní obrozence se toto dílo stalo naprostým referenčním základem.
Žádné komentáře:
Okomentovat