Novel·la cavalleresca: Katalánský rytířský román

Rytířské romány prožívaly ke konci středověku svůj zlatý věk. Tento literární žánr se vyvinul z převážně francouzské tradice rytířských eposů. Jejich hlavní postavou je rytíř zažívající dobrodružství často spojená s touhou získat si srdce milované dámy. Historie těchto románů přitom sahá hluboko do středověku (do 12. století), přičemž původní inspiraci lze hledat již ve starém Římě. Rytířské romány měly několik základních témat a všeobecně vzato se často dělí na tři tematické okruhy: 1) příběhy inspirované postavou Alexandra Velikého, 2) příběhy inspirované Karlem Velikým a Rolandem a 3) příběhy inspirované králem Artušem. Právě artušovská linie pak dala vzniknout španělským rytířským románům (libros de caballerías), jejichž témata se postupně recyklovala až do 16. století, kdy celý žánr dosáhl vrcholu popularity v čele se slavným románem Amadís de Gaula. Strmý pád tohoto žánru pak dokonala jeho dokonalá parodie, slavný Cervantesův román Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha.

V Katalánsku prošel rytířský román trochu jiným vývojem, takže jeho charakteristiky se od toho španělského v mnohém liší. Slavný katalánský literární vědec Martí de Riquer ho proto považuje za určitý podžánr rytířských románů, a tak ten katalánský dostal označení novel·la cavalleresca. Od španělských se odlišují především mnohem větší realističností. Zatímco ve španělských rytířských románech se to jen hemží draky, monstry, magií apod., katalánské rytířské romány se chlubí hrdiny jasně omezenými lidskými možnostmi. Stejně tak se katalánské novely mnohem častěji odehrávají v místech známých a jsou v nich přítomny jasně identifikovatelné historické události, příběhy se navíc odehrávají v dané době či nedávné minulosti. Mezi další charakteristiky katalánských děl patří i silná inspirace konkrétní historickou postavou a dokonce i větší erotický náboj. Právě zde se rodí základ moderního románu.

Asi nejblíže má tento menší literární žánr k některým francouzským dílům, kupříkladu k Le Petit Jehan de Saintré (1456) od Antoinea de la Salle. Ve své podstatě označení novel·la cavalleresca zahrnuje pouze dvě velká díla z poloviny 15. století, z nichž jedno bylo (znovu)objeveno až na konci století devatenáctého. Jsou jimi rozsáhlé rytířské romány Tirant lo Blanc a Curial e Güelfa, o nichž si blíže povíme v následujících odstavcích. Občas k nim bývají řazená i dvě anonymní dílka Paris e Viana a Història de Jacob Xalabín, nicméně s výše zmiňovanými rytířskými romány mají společné jen nějaké charakteristiky. Zatímco Paris e Viana je příběh z konce 14. století známý takřka po celé Evropě (jenž však údajně prapůvodně pochází z katalánštiny),  Història de Jacob Xalabín je exkluzivní součástí katalánské literatury. Autora tohoto díla neznáme, avšak v rámci tehdejší doby má toto dílo jednu zvláštní charakteristiku: mluví se v něm pozitivně o Turcích a negativně o křesťanech. To mnohé experty vede k názoru, že tento román je jen katalánským překladem orientálního originálu. Avšak to už dnes jen těžko zjistíme. Pojďme se místo toho nyní podívat na dva skutečné skvosty katalánského rytířského románu.

TIRANT LO BLANC

   

Titulní strana prvního překladu knihy
Tirant lo Blanc do španělštiny z roku 1511
(Foto: www.monografias.com)

Tento rytířský román je bezesporu jedním z vrcholů katalánské literatury a dosud bývá považován za největší katalánský román všech dob. A to i přesto, že od jeho vydání uplynulo již více než půl tisíciletí. Ve své době byl bestsellerem, pak se na něj na stovky let pozapomnělo, avšak s příchodem druhé poloviny 20. století ho katalánská i španělská kulturní elita znovu vzkřísila. Řeč je o rytířském románu Tirant lo Blanc (česky Tirant Bílý), mnohými považovaného za první moderní román ještě dávno před Cervantesovým Donem Quijotem.

Tento velký rytířský román byl podle všeho sepsán v letech 1460 až 1465. Sám autor, valencijský rytíř Joanot Martorell (1410-1465) lidstvu zanechal přesné datum, kdy na románu začal pracovat - 2. ledna 1460. Sám Martorell zemřel roku 1465 a dodnes s jistotou nevíme, v jaké podobě román dokončil. Jisté je jen to, že se ke konci života zadlužil, a tak se román v rámci pozůstalosti dostal k jeho věřiteli, jímž byl jistý Martí Joan de Galba. Ten si rukopis ponechal ve svém vlastnictví takřka třicet let, přičemž nejspíš pořád přemýšlel, jak ho zpeněžit a alespoň částečně tak umořit Martorellův dluh. Těsně před svou smrtí v roce 1490 nakonec dokázal dostat román do tisku v dílně Nicolase Spindelera, německého tiskaře usazeného ke konci 15. století postupně v několika katalánských městech. Tirant lo Blanc tedy poprvé vyšel až onoho roku 1490 ve Valencii. V souvislosti s tím se doposud spekuluje o tom, kdo dílo upravil (či dokončil) do podoby, ve které ho dnes známe. Dlouho se mělo za to, že šlo o práci právě zmiňovaného Martího de Galba, nicméně tuto ideu dnes vyloučili takřka všichni literární historikové; naopak se čím dál tím víc mluví o možném zásahu tehdejšího slavného katalánského básníka Joana Roise de Corella, avšak většina odborníků je přesvědčená o tom, že Martorell stihl román dopsat v nám známé podobě, ačkoliv dílo pak ještě prošlo určitým editorským zásahem (různé škrty, uspořádání kapitol a jejich nadpisy apod.). V roce 1511 spatřil světlo světa španělský překlad, díky němuž se později dílu katalánského spisovatele dostalo opravdové nesmrtelnosti. Tirant lo Blanc je totiž jednou z mála knih, jež je zachráněna před ohněm ve slavné šesté kapitole prvního dílu Dona Quijota, v němž je likvidována knihovna Alonsa Quijana. A nejen to, Tirantovi se dostane zcela upřímné poklony v jedné z nejzajímavějších scén v historii literární kritiky:

(...) Poněvadž jich vzala mnoho, jedna spadla k nohám holiče, kterému se zachtělo vidět, od koho je, a spatřil "Příběhy slavného rytíře Tiranta Bílého". "Pro Pána Boha," vykřikl farář hlasitě. "Tady je Bílý Tirante? Dejte mi jej, kmotře, pravím vám, že jsem v něm nalezl poklad zábavy a zdroj kratochvíle. Je tu don Kyrieleison z Montalbanu, statečný rytíř, a jeho bratr Tomáš z Montalbanu a rytíř Fonseca a bitva, již statečný Tirante svedl s Alanem, vtipy slečny Placerdemividy, lásky a lsti vdovy Reposady a paní císařovna, zamilovaná do svého zbrojnoše Hipolita. Povídám vám pravdu, pane kmotře, že svým slohem je tohle nejlepší kniha na světě: zde rytíři jedí, spí a umírají na posteli a před smrtí dělají závěť i jiné věci, což nenajdete v žádné z ostatních knih tohoto druhu. Při tom při všem ten, který ji složil, zaslouží, pravím vám, galeje nadosmrti, protože vymyslil tolik nesmyslů, aniž ho kdo nutil. Vezměte si ji domů a přečtěte si ji a uvidíte, že co jsem vám o ní řekl, je pravda."                                                                                                                         (Don Quijote de la Mancha; překlad Václav Černý).

V jediném odstavci je tu tak dost možná shrnut Cervantesův názor na zmiňovanou knihu a zároveň jde o velice trefný popis toho, čím je Tirant lo Blanc tak výjimečný. Na rozdíl od tehdy známých rytířských románů španělské provenience představuje Tirant lo Blanc zlom především v tom, že čtenáři se do rukou dostává relativně uvěřitelný příběh, jenž se odehrává v exotických, avšak tehdy dobře známých místech a v němž vystupují zcela realisticky vylíčené postavy včetně hlavního hrdiny, jenž prožívá zcela normální život se svými válečnými i milostnými útrapami. Ve třetí osobě vyprávěný a do 487 kapitol rozdělený Tirant lo Blanc má vše, co si lze v dobrém moderním příběhu představit - akční děj, dobrodružství, odehrávající se po celé Evropě a ve Středomoří, milostný příběh, erotické scény, propracované dialogy... Škoda jen, že zatím neexistuje český překlad tohoto velkého díla, zatímco kupříkladu ve Francii, Japonsku, Německu, Finsku, Švédsku, Rumunsku, Rusku, Velké Británii či na Filipínách si tamní obyvatelé knihu mohou přečíst v tamních překladech. Určitou zajímavostí je, že i vy jste se už někdy, ač nevědomky, určitě s příběhem Tiranta Bílého setkali - jeho švédské vydání totiž velice často zdobí všemožné knihovničky a poličky v obchodech IKEA...

Autor tohoto zásadního díla katalánsky psané literatury, Joanot Martorell, byl valencijským rytířem a šlechticem. Pocházel z jednoho z významných katalánských rodů, které se podílely na znovuosídlení Valencie. Martorellův otec a děd působili na významných postech u královského dvora Aragonské koruny. Podle toho, co víme, byl Joanot Martorell skutečným prototypem tehdejšího urozeného rytíře. Miloval a vyhledával souboje, díky čemuž procestoval půlku Evropy (Anglie, Itálie, Portugalsko), nicméně v srdci byl především vášnivým milovníkem literatury. Ve svém díle tak dokonale propojil obě své vášně. Když se dnes začteme do jeho jediného literárního díla, uvědomíme si též, jak inspirativní pro něj byl jeho cestovatelský a dvorský život, neboť zkušenosti z něj dokázal přetavit ve výjimečné dílo světové literatury. Navždy tak sice bude znám jako autor jediného románu, avšak románu zcela přelomového a prvního svého druhu, díla, na kterém stojí světový román dodnes.


CURIAL E GÜELFA
Velice zajímavý příběh se skrývá za druhým významným katalánským rytířským románem. Román Curial e Güelfa je anonymní dílo napsané někdy mezi lety 1435-1456. Svět se však o něm dozvěděl až o mnoho set let později. Jediný dochovaný rukopis z 15. století objevil roku 1876 v Národní knihovně v Madridu katalánský filolog Manuel Milà i Fontanals. Poprvé bylo toto dílo vydáno roku 1901; za svůj název vděčí dvěma hlavním postavám, neboť zmiňovanému rukopisu chyběly titulní stránky. O jméně a původu autora se tedy můžeme jen dohadovat. Dílo je sice napsáno katalánsky, ale objevuje se v něm mnoho italských výrazů a všeobecně je silně ovlivněno Itálií, proto experti často mířili tímto směrem. Jednu dobu též docházelo ke zpochybňování pravosti rukopisu - Milà i Fontanals byl obviňován z falzifikace, díky níž měl údajně napomoci katalanistickým tendencím na konci 19. století (viz Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský v Česku). Zastánci falzifikační teorie poukazovali na fakt, že o rukopisu nebyla do roku 1876 nikde ani zmínka, jako by zkrátka neexistoval, a taktéž na řadu možných inspirací v pozdějších dílech (Celestina, Quijote, Tirant lo Blanc). Tato podezření byla ale většinou seriózních vědců vyvrácena a rukopis samotný skutečně z 15. století pochází. Existuje český překlad tohoto románu, avšak prozatím nebyl publikován.

Děj románu je rozdělen do tří částí. Hlavním hrdinou je mladík Curial, jenž pochází z chudých poměrů a musí prožít řadu dobrodružství, aby se mohl oženit s Güelfou, dcerou svého pána. Zajímavé na tomto vzestupu hlavního hrdiny je to, že z velké části za ním stojí právě finanční podpora mladé vdovy Güelfy. Curial se jinak spoléhá na vlastní schopnosti, nic dalšího už mu ke šplhání po společenském žebříčku nepomáhá. Jako správná novel·la cavalleresca je Curial e Güelfa i dobrým příkladem historické věrnosti a realističnosti postav. Román poměrně věrně zachycuje období, v němž vládl král Pere el Gran. Curial během celého děje procestuje Evropu a oblast Středozemního moře a nakonec se mu podaří získat Güelfinu ruku. Legendární součástí románu jsou i na danou dobu nezvyklé erotické scény.

MARTÍ DE RIQUER

   

Martí de Riquer v roce 2000
(Foto: www.ara.cat)

Ačkoliv jsou výše zmiňované rytířské romány staré mnoho set let, dodnes mají široký okruh čtenářů. Je tomu tak především díky práci jednoho z největších znalců španělské, katalánské a evropské literatury a jednoho z nejvýznamnějších romanistů 20. století.

Martí de Riquer i Morera (1914-2013) - profesor španělské a katalánské literatury, filolog, spisovatel a odborník na veškerou středověkou literaturu. A především znalec a popularizátor nejlepšího z katalánských rytířských románů. Pocházel z katalánského šlechtického rodu, o jehož historii dokonce sepsal knihu (Quinze generacions d'una família catalana, 1998). Byl vnukem významného modernistického malíře a spisovatele Alexandra Riquera (zajímavé je, že se oba narodili 3. května), již od narození tedy měl k dispozici silné finanční i kulturní zázemí. Také díky tomu již ve 14 letech četl řecké klasiky a vůbec se zabýval problematikou, která podobně staré chlapce v té době asi příliš netížila. Po vypuknutí občanské války nejprve pomáhal katalánské vládě se záchranou významných archivů - tehdy se profiloval minimálně kulturně jako velký katalanista, nicméně silný antiklerikalismus zastánců republiky a smrt několika blízkých přátel ho přiměla v říjnu 1937 přejít na stranu frankistů, kde už do konce války zůstal. V jedné z bitev přišel o část pravé ruky. Po válce zůstal kulturně angažovaný v rámci frankismu (oddělení propagandy), i když všeobecně vzato ho politika nikdy příliš nebrala. I když v počátcích frankismu byl režimu nakloněný, postupně se s ním myšlenkově rozcházel a i přes nepříznivé podmínky patřil již na konci 40. let k největším obhájcům katalánštiny.

Nicméně kladný vztah k režimu mu pomohl věnovat se tomu, co bylo jeho celoživotní láskou. Jak ostatně jednou prohlásil: "Vždyť já v životě nikdy nepracoval, pořád jsem se jen bavil". Již během svých studií na Universitat de Barcelona na stejné instituci vyučoval, na konci 40. let pak dostal na tamní filosofické fakultě trvalé místo. Na akademické půdě působil až do roku 1990, kdy odešel definitivně do důchodu. Svou akademickou dráhu zasvětil především studiu středověku v románských literaturách. Jeho práce jsou dodnes naprostým základem pro všechny odborníky na toto téma. A především pro všechny cervantisty. Martí de Riquer byl totiž jedním z největších znalců a propagátorů slavného Dona Quijota. Z pohledu katalánské literatury nejvíce proslul mnoha studiemi, edicemi a zpopularizováním katalánského rytířského románu Tirant lo Blanc. Bez něj by dost možná byl tento skvost světové literatury dodnes jen letmou zmínkou v šesté kapitole prvního dílu velkého Cervantesova románu. Až díky Riquerovi současné generace Katalánců objevily dávno zapomenutý román, který je nyní považován za stěžejní součást katalánské literatury. Mimochodem byl to právě Martí de Riquer, kdo do dějin literatury zavedl pojem novel·la cavalleresca, aby tak oddělil zcela nekonvenční a originální katalánské rytířské romány od těch španělských. Napsal také několik odborných knih o rytířství samotném. A v neposlední řadě byl vynikajícím pedagogem, který vychoval několik generací předních hispanistů i katalanistů. Za svůj celoživotní přínos vědě byl oceněn mnoha řády či vyznamenáními, z nichž připomeňme kupříkladu Creu de Sant Jordi z roku 1992.

V roce 2005 si dokonce od španělského krále Juana Carlose I., jenž byl Riquerovým studentem v roce 1960, vysloužil nejvyšší možný šlechtický titul "Grande de España". Od roku 1965 byl Martí de Riquer členem Španělské královské akademie (RAE), přičemž svým členstvím v této instituci stanovil hned několik rekordů dlouhověkosti (nejstarší a nejdéle sloužící člen). Po celou tu dobu ho charakterizoval často nepřítomný pohled a milovaná dýmka v ústech. Činný byl až do velmi vysokého věku, zemřel 17. září 2013 ve věku 99 let. Po sobě zanechal ohromný vědecký i literární odkaz. Ta nejdůležitější díla naleznete v následujícím seznamu (chybí v něm však desítky jím vedených edicí středověkých textů). Jako poslední zajímavost dodejme, že svá španělsky psaná díla podepisoval v souladu s jazykem textu vždy zásadně jako Martín de Riquer, zatímco ta katalánsky psaná jako Martí de Riquer.

ODBORNÉ STUDIE

• L'humanisme català (1934)
• Los cantares de gesta franceses (1952)
• Història de la literatura catalana (1964-1966)
• Caballeros andantes españoles (1967)
• Los trovadores (1975)
• Estudios sobre el Amadís de Gaula (1987)
• Cervantes, Passamonte y Avellaneda (1988)
• Cervantes en Barcelona (1989)
• Aproximació al Tirant lo Blanc (1990)
• Tirant lo Blanch: Novela de historia y de ficción (1992)
• Llegendes històriques catalanes (2000)
• Para leer a Cervantes (2003)