17. 7. 2017

Letiště Barcelona-El Prat de Llobregat (BCN)

Většina návštěvníků Katalánska začíná svou pouť po tomto krásném koutu světa na letišti známém pod IATA kódem BCN. Jediné barcelonské letiště patří mezi desítku největších a nejvytíženějších v Evropě - jeho dvěma terminály ročně projde více než 40 000 000 cestujících. Na následujících řádcích se podíváme blíže nejen na minulost či budoucnost největšího katalánského letiště, ale nabídneme i praktické informace s ním související.

Letecký pohled na letiště Barcelona-El Prat (Foto: Google Maps)

Letiště Barcelona-El Prat leží 12 km jihozápadně od katalánské metropole. Ačkoliv je tedy považováno za hlavní (jediné) barcelonské letiště, fakticky se nachází na území města El Prat de Llobregat v oblasti delty řeky Llobregat. Po madridském letišti Barajas je druhým největším ve Španělsku a zároveň sedmým nejvytíženějším v Evropě. Rostoucí zájem o katalánskou metropoli je krásně vidět právě na rekordních statistikách letiště El Prat. V roce 2016 jím prošlo 44 154 693 cestujících a dá se očekávat, že na konci letošního roku se výrazně přiblíží padesátimilionové hranici. Jen pro srovnání: v roce 1992 prošlo barcelonským letištěm 10 milionů pasažérů, následný turistický boom jejich počet v roce 2000 zdvojnásobil a roku 2006 letiště uvítalo 30 milionů cestujících. Po drobném poklesu způsobeném ekonomickou krizí se Barcelona dostává čím dál více do kurzu mezi turisty ze všech koutů světa, a tak se dá očekávat, že roku 2018 atakuje hranici 50 milionů cestujících ročně. Současné terminály jsou dimenzovány přibližně pro 55 milionů cestujících ročně, a tak se už nyní v Barceloně živě diskutuje o masivním rozšíření stávajícího areálu.

Historie létaní v oblasti El Prat de Llobregat je v současnosti více než stoletá. První letiště bylo nedaleko od současného areálu otevřeno již roku 1916, o několik let později v El Prat de Llobregat začal sídlit katalánský aeroklub a rozsáhlá "louka" (odtud název samotného města) při deltě řeky Llobregat hostila čím dál častěji různé sporadické lety. První pravidelný let zajišťovala společnost Iberia od prosince 1927 na lince Barcelona - Madrid. Letiště postupem času nabývalo na popularitě, a tak bylo během 40. a 60. let 20. stol. několikrát rozšířeno. Roku 1963 se na letišti El Prat poprvé odbavilo více než milion cestujících ročně a v roce 1968 byl otevřen nový terminál, který je dosud součástí aktuálního terminálu T2B. Později v jeho blízkosti vyrostl i exkluzivní terminál pro lety Barcelona-Madrid a terminál pro nákladní leteckou dopravu. Nicméně na konci 70. a v průběhu 80. let 20. stol. se do letiště přestalo investovat a jeho slibný rozvoj se zastavil.


I zde ale svou klíčovou a pozitivní roli sehrála barcelonská olympiáda (1992). Díky ní v letech 1988-1991 vyrostly dva nové terminály, které nyní spolu s tím z roku 1968 dohromady tvoří T2 (rozdělený do tří částí: T2A, T2B a T2C). Rekonstrukci vedl známý katalánský architekt Ricard Bofill, jenž se posléze stal i otcem návrhu nejnovějšího z barcelonských terminálů. Poolympijský turistický boom totiž na konci devadesátých let vedl ke schválení nového plánu na rozšíření, který byl materializován v létě 2009 inaugurací supermoderního terminálu T1. Jak už jsme zmiňovali výše, v současnosti tak barcelonské letiště prostřednictvím svých dvou terminálů může hravě čelit náporu 55 milionů cestujících za rok. V současnosti se připravuje rozšíření komerčních ploch na T1, nicméně stále častěji se mluví o nutnosti vzniku satelitního terminálu v oblasti řídící věže, který by byl spojen s budovou T1 podobně, jako tomu je na letišti Madrid-Barajas.


Barcelona-El Prat T1 (Foto: www.ricardobofill.es)

Ne vše je ale na barcelonském letišti zalité sluncem. Podobně jako ostatní velká katalánská letiště je totiž i toto ve správě španělské státní společnosti AENA, pročež se často stává jedním z jablek sváru mezi španělskou a katalánskou stranou. Faktem je, že z katalánské strany jde často o výtky oprávněné. Letiště Barcelona-El Prat je totiž ohromně ziskovým podnikem, AENA však veškeré zisky odsud investuje do infrastruktury menších španělských letišť, případně utržené zisky použije přímo španělská vláda k zacelení rozpočtových děr v jiných sektorech. Jako problém vnímá katalánská strana i jasné upřednostňování letiště v Madridu v rámci interkontinentálních letů. Zejména při cestách do Severní a Jižní Ameriky musí pasažéři z Barcelony v Madridu často přesedat, přímé linky do těchto lokalit vznikají v Barceloně jen velmi pozvolna (není pak divu, že madridské letiště ve statistikách počtu odbavených pasažérů stále vede). Posledním z řady případů byla i v květnu 2017 stížnost letecké společnosti Norwegian, že jí Španělsko blokuje přímou linku Barcelona - Tokio. V praxi jasná ukázka monopolizace Madridu coby výchozího místa pro mezikontinentální lety. Přitom zejména turisté (často i byznysmeni) zkrátka přirozeně preferují cestu přímo do Barcelony, nepotřebují se na své cestě zastavit v Madridu. Dodejme, že právě společnost Norwegian španělské vládě navzdory v poslední době obohatila barcelonské letiště o mnoho mezikontinentálních linek.


I přesto ale Barcelona disponuje kvalitním leteckým spojením do velké části světa a může se chlubit i některými zajímavými úspěchy. Kupříkladu šlo o první španělské letiště, na které začal přímo létat obří Airbus A380 (linka Emirates do Dubaje) a jde též o letiště, kde se údajně nachází nejlepší letištní restaurace na světě. I když nás asi v budoucnu čeká řada letištních restaurací chlubících se jménem světových kuchařů, v Barceloně byli v tomto ohledu průkopníky již v roce 2010, kdy zde michelinskou hvězdou oceněný katalánský šéfkuchař Carles Gaig otevřel restauraci Porta Gaig, kde za 30 € dostanete solidní polední menu. Od roku 2016 se barcelonský T1 chlubí i modernějším, bufetově laděným podnikem Gastrobar by Carles Gaig.


Prozatím se tomuto letišti vyhýbají i větší letecké incidenty či nehody. Vyřazeno z provozu na několik hodin bylo 3. až 4. prosince 2010 kvůli masivní stávce španělských řídících letového provozu. Celá situace tehdy došla až tak daleko, že se řízení provozu na letišti musela ujmout armáda. Celé Španělsko na onu stávku dodnes vzpomíná s otevřenou nenávistí vůči letovým dispečerům, neboť jejich stávka řadě lidí zabránila odletět na superprodloužený víkend (4. prosince 2010 byla sobota - 6. a 8. prosince jsou ve Španělsku státní svátky). Mnohem smutnější událost barcelonské letiště nepřímo potkala 24. března 2015. Let Germanwings 9525 na pravidelné lince Barcelona - Düsseldorf bez potíží odstartoval z El Prat v 10.01, nicméně do svého cíle již nedoletěl, neboť v 10.41 ho kopilot Andreas Lubitz úmyslně navedl do horského masivu nedaleko francouzské vesničky Barcelonnette. Zemřelo všech 150 osob na palubě.

Slavná mozaika Joana Miróa je součástí venkovní fasády terminálu T2 (Foto: www.lavanguardia.com)

PRAKTICKÉ RADY (NEJEN) PŘI CESTĚ Z ČR
Rok 2017 snad bude pro cesty z České republiky do Barcelony znamenat přelom v dostupnosti. Již několik let na lince Praha - Barcelona prakticky neexistuje konkurenční prostředí. Lety zajišťují pouze aerolinky Vueling a ČSA, případně Smartwings, a tak ceny zejména v sezoně neklesají pod 4000 Kč za zpáteční letenku, což je ve srovnání s některými jinými evropskými destinacemi opravdu hodně. Od podzimu 2017 však na tuto linku konečně přijde konkurence v podobě nízkonákladové společnosti Ryanair, takže se dá očekávat, že ceny konečně trochu spadnou. Další přímé lety na letiště Barcelona-El Prat jsou pak možné (a často levnější) z okolních států, zejména z letišť ve Vídni, Mnichově či Katowicích.

Velká většina letů dnes směřuje na modernější T1, což je ale při snaze dostat se do centra Barcelony trochu naškodu, neboť tento nový terminál ještě stále nemá dořešené kvalitní přímé spojení s centrem katalánské metropole. Mezi oběma terminály každopádně existuje nonstop a gratis spojení autobusem, stačí jít po cedulích s nápisem "Llançadora". Během dne jezdí tyto autobusy mezi terminály každých 5 minut, v noci každých 20. Každopádně oba terminály jsou plně vybaveny všemi myslitelnými službami, které znáte z ostatních evropských letišť, přičemž spousta moderních, restaurací, butiků a VIP salonků očekávejte zejména v stále ještě nové budově T1 - mnohem více informací naleznete na oficiálních stránkách letištěV závislosti na terminálu, na němž přistanete, se odvíjí cesta do srdce Barcelony. V praxi existuje poměrně dost možností, každá však má své výhody i nevýhody...


1) TAXI: Klasický způsob pro ty, kteří na nějaké to euro sem tam nekoukají. Je to samozřejmě ta nejpohodlnější možnost. Taxíků je u obou terminálů dostatek a dovezou vás, kam si řeknete. Do centra města většinou během 30 minut. Na druhou stranu je to ze všech možností ta nejdražší. Cesta do centra Barcelony obvykle vyjde na 25-30 €, nicméně pozor na všelijaké možné příplatky. Kompletní info o taxi v Barceloně zde


2) AEROBÚS: Oblíbenou variantou taxi je Aerobús, který barcelonské letiště spojuje s centrem města už od roku 1991. Má dvě linky, A1 a A2, označené podle terminálů, k nimž zajíždějí. Obrovskou výhodou těchto autobusů je fakt, že vás od terminálu zavezou až na Plaça de Catalunya, tedy až do samého středobodu barcelonského života. Jezdí každých 5-10 minut dle denní doby (funguje 5.00 - 0.30) a cesta do centra jim v závislosti na dopravě trvá jen o něco déle než taxi, asi 35 minut. Službu zajišťuje soukromý přepravce, jedna cesta stojí 5,90 €, zpáteční lístek vyjde na 10,20 €.


3) VLAK R2: Často opomíjenou ale jednoznačně nejlevnější variantou je vlak Rodalies de Catalunya s označením R2. Jezdí každých 30 minut (obvykle od 5.00 do 23.30) a v Barceloně zastavuje mimo jiné na nádraží Sants (dopravní uzel) a poté na stanici Passeig de Gràcia, což je jen kousek od Plaça de Catalunya; na obou zmiňovaných stanicích navíc můžete přestoupit na metro. Jde i o cestu nejrychlejší. V centru Barcelony jste za 25 minut. A teď to nejlepší - to vše klidně v rámci jednoho lístku. Faktem totiž je, že tímto vlakem lze jet na kteroukoliv integrovanou jízdenku, což je v případě návštěvníků Barcelony nejčastěji T-10. V praxi to znamená, že z letiště kamkoliv v BCN se dostanete za 0,995 €. A to jde. V žádném případě se nenechte napálit automaty RENFE či Rodalies, které vám v případě nákupu "single ticket" naúčtují 4,10 €, neboť na své tarifové mapě mají letiště strategicky umístěné až do čtvrté zóny! Největší nepříjemností tohoto spojení je skutečnost, že tento vlak na letišti stojí pouze před terminálem T2B. Pokud tedy do Barcelony přiletíte na T1, musíte se nejprve dostat na T2 a odtud pak teprve můžete použít vlak. Stále to bude za jediné euro, nicméně šviháckých 25 minut se najednou může prodloužit až na dvojnásobek kvůli přejíždění mezi terminály.


4) AUTOBUSY MHD: I tato možnost je nejlevnější, neboť s integrovanými lístky opět platíte necelé euro za cestu. Přímé spojení s Barcelonou (Plaça d'Espanya) zajišťuje autobusová linka 46, která obsluhuje oba terminály. Kromě ceny je výhodou, že ji nepoužívá moc turistů, ale je to zejména z toho důvodu, že nejezdí moc často (jen každých 15-20 minut) a po cestě má mnoho zastávek, takže jí cesta do centra trvá déle než třeba v případě společnosti Aerobús. Autobusy MHD (TMB - Transports Metropolitans de Barcelona) jsou vhodné i pro cestu do okolních měst (linky L77, L99 a PR1), případně jsou jednou z mála možností, jak na letiště dojet za nejhlubší noci (noční linky N16, N17 a nově též N18).


5) METRO: Možná si říkáte, že jsme ještě pořád nezmínili metro, které v mnoha moderních evropských městech zajišťuje nejpohodlnější spojení s centrem. V barcelonském případě to tak ale není. Metro sice na oba terminály jezdí (linka L9 Sud) od února 2016, jenže L9 je poněkud zvláštní linka. Je obsluhována automatickými vlaky bez strojvůdce, takže v nich můžete zažít jízdu z pohledu řídící kabiny, ale to je asi tak všechno. Než se totiž doplahočí do Barcelony, cik cak projede velkou částí okolních měst, takže fakticky je cesta metrem z letiště do centra Barcelony nejpomalejší ze všech pěti uvedených možností - z T1 na Plaça de Catalunya počítejte přibližně s hodinou cesty. Navíc prodloužení metra na letiště stejně zaplatí turisté, neboť pokud se na letiště či z něj vydáte metrem, nelze na tuto cestu využít obyčejný "single ticket" nebo oblíbenou T-10. Pokud nemáte některou z "vyšších" integrovaných jízdenek (T-50/30, T-Mes apod.) nebo nejste zaměstnancem letiště, musíte si koupit speciální "Bitllet aeroport" za 4,50 €.




15. 7. 2017

Katalánská letiště

Jednoznačně nejpohodlnějším způsobem, jak se do Katalánska a katalánsky mluvících zemí dostat ze středu Evropy, jest vzdušnou cestou. Zlaté časy snadných výletů za hubičku však skončily - je to už skoro deset let, co si člověk mohl vybrat, jestli se do Katalánska vypraví z Prahy, Brna či Bratislavy vždy jen za pár desítek euro. Ale dnes tu nebudeme bědovat nad špatným leteckým spojením ČR s Katalánskem a nebudeme básnit ani o světlých zítřcích. Podíváme se naopak na všechny letecké přístavy v katalánsky mluvících zemích.


KATALÁNSKO

To nejdůležitější a největší letiště, jak jinak. Leží zhruba 12 km od Barcelony, nachází se na území města El Prat de Llobregat, má dva terminály (T1 a T2) a podle statistik jím za uplynulý rok prošlo více než 44 000 000 pasažérů. Toto číslo z něj dělá sedmé nejvytíženější letiště v Evropě. Letectví v oblasti El Prat de Llobregat má navíc bohatou historii. Létat se tu začalo už ve 20. letech 20. století. Na konci roku 1927 došlo k prvnímu letu společnosti Iberia na trase Barcelona-Madrid. K jeho velkému rozvoji došlo zejména v souvislosti s Olympijskými hrami v roce 1992, kvůli nimž vznikly nové terminálové budovy, dnes známé jako Terminál 2 (T2). Následný turistický boom donutil letiště na konci tisíciletí k ambicióznímu plánu na rozšíření, které se materializovalo naplno v roce 2009 vznikem Terminálu 1 (T1). 

Letiště Barcelona-El Prat zejména v několika posledních letech zaznamenala prudký nárůst pasažérů. Důležitým faktorem jsou v tomto ohledu kromě samotného zvýšení kapacity letiště, které je nyní schopno přijmout až 55 milionů cestujících ročně, především low-cost aerolinky, které mají na svědomí plných 60% pasažérů barcelonského letiště (Vueling, Ryanair, EasyJet, Wizz Air). Pro Vueling je navíc barcelonské letiště hlavní základnou. Zatímco Evropu má letiště BCN pokrytou velice dobře, cestujícím zde scházejí interkontinentální lety, jichž je na letiště takového kalibru dost málo. V tomto ohledu je důležitějším celosvětovým leteckým uzlem letiště Madrid-Barajas, nicméně zejména v posledních letech je to spíše díky tlaku španělských politiků než vinou trhu. Vzhledem k současnému turistickému boomu se dá očekávat i v příštích dvou až třech letech další nárůst cestujících, kteří do Katalánska zavítají prostřednictvím jeho největšího vzdušného přístavu. Z České republiky nyní přímé spojení zajišťují aerolinky ČSA, Vueling, SmartWings, nicméně od podzimu se k nim má přidat i irská nízkonákladová společnost Ryanair.


Letiště Andorra-La Seu, 2015 (Foto: aeroportandorralaseu.cat)

AEROPORT DE GIRONA-COSTA BRAVA (GRO)
Našincům velice dobře známé letiště, jež kdysi nabízelo i dnes zapomenutou linku Brno-Girona. Letiště zhruba 90 km severně od Barcelony využívají především turisté mířící na krásné pláže Costa Brava. Na tomto principu je ostatně popularita Girony založena již od 70. let minulého století, kdy tehdejší boom charterových letů začal dopravovat značnou část Evropanů na katalánské pláže. Jak tomu ale bylo i v případě ostatních katalánských letišť, pravé žně začaly až s příchodem nízkonákladových leteckých společností. V Gironě je tento stav patrný od roku 2003, kdy se do té doby spíše nenápadné regionální letiště vydalo vstříc milionům nových pasažérů. Nejnádhernějším obdobím pak jistě byly roky 2007-2010, kdy díky společnosti Ryanair, která si zde zřídila svou hlavní jihoevropskou základnu, každoročně letištěm proudilo okolo 5 milionů cestujících. Girona se totiž stala jakousi barcelonskou "dvojkou", kdy řada cestovatelů volila k návštěvě Barcelony z ekonomických důvodů cestu právě přes gironské letiště. Ty časy už jsou ale dnes pryč. Ryanair své aktivity přestěhoval do Barcelony, a Gironě tak rok od roku klesá počet zákazníků - zatímco v roce 2011 jich ještě byly 3 miliony, vloni jejich počet spadl někam k 1,6 milionu. I tak v průběhu letní sezony letiště nabízí spojení s takřka 40 evropskými destinacemi; v zimě toto číslo strmě padá. Většinu letů stále zajišťuje společnost Ryanair, která provozuje i stabilní linku do Bratislavy.

Třetím nejvytíženějším katalánským letištěm je to v Reusu. (Mimochodem, jedno z vítězství tohoto města nad sousedním rivalem - Tarragonou). Podobně jako dvě předchozí i toto spadá pod kompetence španělské státní společnosti AENA. Má poměrně dlouhou historii, ale dlouhé desítky let fungovalo spíše jako vojenská základna a místo pro různé aerokluby. Komerčním letům se otevřelo až v polovině 90. let minulého století. Nachází se mezi městy Reus a Tarragona, zároveň ale, podobně jako je tomu v případě Girony, pokrývá důležitou pobřežní oblast. Mnoho zákazníků tohoto vzdušného přístavu tak míří do nedalekých plážových letovisek jako Salou či Cambrils nebo do zábavního parku Port Aventura. Díky všem těmto skutečnostem letiště ročně odbavovalo okolo 1,3 milionu cestujících zejména díky společnosti Ryanair, která kromě výše zmiňovaného potenciálu letiště využila i jako levnou alternativu ke 100 km vzdálené Barceloně. Podobně jako v gironském případě i zde hodně doplatili na přesun zájmu Ryanairu přímo do Barcelony. Od roku 2012 se letiště nedostalo přes milion pasažérů ročně; v roce 2016 jich bylo jen 817 000. V současnosti v plné sezoně nabízí lety do 28 evropských destinací, které zajišťují aerolinky jako Ryanair, Jet2, Transavia nebo Thomas Cook. Mezi nejnovější spojení patří spoj společnosti Pobeda do Moskvy.

Hodně zvláštním a zajímavým úkazem mezi katalánskými vzdušnými přístavy jest ten ukrývající se kousek od města Lleida. Na rozdíl od tří předchozích letišť toto nespadá pod španělskou státní společnost AENA, nýbrž jde o samostatný počin katalánské vlády. Stavět se začalo roku 2007 s rozpočtem okolo 90 milionů € a v únoru 2010 už se zde poprvé létalo. Jde tak vlastně o první ryze katalánské letiště; první, které kdy na území Španělska sama postavila a zprovoznila nějaká autonomní vláda. Hlavním důvodem poměrně ekonomického letiště s 2,5 km dlouhou přistávací dráhou byla snaha podpořit rozvoj poněkud zanedbaného západu Katalánska s tím, že letiště může kromě Lleidy a část Aragonie být důležitým i z hlediska horské turistiky v nedalekých Pyrenejích. Úvodní rok 2010 lze také označit za dosavadní zlaté období. Během něj letištěm prošlo více než 60 000 pasažérů. Lleida měla pravidelné lety do Paříže, Osla, Frankfurtu, Milána, Barcelony či Madridu. Dokonce se uskutečnilo i několik letů do Ruska. Poté však i na letiště Lleida-Alguaire dolehla krize. Nízkonákladové aerolinky utekly a roky 2011 a 2012 znamenaly pokles a stagnaci cestujících na 33 000, v letech 2013 a 2014 na 30 000 - létalo se jen sezonně na Baleárské ostrovy. Tak je tomu dosud, v zimních měsících letiště využívají některé britské společnosti, aby tamní turisty dostaly co nejblíže Pyrenejím. Nicméně pořád je to bída, je třeba doufat v lepší časy.

Letiště poblíž města La Seu d'Urgell patří taktéž katalánské vládě, která z něj v nejbližší době chce vytvořit běžné regionální letiště jako to v Lleidě. Hlavním důvodem ke znovuzprovoznění letiště v roce 2010 byla snaha podpořit turismus v katalánské části Pyrenejí. Zároveň tato přistávací plocha může být zajímavá i pro Andorru. Tento evropský ministáteček totiž z důvodů své polohy žádné skutečné letiště na svém území nemá, pročež se v řadě turistických průvodců vyskytuje informace, že pro leteckou cestu do Andorry lze využít nejbližší letiště Barcelona, Girona nebo Toulouse. Nyní má Andorra letiště jen 15 km od svých hranic. Ale nic moc na něj nelétá. Přitom historie tohoto vzdušného přístavu se dá vysledovat až do 30. let 20. století, i když fakticky vzniklo až v letech 1975-1980. Naposledy se sem komerčně létalo v roce 1984, pak bylo letiště na dlouhou dobu používáno jen příležitostně aerokluby apod. V letech 2009-2010 letiště prošlo rekonstrukcí. Velké úpravy (prodloužení přistávací dráhy, zázemí) z posledních let nakonec umožnily na konci roku 2014 otevřít letiště provizorně a od ledna 2015 i komerčním letům. Ačkoliv se nedá očekávat, že by letiště odbavilo více než několik desítek tisíc cestujících ročně, i taková čísla by byla úspěchem. I toto malé a milé letiště se tak ještě bude muset pořádně poprat o své pasažéry, neboť ani nyní v roce 2017 nedisponuje žádnými pravidelnými lety.

Maličké letiště ve městě Sabadell, asi 10 km od Barcelony má sice svůj IATA kód (QSA), nicméně na rozdíl od ostatních katalánských letišť se na něj běžnými aerolinkami nedostanete. Zajišťuje pouze servis pro malá soukromá letadla, letecké školy apod. (i tak tudy například roku 2013 prošly takřka tři tisícovky pasažérů). Na místní kilometrové dráze by stejně žádné větší letadlo přistávat nemohlo. I tak ale Sabadell musíme v tomto výčtu katalánských letišť zmínit, byť by to byla třeba jen pro jeho bohatou historii, jež sahá až do 30. let minulého století.

Letiště Lleida-Alguaire (Foto: aeroportlleida.cat)


PAÍS VALENCIÀ

Všeobecně vzato je to ve Valencii s letišti docela legrace. Proto také začínáme tím nejnovějším a zároveň nejhloupějším na celém východním pobřeží Španělska. Letiště v Castellónu bylo slavnostně inaugurováno v roce 2011 s cílem udělat z něj něco na způsob valencijské Girony - tedy letiště, které by přitáhlo turisty na tamní krásné pláže či golfové turnaje. Za celým projektem stál pozdější premiér valencijské Generalitat, Carlos Fabra, který se na celé záležitosti krásně obohatil. Letiště vznikalo v letech 2004-2010 a stálo oficiálně nějakých 80 milionů €, i když nakonec pozdější valencijská vláda přiznala, že se vším všudy se do tohoto zázraku nalilo asi 200 milionů €. Letiště bylo dokončeno uprostřed ekonomické krize, která naplno potvrdila jeho neužitčnost - nachází se totiž poměrně dost blízko dalších dvou významných letišť (Valencie a Reus). V roce 2011 bylo letiště slavnostně inaugurováno se zlatou třešinkou v podobě sochy Carlose Fabry v jeho areálu. Nicméně až do prosince 2014 letiště stejně nemělo potřebná povolení k provozování letů - celé čtyři roky tak vlastně nefungovalo, i když jeho provoz mezitím spolkl další spousty eur. Po neúspěšných snahách o odprodej přišel v lednu 2015 první charterový let (Air Nostrum). Celkově odbavilo za rok 2015 něco přes 23 000 pasažérů. V současnosti ho provozuje malá francouzská firma a v loňském roce Aeroport de Castelló vykázal takřka 106 000 odbavených osob. Jediný pravidelný let tu nabízí Ryanair (Londýn-Stansted), sezonně pak irský dopravce létá do Bristolu, Sofie a Poznaně. Rumunská nízkonákladovka Blue Air v současnosti nabízí sezonní lety do Bukurešti. No, uvidíme, jak to půjde dál...

A další drobný paradox v oblasti vzdušných přístavů ve valencijském regionu. Ačkoliv letiště u hlavního města regionu má dlouhou historii (vzniklo roku 1933), přesto není letištěm nejdůležitějším. Zní to totiž přeci jen trochu směšně, když město, které i s metropolitní oblastí čítá takřka 2 miliony obyvatel a je zároveň vyhledávaným kulturním a turistickým centrem, má letiště, jež ročně odbaví jen necelých 5 milionů cestujících. A především letiště, které v tomto ohledu zcela zaostává za vzdušným přístavem El Altet (mezi městy Alacant a Elx), které ročně zvládne takřka trojnásobek pasažérů, i když je pravda, že v posledních dvou letech i valencijské letiště trochu ožilo. Tak či onak, letiště se chlubí hned dvěma terminály (ten druhý od roku 2012) a hlavním dopravcem je zde Ryanair. Ten zajišťuje 33% všech letů (cestujících). Bez této nízkonákladovky by na tom tedy "hlavní" valencijské letiště bylo mnohem hůř. Dalšími významnými dopravci jsou Vueling, Air Europa či Air Nostrum. Nejoblíbenějšími destinacemi jsou Palma de Mallorca, Madrid, Londýn či Paříž. Svého času odtud létal i přímý spoj do New Yorku, ale ten je již dávnou minulostí. 

Letiště vklíněné mezi dvě velká města - Alacant a Elx - patří mezi ta nejvytíženější v celém Španělsku. Ročně jím projde více než 10 milionů cestujících. V roce 2016 to bylo dokonce 12 milionů a i v roce 2017 letiště zatím prudce roste, přičemž by mohlo atakovat hranici 15 milionů cestujících. Těží především z turistického ruchu na populárním pobřeží Costa Blanca a je jedním z nejrentabilnějších letišť ve Španělsku. Stejně tak je patrné, že se do něj skutečně investuje. Nejlépe je to vidět na úplně novém terminálu, který funguje od roku 2011 (a který zapříčinil zavření dvou do té doby fungujících terminálů T1 a T2). Spojení je zde s takřka celou Evropou, i když řada letů patří jen mezi sezonní záležitosti. Kdysi sem Ryanair létal z Brna i z Bratislavy, dnes je tu jen sezonní spojení s Bratislavou. 


ILLES BALEARS

Suverénně největší a nejdůležitější letiště na Baleárských ostrovech. Funguje od 60. let, kdy v souvislosti s turistickým boomem nahradilo staré letiště Son Bonet. Právě díky turismu je zároveň i třetím nejdůležitějším letištěm v celém Španělsku po Madrid-Barajas a Barcelona-El Prat. Ročně odbaví okolo 23 milionů cestujících (v roce 2016 to bylo díky velkému nárůstu 26 milionů). Nachází se asi 8 km od centra Palmy, takže návštěvníky ostrova potěší poměrně rychlý transport do centra dění. Velký nárůst pasažérů zažilo letiště během 80. a 90. let minulého století, proto také roku 1997 došlo k zatím největšímu rozšíření letiště. I přesto stále disponuje jediným terminálem rozděleným do několika modulů. Speciální důležitost pro letiště v Son Sant Joan mají charterové lety z Německa, kterými na ostrov míří davy turistů, aby každé léto z Mallorky učinily sedmnáctou spolkovou zemi. Letiště na Mallorce je základnou pro aerolinku Air Berlin, jež odtud pravidelně provozuje okolo 30 linek, důležitými hráči jsou i Ryanair, Iberia, Thomas Cook Airlines či Vueling. Z centra Evropy se za teplem snadno a levně dostanete například z Bratislavy nebo Vídně; během letní sezony funguje i mnoho charterových letů z České republiky.

Jediné letiště na Ibize závisí podobně jako letiště na Mallorce na turistech. Díky tomu tudy projde zhruba 6 až 7 milionů cestujících ročně, z nichž okolo 80% se koncentruje do období turistické sezony. I zde patří mezi nejaktivnější aerolinky Air Berlin, Vueling, Ryanair a Thomas Cook Airlines.

Podobně jako předchozí dvě letiště funguje i to na Menorce nacházející se asi 5 km od města Maó. Ročně přijme okolo 2 500 000 pasažérů, z nichž většina pochází ze sezonních letů z Německa, Velké Británie, Itálie či zbytku Španělska. Bylo otevřeno v roce 1969.

Takto to vypadá na letišti na Menorce v zimě... (2016)

Takto to vypadá na letišti na Menorce v zimě... (2016)

ANDORRA, L'ALGUER, CATALUNYA NORD

V případě ostatních Països Catalans lze zmínit už jen dvě významnější letiště. Co se týká Andorry, jak již bylo zmíněno, tento evropský ministát má docela problémy na svém hornatém území postavit alespoň vyhovující fotbalové hřiště. Uzounká údolí ale provoz něčeho alespoň vzdáleně podobného letišti zcela vylučují. Dnes italské město L'Alguer letiště má. Aeroporto di Alghero-Fertilia (AHO) je důležitým pro celou severní polovinu Sardinie. Ročně odbaví okolo 1 500 000 cestujících a pro české cestovatele je poměrně snadno dostupné z Bratislavy, sezonně i z Prahy. Jak již jsme si postupem tohoto článku zvykli, i zde měla jakýsi letecký monopol společnost Ryanair. Z ryze katalánského pohledu byla irská společnost dokonce oslavovaným dobrodincem, jelikož od roku 2004 umožnila spojení Katalánska se svým historickým územím, jež dnes patří Itálii. Řada Katalánců tak znovuobjevila "ztracený" L'Alguer a malému sardinskému městu Ryanair přinesl bouřlivý turistický ruch. Avšak to už je dnes tak trochu minulostí.

V rámci dnes francouzské oblasti Catalunya Nord za zmínku stojí Aéroport de Perpignan-Rivesaltes (PGF) nacházející se asi 5 km od kulturního a politického centra Catalunya Nord. Toto maličké letiště se může pochlubit jen několika lety do Paříže a do Velké Británie, jelikož geograficky se nachází v nepříliš záviděníhodné situaci. Sám o sobě Perpignan (Perpinyà) není dostatečně velkým centrem, soutěží však hned se třemi poměrně nedalekými letišti: Girona, Montpellier a Toulouse. I tak ročně odbaví takřka 400 000 pasažérů, tedy jen o pár desítek tisíc méně než letiště brněnské.

3. 7. 2017

Katalánská kultura v Ostravě

O uplynulém víkendu se z Ostravy na několik dní stalo evropské centrum katalánské kultury. Tradiční přehlídka katalánského folkloru letos oslavila svůj třicátý ročník a vůbec poprvé ve své historii zavítala do České republiky. Čeští diváci si tak mohli užít lidské věže, tanečníky sardany, obří loutky v historických kostýmech či ohňovou show.





Ve dnech 30. června - 2. července 2017 proběhly v Ostravě paralelně tradiční Festival v ulicích a oslavy 750 let od první písemné zmínky o městě. V rámci oslav zavítala do moravskoslezské metropole doposud největší přehlídka katalánské kultury v České republice. Město si totiž pro své účinkování vybrali pořadatelé tradičních setkání katalánského folkloru známých pod názvem Aplec Internacional. Jde o iniciativu katalánské neziskové organizace Adifolk, jejíž hlavní starostí je snaha šířit povědomí o katalánském folkloru po celém světě. Od roku 1988 tedy každoročně jedno doposud evropské město hostí již zmiňované setkání Aplec Internacional, na němž se obvykle představí všechny nejvýznamnější ukázky katalánského folkloru. Poprvé se taková událost konala v již zmiňovaném roce 1988 v Amsterdamu. Během třiceti let své existence tento folklorní minifestival navštívil kupříkladu Paříž, Brusel, Hannover, Kodaň, Lisabon, Manchester, Tallinn, Lucemburk, Grenoble či Budapešť. Doposud nejblíže Česku se akce konala roku 2010 v polském Krakově. V roce 2018 zavítá celá akce poprvé mimo Evropy - místem konání má být hlavní americké město Washington DC.

Kromě notoricky známých projevů katalánské kultury (sardana, castells - lidské věže) se v Ostravě představili gegants (obří figuríny v historických krojích), capgrossos (obří hlavy), diables (ohňoví draci) a navíc celá řada dalších tanečních a hudebních souborů. Celkem tři stovky účinkujících, z nichž dobrou polovinu tvoří členové Castellers de la Vila de Gràcia, kteří v Česku poprvé v plné parádě předvedli stavbu lidských věží (castells), což je unikátní tradice patřící na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Malou ochutnávku jejich umění bylo ostatně možno spatřit v předpremiéře již 28. června na pražském Náměstí Jiřího z Poděbrad (záznam celé akce zde). Ostravské představení se rozhodně vydařilo snad jen s drobnou kaňkou v podobě závěrečného prohlášení organizace Adifolk, která si postěžovala na přístup španělské ambasády v ČR, odkud prý zaznamenala tlaky na zrušení celé akce. Vedení Ostravy však v tomto ohledu zůstalo pevné, před údajným nátlakem neustoupilo, a katalánská kultura tak dostala svůj prostor ve třetím největším českém městě. Více informací a zejména fotografií a videí z celého průběhu akce naleznete například na oficiálním kanálu Aplec Internacional - ADIFOLK na Facebooku.


Program 30è Aplec Internacional v Ostravě (Foto: www.adifolk.cat)

23. 6. 2017

Sant Joan & Flama del Canigó

Svatojánská noc je po celé Evropě známá coby noc lidových veselic, které jsou zvláště živé a grandiózní na jihu kontinentu. Španělsko v tomto není výjimkou a v podstatě každý španělský region má své vlastní tradice spojené s oslavami jedné z nejkratších nocí v roce. Katalánsko v tom není výjimkou, proto se na následujících řádcích zaměříme na průběh oslav a významné tradice s tímto svátkem spojené právě v Katalánsku.

Barcelonská pláž po oslavách svatojánské noci (2016)
(Foto: www.elpais.com)
Nejkratší noc v roce se s přibližně dvoudenním zpožděním slaví již stovky let. Jde o tradici vycházející z dávných pohanských rituálů, nicméně časem celá tradice splynula i s křesťanským svátkem narození svatého Jana Křtitele (24. června). Všeobecným symbolem těchto oslav je oheň ve všech svých podobách. Zvláště v Katalánsku pak tato symbolika dosahuje poctivého plnění skutečně po celou noc ze 23. na 24. června. Oheň se stává hlavním protagonistou nejčastěji v podobě velkých hranic, kolem nichž se celý večer odehrává. V každé obci se slaví jinak, noc je plná magických rituálů a snad každý má i nějaký ten svůj vlastní, ať už jde o večeři s rodinou či přáteli, tanec a zpěv okolo ohně až do kuropění nebo obří ohňostrojná show. Svatojánská noc v Katalánsku může nabývat tisíce a jedné podoby.

BARCELONA: V katalánské metropoli oslavy začínají velmi institucionálně, neboť svatojánský oheň přinesený z hory Canigó tu vítají přední instituce v zemi. Každá čtvrť na svůj vlastní program oslav, nicméně naprostou klasikou v barcelonském podání je centrum oslav na pláži. Ohně na mořském pobřeží lákají zejména tisíce a tisíce turistů a historky ze svatojánské noci na barcelonské pláži by vydaly na spoustu tlustých povídkových sbírek. O kvalitně propařené noci ostatně svědčí i typický obrázek pláže plné odpadků, než se do nich uklízecí čety ráno 24. června pustí. Mezi další tradice patří i množství ohňostrojů a tisíce a tisíce petard v ulicích města. Podle statistik se kvůli oslavám Sant Joan v Katalánsku každoročně utratí okolo 20 milionů € jen za pyrotechniku. Ostatně, měli jsme to štěstí jednou do Barcelony dorazit kousek po půlnoci a vězte, že jakmile vystoupíte z autobusu, rázem se ocitnete fakticky ve válečné zóně. Rachot ustává až okolo třetí hodiny ranní, nicméně ti nejotrlejší zejména na pláži slaví až do prvních ranních paprsků.


REUS: V Reusu svatojánská noc startuje týdenní oslavy Festa Major de Sant Pere, která kulminuje 29. června na svátek svatého Petra a Pavla. V praxi to znamená, že zde po celý týden narazíte na nejrůznější projevy katalánské kultury (castells, gegants apod.). Opravdovým lákadlem je ale tzv. tronada - velké pyrotechnické představení na Plaça del Mercadal. V průběhu týdne obvykle proběhnou čtyři takováto představení.

ALACANT: Svatojánské oslavy probíhají i na nejjižnějším konci katalánsky mluvícího území, ve městě Alicante. I zde se podobně jako v Reusu oslava nejkratší noci v roce snoubí s místními slavnostmi Fogueres d'Alacant. Tyto slavnosti jsou do značné míry inspirovány valencijskými falles, akorát v trochu menším měřítku. Nicméně to jim ani tak neubírá na velkoleposti a barevnosti.


Pokud je libo trochu více se ponořit do ryze lokální podívané, pak musíte navštívit vesnici Artés v oblasti Bages. Zde nevládnou zapálené hranice, nýbrž známé katalánské correfocs, které dodávají oslavám v pětitisícové vesnici patřičnou atmosféru. V několika desítkách pyrenejských vesnic se zase obrovské oblibě těší tzv. Falles del Pirineu, které se pro svou dlouhou tradici v roce 2015 dostaly i na prestižní seznam Nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Faktem ale zůstává, že nudit se nebudete nikde. I sebemenší vesnička o půlnoci uspořádá alespoň malý ohňostroj. To má ostatně své nesporné kouzlo, neboť pokud se vám náhodou stane, že noc ze 23. na 24. června strávíte ve Španělsku či v Katalánsku na cestách, dostane se vám naprosto netradičního zážitku. Představte si, že jedete autobusem po dálnici ze Zaragozy do Barcelony. Okolo půlnoci se nebe nad každou vesničkou v dáli rozzáří a vaše cesta je více než hodinu lemována občasnými záblesky ohňostrojů. I takový může být Sant Joan v Katalánsku.

Svatojánská noc v Artés (Foto: www.artes.cat)

FLAMA DEL CANIGÓ
Zvláštní součástí katalánské svatojánské noci se v posledních desetiletích stala tzv. Flama del Canigó. Jde vlastně o něco na způsob známější, avšak novější tradice betlémského světla. Historie tohoto rituálu sahá do roku 1955, kdy se rodák z Arles de Tec, Francesc Pujada, rozhodl společně s několika málo přáteli oslavit svatojánskou noc pod vlivem poezie slavného katalánského básníka Jacinta Verdaguera, a tak se s nimi vypravil na posvátnou katalánskou horu Canigó, kde o půlnoci z 22. na 23. června rozdělal oheň, jehož plamen byl posléze snesen dolů a posloužil pro zapálení několika svatojánských hranic v oblasti Catalunya Nord. V roce 1966 plamen z Canigó poprvé překročil i francouzsko-španělskou hranici. Ve frankistickém Španělsku šlo samozřejmě o činnost často ilegální a vysoce protirežimní, neboť takto se posilovala katalánská sounáležitost na obou stranách hranice. Záhy se tato tradice rozšířila po celém Katalánsku a později i po dalších částech katalánsky mluvícího území coby symbol přetrvání katalánské kultury.

Dnes plamen z hory Canigó putuje do několika stovek obcí na většině katalánsky mluvícího území. Rituál zůstává stále stejný. Svatojánský oheň hoří nepřetržitě již od roku 1955 v sídle Museu de la Casa Pairal v Perpignanu, odkud ho skupina dobrovolníků vždy 22. června vynese až na 2 784 metrů vysoký vrchol hory Canigó, kde po přečtení tradičního manifestu kolem půlnoci zapálí hranici. Tímto způsobem dojde ke každoročnímu obnovení ohně. Za rozbřesku 23. června pak dobrovolníci z vrcholku hory nový oheň snesou do několika stovek obcí na katalánsky mluvícím území a zde oheň poslouží právě k zapálení nachystaných hranic. Postupem let se plamen z Canigó stal předmětem velkých vítacích ceremoniálů a dostává se mu i ryze oficiálního přijetí na radnicích či v katalánském parlamentu. Do atmosféry tohoto rituálu se můžete mnohem lépe ponořit v následujícím videu.



19. 6. 2017

Atentát v Hipercoru 19/06/1987

19. červen 1987 se do historie Barcelony zapsal jako jeden z nejsmutnějších dní v novodobé historii města. Comando Barcelona, jedna z mnoha buněk teroristické skupiny ETA, zaútočilo toho dne na obchodní středisko Hipercor na ulici Avinguda Meridiana. Výsledkem byl ten nejkrvavější atentát, jaký kdy ETA spáchala, tenkrát šlo navíc výhradně o civilní oběti. V hořícím pekle nákupního centra v Sant Andreu přišlo o život 21 osob a dalších 45 bylo zraněno.



Poklidné páteční odpoledne se krátce po čtvrté hodině změnilo v opravdové peklo. V Barceloně tou dobou již skoro rok operovalo Comando Barcelona - skupinka patřící k teroristické organizaci ETA. V té době se ETA vyhraňovala nejen vůči příslušníkům Guardia Civil ale i proti francouzským firmám působícím ve Španělsku. To se stalo osudným právě Hipercoru, za nímž tehdy vražedné komando vidělo francouzský kapitál. Atentát z 19. června 1987 ETA ohlásila nákupnímu centru, policii i do deníku Avui, nicméně po zběžné kontrole místní sekuriťáci na nic podezřelého nepřišli a vzhledem k tomu, že bomba již měla podle nahlášeného času vybuchnout, rozhodla se policie Hipercor neevakuovat. A to byla chyba...

V podzemním parkovišti centra totiž již dávno parkoval ukradený Ford Sierra napěchovaný výbušnou směsí. V čase 16.08 auto vybuchlo a vytvořilo pětimetrový kráter. To ale nebylo to nejhorší. Výbušnina se totiž zachovala podobně jako napalm. Ohnivá koule vmžiku pohltila všechny, kteří jí stáli v cestě. Několik dalších lidí se udusilo toxickými zplodinami. Kromě dvou desítek mrtvých a 45 různě těžce zraněných však tento atentát po sobě zanechal mnoho zničených rodin a lidských osudů. Je otázkou, kolik z těchto lidských životů mohla zachránit včasná evakuace. Nicméně španělské soudy u tohoto teroristického útoku poprvé a naposled konstatovaly zodpovědnost španělského státu za to, že nedošlo k evakuaci. Při vyšetřování vyšlo najevo, že mezi telefonáty oznamujícími bombu v Hipercoru a jejím výbuchem uplynulo asi 35 minut... 


Několik dní po útoku zažila Barcelona jednu z největších manifestací ve své historii, kdy se  přibližně 700 000 obyvatel vydalo do ulic odsoudit terorismus. Dva měsíce po tragickém útoku se policii podařilo dopadnout část z pětice teroristů spojených s událostmi 19. června, později dostali i další. V několik let se táhnoucích soudních procesech byly uděleny obrovské tresty následujícím členům komanda: Josefa Ernaga a Domingo Troitiño (794 let za přímou účast na atentátu), Rafael Caride Simón (790 let coby hlavní ideolog celého útoku), Santiago Arróspide "Santi Potro" (790 let jako hlavní velitel + poskytnutí vozu určeného k atentátu). I když španělská justice udělila takto vysoké tresty, v praxi to pro zmíněné teroristy neznamená ani doživotí. Domingo Troitiño byl propuštěn v listopadu 2013, Josefa Ernaga o rok později po odsezení 27 let. Zbylí dva členové ETA jsou ještě pořád ve vězení, i když například Santi Potro, který si ve vězení odpykává řadu dalších zločinů, byl na krátkou dobu též propuštěn v roce 2014. Maximem z oněch stovek let tedy pro většinu odsouzených bude maximálně 30 reálně odsezených.


Asi nejsilnějším příběhem spojeným s touto barcelonskou tragédií je ten, který deníku La Vanguardia vyprávěli manželé Nuria Manzanares a Enrique Vicente. Smrt v Hipercoru našly jejich děti Silvia a Jordi, stejně jako i Nuriina sestra Mercè, která je doprovázela... Alespoň malou špetku naděje však v sobě uchovává i svědectví Nurie Manzanares. Několik dní před atentátem otěhotněla. Syn Enric se tak stal záchranou tragédií poznamenané rodiny.

"Silvia měla jet na tábor a chtěla nové plavky. Ten pátek jsem měla u nás v kadeřnictví spoustu práce, a tak jsem ji nemohla doprovodit. Domluvily jsme se, že o den později vyrazíme na nákupy do centra, ale ona se už nemohla dočkat, a tak poprosila mou sestru, aby si spolu prošly obchůdky v naší čtvrti už v pátek. Něco po třetí hodině odpoledne se zastavila v kadeřnictví, že jde s tetou ven. Políbila jsem ji a dala jí peníze. Asi po dvou minutách přišel i syn Jordi, který měl původně zůstat s prarodiči, že jde také. To bylo naposledy, co jsem je viděla. (...) Manžel o explozi již věděl a přišel se mne zeptat, kde jsou děti a jestli se už vrátily. Řekla jsem, že ještě ne. Manžel na to nic neodpověděl a rychle odešel. Musel pak projít několik nemocnic, kde postupně rozpoznal mrtvá těla obou dětí i mé sestry. Já zatím nic netušila. Až když jsem se vydala do nemocnice Clínic, dostávala jsem pomalu větší a větší strach. Vše mi došlo, až když jsem viděla uplakaného manžela, který mi jen zlomeně řekl, že obě naše děti a má sestra jsou mrtví. Nikdy jsme to nepřekonali. 



Více informací:




18. 6. 2017

První barcelonský mrakodrap

Barcelona sice patří mezi architektonické perly Evropy, její vztah k výškovým budovám je však poměrně chladný. Katalánská metropole se nikdy nemohla (a v budoucnu to nejspíš nebude jinak) chlubit svými mrakodrapy. Barcelonským mrakodrapům budeme tento rok věnovat samostatný článek, ale postačí, když si již nyní řekneme, že doposud nejvyššími budovami ve městě je dvojice Hotel Arts a Torre Mapfre, které vznikly roku 1992 v oblasti Port Olímpic a měří shodně 154 metrů. Ve chvíli svého dokončení se pak nejvyšší budovou v katalánské metropoli má stát chrám Sagrada Família (vysílač na Collserole se obvykle nepočítá mezi budovy).

   
Ve své době dům působil relativně impozantně
(Foto: vestigiosdebcn.wordpress.com)
Z výše uvedeného je tedy jasné, že milovníci skutečně vysokých mrakodrapů budou Barcelonou zklamaní. Onen "chladný vztah" jde ostatně pěkně ilustrovat na skutečnosti, že za první barcelonský mrakodrap bývá považována budova, jež vznikla až v průběhu II. světové války a její výška jen lehce překračuje 50 metrů...

Za vůbec první barcelonský mrakodrap dnes bývá považována relativně nenápadná budova na rohu carrer de les Jonqueres a carrer de Trafalgar na známém náměstí Plaça de Urquinaona. Je známá pod názvem Edificio Fàbregas, nicméně řada místních ho zná pod přezdívkou Abelux podle stejnojmenného obchodu se svítidly, jenž v budově už dlouhá léta sídlí. Ačkoliv jeho projekt vznikl už v roce 1936, kdy se Barcelona chtěla v oblasti výškových budov alespoň částečně vyrovnat Madridu, který se již od roku 1929 honosil budovami Palacio de la Prensa a Edificio Telefónica. Nicméně v létě 1936 vypukla španělská občanská válka, a tak ze stavby rychle sešlo.

Autorem návrhu byl španělský architekt Luis Gutiérrez Soto (1900-1977), jenž se po konci občanské války stal jedním z prominentních architektů frankistického režimu a byly mu svěřovány významné zakázky zejména v jeho rodném Madridu. Na svůj předválečný projekt v Barceloně ale nezapomněl a v roce 1944 stavbu Edifico Fàbregas dotáhl do úspěšného konce. Se svými 15 podlažími a 56 metry na výšku z dnešního pohledu žádná sláva, ale v poválečné Barceloně se jednalo o poměrně impozantní stavbu. Od roku 1970 se ale na opačné straně náměstí tyčí Torre Urquinaona, která se svými 70 metry první barcelonský mrakodrap spolehlivě zastiňuje. Kromě již zmiňovaného obchodu se svítidly v prostorách Edificio Fàbregas svého času sídlilo kultovní kino Atlanta nebo britský konzulát. Dodnes ale slouží svému primárnímu účelu. Několik prvních pater zabírají obchody a kanceláře, ve zbytku se nacházejí byty.

28. 5. 2017

Globální oteplování: Přežila by Barcelona?

Je pravdou, že v posledních dvou letech téma globálního oteplování jaksi zapadlo, neboť Západ nyní trápí problematika krapet jiná. Ať už si o globálním oteplování a o tom, kdo a jak za něj může či nemůže, myslíte své, nás bude zajímat čistě katalánský rozměr dané problematiky. Poslouží nám k tomu docela zajímavá internetová stránka simulující růst světové vodní hladiny dle nejrůznějších předpovědí. Podle řady neziskových i některých vládních organizací lidstvo v 21. století bude muset svést krutý boj s globálním oteplováním, kvůli němuž hrozí zvýšení hladiny světových moří a oceánů. Podle nejodvážnějších propočtů by v případě růstu průměrné teploty o 2°C do roku 2100 mohla hladina světových moří a oceánů stoupnout o 1,5 metru, což je cifra, která může seriózně ohrozit většinu pobřežních měst světa. Pro rok 2200 se pak hovoří o růstu až o 4 metry oproti současnému stavu. 

V takovém případě by katalánské pobřeží čekaly již solidní změny. Část Baix Empordà by zmizela pod vodou, stejně jako Empuriabrava či ruiny bývalého přístavu Emporion, naopak Castelló d'Empúries by se stalo přímořským letoviskem. Mataró by přišlo o přístav i o TecnoCampus. Přístav by si neudržela ani města jako Premià de Mar, Vilanova i la Geltrú, Tarragona či Masnou. Velké potíže by měl i ten barcelonský. Zcela pod vodou by pak zůstalo letiště v El Prat de Llobregat. Přímo katastrofické účinky by zvýšení o 4 metry mělo na deltu řeky Ebre, pobřežním městem by se nově stala Amposta. Radikálně by se zmenšila městská plocha Valencie a v Murcii by takřka zmizela laguna známá jako Mar Menor. Gibraltar a Cádiz by se staly samostatnými ostrovy, zatímco jižní čtvrtě Sevilly by začalo omývat Středozemní moře. Růst o 30 metrů by zničil město Alguer, poslední výspu katalánštiny v Itálii, přestala by definitivně existovat přímořská letoviska na Costa Brava; voda by pronikla až k barcelonskému náměstí Plaça de Catalunya, Leo Messi by se musel odstěhovat z vodou zcela zatopeného Castelldefels, o značnou část pobřeží by přišla Comunitat Valenciana, zatímco obyvatelé severních čtvrtí města Murcia by mohli na pláž vyrazit pěšky. Byl by to svět, v němž už by se nelétalo na Bahamy, do Šnaghaje ani na Floridu. A smysl by postrádala i legendární věta "Houstone, máme problém".

Podle časopisu National Geographic by roztání veškerého ledu na Zemi zvedlo světové oceány o nějakých 65 metrů a dojít by k tomu mohlo již/až za 5 000 let, což je opravdu časový rámec, který nejspíš nikoho z nás nemusí příliš trápit. Kdyby se ale přeci jen někomu z nás poštěstilo přemítat o Katalánsku v roce 7017, z Girony by v té chvíli bylo přímořské letovisko, kraj Empordà by takřka přestal existovat, stoprocentně by to platilo o městě Figueres. Platit by přestala i oblíbené gràcijské rčení "Gràcia té un barri marítim i es diu Barcelona". Nová hranice pobřeží by totiž probíhala někde na úrovni Hotelu Casa Fuster a Hospital de Santa Creu i Sant Pau. Pod vodou by byla Badalona, Tarragona i Amposta. Perský záliv by pohltil Bagdád; Londýn a Benátky by byly již jen vzpomínkami. O moc lépe by se však nevedlo ani Berlínu či Římu. Nizozemsku by nepomohla sebelepší hráz a společně s Dánskem by připomínalo spíš bájnou Atlantidu. Stejný osud by potkal New York, San Francisco, Buenos Aires, Pchjongjang, Tokio, Helsinky, Cancún i poslední zbytky Floridy. Jen ta česká kotlina se pořád toho svého moře ne a ne dočkat...

26. 5. 2017

Nejužší dům v Evropě?

Titulem nejužšího domu v Evropě se honosí 107 centimetrů široký dům v centru Valencie. Naleznete ho na adrese Plaça de Lope de Vega 6, hned vedle oblíbeného baru Tasquita La Estrecha. Nejužší evropský dům je aktuálně součástí již zmiňované vedlejší stavby, při návštěvě onoho baru tak lze nahlédnout do metrového prostoru, jenž byl kdysi samostatnou domovní jednotkou. Rozdílná fasáda však zůstala zachována, a proto je dům stále ještě turistickou atrakcí. Vlastně dochází k paradoxní situaci. Zatímco samotní obyvatelé Valencie mnohdy o této raritě nevědí, jako zajímavost se 107 centimetrů široká stavba objevuje v řadě turistických průvodců, takže se na ni jezdí dívat turisté ze všech koutů Evropy. Nicméně právě kvůli spojení s vedlejší budovou se tento dům ve skutečnosti titulem toho nejužšího na starém kontinentu pyšnit nemůže. Zůstala tedy jen legenda.

Využití domu v průběhu let se měnilo. Zatímco v přízemí se vystřídalo hned několik různých podniků (zlatnictví, novinový kiosek, místo pro prodejní automaty), horní patra zřejmě fungovala jako normální obytný prostor. Podle místních až donedávna vrchní pokojíky sloužily jako netradiční hodinový hotel. Titul nejužšího domu světa je záležitostí až nečekaně spornou. Kromě tohoto domu ve Valencii se často mluvilo o přesně metr širokém domě v brazilském městečku Madre de Deus nebo o několika stavbách v Amsterdamu. Nicméně podle všeho je aktuálně nejužším obyvatelným domem světa varšavský Keret House, jenž má v nejužším místě 92 cm a v tom nejširším 152 cm.





21. 5. 2017

Kolumbova socha v Barceloně

Kolumbova socha na jižním konci Rambly je jedním z nepřehlédnutelných symbolů Barcelony. 57 metrů vysoký monument je dominantou katalánské metropole již od roku 1888 a po několik dekád mu patřil titul nejvyšší barcelonské stavby. Z ochozu pod sochou je navíc krásný výhled na centrum Barcelony. Cesta nahoru však nepotěší klaustrofobiky a z cesty dolů se snadno může stát nečekané dobrodružství...

Kolumbova socha při západu slunce - vrchol romantiky (Foto: www.elpais.com)
Jak je všeobecně známo, vznik Kolumbovy sochy je spjat s konáním Světové výstavy 1888 v Barceloně. Nápad věnovat slavnému mořeplavci v katalánské metropoli významný monument však sahá až do poloviny 19. století. I když pomineme známé teorie o Kolumbově katalánství, s Barcelonou ho pojila minimálně skutečnost, že zde po své první výpravě do Ameriky přistál, aby o plavbě zpravil španělský královský pár, jenž se tehdy nacházel právě v Katalánsku. Roku 1851 se uvažovalo o umístění sochy objevitele Ameriky na 18 metrů vysoký sloup vztyčený na náměstí Plaça del Duc de Medinaceli, nicméně nakonec byla na podstavec usazena socha Galcerana Marqueta, katalánského mořeplavce a kronikáře ze 14. století. O samostatném monumentu pro Kolumba se znovu začalo mluvit okolo roku 1873, avšak kvůli hektické době trvalo dalších 8 let, než se přešlo od slov k činům.

V roce 1881 získali promotéři projektu souhlas barcelonského starosty Riuse i Tauleta, jenž celý nápad brzy přijal za svůj, a tak byl 26. září 1881 slavnostně položen základní kámen budoucího Kolumbova monumentu. Původní plán počítal s financováním pouze z darů institucí a obyvatel města, avšak nakonec se celý rozpočet vyšplhal až k milionu peset; většinu nakonec zafinancovala barcelonská radnice. Do výběrového řízení na konečnou podobu projektu se přihlásilo celkem 47 architektů ze Španělska i ze zahraničí, po dvoukolovém výběru nakonec všechny přesvědčil mladý Gaietà Buïgas (1851-1919), a to zejména díky relativně levnému provedení ve formě sloupu, i když většina tehdejších společenských elit preferovala jiný typ monumentů (zejména vítězné oblouky). Buïgas byl tedy hlavním architektem, na celém projektu s ním ale spolupracovala řada sochařů (Josep Llimona, Manuel Fuxà, Eduard Alentorn, Josep Gamot a další), kteří měli na starosti výzdobu celého monumentu.  Sochu ze všech nejdůležitější, tedy tu Kolumbovu, nakonec vytvořil mladý barcelonský sochař Rafael Atché (1854-1923).


Kolumbova socha měří 7,20 m na výšku; pod ní se nachází vyhlídková plošina (Foto: www.lavozlibre.com)
Bronzová socha*, která dnes celý monument korunuje, přitom původně vypadala trochu jinak. V původní Buïgasově představě držel Kolumbus v levé ruce prapor, zatímco pravou měl položenou na hrudi. Byl to právě Atché, kdo konstruktéra přesvědčil, že Kolumbus se vztyčeným prstem bude mít v padesátimetrové výšce lepší stabilitu. Kolumbova socha tak oproti původním návrhům drží ve levé ruce plavební příkazy, zatímco pravačkou symbolicky ukazuje směrem k Americe. Skutečný směr Kolumbova prstu vždy budil rozsáhlé debaty, a tak existuje mnoho interpretací, kam že to vlastně barcelonský Kolumbus ukazuje, neboť americký kontinent se nachází soše za zády. Ve skutečnosti je celková orientace sochy spíše technickou záležitostí a jiný než symbolický rozměr by její ukazováček mít neměl. Přesto si několik expertů našlo čas na přesné výpočty, podle nichž socha ukazuje k městu Palma (Mallorca). A ještě jedna zajímavost spojená s Kolumbovým prstíkem. Onen ukazováček je vzhledem ke zbytku sochy poněkud disproporční, neboť místo očekávaných 40 cm měří přesně půl metru. Díky tomu je zespodu mnohem lépe vidět.

Samotná konstrukce monumentu vzbudila v tehdejší Barceloně velký zájem. Kvůli instalaci bronzové sochy na vrcholek sloupu bylo nutno postavit více než 60metrové lešení, takže ho bylo vidět z celého města. Mnohatunová změť železných trubek nebudila u mnoha přítomných velkou důvěru, nicméně Joan Torras Guardiola, autor lešení, si pod něj demonstrativně stoupl právě ve chvíli, kdy sedmitunová bronzová socha putovala na vrchol, aby tak dokázal absolutní důvěru ve svou práci. Pro zajímavost dodejme, že toto lešení bylo později využito na stavbu mostu u aragonské vesničky Morello de Liena (dodnes slouží). Slavnostní inaugurace se celý kolos dočkal 1. června 1888 za přítomnosti španělské královny-regentky, amerického prezidenta Grovera Clevelanda či italského krále Umberta I. Kromě role symbolu Barcelony se Kolumbova socha stala na několik příštích desetiletí nejvyšší stavbou katalánské metropole.


   
Monument a Colom, 1888
(Dobová pohlednice)
Turistická zajímavost Kolumbova pomníku však tkví i v pořád ještě ne tolik známé skutečnosti, že těsně pod sochou slavného mořeplavce se nachází malá vyhlídková plošina, jež návštěvníkům skýtá 360° výhled na centrum Barcelony. Nikde jinde nemáte barcelonský přístav či slavnou Ramblu tak na dosah ruky jako právě pod vrcholkem Kolumba. A ačkoliv se to zdálky možná nezdá, uvnitř sloupu, na němž Kolumbova socha triumfálně stojí, se pohybuje malý výtah, do něhož se vejdou právě čtyři osoby - nahoru tak lze jezdit vždy jen po trojicích, čtvrtým pasažérem je obsluha výtahu. 

Za 5 € tak i vy můžete vyrazit do bezmála 60metrové výšky a kochat se vskutku neotřelým pohledem na centrum katalánské metropole. Výtah uvnitř sloupu funguje skutečně již od roku 1889 - šlo zároveň o první výtah v celé Barceloně. Ten současný je z roku 1984, kdy celý monument prošel poslední větší rekonstrukcí, i když k jeho velkým úpravám došlo naposledy v roce 2013. Nicméně výtah se dlouhodobě ukazuje být hlavní "slabinou" celého monumentu. Je to logické. Nahoru ani dolů totiž žádná jiná cesta nevede, na nějaké tajné nouzové schodiště zapomeňte - kam by se asi tak vešlo? Pokud se tedy s výtahem něco stane, nahoře na plošině začíná teprve to pravé dobrodružství! A o tom, že se onen výtah porouchá častěji, než by bylo zdrávo, bylo jasno hned při slavnostní inauguraci. Psal se 24. leden 1889 a na vyhlídkovou plošinu Kolumbova monumentu návštěvníky poprvé vezl (tehdy ještě hydraulický - cesta trvala 4 minuty oproti dnešním 30 vteřinám) výtah. První jízda, první porucha. Uvnitř tak na pár minut uvízl i tehdejší barcelonský starosta Francesc Rius i Taulet se dvěma novináři. Lze si představit lepší premiéru? A to zdaleka nebylo vše. 

Kupříkladu 8. září 1976 okolo 19.30 večer výtah jaksi nedobrzdil, a poslední tři metry nad zemí projel rychleji, než by měl. Incident si naštěstí vyžádal jen jedno lehké zranění, jenže 15 osob zůstalo nahoře na vyhlídce. Po neúspěšném pokusu se žebříkem nakonec barcelonští hasiči nešťastníky museli sundat dolů pomocí jeřábu - posledního z patnáctičlenné skupinky až druhého dne nad ránem. K poruše výtahu došlo i poměrně nedávno. 25. dubna 2006 zůstala nahoře uvězněná skupinka 14 osob. Ty ale nakonec před důvěrným seznámením se s členy barcelonského hasičského sboru zachránila šikovnost techniků, kteří do dvou hodin výtah opravili. Takové štěstí však nemělo šest turistů z 1. května 2012. Tehdy se výtah pokazil krátce před jedenáctou hodinou dopolední. Tentokrát ale jeho oprava nebyla tak snadná, a tak brzy nad Kolumbem začal kroužit záchranný vrtulník. Vše nakonec vyřešil starý dobrý gigantický jeřáb** (více ve videu). Čtveřice turistů z Málagy a dvojice Japonců se dostala dolů zhruba po pěti hodinách - do jejich role se můžeme docela dobře vžít díky několika záběrům, které ze svého "uvěznění" pořídili. Zmiňovaný incident byl přelomový, neboť vrcholek monumentu následně turistům zůstal zapovězen na více než rok. Během té doby došlo k několika výrazným úpravám, díky nimž bude v případě závady možná bezpečná evakuace vnitřkem tubusu a pro všechny případy byla v blízkosti monumentu instalována záchranná kabina, aby případné opětovné použití jeřábu proběhlo rychleji. Od června 2013 výtah opět funguje se zmíněnými vylepšeními. I tak ale v dubnu 2015 přišla další drobná závada, která nahoře uvěznila po dobu asi dvou hodinu trojici turistů.


Ještě to není všechno. K mnohem romantičtějšímu záseku došlo v roce 1968. Zamilovaný pár se tehdy na vyhlídce zdržel krapet déle a obsluha výtahu si ho nevšimla. Dvojice však nejspíš nebyla dostatečně romantického založení, a tak možnost strávit noc v naprostém soukromí nad Barcelonou rezolutně odmítla. Nicméně tehdy nebyly mobilní telefony, pár tak musel zapojit poněkud klasičtější metody volání o pomoc. Se zapadajícím sluncem se tehdy z vrcholku Kolumba snášely lístečky, v nichž dvojice žádala o pomoc. Hodní kolemjdoucí nakonec zburcovali obsluhu a pár se brzy dostal zpět na pevnou zem. Jak vidíte, návštěva Kolumbova monumentu v sobě skýtá nečekané momenty překvapení...


Na závěr ještě pár zajímavostí ze života Kolumbova monumentu v Barceloně. Coby symbol katalánské metropole si už bronzový mořeplavec užil své. Tak kupříkladu v roce 1992 byl v Nevadě oddán s newyorskou Sochou Svobody. V roce 2005 mu k pravé ruce přivázali malý balon pokřtěný jako "Kolumbovo vejce", aby tak udělali reklamu ve městě pořádanému gastronomickému kongresu. V květnu 2013 pro změnu Kolumba oblékli do XXXXXL dresu fotbalového klubu FC Barcelona, tentokrát za celou akcí stála oděvní společnost Nike (informovali jsme zde). Naposledy se monument dostal do hledáčku médií na podzim 2016, kdy katalánská politická strana CUP požadovala odstranění sochy coby přežitku oslavujícího koloniální zvěrstva páchaná v Novém světě španělskými konquistadory. Nicméně Kolumbus tam pořád je. Už od roku 1888 shlíží poklidně na Barcelonu, vědom si svého symbolického údělu.




*Bronz, jehož bylo k vytvoření sochy potřeba, byl darem španělské vlády, která poskytla 30 vyřazených kanónů ze svého bojového arzenálu. Co se týká dalších soch, které jsou součástí monumentu, většina představuje alegorie středověkých španělských království, dále jsou zobrazeny osobnosti spojené s Kolumbovou výpravou. Na piedestalu je celkem osm bronzových reliéfů, které líčí Kolumbovy příhody při objevování Ameriky, prostor je věnován i osmi erbům míst spojených s Kolumbovou výpravou (Barcelona, Huelva, Salamanca, Santa Fe, Palos, Puerto Rico, Cuba a Córdoba). Samotné základy sloupu pak hlídá osm lvů, kteří se již od počátku stali vděčnými artefakty pro fotografující turisty. Zejména v posledních desítkách let jsou lvi neustále v obležení turistů, proto jde o sochy, které jsou z celého monumentu nejčastěji restaurovány. I se sloupem celý monument měří 57,2 metru a je tak vůbec nejvyšším Kolumbovým pomníkem na světě (údajně jich existuje něco přes 60).

**Pro zajímavost dodejme, že v té době při poruše výtahu existovaly čtyři hlavní evakuační scénáře. První počítal s rychlou opravou výtahu. V opačném případě bylo třeba přistoupit ke třem dalším. Jednou z možností je zásah vrtulníku, avšak to je vzhledem k povaze monumentu značně riskantní varianta. Naopak preferovanější bylo použití jeřábu a záchranné kabiny. Poslední možnou variantou byla evakuace vnitřkem sloupu - ve výtahové šachtě jsou drobné schůdky podobné těm na komínech. Tato varianta ale bez jakéhokoliv zajištění byla považována za nejméně bezpečnou.

20. 5. 2017

Barcelonské dvojče Vily Tugendhat

Světoznámá brněnská Vila Tugendhat, která byla roku 2001 zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO, má v katalánské metropoli stejně starého brášku. Německý pavilon pro Světovou výstavu 1929 v Barceloně taktéž navrhl architekt Ludwig Mies van der Rohe (1886-1969). Obě budovy byly navrženy v průběhu roku 1928, pročež je jejich koncept velice podobný, i když každá z nich sloužila zcela jinému účelu.

Pohled na část barcelonského pavilonu v pozadí se sochou Úsvit od Georga Kolbeho
(Foto: www.moderndesign.com)
Pavelló Mies van der Rohe, známý též jako Barcelonský pavilon, přeci jen zůstává v katalánské metropoli tak trochu ve stínu mnohem známějších modernistických staveb v čele s Gaudího originálním dílem. Pokud však holdujete střízlivějšímu a přímočařejšímu designu, zmiňovaný pavilon je rozhodně místem, které musíte navštívit. Mies van der Rohe byl návrhem německého pavilonu pro barcelonskou Světovou výstavu 1929 pověřen o rok dřív. Shodou okolností tehdy připravoval i plány svého dalšího slavného díla, brněnské Vily Tugendhat. Ačkoliv je barcelonská stavba technicky i vizuálně (samozřejmě v rámci možností daných rozdílným účelem budov) dosti podobná té brněnské, ve světovém měřítku trpí jednou zásadní nevýhodou - nejde totiž o originál.

Původní pavilon potkal typický osud mnoha podobných staveb určených pro světové výstavy: v lednu 1930, ihned po skončení akce, byl rozmontován a na dlouhá desetiletí z Barcelony jednoduše zmizel. V průběhu oněch dekád se však s rostoucím věhlasem architektových děl důležitost Barcelonského pavilonu neustále připomínala, a tak se barcelonská radnice nedlouho po návratu demokracie do Španělska rozhodla postavit na původním místě repliku slavné zmizelé stavby. K tomu došlo v letech 1983-1986. Na projektu se podílela trojice architektů Ignasi Solà-Morales, Cristian Cirici a Fernando Ramos a nutno dodat, že tato replika se skutečně podařila, a pavilon tak dodnes působí velice elegantně a jako nový. Jak už bylo řečeno, pavilon v mnohém připomíná Vilu Tugendhat. Kromě totožných architektonických prvků pracoval Mies van der Rohe i se stejnými materiály. Barcelonský pavilon je tak nádhernou souhrou skla, oceli a různých druhů mramoru. Nechybí ani jedinečná onyxová stěna, která z interiéru pavilonu činí skutečnou reminiscenci slavné brněnské vily.

   
Křeslo Barcelona
(Foto: www.miesbcn.com)
I tak tu máme několik podstatných rozdílů. Barcelonský pavilon oproti nemá stahovací okna a jeho funkce je čistě reprezentativní. Byl vytvořen pro inaugurační párty německé části výstavy i jako odpočinkový prostor pro španělského krále a německé státníky a jeho podoba měla vyjadřovat mírový, liberální a progresivní charakter nového poválečného Německa. Důležitou roli v tomto souladu hraje dvojice vodních ploch. Větší z nich skvěle doplňuje a zakončuje půdorys budovy, menší zase vytváří intimní kout navazující na salon, možná ve stylu zimní zahrady ve Vile Tugendhat. 

V souvislosti s Barcelonským pavilonem stojí za zmínku též základní vybavení jeho interiéru - konkrétně je řeč o slavném křesle Barcelona, které roku 1929 Mies van der Rohe navrhl ve spolupráci se svou tehdejší spolupracovnicí a přítelkyní Lilly Reich (1885-1947)*. Křesla tehdy sloužila coby obdoba královského trůnu pro španělský královský pár, jenž výstavu slavnostně zahajoval. Z hlediska designu jde určitě o unikátní kousek, který se od té doby dočkal mnoha napodobenin, zcela bez respektu k autorským právům, na druhou stranu ale toto křeslo nepatří mezi ta nejpohodlnější na sezení a už vůbec ne na vstávání z něj. Vyprávět své by o tom ostatně mohla tato křesla z Vily Tugendhat, kam je Mies van der Rohe nechal umístit po konci Světové výstavy v Barceloně. Pavelló Mies van der Rohe naleznete v Barceloně na úpatí hory Montjuïc, hned vedle známé Font Màgica. Navštívit ho můžete takřka každý den, ačkoliv prostory lze i pronajmout, proto bývá pro veřejnost relativně často zavřený - doporučujeme konzultovat webové stránky, základní vstupné je 5 €.


*Nutno dodat, že Lilly Reich je považována za hlavní autorku většiny z nábytku a doplňků interiérů van der Roheho staveb v období 1927-1937, kdy spolu tato dvojice žila a pracovala. Odborná literatura však i nadále často uvádí pouze architektovo jméno coby tvůrce slavného designového nábytku.

5. 5. 2017

Plaça de Prim

Barcelonská čtvrť Poblenou má za sebou zajímavou historii. Původně byla jen barcelonským venkovem, místem věčných rybníků a pastvin, jehož idylický klid v 18. století lehce narušil vznik prvních textilních manufaktur. Od poloviny 19. století se pak místo stalo skutečným centrem barcelonského textilního průmyslu. Textilky zde rostly jedna za druhou a v souvislosti s tím bylo místo zcela urbanizováno. Velkou proměnou prochází Poblenou i dnes - chátrající fabriky postupně nahrazují moderní výškové budovy. I přesto tu však nalezneme místa, kde se čas alespoň trochu zastavil a kde na nás dýchne klidná maloměstská atmosféra.

Plaça de Prim (Foto: www.secretsofbarcelona.com)
Takovým místem je bezpochyby náměstíčko Plaça de Prim, kde roku 1851 začala vznikat první zástavba. Samotné centrum Poblenou. Kouzelné místo ukryté před zraky turistů na nedalekých plážích. Místní mu neřeknou jinak než Plaça dels Pescadors (Rybářské náměstí), neboť přesně takovou atmosféru místo dodnes evokuje. Tady nejste v rušném velkoměstě, ale na klidné návsi rybářské osady (jen ten výhled na moře tu chybí). Stejného názvu je ostatně i vynikající lokální restaurace Els Pescadors, která se specializuje zejména na čerstvé rybí speciality a návštěvníkům nabízí prostornou terasu. Jedním z charakteristických rysů náměstíčka je trojice stromů zvaných ombú (Phytolacca dioica), původem z Latinské Ameriky, které zejména v parních letních měsících poskytují přímo božský stín. I proto je náměstíčko živým centrem místního společenského života.

Na náměstí samotném a v jeho bezprostředním okolí se dochovalo několik původních rybářských domků z konce 19. století. Některé okolní ulice se navíc dokázaly ubránit asfaltovací mánii a stále se mohou chlubit nefalšovanými dlažebními kostkami - i to dokresluje celkovou atmosféru tohoto zašantročeného místa. Zbývá tedy už jen otázka, jak se sem dostanete? S Google Maps to dnes není nic složitého, ale pokud se vám to nechce hledat, vězte, že stačí dorazit na stanici metra Poblenou (L4) a odtud se po carrer de Bilbao vydat směrem k moři a po nějakých 8 minutách zahnete doprava na carrer de Fernando Poo. A jste na místě. Pokud jste líní a vyznáte se v síti barcelonských autobusů, pak poslouží linky 26 a V17 (zastávka Taulat - Bilbao).


Kompletní pohled na Plaça de Prim (Foto: www.flickr.com)