16. 1. 2018

Katalánský parlament

Katalánský parlament (Parlament de Catalunya) je v souladu se španělskou ústavou (1978) a Katalánským autonomním statutem (1979, 2006) jednou ze složek regionální samosprávy, kterou reprezentuje institucionální systém Generalitat de Catalunya. Podle znění statutu z roku 2006 katalánský parlament reprezentuje katalánský lid a je nositelem zákonodárné moci v regionu.

Zasedací sál katalánského parlamentu (Foto: www.elnacional.cat)

HISTORIE
Samotná historie tohoto zákonodárného orgánu ovšem sahá do dávné minulosti. Někteří historikové odvozují původ katalánského parlamentarismu již z formálních setkávání představitelů šlechty a církve v 11. století (Pau i Treva de Déu), která měla sloužit k vyřešení lokálních konfliktů mezi různými šlechtickými rody a zároveň zabezpečit alespoň základní ochranu prostého lidu v tehdejších krušných časech feudalismu. Za jednoho ze zakladatelů zmiňovaných setkávání je považován opat Oliba, jenž zorganizoval vůbec první z nich v hrabství Rosselló (1027). Později tento typ jednání probíhal na královském dvoře, až se v průběhu vlády krále Jaume I. (1213-1276) instituce pozvolna přeměnila v Corts Generals de Catalunya, jejichž počátek však oficiálně datujeme až od jejich zasedání v Barceloně roku 1283. Corts Generals de Catalunya (Katalánské generální kortesy) bylo možno ve středověku považovat za skutečného předchůdce dnešního parlamentu. Instituce byla tvořena reprezentanty tří vůdčích společenských vrstev (šlechta, církev a měšťanstvo), přičemž tito měli zásadní vliv na finální podobu státní politiky, neboť celý systém byl založen na vzájemně se doplňujících rolích panovníka a Corts. V praxi to tedy znamenalo, že na rozdíl od některých sousedních státních útvarů neměl v Katalánsku panovník neomezenou moc a jeho vláda se musela opírat o souhlas a často i určitý kompromis s vůli vzešlou od zástupců v Corts. Tato charakteristika katalánského politického systému později nutně vedla ke střetu se spíše absolutisticky koncipovanými systémy sousední Kastilie či Francie.

Tento středověký systém měl samozřejmě k dnešnímu pojetí demokratického parlamentu značně daleko a většina katalánské populace (rolníci apod.) v něm neměla žádného zastání, nicméně alespoň v základních obrysech šlo o institucionální zřízení, v němž lze hledat skutečný původ dnešního katalánského parlamentu. Zasedání Corts mohl svolat pouze král, takže zcela na jeho libovůli závisela četnost takových setkávání. Roku 1359 vznikla instituce Diputació del General, později známá jako Generalitat, jejímž úkolem byl zejména výběr daní. Později, v průběhu 16. a 17. století, tato instituce působila fakticky jako katalánská vláda, neboť Aragonské koruně (a tím pádem i Katalánsku) v té době vládly kastilské rody známé svými absolutistickými sklony, což se v praxi projevovalo jen výjimečným svolávání Corts. Celý tento instituční systém v Katalánsku definitivně zanikl po roce 1714 a trvalo více než 200 let, než došlo k jeho alespoň částečnému obnovení.

Určitou náhražkou parlamentu se v letech 1914-1925 stala instituce Mancomunitat de Catalunya, ačkoliv šlo o čistě administrativní orgán, který však pro tehdejší politickou fázi katalánského národního obrození představoval důležitý symbol pozvolného návratu k jisté formě autonomie. K opravdovému vzniku či znovuobnovení katalánského parlamentu došlo až s nástupem Druhé Španělské republiky v roce 1931. Návrat k demokracii znamenal mimo jiné obnovení instituce Generalitat a v souladu s Katalánským autonomním statutem z téhož roku byl zřízen i katalánský parlament. K prvním volbám do něj došlo 20. listopadu 1932. Avšak komplikovaná doba katalánskému parlamentu příliš nesvědčila, a tak kupříkladu po událostech z října 1934, kdy se katalánští politici pokusili vyhlásit samostatnost, byl autonomní statut pozastaven a parlament se nemohl sejít celých 17 měsíců. Fungovat začal katalánský parlament opět až po volbách v roce 1936, nicméně to už bylo takřka v předvečer španělské občanské války, jejíž konec v roce 1939 znamenal kvůli nástupu Frankovy diktatury i konec veškerých katalánských politických institucí.

Jak už bylo zmíněno na začátku, katalánská vládní instituce Generalitat byla po návratu k demokracii obnovena a roku 1979 byl schválen nový Katalánský autonomní statut, který dal definitivní podobu novému institucionálnímu zřízení regionální samosprávy. 20. března 1980 se konaly první volby do katalánského parlamentu a 10. dubna téhož roku poslanci poprvé zasedli do svých lavic. Od té doby již katalánský parlament funguje bez přerušení se standardním čtyřletým volebním obdobím, ačkoliv zejména v posledních letech v rámci politické krize mezi Španělskem a Katalánskem docházelo poměrně často k předčasným volbám. K těm prozatím posledním došlo 21. prosince 2017.


KATALÁNSKÝ PARLAMENT DNES

Volby do katalánského parlamentu probíhají poměrným volebním systémem s přihlédnutím k proporčnímu zastoupení čtyř katalánských provincií. Je tvořen 135 poslanci (85 Barcelona, 17 Girona, 15 Lleida, 18 Tarragona). Poslancem se může stát kdokoliv k tomu způsobilý, starší 18 let. Volby do katalánského parlamentu se musejí konat minimálně vždy jednou za čtyři roky, avšak může dojít i k předčasným volbám, pokud je parlament rozpuštěn, což je výlučná pravomoc katalánského premiéra (President de la Generalitat) - i když v souvislosti s událostmi na podzim 2017 je evidentní, že španělská vláda se v rámci použití článku 155 španělské ústavy necítí povinna tuto skutečnost respektovat. Mezi zásadní funkce katalánského parlamentu patří samozřejmě legislativní činnost v rámci pravomocí stanovených autonomním statutem a španělskou ústavou, dále pak schvalování rozpočtu Generalitat de Catalunya či volba předsedy vlády. Katalánský parlament funguje vesměs velmi podobně jako obdobné instituce všude v Evropské unii, avšak s omezeními danými faktem, že jde pouze o regionální parlament. Více informací o činnosti a fungování této instituce se dozvíte na webových stránkách www.parlament.cat, jež nabízejí všechny důležité informace v katalánštině, španělštině, okcitánštině, angličtině a francouzštině.

Současné dění kolem fungování katalánského parlamentu nemá v historii obdoby. Jak víme, 27. října 2017 vyhlásil parlament v rámci eskalace španělsko-katalánské politické krize katalánskou nezávislost. Následně byl v rámci diskutabilního výkladu aplikace článku 155 španělské ústavy rozpuštěn španělským premiérem Marianem Rajoyem, který zároveň vyhlásil předčasné volby, které proběhly 21. prosince 2017. Připomeňme, že šlo o již několikáté předčasné volby v řadě - standardní čtyřleté volební období skončilo naposledy v roce 2010 a od té doby se v Katalánsku předčasně volilo už třikrát (2012, 2015, 2017). Vítězem v prozatím posledním volebním klání se stala strana Ciutadans se 36 mandáty, avšak největší naději na sestavení vlády mají strany hájící katalánskou nezávislost (JxC, ERC, CUP).


Budova katalánského parlamentu v Parc de la Ciutadella (Foto: www.elnacional.cat)

SÍDLO PARLAMENTU

Poměrně zajímavým paradoxem je současné umístění parlamentu. Instituce totiž od roku 1932 sídlí v paláci v barcelonském Parc de la Ciutadella. Konkrétně jde o jednu z mála budov, které byly součástí původního pevnostního komplexu, jenž španělský král nechal na místě dnešního parku vystavět v 18. století pro lepší kontrolu nad často rebelující katalánskou metropolí. Katalánský parlament tak dnes sídlí v budově, která kdysi sloužila jako arzenál nenáviděné pevnosti. Ta definitivně zanikla roku 1868 a většina jejího prostoru se stala místem, kde Barcelona o 20 let později uspořádala Světovou výstavu 1888, a veřejným parkem. Budova arzenálu byla roku 1889 pod dohledem městského architekta Pere Falquése přebudována na královský palác, nicméně královský pár při svých návštěvách Barcelony záhy preferoval jiné místo, a tak se budova po dalším rozšíření na počátku 20. století proměnila na městské muzeum umění. V roce 1932 pak katalánský premiér Francesc Macià rozhodl o novém využití paláce, a tak nově zvolený katalánský parlament 6. prosince téhož roku poprvé zasedal už zde. Jak bylo patrno již z předchozího vyprávění, s příchodem frankismu daná instituce fakticky zmizela z povrchu zemského, a tak budovu využívali nejprve vojáci a později se v ní opět usídlilo muzeum umění.

Roku 1980 se obnovený katalánský parlament vrátil do svého "původního" sídla a v jednom z největších městských parků sídlí doposud, ačkoliv prozatím v něm stále sousedí s barcelonskou zoo, což již roky způsobuje neustálé stížnosti poslanců na nelibý zápach, který se občas line do okolí. Pro zajímavost ještě připomeňme, že na opačné straně se hned vedle katalánského parlamentu nachází i malý český koutek v podobě lavičky Václava Havla. Katalánský parlament je i relativně snadno přístupný široké veřejnosti i zahraničním turistům. Přibližně hodinovou komentovanou prohlídku (katalánsky, španělsky, anglicky) lze absolvovat v konkrétních termínech (obvykle několikrát týdně) po předchozí registraci přes internet. Zcela zdarma. 


SEZNAM PŘEDSEDŮ KATALÁNSKÉHO PARLAMENTU (1932-2018)
  1. Lluís Companys i Jover (1932-1933, ERC)
  2. Joan Casanovas i Maristany (1933-1938, ERC)
  3. Josep Irla i Bosch (1938-1940, ERC)
  4. Antoni Rovira i Virgili (1940-1949, ERC, v exilu)
  5. Manuel Serra i Moret (1949-1954, PSUC, v exilu)
  6. Francesc Farreras i Duran (1954-1980, ERC, v exilu)
  7. Heribert Barrera i Costa (1980-1984, ERC)
  8. Miquel Coll i Alentorn (1984-1988, UDC)
  9. Joaquim Xicoy i Bassegoda (1988-1995, UDC)
  10. Joan Reventós i Carner (1995-1999, PSC)
  11. Joan Rigol i Roig (1999-2003, UDC)
  12. Ernest Benach i Pascual (2003-2010, ERC)
  13. Núria de Gispert i Català (2010-2015, CiU)
  14. Carme Forcadell i Lluís (2015-2018, Junts pel Sí)
  15. Roger Torrent i Ramió (2018-dosud, ERC)

Carme Forcadell - předsedkyně katalánského parlamentu v letech 2015-2018 (Foto: www.elperiodico.com)

9. 1. 2018

Katalánská města - statistika

Katalánský statistický institut (IDESCAT) před pár dny zveřejnil výroční zprávu zahrnující statistické údaje katalánské populace k 1. lednu 2017. Ze statistik se můžeme dozvědět kupříkladu to, že v uplynulém roce v Katalánsku žilo celkem 7 496 276 obyvatel, což znamenalo o takřka 48 000 více lidí než v roce 2016. Po mnoha letech ekonomické krize tak katalánská populace už druhým rokem roste a brzy se vrátí na úroveň let 2011-2012, kdy počet Katalánců překročil hranici 7,5 milionu. Z daných statistik můžeme vyčíst spoustu zajímavých informací - kupříkladu potvrzení skutečnosti, že Katalánsko má jednu z nejdelších středních délek života v Evropě (83,2 let celkově, u žen takřka 86 let), což se projevuje i na celkovém počtu žijících sto a víceletých osob. Pro představu vězte, že v roce 2017 v Katalánsku žilo přibližně 2 400 osob, které oslavily minimálně 100. narozeniny, zatímco v desetimilionovém Česku jich není ani 600.

Nás ovšem nyní budou zajímat katalánská města a konkrétněji počet jejich obyvatel dle těchto nejnovějších statistik. I když je Katalánsko rozděleno do čtyř provincií (Barcelona, Tarragona, Girona a Lleida), nebylo by úplně správné si myslet, že všechna tato čtyři města budou zároveň městy největšími. Některé totiž stále ještě může překvapit skutečnost, že Tarragona ani Lleida se neperou o druhé místo za Barcelonou a že Girona nepatří ani do první desítky největších katalánských měst. Naopak, přední příčky okupují města, která jsou již natolik srostlá s Barcelonou, že se od sebe již jen těžko odlišují (barcelonské metro koneckonců zajíždí do Badalony či do L'Hospitaletu). Většina lidí tak má sklony spojit všechna tato města do jedné metropolitní Barcelony. 


Jak je patrné z následující tabulky, velká většina obyvatel Katalánska skutečně žije v okruhu do 30-35 km od hlavního města a jen pár měst z TOP 30 se nachází dále od Barcelony. Jedná se kupříkladu o města Lleida, Tarragona, Reus, Girona, Manresa, Vilanova i la Geltrú, Figueres, či Vic. Na rozdíl od roku 2013, kdy jsme vám zde nabízeli podobný žebříček, z první třicítky vypadla některá letoviska na pobřeží Costa Brava (Blanes, Lloret de Mar. Oproti předchozím letům zmiňme ještě důležitý posun na třetí příčce, kam se letos vyšvihla Terrassa, která těsně předstihla Badalonu. Na závěr ještě připomeňme, že jde o statistiky oficiálně zaregistrovaných obyvatel Katalánska, takže při zahrnutí neregistrovaných přistěhovalců či cizinců dlouhodoběji zde usazených můžeme v případě Katalánska reálně hovořit až o osmimilionové populaci.


TOP 30 NEJVĚTŠÍCH KATALÁNSKÝCH MĚST - POČET OBYVATEL
  1. Barcelona                             (1 620 809 obyv.)
  2. L'Hospitalet de Llobregat     (257 349 obyv.)
  3. Terrassa                               (216 428 obyv.)
  4. Badalona                              (215 678 obyv.)
  5. Sabadell                               (209 931 obyv.)
  6. Lleida                                  (137 327 obyv.)
  7. Tarragona                            (131 507 obyv.)
  8. Mataró                                 (126 127 obyv.)
  9. Santa Coloma de Gramenet  (117 597 obyv.)
  10. Reus                                    (103 123 obyv.)
  11. Girona                                 (99 013 obyv.)
  12. Sant Cugat del Vallès           (89 516 obyv.)
  13. Cornellà de Llobregat          (86 610 obyv.)
  14. Sant Boi de Llobregat          (82 142 obyv.)
  15. Rubí                                    (75 568 obyv.)
  16. Manresa                              (75 152 obyv.)
  17. Vilanova i la Geltrú             (66 077 obyv.)
  18. Viladecans                           (65 993 obyv.)
  19. Castelldefels                       (65 954 obyv.)
  20. El Prat de Llobregat            (63 897 obyv.)
  21. Granollers                          (60 695 obyv.)
  22. Cerdanyola del Vallès         (57 723 obyv.)
  23. Mollet del Vallès                 (51 128 obyv.)
  24. Gavà                                   (46 538 obyv.)
  25. Figueres                              (45 961 obyv.)
  26. Esplugues de Llobregat       (45 890 obyv.)
  27. Sant Feliu de Llobregat       (44 198 obyv.)
  28. Vic                                      (43 964 obyv.)
  29. Vilafranca del Penedès       (39 532 obyv.)
  30. Igualada                              (39 316 obyv.)

O spoustě z těchto měst byla nebo bude řeč v některém ze samostatných článků. Pojďme se ale nyní podívat ještě na opačný konec žebříčku, kde se letos také udála jedna převratná změna, a představme si ve zkratce pětici nejmenších katalánských vesniček...
  1. GISCLARENY (27 obyvatel): Jen hrstka roztroušených domečků u horské cesty vedoucí z vesničky Bagà skýtá pěkný výhled na mytickou katalánskou horu Pedraforca. Spolu se Sant Jaume de Frontanyà si již dlouhé dekády udržují populaci okolo 30 stálých obyvatel. Oproti roku 2016 Gisclareny přišlo o dva z nich, až se počet ustálil na historickém minimu 27 osob (15 mužů a 12 žen). Uvidíme, jestli se do této Bohem zapomenuté a oficiálně nejmenší katalánské vesničky nyní vydají nějací turisté...

  2. SANT JAUME DE FRONTANYÀ (30 obyvatel): Dlouholetý šampion, stejně jako Gisclareny se nachází v okrese Berguedà. Již několik dekád nejmenší katalánská obec, avšak za uplynulý rok se rozrostla hned o tři obyvatele, což ji ale připravilo o dlouholetý primát. Nic to ale není proti nárůstu o takřka desítku obyvatel od doby před sedmi lety, kdy žilo v Sant Jaume dokonce pouhých 19 osob. Vesničku, o níž máme první zmínky z počátku 10. století, tvoří kamenný kostel (pozůstatek někdejšího kláštera) a pár kamenných domečků okolo. Na první pohled možná nuda, ale uznejte sami... nevypadá to přímo úžasně romanticky?

    Sesazený šampion Sant Jaume de Frontanyà (Foto: wikipedia.org)
  3. FÍGOLS (42 obyvatel): A do třetice návštěva hlubokých lesů v okolí města Berga. Přitom ještě v 50. letech minulého století tu žily takřka tři stovky obyvatel. Dominantou Fígols je románský kostelík zasvěcený svaté Cecílii. Součástí této vesničky byla i osada Peguera (dnes již neexistující). Ta se proslavila především jako rodiště partyzána Ramona Vily Capdevily.

    Fígols (Foto: wikipedia.org)
  4. LA FEBRÓ (42 obyvatel): Další malá vesnička tentokráte v okrese Baix Camp, letos se dělí o 3.-4. příčku s výše zmíněnou obcí Fígols, neboť v posledních letech pravidelně přichází o obyvatele. První zmínky o La Febró jsou z 12. století, od počátku 15. století pak ve vesnici vzniká i funkce starosty. I když jde opět o hornatou oblast, poměrně slušně se tu daří zemědělství.
      
  5. FORÈS (45 obyvatel): Pátá nejmenší katalánská vesnička s bohatou minulostí se nachází v okrese Conca de Barberà. Díky své vyvýšené pozici nad okolní krajinou nabízí Forès krásné výhledy do širokého okolí. Dřívější slávu dnes už připomíná pouze románský kostel a několik pracně udržovaných slavností. Dnes jde spíše o letní sídlo uspěchaných městských obyvatel, kteří si sem jezdí na léto odpočinout. Dalšími nejmenšími obcemi Katalánska jsou Senan (49 obyv.), Savallà del Comtat a Quar (obě 57 obyv.).


7. 1. 2018

Nejkrásnější barcelonské vyhlídky

Barcelona se může chlubit celou řadou míst s krásným výhledem. Mnoho z nich se ostatně v souvislosti s čím dál rostoucím počtem turistů dokázalo šikovně adaptovat na nové časy, a tak dnes začíná být umění najít místo s krásným výhledem bez vstupného. Na druhou stranu je ale pravda, že turistický ruch se stále ještě drží zejména centra katalánské metropole, a tak si Barcelona prozatím dokázala uchovat v okrajových čtvrtích místa překvapivá, autentická a někdy i trochu tajuplná. Bezesporu mezi ně patří i kopcovitý pás s nikterak originálním názvem Tres Turons (Tři kopečky), který zahrnuje vrcholky Turó de la Rovira, Turó del Carmel a Turó de la Creueta del Coll. A právě sem se musíme vydat za těmi bezkonkurenčně nejkrásnějšími výhledy na katalánskou metropoli.

Výhledy na Barcelonu z Turó de la Rovira (2011)
TURÓ DE LA ROVIRA
Ze všech tří výše zmíněných kopců je krásný výhled do okolí, ale Turó de la Rovira, vyhlídka známá též jako Els Búnkers del Carmel, je prostě jedinečný. Vrcholek tohoto kopce se nachází ve výšce 262 m. n. m. a je z něj vidět opravdu celá Barcelona. Klidně navštivte Sagradu, Montjuïc, Park Güell či Kolumbův sloup na konci Rambly - odevšad se vám dostane jen částečného výhledu na město. Opravdový 360° rozhled budete mít jen z Turó de la Rovira!

Právě onen strategický rozhled po celé barcelonské pláni je důvodem bohaté historie tohoto místa. Díky archeologům víme, že pahorek obývaly ve 4. až 1. století př. n. l. některé iberské kmeny, které odsud pozorovaly kupříkladu příchod Římanů a snad i založení římské kolonie Barcino někdy mezi léty 15 a 13 př. n. l. Dlouhá staletí pak byl vrcholek jen nepříliš obývanou součástí barcelonského venkova. Ke konci 19. století na úpatí kopce začaly růst letní rezidence bohatých měšťanů. Skutečně důležitou roli však kopec sehrál až s příchodem španělské občanské války (1936-1939), kdy byla na jeho vrcholek umístěna protiletecká baterie, která měla Barcelonu chránit před nálety německých a italských stíhaček. Baterii tvořily celkem čtyři kanony Vickers 105mm, které na místě setrvaly ještě několik dlouhých měsíců po konci války.

Turó de la Rovira se však nedlouho po válce opět stal místem čilého ruchu. V letech 1940-1970 do Katalánska proudily stovky tisíc migrantů z jihu Španělska. Barcelona tento nápor nezvládala, a tak na mnoha místech vyrůstaly nefalšované slumy. Podle dobových odhadů takto na přelomu 50. a 60. let minulého století žilo až 100 000 osob. Jedním z těch nejznámějších byl slum na Turó de la Rovira, kde na půdorysu opuštěných bunkrů protileteckých baterií vznikla celá čtvrť známá jako Barri dels Canons, kterou obývalo více než 600 lidí. Krásný výhled do okolí však byl asi tím jediným plusem takového života - domky postavené ze všeho možného postrádaly jakékoliv moderní vymoženosti (elektřina, kanalizace, voda,...). V ohledu vybavenosti se situace těchto obyvatel lepšila jen pozvolna. Když roku 1963 umístily barcelonské vodárny na vrcholek kopce vodojem, dokázali si zdejší obyvatelé na černo vytvořit improvizovaný vodovod, nicméně radnice se do vylepšení jejich životních podmínek pustila až po velkém tlaku sousedského sdružení čtvrti v polovině 70. let. Většina barcelonských slumů zmizela v souvislosti s přípravou města na olympijské hry v roce 1992. Symbolicky právě čtvrť na Turó de la Rovira patřila na samém počátku 90. let k těm posledním, které šly k zemi. 

Do tmy se nořící Barcelona přiláká každý večer davy mladých... (2017)
Pokud si dané místo chcete vychutnat opravdu individualisticky, přijďte ráno... (2017)

Další dlouhé roky byl vrchol kopce zanesen sutinami a zbytky bývalých obydlí. Tento nezájem radnice však z místa učinil jeden z nejautentičtějších a masovou turistikou nepolíbených koutů katalánské metropole. Až docela nedávno došlo k revitalizaci celé zóny s cílem vytvořit z Turó de la Rovira muzejní prostor pod širým nebem. Celé místo prošlo dvěma většími rekonstrukcemi v letech 2010-2011 a 2014-2015, takže dnes funguje jako oblíbená vyhlídka, přičemž zachovává i památky na zmiňované slumové osídlení z druhé poloviny 20. století (lepší představu o tom, jak Turó de la Rovira vypadal před tímto zásahem, si můžete udělat ve videu). Procházet se tu můžete třeba po dlaždičkách, které kdysi byly podlahami něčích obýváků, koupelen či kuchyní...

Ještě před pár lety tak ani velká část obyvatel Barcelony o místě s krásnými výhledy netušila. Jednalo se o klidný a zcela netradiční kout uspěchaného velkoměsta, místo jako stvořené k romantickému pikniku uprostřed betonového komplexu. To se ostatně potvrdilo při natáčení španělského filmu Tengo ganas de ti (2012), jehož producenti si pro jednu ze scén vybrali právě tento romantický kout. Od té doby popularita tohoto místa začala výrazně stoupat a dnes už jde bohužel o jedno z mnoha míst v turistických itinerářích zahraničních návštěvníků katalánské metropole. Po večerech je tu tím pádem plno. Pokud byste chtěli zakusit dřívější osamělou atmosféru tohoto místa, musíte se sem vydat hned ráno, kdy vám společnost budou dělat tak maximálně místní popeláři, kteří se budou snažit odstranit následky místní večerní chlastačky. 

Návštěva slavných "bunkrů" není nikterak složitá. Můžete se sem dostat kupříkladu před Parc del Guinardó nebo ze zastávky autobusu V17 na carrer de la Gran Vista. Nicméně pokud máte nabitý program a chcete do něj vtěsnat co nejvíce zážitků, pak je nejideálnější cesta na vrchol Turó de la Rovira přes carrer de Mühlberg, kam se dostanete kupříkladu autobusem 24 nebo 92. Zastávka se nachází přímo před slavným barem Delicias, kde dělají jedny z nejlepších patates braves ve městě. Nejprve se tedy můžete stavit na něco dobrého sem a následně podniknout desetiminutový výšlap až na samý vrcholek, nebo se v baru osvěžit až po sestupu dolů. A když už budete nahoře, rozhodně se projděte i ulicí carrer Marià Lavèrnia, která dnes alespoň vzdáleně připomíná atmosféru předolympijské Barcelony.



TURÓ DEL CARMEL
Pokud se spokojíte až s druhým nejlepším výhledem ve městě, avšak s tou výhodou, že tady nepotkáte davy opilých britských teenagerů, stačí se přesunout hned na vedlejší kopec. Turó del Carmel je dokonce o několik metrů vyšší (266 m. n. m.), ačkoliv to v praxi není moc poznat, a cesta sem je opravdu mnohem přírodnější. Přístupů na vrchol je několik. Posloužit coby orientační bod může opět bar Delicias, akorát se vydejte na opačnou stranu. Zajímavý a poměrně přímý je i vstup z carrer del Santuari, kde se zničehonic ve svahu objevují příkré schody, po nichž stačí mířit jen pořád nahoru. Případně se sem dá dojít docela pohodlně z vedlejšího Parku Güell přes Mirador de Virolai. Turó del Carmel mohou ocenit zejména vášniví čtenáři knih barcelonského autora Juana Marsého, jehož příběhy se často odehrávají právě zde.

Turó del Carmel nabízí řadu autentických zákoutí - od holého vršku s nádherným výhledem na město až po respekt budící uličky carrer Marsans i Rof a carrer de les Coves d'en Cimany, které se příliš neliší od poloslumových ulic jihoamerického střihu. Výhledy z Turó del Carmel jsou krásné, ale pokud toužíté dohlédnout až do Badalony a okolních měst, bude vám ve výhledu zavazet výše zmiňovaný Turó de la Rovira. Výhodou tohoto místa je však jeho dosavadní neznámost mezi turisty, takže tu obvykle narazíte jen na pár nadšených sportovců či osamělých pejskařů. Každopádně vzhledem k vzájemné blízkosti obou vrcholků není nic snazšího, než postupně prozkoumat oba vrcholy a sami rozhodnout, ze kterého je úžasnější výhled a na kterém panuje autentičtější atmosféra. Tak jen do toho! :-)

Pohled na Barcelonu z vrcholku Turó del Carmel (2017)

6. 1. 2018

Baldiri Reixac

Zcela nevědomky se se jménem Baldiri Reixac setkal snad každý, kdo v Barceloně někdy navštívil slavný Gaudího Park Güell. Často si totiž nelze nevšimnout, že jedna z budov v areálu - která dříve Eusebimu Güellovi sloužila coby letní rezidence - dnes funguje jako škola. Děti z okolí se tak vzdělávají ve skutečně privilegovaném prostředí. Zmiňovaná škola (Escola Baldiri Reixac) je pojmenována po jednom z historicky nejvýznamnějších katalánských pedagogů.

Escola Baldiri Reixac (uprostřed) v barcelonském Park Güell (Foto: Miguel Guada)

Baldiri Reixac i Carbó (1703-1781) se narodil ve vesničce Bell-lloc d'Aro v katalánském kraji Empordà do sedlácké rodiny, jež patřila k nejbohatším v širokém okolí, proto se jejich dětem dostalo kvalitního vzdělání. Silnou tradici měl v rodině i církevní vliv. Sám Baldiri byl druhým nejstarším z osmi bratrů, z nichž dobrá polovina nakonec působila jako duchovní. Stejná cesta čekala i na Baldiriho, jenž většinu svého života (od roku 1730 až do své smrti) prožil jako rektor farního kostela Sant Martí d'Ollers ve vesnici Vilademuls, asi 15 km severně od Girony. Ze své pozice místního faráře vykonával v okolí i roli učitele a nositele kultury. Tuto zkušenost později zúročil při přípravě díla, jimž se již navždy zapsal do pedagogické historie Katalánska.

Ve svém díle Instruccions per a l'ensenyança de minyons (1749) totiž nastínil inovativní přístup k výuce dětí ve venkovských školách, a podle mnohých tak zároveň vytvořil jednu z prvních katalánských encyklopedií, neboť kromě praktických rad o přístupu k výuce nabízí tato kniha kupříkladu několik gramatických tabulek, základní kompendium klíčových předmětů základní školní docházky (zeměpis, matematika, fyzika, hudební a náboženská výchova apod.) či katalánsko-španělský slovník. Právě otázka katalánštiny ve výuce je ostatně tím hlavním důvodem, proč na Reixaca katalánská historie dodnes pamatuje. Autor ve svém díle jednoznačně zastává myšlenku nutnosti výuky v jazyce, který je vlastní tomu danému národu, což v katalánském případě znamená samozřejmě obhajobu výuky v katalánštině. Sám Reixac navíc zmiňuje, že děti by se měly naučit celkem pět jazyků, a to v následujícím pořadí: katalánština, latina, španělština, francouzština a italština. Na Reixaca se tak v průběhu staletí odvolávala celá řada zastánců výuky v katalánštině - smutný je pak zejména fakt, že nyní nemluvíme jen o obdobích diktatur, ale že dané téma potřeby hájit výuku v katalánštině je aktuální dodnes.

Baldiri Reixac šel ostatně příkladem a své dílo napsal katalánsky, i když v tehdejší době bylo ještě stále více než běžné podobné spisy publikovat v latině. A ve své době šlo o skutečný trhák, o čemž svědčí hned několik reedic v krátké době po vydání. Dlouhou dobu se nevědělo o tom, že kniha má dvě části - ta druhá nebyla ve své době publikována, ale Reixac ji velice pravděpodobně dokončil brzy po té první; našla se náhodou až na konci 70. let 20. století v Gironě. Odkaz tohoto představitele osvícenství v Katalánsku tedy přetrval až do dnešních dnů. Dnes se po Reixacovi pojmenovávají školy - jako kupříkladu ta v Parku Güell, která funguje od roku 1929 - nebo se za přínos katalánskému školství udílejí pedagogické ceny nesoucí jeho jméno (Premi Baldiri Reixac).

4. 1. 2018

Manuel d'Amat i de Junyent

Manuel d'Amat coby gubernátor Chile
(Foto: wikipedia.org)
Manuel d'Amat i de Junyent (1707-1782) se narodil v katalánské vesnici Vacarisses, nicméně jeho rodina se vždy pyšnila svým aristokratickým původem a věrností španělským Bourbonům, proto se katalánská historie této postavě příliš nevěnuje. Manuel d'Amat již od mládí nastoupil na vojenskou dráhu. Byl členem řádu Maltézských rytířů - několik let proto prožil přímo na Maltě a jako dvacetiletý se účastnil bojů v Africe a později v Neapoli. Celkově vzato stoupal velmi rychle po vojenském žebříčku, takže než byl roku 1755 dosazen do své první významné politické funkce, měl za sebou velmi úspěšnou vojenskou kariéru.

Coby úspěšný voják proto v letech 1755-1761 zastával funkci gubernátora v tehdy stále ještě problematické oblasti Chile. V této roli se osvědčil, a tak přišla zasloužená pocta v podobě postupu na pozici místokrále Peru. Amat se tak stal přímým zástupcem španělského krále ve značné části kolonizovaného území Jižní Ameriky se sídlem v Limě. Tuto funkci Amat zastával velmi dlouho (1761-1777), což mu umožnilo zanechal po sobě opravdu jasnou stopu. Mezi jeho největší úspěchy dějiny řadí zejména kvalitní vedení stříbrných a zlatých dolů v Potosí, vytvoření nových vojenských těles a především dohled nad rekonstrukcí Limy po předchozím zemětřesení. Jak je ale obvyklé, v této významné funkci si výrazně přilepšil, a tak se v roce 1777 vracel na stáří do Barcelony jako velmi bohatý muž. A s řadou soudních pří na krku.

Manuel d'Amat však mnohé historiky fascinuje i svým dlouholetým milostným románkem s peruánskou herečkou Micaelou Villegas, známou též jako Perricholi. Miquita, jak ji též často láskyplně oslovoval, patřila v té době mezi nejkrásnější a údajně i nejtalentovanější divadelní herečky na kontinentu. Románek trval s drobnými pauzami 14 let a byl plný skandálů, které plnily tehdejší bulvár. Legendární je ostatně už samotný začátek jejich vztahu - mladá herečka prý souhlasila, že bude místokrálovou milenkou v případě, že ten jí k nohám snese Měsíc. A tak dal místokrál vybudovat známý bulvár Paseo de Aguas zakončený fontánou, v níž se zračí nebe. Pak už jen stačilo počkat na noc, kdy se Měsíc dostane do úplňku, a pozvat svou milou na noční procházku k nově zbudované fontáně... Herečka podobným způsobem ovlivňovala řadu místokrálových rozhodnutí, takže o ní lze směle tvrdit, že se na dnešní podobě Limy podílela větší měrou než leckterý architekt. Manuel d'Amat měl s Micaelou Villegas syna Manuela, jehož sice před návratem do Španělska zaopatřil, nikdy ho ale neuznal za svého dědice.

Do Barcelony se Amat vrátil roku 1777, přičemž ještě předtím si za zisky utržené během své patnáctileté vlády na kusem Jižní Ameriky nechal vystavět dva luxusní paláce - jedním z nich je známý Palau de la Virreina na barcelonské Ramble, druhým bylo letní sídlo v Gràcii. To se do dnešních dnů nezachovalo, avšak na jeho místě se nachází jeden z nejmalebnějších koutů Katalánska - Plaça de la Virreina. Na stará kolena ještě stihl uzavřít sňatek s Franceskou Fiveller, mladou dívkou z jednoho barcelonského aristokratického rodu, která mu skutečně navenek vylepšila image pošramocenou právě podezřelými zisky z Ameriky. Jednalo se spíše o sňatek z rozumu, i tak ale neměl dlouhého trvání. Manuel d'Amat zemřel 14. února 1782. Jeho výstavní paláce posléze obývala právě mladá vdova, která si svou dobrotou získala srdce mnoha obyčejných lidí. Právě proto jsou dnes místa spjatá s místokrálem (virrey) svým názvem fakticky spojená spíše s jeho ženou-místokrálovnou (virreina).

3. 1. 2018

Maria Francesca Fiveller de Clasquerí i de Bru

O jejím krátkém životě vždy rozhodovali druzí. Ona sama tu možnost nikdy nedostala. Krátce byla i manželkou jednoho z nejvýznamnějších Katalánců své doby. Ačkoliv do katalánských či španělských dějin prakticky nezasáhla, její vrozená dobrota si získala srdce obyčejných lidí. Přesto nebo spíš právě proto její odkaz zůstává na dvou výrazných místech katalánské metropole. Pro Barcelonu zůstane už navždy oblíbenou "místokrálovnou" (virreina), i když ve skutečnosti jí vlastně vůbec nebyla.

Jediná známá podobizna "místokrálovny" dnes coby součást fasády kostela na Plaça de la Virreina
v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia (Foto: www.lavanguardia.com)

Celým jménem Maria Francesca Fiveller de Clasquerí i de Bru (1756-1791) byla třetí ze sedmi dcer, které se narodily do dobře situované rodiny obchodníka Joana de Fiveller. Spolu se sestrami vyrůstala Francesca v rodinném sídle na carrer de la Mercè v samotném centru Barcelony. Náctiletou dívku rodina poslala do kláštera Santa Maria de Jonqueres, jenž se až do poloviny 19. století nacházel na stejnojmenné ulici taktéž v centru Barcelony. Mladá Francesca se v něm sice připravovala na možný život řádové sestry, nicméně zmiňovaný klášter sloužil spíše jako internát pro dívky z bohatých a mocných rodin a hlavním cílem bylo zajistit jejich neposkvrněnost, než vejdou do svazku manželského. Paradoxně právě v klášteře se Francesca zamilovala, a to do bratra svých dvou tamních přítelkyň. Oním mladíkem byl Antoni d'Amat, synovec tehdy velmi váženého a mocného místokrále v Peru. Z mladické lásky vzešlo tajné zasnoubení, avšak z dodnes neznámých příčin nakonec ke svatbě samotné (1778) nedošlo. Ženich nedorazil.

Několik týdnů poté o mladou dívku projevil zájem mladíkův strýc-místokrál, Manuel d'Amat i Junyent, který se v té době již naplno usadil v Barceloně po návratu z 16 let trvajícího úřadování. Zde se legendy poněkud rozcházejí. Podle jedněch šlo o skoro až nezištné gesto, jímž chtěl mocný muž, který byl v té době třikrát starší než Francesca, trochu napravit synovcem pošramocené jméno rodu. Druhá, cyničtější, avšak nejspíš i realističtější verze pak hovoří o tom, že místokrál si vše naplánoval předem, jeho synovec to s dívkou nikdy nemyslel vážně, a jediným cílem tak bylo umožnit touto oklikou místokráli svatbu s mladou dívkou, aniž by vyvolal společenskou debatu. Ať už to bylo jakkoliv, ani tentokrát Francesca o svém osudu nemohla rozhodnout sama, a tak se 3. června 1779 konala svatba. A ani tentokrát se ženich nedostavil, neboť se zrovna zabýval chozením po madridských soudech, nicméně poslal za sebe zmocněnce, a tak se Francesca napodruhé skutečně stala paní Amatovou. 

Bývalý místokrál mezitím nechal v Barceloně vystavět palác (Palau de la Virreina), který se dodnes nachází na Ramble a funguje coby jedna z mnoha městských galerií. 23letá Francesca se tedy ihned po svatbě přesunula do paláce, kam za ní po několika týdnech dorazil i její tehdy již 72letý manžel. O jejich svazku nemáme bližší věrohodné informace. Podle všeho šlo ale pro oba partnery o jakýsi sňatek z rozumu. Podle zlých jazyků bývalý místokrál společnost své mladé manželky příliš nevyhledával, ačkoliv i přes své stáří byl vyhlášeným proutníkem. Francesca pro něj představovala spíše nenáročnou a společensky přijatelnou osobu, která mu nikdy nečinila sebemenší problémy a nic na něm nežádala. Pro "místokrálovnu", jak ji všichni ve městě znali, to znamenalo mimo jiné spoustu volného času, který všechen trávila v manželově knihovně. Podle všeho patřila ve své době k těm nejsečtělejším mladým dámám v celém Katalánsku. 14. února 1782 Manuel d'Amat umírá. Dle závěti má mladá vdova právo majetek po manželovi i nadále užívat, ačkoliv univerzálním Amatovým dědicem se stává jeho synovec Antoni - ano, ten, který Francesku kdysi nechal před oltářem. To později vede k určitým třenicím a rozporům, ale po několik letech obě strany dospějí k dohodě.

Poslední roky života Francesca prožije v opojení nové zamilovanosti, avšak vzhledem ke své pozici na ni tlačí ze všech stran, aby se znovu nevdávala. Svého muže však přežije jen o 9 let. 3. října 1791 se během mše zhroutí a je odvezena do paláce svých rodičů. V něm po několika hodinách umírá. Život Francesky Fiveller tak končí v necelých 35 letech. Dle přání je pohřbena po boku svého muže v panteonu rodiny Amat. Její celoživotně dobrotivá povaha se projevila v závěti, v níž pamatovala zejména na své sestry, ale neopomněla ani služebné z otcova paláce. Právě její přirozená dobrota a z dnešního pohledu snad i naivita si získala místo v srdcích obyčejných lidí, s nimiž během svého krátkého života přišla do styku. To také vysvětluje, proč se pro oba Amatovy paláce (první, již zmiňovaný, na Ramble; druhý v Gràcii) vžilo označení "místokrálovnin". Jako místokrálovnu ji tehdy znala celá Barcelona, ačkoliv se za Amata provdala až po skončení jeho úřadu v Peru. Gràcijský palác se do dnešních dní nedochoval - byl zbourán roku 1878 a na jeho místě vzniklo jedno z nejkrásnějších barcelonských náměstí: Plaça de la Virreina. Kromě pojmenování místa už onen palác i celý jeho příběh připomínají jen původní stavební kameny, které byly po rozboření místokrálovnina letního sídla použity na stavbu kostela, jenž je dodnes hlavní dominantou celého náměstí.

Na podzim roku 2017 se na knižním trhu objevila novelizovaná podoba místokrálovnina života. V díle Viaje al alma de Gràcia (španělsky) se mladá autorka Manuela Caraballo pokusila zachytit osudy této zajímavé a nepříliš známé ženy.

1. 1. 2018

Catalunya 2018

Katalánsko má za sebou bouřlivý rok, zejména pak jeho druhou polovinu. Obvyklý klid parného léta narušily teroristické útoky v Barceloně a Cambrils, které si vyžádaly 16 obětí a více než stovku zraněných. Jelikož v Barceloně šlo o útok v oblasti turisty oblíbené ulice La Rambla, změnil 17. srpen život lidem z více než 35 států světa - řada z nich si katalánskou metropoli vybrala za cíl své letní dovolené. Někteří z nich už se z ní nevrátili. Islámský teror nám tak znovu připomněl, že právě Katalánsko je poměrně známou základnou džihádistů a že do oné chvíle k žádnému jinému útoku nedošlo zejména díky precizní práci místních policejních složek v odhalování lokálních teroristických buněk. Teroristická hrozba samozřejmě trvá i nadále, islámský radikalismus se z Katalánska vymýtit nepodařilo, a tak i dnes platí, že kupříkladu při procházce uličkami barcelonského Ravalu nevědomky potkáte i nějakého toho spolupracovníka Islámského státu. Snad jich časem ubude a podobný útok se už v Katalánsku nikdy neodehraje.

Barcelona se na titulních stranách světových médií držela i na podzim. Minimálně v západním civilizačním okruhu je dnes už jen málo lidí, kteří neslyšeli o násilném průběhu jednostranného referenda o nezávislosti (1. října), stejně jako o pozdějším vyhlášení Katalánské republiky (27. října) a vrcholem krize v podobě španělského zásahu do autonomie regionu. Katalánci však ve svém boji za nezávislost sázejí výhradně na mírové a co nejdemokratičtější postupy, proto se nakonec celá záležitost trochu uklidnila a po předčasných regionálních volbách (21. prosince) se může zdát, že (staro)nová katalánská vláda (složená ze stran hájících nezávislost) se nyní bude chystat na klidný průběh čtyřletého mandátu. 

Pokud tedy tato vláda vznikne. V nejbližších týdnech totiž do celé záležitosti opět promluví španělské soudy, které doposud drží ve vazbě čtyři a v exilu dalších pět lídrů katalánské nezávislosti. V průběhu ledna k nim klidně může přibýt někdo další, navíc osm z výše zmíněných bylo v prosincových volbách zvoleno poslanci a nyní budou mít problém se řádně zhostit svého mandátu. Boj se v katalánském parlamentu nejspíš svede o změny jednacího řádu tak, aby bylo těmto poslancům umožněno delegovat svůj hlas podobně, jako kdyby byli dlouhodobě nemocní či na rodičovské dovolené, a aby se Carles Puigdemont mohl účastnit volby premiéra online, aniž by musel fyzicky stanout v budově parlamentu, neboť jediný krůček na španělské teritorium ho pošle do vazby. V záloze už ostatně čeká španělský ústavní soud, který by se jistě rád vyjádřil i k tak interním záležitostem, jakou je změna jednacího řádu regionálního parlamentu. Ve španělsko-katalánském konfliktu tak nejspíš můžeme čekat poměrně bouřlivý počátek roku 2018. Pokud ale přes výše zmíněné překážky opravdu dojde k sestavení vlády stranami hájícími nezávislost, dá se čekat přeci jen určité uklidnění. Lídři těchto stran jsou si totiž vědomi, že pro jednostranné kroky nemají dostatečnou podporu voličů. Hlavními cíli pro nadcházející čtyři roky tak pro ně bude snaha o napravení škod, které v regionu napáchala aplikace článku 155 španělské ústavy, a následně potřeba rozšířit řady svých zastánců doma i v zahraničí.

Jedno je ale jisté. Rok 2017 bude v katalánské historii rozhodně významným milníkem, a tak můžeme cítit určité uspokojení, že jsme mohli být součástí opravdu památných okamžiků. Zde na blogu i na našem facebookovém profilu Catalunya 2011 každopádně jedeme dál, a tak se těšte na spousty dalších článků a zajímavostí z Barcelony i celého Katalánska. A jako obvykle se pokusíme o nějaké ty novinky, ale raději nic neslibujeme, neboť rozhodující a klíčový je čas, kterého se nám příliš nedostává. A to je vlastně i naše největší přání do roku 2018 - ať najdete dostatek času na uskutečnění svých plánů, předsevzetí a především svých snů! Mějte krásný a úspěšný rok 2018! 
Visca Catalunya 2018! :-) @>-->--


28. 12. 2017

Joaquim Sorolla

Joaquim Sorolla i Bastida (1863-1923) byl významným valencijským malířem a představitelem stylu zvaného luminismus, ačkoliv často bývá chybně řazen k impresionistům. Díky své schopnosti zachytit středomořské světlo patřil ve své době k velmi ceněným malířům, proto se na rozdíl od řady svých kolegů dokázal malováním vcelku jednoduše uživit.

Pescadoras valencianas (1903)

Sorolla se narodil v únoru 1863 ve Valencii. O rok později se narodila jeho sestra Concha, avšak rodinné štěstí trvalo jen krátce. Oba rodiče podlehli epidemii cholery v roce 1865, dětí se proto ujala jejich teta z matčiny strany. První skutečný kontakt s uměním zažil 14letý Sorolla v dílně sochaře Cayetana Capuze, k němuž chodil na večerní hodiny kresby. Coby slibný talent následně v letech 1878-1881 navštěvoval uměleckou školu Escuela de Bellas Artes de San Carlos ve Valencii, zatímco po večerech pomáhal svému strýci v jeho zámečnické dílně. Ve škole se přes spolužáka seznámí s fotografem Antoniem Garcíou Pérezem, jenž ho později nechá tvořit ve svém ateliéru a ještě později se stane jeho tchánem, neboť Sorolla se roku 1888 ožení s jeho dcerou Clotilde. Ihned po škole je jeho tvorba oceněna v několika menších soutěžích, ale výrazný průlom pro něj znamená až rok 1884, kdy od valencijské provinční rady získá tříletý stipendijní pobyt v Římě. Během té doby se občas vrací do rodné Valencie, ale zejména stráví půl roku (1885) v Paříži, kde se seznamuje s tvorbou předních impresionistů, ačkoliv větší dojem v něm zanechají díla méně známých malířů (Jules Bastien-Lepage, Adolf von Menzel).

V roce 1890 se usadí v Madridu a do pár let se dostaví první mezinárodní úspěchy z výstav v Mnichově, Paříži, Vídni a Chicagu. Roku 1895 se potvrzuje, že jeho talentu důvěřují i zástupci světových muzeí - obraz La vuelta de la pesca je zakoupen Musée du Luxembourg v Paříži a obraz Aún dicen que el pescado es caro pro změnu získá Museo de Arte Moderno v Madridu. Jeho zahraniční kredit stoupne po dalších evropských výstavách (Berlín, Vídeň, Benátky), avšak skutečně celosvětově ho proslaví až ocenění obrazu Triste herencia na Světové výstavě v Paříži (1900). Jak jsme si nemohli nevšimnout, zejména tato první etapa Sorollovy tvorby je silně spjata se zachycením rybářského života na valencijském pobřeží. Zajímavým úkazem jeho tvorby je však i velké nadšení pro velkoformátové obrazy, což u této tematiky nebývá zvykem. Pařížský úspěch mu otevře dveře i ve zbývajících zemích západního světa. Roku 1908 vystavuje v Grafton Galleries v Londýně a o rok později se na několik měsíců přesune do USA, kde vystavuje v New Yorku, Buffalu a Bostonu a mimo jiné portrétuje i tehdejšího prezidenta Tafta.

Madre (1895)

Právě ve Spojených státech je v dalších letech velmi oblíbený a dostává zakázky ze všech stran, díky čemuž si mezitím v Madridu staví rodinné sídlo. Až do roku 1919 ho bude zaměstnávat zakázka newyorské Hispanic Society, která mu svěřila výzdobu svého sídla. Sorolla má za úkol namalovat 14 velkých pláten zobrazujících různé španělské kraje. Tato práce ho nutí hodně cestovat nejen do USA nýbrž po celém Španělsku, zároveň ho ale silně vyčerpá. Jako ve své době jeden z nejváženějších malířů taktéž vyučuje na královské akademii výtvarného umění ve španělské metropoli. V roce 1920, jen rok po dokončení velké zakázky pro Hispanic Society, částečně ochrne, čímž jeho malířská dráha končí. Umírá o tři roky později ve vesnici Cercedilla poblíž Madridu. Sál Hispanic Society, v němž se nacházejí jeho plátna, byl zcela dokončen a inaugurován až roku 1926. Jak už bylo výše zmíněno, Sorolla vynikal zejména při ztvárňování pobřežní krajiny; byl znám též jako vynikající portrétista. Ačkoliv vycházel z impresionismu, díky skvělé práci se světlem ve svých obrazech bývá řazen spíše do proudu známého jako luminismus. Ve své době byl velmi uznávaný a jeho tvorba mu umožnila blahobytný život; dnes je však vedle mnoha jiných španělských malířů 19. a 20. století spíše méně známým autorem. Museo Sorolla se od roku 1932 nachází v umělcově madridské vile na adrese Paseo del General Martínez Campos, 37.

27. 12. 2017

Carles Capdevila

Carles Capdevila se narodil 13. srpna 1965 v Hostalets de Balenyà. Už během středoškolských studií přičichl k moderování v lokálním Ràdio Pista, kde si nejspíš poprvé ujasnil, že by rád setrvat v mediálním světě. Později vystudoval filosofii a novinařinu, načež jeho první profesionální kroky směřovaly do společenské rubriky deníku Avui. Brzy se vypracoval do role šéfa této sekce; v deníku Avui zároveň poznal svou budoucí životní partnerku a matku jeho čtyř dětí, novinářku Evu Piquer.



V roce 1991 stál u zrodu krátké avšak důležité iniciativy pod názvem Diari de la Pau - týdeník, který vycházel v průběhu války v Perském zálivu coby alternativa ke zpravodajství velkých španělských deníků, které záměrně zamlčovaly kritické pohledy na tento válečný konflikt. Léta 1992-1994 strávil spolu s manželkou v New Yorku, kde oba působili coby zahraniční zpravodajové. Capdevila v bytě na Manhattanu během té doby napsal též zajímavou knihu Nova York a la catalana, jež pojednává o spojení největšího amerického města s Katalánskem. Po návratu do Barcelony působí kupříkladu jako humorista na Catalunya Ràdio, režisér a scénárista v TV3 a později jako komentátor a sloupkař spolupracuje s většinou katalánských deníků (Avui, El Periódico, El 9 Nou). Zejména v rámci své rozhlasové dráhy proslul coby velký propagátor důrazu na vzdělávání - v této oblasti se stal v Katalánsku jednoznačně jedním z největších odborníků a často na téma vzdělávání přednášel.

Do povědomí takřka celého Katalánska se však dostal až v roce 2010, kdy stál u zrodu deníku Ara. Ve chvíli tvrdé ekonomické krize, kdy většina odborníků předvídala papírovým médiím brzký zánik a kdy se řada tradičních periodik začala potácet na hranici bankrotu, vznikla v Katalánsku tato novinářská iniciativa, která do určité míry dokázala zareagovat i na měnící se politické klima v souvislosti s rozsudkem španělského ústavního soudu ohledně Katalánského autonomního statutu. Ara tak vznikl coby prokatalánsky orientovaný deník a Carles Capdevila se stal jeho prvním šéfredaktorem. Tuto funkci zastával až do konce listopadu 2015, kdy se jí vzdal ze zdravotních důvodů. Od té chvíle napnul veškeré své síly na boj s rakovinou tlustého střeva. V následujících měsících vystupuje po Katalánsku s humoristickými monology na téma vzdělávání dětí, taktéž se mu dostává pozornosti v podobě zisku některých novinářských cen. Na jaře 2017 ještě stihl vydat soubor nejlepších článků a zamyšlení pod názvem La vida que aprenc, která se stala jednou z nejprodávanějších katalánských knih tohoto roku. Svůj boj se zákeřnou nemocí prohrál 1. června 2017.



25. 12. 2017

Legendární barcelonské chumelenice

Katalánsko je poměrně hornaté, takže na sníh v zimě tu jsou zvyklí, nicméně na katalánské pobřeží zavítá sněhová nadílka jen sporadicky. Ačkoliv na nejvyšším barcelonském kopci Tibidabo se nějaký ten sněžný poprašek vyskytne v podstatě každou druhou zimu, zažít kupříkladu v Barceloně skutečnou sněhovou vánici, to chce opravdu velké štěstí. Dnes si ostatně připomínáme již 55 let od tzv. vánice století, která Barcelonu a další pobřežní města zcela paralyzovala o Vánocích roku 1962. V následujících odstavcích si připomeneme ty nejbájnější barcelonské chumelenice poslední doby.

Zasněžená Rambla, prosinec 1962 (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona)
1887
Ačkoliv dnes již na světě není žádný její pamětník, dle dobových zpráv víme, že zima 1886/87 byla v Barceloně opravdu krušná. Okolo Vánoc teplota v centru města spadla až k -3°C a na počátku roku 1887 dokonce až k -5°C. Pořádná sněhová nadílka se přesto dostavila až v únoru. Sníh ve vzduchu začal poletovat nejprve okolo třetí hodiny odpolední, během noci pak vánice nabrala na intenzitě, a tak se 11. února Barcelona probrala zasypaná více než půl metrem sněhu. V okolí města naměřili dokonce 85 cm. Život v silně průmyslovém městě se na den zastavil a do ulic vyráželi jen ti největší zvědavci, novináři či umělci, kteří se snažili onu netradiční meteorologickou událost zachytit pro příští generace. A samozřejmě děti, které se zcela instinktivně začaly věnovat taktéž legendárním koulovačkám. Od 13. února už se počasí opět normalizovalo a s pomocí deště byl veškerý sníh po pár dnech pryč. Vzpomínka ale zůstala a dodnes je vánice z roku 1887 považována za tu největší, která město postihla v 19. století (další relativně významné chumelenice se odehrály v letech 1854, 1883 a 1899).

1914

Další velká vánice na sebe nechala čekat takřka 30 let. V lednu 1906 či v únoru 1909 sice v Barceloně lehce zasněžilo, ale bílá nadílka se vždy během pár hodin rozpustila. Avšak 15. ledna 1914 napadlo celých 24 cm v samotném centru města. Podle dobových kronik sněžilo prakticky celý den a teploty zůstaly pod bodem mrazu. Jak podotýká i historik Dani Corijo na své stránce Altres Barcelones, tato událost ponoukla několik sportovních spolků té doby zorganizovat o den později na pohoří Collserola malou lidovou zimní olympiádu. Toho roku totiž paradoxně napadlo relativně málo sněhu v Pyrenejích, takže na tamních svazích se daný rok příliš nelyžovalo. Lyžařské a sáňkařské závody se tak zcela nezvykle přesunuly do barcelonské čtvrti Vallvidrera. Ke 20 cm sněhu napadlo v Barceloně taktéž v prosinci 1920 a únoru 1924, ale vzhledem k teplotám se příliš dlouho neudržel.



1938
Velmi nepříjemné třídenní sněžení zažila katalánské metropole v půlce února 1938. Zemi stále ještě sužovala občanská válka, a tak pokrývka o více než 13 centimetrech ještě ztížila už tak složité fungování bojujícího města. Podle dobového tisku dorazily tehdy do Katalánska nízké teploty prouděním od Severního moře a ze středu Evropy. V horských oblastech teploty dosahovaly až -10°C, avšak po několikadenním sněžení přišla poměrně rychlá obleva. O čtyři roky později spadlo v centru města takřka 10 cm sněhu. Určitý příděl se očekával i v únoru 1956, kdy Katalánsko zažilo asi nejintenzivnější mrazy ve 20. století. Skoro celý týden v Barceloně panovaly teploty pod bodem mrazu, ale nasněžilo dohromady jen okolo 5 cm.

1962
V noci ze 24. na 25. prosince 1962 katalánské pobřeží navštívila sněhová vánice, která je dodnes považována za tu největší v celém 20. století. Zasáhla celé Katalánsko, ale největší množství sněhu zasáhlo především oblast pobřeží a Vallès (kde na některých místech spadlo přes metr sněhu a teploty klesly až k -15°C). V Barceloně pak tato zcela výjimečná chumelenice zanechala mezi 50 a 100 cm sněhu v závislosti na čtvrti. Město nebylo na něco takového absolutně vůbec připraveno. Sníh navíc doprovázely teploty lehce pod bodem mrazu, takže sněhová pokrývka zdobila barcelonské ulice několik dní. Kterak na tehdejší vánici vzpomíná Josep Maria Cadena, město se ponořilo do neskutečného ticha a následně do obrovského chaosu, který ostatně provází takřka každé výraznější sněžení v těchto zeměpisných šířkách. Několik dní nic pořádně nefungovalo. Řada aut zůstala uvězněná pod nánosy sněhu, barcelonské letiště bylo na čtyři dny uzavřeno, neboť přistávací dráha zmizela pod půl metrem sněhu. Hrdinou se tehdy stal  Andreu Claret Casadessús (1908-2005), bývalý republikán žijící v andorrském exilu, jehož pozvall zoufalý barcelonský starosta Porcioles. V Barceloně totiž poměrně logicky neexistovaly sypače či frézy, a tak nejbližším místem, kde je hledat, se stala na sníh vždy připravená Andorra.

Claret z Andorry putoval 24 hodin v čele kolony 13 odklízecích vozů, které po cestě vysvobodily údajně až 3 000 ve sněhu uvězněných aut. I díky příznivému klimatu a teplému větru od jihu se asi po pěti dnech podařilo odklidit sníh ze všech barcelonských ulic. Fascinující záběry z oné nadílky ostatně můžete zhlédnout i v následujícím videu tak, jak je zdokumentoval tehdejší frankistický filmový zpravodaj NO-DO. Někteří také dodnes vzpomínají na sousedy, kteří se po ulicích Balmes či Avinguda de Tibidabo vydávali směrem do centra na lyžích. Jako perličku dodejme, že necelých 40 dní poté, na počátku února 1963 postihla výše položenou část města další osmicentimetrová nadílka, která se však dlouho neudržela.



1983
Chumelení v únoru 1983 nebylo ani tak významné svou intenzitou jako spíše rozložením do několika dní. 8. února krátká sněhová bouře zasáhne jen výše položené čtvrti, zatímco o dva dny později už sněží v celém městě a kupříkladu na letišti El Prat spadne až 15 cm sněhu. Další sněžná epizoda pak následuje ještě v noci ze 12. na 13. února, kdy spadne asi 5 cm. Docela zajímavým úkazem je pak situace z 1. března 1993, kdy ve čtvrtích jako Sarrià, Montbau či Horta spadne až 15 cm sněhu, zatímco v Eixamplu, Barcelonetě či Poble Nou jen prší.

1999
Velice překvapivá byla krátká sněžná epizoda z 21. listopadu 1999. Chladný vzduch ze Sibiře přinesl do Katalánska zimu nečekaně již na podzim - naposledy v katalánské metropoli v listopadu sněžilo roku 1930. Nečekaná kalamita se dotkla zejména silniční a letecké dopravy. Některé silnice musely být uzavřeny a lety z barcelonského letiště se výrazně opozdily. Vše ale bylo otázkou jediného dopoledne. Ještě do soumraku už po sněhu nebylo ani vidu ani slechu.

2010
8. březen 2010 - doposud poslední velká sněhová nadílka v Barceloně a okolí a podle mnohých ta největší od bájného roku 1962. Zasáhla především sever Katalánska a na některých místech nechala i 70 cm čerstvě napadaného sněhu. Ve výše položených barcelonských čtvrtích (Vall d'Hebron, Sarrià) napadlo až 20 cm, zatímco u pobřeží výše poprašku dosahovala 3-5 cm. Emblematické fotografie zasněžené barcelonské pláže tehdy obletěly svět. Katalánská metropole se ponořila do milého chaosu, který podobné události na jihu vždy doprovází. Z českého pohledu směšná vrstvička sněhu paralyzovala velkou část dopravy, zatímco rozdovádění Barceloňané, kteří v zácpách neuvízli, si užívali krátkých sněhových radovánek, tehdy ještě plných snění o možném pořádání zimní olympiády 2022, jak je patrno z tohoto curlingového videa uprostřed barcelonské ulice. Lepší představu o prozatím poslední velké barcelonské vánici si můžete udělat i z následujícího videa.



23. 12. 2017

Katalánské parlamentní volby 2017

Výsledky katalánských parlamentních voleb prošly se vzpomínkou na události z 1. října celou řadou světových médií. Svým způsobem tak Katalánsko dosáhlo dalšího krůčku k nezávislosti. No schválně, které regionální volby se v posledních letech dokázaly protlačit na titulní strany světových nebo i jenom českých či slovenských deníků? Bavorské? Milánské? Sibiřské či arizonské? Kdepak. Ale ty katalánské ano, jak se ostatně můžete přesvědčit v jen naprosto základním výběru zpráv a reportáží k nim se vztahujících na konci článku. Volby jako takové sice vyhrála prošpanělská strana Ciutadans, nicméně jedině blok stran zastávajících nezávislost má reálnou šanci na sestavení vlády. Oproti minulým volbám ze září 2015 se vlastně nic moc nezměnilo, avšak přesto nám výsledky těchto předčasných voleb něco málo o budoucnosti katalánsko-španělských vztahů prozradily.


Počty mandátů v nově zvoleném katalánském parlamentu (Foto: www.parlament.cat)

Pakliže si máme jen krátce okomentovat výsledky jednotlivých stran (viz graf výše), k jedinému většímu překvapení došlo na straně zastánců nezávislosti. Žádný z předvolebních průzkumů nedával tak vysoké šance kandidátce vedené premiérem v exilu, Carlesem Puigdemontem. Ačkoliv Junts per Catalunya (JxC) v posledních týdnech neustále rostla, všechny předpovědi jí přisuzovaly nižší počet mandátů než ERC, jejím kolegům z vlády. Nicméně nepříliš zvládnutá kampaň ERC, které se nemohl účastnit její lídr Oriol Junqueras (ve vazbě), a naopak brilantní strategie premiéra Puigdemonta nakonec dokázala přilákat více zastánců nezávislosti právě na slib znovudosazení Madridem odvolané vlády. Jak velký odliv to byl, nedokážeme ještě přesně říct, ale nejspíš docela velký, neboť ERC přeci jen těžila z dalšího přesunu hlasů směrem od CUP. Radikálně levicová a silně anarchisticky orientovaná strana tentokrát propadla a místo minulých deseti křesel jí nyní hlasující přiřkli pouhá čtyři. Je vidět, že zbytečné vyhrocení snah o nezávislost, jež bylo po celou dobu jednoznačně vinou této protisystémové strany, nakonec řadu jejich bývalých voličů odlákala zpět k tradičnější prokatalánské levici. Nicméně tak či onak získal blok JxC, ERC a CUP celkem 70 (34+32+4) křesel, což je dostatek na pokračování dosavadní vlády.


Zároveň je to také jediná možnost vzhledem k rozdělení sil do dvou znepřátelených bloků. Strany hájící jednotu Španělska (Ciutadans, PSC a PP) totiž získaly pouhých 57 (36+17+4) křesel, takže ani případná spolupráce s nevyhraněnou katalánskou pobočkou Podemos (En Comú-Podem, 8 křesel) by k úspěchu nestačila, neboť ke zvolení premiéra a sestavení vlády je třeba 68 mandátů.


Formálním vítězem voleb se stala strana Ciutadans, která v čele s Inés Arrimadas v předvolební kampani doslova zaplavila ulice všech katalánských měst svými plakáty. Ale nebyla to ani tak drahá kampaň, která stála za masivním úspěchem tohoto pár let starého uskupení založeného na základě odporu ke katalánské jazykové politice. Kromě drahé kampaně, velké přítomnosti v médiích a účelově publikovaným průzkumům šlo především o dva klíčové faktory. Prvním z nich byl již před volbami zmiňovaný faktor volební účasti, která se nakonec vyšplhala k 79 %. Potvrdilo se tedy to, že k těmto regionálním volbám dorazili lidé, kteří k nim obvykle nechodí. A z větší části šlo o mladou generaci, která nemá příliš vyhraněnou katalánskou identitu a vidí v Ciutadans možnost energické, prozatím žádným skandálem nepoznamenané volby, která dokáže jinak poměrně tristní situaci mladé generace ve Španělsku nějakým způsobem změnit. Druhým důležitým faktorem pak bylo pak vyzobání velké části hlasů katalánské pobočky Lidové strany (PPC). Ta v posledních 20 letech pravidelně získávala okolo 10-13 % hlasů (12-19 křesel), ačkoliv ve volbách 2015 to bylo jen 8,5 % a 11 křesel. Letošní vskutku trapný výsledek 4,2 % a pouhé 4 mandáty je víc než známý. 


Lidová strana volby jasně prohrála a její lídr, Xavier García Albiol, se stal symbolem volebního smolaře. Pád jeho strany nádherně dokresluje případ Albiolova domovského města Badalony. Albiol zde byl v letech 2011-2015 starostou a ještě v minulých regionálních volbách zde PPC získala takřka 23 % hlasů. Letos to nebylo ani 9 %. PPC přišla v Katalánsku oproti volbám 2015 o takřka 200 000 hlasů a oproti těm z roku 2012 dokonce o 330 000 hlasů, což je jasným potvrzením katastrofické politiky Lidové strany vůči Katalánsku. Ačkoliv ani Ciutadans (kteří jsou v některých otázkách mnohem radikálnější) ani PSC nejsou nakloněny katalánské nezávislosti, obě strany přeci jen ve svých dlouhodobých ideových plánech mají návrhy na určitý posun v rámci katalánské autonomie, ať už jde o reformu financování či reformu španělské ústavy. Obě tyto záležitosti jsou v praxi takřka neproveditelné, ale je to zkrátka alespoň nějaká vize. Naproti tomu Lidová strana žádnou vizi pro Katalánsko nemá. Status quo, ideálně v nynější podobě uplatněného článku 155, to je jejich jediná nabídka. Lidová strana totiž na rozdíl od socialistů katalánské hlasy pro úspěch v celostátních volbách zkrátka nepotřebuje, proto se ani nesnaží. Propadák PPC v těchto volbách je tak více než zasloužený. 


Celkově vzato tyto předčasné volby posloužily jako určitý náhrada referenda, i když v něm by byly pouze dvě možnosti, zatímco volby nabízely i třetí variantu v podobě En Comú-Podem. K těm nakonec doputovalo 326 000 hlasů (7,46 %), zatímco dalších 50 000 (více než 1 %) vhodilo svůj hlas marginálním, ekologicky zaměřeným stranám. A to je poměrně významné číslo, když vezmeme v potaz, že pro blok hájící nezávislost hlasovalo celkem 2 079 340 osob, zatímco pro trojici hájící jednotu Španělska 1 902 061 osob. V takovém případě je téměř 400 000 hlasů, které se v otázce nezávislosti jasně nevymezily, poměrně významné množství, které by rozhodovalo. Volební účast takřka 80 % je ostatně podle některých politologů blízko jakémusi technickému stropu účasti - vždy se najde jisté procento lidí, kteří z různých důvodů volit nemohou nebo zkrátka nechtějí. Vysoká účast tedy potvrzuje, že výsledek reflektuje realitu země. Katalánsko je v otázce nezávislosti rozdělené, neboť tentokrát už se ona "tichá většina", jak o ní často mluví lídři prošpanělských stran, skutečně ozvala, avšak ani tak se neukázala být skutečnou většinou. A i když by se mohlo zdát, že po zpackaném vyhlášení nezávislosti někteří zastánci samostatnosti ochladnou, strany hájící nezávislost si v konečném počtu hlasů opět nepatrně polepšily. Ale to je ten známý efekt politiky Lidové strany. Dříve to byla určitá ironie či sarkasmus, ale každým dalším rokem se onen omílaný výrok stává větší a větší pravdou: "Skutečným motorem boje za nezávislost je sama Lidová strana, neboť nikdo jiný nedokázal svou politikou stvořit více zastánců nezávislosti."


A co bude dál? Jak už bylo mnohokrát řečeno, jsme zpátky na začátku. Strany hájící nezávislost sice mohou sestavit vládu, ale i to se nakonec může ukázat být slušným problémem. Do 23. ledna musí být svolán katalánský parlament a nejpozději 6. února by se mělo hlasovat o novém premiérovi. JxC, ERC a CUP sice mají 70 mandátů, jenže prozatím mohou počítat pouze s 62, neboť 8 nově zvolených poslanců je buďto ve vazbě nebo v exilu. A to je problém, neboť za současného stavu nemohou kromě jasně daných situací svůj hlas delegovat. Pobyt ve vězení či v exilu mezi těmito situacemi bohužel není. Proto i novoroční dění v Katalánsku bude jistě bouřlivé, ačkoliv všeobecně vzato se konflikt na nějakou dobu utiší, neboť soupeři si během podzimu vykolíkovali ring a poznali své limity.


Zastánce nezávislosti nyní čeká agenda rozdělená podle našeho názoru do tří fází. V první fázi bude třeba bedlivě pozorovat lednové dění a schopnost dát dohromady skutečně efektivních 68-70 hlasů v katalánském parlamentu. A hned poté, či spíše ještě předtím, se snažit o zmírnění účinků soudního rozměru celého problému. Hned po volbách totiž španělské soudy obvinily další katalánské politiky, takže jejich lednové výslechy mohou teoreticky zemi přinést další politické vězně (zde se hodí, coby dokonalý popis aktuální situace, zmínit pichlavý výrok katalánského politika za ERC Gabriela Rufiána, který na svém Twitteru napsal, že v současnosti je ve španělských vězeních více katalánských politických vězňů, než je poslanců Lidové strany v katalánském parlamentu). V první fázi tedy budou mít zastánci nezávislosti co dělat s roztáčející se soudní mašinérií. V druhé fázi pak půjde o nápravu škod, které v katalánských institucích zanechala aplikace článku 155 šp. ústavy. Nová vláda jistě bude chtít znovu uvést do provozu některé zrušené autonomní struktury (např. zahraniční delegace) či provést personální změny (např. návrat majora Trapera do čela Mossos d'Esquadra). A teprve až ve třetí fázi - tedy za několik měsíců nejdříve - se na stůl dostane otázka nezávislosti. Do té doby se strany budou muset zamyslet nad novými přístupy a strategiemi komunikace. A zejména komunikace směrem do zahraničí, neboť je takřka jisté, že dokud bude ve Španělsku vláda PP, žádného dialogu se v dané záležitosti nedočkáme. Zastánci nezávislosti tak budou muset bojovat zejména na dvou frontách - umět prodat svůj program v zahraničí a zároveň se kvalitní politikou v regionu snažit o další rozšíření řad svých stoupenců. Protože prozatím mohou počítat skutečně jen s přibližnou polovinou všech obyvatel Katalánska. A to k uskutečnění nezávislosti rozhodně nestačí.



Street art v barcelonských ulicích. Polibek smrti? (Foto: La Vanguardia)

Více informací a reflexe českých, španělských, katalánských a světových médií: