Desigual

Jednou ze současných světových ikon Katalánska je oděvní firma Desigual. Pestré a nápadité oblečení bylo po dlouhá léta exkluzivním zbožím za odpovídající vysoké ceny. V posledních 5 letech se však Desigual stává čím dál prestižnější a tím pádem i populárnější značkou. Ceny však zůstávají stejné... :-P

www.desigual.com

Historie Desigual se začíná psát v roce 1984, kdy bratři Christian a Thomas Meyerovi na Ibize vytvářejí první kousky do té doby ojedinělého oblečení. Opravdových globálních úspěchů však dosáhli až v posledních 5 letech, kdy se značka Desigual rozšířila do více než 70 zemí, přičemž svou tvůrčí i finanční základnu má v Barceloně. Kromě domovského Katalánska (Španělska) si svůj značkový hadřík Desigual můžete koupit například i ve většině zemí EU, v Japonsku, Rusku, USA, na Ukrajině či v Turecku a samozřejmě v České republice. Veliký Desigual Store naleznete v centru Prahy, vybrané modely se však dají potkat i v dalších městech jako Hradec Králové nebo Brno. Touto značkou se honosí dokonce i jeden obchůdek v Litoměřicích.

Nicméně, pokud vás toto pestrobarevné oblečení výrazně zaujalo, dvě dobré rady: 

1) Pokud máte naplánován výlet do Španělska, pořiďte si svůj Desigual radši tam, přijde vás to o dost levněji než v ČR.

2) I když se jedná o poměrně drahé zboží, jeho kvalita tomu občas zcela neodpovídá. Koupíte-li si například některý z populárních Desigual kabátů, mějte radši po ruce jehlu a nit a hlídejte si knoflíky.

Pokud vás Desigual toliko neoslovil, můžeme doporučit ještě jeho ryze katalánskou konkurenci - Custo Barcelona. Tato oděvní značka má podobný styl jako Desigual, což také vedlo k soudnímu sporu mezi těmito dvěma značkami, když návrhář a majitel Custo Barcelona nařkl Desigual z plagiátorství.

Web DESIGUAL          Web CUSTO BARCELONA

www.desigual.com

První výtah v Barceloně aneb Dolů po hasičském žebříku

Nedávno jsme si tu povídali o architektovi, z jehož nárysů vznikl Kolumbovský sloup na dolním konci Rambly. Kolumbův monument se stal v posledních dnech hvězdou katalánského zpravodajství. Nejprve díky připomínce, že právě zde byl nainstalován vůbec první výtah v Barceloně. Již tehdy v roce 1888.

Jeho modernější následníci se ve zprávách objevují z důvodů již méně slavných - když se pokazí. Prosím pozor, ona to totiž není moc sranda! Vy, kteří jste někdy měli to štěstí pozorovat Barcelonu právě z vrcholku Kolumbova monumentu, si asi dokážete představit, že z tohoto sloupu se nedá moc dobře slézt. Problém je ten, že samotný sloup je velice úzký a když ho spatříte poprvé (ale i podruhé, potřetí...), zkrátka řeknete si něco jako: "*****, tam se fakt vejde výtah???"

Efectivamente, výtah se tam vejde, ale je tak maličký, že naráz pojme jen průvodce a další tři pasažéry. A i to je dost pro tak malinkou klícku. Na vyhlídkovou plošinu Kolumbova památníku tedy vede pouze tento uzoučký výtah, žádné palácové schodiště ani postranní východy. Když se výtah zasekne, je lepší být dole...

A přesně to se také stalo včera. Už zase. Tentokrát si pohledů na Barcelonu dosyta užili čtyři turisté z Málagy a dva z Japonska. A když říkám dosyta, myslím tím celých šest hodin, co byli milý turisté uvězněni na vrcholku Kolumbova monumentu. Tomu se říká zážitková turistika, rozhodně budou mít doma o čem vyprávět. A toho materiálu na nějakou pěknou povídku! Nedá se než jim závidět :-)

Zavřít se na pár hodinek na jednom z vrcholů barcelonského skylinu se tak ode dneška stalo mým snem :-) Přitom existuje docela dost lidí, kterým se něčeho podobného "poštěstilo". Jednoho dne  roku 1968 zde jeden pár odmítl prožít bezesporu tu nejromantičtější noc svého života! Jako poslední toho dne vystoupali až na vrcholek, kde na ně obsluha výtahu jaksi pozapomněla a památku zavřela. Uvězněný pár však odmítl strávit noc tak blízko hvězdám a pomocí papírků s prosbou o pomoc (bez mobilů to nebyla taková sranda jako dneska...), které jako vlaštovky doputovaly až dolů ke svědomitým občanům, zburcovali hasiče. V roce 1976 už to byla jen a jen chyba výtahu. Konkrétně 8. září 1976 zůstalo na vrcholku Kolumbova monumentu 15 osob, z toho 4 děti. Jen díky štěstí v neštěstí se z toho nestala tragická záležitost - o těch 15 lidí ani tak nešlo, ti se čtyři hodinky pokochali panoramatem čerstvě postfrankistické Barcelony, ovšem těch dalších pět, kteří se zrovna nalézali ve výtahu, těm až tak dobře nebylo. Výtah se totiž utrhl a padal i s nákladem do hlubin. Naštěstí se tyto hlubiny daly změřit na pouhé tři metry... Kdyby padal ze samého vrcholku, již by to nebyla tak špásovná zpráva.

Tehdy v roce 1976 podobně jako včera zasahoval speciální gigantický jeřáb, jehož pomocí byli uvěznění dopraveni zpět na pevnou zem. Poslední zaznamenaný problémek z výtahem (tedy do včerejška) pocházel z 25. duben 2006, kdy se výtah pokazil a nahoře zůstalo 14 odvážných. Šikovní technici ho však do dvou hodin opravili, a tak tentokrát nebylo potřeba jeřábu. Obrázky ze včerejší záchranné akce zachycené v BarcelonaTV máte zde. Ať jsou inspirativní pro vaši fantazii!

www.btvnoticies.cat

Gràcies, Pep!

Máme za sebou jeden z nejpodivnějších týdnů v historii FC Barcelona. Prohra v domácím El Clásico, která bolela o to víc, že tentokrát nešlo nic svést na prasáctví Pepeho, Ramose či Marcela. Odvěký rival Real Madrid zkrátka vyhrát zaslouženě, jelikož předvedl lepší výkon. Během tří dnů Barça přišla i o Ligu mistrů po remíze 2:2 taktéž na Camp Nou, tentokrát po mnohem lepším výkonu, který však po zbytečném gólu do šatny a Messiho zahozené penaltě vygradoval v zoufalou bezmoc před soupeřovou šestnáctkou. I přesto se však ten večer na Camp Nou stalo něco neočekávaného - ta neuvěřitelná vlna podpory ze strany culés... Během tří dnů prakticky skončila sezona, ale fanoušci i přesto hráčům děkovali, byli na ně hrdí a bylo jim zcela jedno, že to tentokrát nevyšlo. Toto je totiž "espíritu del Pep".

A ten barcelonské fanoušky šokoval do třetice. Ačkoliv sám říkal, že se rozhodl již na počátku sezony, nikdo z hráčů ani fanoušků by si ještě před týdnem nedokázal představit reálnost odchodu Pepa Guardioly. Již od čtvrtečního odpoledne však bylo jasno, že páteční tisková konference nepřinese Barceloně mnoho radosti. Pep Guardiola, nejlepší trenér, kterého zatím kdy FC Barcelona měla, končí.

Za ty čtyři roky toho udělal pro Barcelonu jako jen málokdo. Dokázal sestavit jeden z nejúžasnějších týmů historie a učinit každý zápas pro fanoušky jedinečným. Dokázal si získat srdce snad všech fanoušků Barçy a znovu je naučil být na svůj tým patřičně hrdý. Já osobně jsem se o fotbal nikdy až tak moc nezajímal. Ve srovnání s hokejem byl totiž dost nudný! 90 minut pořád jen sem a tam, gól padne sotva jeden nebo dva... Ale když už jsem se tak najednou tehdy v roce 2008 opět dostal do milované Barcelony a každičkou minutou vstřebával její kulturu, historii a život, návštěva zápasu FC Barcelona musela být samozřejmostí. A tak jsem poprvé v životě šel na fotbal. Byl to snad druhý zápas Guardioly coby trenéra a já se tísnil až úplně nahoře na sedadlech, na něž snad ani nelze dohlédnout z hrací plochy. Ale byl to neuvěřitelný zážitek. Během 90 minut jsem se naučil barcelonskou hymnu a spolu s dalšími desetitisíci zažíval euforii vítězství v nastaveném čase. Jsem Pepova generace, předchozí dekády FC Barcelona jsem nijak zvlášť neprožíval, takže nemůžu dobře srovnávat, ale vzhledem k tomu, co říkají ti, kteří srovnávat mohou, byl jsem tehdy u zrodu té nejlepší Barçy v historii.

Pep si všechny získal již během první sezony. Vyhrát všechny tři důležité trofeje a potupit Real na jejich vlastním hřišti výsledkem 2-6 pro Barçu... od trenéra nováčka hodně slušný výkon, ne?

Ale "Pep team" pokračoval a s příchodem Josého Mourinha do Realu získávalo El Clásico čím dál větší náboj - Barça v nich reprezentovala svůj úžasný útočný fotbal, zatímco Mourinhův Madrid vynikal antifotbalovými defenzivními praktikami a mnohdy brutálními fauly. V listopadu 2010 slavná "manita", Mourinho ve své premiéře na lavičce merengues dostal příděl 5-0. To nejlepší ale mělo teprve přijít. Fantastický konec sezony 2010/2011 se nesl ve znamení 4 vzájemných zápasů! Čtyřikrát El Clásico a neskutečné oslavy až do ranních hodin na Ramblas a Plaça Catalunya. Copa del Rey se sice odporoučela do rukou nešikovných madridistů, kteří ji pak nechali rozjezdit autobusem, nicméně dvojzápas v Lize mistrů a hodně emotivní vyřazení Realu dovedlo Barcelonu k druhému titulu Champions League během tří let! Na Canaletes se slavilo jako ještě nikdy, Plaça Catalunya byla plná culés a všude zněly dnes již klasické pokřiky:

"¡Madrid, cabrón, saluda al campeón!"

"Madrid se quemaaaaaaaa, se quema Madriiiid."

"Olele, olala, ser del Barça es el millor que hi ha."

"¡Ese portugués, hijo puta es!"

Ach, tak krásné časy to byly... Všechny ty krásné oslavy v centru Barcelony, v barech Eixamplu nebo jen doma u televize. Všechny ty nervy, vykřičené hlasivky, okousané nehty a srdeční zástavy. Za to vše můžeme děkovat především jednomu člověku. A tím je Pep Guardiola. On byl tím, kdo vytvořil tuhle Barçu a kdo nám přinesl tolik nezapomenutelných okamžiků, na které budeme do konce života s láskou vzpomínat. Ta etapa je teď u konce. Pep zaslouženě odchází, přeci jen si nešlo nevšimnout, jak moc ho ty čtyři roky proměnily. Už nikdy neuvidíme stejnou Barçu, ale můžeme se těšit z toho, že jsme byli její součástí a že jednou za mnoho let na ni budeme pamětnicky vzpomínat.

Gràcies, Pep!

Ať se daří Titu Vilanovovi, je dobře, že tým v nové sezoně povede právě on a ne žádný "koupený" cizí trenér. A třeba jednou... za pár let, až Pep znovuobjeví ztracenou radost z trénování, třeba zažijeme "Pep team II"...

José "Josep" Guardiola (1930 - 2012)

Pro fanoušky FC Barcelona musel být letmý pohled na dnešní titulky informačních serverů docela šokující. Inu, když titulek hlásá, že zemřel Josep Guardiola...

Je škoda, že se (v ČR ne)známému zpěvákovi věnujeme až nyní, v den úmrtí. Je to už nějaký ten pátek, co jsem při pravidelném katalánofilním brouzdání po vlnách internetu překvapeně narazil na Josepa Guardiolu. Ovšem ne toho, jehož bychom si asi všichni představovali, v Katalánsku totiž až do dneška žili dva významní nositelé tohoto jména! Tím bezesporu celosvětově méně známým byl 81letý zpěvák José Guardiola, v katalánském kulturním prostředí však znám jako Josep Guardiola.

Narodil se v roce 1930 a již od malička se věnoval hře na housle. Později se však čím dál víc prosazoval svým hlasem a v 50. a 60. letech se stal skutečným idolem především v Latinské Americe i Španělsku coby takzvaný "crooner" (zpěvák pomalých romantický písní - slaďáků). Jinými slovy takový španělský Bing Crosby nebo Frank Sinatra. Jako perličku, když už tu byla řeč o fotbale, můžeme dodat, že Josep Guardiola byl velkým fanouškem barcelonského klubu RCD Espanyol, pro který složil také jeho první hymnu. Zemřel 9. dubna 2012.

Ricardo de Baños - Barcelona en tranvía (1908)

Od dubna se opět můžete těšit na velkou záplavu článků o Katalánsku, Barceloně a vším s tím spjatým. Coby malou ochutnávku nabízím nostalgické ohlédnutí za Barcelonou před sto lety. Nádherné záběry pořídil jeden z průkopníků španělské kinematografie Ricardo de Baños.

P.S. Na druhém videu k dispozici pěkné srovnání stejných míst v roce 1908 a 2008...

Architektonický klan Buïgasů

Katalánsko ve světě proslulo mnoha skvělými architekty jako Gaudí, Puig i Cadafalch nebo Domènech i Montaner. I o nich se tu bude časem psát. Nicméně podobu Barcelony, jak ji dnes známe, tvořila i řada jiných, méně známých architektů. Dnes se podíváme doslova na rodinný klan, který jsem si dovolil nazvat podle dvou hlavních představitelů rodu - otce a syna Buïgasových. A nevěřili byste, co vše mají tito pánové na svědomí...

GAIETÀ BUÏGAS I MONRAVÀ (1851 - 1919)

Hned nejstarší člen "klanu" Gaietà Buïgas se proslavil dvěma skutky: za prvé zplodil slavnějšího syna Carlese, autora Magické fontány na Montjuïcu, a za druhé vyprojektoval slavný kolumbovský sloup Monument a Colom na konci/začátku Rambly. Už z tohoto důvod bych ho rád vyzdvihl, jelikož si myslím, že je historicky nefér, aby na rozdíl od svého syna odpočíval v zapomnění. Řekněte sami, co se vám při vzpomínce na Barcelonu vybaví spíš - socha Kolumba tyčícího se nad Ramblou nebo zpívající a barvami oplývající Font màgica na úpatí Montjuïcu???

Pro mne osobně jsou to tedy stejně hodnotné a stejně neodmyslitelné symboly Barcelony. Proto tedy vězte, že Gaietà Buïgas, rodák z Cerdanyola del Vallès, byl oním člověkem, který mezi lety 1883 a 1888 vytvořit slavný kolumbovský monument, jenž k Barceloně patří stejně jako moře, Rambla, Camp Nou nebo Sagrada Familia. 

Kromě slavného monumentu je Gaietà Buïgas dále autorem několika domů v Cerdanyola del Vallès, tržnice v Sitges a také projektoval několik budov Uruguayi.

CARLES BUÏGAS I SANS (1898 - 1979)

Jak je patrno, Carles se potatil. Studium inženýrství pro něj byla jasná volba, i když klasickým architektem se nakonec nestal. Carlese Buïgase totiž bavily fontány a osvětlování. A právě díky němu má Barcelona jednu z nejznámějších a nejkrásnějších fontán na světě - la Font màgica. Je tedy pravda, že v dnešní době všemožných efektů a moderních technologií už barcelonská fontána nepůsobí jako z jiného světa, nicméně je třeba brát v potaz, že svou efektní světelnou a hudební show předvádí již od roku 1929! Mimochodem, je docela zajímavé, že otec i syn stvořili dva výrazné symboly jediných barcelonských světových výstav (jejichž dnešní obdobou je EXPO) - Kolumbův monument u příležitosti výstavy v roce 1888 a Magická fontána coby lákadlo výstavy 1929.

Buïgasovo světelné umění, pro které katalánský spisovatel Eugeni d'Ors vymyslel přízvisko aiguallum, pak se svým autorem cestovalo po celém světě. Kromě nasvětlení různých budov doma i ve světě si Carles Buïgas našel čas na psaní a publikoval několik literárních počinů. Avšak ještě na jedné stavbě se tento Katalánec podílel! Celá planeta ho zná coby tvůrce zmiňované fontány, ale tak nějak se zapomíná na jeho další dílo, které sice nebudí tak úžasné estetické vjemy, ale barcelonský přístav si bez něj stěží představíte... Ano, Telefèric del Port, barcelonská visutá lanovka spojující přístav s parkem na Montjuïcu ztělesněná dvěma věžemi - Jaume I a Sant Sebastià. Možná že právě tady se skrývá Carlesova sláva, na rozdíl od svého otce totiž postavil sloupy dva. A dva je víc než jeden... :-))

EDUARD MARIA BALCELLS I BUÏGAS (1877 - 1965)

O Eduardu Balcellsovi jsme se bavili již minule coby o tvůrci Casa Tosquella. Balcells z našeho pohledu tvoří jakýsi mezičlánek mezi svým strýcem a svým bratrancem, ovšem jejich slávy se mu dosáhnout nepovedlo. K architektuře a stavitelství ho přivedl právě strýc Gaietà, jenž ho jako malého brával ke stavbě Kolumbova monumentu. Tam to Eduarda chytlo a malý chlapec už věděl, čím chce být, až bude velký. Casa Tosquella se stala asi jeho nejvýznamnější stavbou v katalánské metropoli. A taky jednou z mála dochovaných. Jeho nejcennější modernistické domy se však nachází v Sant Cugat del Vallès: Casa Lluch (1906) a Casa Generalife (1919).

MANUEL JOAQUIM RASPALL I MAYOL (1877 - 1937)

Posledně jmenovaný je tak trošku mimo, ale vzhledem k jeho drobnému rodinnému vztahu s Eduardem Balcellsem ho sem taktéž zařadíme. Se svým příbuzným má i mnoho společného - narodili se ve stejný rok, oba se pohybovali mezi dvěma architektonickými styly, modernismem a noucentismem, a také spolu chodili na architekturu. Můžeme najít ještě paralelu. Podobně jako Carles Buïgas se specializoval na fontány a osvětlení, Joaquim Raspall se zase zajímal o divadlo. A taky jich v Barceloně pěknou řádku postavil. Bezesporu tou nejvýraznější stavbou se stalo varieté El Molino (1913) - obdoba pařížského Moulin Rouge, nejslavnější barcelonský kabaret. V roce 2010 byla tato instituce po velké rekonstrukci znovu otevřena, od původního autora si však dodnes zachovala pouze fasádu.

Casa Tosquella (1906)

Poměrně smutný osud prožívá v posledních letech nepřehlédnutelný dům na křižovatce ulic Ronda de General Mitre, Vallirana a Ballester. Modernistický dům z roku 1906 má totiž hned dva velké problémy - chátrání a okupas.

Zajímavá stavba vznikla už v roce 1889, kdy si tuto parcelu v Sant Gervasi zvolil architekt Antoni Tosquella pro vznik své letní rezidence. Roku 1906 pak architekt Eduard M. Balcells provedl rozsáhlou rekonstrukci, která dala místu dnešní podobu. Casa Tosquella má dvě patra, dva různé vchody a může se kromě zajímavé fasády chlubit i krásnou vnitřní výzdobou. Tedy spíše mohla...

I když se stavbě v roce 1974 dostalo určité památkové ochrany a zachránilo ji to tak od zbourání, zub času na domě zanechává své stopy. A nenapomáhá tomu ani současná situace, jelikož část domu již několik let slouží jako brloh "okupas" (španělský termín pro squatery). Casa Tosquella docela slušně dojíždí právě na španělské zákony, které okupas poměrně solidně chrání. Partička Albánců a dalších cizinců tu tak sídlí již třetím rokem a kromě neustálého nepořádku a vybydlování objektu jim prošla už i vražda při jedné z potyček, které se v okupovaném přístavku odehrály. Tehdy to sice bylo impulzem k drobnému zákroku policistů, avšak když už deset okupas vyrazíte dveřmi a následně je zabetonujete, dalších dvacet se jich vrátí oknem...

Maria Dolors Castells i Tosquella (81), dcera původních majitelů, která se v domě narodila a chce tu i dožít, tu tyto nezvané sousedy musí trpět již tři roky a jak sama říká, v noci radši bdí, aby její povedené sousedy nenapadlo vloudit se k ní a ukrást i zbytek cenného v domě. Toho už ostatně není mnoho, protože kromě okupas v domě řádí i čas. Důchodkyně ani její rodina nemají na opravu, a tak již mnoho architektonicky cenného vnitřku domu nenávratně zmizelo - ať už se jedná o tapety či některé další dekorativní prvky, nábytek nebo schody vedoucí do dvou věží. Maria Dolors už v historii jednou dům zachránila a nyní ho brání před hordami východních nájezdníků. Ani tak to ale zatím s touto architektonickou perlou čtvrti Sant Gervasi nevypadá příliš optimisticky...

Fotky použity z webu: https://sites.google.com/site/barcelonamodernistaisingular/, kde najdete také spoustu dalších nejen z Casa Tosquella.

Enriqueta Martí - upírka z Ravalu

Koncem února si v Barceloně připomněli stoleté výročí jedné z nejtemnějších kapitol historie města. 27. února 1912 byla zadržena Enriqueta Martí, krvelačná bestie, postrach malých dětí a masová vražedkyně. Její příběh přitom neodhaluje pouze jednu zvrácenou duši, ale řádně prohnilou společnost té doby. 

Enriqueta Martí se narodila v roce 1868 v Sant Feliu de Llobregat (necelých 10 km od Barcelony) a tak jako mnoho mladých dívek v té době se i ona vydala hledat štěstí do katalánského hlavního města. I její další osudy nebyly v dané době ničím neobvyklým - začala jako chůva a dopracovala se až k prostituci. Jejím hlavním rajónem byla, jak jinak, čtvrť Raval. Zde také bydlela, na ulici carrer de Ponent (dnes carrer de Joaquin Costa), číslo 29. Byt, který v tom domě obývala, se však brzy změnil na hotová jatka.

Enriqueta Martí

Kromě šlapání si totiž Enriqueta začala přivydělávat unášením a prostituováním malých dětí, o které byl v tehdejší době značný zájem. Jak zvrácená a odporná asi musela být barcelonská společnost na počátku 20. století? V té době se mezi barcelonskou smetánkou taktéž věřilo, že dětská krev pomáhá kupříkladu od tuberkulózy, a tomuto "trendu" se Enriqueta Martí dokázala víc než nechutně přizpůsobit. Děti, které unášela nebo sbírala z ulic, nejen prostituovala, ale také zabíjela. Již tehdy bylo jasné, že se něco změnilo - z řadové šlapky Enriqueta najednou vystřelila až do lóží barcelonské opery Liceu, kde po večerech často předváděla nákladné luxusní róby a získávala "kontakty". Takto řádila několik let, a obětí tak může mít na svém vrubu desítky. Tato zlá paní je pravděpodobně největší sériovou vražedkyní v katalánské i španělské historii. Až v únoru 1912 se vše pomalu provalilo. Enriqueta unesla malou Teresitu Guitart, kterou uvěznila ve svém bytě. Holčičky v tu chvíli již bez vlasů si však všimla pozorná sousedka, jež pomohla zburcovat místní ozbrojené složky. 27. února 1912 se na světlo světa dostaly mnohé z hrůz, které se v několika bytech v Ravalu děly. Teresita Guitart společně s další malou holčičkou Angelitou byly na poslední chvíli zachráněny a Enriqueta Martí uvězněna. V bytech, které vražedkyně střídavě obývala, se našlo mnoho krvavých stop, dětské kosti a mnoho dalších nechutností, které z dětských mrtvolek vyráběla. Mimo jiné byl také nalezen seznam barcelonské smetánky, na niž ihned padlo podezření z objednávek těchto odporných zločinů. Jak už to ale bývá, celá záležitost se tak nějak smetla ze stolu.

Pomohlo jistě i to, že sama Enriqueta nikdy neprozradila byť jen jediného zákazníka. Navíc po několika pokusech o sebevraždu se ani nedočkala rozsudku a mnoho tajemství si odnesla do hrobu. Zákony vězení jsou totiž neúprosné a Enriquetě se za její činy dostalo odplaty: 12. května 1913 zemřela po brutálním lynči od svých vezeňských kolegyň. Spekuluje se ovšem také, že tento lynč byl na objednávku barcelonské honorace, která se stále bála prozrazení z úst dětské vražedkyně. Tak dopadla jedna z nejtemnějších kapitol barcelonské historie. Tehdejší kriminalisté potvrdili minimálně 12 obětí, avšak počítá se, že Enriqueta Martí zavraždila možná až několik desítek dětí.

Dnes tuto smutnou historii připomíná pouze několik knih, například El misterio de la calle Poniente (Fernando Gómez) nebo Los diarios de Enriqueta Martí (Pierrot). Výše zmiňovaný byt dodnes existuje a paní, co v něm bydlí, vypadá, že s jeho historií nemá žádný problém... více zde. 

Castell de Sant Marçal

Zdroj: www.castelldesantmarsal.com

Pokud studujete na Universitat Autònoma de Barcelona (UAB) a nudí vás věčná šeď a nevzhledná architektura jejího kampusu poblíž Cerdanyola del Vallès, vyrazte si na malý výlet za hranice kampusu. Jen kousíček od univerzity se nachází krásný zámeček Castell de Sant Marçal. 

Jeho historie sahá až do 11. století, kdy v těchto místech stál kostel Sant Marçal. O zámečku pak dokumenty hovoří až v průběhu století dvanáctého. Od 13. století patří rodině Marimonů, později  rodině markýze z Cerdanyoly. To také znamená, že sídlo není až tak přístupné, jak by si výletníci přáli, nicméně často se zde pořádají různé bankety či svatby. Pokud tedy máte slušnou sumu peněz, určitě nebude problém si tento zámeček pořídil jako kulisu nějaké pamětihodné události. Více se ostatně dozvíte přímo na webu: www.castelldesantmarsal.com. Ať už z něj uvidíte cokoliv, je to rozhodně nejhezčí stavba v okolí univerzity a rozhodně příjemnější výlet na volnou hodinu než například procházka po marginálním sídlišti v Badia del Vallès.

1. RENFE (Cerdanyola - Universitat)
2. Castell de Sant Marçal

29-F: Studentské protesty na katalánský způsob

Výjimečné datum 29. února bylo tento přestupný rok především ve znamení studentských protestů. A to nejen v České republice, ale hlavně v Katalánsku. V Česku probíhá Týden neklidu především kvůli ohrožení akademických svobod, i když podle mého názoru se na této vlně veze mnoho odpůrců školného, proti kterému však protesty až tak namířeny nejsou. Ale řekněme si to upřímně, o peníze jde určitě taky.

Zdroj: Barcelona Televisió

Co se týká katalánských protestů, tam o ně jde především. Katalánská vláda stále víc a víc škrtá a sektor vzdělávání přichází o stále větší množství peněz. No, škrty se ostatně daly čekat, když se k vládě dostane pravice, ale teď už je asi pozdě nad tím hořekovat. Faktem je, že španělské (katalánské) protesty by alespoň v rámci mezí měly být vzorem pro ty české. Protože, řekněme si upřímně, procházka pár tisícovek studentů ulicemi Brna nebo Prahy není nikterak závratným činem i přes nepřízeň počasí. Jednoduše taková forma protestu nikoho nedojme a jen těžko něco změní. Forma protestů v Katalánsku je mnohem radikálnější, byť výsledky přináší zhruba stejné, jelikož v Barceloně jsou ostré protesty častější a společnost je tak na ně zvyklá. Dokud čeští studenti nezačnou stávkovat a zavírat se na univerzitách, nijak zvlášť se svým hloupým ministrem nepohnou.

Barcelona tedy v den s tak zvláštním datem 29. února 2012 zažila další silnou vlnu studentských protestů se vším všudy. Desetitisíce rozhořčených studentů, hořící popelnice, poničilo se pár aut (hlavně těch policejních) a mossos zase rozdali pár tvrdých ran obušky. Prostě taková ta barcelonská klasika, na kterou už si všichni zvykli. Právě proto, že jsou v Barceloně takové protesty poměrně časté, nedá se od nich mnoho čekat. Krize je krize. Nicméně udělat stávku, zavřít se na univerzitě, přerušit provoz na důležité dopravní tepně, to jsou klasické zbraně západních studentů. Tomu bychom se měli přiučit, lépe by se bojovalo za akademické svobody...

www.btvnoticies.cat