18. 8. 2017

17/08/2017: Islámský teror v Barceloně

Zatímco místní si v půlce srpna užívají vytoužených prázdnin daleko od milované Barcelony, ulice katalánské metropole tehdy pravidelně zaplavuje vlna turistů ze všech koutů světa. Ve městě se nedějí žádné velké události snad jen s výjimkou týdenních slavností ve čtvrti Vila de Gràcia. Zkrátka pohodové léto, které však vezme za své v jediném okamžiku. 17. srpna 2017 v 16.50 totiž Barcelona zamířila na nelichotivý seznam evropských metropolí, jež se staly místem úspěšného teroristického útoku.

Improvizovaná pieta na místě, kde barcelonský útok skončil (Foto: 18/08/2017)

Právě pro řadu návštěvníků byl barcelonský útok nečekaným překvapením, bleskem z čistého nebe. Vždyť právě oblast Katalánska v několika uplynulých letech nejvíce těžila ze strachu Evropanů, kteří při výběru letní dovolené u moře začali zcela vážně zvažovat bezpečnostní rizika, čímž takřka potopili turistický sektor na egyptském či tureckém pobřeží. Proto nyní mnozí ještě stále nemohou uvěřit, že islámský terorismus zasáhl po Paříži, Londýnu či Bruselu i Barcelonu. Zasvěcení však vědí, že podobný útok byl už delší dobu na spadnutí. Vlastně je tak trochu zázrak, že k němu minimálně v právě probíhající dekádě ještě nedošlo. Zázrak a dobrá práce místní policie... tedy až do včerejška. 

Každý, kdo je alespoň základně obeznámený s bezpečnostní situací v Katalánsku, totiž ví, že region už dlouhá léta patří mezi největší centra evropského džihádismu. Radikální muslimové v Barceloně a okolí působili ještě před 11. zářím 2001, nicméně jejich činnost nabrala na síle zejména v poslední dekádě. Je veřejným tajemstvím, že barcelonská čtvrť Raval či barcelonské předměstí Santa Coloma de Gramenet jsou skutečnými hnízdy islámských radikálů, kde se často nevědomky setkáte s příslušníky ISIS. Vysoká koncentrace přistěhovalců z muslimských zemí v těchto místech pro radikály znamená nejen dokonalou skrýš ale i perfektní výchozí bod pro rekrutování dalších džihádistů. Stejně jako je veřejným tajemstvím, že americký konzulát v katalánské metropoli je pro změnu hnízdem špionů, odkud CIA řídí mnoho svých evropských operací proti islámskému terorismu. Po celém Španělsku se nyní pohybuje minimálně tisícovka radikálů, kteří jsou v hledáčku tajných služeb coby potenciální teroristé.


I z těchto důvodů je Barcelona logickým a snadno dostupným cílem teroristů. Španělské tajné služby už léta varují před možností útoku v Barceloně, přičemž jasně identifikované jsou i místní cíle: La Rambla, Sagrada Família a barcelonské metro. Jak už jsme předeslali, je takřka zázrakem, že k prvnímu teroristickému útoku islámských radikálů došlo v Barceloně až nyní, v srpnu 2017. Katalánská metropole má přitom historicky s terorismem všeobecně dosti obsáhlé zkušenosti. Doposud nejtragičtější útok se tu odehrál v červnu 1987 pod taktovkou baskické teroristické skupiny ETA v obchodním domě Hipercor, kde zahynulo 21 osob. Islámské radikály se ale místním policejním složkám dařilo držel dlouhou dobu na uzdě, a to zejména díky skvělé práci katalánské autonomní policie Mossos d'Esquadra a jejich schopnosti kooperace se španělskými kolegy. V uplynulých letech tak bylo zmařeno často už v samém zárodku mnoho plánovaných teroristických útoků, o řadě z nich se veřejnost nedozvěděla a nejspíš ani nikdy nedozví. Každoročně v Katalánsku proběhne několik protiteroristických zátahů, při nichž jsou zadrženy desítky radikálů plánujících útoky či spolupracujících nějakým jiným způsobem s teroristy působícími na Blízkém východu.


Doposud tedy katalánský model multikulturní společnosti, která je otevřená všem bez výhrady, fungoval, neboť do regionu dokázal přitáhnout spoustu šikovných osob, zatímco s nimi příchozí "černé ovce" si dokázal ohlídat. Tedy až do nynějška. Zatím neznáme všechny podrobnosti včerejších útoků, nicméně už teď je jasné, že na rozdíl od v poslední době rozšířených útoků tzv. vlků samotářů, jimž se dá jen těžko předejít, byl barcelonský útok součástí delší dobu plánované akce, která měla být zakončena mnohem hrozivějším útokem s pomocí výbušnin. Jen pravděpodobná neschopnost teroristů nakonec vedla k tomu, že se ze zoufalství rozhodli pro jednodušší plán B, v posledních měsících tolik oblíbený útok vozidly na bezbranné chodce. Podle dosavadních informací tedy v Katalánsku operovala celá teroristická buňka odhodlávají se k činu několik měsíců. V tomto případě tedy policejní a další bezpečnostní složky zaspaly, a tak v roce 2017 ani Barcelona neunikla hrozbě islámského terorismu.


 


Centrální bulvár La Rambla považuje řada lidí za jeden z největších symbolů Barcelony. Více než kilometr dlouhá promenáda učaruje snad každému návštěvníkovi katalánské metropole. Asi největší poklonu jí svého času vysekl slavný španělský básník Federico García Lorca, jenž prohlásil, že Rambla je jediná ulice na světě, která by neměla mít konce. V posledních letech se ulice stala také symbolem rozbujelého turismu. "Domácí" se dnes Ramble vyhýbají, neboť ji již dokonale ovládli turisté. Ostatně neni nic výmluvnějšího než celková bilance obětí včerejšího teroristického útoku - mezi mrtvými a raněnými se nachází lidé ze 34 různých zemí, přičemž španělský pas vlastní či vlastnilo jen minimum z nich.

Dnes ráno se na Ramblu pomalu začal vracet život. Lidí ubylo jen lehce, ale dopolední atmosféra byla opravdu jiná. Turisté se šourali sem a tam, v horní části bulváru jim pak zdatně sekundovaly desítky novinářů, kteří se do města ihned sjely. Ale nezvyklé bylo to ticho. Možná tomu napomohl i dočasný zákaz vjezdu automobilů, nicméně pokud Ramblu trochu znáte a dnes dopoledne jste ji navštívili, to ticho bylo zcela ohlušující. Na několika místech vznikly improvizované pomníčky obětí, u nichž se opakovaly scény, které tak dobře známě z Londýna, Bruselu, Paříže...  Určitá zadumaná osamělost Rambly najednou kontrastovala se zaplněným centrálním náměstím Plaça de Catalunya, kde byla přesně ve 12.00 minutou ticha uctěna památka zesnulých při včerejším atentátu. Většina španělských politiků opustila své prázdninové plány a okamžitě se vydala do Barcelony. V ukázce jednoty se tak vedle sebe sešli představitelé všech významných španělských politických stran, představitelé katalánské vlády i barcelonské radnice, španělský premiér Rajoy a v čele i samotný španělský král Felipe VI. A za nimi desítky tisíc dalších, většinou obyvatel Barcelony, s hrdým pokřikem "No tinc por!" (česky: Nemám strach!).

Poté se část davu vydává po Ramble dolů k přístavu. I toto už moc dobře známe. Podobný útok lidi semkne. A tento paradoxně přispěl k tomu, aby se Barceloňané zase jednou v klidu vydali na svou Ramblu, kterou ještě před pár dny považovali za ztracenou ve prospěch opilých a na veřejnosti močících nevychovaných turistů. Teď se v klidu procházejí po Ramble, kterou možná navenek zavrhli, avšak uvnitř ji stále milují, neboť je nedílnou součástí jejich města. Občas se zastaví a položí květinu. Někteří popojdou k některé z desítek hlídek a poděkují policistům za rychlou reakci během včerejšího útoku. Pak se opět ozývá hromové "No tinc por!". Přesně takové dopoledne město potřebovalo. A jako již mnohokrát v barcelonské historii i nyní jde život dál. Ještě neuplynulo ani 24 hodin od útoku a život na Ramble se opět vrací do starých kolejí. A zítra... život půjde dál, jako by se nic nestalo.


8. 8. 2017

#BCNStreetArt: Me Lata

Barcelonský Raval je jednou velkou galerií pouličního umění. Při procházce v této čtvrti jste už zákonitě museli narazit na velmi originální projev street artu, který v sobě zároveň nese více či méně hluboká poselství. Zamilované zprávy či nejrůznější životní postřehy a přitom žádné graffiti. Tato dvojice umělců sice také pracuje s plechovkami na zdi, ale krapet jinak...

Barcelona, květen 2017 (Foto: Instagram)

Originální barevné nápisy na nejrůznějších plechovkách a konzervách se několik posledních let objevují zejména v barcelonské čtvrti Raval, byť občas se s nimi můžeme setkat i na dalších místech centra katalánské metropole. Podobně jako u řady jiných pouličních umělců je totožnost toho, který barcelonské ulice oživuje barevnými plechovkami přilepenými na šedivé zdi, tak trochu záhadou. Alespoň pro veřejnost. Už více než rok však máme alespoň rámcovou představu, kdo za tímto uměleckým projektem stojí.

Původně především zamilované nápisy ostatně nemohly vzniknout jinak než z velké lásky. Nemají žádné umělecké jméno, na Instagramu je naleznete pod zkratkou me_lata, neboť jejich preferovaným podpisem jsou plechovky samotné. Ti dva se poznali jednoho odpoledne na Sant Jordi (katalánský svátek zamilovaných) na stánku, kde prodávali růže. Když se seznámili, on studoval umění, ona zase trávila dny malováním v ulicích. Odtud už byl ke street art jen krůček. Plechovky přijali za své coby element typický pro Raval, kde se oba pravidelně pohybovali. V bláznivém opojení zamilovanosti si slíbili, že nebude dne, kdy by si prostřednictvím plechovek nevyjádřili, co k sobě cítí. Dnes už se jejich rodinka čile rozrůstá, takže čas věnovaný street artu poněkud ubyl. Navíc někdo musí platit účty, a tak se on živí jako kuchař, zatímco ona po mateřské sporadicky pracuje jako freelance návrhářka. Jen ve volných chvílích se tak mohou věnovat své umělecké vášni.


Podobně jako u graffiti není ani jejich činnost zrovna legální. Ale za to vzrušení to prý stojí. Zatímco dřív pracovali jen po nocích, dnes nová poselství instalují za bílého dne při procházce s kočárkem. Za několik let, co se o jeden z nejoriginálnějších projevů pouličního umění v Ravalu starají, vyzdobili barcelonské ulice již stovkami děl. Některá z nich přečkala celé roky, některá mizí velmi záhy. Základním receptem pro dlouhou výdrž plechovkové mozaiky je kromě jejího  umístění do značné výšky i tajné superlepidlo, díky němuž některé z děl zdobí barcelonské uličky už více než tři roky. Nechť je tedy neopustí inspirace a svými dílky prozařují nudnou šeď ravalských uliček ještě hodně dlouho!

"Takový je život: plný světla, plný barev, květ, jenž se otvírá vprostřed tvého srdce",
červen 2017 (Foto: Instagram)

Umělci při práci, červen 2017 (Foto: Instagram)

:-)


7. 8. 2017

Gamperův pohár

Hans Gamper (1877-1930)
Již od roku 1966 se každý srpen v Barceloně hraje o tzv. Gamperův pohár. V současnosti jde o trofej, jež se uděluje vítězi přátelského utkání mezi domácím klubem FC Barcelona a pozvaným zahraničním mužstvem. Turnaj s více než padesátiletou historií se bude konat i letos, a to s velmi speciálním hostem.

Gamperův pohár, nesoucí svůj název po zakladateli katalánského klubu Hansi Gamperovi, je od roku 1966 jakýmsi vrcholem letní přípravy fotbalového týmu FC Barcelona. Katalánský klub tak svým fanouškům obvykle poprvé představuje letní posily. Kupříkladu v roce 1982 přihlíželo Maradonovu debutu na Camp Nou 110 000 diváků. Obvykle se na zmiňovaném stadionu odehrává okolo poloviny srpna, i když dvakrát ve své historii (1990 a 1996) byl kvůli stavebním pracím na barcelonském svatostánku přeložen na stadion na Montjuïcu.  V letech 1966-1996 se celý turnaj odehrával ve formátu čtyř mužstev se dvěma semifinálovými utkáními a následným finálovým zápasem, od roku 1997 se hraje v současném formátu jediného zápasu, v němž Barça hostí vybraného zahraničního soupeře. Během starého formátu se turnaje několikrát zúčastnily i kluby z Československa - Slovan Bratislava (1969, 1977), Spartak Trnava (1975) a Sparta Praha (1976).


Obvyklým vítězem utkání je samozřejmě domácí celek. V 51 ročnících (1966-2016) zvítězil FC Barcelona celkem 39x. Jediným dalším klubem, který Gamperův pohár ovládl několikrát, je německý 1. FC Köln (vítěz v letech 1978 a 1981). Naposledy Barça Gamperův pohár prohrála roku 2012 (podlehla italskému UC Sampdoria). Nejčastějšími soupeři katalánského klubu bývají týmy z Německa, Anglie, Itálie, Argentiny a Brazílie. Zejména v 70. letech 20. stol. Barça zvala mnoho týmů z východu Evropy. Mezi nejpamátnější utkání turnaje se řadí jednoznačně vysoká barcelonská vítězství nad argentinským klubem Boca Juniors (9:1 roku 1984) či nad brazilským FC Santos (8:0 roku 2013). Historické tabulky střelců ovládají se sedmi brankami v barcelonském dresu Asensi, Begiristain, Stojčkov a samozřejmě Leo Messi.

Pozvánka na Gamperův pohár 2017 - na původním plakátu ještě s Neymarem (druhý vlevo), který mezitím
přestoupil do PSG. (Foto: www.fcbarcelona.cat)

GAMPERŮV POHÁR 2017
Letošní 52. ročník Gamperova poháru se ponese ve znamení souboje ale především solidarity s brazilským týmem Chapecoense, jenž se dostal do širšího povědomí světové veřejnosti 28. listopadu 2016 v souvislosti s tragickým neštěstím letu LaMia Airlines 2933. Na palubě letadla, které se zřítilo v Kolumbii, se nacházelo 77 osob, z nichž jen šest nehodu přežilo. Mezi mrtvými byla kromě posádky takřka padesátka hráčů, funkcionářů a členů realizačního týmu tohoto brazilského klubu, a dvacítka novinářů. Chapecoense měl v Kolumbii odehrát finále fotbalové soutěže Copa Sudamericana v roce, kdy byl historicky na svém výkonnostním vrcholu. Letecké neštěstí prakticky zlikvidovalo celý A-tým. Sportovní svět na celou záležitost okamžitě zareagoval. Z fotbalového prostředí se brazilskému týmu dostalo největší podpory právě od katalánského klubu - jedním ze způsobů pomoci bylo právě i pozvání na letošní ročník Gamperova poháru.

Tým Chapecoense nastoupí v bílých dresech posetých 71 hvězdami coby vzpomínkou na všechny oběti zmiňované letecké tragédie. Slavnostního výkopu se ujmou tři přeživší fotbalisté Alan Ruschell, Jakson Follman a Helio Neto - první z nich dokonce v dresu svého týmu část zápasu odehraje a symbolicky se tak poprvé od nehody vrátí na fotbalové kolbiště. Zápas se odehraje 7. srpna 2017 v 20.30 na barcelonském stadionu Camp Nou.

1. 8. 2017

La Model: Nejslavnější katalánské vězení

Říká se, že historie jakékoliv země je často velice zajímavým způsobem reflektována v příbězích své nejslavnější věznice. O Katalánsku ve 20. století to platí zcela určitě. Jak už napovídá sám její název, věznice La Model byla již od samého počátku modelem pro mnoho dalších žalářů na území Katalánska a Španělska. Již více než stoletá dáma v sobě ukrývá historii dlouhou jako životy všech v ní odsouzených. A malý zlomeček z této pohnuté historie si dnes přiblížíme.

Vstupní budova do areálu věznice, carrer d'Entença (2017)
La Model se začala budovat v roce 1888 tehdy ještě daleko od právě vznikajícího barcelonského Eixamplu, jehož se postupem času stala součástí. Tehdy však byly široko daleko jen lány polí, a tak bylo svou odlehlostí od centra města místo pro stavbu vězení jako stvořené. Práce byly dokončeny až o celých 17 let později. Dne 9. června 1904 se tak začala "slavnostně" psát přelomová kapitola v dějinách katalánského vězeňství. Nový žalář se inspiroval tehdy již sto let starou ideou britského filosofa Jeremyho Benthama, totiž zkonstruovat tzv. Panoptikon - do kruhu uspořádané vězení, kde dozorce může z jediného místa kontrolovat všechny vězně (nebo alespoň takový dojem vytvářet), aniž by byl sám spatřen. Na tehdejší dobu tedy šlo o myšlenku značně pokrokovou, protože kromě propracovaného systému hlídání počítala La Model i s jednolůžkovými celami. Teoreticky tak měl mít každý odsouzený pro sebe malou místnost dokonale izolovanou od ostatních. Historie však ukáže, že dobré se velice snadno ve špatné může obrátit.

Původní návrh počítal se šesti stovkami cel, nicméně složitá situace ve Španělsku na počátku 20. století rychle vedla k přistavění dalších dvou stovek v roce 1908 - doporučená kapacita věznice se tak dostala někam k 800 trestanců. V té době za sebou věznice měla i svou první vzpouru (1906). Společně s pevností na kopci Montjuïc se La Model pro Barcelonu docela brzy stala jedním ze symbolů politického útlaku. Nejhorší období v tomto ohledu představoval konec 30. a celá 40. léta minulého století. Po pádu Barcelony na konci španělské občanské války (1936-1939) se La Model stala jednou ze zastávek mnoha poražených republikánů při cestě k jisté smrti. Řada z těchto lidí si prošla krutými výslechy na obávané policejní stanici na ulici Via Laietana, lehkého odpočinku se jim pak dostalo právě v La Model. Někteří byli později popraveni přímo na jejím dvoře, většina ale za kulkou putovala buď na Montjuïc nebo do oblasti Camp de la Bota. Podle všeho věznice dosáhla svého kapacitního vrcholu na konci války, kdy v jejích zdech uvízlo takřka 13 000 vězňů.

Po válce pak i přes množství poprav stále seděly v La Model takřka čtyři tisícovky vězňů - čtyřikrát víc, než pro kolik byla věznice vyprojektována. Obrovská přelidněnost znamenala samozřejmě i spoustu nemocí a časté zamoření krysami či štěnicemi. Během frankismu se nejslavnější katalánská věznice mohla pochlubit tím, že se v ní dalo natrefit skutečně na všechny myslitelné vrstvy společnosti. Kromě kapsářů, zlodějů a vrahů a jiných nešťastníků jí prošlo i mnoho intelektuálů, umělců a dalších odpůrců režimu. Kromě pár členů vlády těsně po občanské válce tu nějakou dobu strávili i dva katalánští premiéři (President de la Generalitat) - Lluís Companys (1940) a Jordi Pujol (1960, tehdy teprve budoucí President de la Generalitat).

Jeden ze dvorů slavné věznice (2017)

Jak už jsme zmínili, k nejslavnější katalánské věznici patřily i popravy. Prvním popraveným v La Model se stal roku 1908 Joan Rull Queraltó odsouzený za terorismus. Posledním popraveným vězněm byl politický aktivista Salvador Puig Antich, jehož smrti se pomocí manifestací snažila zabránit takřka celá Evropa. Marně. 2. března 1974 došlo k poslední popravě v historii La Model. Po pádu frankismu se sice v Katalánsku začalo blýskat na lepší časy, nicméně situace za zdmi nechvalně proslulého barcelonského vězení se příliš nezlepšila. Politické vězně vystřídali feťáci a další pouliční delikventi. Většina barcelonského heroinu se koncentrovala právě v tomto dvojbloku na levé straně Eixamplu. Tristní životní podmínky a neustále přítomné nemoci, krysy a štěnice vedly k mnoha drobným i větším vzpourám i k několika vpravdě legendárním útěkům. Tím asi nejznámějším vězněm z onoho období byl bezesporu Juan José Moreno Cuenca známý jako El Vaquilla. Právě lidé jako on tvoří podstatnou část legendy, která nejslavnější katalánskou věznici dodnes obestírá.

V současnosti je areál tohoto vězení plně integrováno do barcelonského Eixamplu, v němž zabírá dva bloky mezi ulicemi Roselló, Provença, Entença a Nicaragua. Místo kdysi přilehlých polí dnes věznice prakticky sousedí s nejdůležitějším vlakovým nádražím Sants... I přesto však už doba legendárních úniků skončila. I místní si za ta léta zvykli, že místo ptáčků v parku musí z okna pozorovat fotbalová utkání mezi východoevropským a africkým výběrem na vězeňském dvoře. Samotný proces ukončení fungování této věznice byl vydal na celý román. Původně se o zrušení La Model začalo mluvit hned po konci frankistického režimu, nicméně do roku 2011 se v tomto ohledu nedělo prakticky nic. V posledních letech na toto téma probíhaly často vzrušené debaty na katalánské politické scéně, ale fakticky došlo k uzavření věznice symbolicky až po 113 letech jejích fungování 8. června 2017. V létě 2017 se věznice otevřela veřejnosti. Probíhají v ní komentované prohlídky a využita bude i pro nejrůznější kulturní akce v průběhu zbytku roku 2017. Teprve potom se uvidí, jak město s "nově nabytým" místem naloží a jaký bude osud tohoto legendami opředeného místa.

I nám se podařilo nahlédnout v červenci 2017 dovnitř a nutno dodat, že prohlídka byla po všech stranách zajímavá. Ve spodních patrech jednotlivých galerií člověka překvapí už jen fakt, že sama chodba je mnohem prostornější než cely samotné. Připomeňme, že původně byly tyto komůrky navržené pro jednotlivé vězně, ve dvou či ve čtyřech už se vězňům prostoru skutečně nedostávalo. A jen obtížně si lze představit situaci z roku 1939, kdy cely na krátký okamžik zaplnilo takřka 13 000 vězňů. Lepší představu o historii a fungování La Model si můžete učinit i po shlédnutí následujících dvou dokumentů katalánské TV3.





28. 7. 2017

#BCNTravelHack: Park Güell zadarmo

Světoznámý barcelonský Park Güell je původně zkrachovalým projektem zahradního města pro bohaté, na němž se podíleli katalánský průmyslník Eusebi Güell a slavný architekt Antoni Gaudí. Roku 1926 se park, jenž je ve vlastnictví města Barcelony, otevřel široké veřejnosti. Celé generace návštěvníků tak mohly obdivovat Gaudího architektonickou genialitu snoubící se s nádherným výhledem na katalánskou metropoli. Tato idylka však kvůli přetrvávající ekonomické krizi a pod chabou výmluvou, že je třeba regulovat tok turistů do parku mířících, v roce 2013 způsobila, že nejkrásnější část parku je přístupná jen po zaplacení vstupného (7-8 €). Není to ale tak docela pravda, a i vy se nyní můžete zařadit k mnohým, kteří Park Güell vesele a zadarmo navštěvují i nadále...

Ráno v Parku Güell (červenec 2017)

Po podstoupení určitých byrokratických kroků mohou i nadále do tzv. monumentální zóny všichni obyvatelé Barcelony. Nás ale přístup do Parku Güell zajímá z pohledu turistického. Jak se tedy do nejkrásnější části parku nyní dostat, aniž bychom za přístup do veřejného parku museli potupně platit? Onen trik je v cestovatelské komunitě dobře znám už delší dobu, ale teprve nyní jsme měli možnost si ho na vlastní kůži vyzkoušet a ověřit.

Předně je třeba znovu připomenout, že placený je vstup pouze do tzv. monumentální části areálu (vstupní pavilony, schodiště, sala hipòstila, centrální náměstí) - zbytek parku je běžně a zdarma přístupný jako všechny ostatní veřejné parky v Barceloně. V případě Park Güell je otevírací doba limitována mezi 5.00 a 24.00, na noc se brány parku zavírají. Jenže tyto časové údaje se příliš neshodují s těmi, které nabízí oficiální web parku v sekci prodeje vstupenek. Během zimní sezony (listopad-březen) je otevírací doba nastavená obvykle na 8.30-18.30, zatímco v letních měsících (duben-říjen) je to 8.00-20.30/21.30. To nám tedy vždy ráno a večer dává několik hodin, kdy je monumentální zóna běžně přístupná bez placení - během dne ji totiž od zbytku areálu oddělují jen chabé pásky na kontrolních stanovištích, avšak k žádnému speciálnímu stavebnímu zásahu, který by placenou část od té neplacené odděloval, nedošlo a ani dojít nemůže. V praxi tedy zaměstnanci parku každé ráno před osmou dorazí a celé "kontrolní stanoviště" si zas a znovu postaví. 


Celá situace tak působí krapet směšně. Ještě v 7.55 v létě jen projedete okolo a ušetříte 7 €, zatímco oni budou natahovat pásky a připravovat se na další nudný pracovní den. Zaspíte a pokusíte se okolo nich projít v 8.01? Smůla, tady už to bez vstupenky nepůjde... V praxi je při tomto travel hacku samozřejmě třeba brát v potaz ještě jednu důležitou skutečnost - v návaznosti na roční období, v němž se do Barcelony vypravíte, byste si měli dobře rozmyslet, jestli využít ke vstupu do monumentální zóny raději čas po zavíračce nebo se naopak proměnit v ranní ptáčata a do parku naklusat už v šest ráno. Pro letní období (ale de facto i po celý rok) bychom jednoznačně doporučili si přivstat, neboť v letních měsících kontrola vstupu probíhá až do 21.30, kdy už na krásně prosluněné fotky můžete zapomenout, zatímco v létě v Barceloně svítá mezi šestou a sedmou hodinou, přičemž ranní vstup má ještě několik nesporných výhod. O půl sedmé ráno v parku natrefíte skutečně jen na minimum lidí (většinou půjde o asijské turisty - jediní připravení vstávat tak brzo), takže máte celé náměstí i s vlnitou lavičkou jen a jen pro sebe - vaše fotky z letní dovolené v Barceloně ihned získají na kráse. Ale především: když už se vám ráno podaří do monumentální zóny proniknout bez placení, můžete v ní setrvat, jak jen vám bude libo, klidně zbytek dopoledne. Při opouštění zóny po vás nikdo vstupenku (kterou nemáte) chtít nebude.


Takto tedy ušetříte několik užitečných eur a poštěstí se vám zažít Park Güell v poklidné atmosféře skutečného minima návštěvníků. Je pochopitelné, že se Barcelona rozhodla také přiživit na úspěchu Gaudího architektury a pod záminkou nákladné údržby parku, který je zároveň památkou UNESCO, podojit turisty podobně jako v mnoha dalších případech. Ale jednou je to veřejný park, a tak se jistě nic nestane, když do něj vstoupíme zcela veřejně a bez placení, když se tato možnost sice skrytě ale nabízí...

Centrální náměstí Parku Güell v sedm hodin ráno - všichni ještě spí... Nicméně již o půl osmé se místo
začíná plnit mnoha desítkami znalců současných poměrů v Parku Güell (červenec 2017)

27. 7. 2017

Katalánský jazyk a literatura (Přijímací řízení)

Od září 2015 nabízí brněnská Masarykova univerzita unikátní bakalářský studijní obor Katalánský jazyk a literatura. Je pravda, že katalánština ještě pořád patří mezi méně známé evropské jazyky, avšak běžně ji používá okolo 10 milionů lidí hned ve čtyřech evropských státech. Jde tak o celkově 11. nejrozšířenější jazyk v EU (má jen o něco méně mluvčích než čeština, avšak více než třeba bulharština, finština, litevština, dánština či slovenština).

Kromě toho se katalánština může pochlubit jednou z nejstarších evropských literatur vysoké kvality. Je to zkrátka opravdový jazyk se vším všudy... Tedy až na chybějící oporu v podobě samostatného katalánského státu. Ale i to se může brzy změnit a případný vznik Katalánska jako nového státu na politické mapě Evropy by znamenal řadu dalších skvělých pracovních příležitostí pro lidi se znalostí tohoto krásného románského jazyka (a nutno dodat že v Evropě ani ve světě zas až tolik lidí se specializací na katalánštinu není!).



I pro akademický rok 2017/2018 se na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně otevírá výše zmiňovaný prezenční bakalářský obor Katalánský jazyk a literatura. Kromě katalánštiny samotné tento mladý obor nabízí například řadu možností, jak vyjet na studijní pobyt do Barcelony, jednoho z nejkrásnějších měst světa, či do dalších nádherných koutů Katalánska. Mezi další výhody katalánské filologie patří důkladné poznání katalánské společnosti, historie a kultury (Gaudí, Dalí, Miró, FC Barcelona, Desigual, Chupa Chups, Danone či Bacardi - to vše a ti všichni pocházejí právě odsud) pod vedením zkušených lektorů a rodilých mluvčích nebo zisk prestižních katalánských jazykových certifikátů. Katalánštinu lze na FF MU studovat i dvouoborově, jde tak o skvělý a užitečný doplněk nejen filologických oborů. 

Přihlášky k dodatečnému přijímacímu řízení ke studiu v akademickém roce 2017/2018 můžete podávat do 6. srpna 2017. Informace o přijímačkách i o daném oboru najdete na následujících odkazech, pro více informací neváhejte kontaktovat např. facebookový profil oboru:


17. 7. 2017

Letiště Barcelona-El Prat de Llobregat (BCN)

Většina návštěvníků Katalánska začíná svou pouť po tomto krásném koutu světa na letišti známém pod IATA kódem BCN. Jediné barcelonské letiště patří mezi desítku největších a nejvytíženějších v Evropě - jeho dvěma terminály ročně projde více než 40 000 000 cestujících. Na následujících řádcích se podíváme blíže nejen na minulost či budoucnost největšího katalánského letiště, ale nabídneme i praktické informace s ním související.

Letecký pohled na letiště Barcelona-El Prat (Foto: Google Maps)

Letiště Barcelona-El Prat leží 12 km jihozápadně od katalánské metropole. Ačkoliv je tedy považováno za hlavní (jediné) barcelonské letiště, fakticky se nachází na území města El Prat de Llobregat v oblasti delty řeky Llobregat. Po madridském letišti Barajas je druhým největším ve Španělsku a zároveň sedmým nejvytíženějším v Evropě. Rostoucí zájem o katalánskou metropoli je krásně vidět právě na rekordních statistikách letiště El Prat. V roce 2016 jím prošlo 44 154 693 cestujících a dá se očekávat, že na konci letošního roku se výrazně přiblíží padesátimilionové hranici. Jen pro srovnání: v roce 1992 prošlo barcelonským letištěm 10 milionů pasažérů, následný turistický boom jejich počet v roce 2000 zdvojnásobil a roku 2006 letiště uvítalo 30 milionů cestujících. Po drobném poklesu způsobeném ekonomickou krizí se Barcelona dostává čím dál více do kurzu mezi turisty ze všech koutů světa, a tak se dá očekávat, že roku 2018 atakuje hranici 50 milionů cestujících ročně. Současné terminály jsou dimenzovány přibližně pro 55 milionů cestujících ročně, a tak se už nyní v Barceloně živě diskutuje o masivním rozšíření stávajícího areálu.

Historie létaní v oblasti El Prat de Llobregat je v současnosti více než stoletá. První letiště bylo nedaleko od současného areálu otevřeno již roku 1916, o několik let později v El Prat de Llobregat začal sídlit katalánský aeroklub a rozsáhlá "louka" (odtud název samotného města) při deltě řeky Llobregat hostila čím dál častěji různé sporadické lety. První pravidelný let zajišťovala společnost Iberia od prosince 1927 na lince Barcelona - Madrid. Letiště postupem času nabývalo na popularitě, a tak bylo během 40. a 60. let 20. stol. několikrát rozšířeno. Roku 1963 se na letišti El Prat poprvé odbavilo více než milion cestujících ročně a v roce 1968 byl otevřen nový terminál, který je dosud součástí aktuálního terminálu T2B. Později v jeho blízkosti vyrostl i exkluzivní terminál pro lety Barcelona-Madrid a terminál pro nákladní leteckou dopravu. Nicméně na konci 70. a v průběhu 80. let 20. stol. se do letiště přestalo investovat a jeho slibný rozvoj se zastavil.


I zde ale svou klíčovou a pozitivní roli sehrála barcelonská olympiáda (1992). Díky ní v letech 1988-1991 vyrostly dva nové terminály, které nyní spolu s tím z roku 1968 dohromady tvoří T2 (rozdělený do tří částí: T2A, T2B a T2C). Rekonstrukci vedl známý katalánský architekt Ricard Bofill, jenž se posléze stal i otcem návrhu nejnovějšího z barcelonských terminálů. Poolympijský turistický boom totiž na konci devadesátých let vedl ke schválení nového plánu na rozšíření, který byl materializován v létě 2009 inaugurací supermoderního terminálu T1. Jak už jsme zmiňovali výše, v současnosti tak barcelonské letiště prostřednictvím svých dvou terminálů může hravě čelit náporu 55 milionů cestujících za rok. V současnosti se připravuje rozšíření komerčních ploch na T1, nicméně stále častěji se mluví o nutnosti vzniku satelitního terminálu v oblasti řídící věže, který by byl spojen s budovou T1 podobně, jako tomu je na letišti Madrid-Barajas.


Barcelona-El Prat T1 (Foto: www.ricardobofill.es)

Ne vše je ale na barcelonském letišti zalité sluncem. Podobně jako ostatní velká katalánská letiště je totiž i toto ve správě španělské státní společnosti AENA, pročež se často stává jedním z jablek sváru mezi španělskou a katalánskou stranou. Faktem je, že z katalánské strany jde často o výtky oprávněné. Letiště Barcelona-El Prat je totiž ohromně ziskovým podnikem, AENA však veškeré zisky odsud investuje do infrastruktury menších španělských letišť, případně utržené zisky použije přímo španělská vláda k zacelení rozpočtových děr v jiných sektorech. Jako problém vnímá katalánská strana i jasné upřednostňování letiště v Madridu v rámci interkontinentálních letů. Zejména při cestách do Severní a Jižní Ameriky musí pasažéři z Barcelony v Madridu často přesedat, přímé linky do těchto lokalit vznikají v Barceloně jen velmi pozvolna (není pak divu, že madridské letiště ve statistikách počtu odbavených pasažérů stále vede). Posledním z řady případů byla i v květnu 2017 stížnost letecké společnosti Norwegian, že jí Španělsko blokuje přímou linku Barcelona - Tokio. V praxi jasná ukázka monopolizace Madridu coby výchozího místa pro mezikontinentální lety. Přitom zejména turisté (často i byznysmeni) zkrátka přirozeně preferují cestu přímo do Barcelony, nepotřebují se na své cestě zastavit v Madridu. Dodejme, že právě společnost Norwegian španělské vládě navzdory v poslední době obohatila barcelonské letiště o mnoho mezikontinentálních linek.


I přesto ale Barcelona disponuje kvalitním leteckým spojením do velké části světa a může se chlubit i některými zajímavými úspěchy. Kupříkladu šlo o první španělské letiště, na které začal přímo létat obří Airbus A380 (linka Emirates do Dubaje) a jde též o letiště, kde se údajně nachází nejlepší letištní restaurace na světě. I když nás asi v budoucnu čeká řada letištních restaurací chlubících se jménem světových kuchařů, v Barceloně byli v tomto ohledu průkopníky již v roce 2010, kdy zde michelinskou hvězdou oceněný katalánský šéfkuchař Carles Gaig otevřel restauraci Porta Gaig, kde za 30 € dostanete solidní polední menu. Od roku 2016 se barcelonský T1 chlubí i modernějším, bufetově laděným podnikem Gastrobar by Carles Gaig.


Prozatím se tomuto letišti vyhýbají i větší letecké incidenty či nehody. Vyřazeno z provozu na několik hodin bylo 3. až 4. prosince 2010 kvůli masivní stávce španělských řídících letového provozu. Celá situace tehdy došla až tak daleko, že se řízení provozu na letišti musela ujmout armáda. Celé Španělsko na onu stávku dodnes vzpomíná s otevřenou nenávistí vůči letovým dispečerům, neboť jejich stávka řadě lidí zabránila odletět na superprodloužený víkend (4. prosince 2010 byla sobota - 6. a 8. prosince jsou ve Španělsku státní svátky). Mnohem smutnější událost barcelonské letiště nepřímo potkala 24. března 2015. Let Germanwings 9525 na pravidelné lince Barcelona - Düsseldorf bez potíží odstartoval z El Prat v 10.01, nicméně do svého cíle již nedoletěl, neboť v 10.41 ho kopilot Andreas Lubitz úmyslně navedl do horského masivu nedaleko francouzské vesničky Barcelonnette. Zemřelo všech 150 osob na palubě.

Slavná mozaika Joana Miróa je součástí venkovní fasády terminálu T2 (Foto: www.lavanguardia.com)

PRAKTICKÉ RADY (NEJEN) PŘI CESTĚ Z ČR
Rok 2017 snad bude pro cesty z České republiky do Barcelony znamenat přelom v dostupnosti. Již několik let na lince Praha - Barcelona prakticky neexistuje konkurenční prostředí. Lety zajišťují pouze aerolinky Vueling a ČSA, případně Smartwings, a tak ceny zejména v sezoně neklesají pod 4000 Kč za zpáteční letenku, což je ve srovnání s některými jinými evropskými destinacemi opravdu hodně. Od podzimu 2017 však na tuto linku konečně přijde konkurence v podobě nízkonákladové společnosti Ryanair, takže se dá očekávat, že ceny konečně trochu spadnou. Další přímé lety na letiště Barcelona-El Prat jsou pak možné (a často levnější) z okolních států, zejména z letišť ve Vídni, Mnichově či Katowicích.

Velká většina letů dnes směřuje na modernější T1, což je ale při snaze dostat se do centra Barcelony trochu naškodu, neboť tento nový terminál ještě stále nemá dořešené kvalitní přímé spojení s centrem katalánské metropole. Mezi oběma terminály každopádně existuje nonstop a gratis spojení autobusem, stačí jít po cedulích s nápisem "Llançadora". Během dne jezdí tyto autobusy mezi terminály každých 5 minut, v noci každých 20. Každopádně oba terminály jsou plně vybaveny všemi myslitelnými službami, které znáte z ostatních evropských letišť, přičemž spousta moderních, restaurací, butiků a VIP salonků očekávejte zejména v stále ještě nové budově T1 - mnohem více informací naleznete na oficiálních stránkách letištěV závislosti na terminálu, na němž přistanete, se odvíjí cesta do srdce Barcelony. V praxi existuje poměrně dost možností, každá však má své výhody i nevýhody...


1) TAXI: Klasický způsob pro ty, kteří na nějaké to euro sem tam nekoukají. Je to samozřejmě ta nejpohodlnější možnost. Taxíků je u obou terminálů dostatek a dovezou vás, kam si řeknete. Do centra města většinou během 30 minut. Na druhou stranu je to ze všech možností ta nejdražší. Cesta do centra Barcelony obvykle vyjde na 25-30 €, nicméně pozor na všelijaké možné příplatky. Kompletní info o taxi v Barceloně zde


2) AEROBÚS: Oblíbenou variantou taxi je Aerobús, který barcelonské letiště spojuje s centrem města už od roku 1991. Má dvě linky, A1 a A2, označené podle terminálů, k nimž zajíždějí. Obrovskou výhodou těchto autobusů je fakt, že vás od terminálu zavezou až na Plaça de Catalunya, tedy až do samého středobodu barcelonského života. Jezdí každých 5-10 minut dle denní doby (funguje 5.00 - 0.30) a cesta do centra jim v závislosti na dopravě trvá jen o něco déle než taxi, asi 35 minut. Službu zajišťuje soukromý přepravce, jedna cesta stojí 5,90 €, zpáteční lístek vyjde na 10,20 €.


3) VLAK R2: Často opomíjenou ale jednoznačně nejlevnější variantou je vlak Rodalies de Catalunya s označením R2. Jezdí každých 30 minut (obvykle od 5.00 do 23.30) a v Barceloně zastavuje mimo jiné na nádraží Sants (dopravní uzel) a poté na stanici Passeig de Gràcia, což je jen kousek od Plaça de Catalunya; na obou zmiňovaných stanicích navíc můžete přestoupit na metro. Jde i o cestu nejrychlejší. V centru Barcelony jste za 25 minut. A teď to nejlepší - to vše klidně v rámci jednoho lístku. Faktem totiž je, že tímto vlakem lze jet na kteroukoliv integrovanou jízdenku, což je v případě návštěvníků Barcelony nejčastěji T-10. V praxi to znamená, že z letiště kamkoliv v BCN se dostanete za 0,995 €. A to jde. V žádném případě se nenechte napálit automaty RENFE či Rodalies, které vám v případě nákupu "single ticket" naúčtují 4,10 €, neboť na své tarifové mapě mají letiště strategicky umístěné až do čtvrté zóny! Největší nepříjemností tohoto spojení je skutečnost, že tento vlak na letišti stojí pouze před terminálem T2B. Pokud tedy do Barcelony přiletíte na T1, musíte se nejprve dostat na T2 a odtud pak teprve můžete použít vlak. Stále to bude za jediné euro, nicméně šviháckých 25 minut se najednou může prodloužit až na dvojnásobek kvůli přejíždění mezi terminály.


4) AUTOBUSY MHD: I tato možnost je nejlevnější, neboť s integrovanými lístky opět platíte necelé euro za cestu. Přímé spojení s Barcelonou (Plaça d'Espanya) zajišťuje autobusová linka 46, která obsluhuje oba terminály. Kromě ceny je výhodou, že ji nepoužívá moc turistů, ale je to zejména z toho důvodu, že nejezdí moc často (jen každých 15-20 minut) a po cestě má mnoho zastávek, takže jí cesta do centra trvá déle než třeba v případě společnosti Aerobús. Autobusy MHD (TMB - Transports Metropolitans de Barcelona) jsou vhodné i pro cestu do okolních měst (linky L77, L99 a PR1), případně jsou jednou z mála možností, jak na letiště dojet za nejhlubší noci (noční linky N16, N17 a nově též N18).


5) METRO: Možná si říkáte, že jsme ještě pořád nezmínili metro, které v mnoha moderních evropských městech zajišťuje nejpohodlnější spojení s centrem. V barcelonském případě to tak ale není. Metro sice na oba terminály jezdí (linka L9 Sud) od února 2016, jenže L9 je poněkud zvláštní linka. Je obsluhována automatickými vlaky bez strojvůdce, takže v nich můžete zažít jízdu z pohledu řídící kabiny, ale to je asi tak všechno. Než se totiž doplahočí do Barcelony, cik cak projede velkou částí okolních měst, takže fakticky je cesta metrem z letiště do centra Barcelony nejpomalejší ze všech pěti uvedených možností - z T1 na Plaça de Catalunya počítejte přibližně s hodinou cesty. Navíc prodloužení metra na letiště stejně zaplatí turisté, neboť pokud se na letiště či z něj vydáte metrem, nelze na tuto cestu využít obyčejný "single ticket" nebo oblíbenou T-10. Pokud nemáte některou z "vyšších" integrovaných jízdenek (T-50/30, T-Mes apod.) nebo nejste zaměstnancem letiště, musíte si koupit speciální "Bitllet aeroport" za 4,50 €.




15. 7. 2017

Katalánská letiště

Jednoznačně nejpohodlnějším způsobem, jak se do Katalánska a katalánsky mluvících zemí dostat ze středu Evropy, jest vzdušnou cestou. Zlaté časy snadných výletů za hubičku však skončily - je to už skoro deset let, co si člověk mohl vybrat, jestli se do Katalánska vypraví z Prahy, Brna či Bratislavy vždy jen za pár desítek euro. Ale dnes tu nebudeme bědovat nad špatným leteckým spojením ČR s Katalánskem a nebudeme básnit ani o světlých zítřcích. Podíváme se naopak na všechny letecké přístavy v katalánsky mluvících zemích.


KATALÁNSKO

To nejdůležitější a největší letiště, jak jinak. Leží zhruba 12 km od Barcelony, nachází se na území města El Prat de Llobregat, má dva terminály (T1 a T2) a podle statistik jím za uplynulý rok prošlo více než 44 000 000 pasažérů. Toto číslo z něj dělá sedmé nejvytíženější letiště v Evropě. Letectví v oblasti El Prat de Llobregat má navíc bohatou historii. Létat se tu začalo už ve 20. letech 20. století. Na konci roku 1927 došlo k prvnímu letu společnosti Iberia na trase Barcelona-Madrid. K jeho velkému rozvoji došlo zejména v souvislosti s Olympijskými hrami v roce 1992, kvůli nimž vznikly nové terminálové budovy, dnes známé jako Terminál 2 (T2). Následný turistický boom donutil letiště na konci tisíciletí k ambicióznímu plánu na rozšíření, které se materializovalo naplno v roce 2009 vznikem Terminálu 1 (T1). 

Letiště Barcelona-El Prat zejména v několika posledních letech zaznamenala prudký nárůst pasažérů. Důležitým faktorem jsou v tomto ohledu kromě samotného zvýšení kapacity letiště, které je nyní schopno přijmout až 55 milionů cestujících ročně, především low-cost aerolinky, které mají na svědomí plných 60% pasažérů barcelonského letiště (Vueling, Ryanair, EasyJet, Wizz Air). Pro Vueling je navíc barcelonské letiště hlavní základnou. Zatímco Evropu má letiště BCN pokrytou velice dobře, cestujícím zde scházejí interkontinentální lety, jichž je na letiště takového kalibru dost málo. V tomto ohledu je důležitějším celosvětovým leteckým uzlem letiště Madrid-Barajas, nicméně zejména v posledních letech je to spíše díky tlaku španělských politiků než vinou trhu. Vzhledem k současnému turistickému boomu se dá očekávat i v příštích dvou až třech letech další nárůst cestujících, kteří do Katalánska zavítají prostřednictvím jeho největšího vzdušného přístavu. Z České republiky nyní přímé spojení zajišťují aerolinky ČSA, Vueling, SmartWings, nicméně od podzimu se k nim má přidat i irská nízkonákladová společnost Ryanair.


Letiště Andorra-La Seu, 2015 (Foto: aeroportandorralaseu.cat)

AEROPORT DE GIRONA-COSTA BRAVA (GRO)
Našincům velice dobře známé letiště, jež kdysi nabízelo i dnes zapomenutou linku Brno-Girona. Letiště zhruba 90 km severně od Barcelony využívají především turisté mířící na krásné pláže Costa Brava. Na tomto principu je ostatně popularita Girony založena již od 70. let minulého století, kdy tehdejší boom charterových letů začal dopravovat značnou část Evropanů na katalánské pláže. Jak tomu ale bylo i v případě ostatních katalánských letišť, pravé žně začaly až s příchodem nízkonákladových leteckých společností. V Gironě je tento stav patrný od roku 2003, kdy se do té doby spíše nenápadné regionální letiště vydalo vstříc milionům nových pasažérů. Nejnádhernějším obdobím pak jistě byly roky 2007-2010, kdy díky společnosti Ryanair, která si zde zřídila svou hlavní jihoevropskou základnu, každoročně letištěm proudilo okolo 5 milionů cestujících. Girona se totiž stala jakousi barcelonskou "dvojkou", kdy řada cestovatelů volila k návštěvě Barcelony z ekonomických důvodů cestu právě přes gironské letiště. Ty časy už jsou ale dnes pryč. Ryanair své aktivity přestěhoval do Barcelony, a Gironě tak rok od roku klesá počet zákazníků - zatímco v roce 2011 jich ještě byly 3 miliony, vloni jejich počet spadl někam k 1,6 milionu. I tak v průběhu letní sezony letiště nabízí spojení s takřka 40 evropskými destinacemi; v zimě toto číslo strmě padá. Většinu letů stále zajišťuje společnost Ryanair, která provozuje i stabilní linku do Bratislavy.

Třetím nejvytíženějším katalánským letištěm je to v Reusu. (Mimochodem, jedno z vítězství tohoto města nad sousedním rivalem - Tarragonou). Podobně jako dvě předchozí i toto spadá pod kompetence španělské státní společnosti AENA. Má poměrně dlouhou historii, ale dlouhé desítky let fungovalo spíše jako vojenská základna a místo pro různé aerokluby. Komerčním letům se otevřelo až v polovině 90. let minulého století. Nachází se mezi městy Reus a Tarragona, zároveň ale, podobně jako je tomu v případě Girony, pokrývá důležitou pobřežní oblast. Mnoho zákazníků tohoto vzdušného přístavu tak míří do nedalekých plážových letovisek jako Salou či Cambrils nebo do zábavního parku Port Aventura. Díky všem těmto skutečnostem letiště ročně odbavovalo okolo 1,3 milionu cestujících zejména díky společnosti Ryanair, která kromě výše zmiňovaného potenciálu letiště využila i jako levnou alternativu ke 100 km vzdálené Barceloně. Podobně jako v gironském případě i zde hodně doplatili na přesun zájmu Ryanairu přímo do Barcelony. Od roku 2012 se letiště nedostalo přes milion pasažérů ročně; v roce 2016 jich bylo jen 817 000. V současnosti v plné sezoně nabízí lety do 28 evropských destinací, které zajišťují aerolinky jako Ryanair, Jet2, Transavia nebo Thomas Cook. Mezi nejnovější spojení patří spoj společnosti Pobeda do Moskvy.

Hodně zvláštním a zajímavým úkazem mezi katalánskými vzdušnými přístavy jest ten ukrývající se kousek od města Lleida. Na rozdíl od tří předchozích letišť toto nespadá pod španělskou státní společnost AENA, nýbrž jde o samostatný počin katalánské vlády. Stavět se začalo roku 2007 s rozpočtem okolo 90 milionů € a v únoru 2010 už se zde poprvé létalo. Jde tak vlastně o první ryze katalánské letiště; první, které kdy na území Španělska sama postavila a zprovoznila nějaká autonomní vláda. Hlavním důvodem poměrně ekonomického letiště s 2,5 km dlouhou přistávací dráhou byla snaha podpořit rozvoj poněkud zanedbaného západu Katalánska s tím, že letiště může kromě Lleidy a část Aragonie být důležitým i z hlediska horské turistiky v nedalekých Pyrenejích. Úvodní rok 2010 lze také označit za dosavadní zlaté období. Během něj letištěm prošlo více než 60 000 pasažérů. Lleida měla pravidelné lety do Paříže, Osla, Frankfurtu, Milána, Barcelony či Madridu. Dokonce se uskutečnilo i několik letů do Ruska. Poté však i na letiště Lleida-Alguaire dolehla krize. Nízkonákladové aerolinky utekly a roky 2011 a 2012 znamenaly pokles a stagnaci cestujících na 33 000, v letech 2013 a 2014 na 30 000 - létalo se jen sezonně na Baleárské ostrovy. Tak je tomu dosud, v zimních měsících letiště využívají některé britské společnosti, aby tamní turisty dostaly co nejblíže Pyrenejím. Nicméně pořád je to bída, je třeba doufat v lepší časy.

Letiště poblíž města La Seu d'Urgell patří taktéž katalánské vládě, která z něj v nejbližší době chce vytvořit běžné regionální letiště jako to v Lleidě. Hlavním důvodem ke znovuzprovoznění letiště v roce 2010 byla snaha podpořit turismus v katalánské části Pyrenejí. Zároveň tato přistávací plocha může být zajímavá i pro Andorru. Tento evropský ministáteček totiž z důvodů své polohy žádné skutečné letiště na svém území nemá, pročež se v řadě turistických průvodců vyskytuje informace, že pro leteckou cestu do Andorry lze využít nejbližší letiště Barcelona, Girona nebo Toulouse. Nyní má Andorra letiště jen 15 km od svých hranic. Ale nic moc na něj nelétá. Přitom historie tohoto vzdušného přístavu se dá vysledovat až do 30. let 20. století, i když fakticky vzniklo až v letech 1975-1980. Naposledy se sem komerčně létalo v roce 1984, pak bylo letiště na dlouhou dobu používáno jen příležitostně aerokluby apod. V letech 2009-2010 letiště prošlo rekonstrukcí. Velké úpravy (prodloužení přistávací dráhy, zázemí) z posledních let nakonec umožnily na konci roku 2014 otevřít letiště provizorně a od ledna 2015 i komerčním letům. Ačkoliv se nedá očekávat, že by letiště odbavilo více než několik desítek tisíc cestujících ročně, i taková čísla by byla úspěchem. I toto malé a milé letiště se tak ještě bude muset pořádně poprat o své pasažéry, neboť ani nyní v roce 2017 nedisponuje žádnými pravidelnými lety.

Maličké letiště ve městě Sabadell, asi 10 km od Barcelony má sice svůj IATA kód (QSA), nicméně na rozdíl od ostatních katalánských letišť se na něj běžnými aerolinkami nedostanete. Zajišťuje pouze servis pro malá soukromá letadla, letecké školy apod. (i tak tudy například roku 2013 prošly takřka tři tisícovky pasažérů). Na místní kilometrové dráze by stejně žádné větší letadlo přistávat nemohlo. I tak ale Sabadell musíme v tomto výčtu katalánských letišť zmínit, byť by to byla třeba jen pro jeho bohatou historii, jež sahá až do 30. let minulého století.

Letiště Lleida-Alguaire (Foto: aeroportlleida.cat)


PAÍS VALENCIÀ

Všeobecně vzato je to ve Valencii s letišti docela legrace. Proto také začínáme tím nejnovějším a zároveň nejhloupějším na celém východním pobřeží Španělska. Letiště v Castellónu bylo slavnostně inaugurováno v roce 2011 s cílem udělat z něj něco na způsob valencijské Girony - tedy letiště, které by přitáhlo turisty na tamní krásné pláže či golfové turnaje. Za celým projektem stál pozdější premiér valencijské Generalitat, Carlos Fabra, který se na celé záležitosti krásně obohatil. Letiště vznikalo v letech 2004-2010 a stálo oficiálně nějakých 80 milionů €, i když nakonec pozdější valencijská vláda přiznala, že se vším všudy se do tohoto zázraku nalilo asi 200 milionů €. Letiště bylo dokončeno uprostřed ekonomické krize, která naplno potvrdila jeho neužitčnost - nachází se totiž poměrně dost blízko dalších dvou významných letišť (Valencie a Reus). V roce 2011 bylo letiště slavnostně inaugurováno se zlatou třešinkou v podobě sochy Carlose Fabry v jeho areálu. Nicméně až do prosince 2014 letiště stejně nemělo potřebná povolení k provozování letů - celé čtyři roky tak vlastně nefungovalo, i když jeho provoz mezitím spolkl další spousty eur. Po neúspěšných snahách o odprodej přišel v lednu 2015 první charterový let (Air Nostrum). Celkově odbavilo za rok 2015 něco přes 23 000 pasažérů. V současnosti ho provozuje malá francouzská firma a v loňském roce Aeroport de Castelló vykázal takřka 106 000 odbavených osob. Jediný pravidelný let tu nabízí Ryanair (Londýn-Stansted), sezonně pak irský dopravce létá do Bristolu, Sofie a Poznaně. Rumunská nízkonákladovka Blue Air v současnosti nabízí sezonní lety do Bukurešti. No, uvidíme, jak to půjde dál...

A další drobný paradox v oblasti vzdušných přístavů ve valencijském regionu. Ačkoliv letiště u hlavního města regionu má dlouhou historii (vzniklo roku 1933), přesto není letištěm nejdůležitějším. Zní to totiž přeci jen trochu směšně, když město, které i s metropolitní oblastí čítá takřka 2 miliony obyvatel a je zároveň vyhledávaným kulturním a turistickým centrem, má letiště, jež ročně odbaví jen necelých 5 milionů cestujících. A především letiště, které v tomto ohledu zcela zaostává za vzdušným přístavem El Altet (mezi městy Alacant a Elx), které ročně zvládne takřka trojnásobek pasažérů, i když je pravda, že v posledních dvou letech i valencijské letiště trochu ožilo. Tak či onak, letiště se chlubí hned dvěma terminály (ten druhý od roku 2012) a hlavním dopravcem je zde Ryanair. Ten zajišťuje 33% všech letů (cestujících). Bez této nízkonákladovky by na tom tedy "hlavní" valencijské letiště bylo mnohem hůř. Dalšími významnými dopravci jsou Vueling, Air Europa či Air Nostrum. Nejoblíbenějšími destinacemi jsou Palma de Mallorca, Madrid, Londýn či Paříž. Svého času odtud létal i přímý spoj do New Yorku, ale ten je již dávnou minulostí. 

Letiště vklíněné mezi dvě velká města - Alacant a Elx - patří mezi ta nejvytíženější v celém Španělsku. Ročně jím projde více než 10 milionů cestujících. V roce 2016 to bylo dokonce 12 milionů a i v roce 2017 letiště zatím prudce roste, přičemž by mohlo atakovat hranici 15 milionů cestujících. Těží především z turistického ruchu na populárním pobřeží Costa Blanca a je jedním z nejrentabilnějších letišť ve Španělsku. Stejně tak je patrné, že se do něj skutečně investuje. Nejlépe je to vidět na úplně novém terminálu, který funguje od roku 2011 (a který zapříčinil zavření dvou do té doby fungujících terminálů T1 a T2). Spojení je zde s takřka celou Evropou, i když řada letů patří jen mezi sezonní záležitosti. Kdysi sem Ryanair létal z Brna i z Bratislavy, dnes je tu jen sezonní spojení s Bratislavou. 


ILLES BALEARS

Suverénně největší a nejdůležitější letiště na Baleárských ostrovech. Funguje od 60. let, kdy v souvislosti s turistickým boomem nahradilo staré letiště Son Bonet. Právě díky turismu je zároveň i třetím nejdůležitějším letištěm v celém Španělsku po Madrid-Barajas a Barcelona-El Prat. Ročně odbaví okolo 23 milionů cestujících (v roce 2016 to bylo díky velkému nárůstu 26 milionů). Nachází se asi 8 km od centra Palmy, takže návštěvníky ostrova potěší poměrně rychlý transport do centra dění. Velký nárůst pasažérů zažilo letiště během 80. a 90. let minulého století, proto také roku 1997 došlo k zatím největšímu rozšíření letiště. I přesto stále disponuje jediným terminálem rozděleným do několika modulů. Speciální důležitost pro letiště v Son Sant Joan mají charterové lety z Německa, kterými na ostrov míří davy turistů, aby každé léto z Mallorky učinily sedmnáctou spolkovou zemi. Letiště na Mallorce je základnou pro aerolinku Air Berlin, jež odtud pravidelně provozuje okolo 30 linek, důležitými hráči jsou i Ryanair, Iberia, Thomas Cook Airlines či Vueling. Z centra Evropy se za teplem snadno a levně dostanete například z Bratislavy nebo Vídně; během letní sezony funguje i mnoho charterových letů z České republiky.

Jediné letiště na Ibize závisí podobně jako letiště na Mallorce na turistech. Díky tomu tudy projde zhruba 6 až 7 milionů cestujících ročně, z nichž okolo 80% se koncentruje do období turistické sezony. I zde patří mezi nejaktivnější aerolinky Air Berlin, Vueling, Ryanair a Thomas Cook Airlines.

Podobně jako předchozí dvě letiště funguje i to na Menorce nacházející se asi 5 km od města Maó. Ročně přijme okolo 2 500 000 pasažérů, z nichž většina pochází ze sezonních letů z Německa, Velké Británie, Itálie či zbytku Španělska. Bylo otevřeno v roce 1969.

Takto to vypadá na letišti na Menorce v zimě... (2016)

Takto to vypadá na letišti na Menorce v zimě... (2016)

ANDORRA, L'ALGUER, CATALUNYA NORD

V případě ostatních Països Catalans lze zmínit už jen dvě významnější letiště. Co se týká Andorry, jak již bylo zmíněno, tento evropský ministát má docela problémy na svém hornatém území postavit alespoň vyhovující fotbalové hřiště. Uzounká údolí ale provoz něčeho alespoň vzdáleně podobného letišti zcela vylučují. Dnes italské město L'Alguer letiště má. Aeroporto di Alghero-Fertilia (AHO) je důležitým pro celou severní polovinu Sardinie. Ročně odbaví okolo 1 500 000 cestujících a pro české cestovatele je poměrně snadno dostupné z Bratislavy, sezonně i z Prahy. Jak již jsme si postupem tohoto článku zvykli, i zde měla jakýsi letecký monopol společnost Ryanair. Z ryze katalánského pohledu byla irská společnost dokonce oslavovaným dobrodincem, jelikož od roku 2004 umožnila spojení Katalánska se svým historickým územím, jež dnes patří Itálii. Řada Katalánců tak znovuobjevila "ztracený" L'Alguer a malému sardinskému městu Ryanair přinesl bouřlivý turistický ruch. Avšak to už je dnes tak trochu minulostí.

V rámci dnes francouzské oblasti Catalunya Nord za zmínku stojí Aéroport de Perpignan-Rivesaltes (PGF) nacházející se asi 5 km od kulturního a politického centra Catalunya Nord. Toto maličké letiště se může pochlubit jen několika lety do Paříže a do Velké Británie, jelikož geograficky se nachází v nepříliš záviděníhodné situaci. Sám o sobě Perpignan (Perpinyà) není dostatečně velkým centrem, soutěží však hned se třemi poměrně nedalekými letišti: Girona, Montpellier a Toulouse. I tak ročně odbaví takřka 400 000 pasažérů, tedy jen o pár desítek tisíc méně než letiště brněnské.

3. 7. 2017

Katalánská kultura v Ostravě

O uplynulém víkendu se z Ostravy na několik dní stalo evropské centrum katalánské kultury. Tradiční přehlídka katalánského folkloru letos oslavila svůj třicátý ročník a vůbec poprvé ve své historii zavítala do České republiky. Čeští diváci si tak mohli užít lidské věže, tanečníky sardany, obří loutky v historických kostýmech či ohňovou show.





Ve dnech 30. června - 2. července 2017 proběhly v Ostravě paralelně tradiční Festival v ulicích a oslavy 750 let od první písemné zmínky o městě. V rámci oslav zavítala do moravskoslezské metropole doposud největší přehlídka katalánské kultury v České republice. Město si totiž pro své účinkování vybrali pořadatelé tradičních setkání katalánského folkloru známých pod názvem Aplec Internacional. Jde o iniciativu katalánské neziskové organizace Adifolk, jejíž hlavní starostí je snaha šířit povědomí o katalánském folkloru po celém světě. Od roku 1988 tedy každoročně jedno doposud evropské město hostí již zmiňované setkání Aplec Internacional, na němž se obvykle představí všechny nejvýznamnější ukázky katalánského folkloru. Poprvé se taková událost konala v již zmiňovaném roce 1988 v Amsterdamu. Během třiceti let své existence tento folklorní minifestival navštívil kupříkladu Paříž, Brusel, Hannover, Kodaň, Lisabon, Manchester, Tallinn, Lucemburk, Grenoble či Budapešť. Doposud nejblíže Česku se akce konala roku 2010 v polském Krakově. V roce 2018 zavítá celá akce poprvé mimo Evropy - místem konání má být hlavní americké město Washington DC.

Kromě notoricky známých projevů katalánské kultury (sardana, castells - lidské věže) se v Ostravě představili gegants (obří figuríny v historických krojích), capgrossos (obří hlavy), diables (ohňoví draci) a navíc celá řada dalších tanečních a hudebních souborů. Celkem tři stovky účinkujících, z nichž dobrou polovinu tvoří členové Castellers de la Vila de Gràcia, kteří v Česku poprvé v plné parádě předvedli stavbu lidských věží (castells), což je unikátní tradice patřící na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Malou ochutnávku jejich umění bylo ostatně možno spatřit v předpremiéře již 28. června na pražském Náměstí Jiřího z Poděbrad (záznam celé akce zde). Ostravské představení se rozhodně vydařilo snad jen s drobnou kaňkou v podobě závěrečného prohlášení organizace Adifolk, která si postěžovala na přístup španělské ambasády v ČR, odkud prý zaznamenala tlaky na zrušení celé akce. Vedení Ostravy však v tomto ohledu zůstalo pevné, před údajným nátlakem neustoupilo, a katalánská kultura tak dostala svůj prostor ve třetím největším českém městě. Více informací a zejména fotografií a videí z celého průběhu akce naleznete například na oficiálním kanálu Aplec Internacional - ADIFOLK na Facebooku.


Program 30è Aplec Internacional v Ostravě (Foto: www.adifolk.cat)

23. 6. 2017

Sant Joan & Flama del Canigó

Svatojánská noc je po celé Evropě známá coby noc lidových veselic, které jsou zvláště živé a grandiózní na jihu kontinentu. Španělsko v tomto není výjimkou a v podstatě každý španělský region má své vlastní tradice spojené s oslavami jedné z nejkratších nocí v roce. Katalánsko v tom není výjimkou, proto se na následujících řádcích zaměříme na průběh oslav a významné tradice s tímto svátkem spojené právě v Katalánsku.

Barcelonská pláž po oslavách svatojánské noci (2016)
(Foto: www.elpais.com)
Nejkratší noc v roce se s přibližně dvoudenním zpožděním slaví již stovky let. Jde o tradici vycházející z dávných pohanských rituálů, nicméně časem celá tradice splynula i s křesťanským svátkem narození svatého Jana Křtitele (24. června). Všeobecným symbolem těchto oslav je oheň ve všech svých podobách. Zvláště v Katalánsku pak tato symbolika dosahuje poctivého plnění skutečně po celou noc ze 23. na 24. června. Oheň se stává hlavním protagonistou nejčastěji v podobě velkých hranic, kolem nichž se celý večer odehrává. V každé obci se slaví jinak, noc je plná magických rituálů a snad každý má i nějaký ten svůj vlastní, ať už jde o večeři s rodinou či přáteli, tanec a zpěv okolo ohně až do kuropění nebo obří ohňostrojná show. Svatojánská noc v Katalánsku může nabývat tisíce a jedné podoby.

BARCELONA: V katalánské metropoli oslavy začínají velmi institucionálně, neboť svatojánský oheň přinesený z hory Canigó tu vítají přední instituce v zemi. Každá čtvrť na svůj vlastní program oslav, nicméně naprostou klasikou v barcelonském podání je centrum oslav na pláži. Ohně na mořském pobřeží lákají zejména tisíce a tisíce turistů a historky ze svatojánské noci na barcelonské pláži by vydaly na spoustu tlustých povídkových sbírek. O kvalitně propařené noci ostatně svědčí i typický obrázek pláže plné odpadků, než se do nich uklízecí čety ráno 24. června pustí. Mezi další tradice patří i množství ohňostrojů a tisíce a tisíce petard v ulicích města. Podle statistik se kvůli oslavám Sant Joan v Katalánsku každoročně utratí okolo 20 milionů € jen za pyrotechniku. Ostatně, měli jsme to štěstí jednou do Barcelony dorazit kousek po půlnoci a vězte, že jakmile vystoupíte z autobusu, rázem se ocitnete fakticky ve válečné zóně. Rachot ustává až okolo třetí hodiny ranní, nicméně ti nejotrlejší zejména na pláži slaví až do prvních ranních paprsků.


REUS: V Reusu svatojánská noc startuje týdenní oslavy Festa Major de Sant Pere, která kulminuje 29. června na svátek svatého Petra a Pavla. V praxi to znamená, že zde po celý týden narazíte na nejrůznější projevy katalánské kultury (castells, gegants apod.). Opravdovým lákadlem je ale tzv. tronada - velké pyrotechnické představení na Plaça del Mercadal. V průběhu týdne obvykle proběhnou čtyři takováto představení.

ALACANT: Svatojánské oslavy probíhají i na nejjižnějším konci katalánsky mluvícího území, ve městě Alicante. I zde se podobně jako v Reusu oslava nejkratší noci v roce snoubí s místními slavnostmi Fogueres d'Alacant. Tyto slavnosti jsou do značné míry inspirovány valencijskými falles, akorát v trochu menším měřítku. Nicméně to jim ani tak neubírá na velkoleposti a barevnosti.


Pokud je libo trochu více se ponořit do ryze lokální podívané, pak musíte navštívit vesnici Artés v oblasti Bages. Zde nevládnou zapálené hranice, nýbrž známé katalánské correfocs, které dodávají oslavám v pětitisícové vesnici patřičnou atmosféru. V několika desítkách pyrenejských vesnic se zase obrovské oblibě těší tzv. Falles del Pirineu, které se pro svou dlouhou tradici v roce 2015 dostaly i na prestižní seznam Nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Faktem ale zůstává, že nudit se nebudete nikde. I sebemenší vesnička o půlnoci uspořádá alespoň malý ohňostroj. To má ostatně své nesporné kouzlo, neboť pokud se vám náhodou stane, že noc ze 23. na 24. června strávíte ve Španělsku či v Katalánsku na cestách, dostane se vám naprosto netradičního zážitku. Představte si, že jedete autobusem po dálnici ze Zaragozy do Barcelony. Okolo půlnoci se nebe nad každou vesničkou v dáli rozzáří a vaše cesta je více než hodinu lemována občasnými záblesky ohňostrojů. I takový může být Sant Joan v Katalánsku.

Svatojánská noc v Artés (Foto: www.artes.cat)

FLAMA DEL CANIGÓ
Zvláštní součástí katalánské svatojánské noci se v posledních desetiletích stala tzv. Flama del Canigó. Jde vlastně o něco na způsob známější, avšak novější tradice betlémského světla. Historie tohoto rituálu sahá do roku 1955, kdy se rodák z Arles de Tec, Francesc Pujada, rozhodl společně s několika málo přáteli oslavit svatojánskou noc pod vlivem poezie slavného katalánského básníka Jacinta Verdaguera, a tak se s nimi vypravil na posvátnou katalánskou horu Canigó, kde o půlnoci z 22. na 23. června rozdělal oheň, jehož plamen byl posléze snesen dolů a posloužil pro zapálení několika svatojánských hranic v oblasti Catalunya Nord. V roce 1966 plamen z Canigó poprvé překročil i francouzsko-španělskou hranici. Ve frankistickém Španělsku šlo samozřejmě o činnost často ilegální a vysoce protirežimní, neboť takto se posilovala katalánská sounáležitost na obou stranách hranice. Záhy se tato tradice rozšířila po celém Katalánsku a později i po dalších částech katalánsky mluvícího území coby symbol přetrvání katalánské kultury.

Dnes plamen z hory Canigó putuje do několika stovek obcí na většině katalánsky mluvícího území. Rituál zůstává stále stejný. Svatojánský oheň hoří nepřetržitě již od roku 1955 v sídle Museu de la Casa Pairal v Perpignanu, odkud ho skupina dobrovolníků vždy 22. června vynese až na 2 784 metrů vysoký vrchol hory Canigó, kde po přečtení tradičního manifestu kolem půlnoci zapálí hranici. Tímto způsobem dojde ke každoročnímu obnovení ohně. Za rozbřesku 23. června pak dobrovolníci z vrcholku hory nový oheň snesou do několika stovek obcí na katalánsky mluvícím území a zde oheň poslouží právě k zapálení nachystaných hranic. Postupem let se plamen z Canigó stal předmětem velkých vítacích ceremoniálů a dostává se mu i ryze oficiálního přijetí na radnicích či v katalánském parlamentu. Do atmosféry tohoto rituálu se můžete mnohem lépe ponořit v následujícím videu.