15. 12. 2017

Nejstarší lidé v katalánsky mluvících zemích

Říká se, že oblast Středozemního moře skýtá jednu z nejvyšších nadějí dožití na světě. Ať už je to klimatem, jižanským optimismem, zdravou stravou nebo kombinací těchto i dalších faktorů, je pravdou, že například v první patnáctce zemí s nejvyššími hodnotami naděje dožití je celá řada těch, které se u Středozemního moře nacházejí nebo k němu mají velice blízko - Izrael, Španělsko, Francie či Itálie. Ve všech těchto zemích dosahuje podle dat Světové zdravotnické organizace (2015) průměrná předpokládaná délka života alespoň 80 let u mužů a 84 u žen. Svým způsobem to platí i pro africké státy ve Středozemí, které, ač nedosahují tak vysokých čísel jako ty evropské, skýtají mnohem větší šance na dlouhý život ve srovnání se zbytkem Afriky.

Ana María Vela Rubio (Foto: La Razón)
Tento dlouhý úvod nás tedy přivádí i do pro nás důležité část Středomoří, tedy do katalánsky mluvících oblastí. Na následujících řádcích se ve stručnosti podíváme na desítku nejstarších osob žijících někde na území tzv. Països Catalans. Je mezi nimi hned několik skutečných rekordmanů a aktuálně i jedna stále žijící osoba...

  1. ANA MARÍA VELA RUBIO              (29/10/1901 - 15/12/2017)     116 let a 47 dní
  2. JOAN RIUDAVETS MOLL               (15/12/1889 - 05/03/2004)    114 let a 81 dní
  3. JOSEP ARMENGOL JOVER            (23/07/1881 - 20/01/1994)    112 let a 181 dní
  4. JOSEFA LLOVET LLOVET             (25/02/1867 - 29/06/1979)    112 let a 124 dní
  5. TERESA DOSAIGÜES ABELLA        (13/02/1898 - 25/02/2010)    112 let a 12 dní
  6. ANTONIO URREA HERNÁNDEZ     (18/02/1888 - 15/11/1999)    111 let a 270 dní
  7. DOLORS SUBIRANA COMPTE        (18/07/1897 - 09/11/2008)    111 let a 114 dní
  8. MANOLITA PIÑA RUBIÉS              (24/02/1883 - 11/06/1994)    111 let a 107 dní
  9. REMEI COMPANY VENTURA         (10/02/1903 - 28/05/2014)    111 let a 107 dní
  10. FILOMENA ARÁN FRANQUET       (04/05/1888 - 09/08/1999)    111 let a 97 dní
  11. MAGDALENA OLIVER GABARRÓ   (31/10/1903 - dosud žije)      114 let

  
Joan Riudavets Moll
(Foto: elpais.com)
Joan Riudavets Moll je asi nejtypičtější ukázkou toho, jak dlouho a spokojeně se žije ve Středozemí. Pocházel z Menorky, konkrétně z vesnice Es Migjorn Gran, kde prožil celý svůj dlouhý život. Od mládí pokračoval v rodinném řemeslu - vyučil se ševcem - nicméně později zastával i místo starosty v rodné vsi. Do důchodu šel v roce 1954. 

Joan Riudavets to z celé naší desítky "dotáhl nejdál" ve smyslu rekordů. Od května 2003 až do své smrti (tedy přibližně po dobu 10 měsíců) byl nejstarším žijícím Evropanem a od září 2003 byl i nejstarším žijícím mužem na světě. V historickém žebříčku nejstarších osob figuruje okolo 110. příčky, nicméně mezi nejstaršími muži v historii se se svými 114 lety a 81 dny dostal na 7. místo celkově a na 1. místo v Evropě. Jinými slovy, žádný jiný evropský muž se dosud nedožil tak vysokého věku jako Joan. Ten byl navíc až do své smrti velice aktivní, i ve 110 letech prý stále jezdil na kole. Kromě vhodných podmínek se na Joanově stáří jistě podepsala i genetika - dva z jeho bratrů dosáhli též více než požehnaného věku: Pere se dožil 105 let (zemřel 2006) a Josep 102 let, zemřel 2009).

Rekordy v posledních letech pravidelně sbírala i Ana María Vela Rubio - až do 15. prosince 2017 nejstarší obyvatelka Katalánska i celého Španělska (a to i z historického pohledu). Ačkoliv se narodila v andaluském městečku Puente Genil, od 40. let minulého století žila v Katalánsku. Profesí švadlena, neprožila úplně jednoduchý život, ale podle svých dětí jí k vysokému věku napomohla její neutuchající laskavost a veselost. Tu si zachovala až do svých 109 let, kdy prodělala náročnou operaci po zlomenině stehenní kosti. Po operaci byla odkázána na invalidní vozík a její aktivita začala rapidně klesat. Posledních pár let již vůbec nemluvila. I přesto nedávno v domově důchodců ve čtvrti La Verneda v Barceloně oslavila své 116. narozeniny, tehdy už několik měsíců coby nejstarší žijící Evropanka. Nakonec se dožila 116 let a 47 dnů, což ji řadí na celkovou 17. příčku nejstarších osob v historii a zároveň se stala též třetí nejstarší Evropankou všech dob.

Josep Armengol Jover byl zatím vůbec nejstarším člověkem narozeným na území Katalánska. Se svými 112 lety a 181 dny je zároveň 21. nejstarším mužem v dějinách. Narodil se roku 1881 v Terrasse, zemřel na počátku roku 1994 v Barceloně. Paní Josefa Llovet Llovet je v našem žebříčku na čtvrté pozici, i když zatím stále trochu provizorně. V jejím případě totiž některé dokumenty chybí, nelze tak s jistotou potvrdit její skutečný věk. Podle všeho se ale narodila roku 1867 ve vesničce Rellinars poblíž Montserratu a zemřela v létě 1979 v Sant Andreu de la Barca, celý život tedy prožila v Katalánsku.

Teresa Dosaigües Abella a Dolors Subirana Compte jsou v našem žebříčku jedinými osobami žijícími ve třech stoletích. Obě se narodily na katalánském venkově ve století devatenáctém (Teresa 1898, Dolors 1897) a zemřely ve století jednadvacátém (Teresa 2010, Dolors 2008). Nutno však dodat, že u Teresy Dosaigües nejsou k dispozici všechny dokumenty, které pro uznání dlouhého věku vyžaduje organizace Gerontology Research Group. Mezi obě dámy se na 6. příčku vklínil poslední muž našeho žebříčku, Antonio Urrea Hernández. Rodák z Mazarrónu v Murcii prožil většinu svého života v Barceloně. Poprvé sem přišel roku 1910 a protože se zamiloval do Katalánky Isabel Tossas-Bordanova, rozhodl se zůstat. Svatbu měli roku 1914 a jejich pohádka patřila mezi ty nejdelší v historii lidstva. Rozdělila je až smrt Isabel v srpnu 1995. Celkem spolu prožili 81 let a 168 dní (!), což byl až do roku 2010 španělský rekord v délce sňatku. I tak jim ale dosud patří jiný rekord, totiž nejvyšší společný věk v den, kdy první z nich zemřel - jak vidno, recept na dlouhověkost našli oba, v den Isabeliny smrti měli dohromady 208 let a 354 dní (!).

Manolita en su jardín (1902, autor: Joaquín Torres García)
(Foto: www.sothebys.com)

Zatímco naprostá většina věkových rekordmanů, které jsme dnes viděli, prožila své dlouhé životy na jednom či maximálně dvou místech, Manolita Piña Rubiés je opačný případ. Narodila se v únoru 1883 v Barceloně do dobře situované buržoazní rodiny. Díky tomu se jí dostalo co nejvybranější výchovy, mimo jiné výuky zpěvu či malby. Právě hodiny kresby a malby navždy změnily její život. Do rodiny je totiž docházel dávat mladý uruguaysko-katalánský (a v Katalánsku žijící) malíř Joaquín Torres García. Původně vzdělával pouze Manolitinu sestru Carolinu, avšak později si k sobě obě zamilovaná srdce našla cestu. I když Torres působil hodně v Katalánsku, během 20. a 30. let 20. století se pár i s přibývajícími dětmi stěhoval po celé Evropě (Paříž, Brusel, Janov, Livorno). Nějakou dobu prožili také v New Yorku. Od roku 1934 se však definitivně stěhují do uruguayského Montevidea, kde se Torres v roce 1874 narodil. Manolita byla svému muži tou nejdůležitější múzou (jak vidíme na výše umístěné malbě) a pro jeho kariéru obětovala tu svoji (měla prý solidní talent). Po manželově smrti se postarala o vybudování muzea zesnulého umělce, které bylo inaugurováno roku 1955 v Montevideu. Když bylo Manolitě 106 let, muzeum se přestěhovalo do nových prostor a ona opět nechyběla při inauguraci. Vysokého věku se dočkala i její nejstarší dcera Olimpia (1911-2007).

Náš žebříček uzavírají Remei Company Ventura, zesnulá v květnu 2014 jako v té době nejstarší žijící Katalánka. S úctyhodnými 111 lety a 97 dny života uzavírá desítku nejstarších osob žijících v Països Catalans Filomena Arán Franquet. Aktuálně je podle mnohých nejstarší žijící osobou původem z Katalánska paní Magdalena Oliver Gabarró, jež 31. října 2017 oslavila své 114. narozeniny. Nicméně i v tomto případě, tak jako je tomu ještě u mnohých velmi starých lidí, chybí zásadní dokumentace, která by tento případ mohla plně verifikovat.

Pokud se na závěr podíváme do českých zemí, zde je na konci roku 2017 nejstarší osobou paní Květoslava Hranošová (narozena 26. ledna 1910), zatímco nejstarší osobou v historii narozenou v českých zemích byla podle dostupných informací rodačka z Chýnova, Marie Míková, která se dožila 112 let a 178 dní; zemřela roku 1994 ve Vídni, kde dlouhé roky předtím pobývala. Vůbec nejstarší (řádně zdokumentovanou) osobou v historii byla paní Jeanne Calment, jež se dožila 122 let a 164 dní a je zatím jedinou osobou v historii, která mohla své narozeniny slavit více než 120krát. S Jeanne Calment se koneckonců opět vracíme do Středomoří. Tato Francouzka se totiž narodila v městečku Arles na jihu Francie, zhruba na půl cesty mezi Montpellier a Marseille a jen nějakých 25 km vzdušnou čarou od břehů Středozemního moře. Inu, chcete-li se dožít vysokého věku, víte, kam se přestěhovat.

10. 12. 2017

Cervera

Devítitisícové městečko Cervera je zajímavým tipem na výlet, pokud se nacházíte v katalánské provincii Lleida. Necelou hodinu vlakem od jejího hlavního města totiž naleznete místo s až překvapivě bohatou historií, tajuplné uličky klikatící se kolem monumentálních budov a jedno z aktuálně nejdůležitějších poutních míst pro fanoušky MotoGP.

Cervera za svůj název vděčí nejspíše latinskému výrazu cervaria neboli "zem jelenů". I přesto byla tato oblast v historii většinou civilizací opomíjena a v dobách temného středověku prakticky vylidněna, neboť šlo o nárazníkové pásmo neustálých střetů křesťanů a maurů. První Katalánci se v oblasti dnešního města usídlují v polovině 11. století, nicméně skutečný rozvoj město zažívá až od poloviny století dvanáctého, kdy celá oblast Lleidy definitivně přechází do sféry vlivu barcelonských hrabat. Díky své strategické pozici na kopci s přehledem nad okolní krajinou vzniká první městečko důsledně přilepené k významným městským hradbám. Již od časů vlády krále Jaume I. se pro sídlo cerverské radnice užívá termínu paeria, jenž v katalánském kontextu přísluší ještě radnici v 60 km vzdálené Lleidě. Do kategorie města však byla Cervera povýšena až roku 1702 španělským králem Felipem V. Právě válka o španělské dědictví, v jejímž kontextu se Felipe V. dostal k vládě, po sobě ve městě zanechala pořádnou spoušť. Nicméně místní obyvatelé po bojích přísahali naprostou věrnost španělskému králi a ten je za ni posléze patřičně odměnil tím, že ve městě nechal založit ve své době jedinou katalánskou univerzitu (viz níže).

Přítomnost univerzitních studií (1717-1842) zcela mění ekonomickou orientaci města. Většina z místních 2000 obyvatel se z nevýnosného sektoru zemědělství rychle přeorientuje na služby, kterých další dvě tisícovky studentů budou ve městě po desítky let používat. V průběhu semestru se tak populace Cervery rázem zdvojnásobuje. Po zrušení univerzity v roce 1842 Cervera ekonomicky upadá a situaci příliš nezachraňuje ani vlakové spojení s Lleidou a Barcelonou, které sem dorazí roku 1860. Místní se v té době opět plně orientují na zemědělství, nicméně mšičková kalamita ke konci století znamená další táhlou krizi. Zemědělský sektor ale město živí dodnes, i když v druhé polovině 20. století byla snaha povzbudit zde průmysl, zejména výrobu nábytku, avšak to už je dnes minulostí. Mnohem podrobnější informace o městě nabízí v rozsáhlém článku Enciclopèdia Catalana.

Ještě než se blíže podíváme na dvě nejcharakterističtější záležitosti spojené s tímto poklidným městečkem, musíme zmínit zajímavé a na památky bohaté historické centrum, jímž Cervera láká řadu turistů. Mezi spletitými a někdy velmi tajemně vyhlížejícími uličkami vyniká carrer Major, jež spojuje dvě nejdůležitější náměstí Plaça de Santa Anna a Plaça Major, kde se nachází barokní palác - sídlo místní radnice (Paeria de Cervera) a také gotický kostel Santa Maria de Cervera. Jak již bylo řečeno, největší slávy dosáhla Cervera až na počátku 18. století, nicméně ve městě lze dodnes najít několik připomínek slavných aragonských králů. Přístupná je kupříkladu velká část hradby, jejíž původ sahá do 14. století. Byla postavena na popud krále Pere Cerimonióse, jenž do Cervery v roce 1359 svolal zasedání Corts Catalanes, aby na nich došlo ke vzniku zárodku pozdější katalánské vládní instituce Generalitat. O 110 let později se Cervera taktéž stala místem, kde aragonský král Ferran II. přijal podmínky sňatku s kastilskou princeznou Isabel II., což znamenalo definitivní tečku za suverenitou Aragonské koruny. Paralelně s carrer Major se historickým centrem vine i skrytá ulička carreró de les Bruixes, kde se zrodil známý letní festival Aquelarre de Cervera, jenž vždy poslední srpnový víkend město naplní řadou představení plných magie a ezoteriky, mezi nimiž ale nechybí ani známé correfocs apod.

Z novějších památek stojí za zmínku modernistický komplex Farinera del Sindicat Agrícola, jehož autorem byl známý katalánský architekt Cèsar Martinell. V současnosti budova, které si při příjezdu na cerverské nádraží nelze nevšimnout, patří městu a čeká se na její komplexnější využití. Možná v souvislosti s pokračujícím boomem objevování modernistické architektury dokáže město tuto stavbu využít i pro posílení turismu.

Historické centrum nabízí překrásné výhledy do okolí (2017)

UNIVERSITAT DE CERVERA
Ačkoliv je Cervera na první pohled docela historickým městem, její nejimpozantnější stavbou je až relativně nedávná budova univerzity, která vznikla v první polovině 18. století. Je to tak, toto ani ne desetitisícové město se totiž může chlubit zajímavou univerzitní tradicí. Když po definitivním obsazení Katalánska v září 1714 španělský král Felipe V. nechal zrušit veškeré katalánské instituce, jeho hněvu neunikly ani místní univerzity. Ty Bourboni považovali za jedno z ohnisek rebélie, a tak krátce po konci zmiňované války bylo všech sedm katalánských univerzit (Barcelona, Lleida, Tarragona, Girona, Tortosa, Vic, Solsona) zrušeno a nahrazeno jedinou centrální univerzitou právě v Cerveře. Město se tak dočkalo odměny za svou podporu panovníka z rodu Bourbonů v průběhu války o španělské dědictví; zároveň ale vedoucí garnitura sledovala jasně kastilský model, v němž byly prestižní vysoké školy poměrně vzdáleny ekonomickým a mocenským centrům (Salamanca, Alcalá de Henares). I proto padla volba na malinké město na cestě mezi Barcelonou a Lleidou. Přesun univerzitního vzdělání z tradičních míst do nové lokality provázela i kulturní tragédie v podobě přesunu velké části knihovního fondu sedmi zmiňovaných univerzit do Španělské národní knihovny.

Cervera první univerzitní studenty přivítala v improvizovaných podmínkách již v lednu 1715, nicméně oficiální vznik univerzity datujeme až do roku 1717. O rok později začala výstava oné obrovské školní budovy, která je dodnes jedním z nejvýraznějších monumentů Cervery. Stavba byla dokončena v roce 1740, stala se domovem pro šest různých fakult a mohla se chlubit mimo jiné významným privilegiem - možnost disponovat vlastní tiskařskou dílnou. Velký podíl na výuce měli zejména zpočátku jezuité, což se pozitivně odráželo na kvalitě výuky, nicméně po jejich vyhnání ze Španělska (1767) začala Universitat de Cervera postupně upadat. Ačkoliv šlo stále o jedinou oficiální univerzitu na katalánském území, v Barceloně v té době díky iniciativě místní smetánky fungoval pod hlavičkou obchodní instituce Junta de Comerç soukromý vzdělávací projekt, jenž v mnoha zejména technických a obchodních odvětvích nabízel kvalitnější vzdělání než většina španělských univerzit, tu v Cerveře samozřejmě nevyjímaje. V roce 1835 se část kateder přesunula do Barcelony, kde je roku 1842 definitivně obnovena Universitat de Barcelona. Tím končí více než stoletá univerzitní etapa malého městečka v katalánském vnitrozemí.


Universitat de Cervera byla několik dlouhých dekád skutečně jedinou katalánskou univerzitou, proto tu logicky studovala tehdejší katalánská elita. Mezi nejvýznamnější místní studenty patřili kupříkladu lékaři Jaume Ardèvol a Antoni Gimbernat, filosof Jaume Balmes, historik Pròsper de Bofarrull, filolog Manuel Milà i Fontanals či vynálezce Narcís Monturiol. Univerzitní časy ve městě dodnes připomíná už jen obrovská budova, která v průběhu 19. a 20. století sloužila také jako tržiště, kasárna či věznice. V současnosti má rozmanité využití - část komplexu funguje jako střední škola, část jako odloučené pracoviště barcelonské univerzity a část prostor zaplňuje lokální archiv.


Budova bývalé Universitat de Cervera (2017)

MARC MÁRQUEZ
V posledních letech se Cervera taktéž stala poutním místem motocyklových fanoušků z celého světa. Důvod je jednoduchý - právě zde se totiž v únoru 1993 narodil profesionální motocyklový závodník, jezdec týmu Repsol Honda, a několikanásobný mistr světa Marc Márquez. Od chvíle, kdy se v roce 2010 stal mistrem světa ve třídě do 125 ccm, má jednoznačně našlápnuto k tomu stát se jednou z největších motocyklových legend historie. Aktuálně je šestinásobným mistrem světa (1x 125 ccm, 1x Moto2, 4x MotoGP) - a to vše stihl během posledních sedmi let. Ve svých 24 letech ustanovil též několik věkových rekordů coby nejmladší šampion. I přes tyto zářivé úspěchy však mladý Katalánec stále žije relativně poklidný život v rodném městečku. Jak ostatně nedávno svěřil deníku Segre: "Život v Cerveře miluju. Je tu úžasný klid a milí lidé. Každý se tu zná s každým. Je tu skvělé prostředí pro trénink na kole. Po domluvě se mnou místní radnice dokonce zveřejnila mou oblíbenou trasu, takže si ji každý může vyzkoušet. Mám to odsud blízko i na různé okruhy".

Na Márqueze v Cerveře narazíte skutečně na každém rohu, a to i když je zrovna na opačné straně planety na některém z mnoha závodů. V první řadě je Cervera sídlem jeho oficiálního fanklubu, jehož členové se každou závodní neděli scházejí v Marcově oblíbené restauraci Nobadis. V místním muzeu je zase stálá expozice věnovaná jeho motocyklovým úspěchům. A doslova na každém kroku si návštěvníci města všimnou vlajek s charakteristickým číslem 93, které zdobí velkou část balkonů v centru města, čímž mnohonásobně převyšují i nejrůznější vlajky a plakáty odkazující ke katalánské nezávislosti, jež jsou jinak neodmyslitelnou charakteristikou stovek podobných městeček v katalánském vnitrozemí. Aby toho nebylo málo, šampionův mladší bratr Àlex (*1996) už ve svých 20 letech též stihl získat jeden mistrovský titul (Moto3, rok 2014) a v poslední sezoně si v seriálu Moto2 dojel pro celkové třetí místo. Umění bratří Márquezů tak pravděpodobně přinese obyvatelům Cervery ještě nejedno radostné odpoledne a možná si časem vyslouží i vlastní muzeum.


7. 12. 2017

Balaguer

Oblast dnešního města Balaguer byla sporadicky obývána již od prehistorie, nicméně první civilizací, která u řeky Segre vybudovala trvalejší osídlení, byla až ta arabská v 8. stol. n. l. Arabské a berberské oddíly, dobývající v té době Pyrenejský poloostrov, rozbili svůj stan v místě zvaném Pla d'Almatà, které se ke konci 9. stol. stalo místní medinou a které lze dnes navštívit coby archeologické naleziště. Ve stejné době, konkrétně v roce 897, se nad vznikajícím městem začíná tyčit i jeho výrazná dominanta - Castell Formós. Tento hrad původně sloužil čistě obranným účelům, ale vzhledem k tomu, že maurské obyvatelstvo se v dané oblasti usadilo natrvalo, postupný blahobyt umožnil místním pánům hrad přebudovat na relativně honosný palác.

Podzimní Balaguer (2017)

Po krátkém období prosperity ale přišel ostrý pád. Po několika bitvách v okolí města na počátku 12. stol. nakonec roku 1105 padl i Balaguer, aby se stal cennou kořistí urgellského hraběte Ermengola VI. O 200 let později panství přešlo pod barcelonskou dynastii, což vysvětluje kupříkladu i fakt, že na místním hradě se narodil jeden z nejvýznamnějších katalánských panovníků - Pere el Cerimoniós. Po vymření barcelonské dynastie se Balaguer stal sídlem nástupnického rodu Trastámarů, nicméně neobešlo se to bez silného odporu místních a dlouhého obléhání, na jehož konci bylo polozničené město a konec hrabství jako takového. Nepřející k dalšímu rozvoji byly i všechny ostatní války, které se v okolí města odehrávaly v následujících staletích.

Dnes je Balaguer rozvíjejícím se městem, jehož populace se pozvolna rozrůstá. Aktuálně tu žije přes 17 000 obyvatel. Balaguer můžeme do značné míry vnímat jako předměstí Lleidy, hlavního města celé provincie, jež se nachází necelých 30 km jihozápadně odsud. Důvodem je i slušné vlakové spojení mezi oběma městy, které spojuje linka FGC Lleida - La Pobla de Segur. Místní historické centrum je poměrně malé, ale přesto nabízí několik zajímavých míst ke strávení výletního odpoledne. Kromě již zmiňovaného hradu Castell Formós jsou tu kupříkladu rozsáhlé hradby nabízející pěkný výhled na město. Naopak pokud se do centra vydáte po dlouhé ramble směrem od vlakového nádraží, kromě již zmiňované hradby vás nejspíš zaujme gotický kostel Santa Maria de Balaguer, který pochází z konce 14. století, i když vysvěcen byl až roku 1558. Během některých válečných konfliktů prostory této stavby sloužily jako kasárny či vězení. Trochu dále se pak nachází důležité poutní místo a převážně barokní bazilika a klášter Sant Crist de Balaguer ze 17. stol. Na jejím místě byl dříve románský kostel a ještě předtím mešita, takže určitá posvátnost daného místa je skutečně staletími prověřená. Všechny další památky mají už opravdu ryze lokální význam a jejich přehled najdete na přehledné turistické stránce místní radnice.

Rambla vedoucí od nádraží k historickému centru. V dálce uprostřed hradby,
nalevo kostel Santa Maria de Balaguer (2017)

30. 11. 2017

Antoni Millàs i Figuerola

Antoni Millàs i Figuerola (1862-1939) dnes rozhodně nepatří mezi známá jména katalánského modernismu. A to i přesto, že v barcelonském Eixamplu zanechal několik velmi zajímavých stop své architektonické vize. Možná se tedy v příštích letech dočká zasloužené "rehabilitace" a jeho dílo bude součástí zásadních architektonických procházek po katalánské metropoli.

Casa Anna Victory (Foto: www.epdlp.com)

Antoni Millàs se narodil roku 1862 v L'Hospitalet de Llobregat. Mnoho toho o jeho životě nevíme, avšak za zásadní rok jeho pracovní dráhy lze považovat 1888, kdy získal titul architekta. Naprostá většina jeho dochovaného díla se dnes nachází v Eixamplu. Z těch nejvýznamnějších budov zmiňme kupříkladu Cases Leandre Bou (1905), Casa Anna Victory (1906), Casa Maldonado (1915), Casa Pascual i Cia (1916), ačkoliv z dnešního pohledu nás nejvíce zajímají spíše dvě rané stavby, přičemž obě zakázky mu zadal jeden z jeho stálých klientů a člen barcelonské smetánky, Francesc Farreras. 

Kupříkladu Casa Iglesias (1900), jež je zajímavá hned ze dvou důvodů. Pod plány se podepsal slavný architekt Lluís Domènech i Montaner, i když odborná i širší veřejnost měla jasno v tom, že dům navrhl právě Antoni Millàs. Dodnes se historikům nepodařilo zcela osvětlit, z jakého důvodu je na listinách právě Domènechův podpis. Druhou zajímavostí této stavby je výtah z roku 1913, jehož autorem byl další slavný Millàsův současník, Josep Maria Jujol. Asi tou nejznámější stavbou našeho architekta se však stala Casa Francesc Farreras (1902). Jde vlastně o propojení tří samostatných budov na rohu ulic Gran Via de les Corts Catalanes a carrer Villarroel a odborníci tento kolos považují za jeden z nejelegantnějších výtvorů v celém Eixamplu. Za zmínku stojí zejména fasáda, vytvořená celá z kamene z Montjuïcu a reprezentující snad polovinu živočišné říše (zvlášť zaujme pes hrající na tamburínu).

Casa Francesc Farreras (Foto: www.epdlp.com)

Mezi ty méně spektakulární avšak zajímavé projekty Antoniho Millàse patří bezesporu práce na urbanizaci čtvrti Artigas v Badaloně nebo jeho dlouhodobé profesní spojení s tramvajovou společností v Barceloně, jemuž se věnoval zejména v posledních letech své architektonické dráhy. Pro tramvajovou společnost navrhl sídlo (v Eixamplu) i tramvajové depo ve čtvrti Sants. Zatímco tyto dvě stavby již dnes neslouží svému původnímu účelu, jeho poslední projekt pro tramvajovou společnost takovou funkci stále má - jedná se o soubor 18 domků nacházejících se ve čtvrti Vilapicina i Torre Llobeta, určených původně pro některé z tramavajáků zmiňované společnosti. Mnoho jejich potomků dnes sice nežije, ale domky stále nabízí docela klidný život uprostřed živé metropole, jak se můžete přesvědčit v drobné reportážiDrobná ulička navíc dnes nese architektovo jméno. Je to však jen malá připomínka nesrovnatelně většího odkazu, který Antoni Millàs v barcelonských ulicích zanechal.

22. 11. 2017

Gran Casino de l'Arrabassada

Vydáme-li se z Barcelony do Sant Cugatu po carretera de l'Arrabassada, nedaleko po překročení hřebene pohoří Collserola při klesání směrem do údolí mineme po pravé straně stále ještě lehce nápadné ruiny komplexu, který před sto lety patřil k těm nejvyhlášenějším kasinům a všeobecně zábavním podnikům široko daleko. Většinu bývalé slávy mezitím stihla pohltit bujná vegetace, přesto ale ještě některé obvodové zdi zubu času úspěšně odolávají, a představují tak jediný hmatatelný důkaz této kdysi tak slavné a tajemstvím opředené instituce...

Gran Casino de l'Arrabassada v dobách své největší slávy (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona)

Historie podniku známého dodnes pod jménem Gran Casino de l'Arrabassada sahá do roku 1899, kdy byl ve zmiňované lokalitě vystavěn honosný hotel. Ten se měl těšit uznalé a bohaté klientele, což majitele motivovalo k megalomanskému rozšíření komplexu v roce 1911 (nutno dodat, že tato investice se nikdy nevrátila). Majestátní kamenná budova byla obehnána okrasnými zahradami, na každém rohu socha a nějaký ten labyrint pro ukrácení dlouhé chvíle na čerstvém vzduchu. Právě tehdy hotel mezi své služby zařadil kasino a dokonce i malý zábavní park s tehdy nejmodernějšími atrakcemi, mezi něž patřila i více než kilometrová horská dráha vedoucí podzemními tunely i mezi korunami stromů v okolních lesích a končící v malém jezírku. Samozřejmostí byla i luxusní restaurace s kuchaři až z Paříže. Slavnostní inaugurace 15. července 1911 se zúčastnily stovky příslušníků barcelonské smetánky, pro něž se Gran Casino de l'Arrabassada záhy stalo místem, kde rozházet jmění. Prvotní zlaté časy ale netrvaly dlouho. Obrovské částky, které barcelonští zbohatlíci prohrávali v ruletě, se brzy dostaly do hledáčku úřadů, které hru v roce 1912 zakázaly.

Od té doby komplex fungoval opět zejména jako hotel, nicméně nějaké té občasné nelegální hry zdaleka nebyl ušetřen. K oživení slávy kasina došlo v souvislosti s přípravami na Světovou výstavu v Barceloně (1929), nicméně hned po jejím konci byla hra opět zakázaná a komplex i kvůli své vzdálenosti od centra města, kde mezitím vznikly modernější hotely a restaurace, začal výrazně upadat. Definitivní ranou pro Gran Casino de l'Arrabassada byla španělská občanská válka (1936-1939), během níž už část budov sloužila jako protiletecké kryty či kasárny. V roce 1940 však většina z nich byla nemilosrdně poslána k zemi. Avšak je zajímavé, že demolice celého areálu proběhla jen částečně, a tak i dnes se ve změti zeleně nacházejí některé obvodové zdi a zbytky soch, tunelů, schodišť, fontán a částečně zachována je i vstupní brána do hotelu.

Dobová pohlednice ukazuje, jak vypadaly sály s ruletou, která se u tehdejších boháčů-gamblerů
těšila největší oblibě (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona)

Ruiny samotné by mohly být zdrojem mnoha tajemství a legend, nicméně asi ta nejzajímavější se pojí právě s okamžiky největší slávy kasina, ačkoliv o ní dnes neexistuje žádná věrohodná informace či důkaz. Podle legendy se v suterénu komplexu nacházela tajná místnost. Místnost sebevrahů. Byla určena zejména těm klientům, kteří nahoře v kasinu přišli o všechno a se světem se chtěli rozloučit diskrétně a v soukromí. Majitelé kasina takovým hostům poskytli zbraň a zavedli je do zmiňované tajné místnosti. Součástí servisu bylo samozřejmě i vymyšlení uvěřitelné historky, která by pak klientův náhlý odchod ze světa vysvětlila pozůstalým. Legenda také říká, že ona tajná místnost byla celá obložena bílými kachličkami, které měly usnadnit následné čištění od krve a dalších rozstřelených tělesných tkání. Nutno však podotknout, že žádné relevantní záznamy o takové místnosti neexistují a ani po zbourání komplexu žádný podobný podzemní prostor nebyl nalezen. Jiné legendy zase hovoří o tom, že přilehlé parky a lesy se během občanské války staly dějištěm několika desítek poprav, a proto je prý dnes možné v noci v okolí ruin spatřit duchy. Celé místo je možná i proto památkově chráněné a je zakázáno tu v noci tábořit.


Dobová pohlednice ukazuje horskou dráhu Gran Casino de l'Arrabassada (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona)

Aktuální pohled na ruiny bývalého slavného zábavního komplexu ze silnice mezi Barcelonou a Sant Cugatem
(Foto: Google Maps)

Více informací a další fotografie:

20. 11. 2017

Nezávislé Katalánsko v EU?

Následující řádky se zaměří na onen milionkrát zmiňovaný potenciální vztah mezi nezávislým Katalánskem a Evropskou unií. Budeme se tedy bavit v čistě spekulativní rovině, nicméně hned na začátek si můžeme zcela jasně říct, že pokud by Katalánsko dosáhlo nezávislosti, rozhodně by nebylo tak snadné ho z Unie vyloučit, jak se vytrvale všechny snaží přesvědčit španělská strana.

Současná katalánská krize přinesla zastáncům nezávislosti důležitá zjištění a snad je i vytrhla z dosavadní naivity. Coby přesvědčení Evropané zastánci katalánské nezávislosti nepochybovali o tom, že se EU dříve či později do celého konfliktu vloží a svým způsobem se postaví na katalánskou stranu, kupříkladu v podpoře uskutečnění závazného referenda o nezávislosti. Události uplynulých týdnů nám jasně ukázaly, že k tomu se současné vedení EU nikdy neodhodlá. Evropské elity v čele s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem se hájí rádoby solidními argumenty, které však z jejich úst často vyznívají směšně - na mysli máme třeba Junckerovo prohlášení, že by se za pár let nerad dočkal Unie s 98 členskými státy. Že by katalánský příklad rozdmýchal podobné touhy i v dalších státech EU, je reálné snad jen v několika málo případech a kuriózní je, že takřka všechny bychom našli pouze v zemích západních (chcete-li dřívějších koloniálních velmocích). Nikde ale neexistuje tak silné občanské hnutí za nezávislost jako právě v Katalánsku (když si odmyslíme Skotsko). Že by se třeba Morava záhy chtěla osamostatnit od Česka? Víte, kolik procent získaly strany hájící podobnou myšlenku (jestli takové vůbec na Moravě jsou...) v minulých parlamentních či krajských volbách?

Současná katalánská krize je bolehlavem vůdců EU spíše z toho důvodu, že v Barceloně se zrodilo regulérní a schopné občanské hnutí, které se až podezřele demokratickým a nenásilným stylem snaží dosáhnout něčeho, co pro evropské politické elity představuje jen další z mnoha náznaků vzpoury proti nim. A zároveň jde o jasný důkaz selhání oné vznešené vize "Evropy regionů", která jde ruku v ruce s čím dal silnější evropskou integrací. Přitom paradoxně v EU jen těžko najdete větší zastánce tolik proklamovaných"evropských hodnot" než právě v Katalánsku. Ale možná právě proto EU bere katalánskou snahu o nezávislost za o to větší zradu své politiky.


NEZÁVISLÉ KATALÁNSKO V EU?
Ovšem nás nyní zajímá pouze tato čistě technická otázka. Pokud by se Katalánsku skutečně podařilo efektivně vyhlásit nezávislost (tedy zajistit a udržet si kontrolu nad vlastním teritoriem a ve střednědobém časovém horizontu dosáhnout i mezinárodněprávního uznání), jak by to bylo s jeho členstvím v EU? Španělská strana má v této otázce poměrně jasno a již od počátku katalánských snah o nezávislost opakuje stále dokola, že nezávislé Katalánsko by se z Unie okamžitě poroučelo. Ve snaze podpořit španělskou vládu bylo lze zaslechnout podobná slova i z úst čelních představitelů Unie samotné. Nicméně bylo by v případě katalánské nezávislosti opravdu tak jednoduché ze dne na den Katalánsko zcela odříznout od evropských struktur?

Odpověď je podle mnoha expertů na mezinárodní a evropské právo vcelku jasná. Nezávislé Katalánsko by mělo vysoké šance v EU bez větších potíží zůstat. Celá problematika má samozřejmě různé roviny, ale drtivá většina pravděpodobných scénářů počítá s katalánským setrváním v Unii. A hned si vysvětlíme proč.


Předně je třeba říct, že žádná ze smluv v rámci EU s podobnou situací zkrátka nepočítá, čímž pádem neexistuje žádný automatický proces "vyloučení" z EU v případě, že dojde k osamostatnění části členského státu. Jak víme, existuje pouze mechanismus pro dobrovolné vystoupení (viz čl. 50 Lisabonské smlouvy), avšak jak nyní sledujeme na příkladu tzv. brexitu, vystoupit z EU ze dne na den nejspíš nebude úplně reálné... Ale teď vážně. Nezávislé Katalánsko by nepřestalo být součástí EU minimálně do té doby, než by bylo uznáno Španělskem, což je v případě jednostranného vyhlášení nezávislosti věc naprosto nepředstavitelná. Jak už tedy bylo řečeno, pokud by Katalánsko vyhlásilo nezávislost (podobně jako 27. října 2017) a bylo schopno ji i uvést do praxe (kontrola nad územím, výběr daní, správa území apod.), nedá se rozhodně očekávat, že Španělsko by bylo mezi prvními státy, které by toto nezávislé území uznalo. A v tom je celá pointa, neboť dokud Španělsko bude katalánské teritorium považovat za své, automaticky tak půjde o evropské teritorium i v očích EU. To jsou ostatně nuceni přiznat i vysoce postavení činitelé v rámci Unie, pokud je někdo s takovouto otázkou přímo konfrontuje, což se příliš nestává.


Paradoxně by problém vyloučení z EU Katalánsku mohl hrozit v případě nezávislosti získané na základě výsledku s centrální vládou domluveného a posvěceného referenda, neboť jakoukoliv unilaterální cestu za nezávislostí bude EU vždy považovat za ilegální (jak lze odvodit z vyjádření představitelů Unie na počátku října), a proto by zkrátka Katalánsko nemohla vyloučit, neboť by ho stále musela považovat za součást španělského a tím pádem i unijního území. V praxi by to znamenalo, že Katalánsko by se dostalo do podobné situace jako oblast Severního Kypru, který je sice formálně součástí EU, ale fakticky je dané území kontrolováno vlastní samosprávou za významné podpory turecké armády, což ale neznamená, že by tamní občané nemohli požívat výhod plynoucích z příslušnosti k Unii. Koneckonců ocitujme i oficiální stanovisko EU k Severnímu Kypru: "Kypr vstoupil do EU jako de facto rozdělený na dvě části. Územím EU je však celý ostrov. Kyperští Turci jsou občany EU, neboť jsou státními příslušníky jednoho z členských států EU, tj. Kyperské republiky, a to přesto, že žijí v části ostrova, nad níž nevykonává kyperská vláda kontrolu".


Na druhou stranu dodejme, že v případě domluveného a závazného referenda by pravděpodobně otázka EU byla součástí dohody mezi katalánskou a španělskou vládou, takže se nedá úplně předpokládat, že by v případě souhlasu s referendem i jeho výsledkem Španělsko následně Katalánsku dělalo problémy v rámci setrvání/přijetí do evropských struktur. Ve hře by ostatně tak či onak byla poměrně palčivá otázka převzetí španělského dluhu. Pokud by k rozvodu mezi oběma stranami došlo spíše po zlém, Katalánsko by rozhodně ani odpovídající část španělského dluhu nepřevzalo a začalo by na mezinárodní scéně s čistým štítem.


PRUŽNOST A PRAGMATIČNOST EVROPSKÉ UNIE

Zatímco vše výše řečené se zakládá na relativně jasných faktech, otázka samostatného Katalánska a jeho vztahu k EU by stejně musela být řešena na ryze individuální a pragmatické úrovni. Jak jsme poukázali výše, možnost vyloučení Katalánska ze dne na den je nereálná, takže po zkušenostech s brexitem i v případě, že by nezávislé Katalánsko skutečně muselo o přijetí do Unie znovu požádat, hovoříme o jednání o vystoupení trvající řádově roky a zároveň o pravděpodobném okamžitém podání přihlášky a podstoupení opět řádově roky trvajících přístupových jednání. Mělo by něco takového logiku? (Je pravda, že z byrokratického pohledu jistě, takže nelze vyloučit ani takovou vskutku trapnou situaci). Nesmíme zapomínat ani na fakt, že Katalánsko by pravděpodobně všechna přístupová kritéria (na rozdíl od zbytku Španělska) splňovala a navíc jde o jasně platící region, jehož ekonomická důležitost pro chod Unie s odchodem Velké Británie jen vzroste. Tedy další logický důvod pro individuální a pragmatické řešení v podobě domluvy.

Což zní sice idealisticky, ale EU již mnohokrát potřebnou kreativitu a pragmatičnost projevila. Jak už bylo výše zmíněno, celá situace by pro Unii znamenala především nutnost jednoho velkého precedentu, k jehož stanovení se evropským elitám rozhodně nebude chtít, ale ryze ekonomicky nejspíš nebudou mít jinou možnost. Hodí se také připomenout dva alespoň vzdáleně podobné situace, jimž už Evropské společenství (tehdy však ještě ne od hlavičkou EU) muselo čelit. Prvním z nich je nezávislost Alžírska v roce 1962 - Alžírsko tehdy přestalo být součástí Francie a tím pádem "automaticky" i Evropského společenství. Naproti tomu zcela jinak se evropské elity dívaly na znovusjednocení Německa v roce 1989. Bývalé Východní Německo se tehdy bez okolků a nutnosti jakékoliv revize smluv či přístupových jednání stalo "automaticky" součástí Evropského společenství. Dva specifické příklady, dvě různá řešení a žádná smluvní opora. Z čehož vyplývá, že i k nezávislému Katalánsku by EU musela přistoupit individuálně a kreativně (a samozřejmě netřeba dodávat, že pro všechny nejlogičtější, nejjednodušší a nejideálnější reakcí by bylo rozhodnutí o setrvání Katalánska v EU). To je samozřejmě tvrzení, které se neopírá o žádný konkrétní mechanismus právě z toho důvodu, že žádný takový není. Při bližším pohledu a reálném zhodnocení aktuální politické situace v Katalánsku je však třeba říct, že celý proces se potáhne ještě dlouho, a tak možná nakonec určitý precedens stanoví jako první Skotsko v případě, že bude po brexitu chtít zůstat členem EU.


 
KATALÁNSKÁ ALTERNATIVA K EU
A když už jsme se ponořili do hlubokého moře spekulací, přidejme ještě jednu na závěr.  Pokud by se nezávislé Katalánsko přeci jen muselo z EU poroučet (případně by jeho obyvatelé v dané organizaci nechtěli setrvat), v katalánských médiích se poměrně dlouho hovoří o možných alternativách členství v Unii. V jejich rámci je jedna, jež by pro Katalánsko představovala relativně zajímavou příležitost, jak si v případě nezávislosti a neshody se Španělskem a EU udržet přístup k evropskému trhu. Jde o Evropské sdružení volného obchodu (EFTA), což je mezinárodní organizace založená v roce 1960 s cílem ryze hospodářského spojenectví. Organizace ostatně vznikla coby jakási protiváha tehdejšího Evropského hospodářského společenství (dnes EU) a jejími členy jsou nyní Lichtenštejnsko, Island, Norsko a Švýcarsko.

Členství v EFTA se z katalánského pohledu jeví jako vysoce výhodná alternativa, neboť země by díky tomu i nadále měla přístup do Evropského hospodářského prostoru, což by Katalánsku zaručilo svobodu pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu v rámci tzv. Evropského společného trhu. Jinými slovy, členství v EFTA pro Katalánsko představuje navenek až utopicky nádhernou možnost, jak si zachovat drtivou většinu výhod členství v Unii i mimo ni. Jedinými podmínkami v tomto ohledu v rámci EFTA je nutnost přijmout větší část legislativy EU (což už logicky jako člen v rámci Španělska dělá už nyní) a nutnost obejít se bez peněz z fondů EU, což by ale nezávislé Katalánsko příliš nebolelo, když už nyní je čistým plátcem do unijního rozpočtu. Navíc k přijetí do EFTA je potřeba jen souhlasu jeho dalších členů, mezi nimiž není Španělsko, které by mohlo tuto participaci vetovat.

Jak vidno z výše umístěného obrázku, který se objevil na jednom z blogů katalánského serveru VilaWeb, v případě návratu Velké Británie do této ryze hospodářské organizace by i s nezávislým Katalánskem členské země vytvořily skutečně zajímavý ekonomický prostor. Ale to už je skutečně jen čirá spekulace, která však nemění nic na tom, že nezávislé Katalánsko by se rázem stalo evropským outsiderem, jak si přejí mnohá španělská média. V praxi, jak se ostatně ukázalo před několika týdny, je pro Katalánsko mnohem větším problémem neschopnost tamních politiků zajistit v případě vyhlášení nezávislosti kontrolu nad územím a mezinárodní uznání. Jelikož dokud k těmto dvěma skutečnostem nedojde, vše výše uvedené nemá jiný nežli čistě spekulativní rozměr.

15. 11. 2017

Moby Dada: Zachraňte Tweetyho!

Jak je známo, španělská vláda před říjnovým referendem v Katalánsku posílila přítomnost státních policejních složek (Policía Nacional a Guardia Civil). Respektive jejich přítomnost více než zdvojnásobila až na 12 000 příslušníků. Nicméně tato vesměs improvizovaná akce se pro Španělsko stalo nepříjemnou logistickou noční můrou, neboť v Katalánsku zkrátka nedisponovalo potřebnými ubytovacími kapacitami pro tolik policistů. A katalánské hotely v ještě stále dobíhající letní sezoně se jim také zrovna nevrhaly do náruče. 

Loď Moby Dada v barcelonském přístavu (Foto: El Periódico)

Samotná akce rozmístění posil z jiných částí poloostrova se pod názvem Koperník rozběhla 20. září 2017, avšak španělské ministerstvo vnitra nenašlo v kasárnách ani v hotelích dostatek místa k ubytování všech příslušníků pořádkových sil, proto došlo k rozhodnutí najmout tři výletní trajekty. Jeden z nich zakotvil v tarragonském přístavu (Azzurra), zatímco zbylé dva v tom barcelonském (Rhapsody a Moby Dada*). Právě posledně jmenovaný se záhy celkem logicky stal terčem vtipů, a to zejména na sociálních sítích. Pro tvrdé hochy z Guardia Civil se totiž na dlouhé týdny měla stát domovem loď, kterou poměrně výrazně zdobí známé postavičky z Looney Tunes - Sylvestr, Taz a v neposlední řadě kanárek Tweety, který se ve své španělské verzi (Piolín) stal okamžitě jasnou mediální přezdívkou zmiňovaného trajektu.

Stylové plavidlo se policistům nepozdávalo ani zevnitř, nicméně největší bitva se strhla právě o Tweetyho. Přítomnost lodi a zejména účel jejího zakotvení v Barceloně se rozhodně nelíbil společnosti Warner Bros, která je majitelem autorských práv sympatické postavičky. Snaha vyřešit to šalamounsky překrytím Tweetyho obří plachtou se však setkalo s ještě hektičtější reakcí sociálních sítí, kde se naplno rozběhla kampaň za osvobození postavičky a hashtag #FreePiolin se na nějakou dobu stal světovýcm trending topic. Nicméně teď už trochu seriózněji. Zatímco uspořádání katalánského referenda mělo údajně stát okolo 6 milionů €, jen za pronájem každé z lodí platí španělský stát každý den 100 000 €. Za ty necelé dva měsíce se tak kvůli tomuto způsobu řešení katalánské krize španělští daňový poplatníci docela prohnuli. Avšak financování celé akce je oficiálně utajeno, takže skutečné náklady se stejně jen tak nedozvíme...

Tweety se každopádně loučí. Již tento čtvrtek loď opustí poslední příslušníci španělských pořádkových sil, které nakonec přeci jen nyní, těžce mimo sezonu, hoteliéři na Costa Brava rádi přijmou. Penízky se hodí. My můžeme Tweetymu popřát šťastnou plavbu a spokojenější klienty.


*Loď MS Moby Dada byla postavena roku 1981 ve finském městě Turku a na počátku své "kariéry" brázdila severní vody ve službách švédské Silja Line. V roce 199é byla prodána společnosti DFDS Seaways a přejmenována na Queen of Scandinavia. V letech 2010-2016 byla známá jako Princess Maria na lince mezi Helsinkami a Petrohradem. Od roku 2016 patří italské společnosti Moby Lines, která na ní tímto způsobem jistě dokázala vydělat slušné penízky...


30. 10. 2017

Legální referendum? Mission impossible...

Často a ze všech stran slýcháme, že katalánské referendum z 1. října 2017 bylo nelegální. A z pohledu španělských zákonů tomu tak skutečně je. Stejně často také slýcháme onu legendární frázi, kterou všem ostatním mezinárodním aktérům na míru zcela nepochybně vytvořila španělská vláda: "Vnitropolitickou situaci ve Španělsku lze řešit pouze právními kroky a dialogem v rámci španělského ústavního systému". Jinými slovy, katalánská vláda se má snažit o prosazení legálního referenda, tedy hlasování naprosto v souladu se španělskou ústavou. To je samozřejmě krásná rada, která nás ale v praxi dovede do začarovaného kruhu, v němž může dojít k čemukoliv, jen ne k uspořádání legálního referenda...

Více karikatur k aktuální politické situaci ve Španělsku a Katalánsku najdete na www.e-faro.info.

SOUČASNÁ ŠPANĚLSKÁ ÚSTAVA
Španělská ústava samozřejmě referendum jako takové neignoruje a konkrétně v článcích 92 a 149 pořádání referenda v některých případech umožňuje. V praxi jsou ale tyto dva články nepoužitelné, což je evidentní i právnímu laikovi:

Už v prvním odstavci máme nádherně formulovanou větu, která jde přímo proti katalánské představě referenda: "Zvláště závažná politická rozhodnutí mohou být podstoupena konzultativnímu referendu všech občanů". Podle rigidního výkladu by tedy o takové otázce museli rozhodovat všichni občané Španělska - alespoň tak tento odstavec vykládá většina španělských odborníků na ústavní právo, byť někteří oponují, že při alespoň trochu volnější interpretaci by se toto dalo aplikovat pouze na kolektiv daného autonomního společenství (ve všech případech se bavíme o možnosti uspořádat referendum o sebeurčení Katalánska). To je poměrně důležitý bod, neboť z logických důvodů nemá valný smysl nechávat o otázce katalánské nezávislosti rozhodovat celé Španělsko, které má několikanásobnou početní převahu. A netřeba podotýkat, že ve Skotsku, v Quebeku či v Černé Hoře - tam všude o své budoucnosti rozhodovali vždy jen obyvatelé území, které se chce oddělit. I kdybychom se tedy přenesli přes tuto skutečnost, hodí se ještě dodat, že konzultativní referendum rozhodně neznamená, že by jeho výsledek byl pro španělskou vládu závazný. Další z překážek vidíme dnes a denně již mnoho let - referendum by musel svolat král po návrhu z rukou španělského premiéra a tento návrh by ještě předtím musel odsouhlasit španělský Kongres. Vůle všech tří těchto aktérů k takovému postupu je v současnosti docela jasně známá...

Odborník na španělské ústavní právo Jorge Cagiao (Université de Tours) zmiňuje i další možnost tkvící v kombinaci článků 149 (149.1.32) a 150 (150.2). V prvním z nich jsou vyjmenovány exkluzivní kompetence státu, mezi nimiž je zmíněno i "povolení lidových hlasování prostřednictvím referenda", zatímco druhý z nich jasně zmiňuje, že stát může prostřednictvím zvláštních zákonů tyto pravomoci delegovat na autonomní společenství. Touto cestou by tedy katalánská vláda mohla dostat oprávnění si skutečně takové referendum ve své podstatě legálně zorganizovat sama. Nicméně i zde narážíme na problém politické vůle a navíc by takové rozhodnutí muselo být schváleno absolutní většinou v obou komorách španělského parlamentu. A nejspíš i v tomto případě by se opět jednalo jen o konzultativní referendum, které by španělskou vládu k ničemu nezavazovalo.

Tak či onak a s přihlédnutím k mnoha dalším možným interpretacím (kolik právníků, tolik výkladů) by stejně takové katalánské referendum o sebeurčení podle většiny expertů i dle předchozích rozhodnutí španělského ústavního soudu bylo protiústavní, neboť by útočilo na podstatu článků 1 a 2, které jasně definují nedělitelnou jednotu Španělska a španělského národa. Jak tedy ve svém článku shrnuje kupříkladu profesor Mariano Bacigalupo (UNED), jediným možným řešením v rámci ústavy by pro katalánský parlament byla snaha španělskou ústavu zreformovat tak, aby se do daných článků (1.2 a 2) zaneslo uznání možnosti sebeurčení autonomních společenství. 

REFORMA ŠPANĚLSKÉ ÚSTAVY
Volání po reformě se z většiny španělských stran ozývá docela pravidelně. Možná až tak pravidelně, že už toto volání nikdo nebere vážně. Nabízet katalánské straně ústupek v podobě jednání o reformě španělské ústavy je dost naivní. Každému katalánskému politikovi z tábora zastánců nezávislosti je totiž jasné, že přistoupit na jednání o reformě konstituce znamená celý proces nezávislosti rovnou na místě zakopat pod zem. Tato nabídka je jen dalším prostředkem zdržovací taktiky centrální vlády, neboť v debatě o nejdůležitějším zákoně v zemi lze perfektně strávit třeba celé jedno volební období (klíčový zákon přece nelze uspěchat!) a pokud během té doby nedojde k výměně vlády, ani to schvalování jistě nebude snadné a vyžádá si pečlivá mnohočetná čtení v obou parlamentních komorách. Jinými slovy, s takovým přístupem bychom se mnohem dříve dočkali dokončení stavby Gaudího baziliky Sagrada Família než legálního katalánského referenda o nezávislosti.

Navíc reforma španělské ústavy je podle řady odborníků na ústavní právo v praxi stejně takřka neproveditelná. Poměrně přesně to ve svém článku La rigidez del marco constitucional español respecto del reparto territorial del poder y el proceso catalán de "desconexión" popisuje profesor Andrés Boix (Universitat de València). Španělská ústava na svou vlastní reformu sice pamatuje dokonce v samostatném oddílu (Título X - De la reforma constitucional), avšak provést ji v praxi je dle článků 167 a zejména 168 (který se týká možnosti změny článků 1 a 2) v podstatě nemožné. Přinejmenším ne za stávajícího politického prostředí. Taková změna ústavy by totiž potřebovala dvoutřetinový souhlas v každé z komor parlamentu, načež by došlo k jeho rozpuštění a nově zvolené komory by tuto reformu musely potvrdit opět dvoutřetinovou většinou v každé z nich. A na samotný závěr by bylo třeba onen nový text posvětit ještě v celostátním referendu...

Nehledě na to, že už jen podle tohoto velmi stručného popisu je zřejmé, že provedení takové reformy by zabralo celé roky, počítat s dvoutřetinovou většinou zastánců konkrétních změn, které by Katalánsku umožnily uspořádat referendum o nezávislosti, by za současné a již poměrně dlouho trvající situace znamenalo jediné - získat na svou stranu Lidovou stranu (PP), což je v podstatě politický nonsens. Jelikož na zablokování jakékoliv podobné iniciativy stačí mít v Kongresu 117 křesel (v současnosti jich jen PP má 134 a Ciutadans dalších 32), musely by tyto jasně protikatalánsky zaměřené strany získat ve volbách naprosté minimum hlasů. Ještě specifičtější je pak podle Boixe situace v Senátu, kde má v současnosti PP pohodlnou většinu, přičemž nejde o nic překvapivého, neboť španělský volební systém upřednostňuje méně lidnaté regiony. V praxi tak zejména v Senátu má větší zastoupení španělský "venkov", což je shodou okolností zóna, která je katalánskému (či baskickému atd.) osamostatnění nakloněná vůbec nejméně (viz článek, na nějž odkazujeme). 

To vše tedy po převodu do srozumitelné reality znamená, že ryze legální a ústavní cestou nemají Katalánci šanci se svého vysněného referenda dočkat, pokud nezískají sympatie většiny ostatních Španělů. V praxi tedy ona kouzelná rada, že je třeba vše vyřešit v rámci španělské ústavy, znamená, že Katalánsko se bez faktického souhlasu zbytku Španělska zkrátka odtrhnout nemůže, co hůř - ani tuto možnost nemůže legálně navrhnout. Kudy tedy vede ta zmiňovaná legální cesta? Akceptováním toho, že když to nejde, tak to nejde? Co byste v takovém případě v kůži Katalánska dělali vy?

27. 10. 2017

Katalánská republika

Katalánský parlament schválil absolutní většinou rezoluci o nezávislosti. Stalo se tak 27. října 2017 v 15.25. Katalánská vláda se nyní pokusí uvést nezávislost do praxe. Ať už to ale dopadne jakkoliv, toto je nepochybně pro Katalánsko historický okamžik. Brzy o tom jistě napíšeme víc, ale teď je třeba prožívat historii...




23. 10. 2017

Josep Tarradellas

Velmi komplikovaná osobnost, dlouholetý solitér s vytrvalostí obchodního cestujícího, jeden ze symbolů pozvolného přechodu Španělska k demokracii. Muž, který po několik dekád a v naprostém ústraní jako jediný ztělesňoval jednu z nejstarších vládních institucí v Evropě a do katalánské historie se zapsal mimo jiné slavnou větou "Ja sóc aquí!" znamenající návrat ztracené autonomie.

Josep Tarradellas pózující před svým francouzským sídlem v Saint-Martin-le-Beau (Foto: Arxiu Tarradellas)

Josep Tarradellas i Joan (1899-1988) se narodil na samém konci 19. století v katalánské vesnici Cervelló, necelých 20 km západně od Barcelony. Pocházel ze spíše nižších kruhů společnosti, což mělo následně vliv na jeho politickou orientaci. Od roku 1914 pobýval i s rodinou v Barceloně, kde se jako ani ne dvacetiletý začal velmi aktivně zajímat o politiku, přičemž již od 20. let působil v několika katalanisticky orientovaných spolcích a stranách. Nicméně jeho skutečný politický život je spjatý až se stranou Esquerra Republicana de Catalunya (ERC), kterou v roce 1931 pomáhal zakládat a za niž se nedlouho poté stal poslancem nejprve španělského a později i katalánského parlamentu. Ačkoliv byl v té době poměrně mladý, již od počátku svého působení ve vrcholové politice zastával v Katalánsku i ministerské posty.

Pro neshody s lídrem ERC v letech 1933-1934 působí v nově vytvořené stranické opozici (Partit Nacionalista Republicà d'Esquerra), nicméně v roce 1935 se vrací zpět do ERC a v průběhu španělské občanské války (1936-1939) v Katalánsku zastává různé ministerské posty (finance, kultura, ekonomie, zdravotnictví). Po prohrané válce se však musel uchýlit do exilu. Nějakou dobu strávil v uprchlických táborech ve Francii a díky zásahu mexické ambasády se vyhnul vydání do Španělska, kde by ho čekal nejspíš podobný osud jako tehdejšího katalánského premiéra Lluíse Companyse, jenž byl v říjnu 1940 frankistickým režimem za své předchozí politické angažmá nemilosrdně popraven. Nakonec musel utéct do Švýcarska, kde se mu podařilo získat azyl a v roce 1944 se vrátil do Francie. V exilu mezitím skončila i celá instituce Generalitat, kterou po smrti Companyse převzal automaticky poslední předseda katalánského parlamentu Josep Irla (1876-1958).

Když v roce 1954 Irla na funkci ze zdravotních důvodů rezignoval, sjela se do hlavního města Mexika část poslanců katalánského parlamentu v exilu (největší část v nich se usadila právě tam) a 7. srpna 1954 na ambasádě exilové Španělské republiky zvolila nástupce ve funkci President de la Generalitat. Stal se jím právě tehdy 55letý Josep Tarradellas. Zejména pod tlakem doby Tarradellas nakonec odmítl zformovat exilovou vládu a veškerý odkaz dlouhé tradice katalánské vládní instituce se rozhodl nést na svých bedrech sám. Zbytek exilu prožil 125. President de la Generalitat v usedlosti ve francouzské vesničce Saint-Martin-le-Beau poblíž města Tours. Svědectví z dané doby hovoří o nekonečném samotářství, s nímž v relativní chudobě Tarradellas svůj úřad zastupoval. Až do poloviny 60. let 20. stol. byl v podstatě zapomenutým starcem jen málokdy opouštějícím svůj dům i svou samotu, později ho přeci jen začaly navštěvovat osobnosti katalánského politického a kulturního života v exilu i mimo něj. Za klíčovou bývá považována návštěva, kterou do sídla premiéra Tarradellase vykonal v roce 1970 disident a pozdější Tarradellasův nepřítel a nástupce ve funkci Jordi Pujol. V souvislosti se smrtí Franciska Franka na podzim 1975 pak Tarradellas zvýšil svou politickou aktivitu, neboť vytušil okamžik, kdy bude třeba znovu nastolit katalánské instituce na své místo.

A tak se také stalo. Po dlouhých jednáních se totiž osobnost zapomenutého exilového premiéra stala pro španělské politiky jedinou přijatelnou v roli vůdce restaurované katalánské autonomie. 23. října 1977 tak po 38 letech v exilu Josep Tarradellas slavnostně přistál na barcelonském letišti El Prat (na terminálu T2 tuto událost dodnes připomíná pamětní deska) a následně byl přivítán davy lidí, které z balkonu Palau de la Generalitat na náměsti Plaça de Sant Jaume pozdravil dnes již legendární větou: "Ciutadans de Catalunya, ja sóc aquí!" ("Obyvatelé Katalánska, už jsem tady!"). Osobnost Josepa Tarradellase je v kontextu tehdejší doby velice zajímavá. Ze své pozice instituce dokázal se španělskými politiky vyjednat restauraci Generalitat de Catalunya v podstatě sám, neboť se ukázal jako jediný politik, s nímž tehdejší španělský král a ministerský předseda byli ochotni o něčem jako znovuobnovení Generalitat jednat. Sám Tarradellas ostatně po dlouhém exilu mnoho přátel v Barceloně neměl, tím spíš byl jako politický solitér pro španělskou stranu vítán. K historickému odkazu premiéra Tarradellase musíme dodat, že Generalitat se tak i díky jeho intervenci a zejména trpělivému "vykonávání" funkce stala v podstatě jedinou předválečnou institucí, která byla uvedena do provozu ještě před schválením španělské ústavy schválené v roce 1978.




Ve funkci premiéra Katalánsko dovedl postupně k odhlasování Autonomního statutu (1979) a k prvním regionálním volbám, z nichž jako nový premiér katalánské vlády vzešel Tarradellasův politický nepřítel Jordi Pujol. Hrdina z exilu tedy vrcholovou politiku v zasloužilém věku 81 let opustil, avšak občas si neodpustil jízlivý komentář směrem ke způsobu formování nového regionálního rozdělení Španělského království. Jeho vizí byla rekuperace maximální autonomie pro všechny historické regiony, proto byl vývojem po roce 1978 v podobě uniformity pravomocí autonomních společenství (café para todos) velmi zklamán. Josep Tarradellas zemřel v červnu 1988 v Barceloně, pochován byl na hřbitově v rodném Cervelló.

Více informací:

Biblioteca Pública Arús

Ačkoliv je Barcelona známá množstvím slavných monumentů, občas se v ulicích katalánské metropole skrývají tajemná a návštěvníkům (někdy i obyvatelům) města neznámá místa. Jedním z nich je krásný prostor schovávající se za nikterak výraznou fasádou domu na adrese Passeig de Sant Joan 26 nedaleko známého barcelonského monumentu Arc de Triomf.

Decentní vývěsní štít oznamuje přítomnost veřejné knihovny (2017)
Na modernistickém vývěsním štítu nad vchodem stojí Biblioteca Pública Arús. Majestátní schodiště ozdobené ionskými sloupy vás dovede k přibližně dvoumetrové kopii Sochy Svobody. V tu chvíli jste už jen krůček od několika starobyle vyhlížejících sálů v nápadně dřevěném provedení, plných symbolů svobodných zednářů. Knihovnu ostatně zdobí znaky všech katalánských zednářských lóží, neboť historicky jde o jedno z nejdůležitějších center této organizace v celém Katalánsku. Krásné interiéry též bývají pronajímány filmovým štábům. Přitom je to klidné místo, o němž až tolik lidí neví, čemuž napomáhá i nepříliš pravidelná otevírací doba.

Knihovna dodnes nese jméno svého zakladatele, jímž byl katalánský novinář, dramatik a svobodný zednář Rossend Arús i Arderiu (1845-1891). Arús byl jedním z důležitých kulturních a společenských agitátorů v Katalánsku poslední třetiny 19. století. Pravidelně spolupracoval s předními katalánskými časopisy a novinami a napsal přes padesátku divadelních her. Nejčastěji ale bývá spojován právě s aktivní rolí v organizaci svobodných zednářů, kde se stal dokonce katalánským velmistrem. Arús zemřel v poměrně mladém věku, nicméně o život svého myšlenkového odkazu se postaral v závěti, v níž odkázal svůj rodný byt v domě na ulici Passeig de Sant Joan 26 v Barceloně a sbírku asi 24 000 knih dvěma důvěrníkům (Valentí Almirall, Antoni Farnés) za účelem vytvoření veřejné knihovny. Tak se také stalo a po několika letech příprav byla Biblioteca Pública Arús 24. března 1895 slavnostně otevřena. Ve své době představovala důležité místo barcelonské kultury a vzdělanosti, ještě před příchodem I. světové války ale počet místních čtenářů postupně upadal, což bylo způsobeno zejména vznikem dalších, větších veřejných knihoven.

Zajímavé je, že s koncem španělské občanské války v roce 1939 se knihovna veřejnosti uzavřela, přičemž znovuotevření se dočkala až po několika dekádách na podzim roku 1967. Díky tomu Biblioteca Pública Arús přežila nejhorší dobu frankistické cenzury, a proto se dodnes může chlubit takřka netknutým původním fondem, což z ní dělá příhodné centrum výzkumu katalánské kultury a společnosti 19. století. Mimo jiné se zde nachází mnoho publikací věnovaných dělnickému hnutí, anarchismu či svobodnému zednářství, avšak údajně je k dispozici i zajímavá kolekce příběhů Sherlocka Holmese. Knihovna aktuálně nabízí přes 75 000 publikací a veřejnosti je otevřená obvykle pouze v pracovní dny dopoledne či k večeru.

22. 10. 2017

Puigdemontův rok 1714?

23. října 2017 uplyne přesně 40 let od chvíle, kdy se předseda katalánské exilové vlády Josep Tarradellas vrátil a z balkonu Palau de la Generalitat pronesl slavnou větu "Ja sóc aquí!" (Už jsem tady!). Symbolicky tak byla na podzim roku 1977 obnovena jedna z nejstarších evropských vládních institucí, a to zejména proto, aby se Katalánsko přidalo k nově nastolené španělské demokracii. Současná španělská ústava byla schválena a vstoupila platnost až více než o rok později. Ta samá ústava, díky níž je čtyřicetiletá katalánská autonomie v největším ohrožení od vojenského převratu generála Franka.

Současný konflikt mezi španělskou a katalánskou vládou totiž, zdá se, opravdu dospěl do své finální fáze. Už příští týden by tedy mohl být skutečně klíčový, neboť žádná ze stran už si oddechový čas vybrat nechce či nemůže. Mariano Rajoy včera na tiskové konferenci představil svůj návrh aplikace článku 155 španělské ústavy, který kromě vládnoucí lidové strany (PP) podporují i další velké celostátní partaje (PSOE, Ciutadans). Ačkoliv se původně spekulovalo, že vzhledem k hledání podpory zejména u PSOE, bude aplikace článku 155 spíše "přesně chirurgickým zásahem", který život v Katalánsku ovlivní v co nejmenší míře, z ryze politického hlediska si Rajoy svou přezdívku "Mariano Erdogan" docela zaslouží.

Fotografie z barcelonské demonstrace za jednotu Španělska z 8. října 2017 (Foto: 3/24)

Jím prezentovaná aplikace článku 155 totiž počítá s odvoláním celé současné katalánské vlády v čele s premiérem Puigdemontem, přičemž agendu jednotlivých ministerstev de facto přeberou zástupci španělské vlády. A jelikož mají na španělské straně rádi hry s čísly, sluší se v tomto bodě připomenout, že zatímco pro odpůrce současné katalánské vlády byla podpora 48 % hlasů voličů ve volbách v září 2015 nedostatečná, pokud fakticky tuto výkonnou funkci přeberou osoby spojené se španělskou vládou (pouze PP), tak pak se tedy Katalánsko dostane do otěží strany, kterou ve zmiňovaných regionálních volbách v září 2015 volilo jen 8,5 % voličů... Ale to je nejspíš politika. Dalším problémem je zásah do katalánských institucí, jejichž představitele jmenuje právě katalánská vláda. V praxi to znamená, že Madrid bez potíží ovládne katalánská veřejnoprávní média (TV3, Catalunya Ràdio a tiskovou agenturu ACN). Ještě předtím se ale pod plně státní kontrolu dostanou i Mossos d'Esquadra, katalánská policie čítající 17 000 příslušníků, a jednou z důležitých loveckých trofejí se pro PP jistě stane hlava charismatického náčelníka Mossos Josepa Lluíse Trapera, jenž do globálního povědomí vstoupil zejména v období srpnových atentátů v Barceloně a Cambrils.

Dalším nástrojem decentralizace moci v Katalánsku bude naprosté okleštění pravomocí katalánského parlamentu. Podle většiny expertů na španělské ústavní právo článek 155 rozhodně neumožňuje regionální parlament rozpustit, nicméně Rajoyův návrh tento fakt docela šikovně obchází a fungování parlamentu zachovává, nicméně pod taktovkou španělského senátu a samotného ministerského předsedy, který v rámci aplikace článku 155 bude mít možnost jakýkoliv zákon vzešlý z katalánského parlamentu vetovat. Takže v praxi parlament sice fungovat bude, ale jeho zákonodárná moc bude fakticky nulová, pokud nebude v souladu s politikou PP. Jak připomíná politolog Ferran Requejo, dovršením pohřbení španělského právního státu je pak i onen fakt, že madridské převzetí kontroly nad výše zmiňovanými institucemi v praxi znemožní i odvolání ke španělskému ústavnímu soudu, protože takové odvolání nebude mít kdo podat (na druhou stranu se nedá čekat, že by současná katalánská vláda měla v rozhodnutí tohoto soudu jakýkoliv zbytek důvěry).

A ještě tu máme poslední bod, kolem něhož se nyní bude točit svět. Rajoyův návrh počítá s vyhlášením voleb v maximálním časovém obzoru šesti měsíců (což by vzhledem k následným přípravám apod. znamenalo regionální volby nejdříve v létě 2018), ovšem s tím, že v praxi může Rajoy tuto lhůtu s posvěcením senátu prodlužovat v podstatě donekonečna a řečeno bez obalu politické korektnosti zkrátka až do doby, kdy on sám uzná konání voleb za vhodné. Právě tento bod materializuje onu skutečně zlou podstatu celé aplikace článku 155. Konání předčasných voleb se totiž čím dál tím víc ukazuje jediným východiskem, avšak z Rajoyova pohledu ne zcela logickým. Pokud by se předčasné regionální volby konaly ještě letos, nejspíš se nedá očekávat, že by pro zastánce nezávislosti dopadly hůř než v září 2015. Vzhledem k současné situaci by se pravděpodobně v katalánském parlamentu objevila docela solidní většina pro nezávislost, čímž pádem bychom se dostali zpět na začátek. Avšak odsunutí voleb o několik měsíců spolu s opatřeními v rámci článku 155 dává Rajoyovi docela velký manévrovací prostor, v němž by mohlo dojít k zákazu některých katalánských stran (samozřejmě těch, co prosazují nezávislost). To by nebylo nejspíš úplně jednoduché, na druhou stranu drobné poladění španělských zákonů by to jistě umožnilo, neboť kupříkladu v Baskicku s tím některé strany mají své hořké zkušenosti, ačkoliv do tamní situace přeci jen významně promlouval terorismus.

V jaké situaci se tedy nyní nachází katalánská vláda? Upřímně řečeno Carles Puigdemont nyní čelí hrozbě, že rok 2017 se stane dalším smutným milníkem katalánské historie. A nemůžeme si odpustit ani opětovnou paralelu s tragickým rokem 1714. Podobně jako už několikrát v historii se totiž i nyní ukazuje, že se Katalánci vydali do boje proti španělské nadvládě, ale spolehli se přitom na špatného spojence. Tím měla být Evropská unie. Nicméně ani internacionalizace katalánského konfliktu potřebnou podporu v zahraničí nezískala, a tak teď katalánská vláda čelí složitému rozhodnutí, které se podle většiny komentátorů a odborníků redukuje na dvě možnosti:


1) Katalánský parlament může odhlasovat nezávislost. Snaha o dialog do poslední chvíle plody nepřinesla, a tak ve snaze splnit své povolební sliby nezbývá, než vše dotáhnout do konce a následně přijmout důsledky. Problém je v tom, že faktické vyhlášení nezávislosti by se v této situaci asi neobešlo bez násilí. V Katalánsku je takřka 12 000 příslušníků španělských policejních složek, takže 17 000 Mossos by teritorium muselo pod svou kontrolu dostat jen silou. A to není úplně na pořadu dne. Navíc z mezinárodní scény se Kataláncům opravdu dostalo jen minimální podpory a v případě vyhlášení nezávislosti by bez relativně brzkého mezinárodněprávního uznání nemělo žádný efekt - španělská vláda by mezitím do Katalánska přesunula více loajálních policejních složek a pravděpodobně i část těch vojenských (ryze demonstrativně) a na katalánské straně by se počet politických vězňů rozrostl minimálně o další dvě stovky, pokud by se do hry zcela bezprecedentně vložili všichni zastánci nezávislosti, kteří by své instituce bránili vlastním tělem. Už to naznačil tento týden francouzský expremiér Manuel Valls a stává se to tak trochu nevyslovenou pravdou - k nezávislosti se Katalánsko nedostane sametovou cestou; jsou ale lidé připravení za nezávislost i umírat?


2) Carles Puigdemont má necelý týden na jinou reakci. Ze své pozice je ostatně jediný, kdo může vyhlásit předčasné regionální volby. To je samozřejmě z pohledu většiny voličů Junts pel Sí přiznání porážky, ale ve světle současné situace je to nejspíš jediné mírové řešení a zároveň při dobré argumentaci východisko, které by katalánským představitelům umožnilo zachovat si před svými voliči tvář. Zajímavá jsou i vyjádření komentátorů deníku ARA Toniho Solera ("Katalánská vláda pracuje na odpovědi na danou situaci, a ta se nám nejspíš nebude líbit") či Maiola Rogera ("Katalánsko má minimální šance na vítězství, ale exceluje ve schopnosti přežít jako národ. Je čas na odpor"), které mohou odkazovat o oběma zmiňovaným možnostem. Každopádně předčasné volby svolané Carlesem Puigdemontem by zkrátka řešení problému odsunuly až na počátek příštího roku, zároveň by však zachránily čtyřicetiletou autonomii, která je nyní v poměrně velkém ohrožení. Otázkou ale zůstává, jestli Rajoy (prostřednictvím senátu) po včerejší demonstraci síly v případě takového katalánského kroku zpět bude ochoten od aplikace článku 155 taktéž ustoupit. Senát má tento návrh projednat (= a ihned schválit) pravděpodobně již v pátek 27. října. Do té doby má tedy katalánská vláda čas na poslední reakci.

Záběry z demonstrace proti aplikaci článku 155 a za propuštění politických vězňů
Sàncheze a Cuixarta z 21. října 2017, Passeig de Gràcia (Foto: 3/24)