11. 2. 2018

1939: Zapomenuté vlakové neštěstí v Sarrià

Vůbec nejhorší zdokumentované vlakové neštěstí v katalánské historii se odehrálo 11. února 1939 v Barceloně, jen dva týdny poté, co město obsadily frankistické oddíly. Právě dobová kulisa v podobě všemocného frankistického režimu, jemuž po pádu Barcelony chybělo už jen pár týdnů k dovršení své nadvlády nad Španělskem, znamenala faktické utajení celé nehody na dlouhé desítky let.

Ačkoliv dodnes nejsou příčiny celého neštěstí přesně známy, podle historika Carlese Salmeróna se celá událost udála přibližně takto: "Zmiňovaný vlak na lince z Terrassy do Barcelony projel bez zastavení tunelem pod pohořím Collserola, odkud se cesta do Barcelony už jenom svažuje. Pravděpodobná nefunkčnost brzd způsobila, že vlak tedy mezi stanicemi Peu del Funicular a Sarrià začal nabírat na rychlosti, a tak při příjezdu do stanice Sarrià některou svojí vykolejenou částí nekontrolovatelně narazil do zde stojícího vlaku v opačném směru, do něhož právě nastupovali lidé. Část vlaku pak údajně pokračovala ještě dál až do stanice Sant Gervasi, kde se zastavila o další zde stojící, naštěstí prázdný vlak. Řada lidí prý přišla o život tak, že mezi stanicemi Sarrià a Sant Gervasi vyskočili z vlaku, další mrtví byli výsledkem finální srážky".


Při nehodě zahynulo celkem 32 osob a další 130 bylo zraněno. Jak už bylo řečeno, tehdejší frankistická administrativa se snažila celé neštěstí v rámci možností ututlat, a tak se v lokálním tisku objevily jen kusé a nejasné zprávy, které v tom nejdetailnějším pojetí hovořily o několika málo mrtvých. Nehoda podobných rozměrů by samozřejmě pro nově nastupující režim byl jen další nepříjemností v právě končící válce. Výše uvedené počty mrtvých a zraněných dnes známe jen díky statistikám z nemocničních archivů. Široká veřejnost se o rozsahu a vážnosti nehody z 11. února 1939 dozvěděla prakticky až po konci Frankova režimu, tedy s několika desítkami let zpoždění. Podobný přístup k neštěstím takového rozsahu je ale vlastní většině autoritativních režimů, s čímž máme osobní zkušenost i v Československu. Historik Carles Salmerón, který neštěstí zmiňuje ve své knize El tren de Sarrià (1988), navíc válečné časy i frankistickou administrativu obviňuje z nepřímého zavinění celého neštěstí: "Společnost Ferrocarrils de la Generalitat de Catalunya byla po vstupu frankistických jednotek do města zmilitarizována. Kontrolu převzaly vojenské složky poté, co společnost zbavily všech zbývajících politicky nevyhovujících zaměstnanců. Společnost tedy v té době disponovala minimem zkušeného personálu. Vzhledem k probíhající občanské válce také v letech 1936-1939 neprobíhala žádná údržba kolejí či vozového parku společnosti. Všechny tyto faktory jistě při neštěstí hrály svou roli".


Záběry z nehody poblíž stanice Les Planes v dubnu 1925 (Foto: Mundo Gráfico)

Co do počtu mrtvých a zraněných jde nejspíš o největší zdokumentované železniční neštěstí na katalánském území. Díky své průmyslové minulosti bylo Katalánsko již od poloviny 19. století protkáno mnoha železničními tratěmi, proto zde také ve srovnání se zbytkem Pyrenejského poloostrova častěji docházelo k podobných nehodám. První velká smrtelná nehoda byla v Katalánsku zaznamenána v říjnu 1863, kdy při pádu mostu u města Hostalric zahynulo 21 osob. Větší nehody s jednou či dvěma desítkami mrtvých se pak opakovaly pravidelně skoro každou dekádu až do konce španělské občanské války. Mezi ty nejznámější patří třeba ta u Riudecanyes (listopad 1907, pád mostu, 22 mrtvých) nebo velké neštěstí, které se odehrálo na stejné trati jako to z roku 1939 (duben 1925, Les Planes, 16 mrtvých). K tomu asi největšímu, avšak prakticky nezdokumentovanému neštěstí na katalánském území došlo v září 1938 poblíž železniční stanice Martorell - před devátou hodinou večer se tam za silného deště srazil nákladní vlak s osobním. Ani tato nehoda takřka nepronikla na stránky médií, které v době válečného konfliktu svírala přísná cenzura. Proto odhady počtu obětí této tragédie kolísají mezi 30 a 60, přičemž zraněných mohly být až dvě stovky cestujících.


Nicméně ani v posledních dekádách není cestování vlakem po Katalánsku zárukou 100% bezpečí. V únoru 1977 došlo k velkému vlakovému neštěstí u města Sant Andreu de la Barca (22 mrtvých) a v prosinci 1979 k podobně tragické události došlo asi kilometr od města Franqueses del Vallès (19 mrtvých). Z posledních let musíme zmínit i tragický incident, k němuž došlo o svatojánské noci roku 2010 na nádraží v Castelldefels. Půl hodiny před půlnocí totiž tamní nástupiště zaplnili lidé vystupující z regionálního vlaku. Někteří z nich si chtěli zkrátit cestu přes kolej, po které v té chvíli projížděl rychlík z Alicante do Barcelony. Výsledkem bylo 12 mrtvých lidí ve věku 16-28 let. Na závěr ještě doplňme, že na Pyrenejském poloostrově došlo i k jednomu z největších železničních neštěstí všech dob. Došlo k němu 3. ledna 1944 ve španělské provincii León, nedaleko vesnice Torre del Bierzo. V tunelu poblíž místní vlakové stanice se srazily dva vlaky, do nichž později narazil ještě jeden nákladní. Celý tunel se rázem proměnil ve žhnoucí peklo. I v tomto případě frankistická vláda rozměr celého neštěstí značně umenšila, když zpočátku hovořila o 58 obětech, i když pozdější dokumenty hovoří o minimálně 200 obětech. Podle odborníků na danou problematiku ale celkových obětí tragédie mohlo být mnohem víc, neboť podle dobových informací byly vzhledem k vánočním svátkům dosti plné. Nejčastěji se dnes uvádějí cifry mezi 200 a 500 oběťmi.

5. 2. 2018

Patates braves BCN

Patatas bravas (něco na způsob opékaných brambor) patří k nejtypičtějším španělským tapas. Tyhle malé chuťovky se servírují v barech po celém Španělsku, ale jelikož se zde věnujeme především katalánským záležitostem, povíme si dnes něco málo o katalánských variantách tohoto pokrmu a především - zamíříme na ty nejlepší patates braves (cat) v Barceloně!

Tak jako všechny tapas i patatas bravas jsou vhodným drobným jídlem ke sklence vína či piva v baru. Nejčastěji se podávají s omáčkou salsa brava, jejíž složení záleží hodně na daném regionu, ačkoliv vždy jsou její součástí rajčata a něco pikantního. V Katalánsku se pak kromě salsa brava tyto brambory podávají i s typicky katalánským produktem - salsa allioli. Tato omáčka se vyrábí v hmoždíři smícháním rozdrceného česneku, olivového oleje, vaječných žloutků, trošky citronové šťávy a špetky soli. Dnes jde vlastně již o mezinárodně známou záležitost, která má svůj původ někde na jihu Francie ještě v dobách, kdy tamní území bylo historickou Okcitánií. Jinými slovy, opět jde o něco, co vzniklo už hodně dávno a co je dnes sporem o původ mezi mnoha národy (tak jako třeba crema catalana nebo ve středu Evropy řízky). Kromě toho ale v barcelonských barech frčí i salsa rosa na bázi majonézy a kečupu a celá řada dalších kreací na bázi ingrediencí omáček předešlých.

To tedy jen pro stručný úvod. Nás ale ze všeho nejvíce zajímá, kde si tyto typické tapas dát v Barceloně. Tak jako již téměř ve všem i s touto touhou nám dnes nejlépe poradí internet. Již mnoho let se těší velké popularitě speciální a pravidelně aktualizovaný blog zaměřený na patatas bravas v barcelonských barech: BravasBCN.com. Již 10 let se jeho tvůrci vydávají do barcelonských barů ochutnávat tamní patatas bravas, jejichž systém hodnocení mají za ta léta důkladně propracovaný. Pokud umíte španělsky, můžete to sami posoudit, i když pravdou je, že každý má samozřejmě zcela jiné chutě. My se na následujících řádcích zaměříme na desítku barcelonských podniků s těmi nejlepšími bramborami, přičemž do značné míry budeme vycházet právě z hodnocení expertů z BravasBCN.com a dalších lifestylových serverů, nicméně na konkrétní (ovšem zcela nezávazné) pořadí bude mít určitý vliv i naše také již desetiletá zkušenost. Tak dobrou chuť! :-)

Bar Delicias ve čtvrti El Carmel (2017)

TOP 10 PATATES BRAVES V BARCELONĚ
  1. BAR TOMÁS (c/Major de Sarrià, 49): Podle mnoha milovníků tohoto druhu tapas budou zbylé podniky v tomto žebříčku už jen do počtu. Bar Tomás ve čtvrti Sarrià je již roky tím nejvyhlášenějším podnikem co se patates braves týče. A to do té míry, že v poslední době vyvolávají čím dál častěji onen klasický postoj - buď je milujete nebo nesnášíte. Nic mezi tím. Přitom bar samotný není ničím jiným zvláštní a dokonce ani ta obsluha za moc nestojí. Ale místní patates braves jsou zkrátka jedinečné a neopakovatelné. A hlavně za ty roky už tak profláklé, že je zkrátka povinností si konečně ten výlet do Sarrià někdy udělat. Dnes jsou braves v Baru Tomás součástí mnoha průvodců po Barceloně, což se ale za ty roky přeci jen krapet projevilo na ceně. Otevřeno mají vždy od pondělí do soboty odpoledne a večer.
     
  2. LAS DELICIAS (c/Mühlberg, 1): Poměrně dlouho šlo o místo pro skutečné znalce a obyvatele čtvrti El Carmel daleko od centra Barcelony. A to o něm ve svých knihách básnil barcelonský spisovatel Juan Marsé již před padesáti lety. Dnes je tento stále ještě velmi typicky vyhlížející i fungující bar častou zastávkou návštěvníků kopce Turó de la Rovira, odkud jsou asi nejkrásnější výhledy na město. Místní nedají na zdejší produkty dopustit, i když řada fajnšmekrů z centra zdejší braves považuje za až příliš rustikální. A pravdou také je, že v praxi tu vlastně ani žádné patates braves nedostanete, neboť místní specialitou jsou tzv. patatas suizas s vynikající ale nepálivou kombinací allioli a romesco. Je jich velikánská porce za relativně dobrou cenu (3,50 €) - bohatě postačí na večeři. Dobré tu mají všechno, ale brambory zůstávají i nadále tím nejžádanějším.
     
  3. SENYOR VERMUT (c/Provença, 85): V posledních třech letech si zdejší braves získaly nevídanou oblibu, a tak je Senyor Vermut nyní mnohými považován za číslo 1 mezi všemi barcelonskými podniky nabízejícími patates braves. Kromě skvělé chuti nadchne i fakt, že jedna porce je tu za necelá 3 €, což je na barcelonské poměry už docela výjimečná cena.
     
  4. BAR OMAR (c/d'Amigó, 34): Velký objev uplynulého roku se nachází v obvodu Sarrià-Sant Gervasi, nedaleko od Plaça de Francesc Macià. Nadchne především šafránovou verzí omáčky allioli a na barcelonské poměry opět nízkou cenou (3,50 €). Na stránkách BravasBCN.com zaujímají v současnosti třetí příčku.
     
  5. BAR DEL PLA (c/Montcada, 2): Načančaný lokál a superturistická zóna. S tím se při návštěvě tohoto podniku budete muset smířit. Ale i tak to tu stojí za návštěvu a ceny nejsou na centrum Barcelony až tak příšerné. Jejich hlavní devizou jsou kvalitní suroviny, naopak většina odborníků kritizuje nedostatečnou pikantnost místní "divoké omáčky".
     
  6. SEGONS MERCAT (c/Balboa, 16): "Jen o trošku křupavější a byly by k nerozeznání od baru Tomàs," alespoň tak se o nich vyjadřovala stránka BravasBCN.com. Na rozdíl od vítězů ze Sarrià vás zde obslouží v poněkud modernějším a pro mnohé i příjemnějším prostředí, nicméně za posledních pár let se ve městě objevila řada nových protivníků, a tak zdejší braves již do první pětice nepatří, a to i kvůli relativně vysoké ceně za porci (4,75 €).
     
  7. EL BAR (c/Calàbria, 118): Kreativní pojetí, originální výběr omáček a kvalita brambor - tyto tři vlastnosti charakterizují produkty podniku s velmi jednoduchým názvem již několik let. El Bar platí za hojně doporučovaná místa, neboť na jeho zařazení do top žebříčků barcelonských patates braves se shoduje většina místních lifestylových periodik. Otevřeno vždy odpoledne a večer kromě pondělí.
     
  8. LA ESQUINICA (Passeig de Fabra i Puig, 296): Podobně jako v případě Tomáse i La Esquinica se nachází poněkud daleko od většiny turistických tras. O to autentičtější prostředí vás v takových podnicích čeká. Žádný šmejd pro turisty, ale poctivé tapas pro místní. Oproti největšímu barcelonskému šampionovi má La Esquinica i dvě nezanedbatelné výhody. Je snáze dostupná metrem a podle hostů je zde personál mnohem přívětivější. Cena stále velmi příznivá (3,60 €).
     
  9. ELSA Y FRED (c/Rec Comtal, 11): Elsa y Fred patří mezi řadu novějších gastrobarů v centru města, a tak se často dostává do hledáčku lifestylových magazínů. Když si ale trochu odmyslíme tento posh původ slávy místního podniku, je třeba přiznat, že jejich braves jsou excelentní a rozhodně asi ty nejlepší, na které můžete v Bornu natrefit. Výhodou je i fakt, že tu mají otevřeno denně od rána do noci. Porce přijde na 4,50 €. Kromě braves si pozornost zaslouží i další místní tapas, kupříkladu tuňákový burger.
     
  10. MONTESQUIU (c/Mandri, 56): Samozřejmě bychom sem mohli nacpat ještě další desítku podniků, ale i na základně vlastní zkušenosti přeci jen desáté místo věnujeme podniku Montesquiu, který byste opět marně hledali v některé z turistických zón. Podnik poblíž Plaça de la Bonanova funguje již od roku 1952 a vždy byl vzhledem k zóně, v níž se nachází, tak trochu posh záležitostí. Paradoxně ale právě tady najdeme jedny z nejlevnějších (2,60 €) a nejlepších braves v celé Barceloně. A rozhodně si tu odpočinete od turistů, ačkoliv místních je tu vždy spousta.

2. 2. 2018

1428: Největší katalánské zemětřesení

Katalánsko nepatří mezi oblasti s velkou seismickou činností. I přesto zde dojde přibližně k 800 otřesů ročně, ačkoliv drtivá většina z nich nedosáhne ani druhého stupně Richterovy škály, takže je ani nepocítíme. Podle dostupných statistik se v Katalánsku jen asi 5x do roka odehraje zemětřesení o síle alespoň 3 stupňů Richtera a přibližně jednou za 30-50 let se vyskytne skutečně významnější otřes o síle nad 5 stupňů Richterovy stupnice. Mezi poslední významné otřesy patřila kupříkladu zemětřesení ve Val d'Aran (1923) a Montseny (1927), která se sice obešla bez obětí, zato však s velkými materiálními škodami, nebo to na tarragonském pobřeží v roce 1995 (4,6 stupně) či poslední ze září 2004 (4 stupně), které mělo epicentrum pod obcí Queralbs. A ačkoliv je tato vesnička v současnosti oblíbenou odpočinkovou destinací mnoha bohatých Katalánců, z pohledu zemětřesného je Queralbs určitě tím nejméně bezpečným místem v Katalánsku - hned si povíme proč.

Většina opravdu významných katalánských zemětřesení se odehrála ve známé sopečné oblasti la Garrotxa, na jih od Pyrenejí, kde se nachází několik desítek vyhaslých či spících vulkánů. Ačkoliv byly zdejší sopky aktivní naposledy před několika desítkami tisíc let, zdejší podzemí si přeci jen žije svým vlastním životem - proto nepřekvapí, že většina významných katalánských zemětřesení se koncentrovala právě sem a do blízkých pyrenejských údolí. Tím prvním zdokumentovaným jsou otřesy z noci na 3. března 1373. Epicentrum se nacházelo někde mezi oblastí Ribagorça a Val d'Aran, nicméně následky byly patrné až v Barceloně či ve Francii. Zemětřesení o síle 6,1 stupně za sebou nechalo několik pobořených zvonic a prakticky zničilo vesničku Montclús. Podobné škody napáchalo i zemětřesení z noci na 25. května 1448 s epicentrem mezi městy Cardedeu a Llinars del Vallès. 


Žádné z nich ale nedosáhlo ničivosti velkého zemětřesení ze 2. února 1428. Již v únoru 1427 došlo k drobné aktivitě v již zmiňované oblasti la Garrotxa. Dle dobových kronikářů se v okolí městečka Amer dokonce několik lidí otrávilo toxickými plyny a i ve více než 100 km vzdálené Barceloně byly cítit zcela nepatrné záchvěvy. Byla to však jen nenápadná předehra k tragické události o rok později. Zemětřesení z 2. února 1428 mělo své epicentrum pod nám již velmi dobře známou vesnicí Queralbs, která po otřesech o síle 6,5 stupně Richterovy škály přestala existovat. Nevídaně silné zemětřesení bylo pořádně cítit i ve vzdálené Barceloně, kde popraskaly městské hradby a došlo i k jedné z nejznámějších událostí spojovaných s touto tragédií: Otřesy přišly mezi osmou a devátou hodinou ranní, kdy se mnoho lidí nacházelo v kostelích na ranní mši. Konkrétně v Barceloně lidé v panice vybíhají na ulici, první domy se sunou k zemi, ale ušetřeny nejsou ani na první pohled bytelné stavby. V kostele Santa Maria del Mar, slavné "Katedrále moře", kvůli otřesům praskne obří rozeta. Kusy zdiva a skla padají dovnitř kostela, v němž se tísní lidé. Padající trosky usmrtí takřka 30 osob a další desítky jich zraní...


Následky otřesů jsou brutální zejména na severu země. Zřítí se řada kamenných kostelů či jejich částí. O přesném počtu obětí kolují jen dohady, ale většina historiků hovoří o více než tisícovce mrtvých. Nejhůře postiženými oblastmi jsou kromě vesniček Queralbs a Tortellà, které mizí z povrchu zemského i s většinou svých obyvatel, města Puigcerdà a Camprodon, kde se zřítily kostely právě uprostřed mše. Známé kláštery v Ripoll a Sant Joan de les Abadesses přicházejí o zvonice. Některé části regionu se ocitnou odříznuté od světa, neboť otřesy poškodily i některé komunikace a zejména mosty. Část infrastruktury bude obnovena až po několika dekádách, což je i případ rozety ze Santa Maria del Mar. Přímý následek zemětřesení je ostatně dodnes patrný na domě číslo 6 v carrer Sant Domènec del Call v historickém centru Barcelony. Tento dům pochází z 12. století a je považován za vůbec nejstarší svého druhu v katalánské metropoli. Když projdete kolem a pořádně si ho prohlédnete, nesporně vás upoutá jeho mírný náklon dopředu. Ten způsobily právě otřesy z 2. února 1428. Dům se pohnul, ale k zemi se neporoučel. 


Na závěr nutno dodat, že v 15. století bylo Katalánsko mnohem méně zalidněné a relativně zdecimované neustále se opakujícími morovými ranami. Kdyby se zemětřesení o podobné síle opakovalo dnes, jen v Barceloně by se k zemi poroučely možná stovky budov a o mrtvých bychom mohli jen spekulovat...

31. 1. 2018

Torre de les Aigües del Besòs

Barcelona nabízí spoustu krásných vyhlídkových míst. Nedávno jsme tu hovořili kupříkladu o asi tom nejlepším výhledu na celou katalánskou metropoli, jehož se vám dostane na vrcholku Turó de la Rovira. Pak je tu samozřejmě celá řada obligátních a turisticky hojně vyhledávaných vyhlídek (Sagrada Família, Kolumbusův sloup, Park Güell apod.), avšak existuje pár dalších míst, která vás uchvátí docela netradičními pohledy, a přitom se na nich vyhnete davům turistů. Jedním z takových míst je bezesporu vodojem známý jako Torre de les Aigües del Besòs.

Torre de les Aigües del Besòs (2018)

Torre de les Aigües del Besòs je 63 metrů vysoký vodojem v barcelonské čtvrti Diagonal Mar (Poblenou). Věž byla postavená v letech 1880-1882 na zakázku investora Xaviera Campse. Pověřeným architektem byl tehdy ještě ne příliš známý Pere Falqués, jehož původní návrh počítal s velmi ambiciózním projektem 100metrové věže, která by v sobě ukrývala hned dva rezervoáry - jeden ve výšce 40 metrů, druhý pak ve výšce 80 metrů. Vodojem měl získávat vodu čerpáním z podzemního zdroje řeky Besòs. Zmiňovaná voda se podle tehdejších analýz jevila vysoce kvalitní, ovšem vzhledem k relativní blízkosti moře (přibližně 1 km) je vysoce pravděpodobné, že už tehdy chutnala lehce slaně. Právě proto prý došlo ke změně v projektu - vodojem byl slavnostně inaugurován v červnu 1882, přičemž věž ukrývala pouze jednu nádrž o objemu přibližně 600 000 litrů. Nicméně nad ní ještě zůstal prostor pro případnou nástavbu a umístění druhé nádrže. Xavier Camps přeci jen dosti podnikatelsky zariskoval, a tak pro jistotu na samém počátku takto omezil výdaje pro případ, že by se skutečně potvrdilo původní podezření, totiž že do podzemních zásob bude výrazněji prosakovat slaná mořská voda.

Společnost zpočátku velmi prosperovala a dokázala zásobovat velkým množstvím vody takřka 4 km vzdálené centrum Barcelony. Nicméně tato idyla trvala jen krátce. V průběhu roku 1888 se voda stávala čím dál slanější , až bylo její používání o rok později nadobro zakázáno. Zajímavé přitom je, že nejprve barcelonská radnice zakázala touto vodou zalévat rostliny a stromy, teprve až po nějaké době ji uznala za nevhodnou i pro lidský organismus. Inu, jiné časy. Firma zkrachovala, což přispělo k předčasné smrti Xaviera Campse v roce 1890. Jeho úmrtí je dodnes tak trochu opředeno tajemstvím, i když minimálně městské legendy mají jasno v tom, že nebohý podnikatel ukončil svůj život skokem ze zmiňované věže. Nicméně už tehdy existovaly nyní tak populární "fake news"...

Od roku 1895 vodojem našel nové vlastníky a především nové uplatnění. Voda se nedala pít, avšak pro průmysl se využít dala. Celá okolní zóna (Poblenou) byla navíc v té době plná nejrůznějších fabrik a průmyslových závodů, takže o odbyt bylo postaráno. Roku 1922 vodojem i okolní pozemky koupila rodina finančního magnáta Manuela Girony, aby na místě vystavěla mohutný průmyslový komplex (Macosa), kde se vyráběla celá řada produktů spojených se železnicí (lokomotivy, koleje). Během španělské občanské války (1936-1939) se tu vyráběly zbraně a věž samotná se stala jejich skladištěm, neboť paradoxně šlo o jedno z nejlépe chráněných míst před bombardováním. Italští a němečtí piloti se při bombardování Barcelony museli podle něčeho orientovat a právě Torre de les Aigües del Besòs byla široko daleko tou nejvyšší budovou. Průmyslová výroba v areálu probíhala až do roku 1990, kdy firma Macosa zanikla ve prospěch nadnárodní společnosti Alstom, který výrobu přesunula mimo Barcelonu. Po konci Letních olympijských her (1992) navíc tuto část Barcelony postihla velká urbanistická proměna, což mělo za následek i likvidaci celého továrního komplexu, z něhož nakonec zůstal jen ten vodojem. Ten následující roky chátral a na nějakou dobu se stal domovem squaterů a pochybných existencí.

V letech 2010-2012 pak díky barcelonským vodárnám (Agbar) a místní radnici došlo ke kompletní rekonstrukci celého objektu, jenž se stal sídlem Arxiu Històric del Poblenou, ale především se konečně otevřel veřejnosti. Z vrcholku věže se totiž nabízí vskutku netradiční pohled na Barcelonu, neboť v dané části města se příliš mnoho vyhlídkových míst nenachází. Navíc jsou tu skvělí průvodci, kteří vás ohromí svými znalostmi a perličkami z historie města. Návštěvy se konají obvykle o víkendu a jsou v katalánštině či španělštině. Angličtina jen pro skupiny po předchozí domluvě, proto tu prakticky nenarazíte na turisty. Z osobní zkušenosti z ledna 2018 můžeme potvrdit, že není tak těžké absolvovat tu prohlídku jako jediný návštěvník - to se pak člověk hned cítí důležitěji :-) K dispozici jsou kromě základní denní prohlídky (4-5 €) i noční návštěvy se sklenkou cavy (8-9 €, více info na stránkách). Případně tu bývá otevřeno i zadarmo během muzejní noci či festivalu 48 Open House, avšak tehdy můžete na individuální prohlídku zcela jistě zapomenout. A jedna rada na závěr - pokud návštěvu Barcelony plánujete na nejbližší měsíce, zaskočte sem, neboť z důvodů rekonstrukce se vodojem pro veřejnost uzavře pravděpodobně v období duben 2018 - duben 2019.

Netradiční výhledy do okolí věže... (2018)

23. 1. 2018

Katalánský jazyk a literatura (Přijímací řízení)

Od září 2015 nabízí brněnská Masarykova univerzita unikátní bakalářský studijní obor Katalánský jazyk a literatura. Je pravda, že katalánština ještě pořád patří mezi méně známé evropské jazyky, avšak běžně ji používá okolo 10 milionů lidí hned ve čtyřech evropských státech. Jde tak o celkově 11. nejrozšířenější jazyk v EU (má jen o něco méně mluvčích než čeština, avšak více než třeba bulharština, finština, litevština, dánština či slovenština).

Kromě toho se katalánština může pochlubit jednou z nejstarších evropských literatur vysoké kvality. Je to zkrátka opravdový jazyk se vším všudy... Tedy až na chybějící oporu v podobě samostatného katalánského státu, i když jak víme z událostí uplynulého podzimu, velká část Katalánské populace po vlastním státním útvaru, takže případný budoucí vznik nezávislého Katalánska není až takovou utopií, jak by se na první pohled mohlo zdát. To by pak v praxi znamenalo řadu dalších skvělých pracovních příležitostí pro lidi se znalostí tohoto krásného románského jazyka (a nutno dodat že v Evropě ani ve světě zas až tolik lidí se specializací na katalánštinu není!).



I pro akademický rok 2018/2019 se na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně otevírá výše zmiňovaný prezenční bakalářský obor Katalánský jazyk a literatura. Kromě katalánštiny samotné tento mladý obor nabízí například řadu možností, jak vyjet na studijní pobyt do Barcelony, jednoho z nejkrásnějších měst světa, či do dalších nádherných koutů Katalánska. Mezi další výhody katalánské filologie patří důkladné poznání katalánské společnosti, historie a kultury (Gaudí, Dalí, Miró, FC Barcelona, Desigual, Chupa Chups, Danone či Bacardi - to vše a ti všichni pocházejí právě odsud) pod vedením zkušených lektorů a rodilých mluvčích nebo zisk prestižních katalánských jazykových certifikátů. Katalánštinu lze na FF MU studovat i dvouoborově, jde tak o skvělý a užitečný doplněk studia španělštiny či francouzštiny ale i nefilologických oborů. 

Přihlášky k přijímacímu řízení ke studiu v akademickém roce 2018/2019 můžete podávat do 28. února 2018. Informace o přijímačkách i o daném oboru najdete na následujících odkazech, pro více informací neváhejte kontaktovat např. facebookový profil oboru:


20. 1. 2018

Xurros BCN

Snad všichni známe jednu z gastronomických specialit Pyrenejského poloostrova: churros. Původ této vysokokalorické pochoutky je dodnes neznámý a podle nejrozšířenější legendy se do Evropy dostala až z daleké Číny, každopádně jisté je, že dodnes se nejvíce zabydlela právě na Pyrenejském poloostrově. Konkrétně v Katalánsku ji pak musíte hledat pod názvem xurros. Velké popularitě se tato pochoutka těšila zejména ve druhé polovině 20. století, dokud ji během 90. let nezačaly vytlačovat čím dál rozšířenější supermarkety a pobočky světových fast foodů. Z katalánského pobřeží tak za posledních 30 let zmizela dobrá polovina legendárních pouličních stánků (viz foto).

Kupříkladu v Barceloně jich ještě v roce 1992 bylo okolo 70, zatímco v roce 2014 už jen necelá třicítka a dnes hovoříme už jen o dvacítce takových stánků. V katalánské metropoli mají tento úpadek na svědomí tři důležité faktory. Od roku 1990 barcelonská radnice neuděluje žádné nové licence pro podobné stánky, avšak ještě větším problémem byl fakt, že i ty stávající licence bylo možno převést jen na nejbližší rodinné příslušníky (rodiče-děti nebo mezi sourozenci). Jenže se ukázalo o toto řemeslo není mezi nejmladší generací zrovna velký zájem. Za poslední dekády se taktéž proměnily stravovací návyky - lidé v Katalánsku už dnes nevyhledávají hyperkalorické snídaně, ačkoliv nedělní ranní xurros po prohýřené noci prozatím v jídelníčku mladé generace setrvávají. Některé prodejny se také postupem času přestěhovaly do kamenných prodejen, které prodejcům přeci jen poskytují komfortnější pracovní podmínky.

Pro rok 2018 bylo naštěstí nebezpečí úplného zániku těchto tradičních provozoven odvráceno, neboť barcelonští radní se po letech konečně rozhodli vyhovět přání majitelů těchto stánků, kteří nyní nově při odchodu do penze mohou licenci prodat i třetí osobě a ne jen přímým příbuzným, jak tomu bylo dosud. Onu dvacítku tradičních pojízdných stánků naleznete kupříkladu na mapě barcelonské televize betevé. Jinak samozřejmě existují další desítky a stovky míst, kde v katalánské metropoli pořídíte xurros, ačkoliv jen tyto pojízdné stánky dosud připomínají ony nostalgické časy minulosti. Na přehled těch všeobecně nejdoporučovanějších míst, doplněný i o několik ryze subjektivních tipů, kam v Barceloně zajít na xurros, se podíváme na následujících řádcích...

Jeden z emblematických barcelonských podniků: Churrería J. Argilés na carrer de la Marina 
(Foto: Marta Huertas)

TOP 10 XURROS V BARCELONĚ


  1. Xurreria San Román: Podnik fungující od roku 1969, mnohými považován za jeden z nejlepších podniků svého druhu v Barceloně. Kromě skvělé kvality hraje ve srovnání s konkurencí velkou roli i relativně nízká cena. Aktuálně disponují dvěma provozovnami v Eixamplu a Sant Andreu otevřenými denně od 8 do 22 h.
     
  2. Granja Viader: Legendární mléčný bar, jehož historie sahá až do roku 1870. Mimo jiné právě zde se zrodil slavný katalánský nápoj Cacaolat a čím tu jsou už léta letoucí proslulí, je zejména skvělá čokoláda. Granja Viader se nachází v samotném centru Barcelony, na carrer d'en Xuclà, nedaleko slavné tržnice La Boqueria. Otevřeno dopoledne a k večeru kromě neděl a svátků.

  3. Comaxurros: Moderní, hipstersky laděný podnik, kde se v extra panenském olivovém oleji smaží úžasné xurros. Často k dispozici netradiční příchuti. Svým způsobem i tady natrefíte na lokální atmosféru, neboť podnik se nachází docela daleko od centra města, na carrer Muntaner 562.
     
  4. La Pallaresa: Naopak v naprostém centru (carrer Petritxol, 11) se nachází další vyhlášená xurreria, která se též může chlubit dlouhou tradicí. Ale samozřejmě časté umisťování do žebříčku nejlepších xurros a blízkost centru znamenají častý přetlak turistů.
  5.  
  6. Xurreria Sport: Dost možná nejstarší ze stánkových prodejen. Tradice xurros na Plaça Lesseps v Gràcii sahá údajně až do roku 1928. Kromě xurros prodávají i skvělé brambůrky. Otevřeno od úterý do neděle, vždy dopoledne a odpoledne.
     
  7. Xurreria "El Savi": Stačí vystoupit z metra na stanici Alfons X (L4) a nemůžete to minout. Pro místní je tato xurreria naprostou institucí - funguje ostatně už takřka 50 let.
     
  8. Xurreria Sagrada Família: Rodinný podnik založený v roce 1950. Nabízí tradiční sortiment a výbornou ubikaci (Plaça de Sagrada Família, 26). Výborné jsou pak zejména jejich domácí smažené brambůrky. Otevřeno denně od devíti do devíti.
     
  9. Xurreria Trébol: Podnik rodiny Balcellsů je typickým příkladem modernizace celého byznysu. Původně totiž začínali s pojízdným krámkem, až si časem našli současné místo na carrer Còrsega, 341, kde i nadále servírují skvělé xurros. Otevřeno mají obvykle od 9.00 do 22.00, ovšem od pátečního rána až do nedělního večera mívají otevřeno nonstop.
     
  10. Xurreria J. Argilés: Emblematický podnik je hotovou institucí pro řadu lidí, kteří se o víkendech vyráží bavit do oblasti Port Olímpic. Stánek u stanice metra Marina (L1) bývá o víkendech otevřený nonstop. Na daném místě se nachází od roku 1958, celý byznys pak funguje ještě o několik let déle. Jak dodává sám majitel, José Argilés, svůj stánek otevřel v den inaugurace fotbalového stadionu Camp Nou (1955).
     
  11. La Nena: Další vyhlášená barcelonská čokoládovna, kde kromě xurros dostanete i celý další pekařský a cukrářský sortiment. Lidé si pochvalují zejména lokální atmosféru, neboť La Nena se nachází v srdci čtvrti Vila de Gràcia (carrer Ramón y Cajal, 36), což znamená vyhlášenou gastronomickou adresu s doposud redukovaným množstvím turistů.
     
XURREALISME
Určitou nostalgii za pomalu mizícím světem pojízdných stánků s xurros cítí fotografka Marta Huertas, která se svým zajímavým projektem Xurrealisme již několik let pravidelně cestuje po katalánských galeriích. Její jednoduché a přitom tak výmluvné snímky zachycují právě onen velký kus nostalgie, který za sebou tyto pojízdné prodejny nechávají. Sílu těchto fofografií ostatně můžete posoudit sami v následujícím videu.



16. 1. 2018

Katalánský parlament

Katalánský parlament (Parlament de Catalunya) je v souladu se španělskou ústavou (1978) a Katalánským autonomním statutem (1979, 2006) jednou ze složek regionální samosprávy, kterou reprezentuje institucionální systém Generalitat de Catalunya. Podle znění statutu z roku 2006 katalánský parlament reprezentuje katalánský lid a je nositelem zákonodárné moci v regionu.

Zasedací sál katalánského parlamentu (Foto: www.elnacional.cat)

HISTORIE
Samotná historie tohoto zákonodárného orgánu ovšem sahá do dávné minulosti. Někteří historikové odvozují původ katalánského parlamentarismu již z formálních setkávání představitelů šlechty a církve v 11. století (Pau i Treva de Déu), která měla sloužit k vyřešení lokálních konfliktů mezi různými šlechtickými rody a zároveň zabezpečit alespoň základní ochranu prostého lidu v tehdejších krušných časech feudalismu. Za jednoho ze zakladatelů zmiňovaných setkávání je považován opat Oliba, jenž zorganizoval vůbec první z nich v hrabství Rosselló (1027). Později tento typ jednání probíhal na královském dvoře, až se v průběhu vlády krále Jaume I. (1213-1276) instituce pozvolna přeměnila v Corts Generals de Catalunya, jejichž počátek však oficiálně datujeme až od jejich zasedání v Barceloně roku 1283. Corts Generals de Catalunya (Katalánské generální kortesy) bylo možno ve středověku považovat za skutečného předchůdce dnešního parlamentu. Instituce byla tvořena reprezentanty tří vůdčích společenských vrstev (šlechta, církev a měšťanstvo), přičemž tito měli zásadní vliv na finální podobu státní politiky, neboť celý systém byl založen na vzájemně se doplňujících rolích panovníka a Corts. V praxi to tedy znamenalo, že na rozdíl od některých sousedních státních útvarů neměl v Katalánsku panovník neomezenou moc a jeho vláda se musela opírat o souhlas a často i určitý kompromis s vůli vzešlou od zástupců v Corts. Tato charakteristika katalánského politického systému později nutně vedla ke střetu se spíše absolutisticky koncipovanými systémy sousední Kastilie či Francie.

Tento středověký systém měl samozřejmě k dnešnímu pojetí demokratického parlamentu značně daleko a většina katalánské populace (rolníci apod.) v něm neměla žádného zastání, nicméně alespoň v základních obrysech šlo o institucionální zřízení, v němž lze hledat skutečný původ dnešního katalánského parlamentu. Zasedání Corts mohl svolat pouze král, takže zcela na jeho libovůli závisela četnost takových setkávání. Roku 1359 vznikla instituce Diputació del General, později známá jako Generalitat, jejímž úkolem byl zejména výběr daní. Později, v průběhu 16. a 17. století, tato instituce působila fakticky jako katalánská vláda, neboť Aragonské koruně (a tím pádem i Katalánsku) v té době vládly kastilské rody známé svými absolutistickými sklony, což se v praxi projevovalo jen výjimečným svolávání Corts. Celý tento instituční systém v Katalánsku definitivně zanikl po roce 1714 a trvalo více než 200 let, než došlo k jeho alespoň částečnému obnovení.

Určitou náhražkou parlamentu se v letech 1914-1925 stala instituce Mancomunitat de Catalunya, ačkoliv šlo o čistě administrativní orgán, který však pro tehdejší politickou fázi katalánského národního obrození představoval důležitý symbol pozvolného návratu k jisté formě autonomie. K opravdovému vzniku či znovuobnovení katalánského parlamentu došlo až s nástupem Druhé Španělské republiky v roce 1931. Návrat k demokracii znamenal mimo jiné obnovení instituce Generalitat a v souladu s Katalánským autonomním statutem z téhož roku byl zřízen i katalánský parlament. K prvním volbám do něj došlo 20. listopadu 1932. Avšak komplikovaná doba katalánskému parlamentu příliš nesvědčila, a tak kupříkladu po událostech z října 1934, kdy se katalánští politici pokusili vyhlásit samostatnost, byl autonomní statut pozastaven a parlament se nemohl sejít celých 17 měsíců. Fungovat začal katalánský parlament opět až po volbách v roce 1936, nicméně to už bylo takřka v předvečer španělské občanské války, jejíž konec v roce 1939 znamenal kvůli nástupu Frankovy diktatury i konec veškerých katalánských politických institucí.

Jak už bylo zmíněno na začátku, katalánská vládní instituce Generalitat byla po návratu k demokracii obnovena a roku 1979 byl schválen nový Katalánský autonomní statut, který dal definitivní podobu novému institucionálnímu zřízení regionální samosprávy. 20. března 1980 se konaly první volby do katalánského parlamentu a 10. dubna téhož roku poslanci poprvé zasedli do svých lavic. Od té doby již katalánský parlament funguje bez přerušení se standardním čtyřletým volebním obdobím, ačkoliv zejména v posledních letech v rámci politické krize mezi Španělskem a Katalánskem docházelo poměrně často k předčasným volbám. K těm prozatím posledním došlo 21. prosince 2017.


KATALÁNSKÝ PARLAMENT DNES

Volby do katalánského parlamentu probíhají poměrným volebním systémem s přihlédnutím k proporčnímu zastoupení čtyř katalánských provincií. Je tvořen 135 poslanci (85 Barcelona, 17 Girona, 15 Lleida, 18 Tarragona). Poslancem se může stát kdokoliv k tomu způsobilý, starší 18 let. Volby do katalánského parlamentu se musejí konat minimálně vždy jednou za čtyři roky, avšak může dojít i k předčasným volbám, pokud je parlament rozpuštěn, což je výlučná pravomoc katalánského premiéra (President de la Generalitat) - i když v souvislosti s událostmi na podzim 2017 je evidentní, že španělská vláda se v rámci použití článku 155 španělské ústavy necítí povinna tuto skutečnost respektovat. Mezi zásadní funkce katalánského parlamentu patří samozřejmě legislativní činnost v rámci pravomocí stanovených autonomním statutem a španělskou ústavou, dále pak schvalování rozpočtu Generalitat de Catalunya či volba předsedy vlády. Katalánský parlament funguje vesměs velmi podobně jako obdobné instituce všude v Evropské unii, avšak s omezeními danými faktem, že jde pouze o regionální parlament. Více informací o činnosti a fungování této instituce se dozvíte na webových stránkách www.parlament.cat, jež nabízejí všechny důležité informace v katalánštině, španělštině, okcitánštině, angličtině a francouzštině.

Současné dění kolem fungování katalánského parlamentu nemá v historii obdoby. Jak víme, 27. října 2017 vyhlásil parlament v rámci eskalace španělsko-katalánské politické krize katalánskou nezávislost. Následně byl v rámci diskutabilního výkladu aplikace článku 155 španělské ústavy rozpuštěn španělským premiérem Marianem Rajoyem, který zároveň vyhlásil předčasné volby, které proběhly 21. prosince 2017. Připomeňme, že šlo o již několikáté předčasné volby v řadě - standardní čtyřleté volební období skončilo naposledy v roce 2010 a od té doby se v Katalánsku předčasně volilo už třikrát (2012, 2015, 2017). Vítězem v prozatím posledním volebním klání se stala strana Ciutadans se 36 mandáty, avšak největší naději na sestavení vlády mají strany hájící katalánskou nezávislost (JxC, ERC, CUP).


Budova katalánského parlamentu v Parc de la Ciutadella (Foto: www.elnacional.cat)

SÍDLO PARLAMENTU

Poměrně zajímavým paradoxem je současné umístění parlamentu. Instituce totiž od roku 1932 sídlí v paláci v barcelonském Parc de la Ciutadella. Konkrétně jde o jednu z mála budov, které byly součástí původního pevnostního komplexu, jenž španělský král nechal na místě dnešního parku vystavět v 18. století pro lepší kontrolu nad často rebelující katalánskou metropolí. Katalánský parlament tak dnes sídlí v budově, která kdysi sloužila jako arzenál nenáviděné pevnosti. Ta definitivně zanikla roku 1868 a většina jejího prostoru se stala místem, kde Barcelona o 20 let později uspořádala Světovou výstavu 1888, a veřejným parkem. Budova arzenálu byla roku 1889 pod dohledem městského architekta Pere Falquése přebudována na královský palác, nicméně královský pár při svých návštěvách Barcelony záhy preferoval jiné místo, a tak se budova po dalším rozšíření na počátku 20. století proměnila na městské muzeum umění. V roce 1932 pak katalánský premiér Francesc Macià rozhodl o novém využití paláce, a tak nově zvolený katalánský parlament 6. prosince téhož roku poprvé zasedal už zde. Jak bylo patrno již z předchozího vyprávění, s příchodem frankismu daná instituce fakticky zmizela z povrchu zemského, a tak budovu využívali nejprve vojáci a později se v ní opět usídlilo muzeum umění.

Roku 1980 se obnovený katalánský parlament vrátil do svého "původního" sídla a v jednom z největších městských parků sídlí doposud, ačkoliv prozatím v něm stále sousedí s barcelonskou zoo, což již roky způsobuje neustálé stížnosti poslanců na nelibý zápach, který se občas line do okolí. Pro zajímavost ještě připomeňme, že na opačné straně se hned vedle katalánského parlamentu nachází i malý český koutek v podobě lavičky Václava Havla. Katalánský parlament je i relativně snadno přístupný široké veřejnosti i zahraničním turistům. Přibližně hodinovou komentovanou prohlídku (katalánsky, španělsky, anglicky) lze absolvovat v konkrétních termínech (obvykle několikrát týdně) po předchozí registraci přes internet. Zcela zdarma. 


SEZNAM PŘEDSEDŮ KATALÁNSKÉHO PARLAMENTU (1932-2018)
  1. Lluís Companys i Jover (1932-1933, ERC)
  2. Joan Casanovas i Maristany (1933-1938, ERC)
  3. Josep Irla i Bosch (1938-1940, ERC)
  4. Antoni Rovira i Virgili (1940-1949, ERC, v exilu)
  5. Manuel Serra i Moret (1949-1954, PSUC, v exilu)
  6. Francesc Farreras i Duran (1954-1980, ERC, v exilu)
  7. Heribert Barrera i Costa (1980-1984, ERC)
  8. Miquel Coll i Alentorn (1984-1988, UDC)
  9. Joaquim Xicoy i Bassegoda (1988-1995, UDC)
  10. Joan Reventós i Carner (1995-1999, PSC)
  11. Joan Rigol i Roig (1999-2003, UDC)
  12. Ernest Benach i Pascual (2003-2010, ERC)
  13. Núria de Gispert i Català (2010-2015, CiU)
  14. Carme Forcadell i Lluís (2015-2018, Junts pel Sí)
  15. Roger Torrent i Ramió (2018-dosud, ERC)

Carme Forcadell - předsedkyně katalánského parlamentu v letech 2015-2018 (Foto: www.elperiodico.com)

9. 1. 2018

Katalánská města - statistika

Katalánský statistický institut (IDESCAT) před pár dny zveřejnil výroční zprávu zahrnující statistické údaje katalánské populace k 1. lednu 2017. Ze statistik se můžeme dozvědět kupříkladu to, že v uplynulém roce v Katalánsku žilo celkem 7 496 276 obyvatel, což znamenalo o takřka 48 000 více lidí než v roce 2016. Po mnoha letech ekonomické krize tak katalánská populace už druhým rokem roste a brzy se vrátí na úroveň let 2011-2012, kdy počet Katalánců překročil hranici 7,5 milionu. Z daných statistik můžeme vyčíst spoustu zajímavých informací - kupříkladu potvrzení skutečnosti, že Katalánsko má jednu z nejdelších středních délek života v Evropě (83,2 let celkově, u žen takřka 86 let), což se projevuje i na celkovém počtu žijících sto a víceletých osob. Pro představu vězte, že v roce 2017 v Katalánsku žilo přibližně 2 400 osob, které oslavily minimálně 100. narozeniny, zatímco v desetimilionovém Česku jich není ani 600.

Nás ovšem nyní budou zajímat katalánská města a konkrétněji počet jejich obyvatel dle těchto nejnovějších statistik. I když je Katalánsko rozděleno do čtyř provincií (Barcelona, Tarragona, Girona a Lleida), nebylo by úplně správné si myslet, že všechna tato čtyři města budou zároveň městy největšími. Některé totiž stále ještě může překvapit skutečnost, že Tarragona ani Lleida se neperou o druhé místo za Barcelonou a že Girona nepatří ani do první desítky největších katalánských měst. Naopak, přední příčky okupují města, která jsou již natolik srostlá s Barcelonou, že se od sebe již jen těžko odlišují (barcelonské metro koneckonců zajíždí do Badalony či do L'Hospitaletu). Většina lidí tak má sklony spojit všechna tato města do jedné metropolitní Barcelony. 


Jak je patrné z následující tabulky, velká většina obyvatel Katalánska skutečně žije v okruhu do 30-35 km od hlavního města a jen pár měst z TOP 30 se nachází dále od Barcelony. Jedná se kupříkladu o města Lleida, Tarragona, Reus, Girona, Manresa, Vilanova i la Geltrú, Figueres, či Vic. Na rozdíl od roku 2013, kdy jsme vám zde nabízeli podobný žebříček, z první třicítky vypadla některá letoviska na pobřeží Costa Brava (Blanes, Lloret de Mar. Oproti předchozím letům zmiňme ještě důležitý posun na třetí příčce, kam se letos vyšvihla Terrassa, která těsně předstihla Badalonu. Na závěr ještě připomeňme, že jde o statistiky oficiálně zaregistrovaných obyvatel Katalánska, takže při zahrnutí neregistrovaných přistěhovalců či cizinců dlouhodoběji zde usazených můžeme v případě Katalánska reálně hovořit až o osmimilionové populaci.


TOP 30 NEJVĚTŠÍCH KATALÁNSKÝCH MĚST - POČET OBYVATEL
  1. Barcelona                             (1 620 809 obyv.)
  2. L'Hospitalet de Llobregat     (257 349 obyv.)
  3. Terrassa                               (216 428 obyv.)
  4. Badalona                              (215 678 obyv.)
  5. Sabadell                               (209 931 obyv.)
  6. Lleida                                  (137 327 obyv.)
  7. Tarragona                            (131 507 obyv.)
  8. Mataró                                 (126 127 obyv.)
  9. Santa Coloma de Gramenet  (117 597 obyv.)
  10. Reus                                    (103 123 obyv.)
  11. Girona                                 (99 013 obyv.)
  12. Sant Cugat del Vallès           (89 516 obyv.)
  13. Cornellà de Llobregat          (86 610 obyv.)
  14. Sant Boi de Llobregat          (82 142 obyv.)
  15. Rubí                                    (75 568 obyv.)
  16. Manresa                              (75 152 obyv.)
  17. Vilanova i la Geltrú             (66 077 obyv.)
  18. Viladecans                           (65 993 obyv.)
  19. Castelldefels                       (65 954 obyv.)
  20. El Prat de Llobregat            (63 897 obyv.)
  21. Granollers                          (60 695 obyv.)
  22. Cerdanyola del Vallès         (57 723 obyv.)
  23. Mollet del Vallès                 (51 128 obyv.)
  24. Gavà                                   (46 538 obyv.)
  25. Figueres                              (45 961 obyv.)
  26. Esplugues de Llobregat       (45 890 obyv.)
  27. Sant Feliu de Llobregat       (44 198 obyv.)
  28. Vic                                      (43 964 obyv.)
  29. Vilafranca del Penedès       (39 532 obyv.)
  30. Igualada                              (39 316 obyv.)

O spoustě z těchto měst byla nebo bude řeč v některém ze samostatných článků. Pojďme se ale nyní podívat ještě na opačný konec žebříčku, kde se letos také udála jedna převratná změna, a představme si ve zkratce pětici nejmenších katalánských vesniček...
  1. GISCLARENY (27 obyvatel): Jen hrstka roztroušených domečků u horské cesty vedoucí z vesničky Bagà skýtá pěkný výhled na mytickou katalánskou horu Pedraforca. Spolu se Sant Jaume de Frontanyà si již dlouhé dekády udržují populaci okolo 30 stálých obyvatel. Oproti roku 2016 Gisclareny přišlo o dva z nich, až se počet ustálil na historickém minimu 27 osob (15 mužů a 12 žen). Uvidíme, jestli se do této Bohem zapomenuté a oficiálně nejmenší katalánské vesničky nyní vydají nějací turisté...

  2. SANT JAUME DE FRONTANYÀ (30 obyvatel): Dlouholetý šampion, stejně jako Gisclareny se nachází v okrese Berguedà. Již několik dekád nejmenší katalánská obec, avšak za uplynulý rok se rozrostla hned o tři obyvatele, což ji ale připravilo o dlouholetý primát. Nic to ale není proti nárůstu o takřka desítku obyvatel od doby před sedmi lety, kdy žilo v Sant Jaume dokonce pouhých 19 osob. Vesničku, o níž máme první zmínky z počátku 10. století, tvoří kamenný kostel (pozůstatek někdejšího kláštera) a pár kamenných domečků okolo. Na první pohled možná nuda, ale uznejte sami... nevypadá to přímo úžasně romanticky?

    Sesazený šampion Sant Jaume de Frontanyà (Foto: wikipedia.org)
  3. FÍGOLS (42 obyvatel): A do třetice návštěva hlubokých lesů v okolí města Berga. Přitom ještě v 50. letech minulého století tu žily takřka tři stovky obyvatel. Dominantou Fígols je románský kostelík zasvěcený svaté Cecílii. Součástí této vesničky byla i osada Peguera (dnes již neexistující). Ta se proslavila především jako rodiště partyzána Ramona Vily Capdevily.

    Fígols (Foto: wikipedia.org)
  4. LA FEBRÓ (42 obyvatel): Další malá vesnička tentokráte v okrese Baix Camp, letos se dělí o 3.-4. příčku s výše zmíněnou obcí Fígols, neboť v posledních letech pravidelně přichází o obyvatele. První zmínky o La Febró jsou z 12. století, od počátku 15. století pak ve vesnici vzniká i funkce starosty. I když jde opět o hornatou oblast, poměrně slušně se tu daří zemědělství.
      
  5. FORÈS (45 obyvatel): Pátá nejmenší katalánská vesnička s bohatou minulostí se nachází v okrese Conca de Barberà. Díky své vyvýšené pozici nad okolní krajinou nabízí Forès krásné výhledy do širokého okolí. Dřívější slávu dnes už připomíná pouze románský kostel a několik pracně udržovaných slavností. Dnes jde spíše o letní sídlo uspěchaných městských obyvatel, kteří si sem jezdí na léto odpočinout. Dalšími nejmenšími obcemi Katalánska jsou Senan (49 obyv.), Savallà del Comtat a Quar (obě 57 obyv.).


7. 1. 2018

Nejkrásnější barcelonské vyhlídky

Barcelona se může chlubit celou řadou míst s krásným výhledem. Mnoho z nich se ostatně v souvislosti s čím dál rostoucím počtem turistů dokázalo šikovně adaptovat na nové časy, a tak dnes začíná být umění najít místo s krásným výhledem bez vstupného. Na druhou stranu je ale pravda, že turistický ruch se stále ještě drží zejména centra katalánské metropole, a tak si Barcelona prozatím dokázala uchovat v okrajových čtvrtích místa překvapivá, autentická a někdy i trochu tajuplná. Bezesporu mezi ně patří i kopcovitý pás s nikterak originálním názvem Tres Turons (Tři kopečky), který zahrnuje vrcholky Turó de la Rovira, Turó del Carmel a Turó de la Creueta del Coll. A právě sem se musíme vydat za těmi bezkonkurenčně nejkrásnějšími výhledy na katalánskou metropoli.

Výhledy na Barcelonu z Turó de la Rovira (2011)
TURÓ DE LA ROVIRA
Ze všech tří výše zmíněných kopců je krásný výhled do okolí, ale Turó de la Rovira, vyhlídka známá též jako Els Búnkers del Carmel, je prostě jedinečný. Vrcholek tohoto kopce se nachází ve výšce 262 m. n. m. a je z něj vidět opravdu celá Barcelona. Klidně navštivte Sagradu, Montjuïc, Park Güell či Kolumbův sloup na konci Rambly - odevšad se vám dostane jen částečného výhledu na město. Opravdový 360° rozhled budete mít jen z Turó de la Rovira!

Právě onen strategický rozhled po celé barcelonské pláni je důvodem bohaté historie tohoto místa. Díky archeologům víme, že pahorek obývaly ve 4. až 1. století př. n. l. některé iberské kmeny, které odsud pozorovaly kupříkladu příchod Římanů a snad i založení římské kolonie Barcino někdy mezi léty 15 a 13 př. n. l. Dlouhá staletí pak byl vrcholek jen nepříliš obývanou součástí barcelonského venkova. Ke konci 19. století na úpatí kopce začaly růst letní rezidence bohatých měšťanů. Skutečně důležitou roli však kopec sehrál až s příchodem španělské občanské války (1936-1939), kdy byla na jeho vrcholek umístěna protiletecká baterie, která měla Barcelonu chránit před nálety německých a italských stíhaček. Baterii tvořily celkem čtyři kanony Vickers 105mm, které na místě setrvaly ještě několik dlouhých měsíců po konci války.

Turó de la Rovira se však nedlouho po válce opět stal místem čilého ruchu. V letech 1940-1970 do Katalánska proudily stovky tisíc migrantů z jihu Španělska. Barcelona tento nápor nezvládala, a tak na mnoha místech vyrůstaly nefalšované slumy. Podle dobových odhadů takto na přelomu 50. a 60. let minulého století žilo až 100 000 osob. Jedním z těch nejznámějších byl slum na Turó de la Rovira, kde na půdorysu opuštěných bunkrů protileteckých baterií vznikla celá čtvrť známá jako Barri dels Canons, kterou obývalo více než 600 lidí. Krásný výhled do okolí však byl asi tím jediným plusem takového života - domky postavené ze všeho možného postrádaly jakékoliv moderní vymoženosti (elektřina, kanalizace, voda,...). V ohledu vybavenosti se situace těchto obyvatel lepšila jen pozvolna. Když roku 1963 umístily barcelonské vodárny na vrcholek kopce vodojem, dokázali si zdejší obyvatelé na černo vytvořit improvizovaný vodovod, nicméně radnice se do vylepšení jejich životních podmínek pustila až po velkém tlaku sousedského sdružení čtvrti v polovině 70. let. Většina barcelonských slumů zmizela v souvislosti s přípravou města na olympijské hry v roce 1992. Symbolicky právě čtvrť na Turó de la Rovira patřila na samém počátku 90. let k těm posledním, které šly k zemi. 

Do tmy se nořící Barcelona přiláká každý večer davy mladých... (2017)
Pokud si dané místo chcete vychutnat opravdu individualisticky, přijďte ráno... (2017)

Další dlouhé roky byl vrchol kopce zanesen sutinami a zbytky bývalých obydlí. Tento nezájem radnice však z místa učinil jeden z nejautentičtějších a masovou turistikou nepolíbených koutů katalánské metropole. Až docela nedávno došlo k revitalizaci celé zóny s cílem vytvořit z Turó de la Rovira muzejní prostor pod širým nebem. Celé místo prošlo dvěma většími rekonstrukcemi v letech 2010-2011 a 2014-2015, takže dnes funguje jako oblíbená vyhlídka, přičemž zachovává i památky na zmiňované slumové osídlení z druhé poloviny 20. století (lepší představu o tom, jak Turó de la Rovira vypadal před tímto zásahem, si můžete udělat ve videu). Procházet se tu můžete třeba po dlaždičkách, které kdysi byly podlahami něčích obýváků, koupelen či kuchyní...

Ještě před pár lety tak ani velká část obyvatel Barcelony o místě s krásnými výhledy netušila. Jednalo se o klidný a zcela netradiční kout uspěchaného velkoměsta, místo jako stvořené k romantickému pikniku uprostřed betonového komplexu. To se ostatně potvrdilo při natáčení španělského filmu Tengo ganas de ti (2012), jehož producenti si pro jednu ze scén vybrali právě tento romantický kout. Od té doby popularita tohoto místa začala výrazně stoupat a dnes už jde bohužel o jedno z mnoha míst v turistických itinerářích zahraničních návštěvníků katalánské metropole. Po večerech je tu tím pádem plno. Pokud byste chtěli zakusit dřívější osamělou atmosféru tohoto místa, musíte se sem vydat hned ráno, kdy vám společnost budou dělat tak maximálně místní popeláři, kteří se budou snažit odstranit následky místní večerní chlastačky. 

Návštěva slavných "bunkrů" není nikterak složitá. Můžete se sem dostat kupříkladu před Parc del Guinardó nebo ze zastávky autobusu V17 na carrer de la Gran Vista. Nicméně pokud máte nabitý program a chcete do něj vtěsnat co nejvíce zážitků, pak je nejideálnější cesta na vrchol Turó de la Rovira přes carrer de Mühlberg, kam se dostanete kupříkladu autobusem 24 nebo 92. Zastávka se nachází přímo před slavným barem Delicias, kde dělají jedny z nejlepších patates braves ve městě. Nejprve se tedy můžete stavit na něco dobrého sem a následně podniknout desetiminutový výšlap až na samý vrcholek, nebo se v baru osvěžit až po sestupu dolů. A když už budete nahoře, rozhodně se projděte i ulicí carrer Marià Lavèrnia, která dnes alespoň vzdáleně připomíná atmosféru předolympijské Barcelony.



TURÓ DEL CARMEL
Pokud se spokojíte až s druhým nejlepším výhledem ve městě, avšak s tou výhodou, že tady nepotkáte davy opilých britských teenagerů, stačí se přesunout hned na vedlejší kopec. Turó del Carmel je dokonce o několik metrů vyšší (266 m. n. m.), ačkoliv to v praxi není moc poznat, a cesta sem je opravdu mnohem přírodnější. Přístupů na vrchol je několik. Posloužit coby orientační bod může opět bar Delicias, akorát se vydejte na opačnou stranu. Zajímavý a poměrně přímý je i vstup z carrer del Santuari, kde se zničehonic ve svahu objevují příkré schody, po nichž stačí mířit jen pořád nahoru. Případně se sem dá dojít docela pohodlně z vedlejšího Parku Güell přes Mirador de Virolai. Turó del Carmel mohou ocenit zejména vášniví čtenáři knih barcelonského autora Juana Marsého, jehož příběhy se často odehrávají právě zde.

Turó del Carmel nabízí řadu autentických zákoutí - od holého vršku s nádherným výhledem na město až po respekt budící uličky carrer Marsans i Rof a carrer de les Coves d'en Cimany, které se příliš neliší od poloslumových ulic jihoamerického střihu. Výhledy z Turó del Carmel jsou krásné, ale pokud toužíté dohlédnout až do Badalony a okolních měst, bude vám ve výhledu zavazet výše zmiňovaný Turó de la Rovira. Výhodou tohoto místa je však jeho dosavadní neznámost mezi turisty, takže tu obvykle narazíte jen na pár nadšených sportovců či osamělých pejskařů. Každopádně vzhledem k vzájemné blízkosti obou vrcholků není nic snazšího, než postupně prozkoumat oba vrcholy a sami rozhodnout, ze kterého je úžasnější výhled a na kterém panuje autentičtější atmosféra. Tak jen do toho! :-)

Pohled na Barcelonu z vrcholku Turó del Carmel (2017)

6. 1. 2018

Baldiri Reixac

Zcela nevědomky se se jménem Baldiri Reixac setkal snad každý, kdo v Barceloně někdy navštívil slavný Gaudího Park Güell. Často si totiž nelze nevšimnout, že jedna z budov v areálu - která dříve Eusebimu Güellovi sloužila coby letní rezidence - dnes funguje jako škola. Děti z okolí se tak vzdělávají ve skutečně privilegovaném prostředí. Zmiňovaná škola (Escola Baldiri Reixac) je pojmenována po jednom z historicky nejvýznamnějších katalánských pedagogů.

Escola Baldiri Reixac (uprostřed) v barcelonském Park Güell (Foto: Miguel Guada)

Baldiri Reixac i Carbó (1703-1781) se narodil ve vesničce Bell-lloc d'Aro v katalánském kraji Empordà do sedlácké rodiny, jež patřila k nejbohatším v širokém okolí, proto se jejich dětem dostalo kvalitního vzdělání. Silnou tradici měl v rodině i církevní vliv. Sám Baldiri byl druhým nejstarším z osmi bratrů, z nichž dobrá polovina nakonec působila jako duchovní. Stejná cesta čekala i na Baldiriho, jenž většinu svého života (od roku 1730 až do své smrti) prožil jako rektor farního kostela Sant Martí d'Ollers ve vesnici Vilademuls, asi 15 km severně od Girony. Ze své pozice místního faráře vykonával v okolí i roli učitele a nositele kultury. Tuto zkušenost později zúročil při přípravě díla, jimž se již navždy zapsal do pedagogické historie Katalánska.

Ve svém díle Instruccions per a l'ensenyança de minyons (1749) totiž nastínil inovativní přístup k výuce dětí ve venkovských školách, a podle mnohých tak zároveň vytvořil jednu z prvních katalánských encyklopedií, neboť kromě praktických rad o přístupu k výuce nabízí tato kniha kupříkladu několik gramatických tabulek, základní kompendium klíčových předmětů základní školní docházky (zeměpis, matematika, fyzika, hudební a náboženská výchova apod.) či katalánsko-španělský slovník. Právě otázka katalánštiny ve výuce je ostatně tím hlavním důvodem, proč na Reixaca katalánská historie dodnes pamatuje. Autor ve svém díle jednoznačně zastává myšlenku nutnosti výuky v jazyce, který je vlastní tomu danému národu, což v katalánském případě znamená samozřejmě obhajobu výuky v katalánštině. Sám Reixac navíc zmiňuje, že děti by se měly naučit celkem pět jazyků, a to v následujícím pořadí: katalánština, latina, španělština, francouzština a italština. Na Reixaca se tak v průběhu staletí odvolávala celá řada zastánců výuky v katalánštině - smutný je pak zejména fakt, že nyní nemluvíme jen o obdobích diktatur, ale že dané téma potřeby hájit výuku v katalánštině je aktuální dodnes.

Baldiri Reixac šel ostatně příkladem a své dílo napsal katalánsky, i když v tehdejší době bylo ještě stále více než běžné podobné spisy publikovat v latině. A ve své době šlo o skutečný trhák, o čemž svědčí hned několik reedic v krátké době po vydání. Dlouhou dobu se nevědělo o tom, že kniha má dvě části - ta druhá nebyla ve své době publikována, ale Reixac ji velice pravděpodobně dokončil brzy po té první; našla se náhodou až na konci 70. let 20. století v Gironě. Odkaz tohoto představitele osvícenství v Katalánsku tedy přetrval až do dnešních dnů. Dnes se po Reixacovi pojmenovávají školy - jako kupříkladu ta v Parku Güell, která funguje od roku 1929 - nebo se za přínos katalánskému školství udílejí pedagogické ceny nesoucí jeho jméno (Premi Baldiri Reixac).

4. 1. 2018

Manuel d'Amat i de Junyent

Manuel d'Amat coby gubernátor Chile
(Foto: wikipedia.org)
Manuel d'Amat i de Junyent (1707-1782) se narodil v katalánské vesnici Vacarisses, nicméně jeho rodina se vždy pyšnila svým aristokratickým původem a věrností španělským Bourbonům, proto se katalánská historie této postavě příliš nevěnuje. Manuel d'Amat již od mládí nastoupil na vojenskou dráhu. Byl členem řádu Maltézských rytířů - několik let proto prožil přímo na Maltě a jako dvacetiletý se účastnil bojů v Africe a později v Neapoli. Celkově vzato stoupal velmi rychle po vojenském žebříčku, takže než byl roku 1755 dosazen do své první významné politické funkce, měl za sebou velmi úspěšnou vojenskou kariéru.

Coby úspěšný voják proto v letech 1755-1761 zastával funkci gubernátora v tehdy stále ještě problematické oblasti Chile. V této roli se osvědčil, a tak přišla zasloužená pocta v podobě postupu na pozici místokrále Peru. Amat se tak stal přímým zástupcem španělského krále ve značné části kolonizovaného území Jižní Ameriky se sídlem v Limě. Tuto funkci Amat zastával velmi dlouho (1761-1777), což mu umožnilo zanechal po sobě opravdu jasnou stopu. Mezi jeho největší úspěchy dějiny řadí zejména kvalitní vedení stříbrných a zlatých dolů v Potosí, vytvoření nových vojenských těles a především dohled nad rekonstrukcí Limy po předchozím zemětřesení. Jak je ale obvyklé, v této významné funkci si výrazně přilepšil, a tak se v roce 1777 vracel na stáří do Barcelony jako velmi bohatý muž. A s řadou soudních pří na krku.

Manuel d'Amat však mnohé historiky fascinuje i svým dlouholetým milostným románkem s peruánskou herečkou Micaelou Villegas, známou též jako Perricholi. Miquita, jak ji též často láskyplně oslovoval, patřila v té době mezi nejkrásnější a údajně i nejtalentovanější divadelní herečky na kontinentu. Románek trval s drobnými pauzami 14 let a byl plný skandálů, které plnily tehdejší bulvár. Legendární je ostatně už samotný začátek jejich vztahu - mladá herečka prý souhlasila, že bude místokrálovou milenkou v případě, že ten jí k nohám snese Měsíc. A tak dal místokrál vybudovat známý bulvár Paseo de Aguas zakončený fontánou, v níž se zračí nebe. Pak už jen stačilo počkat na noc, kdy se Měsíc dostane do úplňku, a pozvat svou milou na noční procházku k nově zbudované fontáně... Herečka podobným způsobem ovlivňovala řadu místokrálových rozhodnutí, takže o ní lze směle tvrdit, že se na dnešní podobě Limy podílela větší měrou než leckterý architekt. Manuel d'Amat měl s Micaelou Villegas syna Manuela, jehož sice před návratem do Španělska zaopatřil, nikdy ho ale neuznal za svého dědice.

Do Barcelony se Amat vrátil roku 1777, přičemž ještě předtím si za zisky utržené během své patnáctileté vlády na kusem Jižní Ameriky nechal vystavět dva luxusní paláce - jedním z nich je známý Palau de la Virreina na barcelonské Ramble, druhým bylo letní sídlo v Gràcii. To se do dnešních dnů nezachovalo, avšak na jeho místě se nachází jeden z nejmalebnějších koutů Katalánska - Plaça de la Virreina. Na stará kolena ještě stihl uzavřít sňatek s Franceskou Fiveller, mladou dívkou z jednoho barcelonského aristokratického rodu, která mu skutečně navenek vylepšila image pošramocenou právě podezřelými zisky z Ameriky. Jednalo se spíše o sňatek z rozumu, i tak ale neměl dlouhého trvání. Manuel d'Amat zemřel 14. února 1782. Jeho výstavní paláce posléze obývala právě mladá vdova, která si svou dobrotou získala srdce mnoha obyčejných lidí. Právě proto jsou dnes místa spjatá s místokrálem (virrey) svým názvem fakticky spojená spíše s jeho ženou-místokrálovnou (virreina).

3. 1. 2018

Maria Francesca Fiveller de Clasquerí i de Bru

O jejím krátkém životě vždy rozhodovali druzí. Ona sama tu možnost nikdy nedostala. Krátce byla i manželkou jednoho z nejvýznamnějších Katalánců své doby. Ačkoliv do katalánských či španělských dějin prakticky nezasáhla, její vrozená dobrota si získala srdce obyčejných lidí. Přesto nebo spíš právě proto její odkaz zůstává na dvou výrazných místech katalánské metropole. Pro Barcelonu zůstane už navždy oblíbenou "místokrálovnou" (virreina), i když ve skutečnosti jí vlastně vůbec nebyla.

Jediná známá podobizna "místokrálovny" dnes coby součást fasády kostela na Plaça de la Virreina
v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia (Foto: www.lavanguardia.com)

Celým jménem Maria Francesca Fiveller de Clasquerí i de Bru (1756-1791) byla třetí ze sedmi dcer, které se narodily do dobře situované rodiny obchodníka Joana de Fiveller. Spolu se sestrami vyrůstala Francesca v rodinném sídle na carrer de la Mercè v samotném centru Barcelony. Náctiletou dívku rodina poslala do kláštera Santa Maria de Jonqueres, jenž se až do poloviny 19. století nacházel na stejnojmenné ulici taktéž v centru Barcelony. Mladá Francesca se v něm sice připravovala na možný život řádové sestry, nicméně zmiňovaný klášter sloužil spíše jako internát pro dívky z bohatých a mocných rodin a hlavním cílem bylo zajistit jejich neposkvrněnost, než vejdou do svazku manželského. Paradoxně právě v klášteře se Francesca zamilovala, a to do bratra svých dvou tamních přítelkyň. Oním mladíkem byl Antoni d'Amat, synovec tehdy velmi váženého a mocného místokrále v Peru. Z mladické lásky vzešlo tajné zasnoubení, avšak z dodnes neznámých příčin nakonec ke svatbě samotné (1778) nedošlo. Ženich nedorazil.

Několik týdnů poté o mladou dívku projevil zájem mladíkův strýc-místokrál, Manuel d'Amat i Junyent, který se v té době již naplno usadil v Barceloně po návratu z 16 let trvajícího úřadování. Zde se legendy poněkud rozcházejí. Podle jedněch šlo o skoro až nezištné gesto, jímž chtěl mocný muž, který byl v té době třikrát starší než Francesca, trochu napravit synovcem pošramocené jméno rodu. Druhá, cyničtější, avšak nejspíš i realističtější verze pak hovoří o tom, že místokrál si vše naplánoval předem, jeho synovec to s dívkou nikdy nemyslel vážně, a jediným cílem tak bylo umožnit touto oklikou místokráli svatbu s mladou dívkou, aniž by vyvolal společenskou debatu. Ať už to bylo jakkoliv, ani tentokrát Francesca o svém osudu nemohla rozhodnout sama, a tak se 3. června 1779 konala svatba. A ani tentokrát se ženich nedostavil, neboť se zrovna zabýval chozením po madridských soudech, nicméně poslal za sebe zmocněnce, a tak se Francesca napodruhé skutečně stala paní Amatovou. 

Bývalý místokrál mezitím nechal v Barceloně vystavět palác (Palau de la Virreina), který se dodnes nachází na Ramble a funguje coby jedna z mnoha městských galerií. 23letá Francesca se tedy ihned po svatbě přesunula do paláce, kam za ní po několika týdnech dorazil i její tehdy již 72letý manžel. O jejich svazku nemáme bližší věrohodné informace. Podle všeho šlo ale pro oba partnery o jakýsi sňatek z rozumu. Podle zlých jazyků bývalý místokrál společnost své mladé manželky příliš nevyhledával, ačkoliv i přes své stáří byl vyhlášeným proutníkem. Francesca pro něj představovala spíše nenáročnou a společensky přijatelnou osobu, která mu nikdy nečinila sebemenší problémy a nic na něm nežádala. Pro "místokrálovnu", jak ji všichni ve městě znali, to znamenalo mimo jiné spoustu volného času, který všechen trávila v manželově knihovně. Podle všeho patřila ve své době k těm nejsečtělejším mladým dámám v celém Katalánsku. 14. února 1782 Manuel d'Amat umírá. Dle závěti má mladá vdova právo majetek po manželovi i nadále užívat, ačkoliv univerzálním Amatovým dědicem se stává jeho synovec Antoni - ano, ten, který Francesku kdysi nechal před oltářem. To později vede k určitým třenicím a rozporům, ale po několik letech obě strany dospějí k dohodě.

Poslední roky života Francesca prožije v opojení nové zamilovanosti, avšak vzhledem ke své pozici na ni tlačí ze všech stran, aby se znovu nevdávala. Svého muže však přežije jen o 9 let. 3. října 1791 se během mše zhroutí a je odvezena do paláce svých rodičů. V něm po několika hodinách umírá. Život Francesky Fiveller tak končí v necelých 35 letech. Dle přání je pohřbena po boku svého muže v panteonu rodiny Amat. Její celoživotně dobrotivá povaha se projevila v závěti, v níž pamatovala zejména na své sestry, ale neopomněla ani služebné z otcova paláce. Právě její přirozená dobrota a z dnešního pohledu snad i naivita si získala místo v srdcích obyčejných lidí, s nimiž během svého krátkého života přišla do styku. To také vysvětluje, proč se pro oba Amatovy paláce (první, již zmiňovaný, na Ramble; druhý v Gràcii) vžilo označení "místokrálovnin". Jako místokrálovnu ji tehdy znala celá Barcelona, ačkoliv se za Amata provdala až po skončení jeho úřadu v Peru. Gràcijský palác se do dnešních dní nedochoval - byl zbourán roku 1878 a na jeho místě vzniklo jedno z nejkrásnějších barcelonských náměstí: Plaça de la Virreina. Kromě pojmenování místa už onen palác i celý jeho příběh připomínají jen původní stavební kameny, které byly po rozboření místokrálovnina letního sídla použity na stavbu kostela, jenž je dodnes hlavní dominantou celého náměstí.

Na podzim roku 2017 se na knižním trhu objevila novelizovaná podoba místokrálovnina života. V díle Viaje al alma de Gràcia (španělsky) se mladá autorka Manuela Caraballo pokusila zachytit osudy této zajímavé a nepříliš známé ženy.