Marina Ginestà: Ikona občanské války

Kdyby jen několik málo dní předtím nedošlo ve Španělsku k pokusu o státní převrat, onoho 21. července 1936 by Marina Ginestà velice pravděpodobně dělala tlumočnici francouzským atletům, kteří se do Barcelony sjeli na Lidovou olympiádu 1936, která měla být alternativou Hitlerem pořádaných letních olympijských her téhož roku. Místo toho stála na střeše Hotelu Colón na hlavním barcelonském náměstí Plaça de Catalunya, aniž by věděla, že se právě stává jednou z největších ikon španělské občanské války...

Ikonická fotografie pózující republikánské milicionářky na pozadí Barcelony (Foto: Diari ARA)

Katalánská novinářka, překladatelka a spisovatelka Marina Ginestà i Coloma (1919-2014) se narodila ve francouzském městě Toulouse, kde zrovna rodina pracovně pobývala. V roce 1930 se i s rodiči přesunula do katalánské metropole. Marina vyrůstala v rodině se silnou odborářskou tradicí, proto již odmalička vstřebávala hlavně levicové vidění světa. Na jaře 1936 se stala členkou mládežnické komunistické organizace JSUC (Joventuts Socialistes Unificades de Catalunya), později přešla do "dospělácké" pobočky téže formace, známé pod zkratkou PSUC. V rámci svého členství se i velmi aktivně zapojila do organizace již zmiňované Lidové olympiády, která se měla v katalánské metropoli odehrát ve dnech 19. - 26. července 1936. Den předtím však ve Španělsku došlo k pokusu o státní převrat, který nakonec vykrystalizoval v tříletou občanskou válku. Ozbrojený konflikt rázem změnil život i tehdy 17leté Marině.

Boje v ulicích Barcelony byly krátké a povstání bylo rychle potlačeno. Jedním z posledních míst, kde vzbouřenci do posledního okamžiku vzdorovali, byl i luxusní Hotel Colón v samém srdci katalánské metropole. Když byli nakonec vytlačeni i poslední vzbouřenci, stal se hotel branným střediskem JSUC a posléze sídlem PSUC. V těch několika prvních dnech byla v hotelu přítomná i Marina Ginestà, která v jednom z pozdějších rozhovorů s lehkou nostalgií vzpomínala na to, kterak mnozí z nich tehdy vůbec poprvé přičichli k ryze buržoaznímu stylu života v luxusním paláci, v němž se ubytovávala pouze zámožná klientela. V tu samou dobu se do hotelu dostal i německý fotoreportér a zapřisáhlý komunista Hans Gutmann (1911-1982), jenž do Barcelony přicestoval taktéž kvůli Lidové olympiádě. Po vypuknutí konfliktu se rozhodl zůstat a podpořit ohroženou republiku. Získal španělské občanství a přejmenoval se na Juana Guzmána. Po celé tři roky války se pohyboval křížem krážem a nafotil tisíce snímků. Žádný z nich však nedosáhl takové slávy jako ten z 21. července 1936.

Gutmanna nesmírně zaujal bojovný, odhodlaný a nesmírně živý výraz očí 17leté Mariny, a tak se ji rozhodl vyfotit. Jako pozadí si vybral privilegovaný výhled, jehož se tehdejším obyvatelům Hotelu Colón dostávalo ze střešní terasy luxusního paláce na Plaça de Catalunya. Ginestà na fotografii pózuje s puškou na rameni. Jak sama později prozradila, bylo to prakticky poprvé a naposledy, co v rukou držela zbraň. Na boj byla v té době ještě mladá, občanskou válku v řadách republikánských vojsk navíc strávila v zázemí jako písařka a tlumočnice. Byla pověřená kupříkladu tlumočením pro známého ruského novináře Michaila Kolcova při jeho setkání s neméně slavným španělským anarchistou Buenaventurou Durrutim. Na konci války se jí podařilo ze Španělska na poslední chvíli utéct a po krátké anabázi ve Francii se usadila nejprve v Dominikánské republice a později ve Venezuele. Do Barcelony se na nějakou dobu vrátila v 60. letech 20. stol., vydala zde dokonce dva romány, nicméně definitivní domov našla až v Paříži, kde nakonec v úctyhodných 94 letech i zemřela.

Nesmírně zajímavý je i fakt, že zmiňovaná fotografie se do kategorie "ikonické" dostala až na počátku 21. století. Předtím byla po dlouhé desítky let zapomenutá v archivu španělské tiskové agentury EFE. Sama Marina Ginestà se o jejím znovuobjevení dozvěděla až několik let poté. I za tak krátkou dobu se ale z fotografie stala skutečná ikona španělské občanské války. V Barceloně by se v průběhu druhé poloviny roku 2019 měla dočkat i zvláštní pocty - slavná fotografie totiž bude v podobě gigantické nástěnné malby k vidění symbolicky na náměstí Plaça de les Dones del 36 v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia. Samotný Hotel Colón, na jehož terase byla fotografie pořízena, se do roku 1941 nacházel na rohu Plaça de Catalunya a Passeig de Gràcia. Během občanské války byl ověšený obřími portréty Lenina a Stalina a množstvím komunistických hesel. Dnes je tento roh naopak symbolem západního kapitalismu v podobě obří prodejny americké společnosti Apple sídlící v přízemí.

Katalánci v NBA

Nejslavnější basketbalová soutěž světa NBA je historicky hodně americkou záležitostí. Zatímco třeba v hokejové NHL vídáme kromě dominujících Kanaďanů i spoustu skvělých Američanů a Evropanů, v NBA jsou Evropané doposud tak trochu raritou. I tak si ale nejslavnější basketbalovou ligu zahrála více než osmdesátka různých národností, mimo jiné i čtyři čeští hráči (Jiří Zídek, Jiří Welsch, Jan Veselý a Tomáš Satoranský). My se v následujícím článku samozřejmě zaměříme i na hrstku Katalánců, kteří v NBA zanechali poměrně výraznou stopu. Rozhodně tedy výraznější než výše zmiňovaná česká čtveřice. Jak je zvykem, zaměříme se hlavně na ryze katalánské hráče, na konci článku se ale zmíníme i o několika dalších hráčích pocházejících z katalánsky hovořících území.

Nejslavnější Katalánci v NBA, bratři Marc (vlevo) a Pau (vpravo) Gasolovi (Foto: www.elperiodico.com)

Nejprve ale pár slov k historii basketbalu v Katalánsku. Podle všeho bylo první basketbalové utkání v Katalánsku sehráno v Terrasse roku 1913, ačkoliv všeobecně se má za to, že pevněji se tento sport v Katalánsku usadil až několik let po I. světové válce. Roku 1922 vznikl v Barceloně Laietà Basket-Ball Club (aktuálně C.E. Laietà) - šlo o vůbec první basketbalový klub v Katalánsku i v celém Španělsku. O pár měsíců později přibylo několik dalších týmů, často šlo o basketbalové sekce zavedeních atletických či sportovních družstev (např. CE Europa nebo RCD Espanyol). Na hřišti CE Europa se s koši zavěšenými nad fotbalovými brankami v prosinci 1922 odehrál první oficiální basketbalový zápas v Katalánsku, a to mezi domácí Europou a výše zmiňovaným klubem Laietà BBC. Roku 1923 je odehrán první katalánský basketbalový šampionát a jen o pár týdnů později se v katalánské metropoli zrodí i první basketbalová federace na území Španělska. Basketbalová sekce FC Barcelona vznikne až v létě 1926, i tak jde ale dnes o vůbec nejstarší klub, který hraje nejvyšší španělskou ligu. Ta vznikla až roku 1957 a i když v ní původně převažovaly katalánské kluby, šampionem se většinou stával Real Madrid. Do konce 50. let 20. stol. se každopádně nejdůležitější basketbalová soutěž ve Španělsku hrála na katalánské půdě.

Zatímco na samém počátku basketbalové kluby v Katalánsku vznikaly z iniciativy nadšenců, kteří sem sport přivezli z USA, případně církevních škol a spolků, po II. světové válce basketbal hojně pronikl do španělských škol. Nicméně až do začátku 70. let 20. stol. jde o ryze amatérský sport, postupná profesionalizace začíná symbolicky až s rokem 1973, kdy města Barcelona a Badalona získala pořadatelství Mistrovství Evropy v basketbalu mužů. Španělský výběr, tvořený z velké části hráči z Katalánska, tehdy získal famózní druhé místo, když ve finále podlehl Jugoslávii. Dalším zlomovým rokem pro španělský basketbal byl 1986, kdy země pořádala basketbalové mistrovství světa. Některé zápasy se odehrály i v Barceloně, Španělsko na domácím mistrovství skončilo páté. Vzhledem k našemu tématu byl však rok 1986 klíčovým i z hlediska španělského basketbalu a NBA. V daném roce totiž v nejslavnější lize světa nastoupil vůbec první Španěl v historii - Fernando Martín (1962-1989)*. Faktem ale je, že po této jednosezónní záležitosti se v NBA následně dlouho žádný hráč z Pyrenejského poloostrova neobjevil. Až roku 2001 nastala katalánská invaze...

Juan Carlos Navarro v dresu FC Barcelona Lassa (Foto: www.as.com)

PAU GASOL
Jméno Pau Gasol (*1980) je v Katalánsku naprostým synonymem basketbalu. Aby také ne, když se stal vůbec prvním Kataláncem v historii, který kdy nastoupil v NBA. Díky tomu v jeho životopisu najdeme mnoho dalších katalánských prvenství v nejslavnější basketbalové lize světa. V roce 2004 se stal prvním Kataláncem v play-off, o dva roky později prvním Kataláncem v All-Star Game a konečně roku 2009 i prvním katalánským vítězem NBA. Přitom původně byl zrozen pro medicínu, která je v rodině Gasolových poměrně častým zaměstnáním. Sám Pau Gasol ještě před časem plánoval se na tuto dráhu vydat po skončení své bohaté sportovní kariéry, ale kdoví, jak to nakonec bude. Faktem je, že jeho tělesné proporce jsou pro basketbal jako dělané. Pau Gasol měří 214 cm a váží 114 kg. Svému milovanému sportu se začal věnovat již na základní škole v Sant Boi de Llobregat. Posléze hrál za CB Cornellà, aby jako 16letý zakotvil v juniorce FC Barcelona. Mezi muži debutoval v nejvyšší španělské lize roku 1999, nicméně v nejslavnějším katalánském klubu dlouho nevydržel, neboť si jeho fenomenálního talentu všimli američtí skauti.

V jednadvaceti letech byl tedy Pau Gasol draftován do NBA a to z celkového třetího místa. I to svědčí o velkých nadějích, které Amerika do katalánského hráče vkládala. Svými výkony v dresu Memphis Grizzlies si Gasol hned ve své první zámořské sezoně (2001/2002) vysloužil cenu pro nováčka roku. Mimochodem i zde máme nějaké to prvenství - Gasol se stal prvním Neameričanem, který toto ocenění získal. Po několika letech v Memphisu (2001-2008) přestoupil do slavného klubu Los Angeles Lakers, s nimž se dočkal i svých dvou triumfů v NBA (2009 a 2010). S Lakers se rozloučil v létě 2014, kdy přestoupil do dalšího slavného týmu, Chicago Bulls, s nimiž zůstal dvě sezony. Od roku 2016 nastupoval za San Antonio Spurs, ovšem na konci letošní sezony přestoupil do Milwaukee Bucks. Prozatím tedy v NBA nastoupil k utkáním v dresu pěti klubů. Kdybychom měli shrnout všechny úspěchy a všechna nej tohoto hráče, museli bychom mu věnovat samostatný článek a ani to by nestačilo. Jak už bylo řečeno, pro Katalánce je Pau Gasol synonymem NBA. Jeho pozice v katalánské společnosti by se tak dala přirovnat třeba k postavení Jaromíra Jágra nebo Dominika Haška ve společnosti české. Pau Gasol je skutečná žijící legenda NBA. V nejslavnější basketbalové lize světa odehrál již 18 sezón, což představuje 1226 utkání (což ho v historických statistikách řadí na 35. příčku, ačkoliv odehraje-li ještě minimálně jednu celou sezonu, probojuje se do první dvacítky; za ním jsou i taková jména jako Shaquille O'Neal, Patrick Ewing či Scottie Pippen). Mezi aktivními hráči mu patří dokonce třetí příčka. Několikrát si zahrál i All-Star Game, v sezoně 2014/2015 se do výběru dostal dokonce i jeho mladší bratr Marc, což se stalo vůbec poprvé v historii NBA.

Během 18 let v NBA zatím Gasol nastřílel takřka 21 000 bodů, což ho řadí aktuálně na 37. příčku historických tabulek, jeho průměr je přibližně 17 bodů na zápas. Ve většině hlavních statistik NBA se pohybuje mezi nejlepší třicítkou historie a pokud bychom se podívali na čistě evropské účastníky této ligy, pak můžeme s jistotou prohlásit, že spolu s Němcem Dirkem Nowitzkim lze Pau Gasola považovat za nejlepšího Evropana v historii NBA. To ale není zdaleka všechno. Na mezinárodní úrovni Gasol se španělskou reprezentací vyhrál takřka vše. Kompletní sbírku medailí má z mistrovství Evropy, zlato z mistrovství světa, jen na olympiádách to Španělsku nikdy nevyšlo, i tak ale dvě stříbra (Peking 2008 a Londýn 2012) a jeden bronz (Rio 2016) nejsou vůbec špatnou vizitkou. Kdo byl během těchto slavných let lídrem španělské reprezentace netřeba zmiňovat. Potvrzuje to i fakt, že od roku 2017 je Pau Gasol s 1 183 body vůbec nejlepším střelcem historie evropských šampionátů. Celkově za svou reprezentační kariéru v dresu Španělska zaznamenal přes 3 500 bodů ve více než 200 utkáních. je otázka, jak dlouho ještě 39letý pivot v NBA vydrží, nicméně už teď je jasné, že na hodně let dopředu bude nejúspěšnějším Kataláncem v historii této slavné soutěže.

MARC GASOL
Svého staršího bratra Marc Gasol (*1985) fyzicky přerostl. Tento španělský reprezentant měří 216 cm a váží 116 kg. Ale co se týče basketbalové slávy, vždy zůstane jako mladší bratr trochu ve stínu. Přítom basketbalová kariéra Marca Gasola je poměrně logicky spjata s kroky staršího bratra. Když se Pau v roce 2001 vydal do Memphisu na svou první zámořskou štaci, mladší bratr ho tehdy doprovázel a dva roky hrál basketbal za místní školní tým. Ačkoliv se mu dařilo, nabídky univerzitních družstev odmítl a vydal se zpátky do rodného Katalánska, aby do puntíku napodobil bratrovu kariéru. V nejvyšší španělské lize debutoval roku 2003 v dresu FC Barcelona, jehož barvy hájil až do roku 2006. Následovala ještě dvouletá anabáze v Gironě a pak už cesta do vysněné NBA. Marc Gasol byl draftován roku 2007 jako čtyřicátý sedmý týmem LA Lakers. Ironií osudu je, že Lakers se práv na Marca Gasola v roce 2008 zbavili výměnou za jeho staršího bratra. Pau Gasol tedy pro sezonu 2008/2009 přestoupil do Los Angeles, zatímco mladší Marc měl svůj první zápas v NBA odehrát v dresu Memphis Grizzlies, odkud právě Pau po osmi letech přestupoval. Oba se tak jen těsně minuli.

Nicméně Marc slávu příjmení Gasol v Memphisu udržoval dalších deset let. Během té doby sice nedosáhl takových úspěchů jako starší bratr, i přesto se ale v NBA dokázal velice pěkně prosadit, čehož důkazem je kupříkladu cena pro nejlepšího obránce ligy za sezonu 2012/2013. V průběhu letošní sezony (2018/2019) Marc Gasol přestoupil z Memphisu k Toronto Raptors, což se nakonec ukázalo být velmi prozíravým rozhodnutím, neboť díky tomu získal svůj první titul v NBA. Ještě jeden a dožene staršího bratra... Aktuálně 34letý pivot má v NBA určitě ještě pár pěkných sezon před sebou, prozatím nastoupil k takřka 800 utkáním s průměrem 15 bodů na zápas. A to jsou velmi slušná čísla. Se starším bratrem sdílí kromě několika mistrovských titulů v reprezentační kariéře i ocenění od španělské královské rodiny Premio Princesa de Asturias de los Deportes (2015).

RAÜL LÓPEZ
Po Pau Gasolovi druhý Katalánec v NBA. Rodák z města Vic, Raül López (*1980) už je v současnosti v basketbalovém důchodu. Pouze 182 cm měřící hráč byl považován za jednoho z nejtalentovanějších rozehrávačů španělské historie. S profesionální kariérou začal roku 1998 v katalánském klubu Joventut Badalona, odkud v roce 2000 přestoupil do Realu Madrid, který za něj zaplatil 300 milionů peset, což z Lópeze v dané chvíli dělalo druhý nejdražší přestup v historii španělské ligy. Ačkoliv byl roku 2001 draftován do NBA ze slibné 24. pozice, za tým Utah Jazz si zahrál až v letech 2003-2005. Na jeho kariéru v nejslavnější soutěži světa mělo vliv opakované zranění kolen, kvůli němuž nejprve musel o celý rok odložit debut a o dva roky později ho zranění zastavilo uprostřed sezony. Utah se s ním rozloučil, a tak následoval návrat do Španělska, nejprve do Girony, později opět do Realu Madrid. V letech 2009-2011 si střihl angažmá v Rusku, posledních 6 let kariéry (2011-2016) strávil opět ve Španělsku (Bilbao Basket). V NBA po sobě zanechal spíše diskrétní stopu v podobě 113 utkání s průměrem 6,5 bodu na zápas.

JUAN CARLOS NAVARRO
V basketbalovém důchodu je dnes i velmi populární katalánský hráč Juan Carlos Navarro (*1980). Hráč s přezdívkou "La Bomba" se narodil v Sant Feliu de Llobregat a kromě krátkého působení v NBA byl po celou svou profesionální kariéru spjat s klubem FC Barcelona. Draftován do NBA byl roku 2001 týmem Washington Wizards, nicméně vzhledem k nevelkým šancím na pravidelnou hru se Navarro rozhodl setrvat v Barceloně. Zde si ostatně v prvních letech skvěle notoval s Pau Gasolem, jenže ten záhy odešel do zámoří. Oba se nakonec potkali i v USA, konkrétně v Gasolově poslední sezoně s Memphisem (2007/2008). Pro Navarra šlo o velmi riskantní podnik. Aby si zahrál slavnou NBA, musel v Memphisu přijmout až o 70 % nižší plat, než jaký měl v FC Barcelona, kde se navíc musel prakticky vyplatit ze smlouvy. Navarrovým cílem bylo zvládnout první sezonu v NBA co nejlépe, aby jako volný hráč pro tu následující získal mnohem lukrativnější kontrakt jinde než u zadluženého Memphisu. A to se mu relativně dařilo. V Americe si zvykal i díky podpoře spoluhráče Gasola, sám měl docela potíže s jazykem, nicméně nakonec ani poměrně úspěšná sezona, v níž patřil k nejlepším nováčkům, nepomohla k setrvání v zářivé NBA. Po jediné sezoně se tak vrátil do Barcelony, kde podepsal pětiletou smlouvu, která z něj s takřka 3 miliony € za sezonu dělala nejlépe placeného hráče v historii španělské ligy.

Juan Carlos Navarro se stal legendou FC Barcelona. Kromě již zmíněné sezony 2007/2008 odehrál celou kariéru, tedy plných 20 sezon, v barcelonském dresu. Za oněch 20 let Juan Carlos Navarro dosáhl na více než 30 trofejí, osmkrát s Barcelonou vyhrál španělskou ligu, sedmkrát královský pohár, dvakrát se radoval i ze zisku euroligové trofeje. V domácích i mezinárodních soutěžích za Barçu odehrál více než 1 000 zápasů, ve španělské lize patřil k nejlepším střelcům i nejlepším trojkařům historie, což se dá říct i o jeho statistikách v dresu národního týmu, v němž se mimochodem zúčastnil rekordních pěti olympiád (naposledy Rio 2016), samozřejmostí jsou i zlaté, stříbrné i bronzové medaile z evropských a světových šampionátů. 

RICKY RUBIO
Dlouhovlasý rozehrávač Ricky Rubio (*1990) je v současnosti spolu s bratry Gasolovými jediným aktivním Kataláncem v NBA. Je považován za skvělého týmového hráče a tvůrce hry, zároveň ho provází pověst nesmírně talentovaného basketbalisty. V říjnu 2005 se v necelých 15 letech stal vůbec nejmladším hráčem, který si kdy zahrál nejvyšší španělskou soutěž. na hřišti tehdy strávil něco přes pět minut a zaznamenal dva body a jednu asistenci. V letech 2005-2009 působil v domovském klubu Joventut Badalona, nakonec ale neodolal nabídce FC Barcelona, k jejímž službám se roku 2009 upsal hned na 6 let. Jeho přestup z Badalony se stal nejdražším v historii španělské ligy. V té době za sebou měl již i draft do NBA, kam si ho z celkového 5. místa vybral klub Minnesota Timberwolves. Šest let v Barceloně nevydržel, nicméně i ty dvě sezony předváděl fascinující výkony a bořil letité rekordy. Stal se například hráčem, jenž v nejvyšší španělské soutěži nejrychleji nasbíral 1 000 bodů. V létě 2011 se však konečně odhodlal vydat se do slavné NBA.

Tam se doposud představil v barvách tří klubů: Minnesota Timberwolves (2011-2017), Utah Jazz (2017-2019) a od léta 2019 Phoenix Suns. Do Phoenixu už odcházel jako stabilní hvězda. Jeho tříletý kontrakt má hodnotu 51 milionů dolarů a očekává se, že katalánský rozehrávač výrazně pozvedne hru aktuálně druhého nejhoršího týmu uplynulé sezony. V NBA doposud odehrál takřka 500 utkání s průměrem 11,1 bodů na zápas. Dá se očekávat, že několik kvalitních sezon v nejslavnější lize světa ještě předvede, ačkoliv slávy a věhlasu krajana Gasola nejspíš nedosáhne. Kromě pěkné kariéry v NBA patří Ricky Rubio k tradičním oporám španělské basketbalové reprezentace.

Ricky Rubio v dresu týmu Utah Jazz (Foto: Esport 3)

DALŠÍ HRÁČI Z KATALÁNSKY HOVOŘÍCÍCH ÚZEMÍ
Z Baleárských ostrovů pochází Rudy Fernández (*1985), ačkoliv již od mládežnických kategorií hrál za katalánský klub Joventut Badalona. 1,96 m vysoký basketbalista obvykle působí na křídle. Roku 2007 byl draftován do NBA na 24. pozici, z níž si ho vybrali Phoenix Suns, ačkoliv ihned práva na něj postoupili do Portlandu. S týmem Portland Trail Blazers nakonec v červnu 2008 podepsal smlouvu a odehrál s ním celé tři sezony. V sezoně 2011/2012 pokračoval v NBA v dresu Denver Nuggets, posléze se vrátil do španělské ligy, konkrétně do Realu Madrid. V NBA odehrál Rudy Fernández celkem 249 utkání s průměrem 9,1 bodu na zápas. Rudy Fernández patřil k lídrům velmi úspěšné generace španělských basketbalistů. S reprezentací se stal třikrát mistrem Evropy, jednou mistrem světa a má doma i dvě stříbrné medaile z olympiád v Pekingu (2008) a Londýně (2012) a bronz z olympiády v Riu de Janeiru (2016). Baleárská regionální vláda ho roku 2008 ocenila za přínos ve světě sportu cenou Premi Ramon Llull. 

V hlavním městě Baleárských ostrovů, Palmě, se narodil i další Mallorčan v NBA, Àlex Abrines (*1993). Měří 198 cm a hraje jako rozehrávač. V nejvyšší španělské lize debutoval jako 18letý v dresu Unicaja Málaga, v letech 2012-2016 hrál za FC Barcelona, v jehož dresu obdržel roku 2016 i prestižní ocenění pro nejlepšího mladíka Evropy (Rising Star Award), kterou před ním získali i výše zmínění Rudy Fernández (2007) a Ricky Rubio (2010). Zmiňované ocenění jaksi předznamenalo hráčův odchod do NBA, kam ho již v roce 2013 z celkového 32. místa draftoval tým Oklahoma City Thunder. Za Oklahomu odehrál Abrines v letech 2016-2019 celkem 174 utkání s průměrem 5,3 bodu na zápas. Americký klub s ním však uprostřed sezony rozvázal smlouvu, a tak se Abrines prozatím vrátil zpět do Barcelony. Kdoví, možná do NBA ještě někdy nahlédne.

Valencijské společenství v NBA v letech 2012-2014 zastupoval Víctor Claver (*1988). Draftováno bylo toto 207 cm vysoké křídlo již roku 2009 z celkové 22. příčky týmem Portland Trail Blazers, ačkoliv fakticky se do nejslavnější ligy světa probojoval až v sezoně 2012/2013. V NBA za Portland odehrál celkem 80 utkání s průměrem 3,2 bodu na zápas. Sezonu 2015/2016 strávil v Rusku, od léta 2016 nastupuje v dresu FC Barcelona ve španělské nejvyšší soutěži. Ačkoliv jeho působení v NBA příliš slavné nebylo, Claver byl stabilní součástí španělské reprezentace, takže se podobně jako výše zmíněný Rudy Fernández může pochlubit pěknou sbírkou medailí z olympiád a evropských i světových šampionátů. 

Na závěr zmiňme ještě jméno Serge Ibaka (*1989). Tento 208 cm vysoký pivot pochází z Brazzaville, hlavního města Konžské republiky. Oba jeho rodiče hráli basketbal na reprezentační úrovni, těžko uvěřitelnou zajímavostí je, že Serge má celkem 17 sourozenců. Do svých 16 let žil a hrál v rodné zemi, nicméně následně se přesunul do Katalánska, kde v letech 2006-2009 působil v týmech CB L'Hospitalet a Ricoh Manresa. V létě 2008 byl ze 24. pozice draftován do NBA týmem Seattle Supersonics, ačkoliv záhy se upsal týmu Oklahoma City Thunder, kteří ho nejprve rok nechali setrvat v Katalánsku a od sezony 2009/2010 ho již povolali přímo do týmu v NBA. Faktem je, že Serge Ibaka se za ta léta stal skutečnou stálicí nejlepší basketbalové ligy světa. V dresu Oklahomy, Orlanda a Toronta odehrál již více než 750 utkání s průměrem přes 12 bodů na zápas. Letos s týmem Toronto Raptors dokonce získal prsten pro vítěze NBA. Roku 2011 získal španělské občanství, je tedy nedílnou součástí španělské reprezentace. Díky létům stráveným v katalánských týmech jsme tedy uznali za vhodné ho zmínit i zde, ačkoliv fakticky asi do našeho seznamu nepatří.

Rudy Fernández v dresu Portland Trail Blazers (Foto: www.20minutos.es)

* Martín byl zároveň druhým Evropanem, který v NBA podepsal kontrakt. Zahrál si za tým Portland Trail Blazers, ovšem pouze jedinou sezonu (1986-1987). Objevil se ve 24 utkáních, v nichž zaznamenal 22 bodů. Část sezony zameškal kvůli několika zraněním. Po roce v NBA se vrátil do Realu Madrid. Zemřel předčasně a tragicky při autonehodě v prosinci 1989. Martín se o pozici prvního Španěla v NBA podle některých zdrojů dělí s kalifornským rodákem Johnnym Rogersem (*1963). Ten v NBA nastupoval v letech 1986-1988 v dresech Sacramento Kings a Cleveland Cavaliers, načež se přesunul do Evropy, kde většinu kariéry odehrál ve Španělsku. Zde také získal španělské občanství a reprezentoval zemi na mezinárodních turnajích. Ačkoliv tedy jaksi "zpětně", i on může být považován za prvního Španěla v NBA.

Rosalía

Popové hvězdy zpívající španělsky a pocházející ze španělsky hovořících zemí. V posledních dvou letech jde v hudebním světě o stále rostoucí tendenci. A tendence už dávno neudávají hitparády či platinové desky, ten hlavní souboj se dnes odehrává na YouTube, platformě s takřka dvěma miliardami diváků každý měsíc. Stačí připomenout slavný hit Despacito, který jako první v historii YouTube překonal 6 miliard zhlédnutí. Od té doby světovému popu minimálně na internetu začíná kralovat španělština. Jen v roce 2018 bylo mezi desítkou nejsledovanějších videoklipů hned osm ve španělštině a podobná situace nastane nejspíš i v součtu za rok 2019. Je tu celá nová generace španělsky tvořících hudebníků (Daddy Yankee, J Balvin, Luis Fonsi, C Tangana, Maluma, Camila Cabello, Bad Bunny atd.), jimž zdárně sekundují popové stálice jako Ricky Martin, Enrique Iglesias či Shakira. Své si na onom současném globálním poli chtějí říct i umělci narození v Katalánsku. Ačkoliv z komerčních důvodů zpívají španělsky, někdy se jejich katalánské kořeny nezapřou. Mezi tyto vycházející hvězdy patří i fenomenální katalánská zpěvačka a tanečnice Rosalía.

Rosalía se svými dvěma Grammy Latinos (Foto: www.grammy.com)

Nejnovější vycházející hvězda latinskoamerické hudby pochází z Katalánska. Zpěvačka a tanečnice Rosalía Vila i Tobella (*1993, Sant Esteve Sesrovires) přitom do nejvyšších pater světa pop music vystoupala poněkud netradičním způsobem. Její umělecké začátky jsou spojené s domovským Katalánskem. Vystupovala například na barcelonském Festival Grec či na Festival Internacional de Música v Cadaquésu. Spolupracovala i s katalánskou divadelní skupinou La Fura dels Baus. Na barcelonské konzervatoři (Escola Superior de Música de Catalunya) zároveň dlouhé roky studovala hudbu, zejména flamenko. Není proto až takovým překvapením, že její první dvě sólové desky silně vycházejí právě z předmětu jejího studia.

První album Los Ángeles (2017) je plné intimních akustických písní o smrti. Na albu zpěvačka spolupracovala s katalánským kytaristou Raülem Refreem. V odborné komunitě si deska získala patřičný ohlas a Rosalía byla ještě téhož roku nominována na prestižní Latin Grammy v kategorii Objev roku. Do globálního povědomí se však Rosalía dostala až v loňském roce, a to díky desce El mal querer. Ta spatřila světlo světa až v listopadu 2018, i když v té době už byla takřka půl roku na světě hitovka a úvodní singl alba zvaný Malamente, za nějž v prosinci 2018 získala hned dvě ceny Latin Grammy (z pěti nominací). Zmiňované album podle zpěvaččiných slov vzniklo jako součást závěru studia na barcelonské konzervatoři, v podstatě jde o jakousi praktickou diplomovou práci. Zajímavé je, že autorka se inspirovala španělským renesančním uměním a velmi silně taktéž okcitánským románem Flamenca ze 13. století. Svůj nezanedbatelný podíl na tomto průlomovém albu měl i El Guincho, španělský hudebník a producent usazený v Barceloně, a španělský raper C. Tangana, zpěvaččin expřítel.

Fúze flamenka, elektropopu, reggaetonu a hip hopu si rychle našla miliony fanoušků po celém světě. Rosalía ve svých písních a videoklipech pracuje i s velmi propracovanou estetikou, v níž nechybí pestrobarevné kostýmy, ještě barevnější a nezapomenutelně charakteristické nehty a různé prvky romské kultury, v nichž ale celá řada Rosaliiných haterů nevidí nic jiného než příchylnost k tomu, co se ve Španělsku označuje hanlivým slůvkem "choni". Tak či onak spojení andaluských rytmů s ryze městskou hudbou baví. Rosalía patří v uplynulých měsících k těm nejzářivějším a nejrychleji stoupajícím hvězdám světového showbyznysu. Kromě hitů Con altura (s J Balvinem) a Aute Cuture má za letošek na kontě už i drobnou roli v novém filmu Pedra Almodóvara Dolor y gloria. V posledních týdnech strhla i zajímavou lingvistickou polemiku, neboť nedávno vydala svůj vůbec první singl v rodné katalánštině, F*cking Money Man. Zatímco v Katalánsku to řada fanoušků přivítala, ze zbytku Španělska se přihrnula docela početná kritika. Rosalía každopádně míří čím dál výš, takže dění na "domácí" scéně ji určitě nikterak zvlášť netrápí. V roce 2019 zatím září, v posledních měsících objíždí velké a slavné festivaly (Primavera Sound, Glastonbury, Coachella), 20. července 2019 vůbec poprvé zavítá i do České republiky, konkrétně se svou velkolepou taneční show vystoupí na Colours of Ostrava. Na podzim se od ní určitě dočkáme nějaké nové skladby a ke konci roku snad přibudou i další Latin Grammy. Jen málokdo má nyní tak slibně rozjetou kariéru...

Bar Cosmos

Legendární bar Cosmos ve své nedávné podobě (Foto: www.timeout.es)

Slavná barcelonská ulice La Rambla zaznamenala v posledních deseti letech poměrně výrazné změny k horšímu. Z místa se stalo epicentrum turistického ruchu, jenž pozvolna přichází o všechny své charakteristické rysy. K nim neomylně patří i tradiční podniky, které pamatují celé generace místních obyvatel. Jeden z nich svou více než stoletou pouť ukončil v lednu tohoto roku. Legendární bar Cosmos za celou dobu své existence přivítal stovky tisíc návštěvníků, nicméně jako většina tradičních podniků nebyl schopen čelit neustále rostoucím nájmům v centru katalánské metropole.

Bar Cosmos má za sebou vskutku bohatou a fascinující historii. Jeho původ sahá až do roku 1911, kdy v jeho prostorách fungovala poměrně známá čokoládovna a mléčný bar. Roku 1927 podnik převzali manželé Murovi, kteří celý podnik předělali na klasický španělský bar. Pivo, víno, tapas... Rozhodnutí bylo evidentně správné, neboť už roku 1950 se podnik dočkal rozšíření v podobě otevření restaurace v prvním patře. Padesátá a šedesátá léta minulého století se pro Cosmos stala vskutku zlatým obdobím. Ve městě totiž často kotvila americká 6. flotila a rozdovádění námořníci si okamžitě zamilovali podniky blízké starému barcelonskému přístavu. Cosmos jim navíc připomínal domov, neboť se chlubil dekorací a uspořádáním ve stylu klasických amerických dinner. Byl to také jeden z prvních barů ve městě, který barové stoličky nechal napevno přišroubovat k zemi, neboť američtí hoši měli řádně divokou pověst a pro ránu na vycházkách nešli daleko. Proč jim to tedy usnadňovat, že? Faktem je, že Cosmos v tomto ohledu záhy okopírovala většina okolních podniků. V dobách největší slávy tu kromě desítek číšníků a kuchařů pracoval i tucet čističů bot, květinářka a dokonce i překladatel, který místním dívkám četl a překládal milostné dopisy námořníkům.

Vzhledem k lokalitě (La Rambla 34, na spojnici Plaça del Teatre a carrer dels Escudellers) patřily mezi nejčastější štamgasty i místní prostitutky. Na terase baru Cosmos svého času dokonce probíhaly hodiny angličtiny určené speciálně pro lehké děvy, které poměrně logicky chtěly vyjít vstříc široké klientele z řad amerického námořnictva. Ostatně nepopíjely tu jenom obyčejné šlapky, nýbrž i elitní skupina prostitutek z celého světa, tzv. Gaviotas, které byly milenkami admirálů a dalších vyšších důstojníků zmiňované 6. flotily amerického námořnictva. Kromě nich terasa Cosmosu pamatuje i první barcelonské hipíky či operní zpěváky z nedalekého Licea. Docela věrně místní atmosféru popisuje v některých svých románech slavný barcelonský autor Manuel Vázquez Montalbán. Bar v té době skutečně praskal ve švech, pan Mur si proto roku 1967 mohl dovolit totální rekonstrukci budovy, která v praxi spočívala ve stržení staré a jejím nahrazení moderní osmiposchoďovou stavbou, která kromě baru a restaurace disponovala šesti patry apartmánů. Po městě dodnes kolují legendy, že podnik vynášel tolik, že pan Mur se prý každý večer vracel domů s krabicí od bot plnou dolarů získaných jen na spropitném.

Žádná idylka však netrvá věčně. Americké námořnictvo se z města postupně vytratilo, Cosmos se pak stal spíše studentským podnikem. Ke skutečnému zemětřesení v podniku však došlo roku 1988, kdy byl podle z šeptandy pramenících legend pan Mur svým zetěm přiveden zcela na buben, a tak se podniku ujali sami zaměstnanci, kteří ho od té doby řídili jako kooperativu, v zásadě zejména kvůli tomu, aby nepřišli o práci. Zaměstnancům bar patřil až do samého konce v lednu 2019. Nutno dodat, že už během 90. let minulého století Cosmos zaznamenal určitý úpadek, ačkoliv to z něj nakonec udělalo klasický ošuntělý bar s neopakovatelnou atmosférou. Aparthotel ve vyšších patrech zavřel roku 1994. V posledních letech se podnik přizpůsobil davům turistů, takže se jeho nabídka nijak zásadně nelišila od všech ostatních na známém barcelonském bulváru. Je ale pravda, že pokud jste sem někdy zašli a dali jasně najevo, že jste místní, dalo se tu docela solidně pojíst i popít. Neustále rostoucím nájmům a novým developerským záměrům se však ani bar se staletou tradicí ubránit nedokázal. V současnosti budova na adrese La Rambla 34 prochází kompletní rekonstrukcí. V plánu je zejména oživit tradici ubytovacích služeb, je však zatím velkou otázkou, jestli alespoň ve spodním patře zůstane nějakým způsobem zachována i ona hospodská tradice tohoto kousku jedné z nejkrásnějších barcelonských ulic. Nebo že by se sem nastěhoval nový McDonald's, Burger King či Starbucks? Na odpověď si budeme muset počkat nejspíš do roku 2020...

Junqueras & spol.: Soudní proces století

Právní zástupci obžalovaných katalánských politiků (Foto: La Vanguardia)

Minulý týden skončil před madridským nejvyšším soudem "proces století", zabývající se událostmi podzimu 2017 v Katalánsku. Celkem 12 katalánských politiků čelí nejrůznějším obviněním, z nichž ta nejzávažnější se týkají vzpoury, za což jim hrozí až 25 let odnětí svobody. Devět z těchto dvanácti obžalovaných je již více než rok ve vazbě, další část bývalé katalánské vlády v čele v expremiérem Puigdemontem je v exilu. Soudní proces je vděčným tématem i pro novináře ve většině evropských zemí, více základních informací si proto můžete přečíst například i na stránkách České televize. Porota složená ze sedmi soudců nyní vede rozpravu o konečném rozsudku, který experti očekávají buďto na podzim (přelom září a října), nebo v případě relativně jasné shody poroty i na konci července. Podle dosavadních odhadů je již vyloučeno obvinění z násilné vzpoury (rebelión), neboť obžaloba nedokázala během celých čtyř měsíců dostatečně prokázat jakýkoliv násilný moment v celém konfliktu. Jak bylo jasné již od počátku, obvinění ze vzpoury nemělo žádný reálný základ a sloužilo zejména k okamžitému vzetí obviněných do vazby. Ve hře je však stále trestný čin povstání (sedición), za nějž hrozí ve srovnání se vzpourou asi jen poloviční tresty. Trochu stranou pak při projednávání zůstaly méně závažné trestné činy zpronevěry a neposlušnosti.

My jsme celý soudní proces v uplynulých čtyřech měsících bedlivě sledovali a pravděpodobně se některým aspektům jeho průběhu budeme věnovat v některém z budoucích článků. V tomto se však pokusíme nabídnout alespoň ta základní a nejdůležitější svědectví, která v Madridu v uplynulých 18 týdnech zazněla. Připomeňme, že celý soud byl plný nejrůznějších nesrovnalostí, které velmi často znesnadňovali práci obhajobě. Stejného prostoru se nedostalo svědkům obžaloby a obhajoby, velkým problémem bylo znemožnění promítání obrazových materiálů v rámci výpovědi svědků - často tak nebylo možné očividně lživé tvrzení některých příslušníků španělských policejních sborů okamžitě porovnat s realitou. Na řadu dalších nepříjemností pak obhajoba upozorňovala po celou dobu procesu. Přelíčení však mělo alespoň jeden nezpochybnitelný klad - po celou dobu bylo živě přenášeno do světa. Veškeré dění v soudní síni tak zůstalo zachyceno na stovkách hodin filmového záznamu.

Jak již bylo řečeno, kompletní svědectví nejdůležitějších i nejzajímavějších aktérů soudního procesu si připomeneme v tomto článku. Líčení bylo vedeno ve španělštině, proto jsou všechna svědectví a výpovědi v tomto jazyce. Pokud vás zajímá shrnutí těch nejzásadnějších okamžiků z jednotlivých týdnů, doporučujeme perfektní dokumentární cyklus Causa [20907], který v rámci pořadu Preguntes freqüents odvysílala katalánská veřejnoprávní televize TV3. Pro zájemce o kompletní výpovědi nabízíme na následujících řádcích více než čtyřicítku videí s výpovědmi obžalovaných, klíčových svědků a aktérů celého katalánsko-španělského konfliktu i závěrečnými řečmi obžaloby i obhajoby. Začínáme s úvodními výpověďmi všech dvanácti obžalovaných (Oriol Junqueras, Raül Romeva, Jordi Turull, Josep Rull, Joaquim Forn, Dolors Bassa, Carme Forcadell, Jordi Sànchez, Jordi Cuixart, Carles Mundó, Meritxell Borràs, Santi Vila):

Po úvodních výpovědích dvanáctky obžalovaných přišla řada na nejvýznamnější politické aktéry, kteří se větší či menší měrou na vyvrcholení španělsko-katalánského konfliktu na podzim 2017 podíleli. Nutno dodat, že porota nejvyššího soudu za oněch 18 týdnů přelíčení zvládla vyslechnout více než 400 svědků. Mezi prvními přišli na řadu například bývalý katalánský premiér Artur Mas nebo tehdejší španělský premiér Mariano Rajoy spolu s tehdejší španělskou vicepremiérkou Sorayou Sáenz de Santamaríou, jež měl na starosti koordinaci španělské odpovědi na katalánské referendum. Zajímavá svědectví poskytli i další ministři tehdejší španělské vlády, konkrétně ministr financí Cristóbal Montoro, jenž svými dřívějšími prohlášeními jasně negoval možné obvinění katalánských politiků ze zpronevěry, neboť to byl právě on, kdo tou dobou již několik měsíců kontroloval každičký pohyb na účtech katalánské regionální vlády. Naopak ministr vnitra Juan Ignacio Zoido se do paměti diváků soudního procesu zapsal zejména svou "neznalostí" průběhu policejní akce během katalánského referenda 1. října 2017. Jak zaznělo i později z úst jednotlivých policejních komisařů, zdá se, že tvrdý zásah policie proti hlasujícím lidem nikdo nenařídil. Neméně zajímavé svědectví nabídl i baskický lehendakari (předseda tamní regionální vlády) Iñigo Urkullu, jenž se podle všeho snažil v celém konfliktu hrál roli mediátora mezi tehdejší katalánskou a španělskou vládou. Neuspěl, a tak došlo i na symbolické vyhlášení nezávislosti 27. října 2017.

Klíčová svědectví však nepřišla z první politické linie, nýbrž ze strany policejních důstojníků, jejichž působení v celé záležitosti bylo klíčové. Zatímco koordinátor policejního zásahu v Katalánsku, plukovník Gaurdia Civil Diego Pérez de los Cobos, se snažil všechnu vinu za referendum hodit na katalánský policejní sbor Mossos d'Esquadra, sám najednou zapomínal v otázce nařízení ostrých zásahů proti urnám. Některá vyjádření tehdejšího zástupce španělské vlády v Katalánsku Enrica Milla se nesla v podobném duchu, jen s větší špetkou fantastičnosti. Legendárním se stala jeho stížnost na čistící prostředky rozlité na zemi tak, aby na nich zasahující policisté uklouzli ("la trampa del Fairy") - 21. století si očividně žádá neotřelé revoluční prostředky. Velmi komentovaným se stal i výstup soudní úřednice Montserrat del Toro, kterou demonstrace z 20. září 2017 uvěznila v budově katalánského ministerstva financí. Úřednice nakonec budovu opustila v utajení a ve spěchu až před půlnocí tak, že byla nucena za asistence policistů "přeskočit" na střechu vedlejšího divadla a tudy pak manifestantům uniknout. 

Klíčovým okamžikem celého procesu však byl výslech tehdejšího majora Mossos d'Esquadra Josepa Lluíse Trapera, jenž svým svědectvím rozmetal snahu obžaloby ukázat, že katalánská vláda ve svém plánu vzpoury a "státního převratu" počítala i s ozbrojenou složkou v podobě katalánského policejního sboru čítajícího takřka 17 000 příslušníků. Trapero nejenže vyvrátil všechny tyto domněnky, naopak zcela jasně prokázal připravenost katalánské policie splnit soudní příkazy a velké části diváků vyrazil dech tím, že měl v záloze i plán na zatčení katalánské vlády v čele s Puigdemontem v případě, že by došlo k pokusu o vyhlášení nezávislosti. Ten den v Madridu v podstatě padlo obvinění ze vzpoury.

Další týdny byly vyplněný svědectvími příslušných úředníků katalánské administrativy, lidí hlasujících v referendu 1. října i španělskými policisty zasahujícími toho dne v katalánských ulicích. Nutno dodat, že některá jejich svědectví o namožených zápěstích z rozdávání ran pendreky nebo tříměsíční pracovní neschopnost kvůli zlomenému článku malíčku na levé ruce skutečně vyvolala slzy. Slzy smíchu. V posledních týdnech byl čas vyhrazen promítání obrazových materiálů z 20. září a 1. října 2017, poslední dva týdny pak přišel čas na závěrečné řeči. Následující videa nabízejí závěrečná slova obžaloby (Javier Zaragoza, Fidel Cadena, Consuelo Msdrigal, Jaime Moreno, Rosa María Seoane a Javier Ortega Smith).

Poslední slovo však patřilo obhajobě a nakonec i dvanáctce obviněných. Katalánsko má po uplynulých čtyřech měsících nové celebrity. Jsou jimi právní zástupci obviněných politiků, zejména pak Andreu van den Eynde, Jordi Pina, Xavier Melero, Olga Arderiu, Marina Roig, Judit Gené, Mariano Berges, Benet Salellas a Josep Riba. Někteří z nich za sebou zanechali vskutku památné bitvy, každý z nich si dokázal vytvořit vlastní kult osobnosti. Milovník deathmetalu Van den Eynde, klidná Marina Roig, někdy doña Marina, jindy señora Roig (podle stupně zloby soudce Marcheny), rebelující Jordi Pina, hrůzu nahánějící Judit Gené a tak trochu kolumbovsky nebezpečný Xavier Melero. Jejich závěrečné klání můžete sledovat v následujících videích, stejně jako již zmíněná závěrečná slova všech obžalovaných. Mezitím už můžeme jenom čekat na rozsudek. Ten se tak či onak stane dalším přelomovým datem v rámci současného španělsko-katalánského konfliktu.

Causa [20907]: Docu-reality TV3

Velmi povedené shrnutí soudního procesu s katalánskými politiky nabízela po celých 18 týdnů líčení katalánská veřejnoprávní televize TV3, kde byl pravidelně každou sobotu v rámci pořadu Preguntes freqüents (FAQS) odvysílán vždy jeden díl shrnující dění u španělského nejvyššího soudu za uplynulý týden. Vzhledem k velikonoční přestávce tak archiv TV3 nabízí celkem 17 dílů tohoto docu-reality formátu. Každý díl trvá obvykle mezi 15 a 22 minutami a kromě nejzásadnějších svědectví shrnuje i některé vtipné či kontroverzní momenty (a že jsme jich během oněch čtyř měsíců neviděli málo). Vynikající službu toto audiovizuální dílo plní zejména kvůli tomu, že soud oproti zvyklostem nepovolil promítat fotografie či videozáznamy v kontrastu k daným svědectvím. To bylo ostatně jednou z věcí, na něž si obhajoba opakovaně stěžovala, neboť jak je z dostupných záběrů nakonec patrné, mnoho policistů si ve svém svědectví celou řadu událostí 20. září a 1. října 2017 značně přikrášlilo. Tak či onak, pro všechny, kteří by si během dvou až tří hodin rádi prošli či zopakovali ty nejdůležitější a nejzajímavější momenty soudního procesu s katalánskými politiky, nabízíme všech 17 dílů coby součást tohoto článku. Vzhledem k tomu, že soudní líčení bylo vedeno ve španělštině, drtivá většina obsahu jednotlivých dílů je v tomto jazyce.

Ada Colau

Sobota 15. června 2019 se po celém Katalánsku nesla v duchu ustavujících zasedání místních zastupitelstev, která vzešla z květnových komunálních voleb. Největší pozornost byla tradičně upřena na katalánskou metropoli, kde svůj mandát obhajovala vůbec první starostka v historii města, občanská aktivistka Ada Colau (Barcelona en Comú). Ačkoliv svůj triumf z roku 2015 v letošních volbách nezopakovala, pořád ještě to stačilo na solidní druhé místo a ztrátu jednoho zastupitele oproti volbám před čtyřmi lety. Zatímco hned po volbách většina expertů počítala se sestavením levicové koalice v čele s vítězem voleb, Ernestem Maragallem (ERC), mocenské zájmy ekonomických elit nakonec trochu překvapivě umožnily starostčino znovuzvolení. Avšak prosadit programové priority pro ni bude ve druhém volebním mandátu možná ještě těžší než v tom prvním. Tak či onak, staronová barcelonská starostka bude i nadále patřit k nejvýraznějším tvářím současné katalánské politické scény.

Barcelonská starostka Ada Colau (Foto: Diari ARA)

Barcelonská rodačka Ada Colau i Ballano (*1974) vyrůstala ve čtvrti Guinardó, ačkoliv dnes ji naleznete v sousedství ikonické baziliky Sagrada Família. V první polovině 90. let 20. stol. studovala filosofii  na Universitat de Barcelona, díky stipendiu Erasmus strávila několik měsíců v italském Milánu. I přes velmi solidní prospěch studium nedokončila. Sama říká, že především z finančních a časových důvodů. K zisku akademického titulu jí přitom chybělo jen několik málo předmětů. Začátky její profesní dráhy jsou spjaty se světem audiovizuální tvorby. Jako produkční pracovala pro katalánskou veřejnoprávní stanici Canal 33, pro španělskou stanici Antena 3 zase napsala scénář k seriálu Dos + una (2001), v němž si dokonce střihla i malou epizodní roli. Podle svých slov se dále živila mnoha drobnými profesemi, například jako překladatelka, animátorka a hosteska.

S příchodem 21. století se z Ady Colau stává profesionální politická aktivistka. Již v průběhu 90. let se sice účastnila vybraných protestů a stávek, známou byla taktéž její příchylnost k barcelonským squaterům, avšak do širšího povědomí se jako občasná mluvčí či spoluorganizátorka protestů dostávala až od roku 2001 (demonstrace pro globalizaci, Světové bance, G-8 či proti válce v Iráku). Od roku 2006 se věnovala zejména otázce dostupnosti a garance práva na bydlení. Colau a její dlouholetý partner Adrià Alemany založili v květnu onoho roku hnutí V de Vivienda, které je dnes považováno za jakéhosi předchůdce neziskové organizace Plataforma de Afectados por la Hipoteca (PAH, Platforma na pomoc obětem hypoteční krize), u jejíhož zrodu v únoru 2009 stála taktéž Ada Colau. PAH získala na viditelnosti zejména v nejhorších letech ekonomické krize, kdy se jedním z hlavních cílů této nevládní organizace stal boji proti násilnému vystěhování lidí, kteří kvůli krizi přestali zvládat splácet hypotéky. Díky poklidným protestům i akcím občanské neposlušnosti organizace dokázala zarazit více než dvě tisícovky soudem nařízených vystěhování, hlavní zásluhou PAH však byla akcentace kritické španělské hypoteční situace v médiích. Od počátku až do roku 2014 byla Ada Colau hlavní tváří této organizace.

Právě popularita PAH ve španělské společnosti přiměla Adu Colau ke vstupu do politiky. S občanskou platformou Guanyem Barcelona (aktuálně Barcelona en Comú) se v roce 2015 rozhodla kandidovat v komunálních volbách na starostku Barcelony. Její kandidaturu podpořilo i Podemos, další silné hnutí vzešlé z ekonomické krize. Se ziskem 11 zastupitelů se Ada Colau stala velkým překvapením komunálních voleb 2015 a po obtížných povolebních jednáních nakonec dokázala sestavit křehkou koalici, zejména se jí však podařilo stát se vůbec první ženou, jež ovládla barcelonskou radnici. Více o této cestě ze světa občanského aktivismu do pater nejvyšší politiky se dozvíte kupříkladu z dokumentárního snímku Alcaldessa (2016), který nabízíme na konci článku.

Jako v mnoha případech se však i zde ukázalo, že jedna věc je být občanská aktivistka a druhá, velmi odlišná, je být aktivní političkou. Dosavadní první mandát Ady Colau se totiž ukázal být pro Barcelonu poměrně problematickým. Město se za poslední čtyři roky opravdu změnilo k horšímu a i když se prozatím nedá zcela jasně odhadnout, jak velký podíl viny na tom má právě současná starostka, faktem je, že její politika současné problémy města příliš řešit nedokáže. Kupříkladu nepřátelský postoj k hotelům jen napomohl rozšíření airbnb a z toho plynoucí zvyšování nájmů ve většině městských čtvrtí, efektivní řešení Colau nenabízí ani v otázce bezpečnosti (manteros, drogová doupata, pouliční krádeže). Ve srovnání s velkou částí svých předchůdců Colau navíc nenabízí žádnou větší vizi, kam by se město mělo v následujících letech posunout, zcela chybí nějaký velký projekt. I tak si ale Colau dokázala podržet velkou část svých voličů. Její druhý volební mandát však bude zcela jasně charakterizován definitivním koncem aktivistky a nástupem ostřílené političky. To ostatně ukázala její schopnost povolebních jednání a naprostá absence "svědomí" v otázce možných paktů. Aby si udržela křeslo starostky, dala před levicovou koalicí přednost křehké symbióze s PSC podpořené hlasy bývalého francouzského premiéra Manuela Vallse, ačkoliv před volbami se dušovala, že taková varianta vůbec nepřipadá v úvahu. Hlasy potřebné pro obhájení mandátu od nich nakonec získala, ale jak bude v následujících měsících a letech prosazovat svůj program? Zejména Manuel Valls má totiž velmi, velmi odlišnou představu o tom, kam by se Barcelona měla v následujících letech ubírat...

Superpočítač MareNostrum

V romantickém a trochu tajemném prostředí kaple Torre Girona v katalánské metropoli se nachází jeden z nejvýkonnějších evropských superpočítačů. Díky rozhodnutí Evropské komise si Barcelona své výsadní postavení ve světě informatiky udrží i nadále. Místní superpočítač MareNostrum se v příštím roce dočká již čtvrtého zásadního vylepšení, a stane se tak jedním z pilířů evropské snahy o technologickou nezávislost na USA, Číně a Japonsku.

Vnitřek kaple Torre Girona, kde je uložen superpočítač MareNostrum (Foto: www.bsc.es)

Barcelonské superpočítačové centrum (Barcelona Supercomputing Center) je veřejné vědecko-výzkumné pracoviště, oficiálně fungující od 1. dubna 2005. Nachází se v kampusu Universitat Politècnica de Catalunya (UPC) ve staré kapli nazývané Torre Girona. Stavba sloužila církvi až do roku 1960, poté byla odsvěcena a stala se součástí vědeckého kampusu zmiňované katalánské technické univerzity. Budovu naleznete na adrese carrer de Jordi Girona 29 a po předchozí rezervaci můžete dané superpočítačové centrum osobně navštívit. To ostatně učinil i americký spisovatel Dan Brown, jenž do BSC umístil i část děje svého doposud nejnovějšího románu Počátek. Konsorcium BSC je složeno ze tří veřejných institucí (španělské ministerstvo vědy a inovací, katalánská vláda a již zmiňovaná UPC). Jde o významné vědecké centrum, jehož součástí je hned několik superpočítačů. Tím nejznámějším a nejvýkonnějším z nich je MareNostrum, svého času jeden z deseti nejvýkonnějších superpočítačů na světě. Aktuálně je ve specifikaci MareNostrum 4 stále nejvýkonnějším strojem svého druhu v celém Španělsku a podle posledního srovnání řebříčku TOP500 z listopadu 2018 je i celkově šestým nejvýkonnějším v Evropě a pětadvacátým na celém světě. 

Původní MareNostrum 1 z roku 2004 disponoval výkonem 42,35 teraflopsů za sekundu, v praxi tedy dokázal provést 42,35 bilionů operací za sekundu. Od té doby prošel katalánský superpočítač několika přestavbami. Po té doposud poslední z června 2017 má MareNostrum 4 kapacitu výkonu 13,7 petaflopsů, je tedy 322krát výkonnější než verze z roku 2004. Skládá se ze 3 400 serverů propojených více než 48 kilometry kabelů a drátů. Sestavení kompletního superpočítače měla na svědomí americká společnost IBM, ačkoliv je v něm použita technologie mnoha dalších světových výrobců jako Intel, Fujitsu a Lenovo. Právě zástupci posledně jmenované společnosti přirovnávají výkon MareNostrum 4 k přibližně 11 000 notebooků svého modelu ThinkPad X1 Carbon z roku 2016. Služby Barcelona Supercomputing Center využívají vědci napříč obory. Nejčastěji s ním však pracují lidé z oboru medicíny, bioinformatiky, klimatologie, energetiky a obnovitelných zdrojů či analýzy velkých dat.

V červnu 2019 rozhodla Evropská komise o zařazení Barcelony do strategické sítě evropských superpočítačů, díky níž by starý kontinent měl přestat být závislý na USA, Číně a Japonsku. Pro rozmístění nových superpočítačů bylo vybráno celkem osm lokalit, mezi nimi i Ostrava, ačkoliv ty nejvýkonnější stroje (tzv. prekurzory systémů s exa-kapacitou) se budou nacházet v italské Boloni, finském Kajaani a právě v Barceloně. V katalánské metropoli by tak od 1. ledna 2021 měl začít fungovat MareNostrum 5, vůbec nejvýkonnější evropský superpočítač a v době spuštění rozhodně i jeden z pětice nejvýkonnějších strojů na světě. MareNostrum 5 by měl výkon současného barcelonského superpočítače překonat až 17násobně, což znamená vrcholný výkon 200 biliard výpočetních operací za vteřinu. Evropská unie do celého projektu v počátcích investuje 840 milionů €, z nichž přibližně 110 milionů € poputuje přímo do Barcelony. Dalších 110 milionů € pak dodají španělské i katalánské instituce. MareNostrum 5 bude mít větší prostorové nároky, kromě kaple Torre Girona tak nový superpočítač zaplní i část vedlejší budovy.

Katalánské aerolinky

Katalánsko sice nemá žádnou vlastní národní leteckou společnost, ale řekněme si upřímně... kolik klasických národních dopravců dnes v leteckém byznysu ještě najdeme? Následující řádky se tak zaměří na současné i již zaniklé letecké společnosti, které své sídlo mají či měly v Katalánsku. Některé z nich možná znáte nebo jste s nimi už letěli, některé možná překvapí...

Letadlo společnosti Vueling přistává na barcelonském letišti BCN - El Prat de Llobregat (Foto: El País)

VUELING

V Barceloně se před patnácti lety zrodila aktuálně největší letecká společnost ve Španělsku co do počtu destinací i letadel. Jen v počtu cestujících ji v rámci Španělského království pravidelně poráží irský Ryanair. Za celým nápadem stála dvojice španělských podnikatelů (Carlos Muñoz a Lázaro Ros), kteří si usmysleli, že Katalánsko by se mohlo stát kolébkou malé revoluce v evropském letectví. Společnost Vueling (název odvozen od španělského slova vuelo - let) totiž měla představovat dokonalou kombinaci mezi klasickými a low-cost aerolinkami. Jinými slovy, laciné lety, avšak s kvalitním servisem. Na rozdíl od mnoha low-cost dopravců Vueling obvykle létá na velká, centrální letiště. Dnes můžeme říct, že onen nápad vyšel. Oba společníci dokázali pro svůj nápad nadchnout silné investory, a tak Vueling 1. července 2004 slavnostně vzlétl ze základny na barcelonském letišti El Prat a namířil si to na nedaleký a turisty milovaný ostrov Ibiza. Společnost tehdy vlastnila jen dva letouny Airbus A320 a kromě Ibizy létala z katalánské metropole ještě do Paříže, Bruselu a na Mallorku.

Nutno dodat, že start společnosti vyšel. Během tří let značně rozšířila portfolium strojů i destinací, k Barceloně přidala ještě tři báze (Madrid, Paříž, Sevilla). Vuelingu zpočátku pomohlo, že barcelonské letiště roku 2006 opustila Iberia, jež se rozhodla vsadit vše na Madrid. Na rozloučenou však konkurenci v katalánské metropoli nechala vlastní pokus o low-cost v podobě aerolinky Clickair. Ta zpočátku Vuelingu pořádně zatápěla, původní start-up Carlose Muñoze a Lázara Rose navíc brzy vstoupil na burzu, což nakonec celou krizi ještě umocnilo. Krizové řešení se nakonec našlo v podobě fúze s Clickair roku 2009, což v praxi znamenalo, že majoritním akcionářem Vuelingu se v tu chvíli stala právě Iberia, která kontrolovala 46 % akcií. Mezitím začal na barcelonském letišti fungovat terminál T1, což v následujících letech umožnilo prudký vzestup značky Vueling, jež se záhy stala nejcennějším aktivem mateřské Iberie. Od roku 2010 je značka Vueling součástí širšího anglicko-španělského holdingu IAG, který vznikl sloučením Iberia a British Airways. Aktuálně do skupiny IAG patří Iberia, British Airways, Aer Lingus, Vueling a valencijská aerolinka Air Nostrum a dálková nízkonákladovka Level.

V IAG si Vuelingu váží. Jen v roce 2018 přinesl holdingu čistý zisk 150 milionů €. Z rozevlátého start-upu o stovce zaměstnanců se stala respektovaná firma, jež poskytuje živobytí přibližně čtyřem tisícům lidí. Ročně jich nyní Vueling přepraví více než 30 milionů. Aktuálně společnost létá do takřka 150 destinací a disponuje flotilou čítající 120 strojů, většinou jde o Airbusy specifikací A320-200, A320neo a A321-200, které pojmou od 180 do 220 pasažérů. Ačkoliv Vueling létá z Prahy či Vídně, skutečným hubem je pro společnost i nadále barcelonské letiště. Obyvatelé katalánské metropole se tak díky této letecké společnosti dostanou snadno a přímo i do zatím ještě ne zcela tradičních destinací jako např. Banjul, Dakar, Alžír, Tunis, Bejrút, Reykjavík či Minsk.

VOLOTEA

Zakladatelé Vuelingu, Carlos Muñoz a Lázaro Ros, začali hledat novou podnikatelskou výzvu, a přesně tak vznikla roku 2011 v katalánské metropoli nízkonákladová letecká společnost Volotea. Ta za svůj název vděčí španělskému slůvku revolotear (poletovat kolem, obletovat). Lidé v Česku ji mají spojenou spíše s Francií, kam tato aerolinka pravidelně létá i z Prahy. Operuje však v celém prostoru západní Evropy a Středozemního moře, i když právě Francie patří mezi nejčastější destinace této společnosti (např. Ajaccio, Bordeaux, Brest, Lille, Lyon, Montpellier, Nantes, Paříž-Beauvais, Perpignan, Rennes, Štrasburk, Toulouse). Aktuálně Volotea operuje ve více než osmdesátce evropských či afrických měst, kromě výše zmíněných například v Alicante, Athénách, Bari, Cagliari, Dubrovníku, Lucemburku, Madridu, Milánu, Mnichově, Neapoli, Praze, Rijece, Seville, Vídni a mnoha dalších. Paradoxně však na mapě destinací této letecké společnosti nenajdete katalánskou metropoli, ačkoliv hlavní sídlo společnosti je doposud na adrese Travessera de Gràcia 56 v Barceloně.

Svou činnost zahájila Volotea 5. dubna 2012 z benátského letiště Marco Polo. Od té doby ročně přepraví okolo 4-6 milionů cestujících, o něž se stará necelá tisícovka zaměstnanců. Její flotila se aktuálně skládá z 36 letadel, přičemž polovinu z nich tvoří v Evropě jinak neobvyklý model Boeing 717, zatímco druhou polovinu tvoří trochu větší a modernější Airbus A319. Střednědobý plán společnosti počítá s postupným přechodem k Airbusu v několika následujících letech. Prozatím se Volotea chlubí dobrými obchodními výsledky, a to i při občas skutečně skandálně nízkých cenách letů (2 €) a ne zrovna pozitivních recenzích svých klientů. Na druhou stranu, kdyby vše záleželo jen na dobré pověsti, třeba konkurenční Ryanair by už dávno zkrachoval.

Zakladatelé leteckých společností Vueling a Volotea, Carlos Muñoz a Lázaro Ros (Foto: www.volotea.com)

ZANIKLÉ AEROLINKY
O Clickair už jsme se letmo zmínili o pár řádků výš, nicméně v Katalánsku v minulosti sídlilo ještě několik relativně významných leteckých společností. Zajímavou iniciativou byla kupříkladu v Terrasse sídlící Air Catalunya, jejímž cílem bylo spojit menší katalánská letiště s dalšími evropskými městy v okruhu přibližně 1000 km. Svůj provoz začala roku 2002 linkou Girona - Madrid, na níž však ve stejnou dobu létala i katalánskou vládou dotovaná společnost Intermed. Výsledkem byl brzký konec celé linky. Air Catalunya se svými letadly pro 20 až 50 pasažérů později snažila prorazit i na letišti v Reusu, a to linkami do Madridu, Tangeru a na Mallorku, avšak celý projekt vzal velmi brzy za své a alespoň dle názvu ta nejkatalánštější letecká společnost v historii skončila v propadlišti dějin.

Mnohem úspěšnější byla letecká společnost Spanair, jež brázdila světovou i evropskou oblohu v letech 1986-2012. Společnost původně vznikla jako filiálka severské SAS na jihu Evropy. Původně fungovala spíše na bázi charterových letů ze španělských ostrovů, později ale začala operovat po celé Evropě a nabízela dokonce i lety za oceán. Po útocích z 11. září 2001 se Spanair soustředil výhradně na Evropu, roku 2003 se stal členem prestižní Star Alliance. Pak ale společnost začínala skomírat. Ve Španělsku zaznamenala rostoucí konkurenci v podobě rychlovlaků AVE, ovšem začátkem konce byla v případě Spanair zejména tragická nehoda letu 5022, jenž 20. srpna 2008 havaroval krátce po vzletu z madridského letiště. Katastrofu nepřežilo 154 osob z celkových 172 na palubě. Až tehdy se Spanair stává de facto katalánskou aerolinkou, v březnu 2009 společnost přebírají i za vydatné pomoci katalánské regionální vlády místní investoři, jejichž hlavní starostí bude ekonomická stabilita a vybudování nové tváře značky. Samotná katalánská vláda pak měla se Spanairem velké plány v podobě vybudování vlastní národní letecké společnosti. Sídlo společnosti se přesunulo do města L'Hospitalet de Llobregat a barcelonské letiště se stalo hlavní základnou nyní již plně katalánského Spanairu. Pošramocenou značku se však ani přes významné injekce z veřejných peněz zachránit nepodařilo. Vleklé finanční potíže vyvrcholily 27. ledna 2012, kdy Spanair ohlásil krach a okamžité ukončení veškerého provozu.

Evropské a komunální volby 2019 v Katalánsku

Supervolební neděle 26. května se ve Španělsku nesla ve znamení hlasování do místních zastupitelstev, některých regionálních parlamentů a samozřejmě i do parlamentu evropského. Šlo tak v krátké době již o druhé volební klání, doplňující dubnové parlamentní volby. I tentokrát se zraky upínaly zejména na Katalánsko, kde i tentokrát zaznamenali zvýšenou volební účast (v eurovolbách až o 15 %), a to zejména kvůli kandidatuře obou nejznámějších katalánských lídrů za nezávislost, Oriola Junquerase a Carlese Puigdemonta, do Evropského parlamentu. Zajímavé klání však přinesl i souboj o místní zastupitelstva v čele s velmi těsnou bitvou o barcelonskou radnici.

Sedmička hlavních kandidátů na post nové(ho) barcelonské(ho) starost(k)y.
Zleva: Anna Saliente (CUP), Jaume Collboni (PSC), Manuel Valls (Cs), Ada Colau (BComú), 
Joaquim Forn/Elsa Artadi (JxC), Ernest Maragall (ERC) a Josep Bou (PP) - (Foto: Diari ARA)

KOMUNÁLNÍ VOLBY
Ačkoliv za jasné vítěze komunálních voleb v Katalánsku lze považovat strany hájící nezávislost (ERC a JxC), jež budou v podobě takřka 6 000 radních vládnout v drtivé většině místních obcí, v některých ohledech nebyl jejich úspěch dostatečný. Pravdou je, že zejména ERC posílila kromě katalánského venkova i ve velkých městech (např. poprvé v historii zvítězila v Barceloně), jenže právě katalánská metropole ukázala i některé slabiny hnutí za nezávislost. V konkrétním případě Barcelony šlo o rozdrobení kandidatur. Kromě ERC a JxC na místní radnici chtěla taktéž CUP v čele s charismatickou Annou Saliente a nezávislý kandidát Jordi Graupera. Dohromady získala tato dvě uskupení takřka 8 % hlasů, avšak každé z nich kandidovalo samo, takže samostatných 3,89 % a 3,74 % na překonání pětiprocentní hranice nestačilo. Ve složení barcelonských radních se to projeví zejména tak, že ze současných 18 zůstane jen 15 zastupitelů čistě pro katalánskou nezávislost. ERC získala 10 mandátů, JxC pouze 5. Dalšími relevantními stranami budou Barcelona en Comú dosavadní starostky Ady Colau (10 mandátů) a socialisté pod vedením Jaume Collboniho (8 mandátů). Tyto čtyři formace budou v následujících týdnech nepochybně čile rokovat s tím, že ke vzniku vládnoucí koalice je třeba 21 radních. Takže to nebude vůbec snadné.

Jisté je po komunálních volbách v Barceloně jen jediné - katalánská metropole bude mít levicově orientované vedení. Levicové strany zde drtivě vyhrály, naopak pravice v metropoli zažila propadák. Tristní byl už výsledek JxC, která přišla o polovinu mandátů, avšak lépe si nevedly ani prošpanělsky orientované pravicové strany. Jen o pár desítek hlasů se do zastupitelstva probojovala katalánská pobočka Lidové strany (PP), avšak s volebním ziskem 5,01 % a pouhými dvěma mandáty se jistě není čím chlubit. Trapný výsledek zaznamenal i bývalý francouzský premiér a barcelonský rodák Manuel Valls, jenž vedl kandidátku Ciutadans. Jeho velké naděje na restart politické kariéry ve Španělsku tak vzaly za své. Ciutadans dovedl k šesti mandátům, v praxi tedy straně přinesl jediný mandát navíc (ten svůj) a přibližně 20 000 hlasů plus oproti volbám v roce 2015. A to je zoufale málo, soudě podle Vallsových velkohubých prohlášení z loňského roku. Nicméně jedna věc je se v Barceloně se narodit, druhá potom celý život prožít ve Francii a o katalánské metropoli nevědět zhola nic.

Noví europoslanci Oriol Junqueras a Carles Puigdemont (Foto: Revista Mirall)

EVROPSKÉ VOLBY
Volby do Evropského parlamentu měly v Katalánsku předem jasné vítěze. 49,7 % hlasů získaly kandidatury JxC a ERC, což v praxi znamená, že novými europoslanci se stali i lídři katalánského boje za nezávislost Oriol Junqueras, toho času ve vazbě, a Carles Puigdemont, toho času v belgickém exilu. Puigdemonta doprovodí ze stejné kandidátky ještě Toni Comín, další z katalánských politiků v exilu, a v případě britského Brexitu by se měla na podzim stát europoslankyní i Clara Ponsatí, taktéž žijící v exilu, shodou okolností právě v Británii.

Prozatím není jasné, jestli nejde spíše o symbolické vítězství, neboť i zde se do věci budou chtít vložit španělské soudy ve snaze zabránit politikům ve vykonávání jejich mandátu. V tomto případě to však nebudou mít tak lehké. Jedna věc je omezit práva poslancům španělského parlamentu, mnohem těžší kalibr je však ovlivnění postu europoslance, protože v tomto případě nebudou španělské soudy poslední instancí. Podle právního experta Javiera Péreze Roya teď záleží na rozhodnutí španělského Nejvyššího soudu (Tribunal Supremo), jenž má celou kauzu souzených politiků na starosti. Pokud soud nově zvolené europoslance vykonávat svůj mandát nenechá, celá věc by se dostala nejprve do samotného Evropského parlamentu, případně až k Soudnímu dvoru Evropské unie. A nakonec by se rozhodlo právě tam. Tak či onak se nově získaný mandát obou katalánských lídrů bude v Evropě ještě hodně řešit. Další kolo internacionalizace celého projektu katalánské nezávislosti je tak přímo před námi.