TOP 13 písní o Barceloně

FREDDIE MERCURY & MONTSERRAT CABALLÉ - BARCELONA

A nelze začít jinak nežli touto naprostou klasikou v podání frontmana skupiny Queen a nejslavnější katalánské operní pěvkyně všech dob. Píseň Barcelona pochází ze stejnojmenného alba, které spolu Freddie Mercury a Montserrat Caballé natočili v roce 1987. Autorem hudby i textu byl Freddie Mercury společně s Mikem Moranem. O pár let později rozhodl Španělský olympijský výběr, že píseň se stane oficiální hymnou Olympijských her 1992, které se konaly právě v katalánské metropoli.

MANU CHAO - LA RUMBA DE BARCELONA

Ačkoliv se tento slavný zpěvák, celým jménem José Manuel Tomás Arturo Chao Ortega (*1961), narodil v Paříži, jeho původ je čistě iberský. Jeho matka pochází z Baskicka a otec, spisovatel Ramon Chao, z Galície. Do Francie museli emigrovat kvůli frankistickému režimu. I když má tedy Manu Chao oficiálně francouzskou národnost, jeho nejmilovanějším městem je Barcelona, kde také dlouhá léta žije. Skladba La Rumba de Barcelona je z alba Radio Bemba Sound System (2002). Píseň se stejným názvem kdysi složil i argentinský hudebník usídlený v Katalánsku - Gato Pérez.

GIULIA & LOS TELLARINI - BARCELONA
Název této italsko-katalánské skupiny vám možná nic moc neříká, stejně tak skutečnost, že song pochází z desky Eusebio z roku 2006. Mnohem spíš asi budete znát tři kouzelná slůvka, která tuto píseň proslavila: Vicky Cristina Barcelona. Legenda praví, že když se Woody Allen v roce 2007 ubytoval v barcelonském Hotel Arts, našel v hotelové hale výše zmiňované album, do něhož se zaposlouchal natolik, že dvě jeho skladby se staly součástí soundtracku k oscarovému filmu.




LUIS AGUILÉ - BARCELONA
Argentinský zpěvák Luis Aguilé (1936 - 2009) není mimo španělsky hovořící země příliš známým umělcem, přestože za svou kariéru nahrál přes 800 písní. Velkou část svého života prožil ve Španělsku. Jedním z míst, které Aguilému na Pyrenejském poloostrově nejvíce učarovalo, bylo Katalánsko a to tak, že v katalánštině nahrál několik singlů i celé jedno album. Krásným příkladem jeho lásky ke Katalánsku je i píseň Barcelona.

SKALARIAK - LUNA DE BARCELONA
Skupina původem z Navarry se zabývá, jak ostatně vyplývá z jejího názvu, především hudebním stylem ska. Působila v letech 1994 - 2008. Svůj poslední koncert odehrála v Barceloně na podzim 2007 a od té doby si dává od hudby pauzu. Skladba Luna de Barcelona pochází z alba Radio Ghetto (2003).
 


PERET - GITANA HECHICERA
Kytarista, zpěvák a skladatel Pedro Pubill Calaf (1935 - 2014), známý jako Peret, patřil mezi zakladatele hudebního stylu rumba catalana, jenž vznik v po roce 1950 v cikánské komunitě v barcelonské čtvrti Gràcia. Gitana Hechicera se stala velkým letním hitem roku 1992 a dodnes je spojena s tehdejší barcelonskou olympiádou, na jejímž závěrečném ceremoniálu Peret s touto písní vystoupil před vyprodaným olympijským stadionem.




I'M FROM BARCELONA - WE'RE FROM BARCELONA
Dnes už zcela legendární záležitost od švédské pop-folkové skupiny I'm From Barcelona. Singl je z roku 2006, řádně ho však proslavila především reklama na pivo San Miguel o tři roky později. Poměrně zvláštní název této skupiny vznikl tak, že Emanuel Lundgren, frontman 29členné skupiny, měl prý rád a dokonce se i podobal na postavu hotelového sluhy Manuela z britského seriálu Hotýlek (Fawlty Towers). Ten ani neuměl anglicky a neustále říkal, že je z Barcelony.




ZPU & NACH - NOCHES EN BCN
Milovníci hip-hopu mají o svém nejoblíbenějším barcelonském songu jasno: Noches en BCN (2006) od dvojice raperů ZPU a Nach. Tato španělsko-katalánská dvojice ale není jedinou ve světě hip-hopu, kterou katalánská metropole inspirovala. Kupříkladu na severu Evropy se v roce 2002 stala velikým hitem skladba Barcelona (jak jinak...) od norských raperů Paperboys.

 


RAMON MUNTANER - LA PLAÇA DEL DIAMANT
Nádherná píseň ze stejnojmenného filmu natočeného dle románu katalánské spisovatelky Mercè Rodoreda. Jejím autorem je katalánský písničkář Ramon Muntaner, jeden z členů katalánské uměleckého hnutí Nova Cançó.




ANNA BERGENDAHL - BARCELONA BLUES
Mladinká švédská zpěvačka debutovala v hudebním světě v roce 2008 jako 16letá v jedné talentové soutěži švédské televize TV4. I když skončila pátá, producenti si ji všimli a v roce 2010 už Švédsko reprezentovala v Eurovizi. Z toho samého roku je též její první deska Yours Sincerely, odkud pochází tato krásná balada. Podobného ladění je i písnička Barcelona od americké zpěvačky, herečky a spisovatelky Jewel.

 


CHLOE PHILLIPS - BARCELONA
Krásná Američanka Chloe Phillips se do katalánských srdcí zapsala zejména účinkováním v televizním pořadu Katalonski (2018), kde se svět dozvěděl o její lásce k hudbě. I když v tomto případě nejde o žádnou protřelou a profesionální zpěvačku, přesto je její balada Barcelona, složená pod vlivem ročního výměnného pobytu v Katalánsku, skutečnou poctou katalánské metropoli. Posuďte sami...




LOQUILLO Y LOS TROGLODITAS - BARCELONA CIUDAD
Loquillo je katalánská rocková klasika. Ačkoliv nám oproti ostatním z TOP 13 nezní tak melodicky, je fakt, že patří mezi hudebníky, kteří se Barcelonou ve svých písních inspirují nejčastěji. Barcelona Ciudad patří mezi jeho nejslavnější kousky. 




SAK NOEL - LOCA PEOPLE
A na závěr velký letní hit z roku 2011. Gironský DJ Sak Noel vyprodukoval tuto věc společně s holandskou zpěvačkou Esthera Sarita a během léta a podzimu zmiňovaného roku dobyl celou řadu evropských hitparád (Belgie, Dánsko, Polsko, Rakousko či Velká Británie). Nějakou dobu se hrála i v českých rádiích. Ačkoliv v ní není mnoho textu a ten se navíc explicitně ani nevztahuje k Barceloně, samotný klip už značně barcelonský je, a proto si Sak Noel zaslouží místo v naší TOP 13.





Taková tedy byla naše TOP 13 songů inspirovaných katalánskou metropolí. Určitě jich ale existuje mnohem víc. Pokud znáte nějaký, který nám ve výběru chybí, podělte se s námi v komentářích...

Zenòbia Camprubí: Dokonalá žena poetova?

Španělský básník Juan Ramón Jiménez (1881-1958) dnes patří do zlatého fondu španělského písemnictví, což dokazuje i skutečnost, že mu v roce 1956 byla udělena Nobelova cena za literaturu. V jeho případě ale stoprocentně platí okřídlené přísloví, že za každým úspěšným mužem stojí žena. Pravdou je, že snad žádný poeta (a Juan Ramón Jiménez obzvlášť) by si nemohl přát lepší...

Tou ženou byla katalánská spisovatelka a překladatelka Zenòbia Camprubí (1887-1956) a jejich seznámení je opravdu jak z nějakého sentimentálního románu. Ptáte se, čím přesně mladá Zenòbia okouzlila tehdy již poměrně uznávaného poetu? Pak tedy vězte, že Juan Ramón Jiménez se bláznivě zamiloval do jejího smíchu. Legenda praví, že jednoho večera roku 1913 se náš poeta ubytoval v jednom madridském penzionu a přes zeď uslyšel z vedlejšího pokoje ženský smích, který mu dokonale učaroval. Dlouho ten zvláštní smích nemohl dostat z hlavy, až ho o něco později uslyšel znovu, když se účastnil konference v tehdejší slavné madridské kulturní instituci, kterou svět dodnes zná pod názvem Residencia de Estudiantes. Smích patřil tehdy 26leté Zenòbii, do níž se básník okamžitě zamiloval. Tak lehké to s ní ale neměl. Zenòbia před jeho námluvami stále prchala. Jiménez ji začal pronásledovat verši, které postupně nabíraly na urputnosti a vášnivosti; i tak se Zenòbia stále nedala a utekla před rozvášněným poetou až do New Yorku. I tam ji ale Juan Ramón Jiménez následoval, a tak to nemohlo dopadnout jinak než svatbou na jaře roku 1916. A od té chvíle už ji nepustil.

Otec Zenòbie, Raimundo Camprubí, byl katalánský inženýr, jenž se na pracovní cestě v Portoriku seznámil s Isabel Aymar, dívkou z dobře situované italsko-americké podnikatelské rodiny. Zenòbia se narodila na konci srpna 1887 v katalánském městečku Malgrat de Mar, kde tehdy Raimundo a Isabel trávili prázdniny. Spíše než její katalánský původ ale Zenòbii charakterizovalo určité světoběžnictví. Mládí strávila na cestách mezi Barcelonou, Madridem a New Yorkem. Tady ale její spojení s Katalánskem v podstatě končí. Život ji zavál někam docela jinam. Díky dobrému rodinnému zázemí se mladé slečně dostalo vybraného a liberálního vzdělání, díky svým rodičům byla navíc plně bilingvní (angličtina-španělština). Již od 15 let se v ní začínal projevovat určitý literární talent. V letech 1905-1909 žila a studovala v USA, kde se jí na Kolumbijské univerzitě v New Yorku dostalo literárního vzdělání, objevovala také myšlenky feminismu.

   

Svatební den (2. března 1916)
Zenòbie Camprubí a Juana Ramóna Jiméneze
(Foto: www.elpais.com)

Svatba s Juanem Ramónem Jiménezem (1916) ale pro její život znamená velkou změnu. Od této chvíle se stává ženou spisovatelovou na plný úvazek. Na tomto místě je třeba připomenout, že Juan Ramón Jiménez patřil mezi ten nejdepresivnější typ básníků. Ačkoliv pocházel z velice bohaté rodiny a v mládí si mohl dopřávat všech možných výstřelků a radostí života, po celý život ho provázely silné deprese. Pro svou básnickou tvorbu potřeboval naprostý klid a veškerých praktických záležitostí spojených se svým posláním vlastně nebyl schopen. Vše za něj tedy dělala Zenòbia. 

Byla mu psychickou oporou, zapisovatelkou, editorkou, sekretářkou, korektorkou, literární agentkou a dokonce i řidičkou, když spolu cestovali po Španělsku (pro zajímavost dodejme, že byla jednou z prvních žen za volantem na celém Pyrenejském poloostrově). Jejich vztah prošel řadou těžkých okamžiků, ale jejich láska byla zkrátka z těch, které nakonec přemůže jen smrt*. Španělsko oba opouští v roce 1936 a jejich život se posléze odvíjí v USA. I tam ale Jiménez trpí tak těžkými depresemi, že ani nepíše. I tehdy se ale může spolehnout na svého strážného anděla v podobě Zenòbie. Ta si i přes neustále se vracející rakovinu, která ji s přestávkami trápí od roku 1931, najde práci jako profesorka literatury na University of Maryland, a tak má domácnost alespoň nějaký ten finanční příjem. Na tomto místě se sluší připomenout, že Zenòbia Camprubí se do dějin španělské literatury zapsala i jinak než jako "dokonalá žena poetova". Její univerzitní působení bylo důležitým impulsem k růstu zájmu o španělskou literaturu a kulturu v USA. Zároveň také již od mládí pracovala na španělských překladech bengálského nobelisty Rabíndranátha Thákura. Ačkoliv pod těmito překlady, které jsou ve Španělsku populární a uznávané dodnes, figuruje podpis obou manželů a společnost často za překladatele Thákura považuje právě Jiméneze, pravdou je, že hlavní podíl na nich měla Zenòbia.

Zenòbia se již nacházela na smrtelné posteli, když se dozvěděla, že její muž má dostat o několik týdnů později Nobelovu cenu za literaturu. Byla to nakonec ona, kdo mu tu radostnou novinu sdělil. Až do poslední chvíle myslela jen a jen na svého básníka a ačkoliv ji nesmírně tížilo, že na světě nechá Juana Ramóna samotného, umírala s pocitem velikého zadostiučinění. Zemřela 28. října 1956. Juan Ramón Jiménez byl její smrtí zcela zdrcený. Slavnostního předání Nobelovy ceny se nezúčastnil a vlastně mu už v tu chvíli bylo jakékoliv ocenění jeho literární kariéry fuk. Měl sílu jen na to, aby se každý den vydal na hřbitov, kde si pak hodiny se svou ženou povídal... Jeden z nejslavnějších španělských básníků všech dob nakonec odešel za svou milovanou Zenòbií v květnu 1958.

* Juan Ramón Jiménez v životě dokázal okouzlit řadu žen, přesto však měl vždy oči jen a jen pro svou Zenòbii. S tím se pojí i jedna tragická epizoda v životě tohoto španělského básníka. Na konci roku 1931 se s Juanem Ramónem a Zenòbií seznámila mladá a velice talentovaná sochařka a malířka Marga Gil Roësset (1908-1932). Ta se do básníka zamilovala na první pohled, avšak skutečnost, že on byl ženatý a že Marga sama byla silně nábožensky založená, přispěla k tomu, že šlo o lásku na věčnost odsouzenou k tomu, aby byla pouze platonická. Marga s manželi navázala intenzivní přátelství a dokonce během několika dní vytvořila umělecky velmi hodnotnou bustu Zenòbie. Nicméně svou nenaplnitelnou lásku k Juanu Ramónovi nakonec 24letá umělkyně nedokázala snést a 28. července 1932 spáchala sebevraždu. Ještě předtím v ateliéru zničila takřka všechno své dílo - symbolicky ušetřila jen bustu Zenòbie. Kromě toho zanechala dopisy na rozloučenou své rodině a právě Zenòbii. Před smrtí taktéž ještě stihla navštívit milovaného básníka a se slovy "Teď to nečti" mu předala svůj deník, ve kterém si vedla zápisky o své lásce k němu. Pro Juana Ramóna i Zenòbii byla smrt Margy velkým šokem, ze kterého se vzpamatovávali několik měsíců. Nakonec ale i tuto tragickou epizodu společně překonali a Marga navždy zůstala v jejich srdcích a její dílo - busta Zenòbie - zaujímala čestné místo v poetově pracovně.

Dani el Rojo: Z kriminálníka spisovatelem

   

Dani el Rojo (Foto: www.elpais.com)

Jednou ze zajímavých katalánských osobností, která si zaslouží byť jen letmou zmínku na našem blogu, jest známý a dnes již zcela polepšený kriminálník Dani el Rojo.

Celým jménem Daniel Rojo Bonilla (Barcelona, 1962) patří mezi legendy barcelonského podsvětí 80. a 90. let minulého století. Tak jako i mnozí jiní se v mládí chytl špatné party a od 15 let byl závislý na heroinu a kokainu. Zkrátka klasika. Jenže drogy jsou tak drahé, že ani poctivou prací na ně nejde pořádně vydělat. Po čase už mu nestačily ani peníze, které kradl otci z peněženky, a tak se v pouhých 16 letech dal na přepadávání kiosků či lékáren.

Byl vlastně stále ještě kluk, ale už si ho zcela podmanila moc peněz. Z pouličního zlodějíčka se rázem stal bankovní lupič. První banku vykradl spolu s partou kamqrádů ještě na konci 70. let, intenzitu krádeží pak stupňoval v průběhu let osmdesátých, kdy se už banky začaly bránit čím dál většími bezpečnostními opatřeními. I tak je ale Daniho celkové skóre úctyhodné: za svou lupičskou kariéru "udělal" více než 150 bank, z nichž si odnesl v přepočtu 60 milionů euro. Je třeba podotknout, že to vše, aniž by přitom někoho zranil. Jak sám často v rozhovorech říká, 60 milionů euro se rozplyne snadno, když je člověk závislý na drogách a chce si užívat života. Dani el Rojo, v Katalánsku příznačně známý též jako "Milionář", tak ve svém akčním života neměl nouzi o vnadné ženy, drahá auta či zlaté řetězy.

Když zrovna neloupil, trávil většinu osmdesátek a devadesátek ve vězení. Poslední loupež provedl v roce 1991. Odtud byl definitivně propuštěn roku 1999, kdy se už několik let snažil zbavit své závislosti na drogách. A právě tady začíná ona druhá, ta méně typická část příběhu. Většina takových lidí je totiž nepolepšitelná a jak sám Dani často podotýká: "Ve svých knihách vycházím z reality. A z nějakých 150 skutečných postav, které se v nich objevují, je jich dnes již 140 po smrti". Jenže Dani se polepšil a měl taky tak trochu nehorázné štěstí. Zázrakem je v podstatě už jen to, že je ještě stále naživu (i přes prodělanou rakovinu jater a několika dalších nemocí) a mentálně překvapivě fit. Člověk by totiž řekl, že dvacet let na tvrdých drogách udělá své. 

Když v roce 1999 definitivně opustil slavnou barcelonskou věznici La Model, byl zcela rozhodnut žít normálně, jako obyčejný člověk. Největší strach neměl ani tak z návratu závislosti jako spíš z představy, jak vyžije s almužnou, kterou každý obyčejný člověk vydělává. Měl ale štěstí. Jednoho dne se potkal s kamarádem z mládí, aktuálně docela známým katalánským zpěvákem Loquillem. Tomu začal dělat jakéhosi osobního asistenta a bodyguarda. Na doporučení Loquilla se pak Dani dostal i k dalším známým osobnostem jako Joan Manuel Serrat, Enrique Bunbury či Andrés Calamaro. Svého času byl dokonce tak vyhledávaným bodyguardem, že několikrát při různých příležitostech doprovázel i slavného fotbalistu Lea Messiho. Zkrátka vzorný příklad polepšeného jedince, který měl štěstí a dokázal využít svou šanci.

Tím ale náš příběh nekončí. Opravdu slavným se Dani el Rojo stal až před pár lety poté, co společně se scénáristou a spisovatelem Llucem Oliverasem sepsal něco na způsob svých pamětí (a že má historek na rozdávání!). Vyprávění o bankovních loupežích a jiných životních příhodách se nakonec stalo inspirací pro tři knihy: Confesiones de un gánster de Barcelona, El gran golpe del gánster de Barcelona a Mi vida en juego. Díky tomu se stal novou mediální hvězdou - často se objevuje v různých pořadech či rozhovorech. Svůj přirozený vypravěčský talent se po zkušenosti s úspěchem výše zmiňovaných knih pokusil přetavit i ve vlastní literární tvorbu. A nevede si špatně, prozatím má na kontě tři romány Dani el Rojo tedy může sloužit jako skutečný vzor člověka, který se i ze samého společenského dna dokázal vlastní vůlí dostat zpátky mezi "slušné" lidi. Na druhou stranu, na řadu svých zážitků dodnes vzpomíná s velkou láskou a že by ho kvůli vykradeným bankám nějak zvlášť hryzalo svědomí... to ani ne: "Vykrádal jsem jen banky a pojišťovny, tedy lidi, kteří dnes okrádají nás všechny..."

Více informací:

• EL PAÍS: No quiero que suene pedante, pero yo era un crack atracando bancos (španělsky).
• ABC: Dani Rojo: Sobreviví al hampa y me quedan dos neuronas para explicarlo (španělsky).

Majonéza

O celou řadu klasických gastronomických záležitostí se vedou spory napříč národy. U pokrmu, jehož popularita přetrvává po staletí, totiž často jen obtížně můžeme najít jeho skutečný původ. Viz kupříkladu známé česko-německo-rakouské spory o řízek či knedlíky. Jinak tomu není ani na Pyrenejském poloostrově. Proto si dnes povíme něco málo o omáčce, která má svůj původ v katalánsky mluvící oblasti, avšak světově ji proslavila až kuchyně francouzská.

A hned na začátek si řekněme, že majonéza tak, jak ji známe dnes (tedy především rozšlehání rostlinného oleje a žloutku s možným přídavkem soli, pepře, octa či hořčice), je skutečně spíše francouzským výtvorem. Podle všeho si ji ale Francouzi jen tak sami od sebe nevymysleli. Původně se totiž silně inspirovali jedním klasickým receptem z ostrova Menorca. Tam je totiž již z 18. století znám recept na zvláštní verzi klasické katalánské omáčky allioli. Zmiňuje ho například tamní mnich Roger (1704-1764) ve svém gastronomickém pojednání Art de la cuina. Ke klasické allioli (olivový olej, česnek) na Menorce již tehdy přidávali vajíčko a takřka po celém Středomoří byla známá tato zvláštní varianta allioli z Menorky. Odtud také původní název salsa maonesa, podle současného hlavního města ostrova (Maó).

Podle asi nejrozšířenější legendy o tom, jak se majonéza dostala do Francie, byl onou klíčovou osobou v tomto gastronomickém transferu synovec kardinála Richelieua, Louis François Armand de Vignerot du Plessis (1696-1788). Ten stál u krátkého ovládnutí ostrova Francouzi v polovině 18. stol. Během svého pobytu na Menorce se údajně zamiloval do této omáčky (a do kuchařky, která mu ji připravovala), a tak se rozhodl vzít si pak recept s sebou (o kuchařce zprávy nemáme). Původní maonesa se pak postupem času pofrancouzštila - přidala se hořčice, zmizel česnek a olivový olej byl nahrazen levnějším rostlinným. Během 19. století ji Francouzi již stihli internacionalizovat a světové popularity se majonéze dostalo v průběhu století dvacátého díky velkému boomu této omáčky v USA. Dnes je majonéza samozřejmě omáčkou, na kterou existují stovky tučných i lehkých receptů přizpůsobených gustu každého z nás a která s tou původní již nemá mnoho společného. Ale stále je tu aspoň ten název.

Portbou

Většinou klidná zátoka, průzračná voda, atmosféra 60. let, opravdu mamutí nádraží a jedna smrt za podivných okolností. Víc k charakteristice městečka Portbou netřeba...

Portbou (2015)

Portbou je malé městečko se zhruba 1 200 obyvateli jen pár kilometrů od dnešní hranice mezi Francií a Katalánskem. Právě nově definovaná hranice mezi Španělskem a Francií od roku 1659 učinila z Portbou místo s určitým strategickým potenciálem. Díky nedaleké hranici a poměrně členitému terénu se z portbouské zátoky záhy stalo oblíbené místo pašeráků. Skutečná historie Portbou se ale začíná psát až o nějakých 200 let později. V polovině 19. století bylo Portbou jen zanedbatelnou rybářskou vesničkou s ne více než 50 obyvateli. Vše se ale změnilo s nástupem druhé poloviny zmiňovaného století, jelikož místo bylo vybráno jako přestupní stanice na cestě do Francie*. Roku 1878 byl slavnostně inaugurován úsek železnice mezi španělským (katalánským) Portbou a francouzským Cerbère, což pro Portbou v praxi znamenalo vybudování vskutku mamutího nádraží, které se svou velikostí mohlo směle rovnat těm barcelonským a které samo o sobě dosud zabírá více než půlku celkové zastavěné plochy obce.

Aktuální podoba nádraží je z roku 1929. Zajímavostí stanice je i fakt, že nádraží a část kolejí leží na 22 metrů vysokém náspu, který tu byl uměle vybudován. Městečko samotné je tedy z jedné strany ohraničeno Středozemním mořem a ze strany druhé touto železniční hradbou. Portbou i Cerbère disponují kolejemi obou rozměrů, proto vlaky z Barcelony často zajíždějí až do Francie, zatímco francouzské vlaky mají svou konečnou v Portbou. Má to ale i své komplikace: tyto vlaky se samozřejmě vrací nazpět, ale svůj počátek mají při oné zpáteční cestě až v zemi svého původu. V praxi to tedy znamená, že pokud se například z Barcelony vydáte až do Cerbère s tím, že při zpáteční cestě dalším vlakem se zastavíte v Portbou, španělské jízdní řády vám moc nepomohou...**

Portbou - železniční stanice (2015)

Ale sestupme nyní zpět do městečka samotného. Hned u nádraží se nachází jediná pořádná místní památka, neogotický kostel Santa Maria de Portbou. I ten je ale skrz naskrz spojen se sousedním železničním veledílem. Byl vystavěn roku 1878 a kromě hrstky místních obyvatel měl sloužit především k uspokojení náboženských potřeb zaměstnanců nádraží. Jak jinak.

Portbou je ale především takovou maličkou oázou klidu, která jako by ustrnula v 60. letech minulého století. Prakticky už jen tady si dnes můžete představit, jak vypadala celá oblast Costa Brava před nástupem masivního turismu. To neznamená, že by Portbou nabízelo prázdné pláže jen s hrstkou nahatých hipíků - obzvlášť v létě je městečko doslova v obležení Francouzů - nicméně své místo na pláži či v některé z okolních kaváren a restaurací vždy najdete a k tomu si můžete užívat onu zvláštní nostalgickou atmosféru. Zmiňovaný poklid občas naruší i sama příroda. Jakmile se do Portbou přiřítí tramuntana, je lepší se klidit z cesty. Ostrý vítr zvedá i několik metrů vysoké vlny a traduje se, že občas dokáže svou silou převrátit i odstavené mnohatunové vagony na místním nádraží.

Portbou nemá žádného opravdu slavného rodáka, a tak se město "chlubí" alespoň jedním slavným úmrtím. Ono to zní trochu ošklivě, ale faktem je, že kromě obligátních pláží sází místní turistická kancelář už jen na jeden jediný symbol: Walter Benjamin.

Walter Benjamin (1892 - 1940) byl německý filosof a literární kritik. Kvůli svému židovskému původu byl s příchodem II. světové války vystaven neustálému pronásledování. Když už ani ve Francii nebylo bezpečno, snažil se spolu s několika přáteli přes Španělsko a Portugalsko dostat do USA. Jeho cesta však skončila jen kousek za francouzskou hranicí. Problém s vízem a hrozba návratu do Francie Benjamina pravděpodobně zarmoutila natolik, že si ve svém pokoji v jednom místním hotelu vzal 26. září 1940 život. Benjaminova smrt je ale dodnes tak trochu zahalena tajemstvím a spekulacemi. Faktem ale zůstává, že německý filosof byl díky přispění svých kamarádů pohřben na místním hřbitově jako Benjamin Walter kvůli zamaskování jeho židovského původu. V té době Benjaminovu práci znala jen hrstka zasvěcených, teprve až po své smrti se stal respektovaným a slavným filosofem a kritikem. Malebný hřbitov v Portbou se tak právě díky němu stává další (a vlastně kromě nádraží a pláže jedinou) hojně navštěvovanou turistickou atrakcí tohoto městečka na samém konci Katalánska.

Portbou (2015)

*Na celém Pyrenejském poloostrově totiž dodnes mají (kromě nově budované sítě rychlovlaků AVE) rozchod kolejí 1668 mm, zatímco ve Francii a zbytku Evropy je to jen 1435 mm. Na obou stranách hranice tedy bylo třeba vybudovat veliké přestupní stanice.

**Možná si říkáte: "Stejně se ten vlak přece musí do Portbou vrátit, aby pak mohl pokračovat na své zpáteční cestě do Barcelony...". Nejste sami, nicméně španělským vlakem se z Cerbère do Portbou zkrátka nedostanete. A i na opačné straně to funguje dost podobně.

Cine NIC & Garbancito de la Mancha

Katalánsko se nemůže chlubit žádnou velkou a slavnou historií animace na svém území. Když to trochu zjednodušíme, katalánská animace je ve světě známá jen v několika ojedinělých případech (kupříkladu seriál pro děti Les tres bessones nebo díla Javiera Mariscala, valencijského umělce, který žije a tvoří v Barceloně). I přes tuto (ne)zdánlivou průměrnost bychom tu ale nalezli několik zajímavých prvenství. Dvě z nich si blíže představíme na následujících řádcích...

CINE NIC

Krátce po vzniku kinematografu na konci 19. století se kromě klasicky hraných filmů brzy objevují i první animované. Velký boom tohoto odvětví nastal v letech 1919 - 1930, kdy vznikly i dodnes slavné animované postavičky jako Mickey Mouse či Kocour Felix. Animáky si brzy získaly takovou oblibu u dětského publika, že se staly jedním ze zájmů hračkářského průmyslu. A právě Katalánsko si může připsat primát v této oblasti. V roce 1931 byl totiž v Barceloně vyroben a patentován vůbec první "dětský kinematograf", později známý pod svou značkou Cine NIC. O rok později si bratři Nicolauovi, vynálezci této v dané době ultramoderní hračky, nechali patentovat i charakteristický firemní logotyp černouška jedoucího na bílém slonovi.

Cine NIC vlastně nebylo ničím převratným - jednoduchá promítačká fungující na známém principu laterny magiky, nicméně mezi tehdejšími dětmi šlo o zcela revoluční hračku. K dostání byla již ve třicátých letech řada modelů a spousta kraťoučkých filmů, ať už vlastní produkce nebo později od čtyřicátých let i s celosvětově známými hrdiny jako Pepek Námořník, Mickey Mouse či Kačer Donald. Firmě se dařilo nejen ve Španělsku, kde prodala stovky tisíc těchto miniprojektorů, ale i v zahraničí, kam postupně rozprodávala licence na výrobu Cine NIC. Hračka se vyráběla až do roku 1974, takže na ní vyrostlo hned několik generací fascinovaných domácím animovaným kinem. V té době ale už do domácností začala plně pronikat televize, která hračky jako Cine NIC poslala urychleně do propadliště dějin. Na stránkách Museu del Cinema v Gironě můžete shlédnout některé z nejslavnějších animáků Cine NIC (Les trifulques d'en Catúfol či El barber enfurismat).

GARBANCITO DE LA MANCHA

Dalším zajímavým primátem, tentokrát v evropském měřítku, je Garbancito de la Mancha. Jde totiž o vůbec první barevný animovaný celovečerní film v Evropě. Premiéru měl 23. listopadu 1945 v barcelonském kině Femina a i přes těžké časy, které tehdy v poválečném Španělsku panovaly, šlo o řádný filmový trhák se vším všudy.

Děj filmu je jednoduchý: Garbancito je sirotek, který žije na farmě v jedné malé vesničce. Jednoho dne čarodějka Pelocha a obr Caramanca unesou několik jeho přátel, načež se je Garbancito s pomocí magie a kouzel pokusí vysvobodit. To se mu podaří a celá vesnice ho pak vítá jako hrdinu. 

To vše poctivě prošpikováno spoustou náboženství, jelikož film byl natočen podle stejnojmenné literární předlohy, kterou napsal Julián Pemartín, zasloužilý falangista a jeden z předních spisovatelů poplatných frankistickému režimu. Ale zpět k filmu samotnému. Ten byl kompletně vytvořen v Barceloně v průběhu necelých dvou let. To, že jde nakonec o první barevný evropský animák, je ve své podstatě tak trochu zázrak, protože tvůrci filmu v čele s Arturem Morenem se potýkali se spoustou nepříznivých okolností. Předně nikde v občanskou válkou zbídačeném Španělsku nebyla potřebná technika a materiál k výrobě takového filmu. Vše museli dovézt, případně nechat udělat v zahraničí, což v Evropě, kde tehdy ještě stále zuřila II. světová válka, nebylo nic jednoduchého. Kolem filmu tak kolují legendární historky o vlacích ztracených na zničených francouzských tratích či vyvolávání negativů v bombardovaném Londýně. Stejně tak byl nedostatek kreslířů. Se vším se ale producenti nakonec vypořádali, a tak Evropa s osmiletým zpožděním za USA dala světu barevný celovečerní animák.

Už jen samotné srovnání disneyovského filmu Sněhurka a sedm trpaslíků (1937) s Garbancitem de la Mancha (1945) je výmluvné. Zatímco Walt Disney pro vytvoření vůbec prvního celovečerního kresleného filmu v historii disponoval takřka 1 500 000 dolary a na jeho projektu se podílelo několik stovek lidí, Arturo Moreno a spol se v Barceloně museli spokojit se čtvrtinovým rozpočtem (i tak to bylo víc, než tehdy stál jakýkoliv hraný film) a celý výrobní tým čítal asi 90 osob. Garbancito de la Mancha na sebe ale nakonec vydělal. Jeho producent, José María Blay, zajistil filmu opravdu kompletní promo. Díky požehnání od režimu dostal obrovský prostor na reklamu v médiích, trh s hračkami se zanedlouho po premiéře naplnil všemožným merchandisingem (samolepky, fotky, hračky, filmy pro Cine NIC - jak jinak) souvisejícím právě se zmiňovaným filmem. O velkém úspěchu koneckonců svědčí i následné pokračování v podobě snímku Las alegres vacaciones (1948), na němž tvůrci Garbancita začali pracovat hned v roce 1945. Film se ale (jak už to tak občas bývá) stal naprostým propadákem, protože se svému předchůdci nedokázal vyrovnat ani kvalitou animace ani příběhem.

Na závěr k tématu počátků animace v Katalánsku ještě dodejme, že v roce 2015 uplynulo 100 let od vůbec prvního v Katalánsku vytvořeného krátkého animovaného filmu. Šlo o El apache en Londres (1915), jehož režie se ujal Joan Solà Mestres. El apache de Londres byl zároveň prvním animákem vytvořeným na území dnešního Španělska. Do dnešních dní se však bohužel nedochoval.

Více informací:

• Museu del Cinema: Výstava Cine NIC - tisková zpráva (katalánsky).
• Museu del Cinema: Výstava Garbancito de la Mancha - tisková zpráva (katalánsky).
• Núria Nadal: De Garbancito de la Mancha a Los sueños de Tay-Pi: Una aproximación al cine de animación español producido por Balet y Blay (španělsky).

Nový Bc. obor Katalánský jazyk a literatura v ČR!

Dlouholeté a toužebné přání mnohých se konečně splnilo! Česká republika bude mít od září 2015 ve středoevropském kontextu naprosto unikátní univerzitní obor: KATALÁNSKÝ JAZYK A LITERATURA

Nově akreditovaným oborem se může pyšnit Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, která od letošního září nabídne studentům specializaci, jež nemá v Česku ani v okolních zemích obdoby - Katalánský jazyk a literatura. Půjde o standardní bakalářský filologický obor, avšak přeci jen s trochu větším praktickým zaměřením na naučení se jazyka samotného, protože na rozdíl od větších jazyků (angličtina, francouzština, španělština, ruština,...) se u katalánštiny neočekává žádná vstupní znalost. Z toho důvodu je studium pouze prezenční. Může být jednooborové, ale dá se nakombinovat i jako dvouobor s jakýmkoliv dalším, zvláště pak kupříkladu se španělskou či francouzskou filologií. 

Všichni milovníci katalánštiny mají tedy konečně možnost studovat obor, který je unikátní a vyučuje se jen na několika málo evropských univerzitách (a valná většina z nich je v Katalánsku...). Kromě nádherného katalánského jazyka vás v Brně čeká tým sympatických a zkušených lektorů a rodilých mluvčích, samozřejmostí budou i pravidelné katalánské kulturní akce či možnost Erasmus pobytu na některé z katalánských univerzit. To vše i díky záštitě a podpoře Institutu Ramon Llull, který se o propagaci katalánštiny stará po celém světě.

Až do 11. srpna máte tedy jedinečnou možnost na tento nový obor se přihlásit. Spíše formální přijímací zkouška se pak koná 7. září. Více informací zde naleznete v následujícím odkazu:

• FF MU: Katalánský jazyk a literatura (Dodatečné přijímací řízení).

Aplec del Caragol (Lleida): Katalánci rádi šneky

Ačkoliv šneci jsou celosvětově proslulou specialitou francouzské kuchyně, nedaleké Katalánsko je má taky moc rádo. Přinejmenším v okolí města Lleida se to všemožnými plži jenom hemží, a tak si z nich místní udělali tradiční pochoutku.

Aplec del Caragol (tedy v překladu něco jako "Šnečí slavnost") v Lleidě je dnes již typickou katalánskou gastronomickou událostí, která se koná vždy v květnu a to již od roku 1980. Jako všechny podobné akce i tato byla původně jen větší sousedskou sešlostí. Uvařit či ugrilovat si tehdy pár šneků přišly necelé tři stovky lidí. Původně soukromá a zcela neorganizovaná záležitost se ale začala hned rozrůstat do slavnostnější a oficiálnější podoby, což v Katalánsku znamená kromě jídla i organizaci veselých průvodů a podobné věci. Na druhý ročník šnečí slavnosti se v roce 1981 sjelo už takřka 10 000 zvědavců.

Letošní ročník (již 36. v pořadí) přivábil na konci května do Lleidy přes 200 000 návštěvníků, kteří si pochutnali na více než 12 tunách šneků připravených na nejrůznější způsoby v obřích pánvích. Samotné slavnosti se ale jinak podobají všem ostatním, které se už za ta léta v Katalánsku dokázaly takříkajíc zkonsolidovat; slavnosti tedy doprovázejí nejrůznější literární, hudební či jiné soutěže, řada koncertů a kulturních představení, závěrečný průvod apod. Samozřejmostí jsou dnes také reklamní předměty s tematikou slavnosti. 

Dodejme na závěr, že šneci jsou, pro někoho možná překvapivě, opravdu typickou součástí katalánské gastronomie. Je pravdou, že centrem šnečí gastronomie je právě oblast města Lleida, nicméně pochutnat si na propečeném hlemýždi můžete ve většině katalánsky mluvících oblastech, od Andorry přes Baleárské ostrovy až po Valencii. Nejběžnější variantou šnečího menu jsou tzv. caragols a la llauna. Z ulity šneka dostanete ostrým párátkem, tradičně se caragols a la llauna podávají s omáčkou allioli. Bon profit!

Enric Miralles i Moya

Byl velkým příslibem katalánské architektury. Nesmírně talentovaný a činorodý. Držitel spousty architektonických cen, které mu starší kolegové mohli jen závidět. Člověk, který svou vášní pro architekturu mohl Barceloně vtisknout novou tvář, leč stihl to jen částečně. V červenci 2015 uplyne již 15 let od jeho předčasné smrti.

Enric Miralles i Moya (1955 - 2000) byl na konci 20. století považován za jednoho z nejlepších katalánských architektů té doby, především však za toho s nejslibnější budoucností. Osud tomu ale nepřál. Miralles se narodil roku 1955 v Barceloně a celý jeho následující život ovlivňovala architektura. Vystudoval na barcelonské Escola Técnica Superior d'Arquitectura a následně i na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Architektura se promítla skutečně do všech aspektů jeho života - kupříkladu, jeho první manželkou byla katalánská architektka Carme Pinós, se kterou společně navrhli hřbitov Cementiri Nou v Igualadě. Tento projekt dodal Mirallesovi skutečně světové renomé. 

Mercat de Santa Caterina, Barcelona
(Foto: www.barcelona.com)

Architektuře se věnuje i Mirallesová druhá žena, Italka Benedetta Tagliabue. Od první poloviny 90. let tedy katalánský architekt sdílí se svou druhou ženou nejen ložnici ale i kancelář. Vzniká EMBT - Estudi Miralles Tagliabue, ateliér se sídlem v Barceloně. V něm následně vznikají nejslavnější projekty dvojice Miralles - Tagliabue: Parc Diagonal Mar v Barceloně, radnice v Utrechtu, Mercat de Santa Caterina, budova Skotského parlamentu v Edinburghu či budova společnosti Gas Natural v Barceloně.

Miralles sám se bohužel slavnostní inaugurace řady z těchto projektů nedožil. Zemřel na rakovinu v červenci 2000. Zanechal však po sobě řadu krásných a vysoce oceňovaných budov. Jeho stopa bude ještě dlouhá léta patrná i v Barceloně, Mirallesově rodném městě. Kromě efektní přestavby tržiště Mercat de Santa Caterina se podílel na návrhu Parc Diagonal Mar, na přestavbě továrny Vapor Vell a svůj podíl měl i na olympijské tváří Barcelony (byl autorem pergol na ulici Passeig de la Nova Icària či střelnice v olympijském areálu Vall d'Hebron). Posledním z projektů Enrica Mirallese v Barceloně je pak budova společnosti Gas Natural, jež byla dokončena roku 2006.

Budova Skotského parlamentu, Edinburgh
(Foto: www.darrow.org.uk)

Budova Gas Natural, Barcelona
(Foto: www.spainhouses.net)

Více informací:

• El País: El arquitecto Enric Miralles muere a los 45 años (španělsky).
• Wiki en homenaje a Enric Miralles (španělsky).

Peseta

Slovo peseta je jistě dodnes známé komukoliv, kdo před rokem 2002 cestoval do Španělska. Peseta byla španělskou národní měnou od 19. října 1868 do 28. února 2002, kdy ji už definitivně nahradilo euro*. Jak už to ale tak s řadou bytostně španělských věcí bývá, jejich původ musíme často hledat v Katalánsku. Tam se také odehrála veškerá historie spojená právě se vznikem slavné španělské měny.

Již samotné slovo peseta pochází z katalánštiny, konkrétně z výrazu peceta, což je zdrobnělina slova peça (česky: kus, část, součástka, díl,...). V Katalánsku peceta označovala pravděpodobně již od 16. století stříbrnou minci určité hodnoty. Slovo později přešlo do španělštiny, jeho přesná definice je zmíněná ve španělských slovnících ze století osmnáctého. Na počátku 19. století byla peceta v Katalánsku oficiálním platidlem, později se používala i v celém Španělsku. Zde ale katalánská stopa nekončí.

Jak jsme již zmínili, peseta se stala oficiálním španělským platidlem v říjnu 1868. Stalo se tak po revolučních událostech ze září téhož roku. Jedním z revolucionářů, jehož změna režimu vynesla až do ministerských výšin, byl katalánský politik a ekonom Laureà Figuerola i Ballester (1816 - 1903). Figuerola se narodil ve vesničce Calaf, hluboko v katalánském vnitrozemí a již od malička prokazoval vlohy ke studiu a tendence vyznávat liberální styl života. Z mladého revolucionáře se roku 1840 stal čerstvě vystudovaný právník a jen o pár let později už byl ctihodným učitelem na Universitat de Barcelona. Po několika dalších letech se přesunul do Madridu, kde postupně pronikl do nejvyšších intelektuálních kruhů. 

Události revoluce z roku 1868 známé jako La Gloriosa vynesly Figuerolu až na post ministra financí. Jedním z jeho prvních rozhodnutí v této funkci bylo vytvoření oficiální španělské měny, standardizované dle měřítek Latinské měnové unie - tak vznikla legendární peseta. Ačkoliv byl Figuerola španělským ministrem financí jen 9 měsíců, jím zavedená peseta fungovala jako oficiální španělská měna dlouhých 133 let! Po ministerské zkušenosti rodák z Calafu ve vysoké politice zůstal - byl senátorem a později i madridským zastupitelem. Zemřel v Madridu roku 1903, pohřben však je dle svého vlastního přání na hřbitově v Gironě. Tolik tedy výrazná katalánská stopa v historii legendární španělské měny. 

*Peseta se Španělům za více než 130 let pořádně vryla pod kůži a přechod na euro byl poměrně dlouhý a nebylo nikterak snadné si na nové ceny v eurech zvyknout. I když dnes už se na pesetu postupně zapomíná, stále ještě existují lidé (i po více jak 10 letech), kteří si vše stále přepočítávají z eur na pesety. Nyní již dlouho neplatnou měnu lze ale ve španělské státní bance vyměnit až do konce roku 2020, směna se řídí kurzem přibližně 1 € = 166,386 pts.

Vicente Aranda

26. května 2015 přišla katalánská kultura o velice zajímavou a do jisté míry kontroverzní osobnost. V Madridu zemřel ve věku 88 let barcelonský rodák, režisér a scénárista, Vicente Aranda.

O Arandově životě se toho všeobecně na veřejnosti moc neví, možná nám k lepšímu poznání v budoucnu pomohou paměti, které před svou smrtí režisér sepisoval. Víme, že se narodil v roce 1926 v Barceloně, v mládí prošel hned několik zaměstnání a v roce 1949 emigroval za prací do Venezuely. Roku 1956 se vrátil do Španělska - již s touhou stát se režisérem - nicméně akademická cesta k režírování pro něj byla uzavřená. Tak se vrátil do rodné Barcelony, kde se přidal k proudu tzv. Escola de Barcelona, což bylo hnutí katalánských umělců, kteří se rozhodli točit osobité filmy, jež se příliš nepodobaly tehdejší španělské filmové módě a hledaly inspiraci především ve francouzské Nouvelle Vague. 

V roce 1964 vznikl pod vlivem Escola de Barcelona Arandův první film, Brillante porvenir, a o rok později natočil kritikou velice dobře přijatý Fata Morgana. V dalších letech se věnoval především erotické tematice, která ho ostatně proslavila a zcela jasně charakterizovala. Podle kritiků i dle počtu získaných ocenění byl Arandovým nejdůležitějším snímkem film Amantes (1991), za který obdržel španělskou filmovou cenu Goya pro nejlepšího režiséra.

Kromě filmů nabitých žhavými sexuálními scénami a časté spolupráce s herečkami jako Victoria Abril, Paz Vega nebo Pilar López de Ayala, proslul Aranda především svými filmovými adaptacemi literárních děl. I když ne vždy šlo o adaptace povedené. Aranda filmově zpracoval například díla Manuela Vázqueze Montalbána (Asesinato en el Comité Central, 1982) Luise Martína Santose (Tiempo de silencio, 1986) či Antonia Rabinada (Libertarias, 1996). Nejčastěji ale točil podle knih barcelonského spisovatele Juana Marsého (La muchacha de las bragas de oro, 1980; Si te dicen que caí, 1989; El amante bilingüe, 1993 a Canciones de amor en Lolita's Club, 2007). Ačkoliv podle některých právě Marsé patřil mezi jeho největší přátele, barcelonský autor byl vždy poměrně silně kritický k Arandovým adaptacím svých děl.

Všeobecná kritika je ostatně tím, co režiséra provázelo takřka po celý život. Jeho filmografie má sice svou osobitost, avšak ke katalánským a španělským divákům si ne vždy dokázal najít cestu. Některé z jeho filmů byly komerčním propadákem (Libertarias), některé zase představovaly příliš velké sousto v porovnání s geniální literární předlohou (Tirante el Blanco, 2006). I tak ale po Arandovi a jeho 45 letech ve filmové branži zůstává okolo 30 filmových titulů, které již neodmyslitelně patří k historii španělské a částečně i katalánské kinematografie. Řada jeho filmů možná bude doceněna až s přibývajícím časem, jak ostatně sám Aranda rád říkal: "Mé filmy jsou jako víno, s přibývajícími léty jsou lepší a lepší".

Pals & Peratallada

PALS

S necelými 3 000 obyvateli je městečko Pals jen další nenápadnou tečkou na mapě Katalánska. Během letní sezony se ale stejně jako okolní obce zaplní turisty ze všech koutů Evropy, kteří do Katalánska vyrazili strávit prázdniny. A místní jsou na ně již dobře připraveni - snad každý ze staletých domů v historickém centru má v přízemí obchůdek s pohledy, suvenýry, kabelkami nebo čímkoliv, za co jsou návštěvníci z celé Evropy ochotni utrácet své prázdninové rozpočty.

Pals může návštěvníkům nabídnout především docela velké historické centrum se spoustu kamenných domů, hradem a zbytky opevnění z 12. - 14. století, z něhož se do dnešní doby dochovaly čtyři obranné věže (Torre de l'Hospitalet, Torre d'en Ramonet, Torre d'en Rom, Torre d'en Xinel·lo). Součástí gotické čtvrti města je i pozůstatek starého hradu (Castell de Pals), o němž jsou první písemné zmínky již z 9. století. Dnes z něj ale zůstala pouze dobře zachovaná věž Torre de les Hores a pár obvodových zdí - na konci 15. století byl totiž dobyt, a tak bylo později rozhodnuto, že kamení z rozvalin bude raději využito na stavbu domů.

Pals se může chlubit ještě jednou zajímavostí. Podle tzv. katalánské teorie o původu Kryštofa Kolumba totiž někteří historici zastávají názor, že Kolumbus na svou objevnou cestu nevyrazil z andaluského přístavu Palos, nýbrž že oním místem mělo být právě katalánské městečko. Koneckonců, přístav tu kdysi byl, i když samotné historické centrum je od vody vzdálené nějakých 5-6 km. Podle většiny historiků jde však spíš o zbožné přání a podle všeho Kolumbus skutečně vyplul na svou cestu do Ameriky z některého z andaluských přístavů.

Pals (Autor: Lluís Bruguera, 2014)

PERATALLADA

Vesnička Peratallada se nachází asi 6 km západně od Pals. Má pouhých 400 obyvatel, avšak za sebou velice dlouhou historii. Samotný název Peratallada dokonale prozrazuje té, čím vesnička každodenně láká spousty turistů. Je totiž takřka jako vytesaná z kamene. Historické centrum plné stovky let starých kamenných domů a úzkých uliček je obklopeno opevněním z 12. století.

  

Peratallada, 2014

Trošku vzdáleně tak může připomínat podobná místa (i když hezčí a turističtější) jako Monteriggioni v Toskánsku nebo Vilafranca de Conflent v Severním Katalánsku. Nádherná přehlídka románských a gotických staveb láká do Peratallady mnoho turistů z Katalánska, v sezoně tu ale natrefíte i na řadu dovolenkářů z nedalekých turistických letovisek na Costa Brava. Zvláštní pozornost si zaslouží především dvě památky - místní hrad (Castell de Peratallada) a románský kostel Sant Esteve de Peratallada.

Castell de Peratallada byl postaven pravděpodobně na počátku 11. století, první písemná zmínka o něm pochází z roku 1065. Až do 15. století šlo o jeden z nejdůležitějších hradů v Katalánsku, často v něm nocovali dokonce i aragonští králové. Do dnešních dní se z něj dochovala jen část. Kostel Sant Esteve z 12. století se nachází mimo opevněné centrum, byl však společně s hradem důležitou součástí lokální historie. Významnou historickou osobností spjatou s Peratalladou byl vůbec první President de la Generalitat de Catalunya, Berenguer de Cruïlles (1310 - 1362), jenž se zde narodil.

Begur

Begur je malé městečko v katalánské provincii Girona. Podobně jako i ostatní okolní obce (Palafrugell, Palamós či Estartit) je jedním z mnoha turismem žijících míst na pobřeží Costa Brava. Stejně jako nedaleký Palafrugell i Begur má své historické centrum několik kilometrů od samotného pobřeží, nicméně některé z jeho "čtvrtí" jsou typicky přímořskými lokalitami (Aiguablava, Aiguafreda, Fornells, Sa Riera, Sa Tuna), kde se nacházejí jedny z nejkrásnějších a nejvychvalovanějších katalánských pláží.

Begur (Foto: Turisme Begur)

Begur je oblíbeným turistickým centrem. Město se 4 000 obyvatel se vždy během letní sezony rozroste skoro na desetinásobek, za což vděčí především již zmiňovaným plážovým resortům. V samotném centru Beguru jsou k vidění hlavně památky románské, středověké i barokní. Jednoznačně největším lákadlem jsou ruiny hradu (Castell de Begur), jenž se nad městem tyčí již od 10. století a o němž máme první písemné zmínky z roku 1019. Byl značně poničen na konci 18. století. Dnes tato zřícenina slouží jako rozhledna do širého kraje, někdy se kopci přezdívá "balkon Empordà".

Více informací:

• Oficina de turisme de Begur (katalánsky, španělsky, anglicky, francouzsky, německy).
• Castells Catalans - Begur (katalánsky).

Palafrugell

Palafrugell je katalánské město, které nalezneme jen kousek od pobřeží Středozemního moře v provincii Girona. Žije tu okolo 23 000 obyvatel a samotná obec se skládá z několika částí - o dvou přímořských - Llafranc a Calella de Palafrugell - bude řeč později. Palafrugell rozhodně nepatří mezi nejznámější katalánská letoviska, ale i tak tu má řada lidí svou druhou rezidenci, jakýsi letní byt, takže v průběhu letních měsíců se počet zdejších "obyvatel" běžně ztrojnásobí. Město samotné se nachází asi 4 km od moře, po celém Katalánsku se tak neproslavilo svými nádhernými plážemi, nýbrž docela jinými skutečnostmi.

Nejstarší písemná zmínka o městě pochází z roku 988, nicméně z archeologických pozůstatků je jasné, že palafrugellská oblast byla obývána již dávno před začátkem našeho letopočtu. Město provázejí ještě dvě důležitá historická data: rok 1251, kdy Palafrugell obdržel městská práva, a rok 1638, kdy se místní vzbouřili proti španělským vojákům, kteří se ve městě protiprávně usadili. Pravá historie tu ale začíná až v polovině 18. století, kdy Palafrugell udělal velký demografický skok, jenž byl zapříčiněn především přechodem od tradičního zemědělství a pastevectví k průmyslu.

A ne tak ledajakému. Palafrugell se totiž stal velmocí ve výrobě a exportu korku. Korkový průmysl byl v průběhu století devatenáctého a na počátku dvacátého skutečným hnacím motorem celé místní ekonomiky. Pracovní příležitosti neustále zvyšovaly počet obyvatel. Zatímco okolo roku 1700 v Palafrugellu nežila ani tisícovka obyvatel, v roce 1787 už to bylo přes 2 500 a roku 1910 dokonce 9 000 obyvatel. Za vším stálo několik desítek místních fabrik na výrobu korků. Ekonomický rozkvět se podepsal i na podobě města - hlavně na přelomu 19. a 20. století vznikla řada krásných budov a důležitých společenských institucí (kasino, bary, knihovny). Druhá polovina dvacátého století přinesla značný útlum korkařské produkce, na druhou stranu se ale zvýšil turistický potenciál města a Palafrugell opět zaznamenal obrovský demografický růst. Od roku 1972 ve městě existuje Museu del Suro de Palafrugell, tedy muzeum korku, které sídlí v památné budově Can Mario a připomíná slavné časy místního vývozního artiklu číslo jedna. Zajímavostí je i určitá literární důležitost města, protože nejslavnějším místním rodákem byl slavný katalánský spisovatel Josep Pla (1897 - 1981). Ve městě se nachází například Fundació Josep Pla, tedy kulturní centrum, které mimo jiné spravuje literární odkaz velkého spisovatele.

Plaça Nova, palafrugellské hlavní náměstí již od druhé poloviny 18. stol.
 (Autor: Lluís Bruguera, 2014)

CALELLA DE PALAFRUGELL

Říká se, že pláže v okolí města Palafrugell jsou těmi jedinými, které dnes ještě dokážou dostát oné divokosti, kterou slibuje název celého pobřeží (Costa Brava). Calella de Palafrugell je vesnička s necelou tisícovkou obyvatel a odjakživa funguje jako palafrugellský přístav. Díky již zmiňovanému exportu korku zažil přístav své nejslavnější a možná i nejbláznivější časy v průběhu 19. století - pak jeho úlohu převzal z větší části nedaleký Palamós. Městečko si každopádně z těch časů dokázalo zachovat zvláštní a dávnou přístavní atmosféru, které se vyhnulo budování turistických komplexů. Turisty samozřejmě najdete i tady, ne ale v takové míře jako jinde na pobřeží Costa Brava.

Zajímavým tipem na výlet může být i nedaleká Botanická zahrada Cap Roig. Jde o romanticky laděný komplex botanické zahrady a přilehlého hradu, který si tu v roce 1927 postavili manželé Nikolaj Woevodski a Dorothy Webster, aby si tak splnili svůj velký sen o krásném panství uprostřed rozsáhlé květinové zahrady a s výhledem na moře. V současnosti komplex provozuje katalánská banka La Caixa. Od léta 2001 se tu každoročně v období letních prázdnin pořádá i známý Festival Jardins de Cap Roig, na němž už vystoupila řada světově proslulých umělců (Diana Ross, Bob Dylan, Paul Anka, Elton John, Bryan Adams či Enrique Iglesias).

Calella de Palafrugell, 2013 (Foto: Google Maps)

LLAFRANC

Podobně jako Calella de Palafrugell i vedlejší Llafranc je především místem, kde má řada bohatších Španělů a Katalánců svou druhou rezidenci. K trvalému pobytu je tu přihlášeno necelých 400 lidí, nicméně během léta se jich ve zdejších ulicích pohybuje několik tisíc. Oblíbeným letním sídlem bylo Llafranc již na počátku 20. století, osídlená však tato oblast byla už odpradávna. Největším lákadlem pro turisty je místní pláž, která se na ploše 400 x 40 metrů pyšní jemným zlatavým pískem.

Llafranc má i pár drobných památek na řadu civilizací, které se v této pěkné zátoce na pobřeží Středozemního moře usadily, nicméně tou nejdůležitější z nich je Památková zóna Sant Sebastià de la Guarda, v níž se nachází například pozůstatky iberské vesnice z 5. století př. n. l., strážní věž z 15. století nebo barokní kaple. Součástí komplexu je i maják z roku 1857 (Far de Sant Sebastià), který se tyčí ve výšce 170 metrů nad mořskou hladinou a jeho světlo je viditelné až do vzdálenosti 60 km, což z něj údajně dělá nejsilnější maják na katalánském pobřeží. Strávit zde dovolenou s romantickými výhledy na maják i na moře je též možné - Hotel El Far se nachází prakticky uprostřed památkové zóny, což je ale patrné na cenách. Každopádně ze všeho výše uvedeného je jasné, že Llafranc, Calella de Palafrugell i Palafrugell samotný jsou skvělými místy pro inspirativní i odpočinkovou letní dovolenou.

Llafranc (Autor: Lluís Bruguera, 2013)

Badia del Vallès

  

Vlajka města Badia del Vallès
(Foto: wikipedia.org)

Na první, druhý i pětatřicátý pohled je Badia del Vallès velice obyčejným a skoro až nezajímavým městem, na jaké natrefíte kdekoliv v Katalánsku i jinde na každém kroku. Jak už to ale tak bývá, občas jen stačí změnit úhel pohledu, abychom natrefili na něco zajímavého. A v případě tohoto malého katalánského města je třeba se dívat hezky seshora.

Badia del Vallès je malé město, jež se nachází přibližně 15 km severně od Barcelony, patří tak do barcelonské metropolitní oblasti. Jeho nejbližšími sousedy jsou Barberà del Vallès, Cerdanyola del Vallès a kampus Universitat Autònoma de Barcelona (UAB). Badia del Vallès nemá žádnou slavnou ani dávnou minulost. Město původně vzniklo v 70. letech 20. století jako okrajové sídliště (nazývané Ciudad Badia) patřící ke zmiňovanému sousednímu městu Barberà del Vallès. Kolaudační párty nového sídliště se v červenci 1975 zúčastnil dokonce i (tehdy ještě princ) Juan Carlos. O 19 let později se pak Badia stala samostatným městem. Jelikož většinu obyvatel vždy tvořili především přistěhovalci z jihu Španělska, symbolem města se stal jeden z nejznámějších stěhovavých ptáků - vlaštovka.

Podíváme-li se do současnosti, Badia del Vallès se může pyšnit hned několika zajímavostmi. Kupříkladu svou hustotou zalidnění se směle rovná Barceloně a jen trochu zaostává třeba za Monakem. Badia totiž patří, co se rozlohy týče, mezi ta nejmenší katalánská města. Na ploše necelého jednoho kilometru čtverečního se tu tísní zhruba 14 000 obyvatel. Takřka všechny zdejší byty jsou "de protecció oficial", tedy jde o tzv. sociální byty. I tato skutečnost městu napomáhá k častému umístění na špici žebříčků nejchudších katalánských měst či těch s největší nezaměstnaností. Abychom se ale zmínili o něčem pozitivnějším, vězte, že Badia je vesměs klidné město, do něhož lze z kampusu UAB podniknout dobrodružný výlet skrz zahrádkářskou kolonii, která město (společně s vyschlou řekou s příznačným názvem Riu Sec a šestiproudovou dálnicí) od zmiňovaného kampusu dělí. Asi nejznámějším badijským občanem je fotbalista FC Barcelona, Sergio Busquets.

Badia del Vallès ve formě Pyrenejského poloostrova
(Foto: Google Maps)

Ještě jedna zajímavost by vám však neměla ujít. Při běžné procházce městem si ji ale jen těžko uvědomíte. Sídliště, jež bylo vybudováno ještě za časů doznívajícího frankismu, se totiž při pohledu z výšky může pyšnit velice originálním tvarem připomínajícím Pyrenejský poloostrov. Že nejde jen o náhodu, dosvědčují i vhodně zvolené názvy ulic, které svým umístěním přesně reflektují skutečnou geografickou situaci. Z východu tak sídliště lemují Avinguda de Costa Brava a Avinguda de la Mediterrània, severní bulvár nese název Avinguda del Cantàbric. Uprostřed pak nalezneme patřičně rozložené ulice jako Zaragoza, Burgos či La Mancha, zatímco západ Badie patří portugalskému místopisu - carrer d'Oporto, carrer d'Algarve... Jak si lze všimnout na fotografii z Google Maps, nechybí ani tři ulice zasvěcené Baleárským ostrovům. Pro zajímavost dodejme, že původní součástí sídliště jsou i čtyři veřejné základní školy, které jsou pro změnu pojmenovány po typických regionálních tancích: La Sardana (Katalánsko), La Muñeira (Galicie), Las Seguidillas (Kastilie) a La Jota (Aragonie a další regiony).

Více informací:

• VilaWeb: Els mapes amagats en les trames urbanes.
• ABC: Badia, el municipio catalán construido según el mapa de España.

Barcelonská olympiáda 1936

To, že Barcelona byla dějištěm Letních olympijských her v roce 1992, ví asi každý. Jen málo se však mluví o předchozí olympijské zkušenosti katalánské metropole. Ono totiž ani není pořádně o čem... Barcelonská olympiáda 1936 - olympiáda, která nebyla.

  

Plakát Lidové olympiády 1936 (Foto: www.nodo50.org)

Po úspěchu Světové výstavy v roce 1929 (Exposició Internacional de Barcelona) se zástupci katalánské metropole rozhodli přivést do města další akci světových rozměrů - olympijské hry. Cílem kandidatury byly XI. letní olympijské hry, které se měly konat roku 1936. O hry se tehdy ucházela celá řada dalších světových metropolí (Alexandrie, Budapešť, Buenos Aires, Dublin, Frankfurt, Helsinky, Kolín, Lausanne, Norimberk, Rio de Janeiro, Řím), nicméně do užšího výběru nakonec pronikla pouze dvojice měst - Barcelona a Berlín. 

Nutno dodat, že k onomu rozhodování došlo v roce 1931. Španělská politická situace v té době byla poněkud nestabilní, což nakonec pravděpodobně bylo hlavním důvodem, proč Berlín katalánskou metropoli v hlasování jasně předčil. V roce 1933 se ale v Německu dostal k moci Adolf Hitler. V tu chvíli začalo být pomalu jasné, že berlínská olympiáda se stane spíše nechutnou nacistickou propagandou, a tak se začaly rodit první bojkoty. Jedním z nich bylo i rozhodnutí konat jakési alternativní hry. Toto rozhodnutí přišlo přímo z Barcelony, která se měla stát dějištěm oné alternativní olympiády, nicméně na celkové organizaci a nákladech celé akce se kromě katalánské vlády podílely též vlády Španělska a Francie a také řada levicových organizací po celém světě.

Tak tedy vznikla konkurenční Lidová olympiáda 1936 (Olimpiada Popular), která se měla odehrát ve dnech 19. až 26. července 1936, tedy o něco dřív než oficiální hry pořádané Berlínem a podpořené Mezinárodním olympijským výborem. Lidová olympiáda trochu měnila běžná pravidla, a to především v tom ohledu, že ustanovila více soutěžních kategorií, což v praxi znamenalo, že účastnit olympiády se mohli i regionální reprezentanti. Přihlášku podalo celkem 23 reprezentací, které představovaly nejen klasické státy (USA, Francie, Československo, Belgie, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Švédsko, Kanada, Řecko, Maroko), ale i další nestátní teritoria jako Katalánsko, Baskicko, Galicie, Alsasko či různé skupiny židovských exulantů převážně z Německa. Celkem se přihlásilo takřka 6 000* sportovců, kteří se měli utkat o medaile v 16 různých disciplínách (fotbal, tenis, atletika, box, zápas, basketbal,...ale také například baskická pelota či šachy). Levicová orientace olympiády byla zřejmá kupříkladu i z toho, že mnozí účastníci pocházeli z různých dělnických či odborových organizací. Často se tak nejednalo o zrovna "profesionální" sportovce, i když i ti byli mezi startujícími - nedá se tedy říct, že by disciplínám zásadně chyběla úroveň. 

Vše bylo tedy připraveno. Již od Světové výstavy 1929 stál na kopci Montjuïc stadion perfektně splňující olympijské parametry, ubytování sportovců měly zajistit hotely postavené též ku příležitosti akce z roku 1929. Znalci historie však již tuší... 18. července 1936 odpoledne se ještě stihla generálka úvodního ceremoniálu, avšak celý den městem šly zprávy o vojenském povstání, k němuž v noci došlo v Maroku a které se v následujících hodinách mělo rozšířit po celém Španělsku. 18. července 1936 večer ještě Pau Casals s orchestrem nacvičovali skladby, které měly při ceremoniálu zaznít. Zkoušku přerušila zpráva o puči a náhlém zrušení olympiády. Zatímco v barcelonských ulicích už se stavěly barikády, Casals hudebníkům navrhl, aby si ještě naposled zahráli Beethovenovu devátou...

A pak začala krvavá občanská válka. Mnozí sportovci se tak na barcelonskou olympiádu nedostali, protože hranice s Francií se uzavřela. Ti, co již byli na místě, naopak z rozbouřeného Španělska prchali. A několik set jich zůstalo, aby bojovali na straně republikánské vlády proti frankistickým povstalcům. Na olympiádu, která nebyla, se pak rychle zapomnělo.

*To bylo mnohem víc, než jich nakonec soutěžilo v Berlíně (3 963 sportovců). Na druhou stranu je fakt, že takřka 1 500 z oněch 6 000 sportovců tvořili členové francouzské reprezentace. Vzhledem k levicové orientaci celého podniku je třeba vyzdvihnout i mnohem větší počet přihlášených sportovkyň, než tomu bylo v případě olympiády berlínské.

Více olympijských průšvihů naleznete zde.