Katalánsko se nemůže chlubit žádnou velkou a slavnou historií animace na svém území. Když to trochu zjednodušíme, katalánská animace je ve světě známá jen v několika ojedinělých případech (kupříkladu seriál pro děti Les tres bessones nebo díla Javiera Mariscala, valencijského umělce, který žije a tvoří v Barceloně). I přes tuto (ne)zdánlivou průměrnost bychom tu ale nalezli několik zajímavých prvenství. Dvě z nich si blíže představíme na následujících řádcích...
CINE NIC
Krátce po vzniku kinematografu na konci 19. století se kromě klasicky hraných filmů brzy objevují i první animované. Velký boom tohoto odvětví nastal v letech 1919 - 1930, kdy vznikly i dodnes slavné animované postavičky jako Mickey Mouse či Kocour Felix. Animáky si brzy získaly takovou oblibu u dětského publika, že se staly jedním ze zájmů hračkářského průmyslu. A právě Katalánsko si může připsat primát v této oblasti. V roce 1931 byl totiž v Barceloně vyroben a patentován vůbec první "dětský kinematograf", později známý pod svou značkou Cine NIC. O rok později si bratři Nicolauovi, vynálezci této v dané době ultramoderní hračky, nechali patentovat i charakteristický firemní logotyp černouška jedoucího na bílém slonovi.
Cine NIC vlastně nebylo ničím převratným - jednoduchá promítačká fungující na známém principu laterny magiky, nicméně mezi tehdejšími dětmi šlo o zcela revoluční hračku. K dostání byla již ve třicátých letech řada modelů a spousta kraťoučkých filmů, ať už vlastní produkce nebo později od čtyřicátých let i s celosvětově známými hrdiny jako Pepek Námořník, Mickey Mouse či Kačer Donald. Firmě se dařilo nejen ve Španělsku, kde prodala stovky tisíc těchto miniprojektorů, ale i v zahraničí, kam postupně rozprodávala licence na výrobu Cine NIC. Hračka se vyráběla až do roku 1974, takže na ní vyrostlo hned několik generací fascinovaných domácím animovaným kinem. V té době ale už do domácností začala plně pronikat televize, která hračky jako Cine NIC poslala urychleně do propadliště dějin. Na stránkách Museu del Cinema v Gironě můžete shlédnout některé z nejslavnějších animáků Cine NIC (Les trifulques d'en Catúfol či El barber enfurismat).
Cine NIC vlastně nebylo ničím převratným - jednoduchá promítačká fungující na známém principu laterny magiky, nicméně mezi tehdejšími dětmi šlo o zcela revoluční hračku. K dostání byla již ve třicátých letech řada modelů a spousta kraťoučkých filmů, ať už vlastní produkce nebo později od čtyřicátých let i s celosvětově známými hrdiny jako Pepek Námořník, Mickey Mouse či Kačer Donald. Firmě se dařilo nejen ve Španělsku, kde prodala stovky tisíc těchto miniprojektorů, ale i v zahraničí, kam postupně rozprodávala licence na výrobu Cine NIC. Hračka se vyráběla až do roku 1974, takže na ní vyrostlo hned několik generací fascinovaných domácím animovaným kinem. V té době ale už do domácností začala plně pronikat televize, která hračky jako Cine NIC poslala urychleně do propadliště dějin. Na stránkách Museu del Cinema v Gironě můžete shlédnout některé z nejslavnějších animáků Cine NIC (Les trifulques d'en Catúfol či El barber enfurismat).
GARBANCITO DE LA MANCHA
Dalším zajímavým primátem, tentokrát v evropském měřítku, je Garbancito de la Mancha. Jde totiž o vůbec první barevný animovaný celovečerní film v Evropě. Premiéru měl 23. listopadu 1945 v barcelonském kině Femina a i přes těžké časy, které tehdy v poválečném Španělsku panovaly, šlo o řádný filmový trhák se vším všudy.
Děj filmu je jednoduchý: Garbancito je sirotek, který žije na farmě v jedné malé vesničce. Jednoho dne čarodějka Pelocha a obr Caramanca unesou několik jeho přátel, načež se je Garbancito s pomocí magie a kouzel pokusí vysvobodit. To se mu podaří a celá vesnice ho pak vítá jako hrdinu.
To vše poctivě prošpikováno spoustou náboženství, jelikož film byl natočen podle stejnojmenné literární předlohy, kterou napsal Julián Pemartín, zasloužilý falangista a jeden z předních spisovatelů poplatných frankistickému režimu. Ale zpět k filmu samotnému. Ten byl kompletně vytvořen v Barceloně v průběhu necelých dvou let. To, že jde nakonec o první barevný evropský animák, je ve své podstatě tak trochu zázrak, protože tvůrci filmu v čele s Arturem Morenem se potýkali se spoustou nepříznivých okolností. Předně nikde v občanskou válkou zbídačeném Španělsku nebyla potřebná technika a materiál k výrobě takového filmu. Vše museli dovézt, případně nechat udělat v zahraničí, což v Evropě, kde tehdy ještě stále zuřila II. světová válka, nebylo nic jednoduchého. Kolem filmu tak kolují legendární historky o vlacích ztracených na zničených francouzských tratích či vyvolávání negativů v bombardovaném Londýně. Stejně tak byl nedostatek kreslířů. Se vším se ale producenti nakonec vypořádali, a tak Evropa s osmiletým zpožděním za USA dala světu barevný celovečerní animák.
Už jen samotné srovnání disneyovského filmu Sněhurka a sedm trpaslíků (1937) s Garbancitem de la Mancha (1945) je výmluvné. Zatímco Walt Disney pro vytvoření vůbec prvního celovečerního kresleného filmu v historii disponoval takřka 1 500 000 dolary a na jeho projektu se podílelo několik stovek lidí, Arturo Moreno a spol se v Barceloně museli spokojit se čtvrtinovým rozpočtem (i tak to bylo víc, než tehdy stál jakýkoliv hraný film) a celý výrobní tým čítal asi 90 osob. Garbancito de la Mancha na sebe ale nakonec vydělal. Jeho producent, José María Blay, zajistil filmu opravdu kompletní promo. Díky požehnání od režimu dostal obrovský prostor na reklamu v médiích, trh s hračkami se zanedlouho po premiéře naplnil všemožným merchandisingem (samolepky, fotky, hračky, filmy pro Cine NIC - jak jinak) souvisejícím právě se zmiňovaným filmem. O velkém úspěchu koneckonců svědčí i následné pokračování v podobě snímku Las alegres vacaciones (1948), na němž tvůrci Garbancita začali pracovat hned v roce 1945. Film se ale (jak už to tak občas bývá) stal naprostým propadákem, protože se svému předchůdci nedokázal vyrovnat ani kvalitou animace ani příběhem.
Na závěr k tématu počátků animace v Katalánsku ještě dodejme, že v roce 2015 uplynulo 100 let od vůbec prvního v Katalánsku vytvořeného krátkého animovaného filmu. Šlo o El apache en Londres (1915), jehož režie se ujal Joan Solà Mestres. El apache de Londres byl zároveň prvním animákem vytvořeným na území dnešního Španělska. Do dnešních dní se však bohužel nedochoval.
Děj filmu je jednoduchý: Garbancito je sirotek, který žije na farmě v jedné malé vesničce. Jednoho dne čarodějka Pelocha a obr Caramanca unesou několik jeho přátel, načež se je Garbancito s pomocí magie a kouzel pokusí vysvobodit. To se mu podaří a celá vesnice ho pak vítá jako hrdinu.
To vše poctivě prošpikováno spoustou náboženství, jelikož film byl natočen podle stejnojmenné literární předlohy, kterou napsal Julián Pemartín, zasloužilý falangista a jeden z předních spisovatelů poplatných frankistickému režimu. Ale zpět k filmu samotnému. Ten byl kompletně vytvořen v Barceloně v průběhu necelých dvou let. To, že jde nakonec o první barevný evropský animák, je ve své podstatě tak trochu zázrak, protože tvůrci filmu v čele s Arturem Morenem se potýkali se spoustou nepříznivých okolností. Předně nikde v občanskou válkou zbídačeném Španělsku nebyla potřebná technika a materiál k výrobě takového filmu. Vše museli dovézt, případně nechat udělat v zahraničí, což v Evropě, kde tehdy ještě stále zuřila II. světová válka, nebylo nic jednoduchého. Kolem filmu tak kolují legendární historky o vlacích ztracených na zničených francouzských tratích či vyvolávání negativů v bombardovaném Londýně. Stejně tak byl nedostatek kreslířů. Se vším se ale producenti nakonec vypořádali, a tak Evropa s osmiletým zpožděním za USA dala světu barevný celovečerní animák.
Už jen samotné srovnání disneyovského filmu Sněhurka a sedm trpaslíků (1937) s Garbancitem de la Mancha (1945) je výmluvné. Zatímco Walt Disney pro vytvoření vůbec prvního celovečerního kresleného filmu v historii disponoval takřka 1 500 000 dolary a na jeho projektu se podílelo několik stovek lidí, Arturo Moreno a spol se v Barceloně museli spokojit se čtvrtinovým rozpočtem (i tak to bylo víc, než tehdy stál jakýkoliv hraný film) a celý výrobní tým čítal asi 90 osob. Garbancito de la Mancha na sebe ale nakonec vydělal. Jeho producent, José María Blay, zajistil filmu opravdu kompletní promo. Díky požehnání od režimu dostal obrovský prostor na reklamu v médiích, trh s hračkami se zanedlouho po premiéře naplnil všemožným merchandisingem (samolepky, fotky, hračky, filmy pro Cine NIC - jak jinak) souvisejícím právě se zmiňovaným filmem. O velkém úspěchu koneckonců svědčí i následné pokračování v podobě snímku Las alegres vacaciones (1948), na němž tvůrci Garbancita začali pracovat hned v roce 1945. Film se ale (jak už to tak občas bývá) stal naprostým propadákem, protože se svému předchůdci nedokázal vyrovnat ani kvalitou animace ani příběhem.
Na závěr k tématu počátků animace v Katalánsku ještě dodejme, že v roce 2015 uplynulo 100 let od vůbec prvního v Katalánsku vytvořeného krátkého animovaného filmu. Šlo o El apache en Londres (1915), jehož režie se ujal Joan Solà Mestres. El apache de Londres byl zároveň prvním animákem vytvořeným na území dnešního Španělska. Do dnešních dní se však bohužel nedochoval.
Více informací:
V červnu 2021 se dozvídáme o možném brzkém srovnání se zemí budovy, kde tyto animované filmy vznikaly: https://beteve.cat/societat/enderroc-antics-estudis-balet-i-blay-gracia-barcelona/
OdpovědětVymazat