Portbou

Většinou klidná zátoka, průzračná voda, atmosféra 60. let, opravdu mamutí nádraží a jedna smrt za podivných okolností. Víc k charakteristice městečka Portbou netřeba...

Portbou (2015)

Portbou je malé městečko se zhruba 1 200 obyvateli jen pár kilometrů od dnešní hranice mezi Francií a Katalánskem. Právě nově definovaná hranice mezi Španělskem a Francií od roku 1659 učinila z Portbou místo s určitým strategickým potenciálem. Díky nedaleké hranici a poměrně členitému terénu se z portbouské zátoky záhy stalo oblíbené místo pašeráků. Skutečná historie Portbou se ale začíná psát až o nějakých 200 let později. V polovině 19. století bylo Portbou jen zanedbatelnou rybářskou vesničkou s ne více než 50 obyvateli. Vše se ale změnilo s nástupem druhé poloviny zmiňovaného století, jelikož místo bylo vybráno jako přestupní stanice na cestě do Francie*. Roku 1878 byl slavnostně inaugurován úsek železnice mezi španělským (katalánským) Portbou a francouzským Cerbère, což pro Portbou v praxi znamenalo vybudování vskutku mamutího nádraží, které se svou velikostí mohlo směle rovnat těm barcelonským a které samo o sobě dosud zabírá více než půlku celkové zastavěné plochy obce.

Aktuální podoba nádraží je z roku 1929. Zajímavostí stanice je i fakt, že nádraží a část kolejí leží na 22 metrů vysokém náspu, který tu byl uměle vybudován. Městečko samotné je tedy z jedné strany ohraničeno Středozemním mořem a ze strany druhé touto železniční hradbou. Portbou i Cerbère disponují kolejemi obou rozměrů, proto vlaky z Barcelony často zajíždějí až do Francie, zatímco francouzské vlaky mají svou konečnou v Portbou. Má to ale i své komplikace: tyto vlaky se samozřejmě vrací nazpět, ale svůj počátek mají při oné zpáteční cestě až v zemi svého původu. V praxi to tedy znamená, že pokud se například z Barcelony vydáte až do Cerbère s tím, že při zpáteční cestě dalším vlakem se zastavíte v Portbou, španělské jízdní řády vám moc nepomohou...**

Portbou - železniční stanice (2015)

Ale sestupme nyní zpět do městečka samotného. Hned u nádraží se nachází jediná pořádná místní památka, neogotický kostel Santa Maria de Portbou. I ten je ale skrz naskrz spojen se sousedním železničním veledílem. Byl vystavěn roku 1878 a kromě hrstky místních obyvatel měl sloužit především k uspokojení náboženských potřeb zaměstnanců nádraží. Jak jinak.

Portbou je ale především takovou maličkou oázou klidu, která jako by ustrnula v 60. letech minulého století. Prakticky už jen tady si dnes můžete představit, jak vypadala celá oblast Costa Brava před nástupem masivního turismu. To neznamená, že by Portbou nabízelo prázdné pláže jen s hrstkou nahatých hipíků - obzvlášť v létě je městečko doslova v obležení Francouzů - nicméně své místo na pláži či v některé z okolních kaváren a restaurací vždy najdete a k tomu si můžete užívat onu zvláštní nostalgickou atmosféru. Zmiňovaný poklid občas naruší i sama příroda. Jakmile se do Portbou přiřítí tramuntana, je lepší se klidit z cesty. Ostrý vítr zvedá i několik metrů vysoké vlny a traduje se, že občas dokáže svou silou převrátit i odstavené mnohatunové vagony na místním nádraží.

Portbou nemá žádného opravdu slavného rodáka, a tak se město "chlubí" alespoň jedním slavným úmrtím. Ono to zní trochu ošklivě, ale faktem je, že kromě obligátních pláží sází místní turistická kancelář už jen na jeden jediný symbol: Walter Benjamin.

Walter Benjamin (1892 - 1940) byl německý filosof a literární kritik. Kvůli svému židovskému původu byl s příchodem II. světové války vystaven neustálému pronásledování. Když už ani ve Francii nebylo bezpečno, snažil se spolu s několika přáteli přes Španělsko a Portugalsko dostat do USA. Jeho cesta však skončila jen kousek za francouzskou hranicí. Problém s vízem a hrozba návratu do Francie Benjamina pravděpodobně zarmoutila natolik, že si ve svém pokoji v jednom místním hotelu vzal 26. září 1940 život. Benjaminova smrt je ale dodnes tak trochu zahalena tajemstvím a spekulacemi. Faktem ale zůstává, že německý filosof byl díky přispění svých kamarádů pohřben na místním hřbitově jako Benjamin Walter kvůli zamaskování jeho židovského původu. V té době Benjaminovu práci znala jen hrstka zasvěcených, teprve až po své smrti se stal respektovaným a slavným filosofem a kritikem. Malebný hřbitov v Portbou se tak právě díky němu stává další (a vlastně kromě nádraží a pláže jedinou) hojně navštěvovanou turistickou atrakcí tohoto městečka na samém konci Katalánska.

Portbou (2015)

*Na celém Pyrenejském poloostrově totiž dodnes mají (kromě nově budované sítě rychlovlaků AVE) rozchod kolejí 1668 mm, zatímco ve Francii a zbytku Evropy je to jen 1435 mm. Na obou stranách hranice tedy bylo třeba vybudovat veliké přestupní stanice.

**Možná si říkáte: "Stejně se ten vlak přece musí do Portbou vrátit, aby pak mohl pokračovat na své zpáteční cestě do Barcelony...". Nejste sami, nicméně španělským vlakem se z Cerbère do Portbou zkrátka nedostanete. A i na opačné straně to funguje dost podobně.