Možná je to jen zdání, ale cesta do Tortosy může na člověka působit poněkud neutěšeně. Snad i lehce depresivně, především pokud jedete vlakem. To vše ještě umocní místní nádraží, tedy přesněji jeho polovina. Ta druhá leží ladem oddělená od té aktivní nedávno zbudovaným chodníkem. Je to jednoduché, tady zkrátka koleje končí. Jako by chtěly říct: "Vítejte na konci světa!"
Tortosa (2013) - Řeka Ebre
Tak hrozné to samozřejmě s Tortosou není. Stačí jedna delší procházka do místní industriální-okrajové čtvrti a natrefíte i na McDonalds. Tortosa je hlavním městem komarky Baix Ebre a v podstatě jde o jediné pořádné katalánské město na jih od Tarragony. Žije tu okolo 35 000 obyvatel a kromě krásné přírodní scenérie jsou zde nejvíce hrdí na svou bohatou minulost. Město se sice nenachází u moře, avšak drží si velice strategickou pozici na břehu velké řeky Ebre a směrem do vnitrozemí. Tortosa byla pravděpodobně v minulosti hlavním městem za časů Iberů. Tehdy šlo především o kopec, na němž je dnes hrad Castell de la Suda. Za časů Římanů se město jmenovalo Dertosa, od roku 714 však patřilo dobyvačným Maurům, kteří ho přejmenovali na "Turtusha". Za muslimských dob Tortosa jednoznačně vzkvétala, byla hlavním městem jedné z taif (muslimská království) a stala se důležitým přístavem a loděnicí.
Rozkvět města pokračoval i po znovudobytí křesťanskými silami. Proto lze v Tortose dodnes najít mnoho památek z různých epoch patřících různým kulturám. Středověk byl pro Tortosu asi nejlepším obdobím historie. Důležitá strategická pozice se městu nejvíce vymstila paradoxně až v uplynulém století. Během občanské války ji k nepoznání rozbombardovaly frankistické letky. I když je dodnes Tortosa plná rozpadlých domů, za ty dlouhé desítky let se již většina ran na tváři města podařila zacelit. I přes zmiňované drtivé bombardování si však uchovala několik cenných památek, které jsou dnes hlavním lákadlem turistického ruchu v oblasti (plus delta řeky Ebre). Kromě biskupského a několika dalších paláců jsou nejvýznamnějšími pamětihodnostmi Catedral de Tortosa a Castell de la Suda.
CATEDRAL DE TORTOSA
Catedral de Tortosa (2013)
Katedrála v Tortose je jaksi vklíněna do úzkých uliček starého města, jen kousek od řeky. Ačkoliv je krásná, právě hustá okolní zástavba výrazně umenšuje onen pocit velkoleposti, který katedrály v lidech často vyvolávají. Paradoxně nejlépe je na ni vidět až z kopce, kde se nalézá Castell de la Suda, v uličkách starého města se totiž může velice lehce stát, že katedrálu minete zcela bez povšimnutí.
Jedinou výjimkou je asi její zadní strana, u níž je vybudováno malé nádvoří, odkud fotografií lační turisté mohou alespoň trošku ukojit své choutky. Současná katedrála je v gotickém stylu a začala se stavět roku 1347 na pozůstatcích předchozího románského kostela. Vysvěcena byla však až léta páně 1441 a současná barokní fasáda pochází z roku 1757. Tak už to zkrátka u katedrál bývá.
CASTELL DE LA SUDA
Castell de la Suda - Tortosa (2013)
Několik strmých cest vede na z dálky nenápadně působící kopeček nad centrem Tortosy. Jsou to cesty příjemné i poněkud temně vyhlížející, všechny však vedou k úchvatným rozhledům na okolí města. A že je co pozorovat! Město jako na dlani, mohutná řeka Ebre a nedaleko tisícové vrcholky, které spolu s lehce podmračenou oblohou a svěžím větrem dávají místu dramatický výraz.
Castell de la Suda je ostatně i jednou z nejstarších památek v Tortose - o jeho strategické pozici již byla koneckonců řeč. První pevnost tu začali stavět již Římané, avšak až maurští nájezdníci tu vybudovali dokonalou obrannou bestii. Kromě této pevnosti jsou totiž i jí podobné na ostatních kopcích. Šlo tak o důkladný obranný systém mnoha předsazených hradeb s hlídkami. Místo se po vyhnání Maurů zalíbilo i aragonským králům, kteří si z něj udělali častou letní rezidenci. Během středověku se tedy na kopci důkladně rozšiřuje, přistavují se nové sály a tak dále. Kromě úžasných vyhlídek z místních hradeb se zde v dnešní době můžete i ubytovat - z původního hradu je čtyřhvězdičkový hotel. I přes tento turistický potenciál těžko najdete v Tortose klidnější a krásnější místo.
Čistě turisticky se vše důležité v Tortose nachází na stejné straně řeky jako dvě výše zmiňované památky. Obě půlky města spojují dva mosty - ten červený, nyní jen pro pěší, patřil dříve ke zrušené železniční trati. Kromě centra města za zmínku stojí i okolí ulice Avinguda de la Generalitat. Na ní se nachází mnoho příjemných penzionů, které vás pozitivně naladí na průzkum města samotného. Všude je to kousek, do deseti minut jste tam, kde být potřebujete. Tortosa je rozhodně velice osobitým místem, jehož kouzlo vás nadchne. Pro více informací: Tortosa Turisme.
Lluís Companys i Jover (1882-1940) pro Katalánce představuje jednu z nejdůležitějších postav jejich politiky 20. století a především tragický symbol občanské války. Lluís Companys, historicky první President del Parlament de Catalunya a 123. President de la Generalitat de Catalunya, pravděpodobně jediný evropský demokraticky zvolený předseda vlády, jenž byl ve své funkci popraven. Právě dnes si Katalánsko připomíná 73 let od popravy Lluíse Companyse. Tento katalánský advokát a posléze politik se o veřejné dění zajímal již od mládí. Jeho republikánské a katalanistické názory v průběhu prvního desetiletí 20. století ještě posiluje všeobecná krize a neutěšené španělsko-katalánské vztahy. Kromě prvních politických funkcí (radní apod.) se taktéž věnuje spolupráci s několika deníky a časopisy. Opravdu výraznou politickou osobností se stává během diktatury Primo de Rivery (1923-1930), kdy si v rámci opoziční činnosti vyslouží i vězení. Svět za mřížemi ostatně pro Companyse nebude ničím neznámým ani ve zbývajících 10 letech života... V roce 1931 stojí Companys u zrodu nejvýznamnější katalánské levicové strany Esquerra Republicana de Catalunya (Katalánská republikánská levice, ERC) a také u jedné z proklamací samostatného katalánského státu (který však vydržel jen 3 dny). Od roku 1932 se dostává na svůj první politický vrchol - coby poslanec katalánského parlamentu je zvolen jeho předsedou. Tento úřad zastává jen několik měsíců, posléze si vyzkouší i ministerské křeslo ve španělské vládě. 25. prosince 1933 umírá tehdejší President de la Generalitat de Catalunya, Francesc Macià, a Companys je zvolen jeho nástupcem. V této funkci vydrží jen do 6. října 1934, kdy se po vzoru svého předchůdce opět rozhodne vyhlásit samostatný katalánský stát (detailně někdy příště). On i celá vláda pak skončí ve vězení. Tam setrvá prakticky až do počátku roku 1936. Tehdy ve Španělsku zvítězila levicově laděná Lidová fronta a Companys se vrátil do své poslední funkce - druhý a poslední politický vrchol. Coby President de la Generalitat setrvává v občanskou válkou zmítané zemi takřka až do samotného konce. V lednu 1939 tak tak stihne utéct před vítěznými frankistickými hordami. Hlavním reprezentantem Katalánska zůstává i u exilové vlády ve Francii. Severní soused Španělska však v době II. světové války není ideálním místem pro hlavního představitele katalánské vlády v exilu. 13. srpna 1940 je zadržen Gestapem a vydán do frankistického Španělska. Po mnoha výsleších spojených i s mučením je počátkem října 1940 poslán do vězení na Montjuïcu, kde je odsouzen k smrti. 15. října 1940 v 6.30 ráno je zastřelen. Premiér Companys se tak přidává k tisícům takto popravených v krátkém rozmezí po skončení občanské války. Frankistický režim tak z Companyse v praxi udělal mučedníka. Pro Katalánce je dodnes nezapomenutelným hrdinou jedné z nejhorších epoch v katalánských i španělských dějinách.
Ačkoliv slavný malíř Pablo Picasso (1881 - 1973) nebyl Katalánec (narodil se v Málaze), život jen mála umělců je tolik spjat s Barcelonou jako právě ten jeho. Ta nejdůležitější léta, v nichž se formoval jako člověk i jako umělec, totiž strávil v katalánské metropoli. Jeho vztahu k Barceloně se detailně věnují snad všechny jemu věnované životopisy, proto se na následujících řádcích zaměříme jen na několik základních faktů spojujících geniálního španělského malíře s katalánským hlavním městem. Do Barcelony dorazil Picasso roku 1895, protože jeho otec, malíř a profesor výtvarného umění, zde získal učitelské místo. Pro třináctiletého chlapce je Barcelona hned z několika důvodů velkým šokem. Poprvé přichází do skutečné rapidně se rozvíjející evropské metropole, navíc se setkává s tehdy již velice pokročilým katalánským národním obrozením. Ač ve Španělsku, přeci jen cizincem - všude kolem se totiž mluví převážně katalánsky. Rodina bydlela blízko u moře, v podstatě na samém konci Barri Gòtic a poblíž Barcelonety. Hned v roce 1895 Picasso nastupuje na uměleckou školu La Llotja, kde přijal práci jeho otec. Začíná období rozkoukávání se v novém životě, hledání kamarádů, neustálé skicování a kreslení a v neposlední řadě objevování tajemných barcelonských zákoutí. A pravděpodobně i velmi brzké návštěvy místních nevěstinců. Ale o tom později. Kromě Barcelony během těchto mladých let díky svému katalánskému kamarádovi Manuelu Pallarèsovi poznal i katalánský venkov. Několik měsíců v letech 1897 - 1898 strávil ve vesnici Horta de Sant Joan. Kromě spousty umělecké inspirace si odtud odnesl i solidní znalost katalánštiny, i když všeobecně se o Picassovi ví, že jazyky nebyly jeho nejsilnější stránkou. Tolik měsíců v pouze katalánsky mluvícím prostředí však udělalo své. Taktéž se říká, že tato znalost a schopnost se vyjadřovat v katalánštině mu výrazně napomohla k tomu, aby se stal plnohodnotným členem kroužku umělců, kteří se tehdy setkávali v legendární kavárně Els Quatre Gats. Právě tady se opravdu skamarádil s významnými katalánskými malíři Isidrem Nonellem, Santiagem Rusiñolem či Ramonem Casasem. V roce 1900 tu měl i svou první vlastní výstavu a také se poprvé začal více zajímat o politiku, konkrétněji o myšlenky anarchismu. Jeho kresby se navíc objevily v několika časopisech, které lidé kolem Els Quatre Gats vydávali. V Barceloně Picasso setrval až do roku 1904, i když tou dobou spíše již pendloval mezi katalánskou metropolí a Paříží. S Barcelonou však již navždy zůstane spjato Picassovo první umělecké období, tzv. "modré". Od roku 1904 se umělcův život přesunul do francouzské metropole, Katalánsko i Barcelonu však v dalších letech pravidelně navštěvoval. Koneckonců ze svých mladých let tu měl spoustu přátel. Na několik měsíců se do Barcelony vrátil i v roce 1917 kvůli vztahu se svou milou (a později svou první ženou), ruskou baletkou Olgou Chochlovou. Ačkoliv Picasso valnou část svého tvůrčího života prožil ve Francii, jeho malířským začátkům přihlížela právě Barcelona.
Pablo Picasso - Avignonské slečny (Foto: moma.org)
V Barceloně se od roku 1963 nachází Museu Picasso, které proslulo především nejkompletnější sbírkou malířových kreseb a obrazů z mládí. Najdete ho v pěti palácích rozkládajících se v ulici carrer de Montcada ve čtvrti Born. Celkem se v muzeu nachází přes 3 500 Picassových děl. Návštěvníci, kteří španělského umělce obdivují především pro jeho kubistická díla, však budou lehce zklamaní. Takových obrazů zde opravdu mnoho nenaleznou. I tak ale muzeum nabízí zajímavý a hlavně netradiční pohled na Picassovy začátky.
Ještě jednou zajímavou skutečností je jméno Pabla Picassa spojeno s Barcelonou. Konkrétněji s carrer d'Avinyó, typickou středověkou uličkou v Gotické čtvrti. Rodák z Málagy znal tuto ulici velice dobře - z domova či ze školy to neměl nikterak daleko a vysoká koncentrace nevěstinců na ní mu tehdy plně vyhovovala. Říká se, že právě tady se prakticky naučil, jak ztvárňovat ženské tělo. Kromě toho mu však tato ulice posloužila inspirací i o pár let později, kdy byl již takřka třicetiletý umělec natrvalo usazený v Paříži. Známý obraz Avignonské slečny z roku 1907 (nachází se v Muzeu moderního umění v New Yorku) bývá občas kvůli svému názvu nesprávně spojován s francouzským městem Avignonem. To je ale omyl. Veškerá inspirace skrytá za tímto obrazem se totiž nachází právě ve výše jmenované barcelonské uličce. Avignonské slečny jsou považovány za jedno z nejdůležitějších Picassových děl, často za první kubistický obraz v malířově tvorbě. Těchto pět barcelonských prostitutek z carrer d'Avinyó se tak díky Picassovy stalo předobrazem světového kubismu.
Sabadell patří se svými více než 200 000 obyvateli mezi největší katalánská města. I když nejde o zrovna turisticky založené místo, přesto návštěvníkům nabízí mnoho zajímavého. Město, které se může chlubit historickými i moderními stavbami, vlastním letištěm, několika významnými katalánskými bankami a v dohledné době možná i svým vlastním "minimetrem".
Jedno ze dvou hlavních měst komarky Vallès Occidental (společně s Terrassou) naleznete zhruba 20 - 25 km severně od Barcelony. Jelikož se nachází přeci jen již kousek ve vnitrozemí, všeobecně tu bývá chladněji než na pobřeží - přes zimu tu teplota klesá i pod nulu (a to i po dobu až několika týdnů, zatímco v nedaleké Barceloně se jedná jen o pár dní v celém roce). Sabadellem protéká řeka Ripoll. Kromě mnoha industriálních zón ho obklopují i sousední města Barberà del Vallès či Sant Quirze del Vallès.
Ačkoliv si Sabadell své místo v historii vysloužil především v období industriální revoluce, lidé se v tomto koutu světa usazovali odedávna. Archeologické nálezy dokazují přítomnost člověka již před sedmi tisíci lety a před přibližně třemi tisíci lety bylo toto místo důležitým zemědělským a pasteveckým centrem. S příchody různých národů Sabadell pomalu a konstantně rostl, svou důležitost si uchoval i během středověku, avšak na jeho konci došlo k velkému zejména populačnímu propadu. K velkému růstu se Sabadell vrací až během 18. století. Je to ale jen předzvěst a slabý odvar brzkého rozmachu průmyslové revoluce.
19. století bylo pro Sabadell zlomovým. Stal se jedním z nejdůležitějších průmyslových center v Katalánsku. Dokonce se mu přezdívalo Katalánský Manchester díky obří textilní produkci. První parní stroj zde měli v roce 1838. Počet obyvatel během onoho století stoupá z 2 000 na 23 000, město se tedy obrovským způsobem rozvíjí do všech směrů, staví se vlaková trať do Barcelony. Roku 1877 oficiálně získává statut města. Významné buržoazně-dělnické centrum potřebuje v bujícím kapitalismu také své finanční domy - v lednu 1859 vzniká Caixa d'Estalvis de Sabadell (nejstarší katalánská instituce tohoto druhu) a v poslední prosincový den roku 1881 se rodí i jedna z nejsilnějších současných katalánských bank, Banc Sabadell. Obrovský populační růst však nebyl pouze otázkou 19. století. Sabadell si svou industriální podobu budoval neustále, a tak se stal velkým lákadlem pro mnoho přistěhovalců z Extremadury, Andalusie a Murcie i o sto let později. Pro ilustraci snad postačí dva údaje o počtu obyvatel: 59 000 v roce 1950 a 159 000 (!) v roce 1970. Tomu se říká růst! V posledních desetiletích se navíc městu úspěšně podařilo nezaspat dobu a proměnit se z průmyslového centra v důležité sídlo sektoru služeb.
Tato bohatá historie zde zanechala mnoho zajímavých staveb z různých dějinných epoch. Natrefíte tu tak na architekturu z 15. a 16. století, ale také na mnoho staveb patřících do katalánského modernisme, logicky především řadu průmyslových památek - komíny, fabriky, budovy bank, sídla průmyslníků apod. Milovníky skutečně moderní architektury pak nadchne spíš tzv. Eix Macià - dnešní ekonomická tepna města Sabadell plná vysokých prosklených železobetonových budov. Jak již také bylo řečeno, dlouhá desetiletí má město vlakové spojení s Barcelonou - v současnosti v podobě linky S2 katalánských drah FGC. Na tuto linku má navazovat i projekt pěti stanic rozmístěných přímo v podzemí Sabadell (tzv. Metro de Sabadell). Kopat a hloubit se začalo v roce 2006, loni však byla stavba pozastavena kvůli přetrvávající finanční krizi. Nyní se opět vesele pokračuje, a tak by podle stávajících plánů měl v roce 2016 Sabadell slavnostně odhalit své "minimetro". Již od roku 1934 se Sabadell může chlubit i vlastním letištěm, ačkoliv běžnými leteckými linkami se na něj nedostanete. Slouží spíše jako všeobecné civilní i nákladní letiště, pokud bydlíte v Katalánsku a vlastníte nějaké to privátní letadýlko, máte ho nejspíš ustájené právě na sabadellském letišti.
Kromě letovisek na známém pobřeží Costa Brava se Katalánsko může pyšnit i dalšími kouzelnými městečky, tentokrát na jih od Barcelony. Něco přes 30 km tímto směrem se na pobřeží zvaném Costa del Garraf nachází malebné turistické letovisko Sitges.
Malebné tedy především v minulosti a to doslova. Onen dnešní turistický zájem o Sitges má totiž své kořeny na přelomu 19. a 20. století, kdy se díky dvěma katalánským malířům (Santiago Rusiñol, Ramon Casas) městečko na čas stalo centrem uměleckého směru modernisme. To a řada obrazů ztvárňujících poklidné přímořské katalánské městečko učinily ze Sitges opravdové turistické centrum již na samém počátku 20. století. Kromě toho se zde i v okolí soustředilo množství fabrik a dalších průmyslových podniků, v nichž ještě před občanskou válkou pracovalo takřka 80% všech obyvatel Sitges. Rybářské tradici zde tedy odzvonilo velice brzy... Vzpomínky na tyto průmyslové časy žijí skryty ještě dnes v okolí města. Například v části Vallcarca, která je zasvěcena dvěma kamenolomům a jedné staré cementárně. Prach a hromada zrezivělého železa jen kousek od natřískaných pláží.
Tím se dostáváme k tomu, co dnes pojem Sitges představuje především. Z malebného městečka toho již tolik nezůstalo. Masivní turismus, jenž se tu pěstuje od 60. let minulého století, znamená spoustu lidí po většinu měsíců v roce. A žádný klid. Podle statistik hotely a penziony v Sitges nabízejí kapacitu přes 5 000 lůžek. Řada z těchto hotelů také nejde pod čtyři hvězdičky, takže hovoříme opravdu o středisku "na úrovni", kde nepřekvapí ani množství obchodních jednání - ne všichni sem tedy jezdí jen za koupáním. Ještě jedna zvláštnost se však váže k turismu v Sitges - město je jedním z nejproslavenějších gay letovisek v Evropě. Zatímco na řadě obyčejných španělských, italských či chorvatských plážích v letních měsících uvidíte řadu rodinek s rozdováděnými dětmi, v Sitges ženy a děti téměř nepotkáte. Místo toho se po pláži budou procházet vždy jen (někdy docela roztodivné) dvojice pánů. Sitges je zkrátka gay superfriendly, co se týká s tím související infrastruktury (gay kluby, gay diskotéky, gay všemožné). Jen ty ceny tedy nejsou friendly. K nikomu. Kromě všeobecně drahých služeb je tu i nesnesitelně vysoká cena nemovitostí.
Kromě krásných pláží, drahých restaurací a několika zajímavých obrazáren láká Sitges své návštěvníky i na nejrůznější akce. Například na Rallye Barcelona - Sitges historických vozů nebo na filmový festival SITGES Festival Internacional de Cinema Fantàstic de Catalunya, který se celosvětově proslavil především svou specializací na hororové a sci-fi snímky. Tento festival se koná každoročně vždy v první polovině října již od roku 1968. Fanoušky motorsportu by kromě zmiňované rallye mohl zajímat i jeden z nejstarších automobilových závodních okruhů na světě - Autòdrom de Terramar, který se nachází v jedné z okrajových čtvrtí Sitges. Byl postaven roku 1923, tedy v době, kdy v Evropě řádně fungovaly pouze okruhy v britském Brooklands (1907) a na italské Monze (1922). Nejzajímavější na něm však je, že opravdově se zde závodilo jen ve 20. letech - od té doby okruh pomalu ale jistě chátrá a za uplynulých 80 let se na něm jezdilo skutečně jen sporadicky. Svým způsobem je tedy tento dvoukilometrový ovál unikátní, protože se bez modifikací zachoval v původní (ačkoliv polorozpadlé) podobě i se svými skutečně drsně klopenými zatáčkami (60 - 90 stupňů...). Jeho stavbu - hotovou v rekordním čase necelého roku - provázela i určitá ironie. Rychlost a hlavně kvalita tohoto okruhu si vyžádala takové finanční náklady, že vítězům nemohly být vyplaceny finanční prémie. Tato skutečnost a příliš klopené (=nebezpečné) zatáčky tak stály za tím, že po dvou letech závodění okruh upadl v nemilost. A právě díky kvalitnímu a drahému provedení stavby mohl okruh zůstat zachovalý i po 90 letech! S trochou nadsázky lze říct, že by stačilo jen trochu vyplet, omítnout pár budov a hned by se zase dalo jezdit...
Jen kousíček za stanicí metra L3 Fontana se na malý okamžik ulice Gran de Gràcia nepatrně rozšíří. Právě tam osoba putující po hlavní gràcijské tepně nalezne trochu přírody a odpočinku. Náměstí Plaça de Trilla vlastně ani mnozí za náměstí nepovažují, na to je až moc svázané se zmiňovanou ulicí, která ho navíc rozděluje na dvě části. I když jde tedy o jedno z nejopomíjenějších gràcijských náměstí, věřte, že stojí za to, se zde na chvíli zastavit a dopřát si odpočinek ve stínu několika vzrostlých palem.
Ještě než ale dnešní rozpůlené náměstí vzniklo, dávno zde již stála jedna z nejstarší staveb v celé čtvrti - Masia Can Trilla, budova ze 17. století. Ačkoliv prošla za ta staletí mnoha úpravami, které jí na kráse spíše ubraly, je zkrátka pořád na svém místě. A na její osudy se váží i ty celého náměstí. První doložené písemné zprávy o Can Trilla máme z roku 1728, kdy celý "komplex" koupil Francouz F. Dupré. Posléze se zde vystřídalo ještě několik majitelů, takže každých pár let se jméno, pod nímž lze stavbu znát, měnilo. Až roku 1803 dům přešel do vlastnictví barcelonského právníka jménem Antoni Trilla.
Odtud tedy název Can Trilla, jenž dá později jméno i náměstíčku samotnému. Od roku 1825 jsou rozsáhlé pozemky patřící ke staré masii urbanizovány, a tak vzniká právě současná Plaça de Trilla a řada přilehlých ulic - Santa Àgata, Trilla, Badia... Zkrátka několik bloků, které jsou dnes již neoddělitelnou součástí atmosféry čtvrti Gràcia. Za ta léta sloužil Can Trilla již mnoha účelům - byla zde řada obchodů, dílen, kino či škola. Po občanské válce se toto místo stalo sídlem řádu jeptišek Hermanas de Jesús Paciente, jak si lze ostatně na fotografii pod textem všimnout (kříž nad vchodem). Dalo by se říct, že Can Trilla se tak navrátil i k původnímu spiritualismu ve svých zdech. Součástí masie je totiž i barokní kaple, která je ale skryta zrakům běžných kolemjdoucích, protože vede do dvora (oddělený od ulice mříží). Když už mluvíme o jeptiškách, k jedné z těch místních se váže zajímavá legenda. Zakladatelka tohoto řádu na Plaça de Trilla, Ramona Llimargas Soler, totiž odpovídá přímo ve zdech kaple. Ramona se proslavila již před občanskou válkou ale i během ní tím, že byla jakousi osobní věštkyní generála Franka. Sama měla k diktátorovi přístup prakticky kdykoliv a svými věštbami mu prý i několikrát zachránila život.
Plaça de Trilla (2007)
Plaça de Trilla stojí rozhodně alespoň za několikaminutové posezení. A jak už bylo řečeno, na výběr máte hned ze dvou možností. Pokud se po ulici Gran de Gràcia pohybujete ve směru provozu, levá strana náměstí (na fotografii) nabízí poněkud skromnější posezení před zmiňovaným Can Trilla a okolo jedné z typických barcelonských fontánek. Občas se ale o lavičku budete muset dělit s podivnými existencemi. To na pravé straně už to vypadá útulněji. Ze tří stran obklopená pěknými domy a uprostřed náměstí devět statných palem. Pod nimi se hned člověk cítí příjemněji. Nejkrásnější je Plaça de Trilla po dešti. Jindy ušmudlaná dlažba se rozzáří a blyští jako zrcadlo. Přesně takové chvilky na jednom z nejutajenějších gràcijských náměstí jsou tím, co dodává životu jeho lesk...
Více informací: http://lascronicasdethot.blogspot.com.es/2013/04/barcelona-ramona-llimargas-monja-bilocada-franco-can-trilla.html.
Cedule "Plaça de Lesseps" na fasádě domu Cases Ramos
Plaça de Lesseps - i přes množství přestaveb stále emblematické náměstí. Místo, kde se zrodilo městečko Gràcia. A ačkoliv Lessepsovo náměstí nepatří dnes ani zdaleka mezi ty nejmalebnější ve čtvrti, tuctové rozhodně není. Má své osobité kouzlo (jak jen ho dopravní tepna může mít...). Jednou z prvních věcí, které člověka na tomto náměstí zaujmou, je samotný jeho název. "Lesseps" - může to být cokoliv, ale příliš katalánsky to nezní. Odborníci na diplomacii však možná již tuší. Náměstí totiž nese jméno francouzského diplomata a podnikatele Ferdinanda de Lesseps (1805 - 1894). Lessepsovo jméno zůstane asi navždy spojeno především se dvěma klíčovými světovými průplavy. V roce 1858 se mu podařilo prosadit stavbu Suezského průplavu, který byl dokončen o 11 let později a přinesl Lessepsovi všeobecnou slávu, uznání a v neposlední řadě i solidní bohatství. Lesseps byl ovšem vizionář, a tak, místo aby si užíval klidného stáří, roku 1880 vytvořil projekt Panamského průplavu. Ten mu však přinesl spíše hořký pád. Stavba se příliš nedařila, sesuvy půdy a malárie připravily o život tisíce dělníků a společnost, která pod Lessepsovým vedením průplav stavěla, brzy zkrachovala. Panamský průplav nakonec zprovoznili až Američané roku 1914.
Mezi zastávky Lessepsovi diplomatické kariéry patřil i francouzský konzulát v Barceloně. V katalánské metropoli působil v letech 1842 - 1848. A svou stopu v dějinách města rozhodně zanechal. Brzy po svém jmenování do funkce vypukla v Barceloně vlna nepokojů způsobená násilnými odvody do řad španělské armády a zvýšením daní. Španělské vojsko se rozhodlo rozhořčené obyvatele Barcelony pořádně zchladit, a tak na příkaz generála Espartera došlo k bombardování města z pevnosti na Montjuïcu. Výsledkem bylo několik stovek zbořených či poničených budov a desítky zmařených životů. Lesseps v daném období organizoval pomoc všem francouzským občanům, když si však uvědomil rozsah tragédie, jeho pomoc se zaměřila na všechny obyvatele Barcelony. Sám se setkal s generálem Van Halem, jenž útok řídil, a jako zdatný diplomat dosáhl okamžitého konce bombardování a propuštění mnoha zadržených výtržníků. Právě toto pevné semknutí s katalánskou metropolí bylo hlavním impulzem k tomu, aby od roku 1895 tehdejší náměstí Plaça dels Josepets (Lesseps v jedné z budov na náměstí ostatně během svých konzulských let sídlil) neslo jméno francouzského diplomata.
Plaça de Lesseps (1960) (Foto: Barcelona Desapareguda)
Původ náměstí sahá až do 17. století, je totiž spojen s nejcharakterističtější a nejstarší místní stavbou - kostelem L'església de la Mare de Déu de Gràcia i de Sant Josep, ačkoliv mnohem známějším je pod klasickým názvem Els Josepets. Ten byl vystavěn v letech 1658 - 1687 společně s přilehlým klášterem, který ale dnes již neexistuje. Kolem kostela postupně rostly malé domečky či poctivá kamenná venkovská sídla. A tak jednoduše se na sklonku 17. století zrodila Gràcia. Zatímco stárnoucí domy vždy po čase nahrazovaly nové a vyšší stavby, kostel zůstává pořád stejný. Samozřejmě, že si také užil své - epochy rozkvětu i úpadku nebo ničivou občanskou válku v letech 1936 - 1939, jež se podepsala i na jeho fasádě (a nejen na ní). I přesto všechno však kostel po několika rekonstrukcích vypadá pořád stejně. Stačí jen v archivu natrefit na fotografie náměstí z 19. století a pochopíte, že se za tu dobu vůbec nic nezměnilo. Tedy až na náměstí samotné, které, jak jsme řekli, zažilo za dobu své existence několik velkých reforem. Velice důležitá byla ta z 50. let 20. století, kdy došlo k pohlcení sousedního náměstí Plaça de la Creu a zvětšení do dnešní podoby. Poslední velká rekonstrukce skončila před pár lety, avšak ne tak docela... Jedním z důvodů, proč Plaça de Lesseps i po čtyřech velkých reformách vypadá neustále tak trochu rozestavěně, je v současné době výstavba nové linky barcelonského metra. Plaça de Lesseps vůbec v tomto ohledu tvořila dějiny - právě zde začínala/končila v roce 1924 první linka barcelonské podzemní dráhy (a konečnou zůstala až do roku 1985). Nyní se ke stávající L3 přidá koridor linek L9 a L10, který vede napříč celou metropolitní oblastí Barcelony. Obyvatelé náměstí se tak pohodlně dostanou z domu přímo na letiště, kam L9 povede, za 15-20 minut. Otázkou však zůstává, kdy se tak stane, jelikož v tuto chvíli již mělo nové metro jezdit. Stanice Lesseps na nové lince je vlastně již postavená, avšak stále se čeká na mnoho dalších úseků plánované linky. Část náměstí tak s velkou pravděpodobností ještě několik let zůstane provizorním staveništěm. Plaça de Lesseps se i přes svůj spíše dopravní charakter může chlubit moderními odpočinkovými zónami a především třemi zajímavými budovami. Tou první je bezesporu zmiňovaný kostel Els Josepets, druhou krásný modernistický dům Cases Ramos a třetí stavbou jest roku 2005 inaugurovaná knihovna Biblioteca Jaume Fuster. Osobité kouzlo tohoto náměstí můžete nejlépe obdivovat ze zahrádky legendárního baru El Canari, který se nachází přímo v budově Cases Ramos, nebo vyvýšeného centrálního prostoru, který připomíná rozlomený koráb. Jako kdyby ve středu náměstí ztroskotala loď. Prostě zvláštní místo...
Plaça de Lesseps (2011) - Els Josepets de Gràcia
Spoustu zajímavých informací o Plaça de Lesseps najdete zde: AVC Lesseps.
Dalším z kouzelných náměstíček ve čtvrti Gràcia je Plaça de la Revolució de Setembre de 1868. Pojmenování připomínající slavnou španělskou revoluci, která je též známa pod názvem "La Gloriosa", bylo schváleno v roce 1983, nicméně v různých obměnách bylo toto náměstí zasvěceno vzpomínce na onu revoluci již mnoho desítek let předtím. Zároveň tak možná má jít o jednu z mnoha připomínek revolučních tendencí, jimiž se Gràcia nejednou proslavila. Náměstí má značně strategickou polohu, ústí sem totiž jedna z nejdůležitějších místních ulic - carrer Verdi. Hned z náměstí se tak můžete pohodlně vydat na cestu kolem světa prostřednictvím obrovského množství restaurací snad všech světových kuchyní (i když po současné ekonomické krizi už to také není tak slavné). Na druhé straně pak krátkou a úzkou ulicí dojdete až k ulici Travessera de Gràcia, přímo k jednomu z nádherných gràcijských trhů. Náměstí samotné tu postupně začalo vyrůstat v polovině 19. století. Později zde též existoval trh. Pod dlažbou se zde svého času ukrýval i protiletecký kryt, který v roce 1994 přebudovali na parkoviště. Pár laviček a dětská zóna jsou takřka samozřejmostí, na rozdíl od drtivé většiny ostatních náměstí ve čtvrti však na tomto plácku není tak jednoduché posedět si na zahrádce - bývá tu jen jedna a většinou beznadějně obsazená. Bydlí se tu ale hezky. Stánek s novinami stále prosperuje a velkým plusem pro místní je i obchůdek Distop, který má na místní poměry opravdu luxusní otvírací dobu (10-22 každý den, i v neděli) a zároveň velice příjemné ceny. Ačkoliv se tedy náměstí hlásí k velkolepé revoluční minulosti, dnes působí spíše poklidným a rodinným dojmem. Jediným skutečně revolučním elementem je na výtahové šachtě nasprejovaná velká senyera (viz obrázek).
Víkendové ráno na Plaça de la Revolució de Setembre de 1868...
Barcelonská čtvrť Gràcia má v rámci katalánského hlavního města zcela nezaměnitelnou atmosféru (o tom ostatně již brzy v článku v rámci seriálu Barcelonské distrikty). Jedním z důležitých prvků, jež onu atmosféru tvoří, jsou bezesporu milá gràcijská náměstíčka. Většinu z nich si postupně představíme i zde. A jak jinak začít, než tím hlavním...
Casa de la Vila - Festa Major de Gràcia, 2011
Hlavní gràcijské náměstí, Plaça de la Vila de Gràcia, se od ostatních podobně typických pro tuto čtvrť liší především dvěma dominantami. Za prvé, nachází se zde radnice celého distriktu - Casa de la Vila - postavena v roce 1905 podle návrhu Francesca Berenguera. Casa de la Vila zažívá největší slávu pravidelně vždy v polovině srpna, kdy se Plaça de la Vila de Gràcia stane centrem místních slavností (festa major). Radniční balkon se v těchto srpnových dnech mění na tribunu, z níž se zahajují slavnosti. Kromě toho je samozřejmě Casa de la Vila administrativním centrem celé čtvrti i distriktu.
Náměstí samotné vzniklo okolo roku 1836 a i když se může pyšnit plochou skoro 3000 m2 a tím pádem je prý tím největším z historického centra Gràcie, čistě pocitově se svou rozlohou opravdu až tak moc neliší od ostatních. Velice zajímavá je historie jmen tohoto náměstí - prakticky každá generace zná tento prostor pod jiným jménem. Nejprve šlo o Plaça d'Orient, posléze zase o Plaça de la Constitució. Od roku 1907 pak neslo jméno po jednom z nejslavnějších barcelonských starostů - Plaça Rius i Taulet. Pod tímto názvem si ho ostatně pamatuje asi nejvíc místních obyvatel. V roce 2009 však bylo přejmenováno na současné: Plaça de la Vila de Gràcia. Na tuto změnu tedy dejte pozor, pakliže budete chtít zmiňované náměstí najít. Ve většině map a průvodců se stále nalézá pod názvem Plaça Rius i Taulet, dokonce i na Google Street View jsou stále ještě vidět cedule se starým pojmenováním. Netřeba asi také dodávat, že místní lidé náměstí znají i pod řadou přezdívek. Tou nejčastější pak je "Plaça del Campanar" nebo "Plaça del Rellotge". Hned si ukážeme, proč...
Campanar de Gràcia
Plaça de la Vila de Gràcia se totiž pyšní ještě jednou (a to opravdu nepřehlédnutelnou) dominantou - Campanar de Gràcia. Zvonice nebo také "hodinová věž" se tyčí do výšky 33 metrů a byla postavena mezi lety 1862-64. Jejím autorem jest Antoni Rovira i Trias, další z architektů, kteří se velice výrazně podepsali na současné tváři Gràcie. Hodinový stroj na vrcholku věže pak pochází z dílny švýcarského mistra Alberta Billetera.
V době svého dokončení se jednalo prakticky o nejvyšší stavbu v celé čtvrti a základní idea hlásala, aby její hodiny byly viditelné (a slyšitelné) odevšad. Campanar de Gràcia však není symbolem celé čtvrti jen pro svou výšku. Během 150 let své existence se stal především symbolem svobody a demokracie. Když v dubnu 1870 v Gràcii došlo k tzv. Revolta de les Quintes, lidovému povstání, které mělo zabránit násilným odvodům místních mužů do španělské armády, Campanar de Gràcia se stal tím nejdůležitějším symbolem celého povstání.
Legenda praví, že jeho zvon (la Marieta) varoval místní před příchodem vojáků. Místní ženy rozpoutaly hotové peklo ve snaze zabránit odvodu svých mužů a synů do války. Gràcia se zabarikádovala a 6 dní vzdorovala obléhání a bombardování španělské armády. Celých těch 6 dní vyzváněl i Campanar de Gràcia a i když se vojákům podařilo ho při bombardování poškodit, neumlčeli ho. 9. dubna 1870 byla revolta potlačena. Výsledkem bylo několik desítek mrtvých, mnoho poničených a vyrabovaných domů, avšak také vznik nového symbolu nikdy neutuchajícího boje za svobodu.
Opat Oliba (971-1046) a jeho život nás zavedou k samým počátkům katalánské historie. Řada nádherných památek v románském stylu, jimiž je centrální část Katalánska poseta, vznikla právě díky opatovi ripollského kláštera a pozdějšímu biskupovi z Vicu. Na jednoho člověka toho stihl opravdu hodně...
Abat Oliba - Socha ve Vicu
Oliba byl pravnukem slavného barcelonského hraběte Guifrého el Pilóse, patřil tedy do jednoho z nejdůležitějších katalánských rodů té doby. V roce 988 se jeho otec, hrabě Oliba Cabreta, rozhodne odejít na odpočinek do italského kláštera Montecassino, a tak se synové hraběte Cabrety musí podělit o všechna rodinná hrabství. V letech 988-1002 se tak Oliba může chlubit hraběcími tituly "comte de Berga" a "comte de Ripoll". Roku 1002, když dovrší 31 let, se však rozhodne k velké životní změně - vstoupí do služeb božích. Svá hrabství předá bratrům a sám vstoupí do benediktinského řádu ripollského kláštera. Zde začíná jeho velký kulturní přínos Katalánsku.
Roku 1008 se stává opatem kláštera Santa Maria de Ripoll a protože se mu v této "manažerské" pozici evidentně daří, je do roka jmenován opatem i v dalších dvou klášterech: Sant Miquel de Cuixà a Sant Martí del Canigó. Ve všech těchto klášterech zahájí velké přestavby, avšak speciální zmínku si zaslouží především klášter Santa Maria de Ripoll. Z toho Abat Oliba vytvoří jedno z největších a nejdůležitějších skriptorií v Evropě. Díky tehdejší situaci na Pyrenejském poloostrově ležel Ripoll poměrně blízko hranice mezi světem západním (křesťanským) a arabským. Proto se také v ripollských písařských dílnách vyskytovalo mnoho knih zaznamenávajících arabské vědecké úspěchy. Právě přes tento klášter mohl do Evropy papež Silvestr II. přinést arabské znalosti matematiky a astronomie. Ripollská knihovna byla v té době jednou z největších v křesťanském světě.
O deset let později, roku 1018, Oliba opět poskočil v církevní hierarchii, když se stal biskupem ve Vicu. Tato pozice již také znamenala větší politickou implikaci v tehdejším Katalánsku, pokračoval ale i ve stavbě dalších církevních budov, konkrétně šlo například o katedrálu Sant Pere ve Vicu nebo kostel Sant Vicenç v Cardoně. Přesto ale tím nejvýznamnějším dílem, které jako biskup učinil, bylo založení benediktinského kláštera v Montserratu v roce 1025 na památku zjevení Panny Marie na stejnojmenné hoře. Nebyl to rozhodně ale jediný velkolepý projekt biskupa Oliby.
Jak jsme již zmínili, Katalánsko v té době stále ještě nebylo zcela imunní před nájezdy blízko usídlených muslimů. Jeden takový se odehrál roku 1003 v oblasti města Manresa. Toto město bylo zcela zničeno a vypleněno (ne poprvé) a jeho trosky zůstaly dlouhé roky ležet ladem. Až roku 1020 právě díky přímé účasti Oliby došlo k rozhodnutí o rekonstrukci celého města. Kromě všeho výše zmíněného byl také tím, kdo vdechl život sociálnímu hnutí s názvem Pau i Treva de Déu. V tomto druhu setkávání mezi zástupci vrcholných společenských vrstev mnozí historici spatřují prazáklad pozdějšího prvního moderního katalánského zákonodárného orgánu - Les Corts Catalanes - a tím pádem i za prazáklad dnešního katalánského parlamentu. Abat Oliba zemřel ve svém klášteře Sant Miquel de Cuixà v roce 1046. Na jediného člověka po sobě zanechal vskutku mnoho odvedené práce. Její plody již s bezmála tisíciletou historií se nám zachovaly až do dnešních dní.
Snad každá historicky důležitá osobnost v katalánských dějinách má dnes v Barceloně či jiném katalánském městě alespoň jednu po sobě pojmenovanou ulici. Na jedné takové barcelonské ulici se nachází i autobusové nádraží Estació Nord. Návštěvník, jenž do katalánské metropole dorazí skrze toto nádraží, se pak přeci jen zákonitě podiví: "Ulice carrer d'Alí Bei? To zní spíš jako nějaká postava z pohádek 1000 a jedné noci..." Jaký katalánský příběh se může skrývat pod tímto exotickým arabským jménem? Dozvíte se v následujících odstavcích.
ALÍ BEI (1767 - 1818) - pod tímto romanticky působícím jménem skrývá se katalánský arabista, špion a především velký dobrodruh, člověk s již docela katalánštějším "občanským" jménem: DOMÈNECH BADIA I LEBLICH. Narodil se v Barceloně do rodiny dobře zajištěného a vysoce postaveného státního úředníka a zdálo se, že i jemu bude souzena tato dráha a to již od velice mladého věku. Domènech se totiž už v mladých letech prokazoval překvapivě velkými znalostmi a všeobecným rozhledem a talentem. Zvláště s ohledem na skutečnost, že se mu nikdy nedostalo univerzitního vzdělání, hlavně ve svých pozdějších spisech tento přirozený talent naplno prokáže.
Velkou část svého mládí prožil v Andalusii, což mělo pro jeho pozdější cestovatelské výpravy zásadní roli. Právě tady se totiž poprvé dostal do kontaktu s arabskou kulturou, která právě na jihu Španělska za sebou zanechala mnohé dědictví. Odtud pak již byl jen krůček ke studiu arabštiny a arabské kultury a zvyků všeobecně. V roce 1803 se dohodl se španělským ministerským předsedou Godoyem na výpravě po severu Afriky a zemích Arabského poloostrova. Během pěti let procestoval prakticky všechny země, které se dnes na daném území nachází. Do mnoha oblastí se navíc dostal pravděpodobně jako vůbec první osoba ze Západu. Pro ono cestování totiž Badia kompletně změnil identitu (jak si lze povšimnout na obrázku). Na cestách ho tak všichni znali pod jménem Alí Bei al-Abbasí. Toto jméno mu ve skutečnosti otevřelo mnohé orientální dveře, jelikož měl u sebe i zfalšované dokumenty, které prokazovaly jeho abbásovský původ. Pocházet z rodu samotného al-Abbáse, strýce proroka Mohameda, rozhodně bylo víc než dobrou cestovní vizitkou, i proto Badia na svých cestách navštívil místa, o nichž většina Evropanů ani nikdy neslyšela. Je přitom třeba připomenout, že k přetvářce patřila i samotná víra - i tu Alí Bei předstíral. To mu ostatně pomohlo navštívit i místa pro obyvatele Západu prakticky zapovězena, kupříkladu do Mekky, kam mají nevěřící vstup přísně zakázán. Po svém návratu z první dlouhé výpravy (1803-1808) přešel do služeb Francouzů, kteří tehdy Španělsko na několik let ovládli - společně s nimi pak musel i utéct a usídlit se ve Francii. Na další výpravu se vydal pod jménem Otman Bei, mnoho se toho však o jeho poslání neví, jelikož šlo o tajnou akci. Špiónská výprava pro Badiu ovšem nedopadla dobře - v roce 1818, tedy jen pár měsíců po začátku cesty, byl britskou tajnou službou otráven poblíž Damašku. Život velkého cestovatele a dobrodruha tak skončil přímo v akci. Z dnešního pohledu je pro nás cenný především literární odkaz, jenž po sobě Alí Bei zanechal. Během svého francouzského exilu vydal roku 1814 cestopis s názvem: Voyages d'Ali Bey El Abbassi en Afrique et en Asie pendant les années 1803, 1804, 1805, 1806 et 1807. Z knihy se stal rázem hit. Byla přeložena do mnoha evropských jazyků a stala se inspirací pro mnoho pozdějších slavných cestovatelů, například pro Alexandra von Humboldta či Richarda Francise Burtona.
26. července 1909 se Barcelona probudila do jednoho z nejhektičtějších týdnů své existence. Celkově tíživá společenská situace v Katalánsku na počátku minulého století nakonec vyústila v malou občanskou válku v ulicích hlavního města. Setmana Tràgica (česky: Tragický týden) byl výsledkem dlouhodobě neutěšené sociální situace v Katalánsku. Napětí mezi buržoazií a dělníky na počátku 20. století neustále stoupalo a právě v létě 1909 si místní proletariát našel konečně pořádnou rozbušku, která by mu umožnila ventilovat nakumulovanou zlost. Válka o Melillu, která vypukla v červenci onoho roku, znamenala i masivní povolávání vojenských záloh. S obzvláštní radostí potom španělské vojsko do jedné z mnoha zbytečných afrických válek povolávalo katalánské záložníky. Ne všichni se však museli vydat vstříc nevyzpytatelné africké frontě - synové z buržoazních rodin se mohli bez potíží z onoho armádního závazku vykoupit. Stačilo zaplatit nějakých 6 000 reálů. Zatímco pro buržoazní synky (respektive jejich bohaté otce) toto nebyl problém, průměrný dělník by tehdy musel pracovat bez přestávky celé dva roky, aby částku mohl zaplatit. A tak nezbývalo, než odejít proti své vůli do války. Očividná sociální nespravedlnost byla posléze ještě umocněna zprávou o smrti takřka tří stovek mužů z těchto převážně katalánských záloh jen pár dní po začátku války. Bylo načase se ozvat... 26. července 1909 tedy v Barceloně vypukla stávka. Ostré protesty vykrystalizovaly především v okrajových městských čtvrtích, v nichž se tehdy koncentrovala většina průmyslových závodů. Těžko říct, do jaké míry se mělo jednat o poklidnou stávku, každopádně dělnický protest brzy přerostl ve skutečný pouliční boj. Nekoordinované protesty rychle ovládly místní anarchistické buňky a taktéž barcelonské podsvětí se vehementně zapojilo do vášnivého ničení. V následujících dvou dnech se hněv dělnických mas obrací především proti církvi, kterou považují za hlavního spojence buržoazie. Po celé Barceloně jsou zapalovány církevní objekty (kostely a kláštery), znesvěcují se hroby i mrtvoly. K největším bojům dochází ve čtvrti Sant Andreu de Palomar, mimo Barcelonu je pak největším polem bleskové občanské války město Sabadell. Od 29. července postupně intenzita bojůvek upadá a Barcelona navíc čelí "invazi" španělských vojenských oddílů, které celý konflikt nekompromisně ukončují. Nutno dodat, že bojové nadšení upadne u dělníků samotných, jelikož ti v tu chvíli již vědí, že je nikdo ve Španělsku nenásleduje a že Setmana Tràgica bude jen izolovaným projevem nespokojenosti se společenskou situací. Poslední zbytky odporu vojáci likvidují v poslední červencový den roku 1909 - až do posledních chvil ještě vzdoruje již zmiňovaná čtvrť Sant Andreu de Palomar a také čtvrť Horta. 2. srpna se všichni dělníci opět vrací do práce. I když po sobě tento válečný týden zanechal velkou spoustu materiálních a kulturních škod, do smutných statistik bylo třeba zapsat také okolo 100 mrtvých a 500 zraněných, které si boje vyžádaly. Zcela nebo alespoň částečně lehlo popelem 112 budov, z toho přes 80 jich bylo církevních. Pro Barcelonu znamenal Tragický týden také řadu těžkých represí. V souvislosti s událostmi onoho týdne bylo zatčeno takřka 2 000 lidí, došlo k několika rozsudkům smrti, přičemž 5 jich bylo vykonáno (obzvlášť velkou mezinárodní odezvu v podobě demonstrací a pumových útoků před španělskými ambasádami měla především poprava známého anarchisty a učitele Francesca Ferrera i Guàrdii). Také došlo k zákazu odborů a zrušeny byly na čas i jiné nežli církevní školy. Takový byl tedy jeden z nejtragičtějších týdnů v barcelonské historii. Následky týdenního řádění byly patrny ještě dlouho.
Tragický týden v Barceloně (1909) - všude kouř ze zapálených či dohořívajících církevních objektů. (Foto: wikipedia.org.)
Je pravdou, že bývalí špioni vždy působí podivným dojmem. Ještě divnějším pak ti, kteří to hráli na obě strany. Vždy totiž automaticky vyvstane otázka: Co všechno se jim dá věřit a co už ne? Ať už je to jakkoliv, agent s krycím jménem GARBO sehrál jednu z nejdůležitějších a zároveň dlouho nejtajemnějších kapitol II. světové války. Dnes už víme, že tento Katalánec zachránil životy desetitisíců vojáků obou znepřátelených táborů. A dost pravděpodobně z velké části jeho zásluhou válka dopadla tak (šťastně), jak dopadla...
JOAN PUJOL GARCÍA (1912 - 1988)
Joan Pujol García (Foto: wikipedia.org)
Asi nejslavnější katalánský špion se narodil 14. února 1912 v Barceloně, podle vlastních slov v domě číslo 70 na ulici Muntaner. Pocházel z docela dobře situované buržoazní rodiny, takže se mu dostalo solidního vzdělání a poměrně liberální výchovy. Lákal ho svět obchodu, avšak možná slibnou podnikatelskou kariéru Pujolovi překazila občanská válka (1936 - 1939). Její začátek znamenal pro 24letého mladíka povolávací rozkaz do republikánských řad. Pujol však již od raného mládí patřil k přesvědčeným pacifistům, a tak tento rozkaz nevyslyšel. Kvůli dezerci se pak musel dlouhé měsíce schovávat. V úkrytu vydržel celých 15 měsíců a potom se díky falešné identitě přeci jen dostal na frontu. Bojovat však nehodlal - vzhledem k oné nepříjemnosti s dezertérstvím měl jediný cíl: přejít na druhou stranu.
Zde ostatně můžeme hledat jakousi předzvěst jeho dvojité špionské kariéry. K frankistickým oddílům se nakonec se štěstím dostal a dokonce se na této straně zúčastnil i několika bitev. Záhy mu však došlo, že frankistické Španělsko bude jen dalším ohavným totalitním režimem. A k tomu měl již od mládí velký odpor. V takovýchto okolnostech se začal rodit jeden z nejdůležitějších příběhů II. světové války.
Brzy po začátku II. světové války bylo Pujolovi jasné, že Hitler je obrovským nebezpečím pro celou západní civilizaci. Zatímco často si tajné služby své lidi hledají samy, Joan Pujol byl rozhodně výjimkou. Již v roce 1940 se zkontaktoval s britskou ambasádou v Madridu a nabídl jí své služby. Británie však nadšeného idealistu odmítla. Pujol se ale nevzdal. O pár měsíců později zkontaktoval druhou stranu - a Němci ho s radostí rekrutovali. Nešťastný to moment pro ně. Ačkoliv byl totiž Joan Pujol dvojitým agentem, do spolupráce s Němci šel s jasným cílem - být jakkoliv prospěšný jen spojeneckým vojskům, nikoliv Hitlerovi. Pujol se tedy usídlil v Lisabonu, kde se to všemožnými špiony tehdy jen hemžilo, a začal plnit německé úkoly. Postupně si vybudoval síť 22 agentů. Do Německa tak posílal pod krycím jménem ARABEL zprávy o dění v Anglii, nacisté mu na oplátku posílali pěkně tučné štůsky peněz pro něj samotného i pro zaplacení oněch 22 agentů...
Teď ale přichází ona legrace... Ačkoliv se to možná zdá málo uvěřitelné, Němci byli s Pujolovými zprávami velice spokojení. Háček byl ale v tom, že Pujol se rozhodně nenacházel v Anglii, anglicky skoro neuměl a zprávy svých podřízených agentů si tak trochu vymýšlel. Všech 22 postav se totiž nacházelo jen v jeho hlavě, ani jeden ze sítě agentů nikdy neexistoval. Všechny informace, které Němci považovali za zajímavé a cenné, navíc pocházely jen z běžně dostupných zdrojů - Pujol trávil denně hodiny v lisabonských knihovnách a kinech, aby tak svým kontaktům v Německu dodal co nejvěrohodnější informace. Nejlepší na tom všem bylo, že všem těmto polopravdám a smyšlenkám přikládali Němci docela velkou hodnotu. Pujol je o kvalitě svých informací zkrátka dokázal přesvědčit. A to neuniklo pozornosti amerických a britských tajných služeb. Konečně.
V té chvíli se Pujol stává skutečně dvojitým agentem, i když jeho cíl byl vždy stejný - pomoci Spojencům porazit Hitlera. Po několika výsleších/rozhovorech vzniká i ona slavná přezdívka GARBO. Nemýlíte se, má opravdu co do činění s tehdy velice slavnou herečkou Gretou Garbo. Když totiž Pujol Angličanům prezentoval svou imaginární špionážní síť a vše, co již stihl Němcům nakukat, mohli jen smeknout před jeho úžasným uměním hrát a klamat. Odtud tedy krycí jméno GARBO, pod nímž ho znal celý západní svět (na tomto místě se sluší připomenout, že jen skutečně velice málo lidí znalo jeho skutečné jméno, ale o tom až později). Pujol nyní tedy již skutečně řídí své "operace" z Anglie - do Německa posílá buďto falešné zprávy nebo pravdivé avšak časově pozdržené. Tak či onak důvěra nacistů v něj roste. Hezky je přitom vidět, jak fungují tajné služby a jak moc si Pujola a jeho (imaginárních) lidí v Německu cenily. Jednou kupříkladu Pujol nesměl informovat o důležitém pohybu spojeneckých lodí, a tak bylo třeba (imaginárního) agenta z Liverpoolu nějak šikovně odstranit. Onen agent náhle vážně onemocněl a zemřel, nemohl tak podat nepříteli zprávu. Právě díky spolupráci s britskými tajnými službami mohl Pujol tomuto příběhu dodat více věrohodnosti - v jedněch liverpoolských novinách se dokonce objevilo oznámení informující o smrti dotyčného agenta. Němci se tak nejen nic nedozvěděli o důležitých lodních manévrech, ale ještě pak po dobu války posílali drobnou penzi vdově onoho agenta za jeho věrné služby. Vdově imaginární, samozřejmě....
Teď je však načase konečně se podívat na to, proč a jak vlastně GARBO zachránil svět. 6. června 1944 začal ten slavný den - Den D. Vylodění spojeneckých sil v Normandii bylo jedním z rozhodujících okamžiků celé války. Spojenci díky němu znovu otevřeli západní frontu a do konce války zbýval již jen necelý rok. Kdyby žádný Den D nenastal, válka by jistě trvala déle a je už jen věcí spekulací, jak by vlastně dopadla. Úspěch tohoto vylodění však spočíval v tzv. Operaci Fortitude.
GARBO poslal onoho 6. června 1944 Němcům zprávu o připravované akci v Normandii ještě pár hodin před útokem (což byl i značný risk, Němci si to však stejně přečetli až později vlastní vinou, takže moment překvapení nechyběl), avšak uklidňoval je, že půjde jen o provokaci a že skutečně silný hlavní útok se uskuteční záhy a půjde jinudy (Pas de Calais). To mělo nacistická vojska odradit od ofenzivy. Kdyby k ní totiž došlo, Den D by také mohl skončit velkým propadákem, Spojenci by do Francie nepronikli a válka by se zcela určitě minimálně o dlouhé měsíce protáhla. Protože nacisté svému špionovi v řadách Angličanů bezmezně důvěřovali, ponechali značnou část vojska u Calais v očekávání hlavního útoku. Čekali dva měsíce a útok nikdy nepřišel. Spojenci si zatím dokázali prorazit cestu přes německý odpor a bitva o Normandii skončila drtivým vítězstvím. Díky této plné důvěře k Pujolovým zprávám byly ušetřeny desítky tisíc životů na obou stranách, které by zcela jistě vyhasly při masivnějším střetu v případě německých posil v Normandii. Zároveň, jak již bylo řečeno, válka se mohla táhnout další dlouhé měsíce, další stovky tisíc životů by mohly být nenávratně ztraceny... Joan Pujol měl velikou zásluhu na tom, že se tak nestalo.
Celý příběh měl ještě neuvěřitelnější dohru. Po několika týdnech spojeneckého postupu v Normandii poslal Pujol do Německa vzkaz, kterým se ospravedlňoval a oznamoval, že Spojenci se nakonec rozhodli změnit taktiku, když viděli, jak snadný je jejich postup v Normandii, a tak bylo rozhodnuto od útoku na Pas de Calais ustoupit. V podstatě výsměch... Ale Němci Pujolovi věřili dál! Vyjádřili politování a poděkovali Pujolovi za jeho informace. A nejenom to - na konci července 1944 (!) Hitler Pujolovi posílá dokonce německé válečné vyznamenání Železný kříž!
Za celou svou několikaletou kariéru dvojitého agenta dokázal Pujol od Němců vyinkasovat přes 300 000 dolarů. Značná část těchto peněz putovala do financování akcí britských tajných služeb. Němci si tak sami zaplatili za svou porážku. Kromě toho si Joan Pujol alias GARBO připsal i jeden velice zajímavý historický primát. Poté, co se Angličané dozvěděli, že dostal německý Železný kříž, bylo jasné, že tento britský (katalánský) válečný hrdina rozhodně musí dostat za zásluhy britské vyznamenání. Pujol byl tak dost možná jediným člověkem v historii, který obdržel vyznamenání od obou znepřátelených stran - německý Železný kříž a od Angličanů Řád britského impéria. Němci až do samého konce války svému agentovi bezmezně věřili. A nebýt britského investigativce Nigela Westa, skutečné poslání agenta GARBO a tento příběh by možná nikdy nespatřily světlo světa.
O dalších letech Joana Pujola toho příliš nevíme. Brzy po válce opustil Velkou Británii i se svou ženou Araceli (která měla také nezanedbatelnou roli v celém příběhu) a svými dětmi. V roce 1949 v rámci zametání stop vznikla fáma, že Pujol toho roku zemřel kdesi v Angole. V té době však již dávno žil pod svým pravým jménem a nikým nepoznán ve Venezuele. Jeho žena si však na život v Latinské Americe nikdy pořádně nezvykla, a tak se jejich cesty rozešly a Araceli i s dětmi se záhy vrátila do Madridu. Joan Pujol zůstal ve Venezuele, kde se s drobným kapitálem, obdrženým za své služby ve II. světové válce, věnoval podnikání. Našel si tu i novou rodinu, která však nic o jeho evropské minulosti nevěděla.
Až do roku 1984, kdy ho po dlouhé a pečlivé práci nakonec objevil výše zmiňovaný novinář a spisovatel Nigel West. Znovuzrození Joana Pujola a odkrytí celého jeho válečného příběhu se v Evropě stalo senzací. Ještě téhož roku byl pozván do Buckinghamského paláce k přijetí poct, kterých se mu kvůli rychlému odjezdu z Británie nedostalo již za války. Vrátil se i do Madridu, kde se po letech setkal se svojí bývalou rodinou. Součástí této evropské návštěvy byl i návrat do rodné Barcelony, kde v září 1984 poskytl katalánské televizi TV3 následující hodinový rozhovor. Joan Pujol zemřel ve Caracasu v roce 1988. Bylo mu 76 let. Legenda o katalánském agentovi, jenž zachránil svět, tu však bude již napořád.
Velice pěkný dokument o životě Joana Pujola vznikl nedávno i v katalánské produkci:
Atmosféra dávných časů umělecké bohémy stále ještě přetrvává v mnoha podnicích na celém světě. I v Barceloně je jeden takový, i když je otázka, kolik tu toho z oné bohémské atmosféry přelomu 19. a 20. století v dnešní době skutečně zůstalo. Nic to však nemění na tom, že zajít do podniku Els Quatre Gats je i dnes zážitek.
Els Quatre Gats ("Čtyři kočky") - toť název legendární barcelonské kavárny, pivnice a kabaretu založeného v červnu 1897. Už podle názvu lze lehce tušit, že Els Quatre Gats nebyla až tak úplně originálně katalánská myšlenka. Trendy tehdy udávala Paříž, o tom nemůže být sporu, a právě ve francouzském hlavním městě našli inspiraci i zakladatelé tohoto barcelonského podniku - Pere Romeu a Ramon Casas. Oním pařížským kabaretem nebyl žádný jiný nežli slavný Le Chat Noir, založený Rodolphem Salisem.
Právě od něj vše okoukal Pere Romeu, jenž prací v Le Chat Noir strávil několik let svého života. V roce 1897 Salis zemřel a sídlo pařížské bohémy na čas zavřelo. Pere Romeu společně s malířem a předním představitelem katalánského modernisme, Ramonem Casasem, se rozhodli tento koncept přinést do katalánského hlavního města. A takto jednoduše se začala psát historie Els Quatre Gats. Ačkoliv původní kavárna byla otevřena jen mezi lety 1897 - 1903, přesto se stala jedním z nejdůležitějších evropských uměleckých center. Kromě význačných katalánských modernistů (Santiago Rusiñol, Ramon Casas, Miquel Utrillo, Joaquim Mir i Trinxet či Isidre Nonell) sem často chodil i mladý Pablo Picasso, který tu měl dokonce svou první veřejnou výstavu. Mezi stálými návštěvníky byli samozřejmě i hudebníci, literáti a další plejáda umělců. Díky tomu došlo i k vytvoření umělecké revue Quatre Gats, která vycházela v roce 1899 (celkem 15 čísel).
Je velká škoda, že tento podnik fungoval jen do roku 1903, nicméně Pere Romeu nebyl příliš šikovným podnikatelem. K bohémské atmosféře této kavárny tak patřili i neplatící zákazníci apod. Bylo to zkrátka součástí světa, v němž si každý mohl spřádat své sny. Světa, z něhož vzešlo mnoho uměleckých děl. Dluhy však narůstaly, a tak byl Pere Romeu nucen podnik zavřít. Krátce poté se dal na automobilové závodění a roku 1908 v chudobě zemřel na tuberkulózu. Dlouhé desítky let pak kdysi přímo magický lokál ležel v zapomnění. Až na konci 70. let minulého století se objevila snaha oživit starou legendu. Současná restaurace 4GATS se nachází v těch stejných prostorách jako její legendární předchůdkyně, jen ta atmosféra se poněkud změnila.
Na druhou stranu, pár věcí zůstalo při starém. Restaurace se stále nachází v přízemí krásné modernistické stavby Casa Martí (carrer de Montsió, 3) z pera Josepa Puige i Cadafalcha. A její stěny dekoruje mnoho fotografií připomínajících alespoň trochu časy dávno minulé. Dokonce i onen slavný obraz Ramon Casas i Pere Romeu en un tàndem (viz fotografie) tu stále visí, i když jde jen o jeho kopii. Levno tu není a Picassa už tu bohužel také nepotkáte, přesto by každý milovník barcelonské Belle Époque, měl zavítat do míst, kde se to tehdy všechno odehrávalo.
Nicolau Eimeric (1316-1399) byl nechvalně proslulým teologem a také vrchním inkvizitorem Aragonské koruny v letech 1356-1360 a 1366-1388. Proslul především svou krutostí a zálibou v různých typech mučení. Jeho inkvizitorská činnost za sebou nechala možná stovky přímých a tisíce nepřímých obětí. V případné anketě o největší svini, která se kdy narodila v historické Gironě, by Eimeric nepochybně vyhrál...
Eimeric vstoupil do řad dominikánů v roce 1334. Po několika letech v gironském klášteře se mu dostalo vzdělání i v Toulouse a v Paříži, kde se roku 1352 stal doktorem teologie. O čtyři roky později nahradil na postu vrchního inkvizitora Aragonské koruny kardinála Rosselliho. V podstatě ukázková církevní kariéra. Byl to ale právě úřad inkvizitora, v němž Eimeric našel svůj skutečný smysl života. Díky své vehemenci, bezohlednosti a krutosti při pronásledování hříšníků a odpadlíků od víry si stihl nadělat i řadu nepřátel. Několikrát musel odejít do exilu kvůli konfliktu se samotným aragonským králem, Perem Cerimoniósem, ačkoliv ke konci života si to rozházel i s jeho synem, Joanem I. Asi největším trnem v oku Eimericovi bylo učení největšího katalánského spisovatele všech dob Ramona Llulla. Kvůli pronásledování následníků Llullova učení často neváhal obvinit i celé vesnice či města (krásným příkladem budiž jeho vyšetřování celé Valencie z roku 1388). I přes všechny tyto "úlety" a několik nucených pobytů v exilu se Eimeric dožil požehnaných 84 let, přičemž zemřel v poklidu ve svém rodném městě.
Dějinnou nesmrtelnost mu však zajistila již zmiňovaná krutost a krvežíznivost, s níž se ujal úřadu inkvizitora. Historikové mu přisuzují objev mnoha různých způsobů mučení. S oblibou prý kombinoval trýznění fyzické s tím psychickým. O tom, jak správně vykonávat úřad inkvizitora ostatně napsal dobový bestseller, Directorium Inquisitorum, knihu, která později inspirovala i tvůrce mnohem slavnějšího spisu Malleus maleficarum (vydáno 1486; česky známo pod názvem Kladivo na čarodějnice). Právě kvůli těmto knihám byly ve středověku i později v Evropě zavražděny tisíce lidí.
Nicolau Eimeric se tak stal dokonalým ztvárněním zla. I proto si ho do svých románů pozvala řada nejen katalánských autorů. Eimeric se objevuje například v tlustém románu Jo confesso (Jaume Cabré, 2011), dále pak v La catedral del mar (Ildefonso Falcones, 2006) či La briuxa de pedra a El gran inquisidor (Miquel Fañanàs, 2012 a 2015). Italský spisovatel Valerio Evangelisti si dokonce gironského inkvizitora vybral za ústřední postavu celé románové ságy a díky jejímu velkému úspěchu se Eimeric stal i "hrdinou" videoher.
.jpg)
