26. července 1909 se Barcelona probudila do jednoho z nejhektičtějších týdnů své existence. Celkově tíživá společenská situace v Katalánsku na počátku minulého století nakonec vyústila v malou občanskou válku v ulicích hlavního města.
Setmana Tràgica (česky: Tragický týden) byl výsledkem dlouhodobě neutěšené sociální situace v Katalánsku. Napětí mezi buržoazií a dělníky na počátku 20. století neustále stoupalo a právě v létě 1909 si místní proletariát našel konečně pořádnou rozbušku, která by mu umožnila ventilovat nakumulovanou zlost. Válka o Melillu, která vypukla v červenci onoho roku, znamenala i masivní povolávání vojenských záloh. S obzvláštní radostí potom španělské vojsko do jedné z mnoha zbytečných afrických válek povolávalo katalánské záložníky.
Ne všichni se však museli vydat vstříc nevyzpytatelné africké frontě - synové z buržoazních rodin se mohli bez potíží z onoho armádního závazku vykoupit. Stačilo zaplatit nějakých 6 000 reálů. Zatímco pro buržoazní synky (respektive jejich bohaté otce) toto nebyl problém, průměrný dělník by tehdy musel pracovat bez přestávky celé dva roky, aby částku mohl zaplatit. A tak nezbývalo, než odejít proti své vůli do války. Očividná sociální nespravedlnost byla posléze ještě umocněna zprávou o smrti takřka tří stovek mužů z těchto převážně katalánských záloh jen pár dní po začátku války. Bylo načase se ozvat...
26. července 1909 tedy v Barceloně vypukla stávka. Ostré protesty vykrystalizovaly především v okrajových městských čtvrtích, v nichž se tehdy koncentrovala většina průmyslových závodů. Těžko říct, do jaké míry se mělo jednat o poklidnou stávku, každopádně dělnický protest brzy přerostl ve skutečný pouliční boj. Nekoordinované protesty rychle ovládly místní anarchistické buňky a taktéž barcelonské podsvětí se vehementně zapojilo do vášnivého ničení. V následujících dvou dnech se hněv dělnických mas obrací především proti církvi, kterou považují za hlavního spojence buržoazie. Po celé Barceloně jsou zapalovány církevní objekty (kostely a kláštery), znesvěcují se hroby i mrtvoly. K největším bojům dochází ve čtvrti Sant Andreu de Palomar, mimo Barcelonu je pak největším polem bleskové občanské války město Sabadell.
Od 29. července postupně intenzita bojůvek upadá a Barcelona navíc čelí "invazi" španělských vojenských oddílů, které celý konflikt nekompromisně ukončují. Nutno dodat, že bojové nadšení upadne u dělníků samotných, jelikož ti v tu chvíli již vědí, že je nikdo ve Španělsku nenásleduje a že Setmana Tràgica bude jen izolovaným projevem nespokojenosti se společenskou situací. Poslední zbytky odporu vojáci likvidují v poslední červencový den roku 1909 - až do posledních chvil ještě vzdoruje již zmiňovaná čtvrť Sant Andreu de Palomar a také čtvrť Horta. 2. srpna se všichni dělníci opět vrací do práce.
I když po sobě tento válečný týden zanechal velkou spoustu materiálních a kulturních škod, do smutných statistik bylo třeba zapsat také okolo 100 mrtvých a 500 zraněných, které si boje vyžádaly. Zcela nebo alespoň částečně lehlo popelem 112 budov, z toho přes 80 jich bylo církevních. Pro Barcelonu znamenal Tragický týden také řadu těžkých represí. V souvislosti s událostmi onoho týdne bylo zatčeno takřka 2 000 lidí, došlo k několika rozsudkům smrti, přičemž 5 jich bylo vykonáno (obzvlášť velkou mezinárodní odezvu v podobě demonstrací a pumových útoků před španělskými ambasádami měla především poprava známého anarchisty a učitele Francesca Ferrera i Guàrdii). Také došlo k zákazu odborů a zrušeny byly na čas i jiné nežli církevní školy. Takový byl tedy jeden z nejtragičtějších týdnů v barcelonské historii. Následky týdenního řádění byly patrny ještě dlouho.
Setmana Tràgica (česky: Tragický týden) byl výsledkem dlouhodobě neutěšené sociální situace v Katalánsku. Napětí mezi buržoazií a dělníky na počátku 20. století neustále stoupalo a právě v létě 1909 si místní proletariát našel konečně pořádnou rozbušku, která by mu umožnila ventilovat nakumulovanou zlost. Válka o Melillu, která vypukla v červenci onoho roku, znamenala i masivní povolávání vojenských záloh. S obzvláštní radostí potom španělské vojsko do jedné z mnoha zbytečných afrických válek povolávalo katalánské záložníky.
Ne všichni se však museli vydat vstříc nevyzpytatelné africké frontě - synové z buržoazních rodin se mohli bez potíží z onoho armádního závazku vykoupit. Stačilo zaplatit nějakých 6 000 reálů. Zatímco pro buržoazní synky (respektive jejich bohaté otce) toto nebyl problém, průměrný dělník by tehdy musel pracovat bez přestávky celé dva roky, aby částku mohl zaplatit. A tak nezbývalo, než odejít proti své vůli do války. Očividná sociální nespravedlnost byla posléze ještě umocněna zprávou o smrti takřka tří stovek mužů z těchto převážně katalánských záloh jen pár dní po začátku války. Bylo načase se ozvat...
26. července 1909 tedy v Barceloně vypukla stávka. Ostré protesty vykrystalizovaly především v okrajových městských čtvrtích, v nichž se tehdy koncentrovala většina průmyslových závodů. Těžko říct, do jaké míry se mělo jednat o poklidnou stávku, každopádně dělnický protest brzy přerostl ve skutečný pouliční boj. Nekoordinované protesty rychle ovládly místní anarchistické buňky a taktéž barcelonské podsvětí se vehementně zapojilo do vášnivého ničení. V následujících dvou dnech se hněv dělnických mas obrací především proti církvi, kterou považují za hlavního spojence buržoazie. Po celé Barceloně jsou zapalovány církevní objekty (kostely a kláštery), znesvěcují se hroby i mrtvoly. K největším bojům dochází ve čtvrti Sant Andreu de Palomar, mimo Barcelonu je pak největším polem bleskové občanské války město Sabadell.
Od 29. července postupně intenzita bojůvek upadá a Barcelona navíc čelí "invazi" španělských vojenských oddílů, které celý konflikt nekompromisně ukončují. Nutno dodat, že bojové nadšení upadne u dělníků samotných, jelikož ti v tu chvíli již vědí, že je nikdo ve Španělsku nenásleduje a že Setmana Tràgica bude jen izolovaným projevem nespokojenosti se společenskou situací. Poslední zbytky odporu vojáci likvidují v poslední červencový den roku 1909 - až do posledních chvil ještě vzdoruje již zmiňovaná čtvrť Sant Andreu de Palomar a také čtvrť Horta. 2. srpna se všichni dělníci opět vrací do práce.
I když po sobě tento válečný týden zanechal velkou spoustu materiálních a kulturních škod, do smutných statistik bylo třeba zapsat také okolo 100 mrtvých a 500 zraněných, které si boje vyžádaly. Zcela nebo alespoň částečně lehlo popelem 112 budov, z toho přes 80 jich bylo církevních. Pro Barcelonu znamenal Tragický týden také řadu těžkých represí. V souvislosti s událostmi onoho týdne bylo zatčeno takřka 2 000 lidí, došlo k několika rozsudkům smrti, přičemž 5 jich bylo vykonáno (obzvlášť velkou mezinárodní odezvu v podobě demonstrací a pumových útoků před španělskými ambasádami měla především poprava známého anarchisty a učitele Francesca Ferrera i Guàrdii). Také došlo k zákazu odborů a zrušeny byly na čas i jiné nežli církevní školy. Takový byl tedy jeden z nejtragičtějších týdnů v barcelonské historii. Následky týdenního řádění byly patrny ještě dlouho.
.jpg) |
| Tragický týden v Barceloně (1909) - všude kouř ze zapálených či dohořívajících církevních objektů. (Foto: wikipedia.org.) |
Žádné komentáře:
Okomentovat