GAUDÍ: Casa Batlló

Casa Batlló je pro mnohé symbolem vrcholu Gaudího tvorby, alespoň co se obytných domů týče. Stavba s číslem popisným 43 na ulici Passeig de Gràcia byla ve své době jedním z největších rozmarů barcelonské buržoazie a zároveň silně kontroverzní stavbou, jak ostatně bylo u Gaudího zvykem. Přesto ale v některých aspektech toto dílo tvoří výjimku v architektově tvorbě. Na následujících řádcích se zaměříme především na více než stoletou historii Casa Batlló.

  

Střecha Casa Batlló 
(Foto: R. Zerbst - Gaudí)

Budova, často přezdívaná "Dům kostí" (podle architektonických prvků galerie v prvním patře) a tvořící nedílnou součást asi nejslavnějšího bloku v Eixamplu známého pod historickým názvem Manzana de la Discórdia, má především mnohem delší historii, než by se na první pohled mohlo zdát. Byla postavena již v letech 1875-1877 a jejím autorem byl architekt Emili Sala Cortés, jeden z mnoha Gaudího mistrů. V té době sice již mladý Gaudí pozvolna dokončoval svá studia a získával praxi v dílnách mnoha významných architektů té doby, nemáme však zprávy o tom, že by se nějak podílel na původním domě Casa Batlló, který se tak ostatně tehdy ještě ani nejmenoval. Na takovou zakázku bude muset ještě takřka 30 let počkat...

V roce 1903 dům koupil průmyslník Josep Batlló i Casanovas, aby zde založil své rodinné sídlo. Batlló byl majitelem několika textilních továren a byl v té době již dvacet let ženatý s paní Amàlií Godó Belaunzarán, dcerou zakladatele vlivného deníku La Vanguardia a tím pádem i členkou významné katalánské šlechtické rodiny. Je tedy jasné, že toto manželství po finanční stránce skutečně nestrádalo. A právě proto si mohlo dovolit služby tehdy již věhlasného architekta, jenž mezitím pracoval na mnoha svých nejdůležitějších projektech (Sagrada Família, Park Güell, Bellesguard). Práce na Casa Batlló v letech 1904-1906 tedy pro Gaudího znamenaly netradiční situaci - bylo to poprvé, co při stavbě obytného domu pracoval s již postavenou budovou. Zatímco v ostatních případech navrhoval své domy od samotných základů, Casa Batlló už existovala a Gaudí byl pověřen "pouze" její rekonstrukcí. Na druhou stranu je pravdou, že Gaudího rekonstrukce byla tak důkladná, že ve své podstatě opět vytvořil zcela nové dílo.

Jak již také můžeme u Gaudího čekat, ani tady se stavba neobešla bez oplétaček s úřady, přičemž nejvíce úředníkům ležely v žaludku výrazné sloupy zasahující do chodníku více, než bylo povolené, a výška budovy. I když se to možná na první pohled nezdá, Casa Batlló se tyčí do výšky pěkných 32 metrů (o 11 víc, než měla původní stavba z roku 1875) a skládá se hned z 8 pater. Ačkoliv se tedy dostavělo již roku 1906, k úplné kolaudaci (udělení licence povolující pronájem bytů) došlo až roku 1912. Gaudí tehdy vytvořil skutečně originální dům, který neměl v Eixamplu obdoby. Josep Batlló byl svým novým sídlem tak nadšen, že ihned Gaudího doporučil svému kolegovi-průmyslníkovi Peremu Milà. Proto je dnes Gaudího stopa nejzřetelnější právě na ulici Passeig de Gràcia...

  

Interiér Casa Batlló (2013)

Josep Batlló a Amàlia Godó si pro sebe zabrali pis principal (hlavní byt) v prvním poschodí, pyšnící se úchvatnou galerií s výhledem na nejdůležitější bulvár v Eixamplu a prostornou terasou v zadním traktu domu. V ostatních patrech žili mimo jiné rodinní příslušníci, řadu bytů rodina též pronajímala. Manželé si svého skvostného bydlení rozhodně dokázali užít. Oba zde prožili zbytek svého života - Josep Batlló zemřel roku 1934 a Amàlia Godó roku 1940. Dům zdědily jejich dcery Mercedes a Carmen, avšak o 14 let později se rozhodly Gaudího skvost prodat jedné pojišťovně. Ta si z Casa Batlló udělala své hlavní barcelonské sídlo a investovala určitou částku do nezbytných rekonstrukcí. 

Ani pojišťovákům však tento dům nesloužil věčně. V roce 1993 se stal po komplikovaných jednáních velkou investicí rodiny Bernatových (pokud si to trochu zjednodušíme, pořídili si tento dům za částku blížící se dnešním 22 milionům €), kteří vlastní známou značku Chupa Chups. Díky nim došlo k důležité restauraci objektu, i když v konečném důsledku rodinu Bernatových tato rekonstrukce nestála takřka nic - veškeré investice totiž brzy dokázali získat zpět.

Většina domů svým majitelům něco vydělává díky pronájmům bytových či obchodních prostor. Když ovšem vlastníte památku UNESCO, existuje mnohem spolehlivější a neskutečně výdělečnější způsob využití dané budovy. A přesně tak dnes funguje i Casa Batlló. Již od roku 1995 současní majitelé (Bernatovi) nabízejí části domu k pronájmu na různé akce a od roku 2002 se Gaudího skvost otevřel i široké veřejnosti. Od té doby se Casa Batlló stala jednou z nejnavštěvovanějších barcelonských památek. A to i přes nechutně vysoké vstupné. I když je pravdou, že Casa Batlló je vskutku nádhernou ukázkou Gaudího architektury, zvenku i zevnitř, je otázkou, jestli skutečně návštěva této památky není krapet nadhodnocená. Jasně, nabídka - poptávka, ale i tak. Koneckonců, můžeme si zkusit spočítat, jak krásně by člověku vyřešilo život vlastnictví podobného domu.

Podle dostupných informací navštívilo například v roce 2011 Casa Batlló 600 000 návštěvníků. Vzhledem k rostoucí popularitě Barcelony jako turistické destinace se dá očekávat, že tato čísla v dalších letech budou růst, nicméně počítejme se zhruba 500 000 platících návštěvníků ročně. Vstupenky se letos šplhají již přes 20 € pro dospělé a dosahují takřka 17 € pro skupiny, seniory a studenty. I když máme sem tam nějakou tu slevovou akci, vychází nám: 500 000x17 = 8 500 000 €. K tomu je potřeba připočíst zhruba další milion eur z pronájmů sálů a dalších částí domu a pokladny se nezastaví ani v prodejně předražených suvenýrů. Čistě teoreticky řekněme, že každý pátý návštěvník utratí za suvenýry třeba 10 € a ostatní 4 neutratí nic (ale jistě to bude krapet veselejší pro provozovatele souvenir shopu) = další milion eur za jediný rok. Takže s hodně velkou rezervou směrem nahoru se obrat Casa Batlló bude držet okolo nějakých 10 500 000 € ročně, tedy zhruba 263 000 000 (!) Kč ročně... Určitě musí živit pár brigádníků, platit energie a pár milionů sem tam vrazit do oprav, ale i tak - mít nemovitost, která každý rok vygeneruje takový přísun peněz, musí být jednoznačně zlatý důl.

A to je bohužel to, co i přes veškerou krásu světa, kterou Gaudí do této stavby promítl, pověst Casa Batlló trošku kazí. Zatímco při návštěvě baziliky Sagrada Família vytáhnete z peněženky podobnou částku, její valná většina jde na pokračování stavby samotné. Pokud tedy slavný Gaudího chrám navštívíte víckrát, hrdě si můžete říct: "Jo, jedna z těch cihel je moje." U domu na adrese Passeig de Gràcia, 43, je tomu ale docela jinak...

Casa Batlló - 80. léta (Foto: R. Zerbst - Gaudí)

Oficiální stránky Casa Batlló zde.

GAUDÍ: Park Güell

Gaudího největší a nejambicióznější projekt. Ačkoliv nakonec skončil fiaskem, i tak se proměnil v pravděpodobně tu nejoblíbenější architektovu památku. Park Güell - krásná, zelená a klidná oáza uprostřed rušného velkoměsta; místo s nádhernými výhledy na moře a na Barcelonu; místo zasvěcené odpočinku, sportu i lásce. A občas také exkluzivní hotel pod širým nebem. To všechno jsou jen některé z bezpočtu tváří jedné z velkých barcelonských dominant - Parku Güell.

Výhledy z Park Güell...

HISTORIE
Jak již napovídá samotný název parku, za projektem stál opět Gaudího přítel Eusebi Güell. Ten získal rozsáhlé pozemky na kopci Turó del Carmel (známý také jako La Muntanya Pelada) kolem roku 1899. Od té doby v mysli bohatého katalánského podnikatele začal vznikat velkolepý a velice ambiciózní projekt jakéhosi zahradního města. Güell se totiž na svých cestách do zahraničí inspiroval především v tehdejší anglické módě vytváření rozsáhlých rezidenčních parků, které měly být protiváhou tehdejší silné industrializace. Anglická inspirace je patrná i na originálním názvu u slova "park" s písmenem K (katalánsky by to totiž bylo "parc"; španělsky "parque").

Güellovým záměrem, kterýžto měl být naplněn právě Gaudím, bylo vytvoření takového parku i pro barcelonskou finanční elitu. Celkem byl pozemek rozdělen na 60 trojúhelníkových stavebních parcel, z nichž každá měla rozlohu okolo 1200 - 1400 m2. Tyto parcely si vzájemně nikterak nepřekážely, jelikož Gaudí plně využil srázovitého terénu, který mu hora nabízela. Všechny postavené domy tak měly mít krásný a ničím nerušený výhled na Barcelonu a dostatek slunečního světla po celý den. Domy samotné navíc neměly působit nikterak velkolepě - z oněch 1200 m2 zhruba jen pětina byla vyčleněná pro výstavbu, zbytek plochy měly tvořit zahrady.

Projekt Parku Güell byl skutečně tím nejambicióznějším v Gaudího kariéře hned z několika důvodů. Nešlo jen o vytvoření jakéhosi sídliště pro bohaté na ploše nějakých 17 hektarů (což ostatně nakonec nevyšlo), velkou výzvou se pro slavného architekta stal i samotný terén budoucího parku. Jak totiž napovídá přezdívka onoho barcelonského kopce - La Muntanya Pelada - mnoho vegetace tu tehdy nebylo. Vlastně takřka žádná. Šlo o holý kamenitý kopec, kde kvůli nedostatku vody rostlo jen pár trsů toho nejodolnějšího plevele. Na stavbu domů možná slušné místo, ale na vytvoření krásného zeleného parku? Právě v tomto ohledu Gaudí dokázal svou genialitu i ve smyslu praktickém.

Park Güell (1915) - (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona)

Celkově se tvorba parku protáhla na 14 let (1900-1914), přeci jen šlo o období politické a společenské nestability, takže práci zdržovaly časté nepokoje. Stavba začala v listopadu 1900 a během prvních tří let byla vybudována zeď společně se vstupní bránou se dvěma známými pohádkovými pavilony. Mimo to došlo též k vytvoření tunelů a viaduktů, monumentálního schodiště a kanalizace. V dalších letech byly postaveny jediné dva domy (Casa Trias a Casa-Museu Gaudí). V letech 1908-1909 známá sloupová síň (Sala Hipòstila) a mezi roky 1907-1913 slavná zvlněná lavička a centrální náměstí, které jsou dodnes asi těmi nejoblíbenějšími místy všech návštěvníků parku. Veškeré další práce ukončilo v roce 1914 vypuknutí I. světové války.

V té době však již také bylo jasné, že po komerční stránce se z projektu stal jeden velký propadák. Z plánovaných 60 staveb nakonec vznikly pouze dvě. Důvodů, proč barcelonská buržoazie pohrdla ideou zahradního města, bylo v té době hned několik - od vysoké ceny přes společenské nepokoje až tehdejší odklon barcelonských elit od v parku silně akcentovaného katalanismu. Z hlediska dějin architektury je to velká škoda, protože i dnes by Gaudího zahradní město bylo stále ještě stavbou budoucnosti. Šťastně to však dopadlo pro všechny ostatní. Güell s Gaudím zanechali příštím generacím krásné odpočinkové místo... pro všechny. Po smrti Eusebiho Güella park v roce 1922 odkoupila barcelonská radnice a dne 26. dubna 1926 ho otevřela veřejnosti.

  

Trencadís - detail lavičky v Parku Güell

ZONA MONUMENTAL

ZELEŇ A VIADUKTY

  

Trencadís - detail lavičky v Parku Güell

I když asi každý návštěvník parku očekává a bere za samozřejmé, že půjde o místo plné zeleně, přeci jen se hodí na rostliny v Parku Güell upozornit. Jak již bylo řečeno, Gaudí park začal budovat na kamenité louce. Z té teprve musel udělat zelenou. Prakticky celý areál tvořila jedna velká pustina, katalánský architekt proto musel pečlivě vybrat i vhodné druhy stromků, keřů a další vegetace. V parku nalezneme mnoho rozličných druhů stromů (borovice, rohovník, eukalypt, fíkovník, mandloň, makchie, několik druhů dubu, agáve, magnólie...). 

To vše v dokonalé harmonii s kamennými viadukty a tunely, které Gaudí nechal vybudovat kvůli nerovnostem terénu - jak jinak, žádné zarovnávání či bourání svahů, naopak: přizpůsobení se přírodě, toť Gaudího tolik oceňovaný styl. Mimochodem, podobné prvky nalezneme i u jiného architektova parku - souběžně s pracemi na Park Güell Gaudí projektoval i zahrady Jardins Artigas v lokalitě La Pobla de Lillet a stejný zdroj inspirace je na první pohled patrný. Ačkoliv tedy řada návštěvníků parku oceňuje především monumentální stavby, za pozornost stojí i ona "banální" vegetace, která je spolu se systémem zavlažování jednou z nejdůležitějších předností celého areálu.

SCHODIŠTĚ A VSTUPNÍ PAVILONY
Ihned po vstupu hlavní branou areálu (z ulice carrer d'Olot) návštěvníky zaujmou pohádkově vypadající domečky, o nichž se rozepisujeme níže. Za zmínku však stojí i další dva méně viditelné prvky - mříž ve tvaru listů palmy žumary nízké, o které již byla řeč v souvislosti s Casa Vicens, a dále také klasické keramické obložení obvodových zdí. Tyto zdi byly postaveny z nepříliš kvalitního materiálu (šetřilo se i tehdy), avšak právě ono zakončení úlomky z kachlíků zeď chrání před vodou, která by ji brzy zcela rozložila. Následuje monumentální schodiště, kterému vévodí krásná barevná socha jakési ještěrky, která byla nejčastěji překřtěna na draka a stala se záhy hlavním symbolem parku. V ústřední části schodiště jsou též umístěny fontány, jež reprezentují dvě historické části Katalánska (Principat de Catalunya a Catalunya Nord).

SALA HIPÒSTILA (SALA DE LES CENT COLUMNES)
Na vrcholku schodiště se tyčí Sala Hipòstila, zvláštní přístřešek, který i přes množství sloupů (nebo možná právě kvůli nim) působí skoro jako nějaký rozlehlý dóm. 86 sloupů drží velkou část horního náměstí. Sloupy však mají i jinou praktickou funkci. Jelikož celý areál vždy trpěl nedostatkem vody, Gaudí zde dokázal vytvořit velkou zásobárnu zachytávající dešťovou vodu. Když se totiž vydáte na ono náměstíčko, zjistíte záhy, že není vydlážděné, takže když prší, propouští vodu, která je pak nasměřována do potrubí vedoucího vnitřkem některých z oněch 86 sloupů. Takto je dešťová voda přiváděna do velkého zásobníku, jenž se ukrývá za sochou draka, a odtud rozváděna dále, případně slouží k zásobám pro zavlažování v extrémně suchých dnech. Jinými slovy, Gaudí byl nejen umělec, nýbrž také skutečně prakticky myslící architekt. Za zmínku ještě stojí zdánlivá nesrovnalost - tento prostor se sice jmenuje "Sál sta sloupů", avšak je jich pouze 86. Je to z toho důvodu, že některé sloupy Gaudí vynechal a na jejich místě se ve stropní části skví nádherné mozaiky vytvořené jedním z jeho nejnadanějších spolupracovníků, Josepem Mariou Jujolem. Toto jméno si dobře zapamatujte, jelikož za chvíli bude hrát hlavní roli v jednom z nejčastějších omylů souvisejících právě s Parkem Güell...

CENTRÁLNÍ NÁMĚSTÍ
Oválné centrální náměstí má rozlohu okolo 3000 m2 a mělo být hlavním místem setkávání obyvatel zahradního města. Počítalo se také pořádáním různých kulturních akcí (koncerty, divadlo, apod.), což se vlastně i tak trochu splnilo. Mezi Gaudího a Güellovy plány možná patřila i nějaká forma trhů, která by se tu dala uskutečňovat - i to se částečně plní v dnešní době. Místní manteros vám tu nabídnou vše od plechovek studeného piva přes sluneční brýle až po kabelky. Jak jsme si již také řekli, náměstí není vydlážděné, takže občas působí značně prašným dojmem - zvlášť během letní vlny veder.

Co si ovšem každý s tímto náměstím neodmyslitelně spojí, jest dlouhá vlnitá lavička, která zároveň slouží jako přirozené "zábradlí" okolo části náměstíčka. Je dlouhá 110 metrů a sedí se na ní zkrátka božsky. Aby také ne. Kromě úchvatných výhledů na katalánskou metropoli nabízí skutečně dokonalé pohodlí. Má totiž dokonale ergonomický tvar. Povídá se, že při jejím návrhu Gaudí nechal jednoho nahého muže usednout do sádry, aby tak z odlitku dokázal vyčarovat perfektní tvar pro to nejpohodlnější sezení. Až se tedy příště opět uvelebíte na této exkluzivní lavičce, uvědomte si, že Gaudí myslel skutečně na všechno. 

Avšak pozor. Ne všechny zásluhy je třeba přisuzovat jen Gaudímu samotnému. Více než pohodlné sezení většinu návštěvníků Parku Güell zaujmou nádherné mozaiky vytvořené z keramických úlomků (tzv. trencadís - jedna ze speciálních architektonických technik katalánského modernisme). Tyto úlomky na stometrové lavici vytváří bezpočet abstraktních obrazců, které si všichni turisté  (i pár starousedlíků) nadšeně fotí. A které se nikdy neokoukají. V tomto případě je potřeba říct, že tato výzdoba není dílem Gaudího, jak se mnozí mylně domnívají. Velkolepou keramickou podívanou má na svědomí již zmiňovaný Gaudího spolupracovník Josep Maria Jujol! Právě on byl tím největším expertem v oblasti tvorby těchto mozaiek. Z Parku Güell tak pomohl vytvořit vskutku kultovní místo. Pamatujte tedy: není to jen Gaudího lavička...

EL CALVARIO

Blokes Fantasma (2007)

Odsud je Barcelona vskutku jak na dlani. V jednom z vyvýšených míst parku je umístěna megalitická stavba se třemi kříži, při troše štěstí dosti viditelná z ostatních částí areálu. Původně tu měla stát kaple, ale kvůli komerčnímu neúspěchu projektu nakonec došlo jen na tento skromný megalitický monument. Na vrcholku tohoto megalitu se tyčí tři kříže, z nichž dva jsou menší (150 cm) a jeden poněkud vyčnívá (170 cm). Jeden z těchto křížů je navíc zvláštní svým tvarem, jenž připomíná spíš hrot šípu. 

Tento vrcholek skýtá skutečně jeden z nejlepších přírodních výhledů na Barcelonu; nepřehlédnutelným objektem je v tomto smyslu nejznámější barcelonský a jeden z nejznámějších světových squatů: Blokes Fantasma. Dále je krásně vidět kopec Montjuïc či Středozemní moře.

Drac

Casa-Museu Gaudí

Casa Trias

DOMY V PARKU GÜELL
Velkolepý projekt tedy nakonec skončil neúspěchem, a tak v parku dodnes zůstalo jen několik málo budov. Ihned při vstupu z ulice carrer d'Olot návštěvníci potkají dva pohádkově vypadající domy, překřtěné mnohými na šmoulí domečky. Větší třípatrový měl původně sloužit jako domek vrátného a dnes jde o jakousi technickou budovu a ústředí pro celý park. Druhý dům s nápadnou věžičkou, jež se tyčí do výše 29 metrů a je zakončená typickým Gaudího křížem, je dnes oficiálním souvenir shopem. Po průchodu mezi šmoulími domečky se návštěvníkům naskytne pohled na velkolepě působící a přitom docela malé schodiště. Nad ním se tyčí Sala Hipòstila známá také jako Sala de les Cent Columnes. A nalevo od tohoto sloupového sálu při pohledu od vstupní brány se nachází Casa Larrard. Tento dům jako jediný již stál i před stavbou Parku Güell. Během výstavby parku  prošel rekonstrukcí (samozřejmě pod výsostným dohledem Gaudího) a přestěhoval se do něj Eusebi Güell, jenž v Casa Larrard žil až do konce svého života v roce 1918. Dnes zde sídlí škola.

Jinak se v areálu parku nachází už jen dva domy. Dům Casa-Museu Gaudí i přes svou růžovou barvu tak trochu splývá s okolím parku. Nebo, lépe řečeno, do něj krásně zapadá. Byl postaven v letech 1903-1905 a měl se stát vzorovým domem. Za jeho návrhem stál asi nejoblíbenější Gaudího spolupracovník Francesc Berenguer, který však architektonická studia nedokončil, a proto se pod jeho projekty vždy podepisovali jiní architekti, v tomto případě přímo sám Antoni Gaudí. Komerční neúspěch celého projektu lze vlastně nejlépe ilustrovat přímo na Casa-Museu Gaudí - ani ten vzorový dům nikdo koupit nechtěl, a tak si ho odkoupil Gaudí sám. Žil v něm v letech 1906-1925, nejdříve se svým již velice nemocným otcem a se svou neteří, o které pečoval, od roku 1912 pak již zcela sám. Dům Gaudí opustil na sklonku roku 1925, jelikož už přeci jen měl svůj věk a každodenní docházení z parku až ke chrámu Sagrada Familia bylo docela náročnou záležitostí (nehledě na to, že Gaudí se v té době hodlal věnovat jen a pouze svému nedokončenému chrámu, proto se na posledních pár měsíců svého života zabydlel v dílnách Sagrada Familia). Po Gaudího smrti byl dům prodán a výtěžek věnován na stavbu chrámu. Novým majitelem se ještě v roce 1926 stal italský manželský pár Francesc Chiappo Arietti a Josefina Sala Barucchi. Této rodině dům patřil až do roku 1960, kdy ho odkoupila asociace Amigos de Gaudí. Od roku 1963 tak až dosud slouží jako muzeum věnované Gaudího památce. Naleznete v něm například řadu architektových osobních předmětů a také kusy nábytku z Gaudím vyprojektovaných domů.

Ačkoliv z hlediska našeho architekta je významnějším domem právě Casa-Museu Gaudí, snad každý návštěvník Parku Güell si všimne mnohem výraznějšího domu, jenž se tyčí ve vyšších patrech parku. Tento dům zaujme již z dálky především svou zářivě bílou barvou, jinak je však pro řadu návštěvníků parku záhadou. Další Gaudího dům? Rezidence nějakého zbohatlíka? Ani ne...

Casa Trias - krásná vila ve stylu eklekticismu, postavená roku 1905, je druhým z pouhých dvou domů postavených v Parku Güell. Jejím autorem byl katalánský architekt Juli Batllevell. Casa Trias je dodnes tak trochu tajemná, protože jde zároveň o jediný dům, který dosud funguje jako rodinná rezidence. Byl postaven pro rodinu barcelonského právníka Martího Triase a jeho potomci zde žijí dodnes. Jde tak o jedinou stavbu v parku, která slouží svému původnímu účelu a je pro turisty poměrně neznámá.


PARK GÜELL DNES
To vše tedy můžete nalézt při procházce po Parku Güell, jednoznačně nejambicióznějším projektu Antoni Gaudího (Sagrada Familia promine). Z původně zahradního městečka se stal nádherný park sloužící všem obyvatelům i návštěvníkům Barcelony. Je libo stín, klidný kout pro rozjímání či projevy lásky? Chcete zmizet před ruchem velkoměsta, v klidu si přečíst knížku, sportovat, koukat na kytičky či se jen tak posadit na lavičku a pozorovat život? Nebo radši krásný rozhled na Barcelonu? To vše a mnohem víc je Park Güell dnes...

Je také již dlouhá léta znám coby ten nejlevnější a nejexkluzivnější barcelonský hostel pod širým nebem. Batůžkáři z celého světa tu spávají v místních keřících či kaktusových hájích. Park Güell je také místem zamilovaných. Jestli vás již omrzel ten trapný zvyk se zámky s vyrytými iniciálami rozšířený dnes po celé Evropě, v barcelonském Parku Güell můžete připomínku své lásky celému světu zanechal na jednom z tisíců kaktusů... Vlastně, nemělo by se to a ten kaktus to bolí, ale když je to (skutečně do kaktusu) psaná tradice...co se dá dělat. Je přeci pěkné se po letech do Barcelony vrátit a vydat se ke svému kaktusu, ke svému srdíčku se jmény dvou zamilovaných lidí. Kolik z těch srdcí zde bylo vyryto zbytečně? A ke kolika se lidé pravidelně vracejí?

Mimo to všechno je dnes Park Güell taktéž památkou UNESCO (již od roku 1984). Jak již bylo uvedeno výše, park je od roku 1922 ve vlastnictví města Barcelona, přičemž od roku 1926 funguje jako park veřejný. To se však v roce 2013 s příchodem nového vedení distriktu Gràcia změnilo. Velká část je sice i nadále veřejně přístupná, tzv. monumentální zóna (tedy centrální náměstí, Sala Hipòstila apod.) je však nyní zpoplatněna. Základní vstupné přijde na 7 €. Barcelonští radní tím vlastně dosáhli svých cílů, jelikož návštěvnost dané části parku dramaticky klesla z odhadovaných 9 milionů na pouhých 2,3 milionů návštěvníků za rok. Pro obyvatele Barcelony je vstup do monumentální zóny i nadále zadarmo, avšak občas je kvůli tomu potřeba podstoupit nehezké byrokratické martyrium. 

Park Güell naleznete v barcelonském distriktu Gràcia. Nejblíže mu jsou zastávky metra L3 Lesseps a Vallcarca, z nichž je pak poměrně dobré značení, které vás dovede k vytouženému cíli. Další možností je nechat se dovézt autobusem č. 24 až k jednomu z bočních vstupů do parku (carretera del Carmel). Po parku se navíc můžete krásně projít i virtuálně - Google Maps.

GAUDÍ: Bellesguard

  

Bellesguard, 2013
(Foto: Martina Vaculíková ©2013)

Torre de Bellesguard nebo také Casa Figueras, oficiální název stavby, je už poslední ze série těch méně známých Gaudího barcelonských staveb. U Bellesguardu je tato neznalost ještě umocněná tím, že jde prakticky o jedinou Gaudího budovu, která není příliš vidět ani zvenčí. Natož pak zevnitř...

Ačkoliv Gaudí na této soukromé zakázce pracoval v letech 1900 - 1909, Bellesguard samotný má mnohem delší historii. O ní nám něco napovídá i název ("bell esguard" = "krásná vyhlídka"). A je to tak, dům se nachází na úpatí pohoří Collserola, v takzvané zona alta de Barcelona a je odtud krásný výhled na moře i na Barcelonu. To bude asi také jeden z důvodů, proč si v těchto místech v roce 1408 nechal poslední skutečně katalánský král Martín l'Humà postavit letní sídlo. Díky tomu zde docházelo i k důležitým historickým událostem. Martí l'Humà totiž v roce 1409 přišel i o posledního ze čtyř synů - tedy o následníka trůnu, proto se urychleně musel postarat o to, aby po sobě zanechal nového dědice. Právě letní královské sídlo Bellesguard bylo v září 1409 svědkem svatby posledního katalánského krále s Margaridou de Prades. A neoddával je nikdo menší než tehdejší avignonský vzdoropapež Benedikt XIII. Král se však vytouženého dědice ani přes tuto snahu nedočkal, jelikož jen několik měsíců po svatbě, v květnu 1410, zemřel. A to byla následně jedna z příčin současného vztahu Španělsko - Katalánsko (ale o tom jindy).

Po smrti Martího l'Humà palác Bellesguard postupně chátral, až z něj na konci 19. století zbyly jen ruiny. V roce 1900 se na těchto pozemcích rozhodla rozhodla Maria Sagués i Molins postavit rodinnou rezidenci, jejíž projekt byl svěřen tehdy již velice známému Gaudímu. Ten se rozhodl plně využít historické atmosféry místa, proto dnes Casa Figueras skutečně připomíná jakýsi zvláštní středověký hrad. Gaudí se navíc rozhodl zachovat v areálu zříceniny venkovského paláce a zbytky věží či hradeb, které dům samotný obklopují. Bellesguard tak vlastně dodnes zůstává jakousi uzavřenou středověkou tvrzí  uprostřed moderního města.

  

Bellesguard, 2013
(Foto: Martina Vaculíková ©2013)

To je ostatně ten hlavní důvod, proč je Bellesguard tak obtížně přístupný. Dům se nachází uprostřed poměrně velkého areálu obehnaného zdmi (často i zbytky masivních hradeb) a plného košatých stromů. Polohu domu tak zdálky prozrazuje pouze vysoká štíhlá věž zakončená typickým Gaudího křížem. Dům je dnes stále v soukromém vlastnictví, takže vstup na pozemek areálu je záležitostí trochu komplikovanou. Občas je prý zahrada otevřená, a tak mohou vzniknout například tyto krásné fotografie. Nicméně vždy takové štěstí asi mít nebudete. Na druhou stranu, již několik let existuje možnost, jak se dostat i dovnitř. Můžeme za ni poděkovat majitelce, paní Amelii Roche, která spolupracuje s barcelonským projektem Cases Singulars. Ten zprostředkovává exkluzivní návštěvy jinak běžně nepřístupných (soukromých) objektů v určitých konkrétních datech a po předchozí rezervaci. 

Gaudí na tomto domě nepracoval sám, kompletně ho dokončil až v roce 1916 jeho spolupracovník Domènec Sugrañes. Ten je mimo jiné autorem nádherné mozaiky dvou laviček u vstupních dveří. Jinak si dům zvenčí zachovává svůj poněkud ponurý středověký ráz - barevné výstřelky ani obzvlášť kulaté tvary tu nehledejte. Zkrátka střízlivější neogotika jako vyšitá. Interiéry domu jsou však pravým opakem. Díky množství oken je dům plný přirozeného světla, které navíc podtrhují barevné vnitřní dekorace. Jako obvykle jde zkrátka o zcela mimořádný umělecký počin, jen tentokrát ještě lépe schovaný před zraky turistů. Zkusit štěstí a vydat se zahlédnout alespoň kousek Bellesguardu na vlastní oči můžete i vy. Stačí zavítat do neprobádaných končin distriktu Sarrià-Sant Gervasi, ulice carrer de Bellesguard, číslo 16-20. Ne, metro tam nejezdí, nejblíže k domu je stanice vlaků FGC L7 Av. Tibidabo. Mnohem pohodlnější ale komplikovanější možností je pak autobus 123. Více fotografií celého areálu Bellesguardu zde.

Netradiční pohled na Bellesguard, 2014
(Foto: Facebook Torre Bellesguard)

!!! AKTUALIZACE 12/2013:
Od září 2013 se i Bellesguard zařadil mezi barcelonská turistická lákadla. Díky dohodě s majiteli domu se do této krásné stavby můžete podívat i vy. Nejde o tak masovou záležitost jako v případě Casa Batlló či Casa Milà - na prohlídku zahrady (5-7€ ) či zahrady + interiéru (12-16€) se musíte předem zaregistrovat a počet volných míst je vždy poněkud limitován. Každopádně to, co pro celé generace bylo nemyslitelné, je nyní skutečností. I Bellesguard lze při výletu do Barcelony navštívit. Více informací na následujících odkazech:

1)  On-line vstupenky

2)  Torre Bellesguard - Facebook

3)  Torre Bellesguard - Oficiální WWW

Interiér Bellesguardu (Foto: R. Zerbst - Gaudí)

GAUDÍ: Casa Calvet

  

Casa Calvet (Foto: R. Zerbst - Gaudí)

Casa Calvet patří k těm největším a přesto i těm nejméně známým Gaudího stavbám. Přeci jen jde opět o velice střízlivou ukázku architektova umění. Prakticky všechny publikace či internetové stránky, které o Casa Calvet píší, vždy k tomuto domu připojí větičku: "Jedná se Gaudího nejkonvenčnější budovu." Pojďme se tedy na tento počin podívat blíže.

Casa Calvet byla vystavěna v letech 1898 - 1890 pro rodinu jednoho z tehdejších barcelonských podnikatelů v textilním průmyslu. To ostatně také ovlivnilo projekt, jelikož tentokrát nemělo jít tak úplně o klasickou rodinnou rezidenci - budova měla sloužit k bydlení i pracovním záležitostem. Přízemí a suterén byl navržen pro potřeby kanceláří, dílen a skladů firmy, zatímco první až čtvrté patro patří výhradně bytům. Tím nejluxusnějším je hned ten v prvním patře; je také jediný, jemuž na čelní straně domu náleží prosklená galerie. I když oproti jiným Gaudího stavbám dům na první pohled nezaujme žádným skutečně výrazným dekorativním prvkem, je i tato fasáda plná malých avšak důmyslných symbolů. Mezi ty nejzmiňovanější patří kupříkladu hlavy tří mučedníků  (Sant Pere Màrtir, Sant Genís d'Arle, Sant Genís de Roma) shlížející ze štítů Casa Calvet, dále dekorace v podobě hub na fasádě v prvním patře (majitel byl vášnivý houbař) nebo třeba klepadlo vchodových dveří v podobně zamačkávané štěnice. Jako pro mnoho jiných domů na zakázku i pro Casa Calvet Gaudí navrhl exkluzivní nábytek.

Tato stavba také paradoxně často slouží ke zdůraznění Gaudího architektonického rebelství. Ačkoliv tento dům skutečně asi bude oním nejkonvenčnějším v Gaudího kariéře, ani tak se docela nevyhnul problémům s místními vyhláškami. V tomto případě šlo o přesáhnutí tehdy povolené stavební výšky (což je ve srovnání s prohřešky u jiných budov zcela zanedbatelná rebélie... ). Přitom ony vrchní štíty, které celý problém způsobily, skutečně nemají jinou než dekorativní úlohu. Ještě více to platí o dvou křížích na samém vrcholku těchto štítů. I přes počáteční protesty úředníků si Gaudí prosadil svou, a právě vrcholek budovy je tak dnes asi tím "nejkontroverznějším" a nejvíce zájmu budícím prvkem jinak na barcelonské poměry tuctově vypadající stavby.

Je ostatně dalším velkým paradoxem, že Casa Calvet je jedinou stavbou, za kterou se Gaudímu dostalo od Barcelony oficiálního uznání ještě během architektova života. V roce 1900 totiž čerstvá novostavba zvítězila v tehdy prvním ročníku soutěže o nejlepší barcelonskou stavbu roku Concurs anual d'edificis artístics. Je sice hezké, že Gaudí zvítězil hned v prvním ročníku této soutěže, nicméně bylo to také jeho jediné ocenění (a to měl ještě navrhnout stavby jako Casa Batlló či Casa Milà). Bude to tedy nejspíš ono přehnané rebelství při navrhování svých staveb, které mu sice během života nepřineslo žádné další oficiální uznání v podobě soutěžního ocenění, avšak zároveň z něj vytvořilo nesmrtelnou legendu.

Dnes Casa Calvet patří mezi ty spíše opomíjená Gaudího barcelonská díla. Může za to v podstatě jediná skutečnost - umístění na ulici carrer de Casp. Jde o to, že již tehdy na konci 19. století šlo o místo hustě zastavěné, navíc o elegantní čtvrť Eixample. Už to samo Gaudího limitovalo právě v otázce rozpustilosti (kterou si musel odpustit - i když u dalších domů již i toto tabu padlo). Tak tedy vznikl dům s velice konvenční (v řeči odborníků eufemismus pro "nudnou") fasádou. Ulice samotná je sice dosti v centru Barcelony, avšak přeci jen stranou hlavních živých bulvárů. To všechno jsou faktory, které silně ovlivňují skutečnost, že jen málokdo se vydá toto Gaudího dílo obdivovat.

Vy tuto možnost samozřejmě máte: Casa Calvet se nachází na adrese carrer de Casp, číslo 48; tato ulice se kříží s Passeig de Gràcia jen kousíček od Plaça Catalunya. Necelých 500 metrů a jste tam.  Ještě blíž je to pak ze stanice metra L1 Urquinaona. Dům samotný je stále v soukromém vlastnictví, takže na nějaké prohlídky zapomeňte. Existuje však možnost, jak si vychutnat alespoň část prostor domu - v přízemí dnes funguje Restaurant Casa Calvet. Jen škoda, že denní menu tu vyjde skoro na 1000 Kč a nějaké to vytříbenější degustační menu i na dvojnásobek - za osobu samozřejmě. Více detailních foto naleznete zde.

Interiér Casa Calvet (Foto: R. Zerbst - Gaudí)

GAUDÍ: Portal Miralles a další barcelonské drobnosti

Ačkoliv se Gaudí v Barceloně proslavil především svými domy, v katalánské metropoli dodnes nalezneme mnoho dalších drobností vzniklých z návrhů geniálního architekta. Často jde o drobné restaurační či dekorační práce, o nichž už dnes jen málokdo ví. Bez nich by však procházka po Gaudího Barceloně nebyla úplná...

PORTAL MIRALLES

Asi ta největší "drobnost"; k návštěvě na adrese Passeig de Manuel Girona, číslo 55. Jde o vstupní bránu a zeď ohraničující pozemek, který vlastnil průmyslník a Gaudího přítel Hermenegild Miralles. Gaudí se měl postarat právě o tyto vstupní prvky, avšak rezidenci, jež měla na pozemku stát, dostal za úkol navrhnout tehdy začínající architekt Domènec Sugrañes. Portal Miralles byl postaven v roce 1901 a lze v něm spatřit prvky typické pro Gaudího v daném tvůrčím období (viz podoba s Casa Calvet). 

Od roku 1968 Portal Miralles tvoří jakousi vstupní bránu do areálu urbanistického komplexu známého pod názvem Les Cotxeres (Vozovna - v těchto místech dřív byla vozovna tramvají). V roce 1999 prošla stavba kompletní rekonstrukcí, přičemž tou největší novinkou byla instalace Gaudího bronzové sochy v životní velikosti, kterou vytvořil katalánský sochař Joaquim Camps.

Portal Miralles (2013)

PARC DE LA CIUTADELLA

  

Pouliční osvětlení na
Plaça Reial (1879)
(Foto: wikipedia.org)

Tento velký barcelonský park se v roce 1888 stal hlavním dějištěm Světové výstavy. Dodnes je pěknou přehlídkou barcelonského modernisme. Jedním z hlavních architektů, kteří se na výstavbě parku podíleli, byl Josep Fontserè i Mestre. Ten pro park mimo jiné vytvořil v letech 1875 - 1881 velkou fontánu s kaskádou. A právě tomuto architektovi byl za svých studií k ruce mladý Antoni Gaudí - jeho dílem jsou pravděpodobně některé dekorace a skalní motivy zmíněné kaskády. Podílel se též na tvorbě vstupní brány do celého areálu parku. Stejně tak je pravděpodobná Gaudího spolupráce na některých dekorativních prvcích při stavbě trhu Mercat del Born.

PLAÇA REIAL

V roce 1879 s čerstvým titulem v kapse dostal Gaudí zakázku na vytvoření několika pouličních lamp pro náměstí Plaça Reial v barcelonské Gotické čtvrti. Gaudí navrhl hned dva typy lamp, přičemž na Plaça Reial byly nakonec umístěny dvě typu, jenž vidíte na obrázku (zakončení helmicí římského boha Merkura). Další jsou pak umístěny na náměstí Pla de Palau o kousek dál.

Drobných děl z pera geniálního katalánského architekta bylo po Barceloně samozřejmě víc, avšak velká řada z nich se do dnešních časů již nedochovala. Gaudí nosil v hlavě také celou řadu projektů, k nimž existují návrhy, k jejichž realizaci však nikdy nedošlo. Asi ten nejkompletnější seznam slavných, méně slavných či nerealizovaných projektů naleznete zde.

GAUDÍ: Col·legi de les Teresianes

Col·legi de les Teresianes je velice specifickou stavbou. Vzhledem ke Gaudího stylu jde o velice strohou budovu, která však i přesto již z dálky budí zájem. Pro katalánského architekta je to zároveň solidní výzva. Snad ještě nikdy se při svých stavbách nemusel obejít s tak miniaturním rozpočtem.

Zakázku na vybudování školy a kláštera pro řád svaté Terezie dostal Gaudí na konci 80. let 19. století na popud samotného zakladatele řádu Enrica d'Ossó i Cervelló (roku 1993 prohlášeného za svatého). Tereziánský komplex měl původně vzniknout z návrhu barcelonského architekta Joana Baptisty Ponse, avšak po roce byl projekt svěřen Gaudímu, jenž tak při stavbě čelil dvěma zásadním komplikacím: 1) stavba již měla vybudované základy a jasně daný půdorys, takže Gaudí musel své plány této skutečnosti přizpůsobit; 2) hlavní podmínkou řádu byla "šetrnost" v otázce peněz, tedy žádné bezedné toky peněz, na jaké byl zvyklý například u projektů svého přítele Güella.

Katalánský architekt se s oběma komplikacemi nakonec zdařile vypořádal, a tak v letech 1888 - 1889 vytvořil tehdy ještě na mimobarcelonském území prostou, lacinou a přesto docela velkolepou stavbu. Kvůli velice malému rozpočtu mohl Gaudí pracovat pouze s cihlami a podobným nejlevnějším materiálem - o případných okázalých a nádherně barevných dekoracích si mohl nechat jen zdát - nicméně ani v takovém případě se nenechal odradit, jak si ostatně lze všimnout při pohledu na množství dekorativních obrazců vytvořených jen z cihel. Kromě zajímavých technologických postupů a inspirace v gotice si Gaudí při stavbě přece jen neodpustil ani některé ze svých parádiček - například spirálovitě zatočené cihlové sloupy, což je zvláštní prvek, který pak dosáhne většího využití při stavbě chrámu Sagrada Familia. Fasáda domu skrývá mnoho více či méně patrných náboženských odkazů směřovaných především k odkazu svaté Terezie.

Budovu Col·legi de les Teresianes dnes naleznete na adrese: carrer Ganduxer, číslo 85-105. Distrikt Sarrià - Sant Gervasi, čtvrť Les Tres Torres, stejnojmenná stanice vlaků FGC. Stále také slouží svému účelu - nachází se v ní škola, která ještě do konce minulého století byla určená výhradně pro dívky, nicméně dnes již funguje jako smíšená pro chlapce i dívky. To je ostatně také jeden z důvodů, proč tato budova není příliš přístupná veřejnosti. Na rozdíl od většiny ostatních Gaudího staveb totiž tato stále slouží svému primárnímu účelu, a nestihla se tak ještě stát muzeem.  To je jeden z hlavních důvodů skutečnosti, že tato stavba nebývá příliš často součástí gaudíovských itinerářů cestovních agentur a kanceláří. Patří zkrátka mezi ty tajemnější a méně známé Gaudího památky v katalánské metropoli, avšak o to lákavější k poznání.

Col·legi de les Teresianes (2011)
Pohled z carrer Ganduxer.

Col·legi de les Teresianes (2011)
Pohled z carrer d'Alacant.

Spoustu krásných detailních fotografií Col·legi de les Teresianes najdete ještě zde.

GAUDÍ: Palau Güell

  

Palau Güell (2011)

Palau Güell je skutečným přelomem v Gaudího tvorbě. Právě tento dům koncipovaný jako hlavní rezidence Eusebiho Güella stál u zrodu Gaudího slávy. Na rozdíl od předchozích staveb totiž vznikl v samotném barcelonském centru, jen pár kroků ze slavné Rambly. Kromě mediální slávy byl tento palác přerodem také ve smyslu architektonickém - Gaudí zde poprvé používá některé typické prvky, které mu později zajistí nesmrtelnost u jeho nejslavnějších staveb (Casa Batlló, Casa Milà, Sagrada Familia).

Abychom správně pochopili základní charakteristiky této stavby, je potřeba Palau Güell správně situovat. Najdeme ho skutečně jen pár metrů od Rambly, když zabočíme do jedné z ravalských ulic - carrer Nou de la Rambla. Tato ulice je velice úzká, což znamená, že prohlédnout si dokonale čelní stranu domu je prakticky nemožné. O dojmu z velkoleposti paláce pak ani nemluvě. Navíc v tomto případě byl Gaudí opět poměrně střízlivý co se vnější výzdoby fasády týče. Güellova paláce si tak nejspíš asi všimnete, ale... palác?

  

Palau Güell - Galerie (2011)

Upřímně řečeno, na pozemku 18x22 metrů, navíc sevřeném z obou stran domy, je dost těžké postavit skutečný palác se vším všudy. Zvenčí zkrátka Palau Güell žádné body nenažene - nic naplat, když se řekne slovo "palác", představíte si nejspíš některý královský v Londýně či Madridu. Dokonce i poměrně malý Palau Reial v barcelonské čtvrti Pedralbes budí určitý "respekt". I přesto v sobě však Palau Güell ukrývá minimálně tři místa, o nichž lze tvrdit, že působí velkolepě a skutečně palácově. Prvním z nich je vstupní hala, jež prostřednictvím monumentálního schodiště dává pocítit sílu prostoru. Druhým takovým místem je suterén budovy, který byl určen pro ustájení koní a coby garáž pro drahé kočáry. Už jen skutečnost, že jde o místa konstruovaná k tomu, aby jimi takový kočár bez potíží projel, jsou zárukou prostornosti. Skutečnou chloubou Güellova paláce je pak Saló central, ústřední místnost celého domu. Jde vlastně o jakési vnitřní patio vysoké 17,5 metru a zakončené velkou kopulí, jež dovnitř propouští paprsky světla. Ačkoliv samotná místnost svou plochou nepatří mezi žádné velikány, právě ona výška dodává této hale patřičnou grandióznost. Gotikou inspirovaný a poměrně tmavě vyvedený interiér pak evokuje spíš kostelní atmosféru. Není se čemu divit, když součástí Saló central je i oltář! Jde zkrátka to tu nejzapamatovatelnější místnost v domě.

Speciální pozornost si zaslouží i střecha. Právě na Palau Güell Gaudí poprvé vytvořil zajímavou a barvami protkanou střechu. Veškeré komíny či větrací šachty skryl katalánský architekt pod plášť krásných mozaiek z úlomků barevných kachlíků. Tato barevná zakončení komínů a větracích šachet se společně s parabolickým obloukem (klenby + vjezd) také staly hlavní novinkou použitou při návrhu budovy. Novinkou, kterou pak Gaudí dovede k dokonalosti na svých dalších stavbách. Mimo jiné Gaudí pro Palau Güell navrhl taktéž mnoho kusů nábytku, z nichž některé se podařilo restaurovat, a tak dodnes tvoří inventář budovy.

Střecha Palau Güell (2011)

Střecha Palau Güell (2011)

Střecha Palau Güell (2011)

Střecha Palau Güell (2011)

Stavba Güellova paláce probíhala v letech 1886 - 1888, i když řada vnitřních dekorací byla dokončena až o dva roky později. O tom, že se díky Palau Güell Gaudího sláva rozkřikla, koneckonců svědčí i datum dokončení stavby. V roce 1888 totiž Barcelona pořádala Světovou výstavu a při této příležitosti město navštívila řada tehdejších předních světových osobností. S nadsázkou se dá říct, že Güellův palác se stal neoficiálním pavilonem výstavy, jelikož Eusebi Güell v něm přivítal například italského krále Umberta I., španělskou královnu Marii Kristinu či prezidenta USA Grovera Clevelanda. Ti všichni zatoužili po prohlídce Gaudím projektovaného městského paláce.

Samotný Eusebi Güell v domě žil pouze do roku 1906, pak se přestěhoval do jiného domu v tehdy budovaném Parku Güell. Dům po jeho smrti obývala jeho manželka Luisa Isabel López Bru a posléze jejich děti. Klíčový pro zachování budovy byl rok 1944, kdy si údajně jistý americký milionář chtěl palác koupit a doslova po jednotlivých kamenech a cihlách ho přesunout do Ameriky. K tomu naštěstí nedošlo, jelikož dům nakonec odkoupila Diputació de Barcelona, která se zavázala palác stavebně neupravovat a užívat ho pouze ke kulturním účelům (díky tomu je Palau Güell pravděpodobně nejlépe zachovanou Gaudího stavbou v původní podobě). Od té doby Palau Güell prošel několika rekonstrukcemi, z nichž ta poslední se po etapách táhla již od roku 1982. V letech 2004 - 2011 se budova před veřejností zcela uzavřela. Na konci května 2011 se kompletně opravený palác opět otevřel širokému publiku. Jak to v něm vypadalo bezprostředně po onom znovuotevření se můžete podívat v následujícím videu. Palác je od roku 1984 památkou UNESCO.

Palau Güell lze v současnosti navštívit takřka po celý rok s výjimkou pondělků a pár klasických vánočních dní. Na carrer Nou de la Rambla, číslo 3-5, se nejlépe dostanete z Rambly, konkrétně pak ze stanic metra L3 Liceu a Drassanes. Zatímco ihned po znovuotevření v roce 2011 se základní vstupenka prodávala za 10 €, nyní je to již 12 €... 8 € pro studenty a důchodce. Pokud však v Barceloně trávíte delší čas, lze využít i několika dnů v roce, kdy by měl být vstup zadarmo (23. dubna, 18. května, 24. září a také každou první neděli v měsíci)... v takovém případě však buďte připravení vystát si někdy i velice dlouhou frontu.

Palau Güell - Saló Central (2011)

Výhled ze střechy Palau Güell (2011)

GAUDÍ: Finca Güell

Daleko od centra města, až v rezidenční čtvrti Pedralbes, nalezneme jednu z těch méně známých Gaudího barcelonských staveb. Pod názvem Finca Güell či Pavellons Güell se skrývá několik drobných (ale gaudíovsky nápadných) budov. Stavby, které měly být součástí velkolepého statku podnikatele a mecenáše umění Eusebiho Güella, nakonec sloužily jako prostory Gaudího katedry na Universitat Politècnica de Catalunya.

Eusebi Güell zadal Gaudímu tento projekt v roce 1883. Oficiálně tak bylo stvrzeno následující dlouholeté přátelství a spolupráce těchto dvou Katalánců. Güell se s Gaudím poprvé setkal pár let předtím a jeho práce ho na první pohled zaujala. Pavilony Güellova statku jsou tak jednou z prvních zakázek bohatého průmyslníka pro začínajícího architekta.

Byly vystavěny v letech 1884 - 1887 a celý "komplex" se do dnešních dní skládá ze tří budov - stáje, jízdárny a domku pro vrátného. Všechny zaujmou svými bohatými ornamenty. Gaudí zde pokračuje plně pod vlivem mudéjarského stylu, podobně jako v předchozím (či spíše souběžném) projektu - Casa Vicens. Zajímavé však je, že na rozdíl od většiny ostatních Gaudího staveb jsou interiéry pavilonů Finca Güell velice strohé. Žádné fantastické vitráže, bohatě zdobené zdi a stěny či exoticky vypadající kusy nábytku. Je to logické, protože například na rozdíl od Casa Vicens, Casa Batlló a dalších budov nebyly tyto určené k trvalému obývání, ale pro ustájení domácích zvířat.

Velice důležitým prvkem celé stavby je nepřehlédnutelná Dračí brána zavěšená mezi domkem vrátného a stájemi. V hlavní roli tu vystupuje mytologický drak Ládón, jenž podle bájí střežil zahrady Hesperidek a byl poražen až silákem Herkulem. Samotná brána je takřka 5 metrů široká a zle se tvářící drak dokáže odradit od vstupu do zahrady nejednoho otrlého turistu (no dobře, to už zní trochu přehnaně). 

Pavilony dnes tvoří jeden ze vstupů do botanické zahrady patřící Universitat de Barcelona a v letech 1968 - 2008 v nich sídlila Càtedra Gaudí, oddělení barcelonské polytechniky, které se zabývá právě Gaudího architekturou a osobností. V současnosti se plánuje větší otevření těchto prostor běžné veřejnosti, nicméně jak již bylo řečeno, to nejkouzelnější na zmíněných pavilonech najdete zvenčí. Pavellons de Finca Güell se nachází na rohu ulic Avinguda de Pedralbes a carrer de George R. Collins - zhruba 700 metrů od stanice metra L3 Palau Reial.

GAUDÍ: Casa Vicens

AKTUALIZACE: LISTOPAD 2017

Skrčený mezi mnohopatrovými bytovými domy a již dávno zbaven své nádherné zahrady. I přesto ohromí. I když doposud nebyl součástí barcelonských turistických itinerářů, pokud náhodou některý z turistů zbloudil až do těchto končin, okamžitě tasil fotoaparát. Od listopadu 2017 se ale historie Casa Vicens, Gaudího první velká zakázka, ubírá novým směrem. Poprvé po 130 letech se totiž dům nacházející se na adrese carrer de les Carolines 24 v barcelonské čtvrti Gràcia otevírá veřejnosti. Pojďme tedy zavítat nejen dovnitř ale i do barvité historie tohoto doposud skrytého architektonického skvostu!

  

Casa Vicens (2011)

CASA VICENS - modernistická stavba a od roku 2005 i památka UNESCO. A především, první skutečně důležitá Gaudího zakázka. Jak již víme z předchozího článku, Gaudí získal diplom v roce 1878 a prakticky vzápětí mu Manuel Vicens i Montaner svěřil projekt nového rodinného letního sídla. Stavět se začalo až v roce 1883 a po dlouhých průtazích byl dům dokončen roku 1888. Na vině nebyl ani tak Gaudího svérázný styl práce (základní idea a pak již jen improvizace) jako spíš nedostatek peněz ze strany pana Vicense. Ten se údajně několikrát ocitl i na pokraji bankrotu jen proto, aby mohl být dům dostavěn. 

Postava budoucího majitele domu možná hrála roli i při volbě venkovního vzezření stavby - podle jedné verze byl Manuel Vicens majitelem továrny na výrobu kachliček, proto se s nimi Gaudí rozhodl tak velkolepě pracovat. Podle jiné verze byl zase obchodníkem a makléřem na burze. Zámožný majitel si však svého domu příliš neužil, neboť zemřel v roce 1895. O 4 roky později ho vdova po Vicensovi, Dolors Giralt, prodala doktoru Antonimu Joverovi. Od roku 1899 tak dům patřil rodině Joverových a z letního sídla se mezitím stala hlavní rodinná rezidence. Dům následně přecházel z generace na generaci, přičemž posledními v domě bydlícími majiteli byli synové Fabioly Jover González, která zemřela v roce 2001. 

Nicméně rodina se zejména po prohlášení domu památkou UNESCO rozhodla, že je čas změnit místo pobytu. Podle slov jednoho z tehdejších majitelů je dům sice krásný, ale pro rodinný život není příliš pohodlný. Casa Vicens se tak v roce 2007 ocitla na realitním seznamu, avšak o dům dlouhá léta nikdo neprojevil výrazný zájem. Nutno dodat, že v daných letech Španělsko silně postihla ekonomická krize, která podobnému nákupu jistě nesvědčila. Problémem mohla být i relativně vysoká cena, avšak s architektonickými památkami je to dnes vlastně stejné jako s jinými uměleckými předměty - první Gaudího dům je tak jednoznačně vynikající investicí, která se rozhodně vrátí. Rodina tedy v Casa Vicens pobývala ještě dalších 7 let, až se v roce 2014 přeci jen našel vážný a solventní zájemce - dům za 35 milionů € (v tehdejším přepočtu šlo takřka o jednu miliardu korun) odkoupila andorrská banka MoraBanc s cílem udělat z budovy muzejní prostor po vzoru většiny dalších Gaudího staveb. Od dubna 2015 stavba prošla generální rekonstrukcí, jejímž cílem bylo vrátit jí co nejvěrnější gaudíovskou podobu. Původně mělo nové muzeum otevírat již na podzim 2016, ale jak už to u takových záležitostí chodí, slavnostní inaugurace se nové Gaudího muzeum dočkalo s ročním zpožděním v listopadu 2017.

Interiér zařízený dle posledních obyvatel domu (Foto: www.casavicens.es)

Kouzlo této první Gaudího velké stavby, inspirované mudéjarským stylem, se skrývá především v dokonalé kombinaci základních stavebních materiálů - hrubého kamene, výrazných červených cihel a především mistrovsky položených kachlových obkladů. Právě kachličky s motivem afrikánů jsou jedním z mnoha milých detailů, které Casa Vicens nabízí - mimochodem, jejich moderní kopie můžete zakoupit v obchůdku naproti za pěkných 16 €, tedy za stejný obnos, na jaký vás nyní vyjde základní vstupné. Za zmínku stojí taktéž výrazná mříž, kterou navrhl Gaudího dlouholetý spolupracovník, sochař Llorenç Matamala. Charakteristická mříž se inspirovala v listech palmy žumary nízké. S touto mříží se dnes nesetkáte pouze u domu Casa Vicens, ale naleznete ji i u jiné Gaudího stavby... ale o tom až za chvíli. Když k tomu všemu připočteme kontrast k těžce obyčejným okolním budovám, Casa Vicens přímo srší nápaditostí a designem. Je to jakýsi pohádkový kousek Orientu uprostřed betonových kulis evropského velkoměsta.

Při pohledu zvenčí není na první pohled příliš jasné, co přesně se může skrývat uvnitř. Budovu lze rozdělit do čtyř úrovní. Suterénní část byla původně plánována jako sklípek, nicméně zejména v posledních letech fungovala jako zkušebna, kde se čas od času pořádala i malá hudební vystoupení. Následují dvě obytná patra a malé podkroví, kde se nacházely malé pokojíky určené pro služebnictvo. Jak již bývá u Gaudího zvykem, jeho stavby fantazií překypují nejen zvenčí ale i zevnitř. Některé z pěkných detailů naleznete třeba zde. Jelikož až do roku 2014 dům sloužil jako "klasický" rodinný příbytek, interiéry samozřejmě doznaly s postupem doby určitou změnu ve vybavení. Původní styl dekorací či stropů však zůstával součástí domu, jak si lze všimnout na následujícím obrázku.

Interiér zařízený dle posledních obyvatel domu (Foto: www.casavicens.es)

Ačkoliv je dnes Casa Vicens obestavěná takřka ze všech stran a ani sebešikovnější turista nikdy nedokáže vyfotit dům v celé jeho kráse, nebylo tomu tak vždy. Dům Casa Vicens totiž vznikl jako odpočinkové venkovské sídlo v době, kdy Gràcia byla samostatným městečkem a Barcelona byla ještě daleko. K domu tehdy patřil veliký pozemek, z něhož dnes, pokud je porovnáme, zůstala jen malinká intimní zahrádka. Na fotografii z roku 1941 (o pár řádků níž) je asi nejlépe vidět původní stav, i když už tehdy začalo být okolí silně zastavováno vysokými bytovými domy. Jak si můžete povšimnout, zahrada patřící ke Casa Vicens se táhla až k rohu ulic Carolines a Príncep d'Astúries. Dnes na jejím místě stojí osmipatrové budovy.

Na zmiňované fotografii je vidět v pozadí Casa Vicens, uprostřed monumentální kaskáda, která k domu patřila ještě podle Gaudího návrhu, a v popředí kulatý pavilonek, jenž ukrýval fontánku svaté Rity. Čerstvá (a údajně i léčivá) voda do ní proudila z pohoří Collserola. Tato stavba vznikla teprve roku 1925, kdy se první větší rekonstrukce Casa Vicens ujal architekt Joan Baptista Serra Martínez. Kromě vodního pramene byla součástí pavilonu i kaplička zasvěcená svaté Ritě, patronce blízkého augustiniánského kláštera. Finanční problémy bohužel donutily rodinu Joverových prodat v roce 1946 kus svých pozemků a odnesla to právě zmiňovaná Gaudího kaskáda. Vedle Casa Vicens pak vyrostl další věžák, zatímco léčivý pramen se ocitl na odříznutém ostrůvku na rohu ulic Carolines a Príncep d'Astúries (viz obrázek z roku 1961). Ani tento ostrůvek se však neubránil spekulaci s nemovitostmi (či dalším finančním potížím) a rodina prodala i tento kousek půdy, na němž od roku 1963 stojí dnešní osmipatrový činžák.

Se zahradou zmizela i většina z dlouhé ozdobné mříže obepínající celý pozemek. Tedy, vlastně se jen tak trochu přesunula a své využití našla ve slavném Gaudího Parku Güell. Schválně se někdy zkuste důkladně podívat na mříže u Casa Vicens a na ty, které střeží hlavní vstup do Parku Güell (i některá další místa v onom parku)... Je to ta stejná mříž; ta, jež znázorňuje listy žumary nízké... 

Casa Vicens 1941
(Zdroj: Ribas + Pacheco, Tesis, 2005)

Casa Vicens 1961 - Font de Santa Rita
(Zdroj: Ribas + Pacheco, Tesis, 2005)

Casa Vicens
(Zdroj: Ribas + Pacheco, Tesis, 2005)

Donedávna byla Casa Vicens jedním z dobře střežených Gaudího tajemství a na rozdíl od proslavených staveb jako Casa Batlló nebo Sagrada Familia o tomto domě dosud mnoho návštěvníků Barcelony nevědělo, pokud na něj náhodou nenatrefili při bloudění gràcijskými uličkami. Přitom stačí se jen trochu vzdálit z centra města, nechat se dovézt metrem na stanici Fontana a odtud je to už jen pár kroků ke Gaudího architektonickému skvostu. Dům bylo až donedávna možno obdivovat jen zvenku, i když existoval jeden den v roce, kdy majitelé otevírali své pohádkové sídlo veřejnosti - tím dnem byl 22. květen, den svaté Rity. Dnes je samozřejmě přístupný veřejnosti, přičemž majitelé očekávají návštěvnost v řádech stovek tisíc za rok - kvůli rozměrům stavby prý bude návštěvnost limitována, avšak prozatím se z domu žádný podobný hit jako Casa Batlló nebo Sagrada Família nestal, takže se dovnitř pravděpodobně dostanete i bez předchozího nákupu vstupenky přes internet. A protože obrázek vydá za tisíce slov, nebudeme se tu o 130 let nepřístupném interiéru stavby příliš rozepisovat a místo toho vás zveme na virtuální prohlídku prostřednictvím dvou reportáží katalánských televizí...