Byl to jeden z těch dnů, které musíte prožít. A až s odstupem času o něm můžete psát. Byl to den, který již zcela nepochybně tvoří důležitou součást katalánských dějin. Pokud si ale máme co nejpřesněji připomenout, jak probíhalo loňské referendum v Katalánsku, výborně nám poslouží tehdejší živé vysílání katalánské veřejnoprávní televize TV3. Zatímco ve zbytku Španělska média ještě spala, díky přímému přenosu TV3 bylo již 10 minut po zahájení referenda jasné, že to bude řež. Policejní zásah v Sant Julià de Ramis, kde měl volit premiér Puigdemont, už v tu chvíli běžel živě i na CNN. Jako již mnohokrát v posledních letech, i tentokrát to španělská vláda zastáncům nezávislosti hodně usnadnila. Hloupý a brutální policejní zákrok, jenž si nakonec vyžádal více než 1000 zraněných, Katalánce od hlasování neodradil. Právě naopak - ještě během dopoledne stihl přesvědčit tisíce váhajících, aby šli hlasovat pro katalánskou nezávislost. Obrázky z dopoledního vysílání TV3 mluví za vše. Jaké je ale dědictví loňského referenda dnes, přesně rok poté? Co nám průběh, výsledek a zejména následky referenda prozradily o současném Katalánsku a Španělsku? Na tyto otázky se pokusíme stručně odpovědět na následujících řádcích.
KATALÁNSKO
Na straně zastánců nezávislosti bylo referendum z 1. října 2017 prozatím poslední ukázkou jednoty. Nakonec to totiž byli obyčejní lidé ve spolupráci s politickou reprezentací, díky nimž se hlasování uskutečnilo, a to i přes všechny překážky ze strany španělského státu (konfiskace volebních lístků, přerušení internetu, zavírání volebních místností, policejní konfiskace uren atd.). Tím ale pohádka skončila. Ve zmatku nastalém po vyhrocené reakci ze strany Španělska revoluční nadšení postupně vyprchalo. Zastánci nezávislosti se nechali ukolébat morálním vítězstvím a valná část z nich očekávala, že teď už se do celé věci vloží EU a bude vyhráno. Ale podobně jako v letech 1640, 1714 či 1931 Katalánci najednou zjistili, že se v tom ocitli sami. Zklamání bylo obrovské. Jak píše katalánský novinář a historik Toni Soler, smutný epilog v podobě symbolického vyhlášení nezávislosti ze 27. října 2017 proměnil početný a poklidný dav plný nadějí v masu zklamaných a smutných občanů se žlutou stuhou na klopě.
Velkou část z nich přitom nezklamala jen demokracie jako taková (či její absence), ale špatně odvedená práce ze strany jimi zvolených politiků. Všichni společně totiž 1. října večer narazili na zásadní otázku: A co dál? Ukázalo se, že politická reprezentace hájící nezávislost na tuto eventualitu nebyla patřičně připravená. Chyběly státní struktury, schopnost kontrolovat teritorium i sebemenší podpora v zahraničí. Na druhou stranu právě politická reprezentace celou událost odskákala nejvíc - polovina tehdejší katalánské vlády je v exilu, druhá už takřka rok sedí ve vazbě. Člověk by řekl, že v takovém okamžiku se Katalánci za své lídry postaví trochu hlasitěji, ale možná právě ono rozčarování z nepovedeného vyhlášení nezávislosti jim v tom zabránilo. Jejich boj, řekli si.
Takže zpátky k jednotě. Soudržnost tábora zastánců nezávislosti je totiž jasným dědictvím 1. října 2017, ačkoliv právě tehdy jsme ji spatřili naposledy. Od té doby se opět vezeme na vlně klasické nejednoty zastánců nezávislosti. Zdánlivě je spojuje společný cíl, alespoň to tvrdí, ale ve všem ostatním už do hry vstupuje politikaření a stranické zájmy. Ale rozpory jsou i mezi obyčejnými lidmi, jen potom vyvstává otázka, kdo koho napodobuje. Typickou ukázkou této nejednoty byla kupříkladu sobotní demonstrace v centru Barcelony. Městem procházel průvod španělských policistů, kteří si k protestům za vyšší platy rozhodně nemohli vybrat jiný víkend, než právě ten předcházející prvnímu výroční loňského referenda... Zastánci nezávislosti, zejména ti propojení se stranou CUP, se jim v tom snažili bránit, a tak obě skupiny musela oddělit katalánská policie. Přesně před rokem jsme byli svědky dojemných scén, kdy Katalánci stáli za svou autonomní policií a naopak; dnes už jsou Mossos pro některé sektory katalánské populace stejným hromosvodem zloby jako španělská Guardia Civil (nutno dodat, že sobotní policejní zásah byl ze strany Mossos zbytečně tvrdý a mohl být logicky vnímán i jako snaha katalánské vlády ukáznit zmiňované sektory - tak či onak, vždy se dostaneme zpátky k oné nejednotě). Bez naprostého souladu na straně zastánců nezávislosti Katalánsko nikdy nezávislé nebude - toť jeden z hlavních odkazů loňského referenda.
Velkou část z nich přitom nezklamala jen demokracie jako taková (či její absence), ale špatně odvedená práce ze strany jimi zvolených politiků. Všichni společně totiž 1. října večer narazili na zásadní otázku: A co dál? Ukázalo se, že politická reprezentace hájící nezávislost na tuto eventualitu nebyla patřičně připravená. Chyběly státní struktury, schopnost kontrolovat teritorium i sebemenší podpora v zahraničí. Na druhou stranu právě politická reprezentace celou událost odskákala nejvíc - polovina tehdejší katalánské vlády je v exilu, druhá už takřka rok sedí ve vazbě. Člověk by řekl, že v takovém okamžiku se Katalánci za své lídry postaví trochu hlasitěji, ale možná právě ono rozčarování z nepovedeného vyhlášení nezávislosti jim v tom zabránilo. Jejich boj, řekli si.
Takže zpátky k jednotě. Soudržnost tábora zastánců nezávislosti je totiž jasným dědictvím 1. října 2017, ačkoliv právě tehdy jsme ji spatřili naposledy. Od té doby se opět vezeme na vlně klasické nejednoty zastánců nezávislosti. Zdánlivě je spojuje společný cíl, alespoň to tvrdí, ale ve všem ostatním už do hry vstupuje politikaření a stranické zájmy. Ale rozpory jsou i mezi obyčejnými lidmi, jen potom vyvstává otázka, kdo koho napodobuje. Typickou ukázkou této nejednoty byla kupříkladu sobotní demonstrace v centru Barcelony. Městem procházel průvod španělských policistů, kteří si k protestům za vyšší platy rozhodně nemohli vybrat jiný víkend, než právě ten předcházející prvnímu výroční loňského referenda... Zastánci nezávislosti, zejména ti propojení se stranou CUP, se jim v tom snažili bránit, a tak obě skupiny musela oddělit katalánská policie. Přesně před rokem jsme byli svědky dojemných scén, kdy Katalánci stáli za svou autonomní policií a naopak; dnes už jsou Mossos pro některé sektory katalánské populace stejným hromosvodem zloby jako španělská Guardia Civil (nutno dodat, že sobotní policejní zásah byl ze strany Mossos zbytečně tvrdý a mohl být logicky vnímán i jako snaha katalánské vlády ukáznit zmiňované sektory - tak či onak, vždy se dostaneme zpátky k oné nejednotě). Bez naprostého souladu na straně zastánců nezávislosti Katalánsko nikdy nezávislé nebude - toť jeden z hlavních odkazů loňského referenda.
ŠPANĚLSKO
Prošpanělská část obyvatel Katalánska je dalším velkým objevem celého konfliktu. Zastánci jednotného Španělska vždy hovořili o "tiché většině", která nedemonstruje, neprojevuje se, ale odtržení Katalánska si zásadně nepřeje. Jenže dokud tuto tichou většinu nikdo nevidí, tak zkrátka nevěří... Tichá většina se tak cítila povinna vyjádřit se až v předčasných regionálních volbách v prosinci 2017, které se po ryze obsahové stránce kampaní alespoň zdánlivě podobaly onomu vytouženému referendu. Ani volby však situaci příliš nezpřehlednily, snad jen aktualizovaly počty jednotlivých táborů v procentním poměru 47:43 ve prospěch zastánců nezávislosti. Zbylých 10 % hlasujících stále hledá odpověď v nějaké střední cestě a dalších 20 % k volbám prostě nepřišlo. Přitom podle průzkumů se prý celých 80 % katalánské populace shodne na tom, že nejlepším řešením celé situace by bylo referendum.
V kontextu celého Španělska však 1. říjen 2017 sehrál mnohem důležitější roli. Brutální a zcela zbytečný policejní zásah totiž celému světu ukázal, jakou mají španělské (nejen) politické elity představu o řešení problémů, a to i za cenu mezinárodní ostudy (však co, dva tři dny ve stoce světového tisku a za rok už se o ničem ani nemukne). Posledních 365 dní nám totiž ukázalo, že španělská reakce na katalánský problém je ve své podstatě systémovým řešením. I když necháme stranou absurdní vazbu a obvinění katalánských politických lídrů ze vzpoury, kterému se jinde v Evropě vysmáli, nebo takřka obligátní korupční kauzy, v posledních měsících se čím dál tím víc začíná upozorňovat na některé zcela absurdní soudní případy. A nejde ani tak o to, že nedostatek svobody ve Španělsku v uplynulém období kritizují The New York Times nebo Amnesty International, úplně stačí si podobnou situaci představit z pozice toho, že by k ní došlo v České republice. ČR sice netrpí traumatem v podobě teroristické organizace ETA ani nikterak silně neprožívá katolickou víru, ale jak ČR tak Španělsko jsou koneckonců součástí prostoru EU, kde by v ohledech svobody projevu apod. měly platit určité standardy.
Podrobný výpis španělských justičních absurdit z posledních měsíců naleznete kupříkladu zde. Jsou tu ty vážnější případy jako rapeři Valtònyc či Pablo Hasél (3,5 a 2 roky odnětí svobody za texty urážející královskou rodinu a oslavování terorismu) nebo o smrti frankistického politika Carrera Blanca tweetující Cassandra Vera (1 rok odnětí svobody, později anulováno Nejvyšším soudem), až k případům, které jsou už zcela úsměvné (avšak o to smutnější, že se vůbec dostanou tak daleko) - například Daniel Serrano, jenž na Instagram nahrál koláž sebe ve stylizaci Krista s trnovou korunou (pokuta 480 €), nebo nově případ herce Willyho Toleda, stíhaného taktéž za urážku náboženského cítění, neboť v příspěvku na Facebooku urazil Boha a Pannu Marii (čeká na soud). Pak jsou tu ale i mnohem vážnější zločiny, u nichž má veřejnost celkem právem pochybnosti o tom, že všem je měřeno stejným metrem. Mediálně známým se stal případ La Manada, kdy pětice mužů v Pamploně v létě 2016 znásilnila mladou dívku. Veřejnost pobouřil zejména fakt, že čin byl kvalifikován jen jako sexuální zneužití a ne znásilnění, a že v rámci odvolání k vyšší instanci byli viníci propuštěni na kauci 6 000 €. Jedním z útočníků je příslušník Guardia Civil a dalším španělský voják - možná i to je relevantní informace... Mimochodem, k činu došlo v regionu Navarra, kde nalezneme i zcela opačný, i když mimo Španělsko nepříliš známý případ: Altsasu. Ten je pojmenován podle vesnice, kde v říjnu 2016 došlo k hospodské rvačce mezi dvěma příslušníky Guardia Civil a několika místními mládežníky. Policisté i s partnerkami dostali řádně naloženo, i když jejich zranění byla spíše lehčího charakteru. Takže napadení, útok na veřejného činitele apod...? Španělská prokuratura však osm zadržených obvinila rovnou z terorismu. Za hospodskou rvačku tedy některým z obviněných rázem hrozilo 50-62 let odnětí svobody. K tomu připočtěme spoustu dalších nesrovnalostí ve vyšetřování a fakt, že obviněné soudila soudkyně, jejímž manželem je vysoce postavený důstojník Guardia Civil... Zkrátka pýcha justice. Obvinění z terorismu se sice neprokázalo (jak jinak), ale i tak všichni dostali relativně vysoké tresty (od 2 do 13 let) a celá věc projde ještě alespoň jedním odvolacím řízením, neboť prokuratura trvá na obvinění z terorismu.
A tak bychom mohli pokračovat. V zemi, kde žije více než 46 milionů obyvatel, jde samozřejmě o spíše výjimečné případy, ale i tak je jejichž množství v posledních letech na pováženou. Trochu bližší pohled do podobných soudních kauz nám navíc napoví, že často jde o práci úzkého okruhu soudců. Stačí jen zmínit, že v případu Altsasu působila nejprve soudkyně Carmen Lamela, která do vazby poslala mimo jiné katalánské politické lídry, později pak zmiňovaná manželka důstojníka Guardia Civil, Concepción Espejel, která mimo jiné soudila rapera Valtònyca. Čím dál tím víc je tedy jasné, že španělská justice má vážný problém nejen s nezávislostí (většina soudců silně příchylná k politické pravici) ale v důsledku toho i s příliš konzervativním a restriktivním výkladem práva. To ostatně nechme na posouzení právníkům. Nezvratným faktem ale je, že k podobným případům dochází ve Španělsku od počátku platnosti (2015) tzv. roubíkového zákona z dílny Lidové strany (PP) čím dál tím častěji. Obvinit někoho například z terorismu dnes ve Španělsku není nikterak složité a v podobných případech toho španělská policie a prokuratura nepochybně zneužívají. Tak obvykle reaguje stát, který cítí, že jeho suverenita je ohrožena zevnitř. Dřív tím ohrožením byla ETA, dnes je to Katalánsko. Kdo to bude zítra?
V kontextu celého Španělska však 1. říjen 2017 sehrál mnohem důležitější roli. Brutální a zcela zbytečný policejní zásah totiž celému světu ukázal, jakou mají španělské (nejen) politické elity představu o řešení problémů, a to i za cenu mezinárodní ostudy (však co, dva tři dny ve stoce světového tisku a za rok už se o ničem ani nemukne). Posledních 365 dní nám totiž ukázalo, že španělská reakce na katalánský problém je ve své podstatě systémovým řešením. I když necháme stranou absurdní vazbu a obvinění katalánských politických lídrů ze vzpoury, kterému se jinde v Evropě vysmáli, nebo takřka obligátní korupční kauzy, v posledních měsících se čím dál tím víc začíná upozorňovat na některé zcela absurdní soudní případy. A nejde ani tak o to, že nedostatek svobody ve Španělsku v uplynulém období kritizují The New York Times nebo Amnesty International, úplně stačí si podobnou situaci představit z pozice toho, že by k ní došlo v České republice. ČR sice netrpí traumatem v podobě teroristické organizace ETA ani nikterak silně neprožívá katolickou víru, ale jak ČR tak Španělsko jsou koneckonců součástí prostoru EU, kde by v ohledech svobody projevu apod. měly platit určité standardy.
Podrobný výpis španělských justičních absurdit z posledních měsíců naleznete kupříkladu zde. Jsou tu ty vážnější případy jako rapeři Valtònyc či Pablo Hasél (3,5 a 2 roky odnětí svobody za texty urážející královskou rodinu a oslavování terorismu) nebo o smrti frankistického politika Carrera Blanca tweetující Cassandra Vera (1 rok odnětí svobody, později anulováno Nejvyšším soudem), až k případům, které jsou už zcela úsměvné (avšak o to smutnější, že se vůbec dostanou tak daleko) - například Daniel Serrano, jenž na Instagram nahrál koláž sebe ve stylizaci Krista s trnovou korunou (pokuta 480 €), nebo nově případ herce Willyho Toleda, stíhaného taktéž za urážku náboženského cítění, neboť v příspěvku na Facebooku urazil Boha a Pannu Marii (čeká na soud). Pak jsou tu ale i mnohem vážnější zločiny, u nichž má veřejnost celkem právem pochybnosti o tom, že všem je měřeno stejným metrem. Mediálně známým se stal případ La Manada, kdy pětice mužů v Pamploně v létě 2016 znásilnila mladou dívku. Veřejnost pobouřil zejména fakt, že čin byl kvalifikován jen jako sexuální zneužití a ne znásilnění, a že v rámci odvolání k vyšší instanci byli viníci propuštěni na kauci 6 000 €. Jedním z útočníků je příslušník Guardia Civil a dalším španělský voják - možná i to je relevantní informace... Mimochodem, k činu došlo v regionu Navarra, kde nalezneme i zcela opačný, i když mimo Španělsko nepříliš známý případ: Altsasu. Ten je pojmenován podle vesnice, kde v říjnu 2016 došlo k hospodské rvačce mezi dvěma příslušníky Guardia Civil a několika místními mládežníky. Policisté i s partnerkami dostali řádně naloženo, i když jejich zranění byla spíše lehčího charakteru. Takže napadení, útok na veřejného činitele apod...? Španělská prokuratura však osm zadržených obvinila rovnou z terorismu. Za hospodskou rvačku tedy některým z obviněných rázem hrozilo 50-62 let odnětí svobody. K tomu připočtěme spoustu dalších nesrovnalostí ve vyšetřování a fakt, že obviněné soudila soudkyně, jejímž manželem je vysoce postavený důstojník Guardia Civil... Zkrátka pýcha justice. Obvinění z terorismu se sice neprokázalo (jak jinak), ale i tak všichni dostali relativně vysoké tresty (od 2 do 13 let) a celá věc projde ještě alespoň jedním odvolacím řízením, neboť prokuratura trvá na obvinění z terorismu.
A tak bychom mohli pokračovat. V zemi, kde žije více než 46 milionů obyvatel, jde samozřejmě o spíše výjimečné případy, ale i tak je jejichž množství v posledních letech na pováženou. Trochu bližší pohled do podobných soudních kauz nám navíc napoví, že často jde o práci úzkého okruhu soudců. Stačí jen zmínit, že v případu Altsasu působila nejprve soudkyně Carmen Lamela, která do vazby poslala mimo jiné katalánské politické lídry, později pak zmiňovaná manželka důstojníka Guardia Civil, Concepción Espejel, která mimo jiné soudila rapera Valtònyca. Čím dál tím víc je tedy jasné, že španělská justice má vážný problém nejen s nezávislostí (většina soudců silně příchylná k politické pravici) ale v důsledku toho i s příliš konzervativním a restriktivním výkladem práva. To ostatně nechme na posouzení právníkům. Nezvratným faktem ale je, že k podobným případům dochází ve Španělsku od počátku platnosti (2015) tzv. roubíkového zákona z dílny Lidové strany (PP) čím dál tím častěji. Obvinit někoho například z terorismu dnes ve Španělsku není nikterak složité a v podobných případech toho španělská policie a prokuratura nepochybně zneužívají. Tak obvykle reaguje stát, který cítí, že jeho suverenita je ohrožena zevnitř. Dřív tím ohrožením byla ETA, dnes je to Katalánsko. Kdo to bude zítra?
 |
| Urna Made in China, symbol katalánského referenda z 1. října 2017 (Foto: ARA) |
Žádné komentáře:
Okomentovat