Nová Barcelona

Oblast Banát, nacházející se v jihovýchodní Evropě na území dnešního Srbska, Rumunska a Maďarska, máme v Česku nejčastěji spojenou se zde dosud existujícími českými osadami. Jen málokdo však ví, že svého času tu byl i jistý, avšak zcela marginální a nepovedený pokus o katalánskou kolonizaci tohoto území mezi řekami Dunaj, Tisa, Mures a jižními Karpaty. Je to už pár set let, kdy se tu poblíž řeky Tisy krčila osada s výmluvným názvem Nová Barcelona. Veškeré památky na tuto neslavnou kolonizaci však již dávno zahladil čas.

Plán osady Nová Barcelona (Foto: Revista Balcanes)

Po stopách Nové Barcelony se musíme vydat do dnešního města Zrenjanin v srbské Vojvodině. Město, dříve známé též pod názvem Bečkerek, bylo v 16.-18. století často pod nadvládou Turků, avšak po tzv. Požarevackém míru z roku 1718 oblast definitivně připadla Habsburské monarchii, která se v dalších letech musela postarat o její znovuobydlení. A právě tehdy se do hry dostali i Katalánci. Jak víme, Katalánci se v rámci války o španělské dědictví (1701-1714) postavili na stranu Habsburků v čele s císařem Svaté říše římské a králem českým Karlem VI. Po prohře v září 1714 řada z nich odešla do exilu, nejčastěji na Sicílii nebo do Neapole. Avšak i toto území v roce 1735 Bourboni dobyli, takže bylo třeba hledat si azyl nový. Ten našli na císařském dvoře ve Vídni, avšak řada z těchto exulantů, bývalých vojáků, se pro dvůr stala nečekaným a nepříjemným finančním výdajem. Bylo tedy načase někam je vyslat. Právě tehdy si na císařském dvoře uvědomili, že zrovna mají pár volných pozemků ve Vojvodině.

4. října 1734 bylo rozhodnuto o vybudování španělské kolonie pod názvem Nová Barcelona. Koordinaci celého projektu měl na starosti protřelý voják a důvěrník Karla VI., Katalánec Ramon de Vilana-Perles (1663-1741), markýz z Rialpu. Prvních 325 kolonistů bylo vysláno z Vídně po Dunaji se zastávkami v Budapešti a Bělehradě. Odtud se na podzim 1735 dostali až do Banátu s cílem rozbít tábor na místě dnešního města Zrenjanin. O rok později dorazili další osadníci a v létě 1737 už existoval definitivní plán na výstavbu města. V té době už v Nové Barceloně sídlilo okolo 850 lidí, většinou šlo o Katalánce, případně o obyvatele Aragonie, Valencie či dalších španělských regionů, zhruba 10 % všech osadníků tvořili Italové, celou čtvrtinu pak děti. Nová kolonie by vydávala vlastní měnu, měla vlastní samosprávu a dokonce i univerzitní studia v katalánštině, latině a němčině. Potud to všechno vypadalo slibně. Ovšem opak byl pravdou.

Nová Barcelona byla totiž zejména projektem pro zatracence, lidi, kteří prohráli válku a ztratili naději v lepší budoucnost. Velmi často šlo o veterány ze zmiňované války o španělské dědictví, tedy o osoby relativně staré, často nemohoucí nebo s válečnými zraněními, a zároveň neznalé běžných profesí, které se při zakládání nového města mohou hodit. Řada z nových osadníků byli vdovci či vdovy, podle dobových záznamů se navíc na novou životní šanci příliš netěšili a už cestu po Dunaji velká část z nich pro jistotu prožila v alkoholovém limbu. K tomu se přidalo i poměrně nehostinné kontinentální klima, na které nebyli osadníci zvyklí. Původní plán vysázet v místě morušovníky, a svěřit tak část ekonomické soběstačnosti obchodu s hedvábím, se v onom kontinentálním podnebí uskutečnit nedal, okolní stojaté vody místním obyvatelům taktéž přivodily spíše strasti. V roce 1737 se Banát opět proměnil ve frontovou linii nových bojů mezi mocnostmi. Celý kolonizační projekt pak definitivně pohřbila epidemie moru, která se na místě objevila roku 1738 nejspíše právě z otomanského tábora.

Katalánská kolonizace Banátu tak skončila po pouhých třech letech. Příčiny neúspěchu byly zřejmé: lidem, kteří měli obdělávat půdu a starat se o domácí zvířata, bylo v té době většinou už přes čtyřicet - na tehdejší poměry starci, někteří z nich měli amputované končetiny a další válečná zranění; původní hospodářská rozvaha nepočítala s rozdílností klimatu - myšlenka pěstování stejných plodin jako ve Středozemí tak vzala rychle za své; závěrečná morová rána byla už jen definitivní tečkou. Na místě nakonec přežila jen hrstka rodin, ale i ty se v průběhu roku 1739 přesunuly zpět do Vídně a Budapešti, kde následně žily v dosti nuzných podmínkách. Zbylé katalánské stopy smazal z povrchu zemského velký požár, jenž v roce 1808 zničil všechny místní archivy i nemovité památky na kolonizátory z Pyrenejského poloostrova. Místní muzeum dnes nabízí jen minimum dochovaných předmětů z té doby (bambitky apod.). Jedinými trvalými připomínkami katalánských časů jsou tak jen osaměle stojící zrenjaninské morušovníky a nejspíš také nedaleká vesnička Perlez, která podle historiků za svůj název vděčí synovi koordinátora celého projektu, jenž v letech 1753-1759 dokonce působil jako gubernátor nedalekého Temešváru. Vše ostatní je už jen nepatrná historická vzpomínka...

Mapa Banátu okolo roku 1740 s označením Nové Barcelony (Foto: www.petjadacatalana.com)