Severovýchodně od Barcelony se nachází celá řada známých katalánských pobřežních měst. Montgat, El Masnou, Premià de Mar, Vilassar de Mar či Mataró... vše snadno dostupné regionálními vlaky přímo z katalánské metropole. Velká část těchto měst je však jen jakousi dolní polovinou širších urbánních celků, které už mnoho desetiletí fungují jako nefalšované "Horní Dolní". Trochu stranou však zůstávají jejich horní polovičky, často jen rozsáhlé rezidenční čtvrti bez větší osobnosti. Na některé z nich se dnes podíváme a budeme se přitom snažit jejich skrytou osobnost trochu poodhalit...
 |
| Centre Cultural Can Lleonart, Alella (2018) |
ALELLA
Největší a zároveň turisticky nejzajímavější obcí z výše zmiňované trojice je bezesporu Alella. Místo bylo osídleno již v časech římské kolonizace, i když první písemná zmínka o obci pochází až z roku 975. Ve středověku náležela Alella barcelonským hrabatům, skutečné samostatnosti se obec dočkala až v 18. století. Od konce 19. století šlo o tradiční místo letních rezidencí vyšších vrstev, větší populační růst město zaznamenalo až od 80. let 20. stol. V současnosti zde žije necelých 10 000 obyvatel. Alella patří spolu s Teià a Tianou mezi lepší adresy, ceny nemovitostí jsou tu tak v mnoha ohledech srovnatelné se sousední metropolitní oblastí. Silné zastání tu dle volebních výsledků mají strany hájící katalánskou nezávislost, čím dál tím se sem však stěhují i voliči Ciutadans, což se zejména v srpnu 2018 neobešlo bez určité tenze. V obci se nachází několik architektonicky hodnotných staveb (Can Lleonart, Can Viló, Can Cuiros, Torre Llimona), ale historické centrum je relativně malé a na jeho prohlídku úplně stačí jedna hodina.
Již na první pohled je však jasné, že pokud město něčím žije, je to víno. Alella je centrem vinné oblasti DO Alella, a sídlí tu necelá desítka významných producentů vín. Alella v tomto ohledu sice nedosahuje takového věhlasu jako jiné katalánské oblasti (Priorat, Penedès), ale pozvolna si začíná budovat svou pozici na místním i mezinárodním trhu. Nejčastěji se tu pracuje s odrůdou garnacha.
Nevýhodou je v hustě zastavěném okolí nedostatek prostoru pro vinice (pouhých 228 hektarů), i když tradice vinařství je zde skvostná - první víno tu už před více než dvěma tisíci let pěstovali Římané. O vinné tradici svědčí i fakt, že největší místní slavností nejsou hody (festa major), jak je obvyklé jinde, nýbrž vinobraní, které už má i svůj mezinárodní věhlas, neboť často tu narazíte i na krapet dezorientované turisty, kterak si klestí cestu do jednoho z místních sklípků. A jedna zajímavost na závěr. Moc se to v Katalánsku neví, ale právě z Alelly pocházela osoba, která propůjčila podobu jedné z místních postav velkých hlav (capgrossos), která se před pár lety stala symbolem katalánské loterie La Grossa. Paní Roser Arenas se stala předlohou velké hlavy v roce 1986 zejména díky své popularitě mezi místními. Zemřela na konci roku 2017.
 |
| Roser Arenas a La Grossa (Foto: www.elperiodico.com) |
Nevýhodou je v hustě zastavěném okolí nedostatek prostoru pro vinice (pouhých 228 hektarů), i když tradice vinařství je zde skvostná - první víno tu už před více než dvěma tisíci let pěstovali Římané. O vinné tradici svědčí i fakt, že největší místní slavností nejsou hody (festa major), jak je obvyklé jinde, nýbrž vinobraní, které už má i svůj mezinárodní věhlas, neboť často tu narazíte i na krapet dezorientované turisty, kterak si klestí cestu do jednoho z místních sklípků. A jedna zajímavost na závěr. Moc se to v Katalánsku neví, ale právě z Alelly pocházela osoba, která propůjčila podobu jedné z místních postav velkých hlav (capgrossos), která se před pár lety stala symbolem katalánské loterie La Grossa. Paní Roser Arenas se stala předlohou velké hlavy v roce 1986 zejména díky své popularitě mezi místními. Zemřela na konci roku 2017.
TEIÀ
Historicky velmi zajímavé městečko, jehož vznik se datuje až do časů římského impéria, kdy se tu pěstovala vinná réva. První písemná zmínka o městě pochází z roku 958, víno se tu ve větší míře pěstovalo ještě v 19. století. Z ryze turistického pohledu ale musíme připustit, že Teià toho ze zmiňovaných tří obcí nabízí asi nejméně. I zde sice barcelonská smetánka na přelomu 19. a 20. století často trávila léta, ale vyloženě architektonické perly tu nenajdeme. Mezi nejdůležitější místní stavby patří stará panská sídla přebudovaná nejčastěji ve stylu modernismu či historismu (Can Godó, Can Padró, Casa Bru, Casa Pol, Can Wertheïm), několik venkovských stavení (tzv. masií) ze 14. či 15. stol. (Can Barrera, Can Lledó, Can Monac) a výjimečně i ukázky modernější architektury, např. noucentistická Torre Sala. Kolem historického jádra dnes vyrůstají stále nové rezidenční čtvrti. Aktuálně má Teià takřka 7 000 stálých obyvatel, velká část z nich patří k vyšší střední třídě, jež dává přednost čistému vzduchu luxusního předměstí před kontaminovaným velkoměstem. To vše si návštěvník uvědomí i při zběžné procházce relativně upraveným a velice klidným městečkem, kde se toho opravdu moc neděje. Výhodou je alespoň blízká příroda - v okolních kopcích se rozkládá přírodní rezervace Parc de la Serralada Litoral, kde lze mimo jiné natrefit i na zajímavou sochu Krista (Sagrat Cor de Teià) nebo na řadu pradávných památek v podobě dolmenů, menhirů či primitivních jeskynních maleb.
 |
| Panské sídlo Can Godó v historickém centru městečka Teià (Foto: ARA) |
TIANA
Městečko Tiana se nachází 13 km severovýchodně od Barcelony. Žije tu něco málo přes 8 600 obyvatel. Historicky město zaznamenalo podobný vývoj jako Teià či Alella. Ještě na počátku 80. let minulého století tu žily jen tři tisícovky obyvatel, o dekádu později to bylo už 4 500. Většina místních obyvatel jezdí za prací do nedaleké Barcelony či Badalony, část pracuje v zemědělství, neboť v okolí Tiany se nachází spousta vinic vinné oblasti Alella. V obci se nachází mnoho panských sídel a historických vesnických stavení, ale opět jde spíše o stavby lokálního významu. Drobné archeologické naleziště z časů římské kolonizace se nalézá v masii Can Sent-romà.
Bezesporu tou nejzajímavější a nejtajemnější stavbou v Tianě je kartuziánský klášter Cartoixa de Montalegre. Vznikl v roce 1415 a z architektonického pohledu je zcela jedinečný, neboť jako jeden z mála byl postaven přímo pro účely kartuziánského řádu, a zároveň patří také mezi ty největší na světě. Již od počátku je trvale osídlen s výjimkou několika komplikovaných situací v 19. století, kdy mniši klášter museli opustit hned při třech příležitostech. Kartuziáni patří mezi nejuzavřenější řády vůbec a na světě je jich velice málo - jen několik stovek rozmístěných do 24 klášterů, z nichž 5 je ve Španělsku a jen tento jediný se nachází v Katalánsku. Obrovský klášterní komplex nyní obývá jen 11 mnichů, drtivá většina z nich už dávno v důchodovém věku. Mezi hlavní pravidla kartuziánského života patří ticho a poustevnický způsob života. Většinu dne tak mniši tráví sami ve svých celách nebo na zahradě. Jen jednou týdně se scházejí na společnou večeři, při níž si spolu mohou promluvit. I přes velkou izolovanost i sem postupně proniká civilizace - od roku 1994 mniši disponují teplou vodou a před pár lety sem dorazil i internet, který má však k dispozici jen otec převor, jenž pak mnichy každou neděli seznamuje s nejzásadnějšími novinkami ze světa.
Ačkoliv Tiana se podobně jako ostatní okolní obce rozrůstá, klid kartuziánů tu zatím ohrožen není. Řádu patří rozsáhlé pozemky okolo kláštera, takže prozatím nehrozí, že by jim za zdmi vyrostla vilová čtvrť dalších barcelonských zbohatlíků. Podobně jako všechny ostatní kartuziánské kláštery je i ten tianský závislý na financích z centrály, která má zisky z výroby a prodeje známého bylinného likéru Chartreuse. Lepší představu o životě v Cartoixa de Montalegre si můžete udělat z následujícího krátkého dokumentárního snímku.
Bezesporu tou nejzajímavější a nejtajemnější stavbou v Tianě je kartuziánský klášter Cartoixa de Montalegre. Vznikl v roce 1415 a z architektonického pohledu je zcela jedinečný, neboť jako jeden z mála byl postaven přímo pro účely kartuziánského řádu, a zároveň patří také mezi ty největší na světě. Již od počátku je trvale osídlen s výjimkou několika komplikovaných situací v 19. století, kdy mniši klášter museli opustit hned při třech příležitostech. Kartuziáni patří mezi nejuzavřenější řády vůbec a na světě je jich velice málo - jen několik stovek rozmístěných do 24 klášterů, z nichž 5 je ve Španělsku a jen tento jediný se nachází v Katalánsku. Obrovský klášterní komplex nyní obývá jen 11 mnichů, drtivá většina z nich už dávno v důchodovém věku. Mezi hlavní pravidla kartuziánského života patří ticho a poustevnický způsob života. Většinu dne tak mniši tráví sami ve svých celách nebo na zahradě. Jen jednou týdně se scházejí na společnou večeři, při níž si spolu mohou promluvit. I přes velkou izolovanost i sem postupně proniká civilizace - od roku 1994 mniši disponují teplou vodou a před pár lety sem dorazil i internet, který má však k dispozici jen otec převor, jenž pak mnichy každou neděli seznamuje s nejzásadnějšími novinkami ze světa.
Ačkoliv Tiana se podobně jako ostatní okolní obce rozrůstá, klid kartuziánů tu zatím ohrožen není. Řádu patří rozsáhlé pozemky okolo kláštera, takže prozatím nehrozí, že by jim za zdmi vyrostla vilová čtvrť dalších barcelonských zbohatlíků. Podobně jako všechny ostatní kartuziánské kláštery je i ten tianský závislý na financích z centrály, která má zisky z výroby a prodeje známého bylinného likéru Chartreuse. Lepší představu o životě v Cartoixa de Montalegre si můžete udělat z následujícího krátkého dokumentárního snímku.
 |
| Kartuziánský klášter Montalegre v Tianě (Foto: www.photodortoka.com) |
Žádné komentáře:
Okomentovat