Zcela nevědomky se se jménem Baldiri Reixac setkal snad každý, kdo v Barceloně někdy navštívil slavný Gaudího Park Güell. Často si totiž nelze nevšimnout, že jedna z budov v areálu - která dříve Eusebimu Güellovi sloužila coby letní rezidence - dnes funguje jako škola. Děti z okolí se tak vzdělávají ve skutečně privilegovaném prostředí. Zmiňovaná škola (Escola Baldiri Reixac) je pojmenována po jednom z historicky nejvýznamnějších katalánských pedagogů.
 |
| Escola Baldiri Reixac (uprostřed) v barcelonském Park Güell (Foto: Miguel Guada) |
Baldiri Reixac i Carbó (1703-1781) se narodil ve vesničce Bell-lloc d'Aro v katalánském kraji Empordà do sedlácké rodiny, jež patřila k nejbohatším v širokém okolí, proto se jejich dětem dostalo kvalitního vzdělání. Silnou tradici měl v rodině i církevní vliv. Sám Baldiri byl druhým nejstarším z osmi bratrů, z nichž dobrá polovina nakonec působila jako duchovní. Stejná cesta čekala i na Baldiriho, jenž většinu svého života (od roku 1730 až do své smrti) prožil jako rektor farního kostela Sant Martí d'Ollers ve vesnici Vilademuls, asi 15 km severně od Girony. Ze své pozice místního faráře vykonával v okolí i roli učitele a nositele kultury. Tuto zkušenost později zúročil při přípravě díla, jimž se již navždy zapsal do pedagogické historie Katalánska.
Ve svém díle Instruccions per a l'ensenyança de minyons (1749) totiž nastínil inovativní přístup k výuce dětí ve venkovských školách, a podle mnohých tak zároveň vytvořil jednu z prvních katalánských encyklopedií, neboť kromě praktických rad o přístupu k výuce nabízí tato kniha kupříkladu několik gramatických tabulek, základní kompendium klíčových předmětů základní školní docházky (zeměpis, matematika, fyzika, hudební a náboženská výchova apod.) či katalánsko-španělský slovník. Právě otázka katalánštiny ve výuce je ostatně tím hlavním důvodem, proč na Reixaca katalánská historie dodnes pamatuje. Autor ve svém díle jednoznačně zastává myšlenku nutnosti výuky v jazyce, který je vlastní tomu danému národu, což v katalánském případě znamená samozřejmě obhajobu výuky v katalánštině. Sám Reixac navíc zmiňuje, že děti by se měly naučit celkem pět jazyků, a to v následujícím pořadí: katalánština, latina, španělština, francouzština a italština. Na Reixaca se tak v průběhu staletí odvolávala celá řada zastánců výuky v katalánštině - smutný je pak zejména fakt, že nyní nemluvíme jen o obdobích diktatur, ale že dané téma potřeby hájit výuku v katalánštině je aktuální dodnes.
Baldiri Reixac šel ostatně příkladem a své dílo napsal katalánsky, i když v tehdejší době bylo ještě stále více než běžné podobné spisy publikovat v latině. A ve své době šlo o skutečný trhák, o čemž svědčí hned několik reedic v krátké době po vydání. Dlouhou dobu se nevědělo o tom, že kniha má dvě části - ta druhá nebyla ve své době publikována, ale Reixac ji velice pravděpodobně dokončil brzy po té první; našla se náhodou až na konci 70. let 20. století v Gironě. Odkaz tohoto představitele osvícenství v Katalánsku tedy přetrval až do dnešních dnů. Dnes se po Reixacovi pojmenovávají školy - jako kupříkladu ta v Parku Güell, která funguje od roku 1929 - nebo se za přínos katalánskému školství udílejí pedagogické ceny nesoucí jeho jméno (Premi Baldiri Reixac).
Ve svém díle Instruccions per a l'ensenyança de minyons (1749) totiž nastínil inovativní přístup k výuce dětí ve venkovských školách, a podle mnohých tak zároveň vytvořil jednu z prvních katalánských encyklopedií, neboť kromě praktických rad o přístupu k výuce nabízí tato kniha kupříkladu několik gramatických tabulek, základní kompendium klíčových předmětů základní školní docházky (zeměpis, matematika, fyzika, hudební a náboženská výchova apod.) či katalánsko-španělský slovník. Právě otázka katalánštiny ve výuce je ostatně tím hlavním důvodem, proč na Reixaca katalánská historie dodnes pamatuje. Autor ve svém díle jednoznačně zastává myšlenku nutnosti výuky v jazyce, který je vlastní tomu danému národu, což v katalánském případě znamená samozřejmě obhajobu výuky v katalánštině. Sám Reixac navíc zmiňuje, že děti by se měly naučit celkem pět jazyků, a to v následujícím pořadí: katalánština, latina, španělština, francouzština a italština. Na Reixaca se tak v průběhu staletí odvolávala celá řada zastánců výuky v katalánštině - smutný je pak zejména fakt, že nyní nemluvíme jen o obdobích diktatur, ale že dané téma potřeby hájit výuku v katalánštině je aktuální dodnes.
Baldiri Reixac šel ostatně příkladem a své dílo napsal katalánsky, i když v tehdejší době bylo ještě stále více než běžné podobné spisy publikovat v latině. A ve své době šlo o skutečný trhák, o čemž svědčí hned několik reedic v krátké době po vydání. Dlouhou dobu se nevědělo o tom, že kniha má dvě části - ta druhá nebyla ve své době publikována, ale Reixac ji velice pravděpodobně dokončil brzy po té první; našla se náhodou až na konci 70. let 20. století v Gironě. Odkaz tohoto představitele osvícenství v Katalánsku tedy přetrval až do dnešních dnů. Dnes se po Reixacovi pojmenovávají školy - jako kupříkladu ta v Parku Güell, která funguje od roku 1929 - nebo se za přínos katalánskému školství udílejí pedagogické ceny nesoucí jeho jméno (Premi Baldiri Reixac).
Žádné komentáře:
Okomentovat