Catalunya (CZ): Katalánské parlamentní volby 2017

Výsledky katalánských parlamentních voleb prošly se vzpomínkou na události z 1. října celou řadou světových médií. Svým způsobem tak Katalánsko dosáhlo dalšího krůčku k nezávislosti. No schválně, které regionální volby se v posledních letech dokázaly protlačit na titulní strany světových nebo i jenom českých či slovenských deníků? Bavorské? Milánské? Sibiřské či arizonské? Kdepak. Ale ty katalánské ano, jak se ostatně můžete přesvědčit v jen naprosto základním výběru zpráv a reportáží k nim se vztahujících na konci článku. Volby jako takové sice vyhrála prošpanělská strana Ciutadans, nicméně jedině blok stran zastávajících nezávislost má reálnou šanci na sestavení vlády. Oproti minulým volbám ze září 2015 se vlastně nic moc nezměnilo, avšak přesto nám výsledky těchto předčasných voleb něco málo o budoucnosti katalánsko-španělských vztahů prozradily.

Počty mandátů v nově zvoleném katalánském parlamentu (Foto: www.parlament.cat)

Pakliže si máme jen krátce okomentovat výsledky jednotlivých stran (viz graf výše), k jedinému většímu překvapení došlo na straně zastánců nezávislosti. Žádný z předvolebních průzkumů nedával tak vysoké šance kandidátce vedené premiérem v exilu, Carlesem Puigdemontem. Ačkoliv Junts per Catalunya (JxC) v posledních týdnech neustále rostla, všechny předpovědi jí přisuzovaly nižší počet mandátů než ERC, jejím kolegům z vlády. Nicméně nepříliš zvládnutá kampaň ERC, které se nemohl účastnit její lídr Oriol Junqueras (ve vazbě), a naopak brilantní strategie premiéra Puigdemonta nakonec dokázala přilákat více zastánců nezávislosti právě na slib znovudosazení Madridem odvolané vlády. Jak velký odliv to byl, nedokážeme ještě přesně říct, ale nejspíš docela velký, neboť ERC přeci jen těžila z dalšího přesunu hlasů směrem od CUP. Radikálně levicová a silně anarchisticky orientovaná strana tentokrát propadla a místo minulých deseti křesel jí nyní hlasující přiřkli pouhá čtyři. Je vidět, že zbytečné vyhrocení snah o nezávislost, jež bylo po celou dobu jednoznačně vinou této protisystémové strany, nakonec řadu jejich bývalých voličů odlákala zpět k tradičnější prokatalánské levici. Nicméně tak či onak získal blok JxC, ERC a CUP celkem 70 (34+32+4) křesel, což je dostatek na pokračování dosavadní vlády.

Zároveň je to také jediná možnost vzhledem k rozdělení sil do dvou znepřátelených bloků. Strany hájící jednotu Španělska (Ciutadans, PSC a PP) totiž získaly pouhých 57 (36+17+4) křesel, takže ani případná spolupráce s nevyhraněnou katalánskou pobočkou Podemos (En Comú-Podem, 8 křesel) by k úspěchu nestačila, neboť ke zvolení premiéra a sestavení vlády je třeba 68 mandátů.

Formálním vítězem voleb se stala strana Ciutadans, která v čele s Inés Arrimadas v předvolební kampani doslova zaplavila ulice všech katalánských měst svými plakáty. Ale nebyla to ani tak drahá kampaň, která stála za masivním úspěchem tohoto pár let starého uskupení založeného na základě odporu ke katalánské jazykové politice. Kromě drahé kampaně, velké přítomnosti v médiích a účelově publikovaným průzkumům šlo především o dva klíčové faktory. Prvním z nich byl již před volbami zmiňovaný faktor volební účasti, která se nakonec vyšplhala k 79 %. Potvrdilo se tedy to, že k těmto regionálním volbám dorazili lidé, kteří k nim obvykle nechodí. A z větší části šlo o mladou generaci, která nemá příliš vyhraněnou katalánskou identitu a vidí v Ciutadans možnost energické, prozatím žádným skandálem nepoznamenané volby, která dokáže jinak poměrně tristní situaci mladé generace ve Španělsku nějakým způsobem změnit. Druhým důležitým faktorem pak bylo pak vyzobání velké části hlasů katalánské pobočky Lidové strany (PPC). Ta v posledních 20 letech pravidelně získávala okolo 10-13 % hlasů (12-19 křesel), ačkoliv ve volbách 2015 to bylo jen 8,5 % a 11 křesel. Letošní vskutku trapný výsledek 4,2 % a pouhé 4 mandáty je víc než známý.

Lidová strana volby jasně prohrála a její lídr, Xavier García Albiol, se stal symbolem volebního smolaře. Pád jeho strany nádherně dokresluje případ Albiolova domovského města Badalony. Albiol zde byl v letech 2011-2015 starostou a ještě v minulých regionálních volbách zde PPC získala takřka 23 % hlasů. Letos to nebylo ani 9 %. PPC přišla v Katalánsku oproti volbám 2015 o takřka 200 000 hlasů a oproti těm z roku 2012 dokonce o 330 000 hlasů, což je jasným potvrzením katastrofické politiky Lidové strany vůči Katalánsku. Ačkoliv ani Ciutadans (kteří jsou v některých otázkách mnohem radikálnější) ani PSC nejsou nakloněny katalánské nezávislosti, obě strany přeci jen ve svých dlouhodobých ideových plánech mají návrhy na určitý posun v rámci katalánské autonomie, ať už jde o reformu financování či reformu španělské ústavy. Obě tyto záležitosti jsou v praxi takřka neproveditelné, ale je to zkrátka alespoň nějaká vize. Naproti tomu Lidová strana žádnou vizi pro Katalánsko nemá. Status quo, ideálně v nynější podobě uplatněného článku 155, to je jejich jediná nabídka. Lidová strana totiž na rozdíl od socialistů katalánské hlasy pro úspěch v celostátních volbách zkrátka nepotřebuje, proto se ani nesnaží. Propadák PPC v těchto volbách je tak více než zasloužený.

Celkově vzato tyto předčasné volby posloužily jako určitý náhrada referenda, i když v něm by byly pouze dvě možnosti, zatímco volby nabízely i třetí variantu v podobě En Comú-Podem. K těm nakonec doputovalo 326 000 hlasů (7,46 %), zatímco dalších 50 000 (více než 1 %) vhodilo svůj hlas marginálním, ekologicky zaměřeným stranám. A to je poměrně významné číslo, když vezmeme v potaz, že pro blok hájící nezávislost hlasovalo celkem 2 079 340 osob, zatímco pro trojici hájící jednotu Španělska 1 902 061 osob. V takovém případě je téměř 400 000 hlasů, které se v otázce nezávislosti jasně nevymezily, poměrně významné množství, které by rozhodovalo. Volební účast takřka 80 % je ostatně podle některých politologů blízko jakémusi technickému stropu účasti - vždy se najde jisté procento lidí, kteří z různých důvodů volit nemohou nebo zkrátka nechtějí. Vysoká účast tedy potvrzuje, že výsledek reflektuje realitu země. Katalánsko je v otázce nezávislosti rozdělené, neboť tentokrát už se ona "tichá většina", jak o ní často mluví lídři prošpanělských stran, skutečně ozvala, avšak ani tak se neukázala být skutečnou většinou. A i když by se mohlo zdát, že po zpackaném vyhlášení nezávislosti někteří zastánci samostatnosti ochladnou, strany hájící nezávislost si v konečném počtu hlasů opět nepatrně polepšily. Ale to je ten známý efekt politiky Lidové strany. Dříve to byla určitá ironie či sarkasmus, ale každým dalším rokem se onen omílaný výrok stává větší a větší pravdou: "Skutečným motorem boje za nezávislost je sama Lidová strana, neboť nikdo jiný nedokázal svou politikou stvořit více zastánců nezávislosti."

A co bude dál? Jak už bylo mnohokrát řečeno, jsme zpátky na začátku. Strany hájící nezávislost sice mohou sestavit vládu, ale i to se nakonec může ukázat být slušným problémem. Do 23. ledna musí být svolán katalánský parlament a nejpozději 6. února by se mělo hlasovat o novém premiérovi. JxC, ERC a CUP sice mají 70 mandátů, jenže prozatím mohou počítat pouze s 62, neboť 8 nově zvolených poslanců je buďto ve vazbě nebo v exilu. A to je problém, neboť za současného stavu nemohou kromě jasně daných situací svůj hlas delegovat. Pobyt ve vězení či v exilu mezi těmito situacemi bohužel není. Proto i novoroční dění v Katalánsku bude jistě bouřlivé, ačkoliv všeobecně vzato se konflikt na nějakou dobu utiší, neboť soupeři si během podzimu vykolíkovali ring a poznali své limity.

Zastánce nezávislosti nyní čeká agenda rozdělená podle našeho názoru do tří fází. V první fázi bude třeba bedlivě pozorovat lednové dění a schopnost dát dohromady skutečně efektivních 68-70 hlasů v katalánském parlamentu. A hned poté, či spíše ještě předtím, se snažit o zmírnění účinků soudního rozměru celého problému. Hned po volbách totiž španělské soudy obvinily další katalánské politiky, takže jejich lednové výslechy mohou teoreticky zemi přinést další politické vězně (zde se hodí, coby dokonalý popis aktuální situace, zmínit pichlavý výrok katalánského politika za ERC Gabriela Rufiána, který na svém Twitteru napsal, že v současnosti je ve španělských vězeních více katalánských politických vězňů, než je poslanců Lidové strany v katalánském parlamentu). V první fázi tedy budou mít zastánci nezávislosti co dělat s roztáčející se soudní mašinérií. V druhé fázi pak půjde o nápravu škod, které v katalánských institucích zanechala aplikace článku 155 šp. ústavy. Nová vláda jistě bude chtít znovu uvést do provozu některé zrušené autonomní struktury (např. zahraniční delegace) či provést personální změny (např. návrat majora Trapera do čela Mossos d'Esquadra). A teprve až ve třetí fázi - tedy za několik měsíců nejdříve - se na stůl dostane otázka nezávislosti. Do té doby se strany budou muset zamyslet nad novými přístupy a strategiemi komunikace. A zejména komunikace směrem do zahraničí, neboť je takřka jisté, že dokud bude ve Španělsku vláda PP, žádného dialogu se v dané záležitosti nedočkáme. Zastánci nezávislosti tak budou muset bojovat zejména na dvou frontách - umět prodat svůj program v zahraničí a zároveň se kvalitní politikou v regionu snažit o další rozšíření řad svých stoupenců. Protože prozatím mohou počítat skutečně jen s přibližnou polovinou všech obyvatel Katalánska. A to k uskutečnění nezávislosti rozhodně nestačí.