Manuel Sayrach i Carreras (1886-1937) je dodnes považován za posledního představitele architektury katalánského modernismu, ačkoliv čistě technicky do onoho stylu takřka nezasáhl. Jeho architektonické dílo je jednou ze zásadních zastávek jakékoliv okružní cesty po památkách modernisme, respektive zastávkou často poslední, a zároveň bývá označováno za jeden z nejelegantnějších domů v Eixamplu.
Casa Sayrach - celkový pohled, nalevo Casa Montserrat (Foto: pilargbcn.blogspot.com) |
Manuel Sayrach byl považován za vskutku renesančního člověka, neboť se kromě architektury čile věnoval i dramatu, poezii, filosofii a politice. Na druhou stranu je třeba dodat, že si to mohl dovolit, protože pocházel z bohaté měšťanské rodiny (jeho otec byl významným lékařem), a tak se už od mládí mohl s naprostým klidem věnovat jen věcem, kterého ho bavily a zajímaly. Svou lásku k architektuře projevil mimo jiné už drobným spisem L'arquitectura nova z roku 1909, v němž jasně definuje přírodu jako zdroj své inspirace. I kvůli tomu bývá často považován za jakéhosi následníka Antoniho Gaudího, jehož osobitý styl Sayracha silně ovlivnil. Další Sayrachovou láskou už od malička bylo divadlo. Jako malý chlapec si často hrál s loutkami, přičemž často si vymyslel a zapsal celý příběh a namaloval k němu kulisy. Později, okolo roku 1907, začíná poprvé vymýšlet své dramatické dílo nazvané Els drames de la llum, z něhož nakonec v dalších letech publikuje jen několik her z celkových sedmi plánovaných.
Už v roce 1911 shromáždí kolekci více než 2000 nejrůznějších náčrtků, poznámek a obrázků svých architektonických představ (Croquis d'arquitectura), v nichž lze zcela jasně vysledoval inspiraci Gaudího architekturou. V té stejné době již pracuje na rekonstrukci rodinného sídla v Sant Feliu de Llobregat, kde kromě samotných stavebních úprav navrhne kompletní dekoraci interiérů a nábytek. Sídlo opatří i novou obvodovou zdí (El mur de la creació), která je jasně inspirována zdí Parku Güell. Toto dílo se ale do dnešní doby nedochovalo, neboť rezidence byla srovnána se zemí v průběhu 60. let 20. století. Sayrachovým zásadním přínosem katalánské architektuře je ale především barcelonský činžovní dům Casa Sayrach, který pro svého otce navrhl roku 1915. Připomeňme, že Manuel Sayrach získal titul architekta až o dva roky později, takže pod projekt tohoto elegantního domu se podepsal Gabriel Borrell, Sayrachův učitel a zároveň obecní architekt v Sant Feliu de Llobregat. Casa Sayrach na adrese Avinguda Diagonal 423-425 je dokončena roku 1918 a stává se tak jedním z posledních děl katalánského modernismu v době, kdy už s tímto stylem žádný jiný architekt nechtěl mít nic společného.
Casa Sayrach, známá mezi obyvateli města také jako Casa de la nata (Dům ze šlehačky) podle barvy použitého mramoru a nadýchaných tvarů fasády, byla ve své podstatě jednou z pouhých dvou staveb tohoto architekta a všestranně nadaného umělce. Tou druhou byl hned vedle stojící dům Casa Montserrat, který architekt nechal postavit roku 1926 coby svatební dar své krásné novomanželce Montserrat Fatjó dels Xiprers, pocházející ze starobylého katalánského rodu z okolí Cerdanyola del Vallès. Poněkud užší a vyšší Casa Montserrat už zvenku nevykazuje tolik modernistických prvků, ovšem interiéry svou velkolepostí a zdobeností za těmi v sousedním Casa Sayrach rozhodně nikterak nepokulhávají. Ještě v roce 1926 pár podnikl velkou svatební cestu po Evropě, během níž byl soukromě přijat i samotným papežem Piem XI. Krátké rodinné štěstí Manuela Sayracha bylo v dalších šesti letech materializováno narozením pěti synů (Miquel Àngel, Manuel, Jaume-Patriç, Abelard a Narcís), nicméně v září 1932 ho zdrtí náhlá smrt milované Montserrat. Pravděpodobně i z toho důvodu nechává nedokončené své tehdy připravované filosofické dílo Filosofia de la llum.
Ještě před vypuknutím španělské občanské války zrealizoval svůj poslední architektonický návrh - rodinnou hrobku na hřbitově na Montjuïcu. V lednu 1937 do hrobky putovaly i jeho ostatky, neboť Sayrach na počátku měsíce nešťastně zemřel na zápal plic. Dodnes je tedy znám coby autor dvou výjimečných staveb na rohu ulic Avinguda Diagonal a carrer Enric Granados. Dál už jeho architektonický odkaz nesahá, z velké části i kvůli již zmiňovanému bohatství, jímž rodina disponovala, a proto tedy Sayrach žádné zakázky kvůli finančnímu ohodnocení nepřijímal. Vlastně by se docela chtělo říct, že tu architekturu vystudoval jen čistě ze zvědavosti a vlastní umělecké touhy, neboť kromě jednoho drobného pomníku v Moià (jenž byl ale v roce 1936 zničen) byly všechny jeho návrhy určeny výhradně rodinným účelům. Casa Sayrach je dodnes jednou z posledních zastávek každé správné tour po památkách katalánského modernismu.
Už v roce 1911 shromáždí kolekci více než 2000 nejrůznějších náčrtků, poznámek a obrázků svých architektonických představ (Croquis d'arquitectura), v nichž lze zcela jasně vysledoval inspiraci Gaudího architekturou. V té stejné době již pracuje na rekonstrukci rodinného sídla v Sant Feliu de Llobregat, kde kromě samotných stavebních úprav navrhne kompletní dekoraci interiérů a nábytek. Sídlo opatří i novou obvodovou zdí (El mur de la creació), která je jasně inspirována zdí Parku Güell. Toto dílo se ale do dnešní doby nedochovalo, neboť rezidence byla srovnána se zemí v průběhu 60. let 20. století. Sayrachovým zásadním přínosem katalánské architektuře je ale především barcelonský činžovní dům Casa Sayrach, který pro svého otce navrhl roku 1915. Připomeňme, že Manuel Sayrach získal titul architekta až o dva roky později, takže pod projekt tohoto elegantního domu se podepsal Gabriel Borrell, Sayrachův učitel a zároveň obecní architekt v Sant Feliu de Llobregat. Casa Sayrach na adrese Avinguda Diagonal 423-425 je dokončena roku 1918 a stává se tak jedním z posledních děl katalánského modernismu v době, kdy už s tímto stylem žádný jiný architekt nechtěl mít nic společného.
Manuel Sayrach a jeho žena Montserrat Fatjó dels Xiprers (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks) |
Casa Sayrach, známá mezi obyvateli města také jako Casa de la nata (Dům ze šlehačky) podle barvy použitého mramoru a nadýchaných tvarů fasády, byla ve své podstatě jednou z pouhých dvou staveb tohoto architekta a všestranně nadaného umělce. Tou druhou byl hned vedle stojící dům Casa Montserrat, který architekt nechal postavit roku 1926 coby svatební dar své krásné novomanželce Montserrat Fatjó dels Xiprers, pocházející ze starobylého katalánského rodu z okolí Cerdanyola del Vallès. Poněkud užší a vyšší Casa Montserrat už zvenku nevykazuje tolik modernistických prvků, ovšem interiéry svou velkolepostí a zdobeností za těmi v sousedním Casa Sayrach rozhodně nikterak nepokulhávají. Ještě v roce 1926 pár podnikl velkou svatební cestu po Evropě, během níž byl soukromě přijat i samotným papežem Piem XI. Krátké rodinné štěstí Manuela Sayracha bylo v dalších šesti letech materializováno narozením pěti synů (Miquel Àngel, Manuel, Jaume-Patriç, Abelard a Narcís), nicméně v září 1932 ho zdrtí náhlá smrt milované Montserrat. Pravděpodobně i z toho důvodu nechává nedokončené své tehdy připravované filosofické dílo Filosofia de la llum.
Ještě před vypuknutím španělské občanské války zrealizoval svůj poslední architektonický návrh - rodinnou hrobku na hřbitově na Montjuïcu. V lednu 1937 do hrobky putovaly i jeho ostatky, neboť Sayrach na počátku měsíce nešťastně zemřel na zápal plic. Dodnes je tedy znám coby autor dvou výjimečných staveb na rohu ulic Avinguda Diagonal a carrer Enric Granados. Dál už jeho architektonický odkaz nesahá, z velké části i kvůli již zmiňovanému bohatství, jímž rodina disponovala, a proto tedy Sayrach žádné zakázky kvůli finančnímu ohodnocení nepřijímal. Vlastně by se docela chtělo říct, že tu architekturu vystudoval jen čistě ze zvědavosti a vlastní umělecké touhy, neboť kromě jednoho drobného pomníku v Moià (jenž byl ale v roce 1936 zničen) byly všechny jeho návrhy určeny výhradně rodinným účelům. Casa Sayrach je dodnes jednou z posledních zastávek každé správné tour po památkách katalánského modernismu.
Žádné komentáře:
Okomentovat