Bocaccio: Centrum Gauche Divine

   

Teresa Gimpera - múza Gauche Divine
a reklamní tvář diskotéky Bocaccio
(Foto: Xavier Miserachs)

Představa světových literátů, kterak celé dny zadumaně sedí či zběsile ťukají do svých psacích strojů, bývá často narušena bohémskými epizodami, při nichž alkohol teče proudem. Na onu bohémskou stránku věci se dnes podíváme i my. Možná, že si dnešní zasloužilé spisovatelské legendy jako Mario Vargas Llosa či Juan Marsé nedokážete představit na tanečním parketu, avšak tito dnešní staříci svou cestu na literární Olymp začali v bláznivých 60. letech. Centrem španělsky psané literatury tehdy byla Barcelona, respektive jedna dnes už dávno zaniklá diskotéka. Vítejte do světa legendární Gauche Divine!

Gauche Divine, v překladu doslova "Božská levice", je označení, jež se vžilo pro skupinku umělců a intelektuálů spojených na přelomu 60. a 70. let 20. stol. s diskotékou Bocaccio ve snobské části Barcelony, na adrese Muntaner 505. I když se vžilo ono levicové pojmenování dané skupiny, faktem je, že o politiku až tolik nešlo a většina členů tohoto exkluzivního kroužku patřila spíše do řad bohaté katalánské buržoazie. Mario Vargas Llosa, Gabriel García Márquez, Juan Marsé, Salvador Dalí, Oriol Bohigas, Manuel Vázquez Montalbán, Jaime Gil de Biedma, Joan Manuel Serrat... Toť jen malý výčet osobností, které Bocaccio v dobách jeho největší slávy navštěvovaly. Tancovalo se tu, samozřejmě. Zároveň se ale na sametových židličkách u baru vedly nejrůznější diskuze na umělecká, politická či ryze intelektuální témata. Jak dnes již naprosto mytologický odkaz Bocaccia vznikl?

Bocaccio poprvé otevřelo 13. února 1967 v suterénu budovy na carrer Muntaner 505, kde fungoval až do roku 1985. Dnes je na jeho místě jeden z hotelů řetězce Catalonia. Vůbec prvním songem, který v Bocacciu zazněl, byl údajně Good Vibrations od Beach Boys. Nicméně již od samého počátku nešlo jen o obyčejnou hipísáckou diskotéku, které tehdy v Barceloně houfně vznikaly. Jak ve svých pamětech prohlásil i zakladatel celého podniku, Oriol Regàs (1936-2011): "Bocaccio bylo něco jako Barça: víc než jen diskotéka". Jedním ze zvažovaných názvů bylo i Snobíssimo, ale nakonec se přeci jen prosadil trochu literárnější nápad. Bocaccio opravdu bylo víc než jen diskotéka. Onen legendární podnik z něj udělali především všichni výše uvedení VIP návštěvníci, pro něž se tento klub stal oblíbeným místem setkávání. Připomeňme, že Barcelona na konci 60. let byla opravdovým centrem španělského literárního světa. Začínající (přesto tehdy již dost známí) spisovatelé jako Mario Vargas Llosa či Gabriel García Márquez bydleli nedaleko, Bocaccio ale bylo místem i pro ryze katalánskou intelektuální elitu.

Právě jejich návštěvy a nekonečné debaty na barových stoličkách z podniku záhy vytvořily mýtické místo neodmyslitelně spojené s latinskoamerickým literárním boomem. Bocaccio bylo dokonalou otázkou vzkvétajícího volnomyšlenkářství v ještě stále frankismem sevřeném Španělsku, i když právě v Barceloně, na periferii režimu, nebyl tlak režimu tak silný. K tomu všemu musíme připočítat vizionářskou osobnost dobrodruha Oriola Regàse. Regàs byl zajímavou osobností, která i přes nelehké dětství brzy dokázala uspět ve světě podnikání a zároveň se přitom úžasně bavit. Regàsova hravost a smysl pro dobrodružství se projevila už v mládí, kdy se často účastnil rallyových a motocyklových závodů, později ale přeci jen věnoval své úsilí především podnikání v kulturní sféře. Regàs je dodnes považován za jednoho z nejdůležitějších hybatelů tehdejší barcelonské kulturní a umělecké scény. Pomáhal se zviditelněním režisérům z tzv. Escola de Barcelona či hudebníkům z Nova Cançó. Zároveň byl spoluzakladatelem známého časopisu L'Avenç. Společnost na něj dnes ale vzpomíná zejména jako na zakladatele hned několika legendárních podniků, které tehdejší umělecká a intelektuální smetánka navštěvovala.

Vše začalo již zmiňovaným Bocacciem v roce 1967, nicméně Regàsovy podnikatelské aktivity byly mnohem širší. Ve stejném roce jen o kousek dál (carrer Ganduxer 10) založil restauraci Via Veneto, která dodnes patří mezi nejluxusnější barcelonské restauranty a může se chlubit i michelinskou hvězdou. Restauraci navštívila celá řada osobností (Richard Nixon, Sean Connery, Woody Allen, španělská královská rodina,...) a pravidelně se v ní schází porota největší španělské literární ceny Premio Planeta. Častým návštěvníkem býval i Salvador Dalí, kterému jednou obsluha splnila i jedno pohádkové přání - zařídila, aby legendárnímu malíři létali do úst pečení holoubci... Regàs zkrátka o svou VIP klientelu náležitě pečoval. I z toho důvodu své portfolium rozšířil o několik diskoték na Costa Brava, kam většina barcelonských umělců a intelektuálů odjížděla na léto. Mezi Regàsovy podniky patřily i jazzový bar Cova del Drac a později další barcelonská diskotéka (tentokrát ale už bez štamgastů z literárního Olympu) Up&Down. Všechny tyto aktivity měly nejen velký a kladný dopad na barcelonskou (potažmo katalánskou i španělskou) kulturní scénu, ale ukázaly se být i úspěšným podnikatelským záměrem. V roce 1972 Regàs otevřel pobočku Bocaccio v Madridu.

Avšak nic netrvá věčně. Po nástupu demokracie ve Španělsku toto zlaté bohémské období končí, respektive přesouvá se v jiné podobě do Madridu. Regàs nakonec svůj nejprestižnější podnik v roce 1982 prodává, nicméně pod novým majitelem klub funguje jen další tři roky. Pak celá budova přejde do majetku jedné realitní společnosti, která lokál v roce 1985 definitivně zavírá. Nicméně dodnes je Bocaccio symbolem celé jedné generace. Dodnes připomíná bohémské časy, v nichž vznikaly mnohé skvosty světové literatury.

Navštívenka klubu Bocaccio s charakteristickým secesně laděným B, které
vytvořili Toni Miserachs a Xavier Regàs (Foto: Arxiu Jordi Phoenicks)