Junqueras & spol.: Soudní proces století

Právní zástupci obžalovaných katalánských politiků (Foto: La Vanguardia)

Minulý týden skončil před madridským nejvyšším soudem "proces století", zabývající se událostmi podzimu 2017 v Katalánsku. Celkem 12 katalánských politiků čelí nejrůznějším obviněním, z nichž ta nejzávažnější se týkají vzpoury, za což jim hrozí až 25 let odnětí svobody. Devět z těchto dvanácti obžalovaných je již více než rok ve vazbě, další část bývalé katalánské vlády v čele v expremiérem Puigdemontem je v exilu. Soudní proces je vděčným tématem i pro novináře ve většině evropských zemí, více základních informací si proto můžete přečíst například i na stránkách České televize. Porota složená ze sedmi soudců nyní vede rozpravu o konečném rozsudku, který experti očekávají buďto na podzim (přelom září a října), nebo v případě relativně jasné shody poroty i na konci července. Podle dosavadních odhadů je již vyloučeno obvinění z násilné vzpoury (rebelión), neboť obžaloba nedokázala během celých čtyř měsíců dostatečně prokázat jakýkoliv násilný moment v celém konfliktu. Jak bylo jasné již od počátku, obvinění ze vzpoury nemělo žádný reálný základ a sloužilo zejména k okamžitému vzetí obviněných do vazby. Ve hře je však stále trestný čin povstání (sedición), za nějž hrozí ve srovnání se vzpourou asi jen poloviční tresty. Trochu stranou pak při projednávání zůstaly méně závažné trestné činy zpronevěry a neposlušnosti.

My jsme celý soudní proces v uplynulých čtyřech měsících bedlivě sledovali a pravděpodobně se některým aspektům jeho průběhu budeme věnovat v některém z budoucích článků. V tomto se však pokusíme nabídnout alespoň ta základní a nejdůležitější svědectví, která v Madridu v uplynulých 18 týdnech zazněla. Připomeňme, že celý soud byl plný nejrůznějších nesrovnalostí, které velmi často znesnadňovali práci obhajobě. Stejného prostoru se nedostalo svědkům obžaloby a obhajoby, velkým problémem bylo znemožnění promítání obrazových materiálů v rámci výpovědi svědků - často tak nebylo možné očividně lživé tvrzení některých příslušníků španělských policejních sborů okamžitě porovnat s realitou. Na řadu dalších nepříjemností pak obhajoba upozorňovala po celou dobu procesu. Přelíčení však mělo alespoň jeden nezpochybnitelný klad - po celou dobu bylo živě přenášeno do světa. Veškeré dění v soudní síni tak zůstalo zachyceno na stovkách hodin filmového záznamu.

Jak již bylo řečeno, kompletní svědectví nejdůležitějších i nejzajímavějších aktérů soudního procesu si připomeneme v tomto článku. Líčení bylo vedeno ve španělštině, proto jsou všechna svědectví a výpovědi v tomto jazyce. Pokud vás zajímá shrnutí těch nejzásadnějších okamžiků z jednotlivých týdnů, doporučujeme perfektní dokumentární cyklus Causa [20907], který v rámci pořadu Preguntes freqüents odvysílala katalánská veřejnoprávní televize TV3. Pro zájemce o kompletní výpovědi nabízíme na následujících řádcích více než čtyřicítku videí s výpovědmi obžalovaných, klíčových svědků a aktérů celého katalánsko-španělského konfliktu i závěrečnými řečmi obžaloby i obhajoby. Začínáme s úvodními výpověďmi všech dvanácti obžalovaných (Oriol Junqueras, Raül Romeva, Jordi Turull, Josep Rull, Joaquim Forn, Dolors Bassa, Carme Forcadell, Jordi Sànchez, Jordi Cuixart, Carles Mundó, Meritxell Borràs, Santi Vila):

Po úvodních výpovědích dvanáctky obžalovaných přišla řada na nejvýznamnější politické aktéry, kteří se větší či menší měrou na vyvrcholení španělsko-katalánského konfliktu na podzim 2017 podíleli. Nutno dodat, že porota nejvyššího soudu za oněch 18 týdnů přelíčení zvládla vyslechnout více než 400 svědků. Mezi prvními přišli na řadu například bývalý katalánský premiér Artur Mas nebo tehdejší španělský premiér Mariano Rajoy spolu s tehdejší španělskou vicepremiérkou Sorayou Sáenz de Santamaríou, jež měl na starosti koordinaci španělské odpovědi na katalánské referendum. Zajímavá svědectví poskytli i další ministři tehdejší španělské vlády, konkrétně ministr financí Cristóbal Montoro, jenž svými dřívějšími prohlášeními jasně negoval možné obvinění katalánských politiků ze zpronevěry, neboť to byl právě on, kdo tou dobou již několik měsíců kontroloval každičký pohyb na účtech katalánské regionální vlády. Naopak ministr vnitra Juan Ignacio Zoido se do paměti diváků soudního procesu zapsal zejména svou "neznalostí" průběhu policejní akce během katalánského referenda 1. října 2017. Jak zaznělo i později z úst jednotlivých policejních komisařů, zdá se, že tvrdý zásah policie proti hlasujícím lidem nikdo nenařídil. Neméně zajímavé svědectví nabídl i baskický lehendakari (předseda tamní regionální vlády) Iñigo Urkullu, jenž se podle všeho snažil v celém konfliktu hrál roli mediátora mezi tehdejší katalánskou a španělskou vládou. Neuspěl, a tak došlo i na symbolické vyhlášení nezávislosti 27. října 2017.

Klíčová svědectví však nepřišla z první politické linie, nýbrž ze strany policejních důstojníků, jejichž působení v celé záležitosti bylo klíčové. Zatímco koordinátor policejního zásahu v Katalánsku, plukovník Gaurdia Civil Diego Pérez de los Cobos, se snažil všechnu vinu za referendum hodit na katalánský policejní sbor Mossos d'Esquadra, sám najednou zapomínal v otázce nařízení ostrých zásahů proti urnám. Některá vyjádření tehdejšího zástupce španělské vlády v Katalánsku Enrica Milla se nesla v podobném duchu, jen s větší špetkou fantastičnosti. Legendárním se stala jeho stížnost na čistící prostředky rozlité na zemi tak, aby na nich zasahující policisté uklouzli ("la trampa del Fairy") - 21. století si očividně žádá neotřelé revoluční prostředky. Velmi komentovaným se stal i výstup soudní úřednice Montserrat del Toro, kterou demonstrace z 20. září 2017 uvěznila v budově katalánského ministerstva financí. Úřednice nakonec budovu opustila v utajení a ve spěchu až před půlnocí tak, že byla nucena za asistence policistů "přeskočit" na střechu vedlejšího divadla a tudy pak manifestantům uniknout. 

Klíčovým okamžikem celého procesu však byl výslech tehdejšího majora Mossos d'Esquadra Josepa Lluíse Trapera, jenž svým svědectvím rozmetal snahu obžaloby ukázat, že katalánská vláda ve svém plánu vzpoury a "státního převratu" počítala i s ozbrojenou složkou v podobě katalánského policejního sboru čítajícího takřka 17 000 příslušníků. Trapero nejenže vyvrátil všechny tyto domněnky, naopak zcela jasně prokázal připravenost katalánské policie splnit soudní příkazy a velké části diváků vyrazil dech tím, že měl v záloze i plán na zatčení katalánské vlády v čele s Puigdemontem v případě, že by došlo k pokusu o vyhlášení nezávislosti. Ten den v Madridu v podstatě padlo obvinění ze vzpoury.

Další týdny byly vyplněný svědectvími příslušných úředníků katalánské administrativy, lidí hlasujících v referendu 1. října i španělskými policisty zasahujícími toho dne v katalánských ulicích. Nutno dodat, že některá jejich svědectví o namožených zápěstích z rozdávání ran pendreky nebo tříměsíční pracovní neschopnost kvůli zlomenému článku malíčku na levé ruce skutečně vyvolala slzy. Slzy smíchu. V posledních týdnech byl čas vyhrazen promítání obrazových materiálů z 20. září a 1. října 2017, poslední dva týdny pak přišel čas na závěrečné řeči. Následující videa nabízejí závěrečná slova obžaloby (Javier Zaragoza, Fidel Cadena, Consuelo Msdrigal, Jaime Moreno, Rosa María Seoane a Javier Ortega Smith).

Poslední slovo však patřilo obhajobě a nakonec i dvanáctce obviněných. Katalánsko má po uplynulých čtyřech měsících nové celebrity. Jsou jimi právní zástupci obviněných politiků, zejména pak Andreu van den Eynde, Jordi Pina, Xavier Melero, Olga Arderiu, Marina Roig, Judit Gené, Mariano Berges, Benet Salellas a Josep Riba. Někteří z nich za sebou zanechali vskutku památné bitvy, každý z nich si dokázal vytvořit vlastní kult osobnosti. Milovník deathmetalu Van den Eynde, klidná Marina Roig, někdy doña Marina, jindy señora Roig (podle stupně zloby soudce Marcheny), rebelující Jordi Pina, hrůzu nahánějící Judit Gené a tak trochu kolumbovsky nebezpečný Xavier Melero. Jejich závěrečné klání můžete sledovat v následujících videích, stejně jako již zmíněná závěrečná slova všech obžalovaných. Mezitím už můžeme jenom čekat na rozsudek. Ten se tak či onak stane dalším přelomovým datem v rámci současného španělsko-katalánského konfliktu.

Causa [20907]: Docu-reality TV3

Velmi povedené shrnutí soudního procesu s katalánskými politiky nabízela po celých 18 týdnů líčení katalánská veřejnoprávní televize TV3, kde byl pravidelně každou sobotu v rámci pořadu Preguntes freqüents (FAQS) odvysílán vždy jeden díl shrnující dění u španělského nejvyššího soudu za uplynulý týden. Vzhledem k velikonoční přestávce tak archiv TV3 nabízí celkem 17 dílů tohoto docu-reality formátu. Každý díl trvá obvykle mezi 15 a 22 minutami a kromě nejzásadnějších svědectví shrnuje i některé vtipné či kontroverzní momenty (a že jsme jich během oněch čtyř měsíců neviděli málo). Vynikající službu toto audiovizuální dílo plní zejména kvůli tomu, že soud oproti zvyklostem nepovolil promítat fotografie či videozáznamy v kontrastu k daným svědectvím. To bylo ostatně jednou z věcí, na něž si obhajoba opakovaně stěžovala, neboť jak je z dostupných záběrů nakonec patrné, mnoho policistů si ve svém svědectví celou řadu událostí 20. září a 1. října 2017 značně přikrášlilo. Tak či onak, pro všechny, kteří by si během dvou až tří hodin rádi prošli či zopakovali ty nejdůležitější a nejzajímavější momenty soudního procesu s katalánskými politiky, nabízíme všech 17 dílů coby součást tohoto článku. Vzhledem k tomu, že soudní líčení bylo vedeno ve španělštině, drtivá většina obsahu jednotlivých dílů je v tomto jazyce.

Ada Colau

Sobota 15. června 2019 se po celém Katalánsku nesla v duchu ustavujících zasedání místních zastupitelstev, která vzešla z květnových komunálních voleb. Největší pozornost byla tradičně upřena na katalánskou metropoli, kde svůj mandát obhajovala vůbec první starostka v historii města, občanská aktivistka Ada Colau (Barcelona en Comú). Ačkoliv svůj triumf z roku 2015 v letošních volbách nezopakovala, pořád ještě to stačilo na solidní druhé místo a ztrátu jednoho zastupitele oproti volbám před čtyřmi lety. Zatímco hned po volbách většina expertů počítala se sestavením levicové koalice v čele s vítězem voleb, Ernestem Maragallem (ERC), mocenské zájmy ekonomických elit nakonec trochu překvapivě umožnily starostčino znovuzvolení. Avšak prosadit programové priority pro ni bude ve druhém volebním mandátu možná ještě těžší než v tom prvním. Tak či onak, staronová barcelonská starostka bude i nadále patřit k nejvýraznějším tvářím současné katalánské politické scény.

Barcelonská starostka Ada Colau (Foto: Diari ARA)

Barcelonská rodačka Ada Colau i Ballano (*1974) vyrůstala ve čtvrti Guinardó, ačkoliv dnes ji naleznete v sousedství ikonické baziliky Sagrada Família. V první polovině 90. let 20. stol. studovala filosofii  na Universitat de Barcelona, díky stipendiu Erasmus strávila několik měsíců v italském Milánu. I přes velmi solidní prospěch studium nedokončila. Sama říká, že především z finančních a časových důvodů. K zisku akademického titulu jí přitom chybělo jen několik málo předmětů. Začátky její profesní dráhy jsou spjaty se světem audiovizuální tvorby. Jako produkční pracovala pro katalánskou veřejnoprávní stanici Canal 33, pro španělskou stanici Antena 3 zase napsala scénář k seriálu Dos + una (2001), v němž si dokonce střihla i malou epizodní roli. Podle svých slov se dále živila mnoha drobnými profesemi, například jako překladatelka, animátorka a hosteska.

S příchodem 21. století se z Ady Colau stává profesionální politická aktivistka. Již v průběhu 90. let se sice účastnila vybraných protestů a stávek, známou byla taktéž její příchylnost k barcelonským squaterům, avšak do širšího povědomí se jako občasná mluvčí či spoluorganizátorka protestů dostávala až od roku 2001 (demonstrace pro globalizaci, Světové bance, G-8 či proti válce v Iráku). Od roku 2006 se věnovala zejména otázce dostupnosti a garance práva na bydlení. Colau a její dlouholetý partner Adrià Alemany založili v květnu onoho roku hnutí V de Vivienda, které je dnes považováno za jakéhosi předchůdce neziskové organizace Plataforma de Afectados por la Hipoteca (PAH, Platforma na pomoc obětem hypoteční krize), u jejíhož zrodu v únoru 2009 stála taktéž Ada Colau. PAH získala na viditelnosti zejména v nejhorších letech ekonomické krize, kdy se jedním z hlavních cílů této nevládní organizace stal boji proti násilnému vystěhování lidí, kteří kvůli krizi přestali zvládat splácet hypotéky. Díky poklidným protestům i akcím občanské neposlušnosti organizace dokázala zarazit více než dvě tisícovky soudem nařízených vystěhování, hlavní zásluhou PAH však byla akcentace kritické španělské hypoteční situace v médiích. Od počátku až do roku 2014 byla Ada Colau hlavní tváří této organizace.

Právě popularita PAH ve španělské společnosti přiměla Adu Colau ke vstupu do politiky. S občanskou platformou Guanyem Barcelona (aktuálně Barcelona en Comú) se v roce 2015 rozhodla kandidovat v komunálních volbách na starostku Barcelony. Její kandidaturu podpořilo i Podemos, další silné hnutí vzešlé z ekonomické krize. Se ziskem 11 zastupitelů se Ada Colau stala velkým překvapením komunálních voleb 2015 a po obtížných povolebních jednáních nakonec dokázala sestavit křehkou koalici, zejména se jí však podařilo stát se vůbec první ženou, jež ovládla barcelonskou radnici. Více o této cestě ze světa občanského aktivismu do pater nejvyšší politiky se dozvíte kupříkladu z dokumentárního snímku Alcaldessa (2016), který nabízíme na konci článku.

Jako v mnoha případech se však i zde ukázalo, že jedna věc je být občanská aktivistka a druhá, velmi odlišná, je být aktivní političkou. Dosavadní první mandát Ady Colau se totiž ukázal být pro Barcelonu poměrně problematickým. Město se za poslední čtyři roky opravdu změnilo k horšímu a i když se prozatím nedá zcela jasně odhadnout, jak velký podíl viny na tom má právě současná starostka, faktem je, že její politika současné problémy města příliš řešit nedokáže. Kupříkladu nepřátelský postoj k hotelům jen napomohl rozšíření airbnb a z toho plynoucí zvyšování nájmů ve většině městských čtvrtí, efektivní řešení Colau nenabízí ani v otázce bezpečnosti (manteros, drogová doupata, pouliční krádeže). Ve srovnání s velkou částí svých předchůdců Colau navíc nenabízí žádnou větší vizi, kam by se město mělo v následujících letech posunout, zcela chybí nějaký velký projekt. I tak si ale Colau dokázala podržet velkou část svých voličů. Její druhý volební mandát však bude zcela jasně charakterizován definitivním koncem aktivistky a nástupem ostřílené političky. To ostatně ukázala její schopnost povolebních jednání a naprostá absence "svědomí" v otázce možných paktů. Aby si udržela křeslo starostky, dala před levicovou koalicí přednost křehké symbióze s PSC podpořené hlasy bývalého francouzského premiéra Manuela Vallse, ačkoliv před volbami se dušovala, že taková varianta vůbec nepřipadá v úvahu. Hlasy potřebné pro obhájení mandátu od nich nakonec získala, ale jak bude v následujících měsících a letech prosazovat svůj program? Zejména Manuel Valls má totiž velmi, velmi odlišnou představu o tom, kam by se Barcelona měla v následujících letech ubírat...

Superpočítač MareNostrum

V romantickém a trochu tajemném prostředí kaple Torre Girona v katalánské metropoli se nachází jeden z nejvýkonnějších evropských superpočítačů. Díky rozhodnutí Evropské komise si Barcelona své výsadní postavení ve světě informatiky udrží i nadále. Místní superpočítač MareNostrum se v příštím roce dočká již čtvrtého zásadního vylepšení, a stane se tak jedním z pilířů evropské snahy o technologickou nezávislost na USA, Číně a Japonsku.

Vnitřek kaple Torre Girona, kde je uložen superpočítač MareNostrum (Foto: www.bsc.es)

Barcelonské superpočítačové centrum (Barcelona Supercomputing Center) je veřejné vědecko-výzkumné pracoviště, oficiálně fungující od 1. dubna 2005. Nachází se v kampusu Universitat Politècnica de Catalunya (UPC) ve staré kapli nazývané Torre Girona. Stavba sloužila církvi až do roku 1960, poté byla odsvěcena a stala se součástí vědeckého kampusu zmiňované katalánské technické univerzity. Budovu naleznete na adrese carrer de Jordi Girona 29 a po předchozí rezervaci můžete dané superpočítačové centrum osobně navštívit. To ostatně učinil i americký spisovatel Dan Brown, jenž do BSC umístil i část děje svého doposud nejnovějšího románu Počátek. Konsorcium BSC je složeno ze tří veřejných institucí (španělské ministerstvo vědy a inovací, katalánská vláda a již zmiňovaná UPC). Jde o významné vědecké centrum, jehož součástí je hned několik superpočítačů. Tím nejznámějším a nejvýkonnějším z nich je MareNostrum, svého času jeden z deseti nejvýkonnějších superpočítačů na světě. Aktuálně je ve specifikaci MareNostrum 4 stále nejvýkonnějším strojem svého druhu v celém Španělsku a podle posledního srovnání řebříčku TOP500 z listopadu 2018 je i celkově šestým nejvýkonnějším v Evropě a pětadvacátým na celém světě. 

Původní MareNostrum 1 z roku 2004 disponoval výkonem 42,35 teraflopsů za sekundu, v praxi tedy dokázal provést 42,35 bilionů operací za sekundu. Od té doby prošel katalánský superpočítač několika přestavbami. Po té doposud poslední z června 2017 má MareNostrum 4 kapacitu výkonu 13,7 petaflopsů, je tedy 322krát výkonnější než verze z roku 2004. Skládá se ze 3 400 serverů propojených více než 48 kilometry kabelů a drátů. Sestavení kompletního superpočítače měla na svědomí americká společnost IBM, ačkoliv je v něm použita technologie mnoha dalších světových výrobců jako Intel, Fujitsu a Lenovo. Právě zástupci posledně jmenované společnosti přirovnávají výkon MareNostrum 4 k přibližně 11 000 notebooků svého modelu ThinkPad X1 Carbon z roku 2016. Služby Barcelona Supercomputing Center využívají vědci napříč obory. Nejčastěji s ním však pracují lidé z oboru medicíny, bioinformatiky, klimatologie, energetiky a obnovitelných zdrojů či analýzy velkých dat.

V červnu 2019 rozhodla Evropská komise o zařazení Barcelony do strategické sítě evropských superpočítačů, díky níž by starý kontinent měl přestat být závislý na USA, Číně a Japonsku. Pro rozmístění nových superpočítačů bylo vybráno celkem osm lokalit, mezi nimi i Ostrava, ačkoliv ty nejvýkonnější stroje (tzv. prekurzory systémů s exa-kapacitou) se budou nacházet v italské Boloni, finském Kajaani a právě v Barceloně. V katalánské metropoli by tak od 1. ledna 2021 měl začít fungovat MareNostrum 5, vůbec nejvýkonnější evropský superpočítač a v době spuštění rozhodně i jeden z pětice nejvýkonnějších strojů na světě. MareNostrum 5 by měl výkon současného barcelonského superpočítače překonat až 17násobně, což znamená vrcholný výkon 200 biliard výpočetních operací za vteřinu. Evropská unie do celého projektu v počátcích investuje 840 milionů €, z nichž přibližně 110 milionů € poputuje přímo do Barcelony. Dalších 110 milionů € pak dodají španělské i katalánské instituce. MareNostrum 5 bude mít větší prostorové nároky, kromě kaple Torre Girona tak nový superpočítač zaplní i část vedlejší budovy.

Katalánské aerolinky

Katalánsko sice nemá žádnou vlastní národní leteckou společnost, ale řekněme si upřímně... kolik klasických národních dopravců dnes v leteckém byznysu ještě najdeme? Následující řádky se tak zaměří na současné i již zaniklé letecké společnosti, které své sídlo mají či měly v Katalánsku. Některé z nich možná znáte nebo jste s nimi už letěli, některé možná překvapí...

Letadlo společnosti Vueling přistává na barcelonském letišti BCN - El Prat de Llobregat (Foto: El País)

VUELING

V Barceloně se před patnácti lety zrodila aktuálně největší letecká společnost ve Španělsku co do počtu destinací i letadel. Jen v počtu cestujících ji v rámci Španělského království pravidelně poráží irský Ryanair. Za celým nápadem stála dvojice španělských podnikatelů (Carlos Muñoz a Lázaro Ros), kteří si usmysleli, že Katalánsko by se mohlo stát kolébkou malé revoluce v evropském letectví. Společnost Vueling (název odvozen od španělského slova vuelo - let) totiž měla představovat dokonalou kombinaci mezi klasickými a low-cost aerolinkami. Jinými slovy, laciné lety, avšak s kvalitním servisem. Na rozdíl od mnoha low-cost dopravců Vueling obvykle létá na velká, centrální letiště. Dnes můžeme říct, že onen nápad vyšel. Oba společníci dokázali pro svůj nápad nadchnout silné investory, a tak Vueling 1. července 2004 slavnostně vzlétl ze základny na barcelonském letišti El Prat a namířil si to na nedaleký a turisty milovaný ostrov Ibiza. Společnost tehdy vlastnila jen dva letouny Airbus A320 a kromě Ibizy létala z katalánské metropole ještě do Paříže, Bruselu a na Mallorku.

Nutno dodat, že start společnosti vyšel. Během tří let značně rozšířila portfolium strojů i destinací, k Barceloně přidala ještě tři báze (Madrid, Paříž, Sevilla). Vuelingu zpočátku pomohlo, že barcelonské letiště roku 2006 opustila Iberia, jež se rozhodla vsadit vše na Madrid. Na rozloučenou však konkurenci v katalánské metropoli nechala vlastní pokus o low-cost v podobě aerolinky Clickair. Ta zpočátku Vuelingu pořádně zatápěla, původní start-up Carlose Muñoze a Lázara Rose navíc brzy vstoupil na burzu, což nakonec celou krizi ještě umocnilo. Krizové řešení se nakonec našlo v podobě fúze s Clickair roku 2009, což v praxi znamenalo, že majoritním akcionářem Vuelingu se v tu chvíli stala právě Iberia, která kontrolovala 46 % akcií. Mezitím začal na barcelonském letišti fungovat terminál T1, což v následujících letech umožnilo prudký vzestup značky Vueling, jež se záhy stala nejcennějším aktivem mateřské Iberie. Od roku 2010 je značka Vueling součástí širšího anglicko-španělského holdingu IAG, který vznikl sloučením Iberia a British Airways. Aktuálně do skupiny IAG patří Iberia, British Airways, Aer Lingus, Vueling a valencijská aerolinka Air Nostrum a dálková nízkonákladovka Level.

V IAG si Vuelingu váží. Jen v roce 2018 přinesl holdingu čistý zisk 150 milionů €. Z rozevlátého start-upu o stovce zaměstnanců se stala respektovaná firma, jež poskytuje živobytí přibližně čtyřem tisícům lidí. Ročně jich nyní Vueling přepraví více než 30 milionů. Aktuálně společnost létá do takřka 150 destinací a disponuje flotilou čítající 120 strojů, většinou jde o Airbusy specifikací A320-200, A320neo a A321-200, které pojmou od 180 do 220 pasažérů. Ačkoliv Vueling létá z Prahy či Vídně, skutečným hubem je pro společnost i nadále barcelonské letiště. Obyvatelé katalánské metropole se tak díky této letecké společnosti dostanou snadno a přímo i do zatím ještě ne zcela tradičních destinací jako např. Banjul, Dakar, Alžír, Tunis, Bejrút, Reykjavík či Minsk.

VOLOTEA

Zakladatelé Vuelingu, Carlos Muñoz a Lázaro Ros, začali hledat novou podnikatelskou výzvu, a přesně tak vznikla roku 2011 v katalánské metropoli nízkonákladová letecká společnost Volotea. Ta za svůj název vděčí španělskému slůvku revolotear (poletovat kolem, obletovat). Lidé v Česku ji mají spojenou spíše s Francií, kam tato aerolinka pravidelně létá i z Prahy. Operuje však v celém prostoru západní Evropy a Středozemního moře, i když právě Francie patří mezi nejčastější destinace této společnosti (např. Ajaccio, Bordeaux, Brest, Lille, Lyon, Montpellier, Nantes, Paříž-Beauvais, Perpignan, Rennes, Štrasburk, Toulouse). Aktuálně Volotea operuje ve více než osmdesátce evropských či afrických měst, kromě výše zmíněných například v Alicante, Athénách, Bari, Cagliari, Dubrovníku, Lucemburku, Madridu, Milánu, Mnichově, Neapoli, Praze, Rijece, Seville, Vídni a mnoha dalších. Paradoxně však na mapě destinací této letecké společnosti nenajdete katalánskou metropoli, ačkoliv hlavní sídlo společnosti je doposud na adrese Travessera de Gràcia 56 v Barceloně.

Svou činnost zahájila Volotea 5. dubna 2012 z benátského letiště Marco Polo. Od té doby ročně přepraví okolo 4-6 milionů cestujících, o něž se stará necelá tisícovka zaměstnanců. Její flotila se aktuálně skládá z 36 letadel, přičemž polovinu z nich tvoří v Evropě jinak neobvyklý model Boeing 717, zatímco druhou polovinu tvoří trochu větší a modernější Airbus A319. Střednědobý plán společnosti počítá s postupným přechodem k Airbusu v několika následujících letech. Prozatím se Volotea chlubí dobrými obchodními výsledky, a to i při občas skutečně skandálně nízkých cenách letů (2 €) a ne zrovna pozitivních recenzích svých klientů. Na druhou stranu, kdyby vše záleželo jen na dobré pověsti, třeba konkurenční Ryanair by už dávno zkrachoval.

Zakladatelé leteckých společností Vueling a Volotea, Carlos Muñoz a Lázaro Ros (Foto: www.volotea.com)

ZANIKLÉ AEROLINKY
O Clickair už jsme se letmo zmínili o pár řádků výš, nicméně v Katalánsku v minulosti sídlilo ještě několik relativně významných leteckých společností. Zajímavou iniciativou byla kupříkladu v Terrasse sídlící Air Catalunya, jejímž cílem bylo spojit menší katalánská letiště s dalšími evropskými městy v okruhu přibližně 1000 km. Svůj provoz začala roku 2002 linkou Girona - Madrid, na níž však ve stejnou dobu létala i katalánskou vládou dotovaná společnost Intermed. Výsledkem byl brzký konec celé linky. Air Catalunya se svými letadly pro 20 až 50 pasažérů později snažila prorazit i na letišti v Reusu, a to linkami do Madridu, Tangeru a na Mallorku, avšak celý projekt vzal velmi brzy za své a alespoň dle názvu ta nejkatalánštější letecká společnost v historii skončila v propadlišti dějin.

Mnohem úspěšnější byla letecká společnost Spanair, jež brázdila světovou i evropskou oblohu v letech 1986-2012. Společnost původně vznikla jako filiálka severské SAS na jihu Evropy. Původně fungovala spíše na bázi charterových letů ze španělských ostrovů, později ale začala operovat po celé Evropě a nabízela dokonce i lety za oceán. Po útocích z 11. září 2001 se Spanair soustředil výhradně na Evropu, roku 2003 se stal členem prestižní Star Alliance. Pak ale společnost začínala skomírat. Ve Španělsku zaznamenala rostoucí konkurenci v podobě rychlovlaků AVE, ovšem začátkem konce byla v případě Spanair zejména tragická nehoda letu 5022, jenž 20. srpna 2008 havaroval krátce po vzletu z madridského letiště. Katastrofu nepřežilo 154 osob z celkových 172 na palubě. Až tehdy se Spanair stává de facto katalánskou aerolinkou, v březnu 2009 společnost přebírají i za vydatné pomoci katalánské regionální vlády místní investoři, jejichž hlavní starostí bude ekonomická stabilita a vybudování nové tváře značky. Samotná katalánská vláda pak měla se Spanairem velké plány v podobě vybudování vlastní národní letecké společnosti. Sídlo společnosti se přesunulo do města L'Hospitalet de Llobregat a barcelonské letiště se stalo hlavní základnou nyní již plně katalánského Spanairu. Pošramocenou značku se však ani přes významné injekce z veřejných peněz zachránit nepodařilo. Vleklé finanční potíže vyvrcholily 27. ledna 2012, kdy Spanair ohlásil krach a okamžité ukončení veškerého provozu.

Evropské a komunální volby 2019 v Katalánsku

Supervolební neděle 26. května se ve Španělsku nesla ve znamení hlasování do místních zastupitelstev, některých regionálních parlamentů a samozřejmě i do parlamentu evropského. Šlo tak v krátké době již o druhé volební klání, doplňující dubnové parlamentní volby. I tentokrát se zraky upínaly zejména na Katalánsko, kde i tentokrát zaznamenali zvýšenou volební účast (v eurovolbách až o 15 %), a to zejména kvůli kandidatuře obou nejznámějších katalánských lídrů za nezávislost, Oriola Junquerase a Carlese Puigdemonta, do Evropského parlamentu. Zajímavé klání však přinesl i souboj o místní zastupitelstva v čele s velmi těsnou bitvou o barcelonskou radnici.

Sedmička hlavních kandidátů na post nové(ho) barcelonské(ho) starost(k)y.
Zleva: Anna Saliente (CUP), Jaume Collboni (PSC), Manuel Valls (Cs), Ada Colau (BComú), 
Joaquim Forn/Elsa Artadi (JxC), Ernest Maragall (ERC) a Josep Bou (PP) - (Foto: Diari ARA)

KOMUNÁLNÍ VOLBY
Ačkoliv za jasné vítěze komunálních voleb v Katalánsku lze považovat strany hájící nezávislost (ERC a JxC), jež budou v podobě takřka 6 000 radních vládnout v drtivé většině místních obcí, v některých ohledech nebyl jejich úspěch dostatečný. Pravdou je, že zejména ERC posílila kromě katalánského venkova i ve velkých městech (např. poprvé v historii zvítězila v Barceloně), jenže právě katalánská metropole ukázala i některé slabiny hnutí za nezávislost. V konkrétním případě Barcelony šlo o rozdrobení kandidatur. Kromě ERC a JxC na místní radnici chtěla taktéž CUP v čele s charismatickou Annou Saliente a nezávislý kandidát Jordi Graupera. Dohromady získala tato dvě uskupení takřka 8 % hlasů, avšak každé z nich kandidovalo samo, takže samostatných 3,89 % a 3,74 % na překonání pětiprocentní hranice nestačilo. Ve složení barcelonských radních se to projeví zejména tak, že ze současných 18 zůstane jen 15 zastupitelů čistě pro katalánskou nezávislost. ERC získala 10 mandátů, JxC pouze 5. Dalšími relevantními stranami budou Barcelona en Comú dosavadní starostky Ady Colau (10 mandátů) a socialisté pod vedením Jaume Collboniho (8 mandátů). Tyto čtyři formace budou v následujících týdnech nepochybně čile rokovat s tím, že ke vzniku vládnoucí koalice je třeba 21 radních. Takže to nebude vůbec snadné.

Jisté je po komunálních volbách v Barceloně jen jediné - katalánská metropole bude mít levicově orientované vedení. Levicové strany zde drtivě vyhrály, naopak pravice v metropoli zažila propadák. Tristní byl už výsledek JxC, která přišla o polovinu mandátů, avšak lépe si nevedly ani prošpanělsky orientované pravicové strany. Jen o pár desítek hlasů se do zastupitelstva probojovala katalánská pobočka Lidové strany (PP), avšak s volebním ziskem 5,01 % a pouhými dvěma mandáty se jistě není čím chlubit. Trapný výsledek zaznamenal i bývalý francouzský premiér a barcelonský rodák Manuel Valls, jenž vedl kandidátku Ciutadans. Jeho velké naděje na restart politické kariéry ve Španělsku tak vzaly za své. Ciutadans dovedl k šesti mandátům, v praxi tedy straně přinesl jediný mandát navíc (ten svůj) a přibližně 20 000 hlasů plus oproti volbám v roce 2015. A to je zoufale málo, soudě podle Vallsových velkohubých prohlášení z loňského roku. Nicméně jedna věc je se v Barceloně se narodit, druhá potom celý život prožít ve Francii a o katalánské metropoli nevědět zhola nic.

Noví europoslanci Oriol Junqueras a Carles Puigdemont (Foto: Revista Mirall)

EVROPSKÉ VOLBY
Volby do Evropského parlamentu měly v Katalánsku předem jasné vítěze. 49,7 % hlasů získaly kandidatury JxC a ERC, což v praxi znamená, že novými europoslanci se stali i lídři katalánského boje za nezávislost Oriol Junqueras, toho času ve vazbě, a Carles Puigdemont, toho času v belgickém exilu. Puigdemonta doprovodí ze stejné kandidátky ještě Toni Comín, další z katalánských politiků v exilu, a v případě britského Brexitu by se měla na podzim stát europoslankyní i Clara Ponsatí, taktéž žijící v exilu, shodou okolností právě v Británii.

Prozatím není jasné, jestli nejde spíše o symbolické vítězství, neboť i zde se do věci budou chtít vložit španělské soudy ve snaze zabránit politikům ve vykonávání jejich mandátu. V tomto případě to však nebudou mít tak lehké. Jedna věc je omezit práva poslancům španělského parlamentu, mnohem těžší kalibr je však ovlivnění postu europoslance, protože v tomto případě nebudou španělské soudy poslední instancí. Podle právního experta Javiera Péreze Roya teď záleží na rozhodnutí španělského Nejvyššího soudu (Tribunal Supremo), jenž má celou kauzu souzených politiků na starosti. Pokud soud nově zvolené europoslance vykonávat svůj mandát nenechá, celá věc by se dostala nejprve do samotného Evropského parlamentu, případně až k Soudnímu dvoru Evropské unie. A nakonec by se rozhodlo právě tam. Tak či onak se nově získaný mandát obou katalánských lídrů bude v Evropě ještě hodně řešit. Další kolo internacionalizace celého projektu katalánské nezávislosti je tak přímo před námi.

Knihkupectví Ona Llibres

V barcelonské čtvrti Gràcia vzniklo v posledních letech hned několik specializovaných knihkupectví. Na své si tu přijdou například fanoušci komiksů, dětské literatury, anglicky či japonsky psaných knih, letectví apod. Skutečnou institucí mezi více než třicítkou prodejen se za těch pár let stalo knihkupectví Ona Llibres, specializující se na katalánsky psanou literaturu. Nachází se na ulici Gran de Gràcia 217, nedaleko Plaça Lesseps, a španělsky psané knihy byste tu hledali marně.

Montserrat Úbeda ve svém knihkupectví Ona Llibres (Foto: L'Independent de Gràcia)

Ona Llibres má otevřeno každý den dopoledne a k večeru kromě neděle a pondělního rána. Za pultem vás tu vždy přivítá sama majitelka, Montserrat Úbeda, která si obchůdek o výměře necelých sedmdesáti metrů čtverečných doslova vydupala ze země. Na hlavní gràcijské tepně se Ona Llibres nachází od podzimu 2013, avšak ve své podstatě je historie tohoto knihkupectví mnohem delší. Současná prodejna totiž navazuje na legendární knihkupectví Llibreria Ona, které v letech 1962-2010 existovalo na ulici Gran Via de les Corts Catalanes. Knihkupectví bylo již od svých začátků známé specializací na tituly v katalánštině, zároveň však fungovalo i jako kulturní centrum propagující katalánskou kulturu. Za tyto služby knihkupectví v roce 1986 dokonce obdrželo jedno z nejvyšších katalánských vyznamenání, Creu de Sant Jordi (Kříž sv. Jiří). Mezi zakladatele Llibreria Ona patřil i barcelonský nakladatel Jordi Úbeda, jehož dcera Montserrat v prodejně strávila velkou část života a v posledních letech zmiňované knihkupectví vedla.

Ekonomická krize však v Barceloně semlela hned několik historických prodejen knih, přičemž tomuto osudu se na podzim 2010 nevyhnula ani Llibreria Ona. Po necelých třech letech však Montserrat Úbeda otevřela v mnohem menším měřítku současnou prodejnu v centru Gràcie. Jak sama říká, sehnat dokáže takřka cokoliv, co bylo publikováno v katalánštině, v prodejně však nenaleznete jedinou knihu ve španělštině. I tak jde o jediné ryze katalánské knihkupectví v Barceloně a jedno z mála v celém Katalánsku. Současná prodejna funguje i jako malé kulturní a do jisté míry i politické centrum. Montserrat Úbeda se nikterak netají svou podporou katalánské nezávislosti. V jejím knihkupectví tak snadno zakoupíte i mnoho produktů (vlaječek, odznáčků apod.) spojených s katalánským bojem za nezávislost. V průběhu roku 2018 také zaujala svým workshopem na dopisy politickým vězňům. Bezesporu nejen za svůj kulturní přínos, ale nepochybně i za svou politickou angažovanost byla i ona sama, podobně jako bývalé knihkupectví Llibreria Ona, v květnu 2019 oceněna vyznamenáním Creu de Sant Jordi.

Ona Llibres má i velké plány do budoucna. Montserrat Úbeda před časem prodala část své společnosti katalánskému podnikateli Tatxo Benetovi, jenž by rád obnovil slávu značky v samém centru Barcelony. Na podzim 2019 by poblíž křižovatky ulic Pau Claris a Gran Via měl vyrůst velký prostor pro katalánskou literaturu a kulturu. Na ploše přes 1000 metrů čtverečných se tak podaří uskutečnit sen, který mají v hlavě celé generace majitelů a návštěvníků knihkupectví pod značkou Ona. Obchůdek v Gràcii by měl i nadále fungovat, jen mu teď v "sousední" Barceloně přibude mnohonásobně větší bratříček.

Harry Potter žije v Barceloně

Svět Harryho Pottera máte v katalánské metropoli na dosah již nějaký ten pátek. Stačí zaskočit například do malé obchodní pasáže, která tak trochu připomíná některé londýnské uličky, v nichž malý Harry poprvé nakupoval výbavu do Bradavic. Řeč je o Galeries Maldà na carrer Portaferrissa 22, kousíček od slavné Rambly, kde se v posledních letech usadila celá řada specializovaných obchůdků, často vůbec prvních svého druhu ve Španělsku. Kromě prodejen s tématikou Dragon Ball či Game of Thrones tu naleznete hned dva potterovské obchůdky, v nichž můžete zakoupit máslový ležák, čokoládové žabky, nebelvírský hábit či repliku Nimbusu 2000. Jako v Bradavicích se v katalánské metropoli můžete cítit také v kavárně Pudding Diagonal (Avinguda Diagonal 515) nebo hned v několika barcelonských escape rooms. Věděli jste však, že v Barceloně můžete potkat i skutečného Harryho Pottera?

Kterak nedávno informoval katalánský deník ARA, mezi Anglií a Katalánskem v posledních letech soustavně putuje jistý, brzy osmnáctiletý Harry Portavella Potter. Potomek katalánsko-anglického páru se narodil 15. května 2001 v Barceloně. Jméno Harry mu jeho matka (Sarah C. Potterová) vybrala jednak díky rodinné tradici, jednak i díky sympatické postavě z pera britské spisovatelky J. K. Rowligové. Nutno dodat, že tehdy byla sláva malého čaroděje ještě na úplném začátku, neboť kupříkladu filmová adaptace prvního dílu ságy měla světovou premiéru až v listopadu 2001.

Jak sám Harry i jeho matka připouštějí, s čarodějnickou postavičkou toho má chlapec docela dost společného. Díky potterovským příběhům se Harry prý naučil velmi rychle číst a tato záliba mu už zůstala. Od svých 11 let navíc navštěvuje internátní školu v anglickém Surrey, kde si zejména v prvním roce připadal podobně nepatřičně jako stejnojmenná literární postava v Bradavicích. Harryho nejoblíbenějším dílem ságy je hned ten první, naopak lehké pochybnosti má o tom posledním, rád by totiž věděl, jak to s mladým kouzelníkem bylo od skončení studií až po slavnou "dospěláckou" scénu, v níž k vlaku do Bradavic doprovází vlastní děti. Díky svému jménu si Harry P. Potter občas užívá drobná privilegia a jak sám přiznává, lidé jsou k němu milejší. A kde katalánského Pottera obvykle najdete? Kromě anglického internátu typicky v barcelonské čtvrti Gràcia, kde trvale sídlí jeho rodina. Dalším častým místem výskytu Harryho P. Pottera je například barcelonské letiště, neboť, jak sám říká, ročně absolvuje několik desítek letů, nejčastěji mezi Anglií a Katalánskem. O budoucnosti brzy osmnáctiletý mladík příliš nepřemýšlí. V plánu má prozatím studium na univerzitě v Manchesteru, avšak pro případný "dospělácký" život by si podle svých slov vybral rodnou Barcelonu.

Harry P. Potter ve svém pokoji v barcelonské čtvrti Gràcia (Foto: Diari ARA)

Španělské parlamentní volby 2019 (I)

Zajímavé výsledky přinesly včerejší španělské parlamentní volby. Rozdrobená a konflikty vyvolávající pravice utrpěla výrazný debakl, takže obávaná pravicová trojkoalice (někdy označovaná jako "trifachito") PP, Ciutadans a VOX zůstala poměrně daleko od absolutní většiny v parlamentu i v senátu. Neúspěch útočné taktiky se projevila zejména v Katalánsku, kde zmíněný trojlístek získal pouze 7 z celkových 48 křesel. Vítězem voleb se dle očekávání stala španělská sociální demokracie (PSOE), která bude při sestavování vlády odkázaná buďto na spojenectví se stranou Ciutadans, nebo se pokusí vytvořit ryze levicovou vládu, k čemuž ale bude potřebovat minimálně jednu z katalánských stran hájících nezávislost (pravděpodobně ERC). Povolební jednání budou nejspíš zdlouhavá a náročná, všeobecně vzato se navíc očekává, že nezačnou dříve než po obecních, evropských a regionálních volbách, které jsou všechny naplánovány na 26. května tohoto roku. Minimálně měsíc by se tak na španělské politické scéně nemělo stát nic moc zásadního.

Celostátní výsledky španělských parlamentních voleb z 28. dubna 2019 (Grafika: Diari ARA)

Jak je patrné z výše umístěné grafiky, jasným vítězem voleb se stala PSOE se 123 křesly. Přímo brutální propad naopak zažili lidovci (PP), kteří oproti posledním volbám z roku 2016 přišli o 3,5 milionů hlasů a více než 70 křesel. Pro Lidovou stranu šlo navíc o nejhorší volební výsledek v historii. Není to ovšem tak, že by pravicoví a extrémně pravicoví voliči ve Španělsku vymřeli - jejich hlasy se jen ve větší míře přesunuly k Ciutadans či k extrémně pravicovému hnutí VOX. Právě tato otevřeně xenofobní a nacionalistická strana je svým způsobem velkým vítězem letošních voleb. Ačkoliv nebude moct promlouvat do sestavení vlády, jako tomu bylo např. v posledních regionálních volbách v Andalusii, už jen fakt, že bude mít nově 24 poslanců ve španělském Kongresu, je pro ně neskutečným úspěchem. Jednoduché statistické srovnání napoví, ke komu se přesunula velká část bývalých voličů PP. VOX totiž v předchozích volbách (2015 a 2016) nezískala nikdy více než 60 000 hlasů. Letos to bylo přes dva a půl milionu...

Evropské elity už kvůli tomu jistě bijí na poplach, ale faktem je, že nějaký ten milion náckovsky smýšlejících Španělů tu byl vždy, jenomže doposud poměrně šikovně reprezentovaný právě establishmentem etablovanými lidovci. Ti se pod vedením Pabla Casada v posledních měsících silně zradikalizovali, evidentně ale ne dostatečně, aby si své extremisticky laděné voliče udrželi. A naopak tím jen povzbudili voliče středové a nerozhodnuté.

Faktem je, že celá předvolební kampaň se na pravici nesla v duchu toho, kdo více do země zadupe zlobivé Katalánsko. Právě tady to silně prohrála nejen PP ale dost možná i Ciutadans, kteří po většinu kampaně taktéž nešetřili urážkami a hrozbami směrem k zastáncům nezávislosti. Problém je v tom, že tato taktika očividně zmobilizovala mnoho nerozhodnutých či jindy absentujících voličů. Jak je vidět v následující grafice, socialisté nakonec ovládli prakticky celé Španělsko s výjimkou Baskicka a Katalánska*. Kromě znovuzískání ztracené Andalusie překvapil zejména jejich jasný úspěch v Madridu a dokonce i v Galicii, kde v posledních 38 letech vyhrávali vždy jen a jen lidovci. Jak už bylo řečeno, výrazně se do výsledků promítla i vysoká volební účast, která v celém Španělsku vystoupila k 76 %. Mnohem výraznější nárůst volební účasti však zaznamenalo klíčové Katalánsko. Tamní obyvatelé již tradičně upřednostňují spíše regionální volby, zatímco účast v těch celostátních bývá slabší. Letos k volebním urnám dorazilo takřka 78 % katalánských voličů, což bylo nejvíce od voleb v roce 1982. Výrazný nárůst zaznamenaly zejména oblasti s vyšší koncentrací voličů nezávislosti (např. Girona, Lleida, v Barceloně např. obvod Gràcia).

Proměna vítězných stran v jednotlivých španělských provinciích 2016/2019 (Grafika: Diari ARA)

Ale zpět k Ciutadans a zastrašovací taktice pravice. Právě v Katalánsku se i přes konečné vítězství regionální ERC řada voličů vrátila právě k socialistům. Kdysi slavný a obávaný "cinturó roig", tedy pás měst v bezprostřední blízkosti Barcelony, kde historicky vždy vítězili socialisté, se v posledních letech začal barvit do oranžova. V letošních volbách tato tendence skončila, a to do značné míry zachránilo socialisty i na celostátní úrovni. Podle těchto výsledků je totiž evidentní, že většina katalánských odpůrců nezávislosti se nakonec rozhodla dát svůj hlas umírněné PSOE, protože předvolební rétorika pravicových stran ve stylu nekonečné aplikace článku 155 španělské ústavy, rušení některých katalánských institucí či konec výuky v katalánštiny část těchto voličů skutečně vyděsila. Zejména role katalánštiny coby jazyka, v němž je v regionu vedena výuka, je mnohem důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát. A zatímco PP, Ciutadans a VOX se jen třesou na to, aby tohoto privilegia Katalánsko zbavily, PSOE stála u samotného zrodu této lingvistické politiky, proto je v tomto ohledu jasným garantem kontinuity, ačkoliv pro vlastní nezávislost regionu by většina socialistických voličů určitě nehlasovala.

Jak vidíme z následujícího grafu, Katalánsko volilo silně doleva. Zástupci prošpanělské pravice získali v regionu jen slabých 20 %, což v praxi znamená 7 křesel z celkových 48, která jsou v regionu k dispozici. Pohrdání Katalánskem ze strany PP se ostatně projevilo už při výběru místní kandidátky. Její lídryní se stala šlechtična Cayetana Álvarez de Toledo, která z regionu nepochází, nikdy v něm nepůsobila a k místní kultuře a jazyku nemá pražádný vztah. Zmiňujeme to hlavně proto, že ať už byla v minulosti linie PP vůči Katalánsku jakákoliv, regionální kandidátku vždy alespoň tvořili lidé v daném regionu působící (Fernández Díaz, Piqué, Sánchez-Camacho, Albiol). 

Kdybychom si tedy měli výsledky včerejších voleb shrnout, příští španělskou vládu bude sestavovat dosavadní premiér Pedro Sánchez (PSOE). Ten se do křesla dostal loni v létě po vyvolání vyslovení nedůvěry zkorumpované PP. Díky podpoře Podemos a regionálních stran z Baskicka a Katalánska vládl takřka 10 měsíců, které perfektně využil k vybudování image schopného a klidného lídra, který je svolný k dialogu, avšak neústupný například v otázce referenda. Spolu s několika prozatím spíše symbolickými gesty nakonec socialistům vydobyl ztracenou přízeň voličů. Dá se očekávat, že v následujícím měsíci se jednání o nové vládě nikterak zásadně neposunou, všichni totiž budou vyčkávat výsledky obecních, evropských i některých regionálních voleb, které se mají uskutečnit 26. května. Pak se jednání o případné koalici rozjedou na plné obrátky.

Před Sánchezem se otevírají prakticky jen dvě možnosti. První z nich je vytvoření koalice se stranou Ciutadans. Její lídr Albert Rivera sice již dlouhé měsíce opakuje, že jeho primárním cílem bylo zbavit Španělsko právě Sánchezovy vlády, na druhou stranu nikdo v předchozích letech nepředvedl takovou pružnost předvolebních slibů jako právě Rivera. Spojení PSOE a Ciutadans by dalo 180 křesel, tedy pohodlnou většinu, zároveň půjde o preferované spojení z pohledu establishmentu, ekonomických elit i Evropské unie. Danou koalici bude jistě preferovat i širší vedení PSOE, ačkoliv minimálně včera v noci od členů a sympatizantů strany slavících před madridským sídlem socialistů ozývalo celkem jasné "S Riverou NE". Z katalánského pohledu tato kombinace nepředstavuje takové ohrožení jako koalice PP-Ciutadans-VOX, ale moc velkou ochotu k dialogu neskýtá. Sánchez se samozřejmě může pokusit vládnout sám s tichou podporou právě Ciutadans, ale jakákoliv snaha o menšinovou vládu stejně znamená spoléhat se na podporu Ciutadans či Podemos a regionálních stran v případě klíčových hlasování.

Druhou možností je ryze levicová vláda PSOE a Podemos, které však dohromady dosáhnou pouze na 165 křesel. K absolutní většině jim tedy chybí dalších 11. V praxi by to znamenalo nutnost spoléhat na minimálně jednu (ERC) nebo kombinaci několika katalánských či baskických regionálních stran. Jen ty baskické však nejspíš stačit nebudou, proto by tato koalice musela nutně počítat s podporou některé ze stran hájících katalánskou nezávislost (ERC nebo JxC). Pokud by tedy Sánchez vsadil na tuto možnost, bylo by to jen za cenu ústupků v podobě osvobození katalánských politických vězňů (pět z nich by mimochodem mělo zasednout ve španělském parlamentu právě vedle Sáncheze a dalších) a začátku jednání o rozšíření autonomie nebo vypsání referenda. Všeobecně vzato by v této kombinaci hrála zásadní roli právě ERC a její finální představa, jak celou španělsko-katalánskou krizi vyřešit, aniž by se zpronevěřila svým vlastním voličům.

Volební výsledky v Katalánsku - těsné a historické vítězství ERC před PSC, katalánskou filiálkou PSOE
(Grafika: Diari ARA)

* V Katalánsku se nakonec po dopočtení zbylých hlasů zabarvila do žluta i provincie Barcelona, kde nakonec socialisty těsně porazila ERC.

Případ Sandro Rosell

Důvěrou ve španělskou justici otřásl v uplynulém týdnu další skandál. Bývalý šéf FC Barcelona Sandro Rosell byl totiž ve středu vrchním soudem ve Španělsku (Audiencia Nacional) zproštěn všech obvinění z praní špinavých peněz, zločinného spolčení a zpronevěry. Obžaloba totiž Rosellovi žádný z činů nemohla nikterak dokázat. Potíž a skandál je však v tom, že toto bylo vcelku jasné už při předběžném projednání. Přesto však Sandro Rosell strávil 643 dní ve vazbě...

Katalánský podnikatel a bývalý šéf FC Barcelona Sandro Rosell (Foto: www.metropoliabierta.com)

Sandro Rosell Feliu (*1964) je katalánský podnikatel. Pochází z prominentní a dobře situované rodiny, jejíž majetek se odhaduje na 250 milionů €. Díky tomu se mu dostalo kvalitního vzdělání a poměrně jednoduchý vstup do světa vysokého podnikání. Jeho profesní dráha je již od barcelonské olympiády spjata se světem sportu - Rosell působil na vysokých manažerských pozicích například ve společnostech Myrurgia či ISL. V letech 1996-2002 pracoval ve společnosti Nike, kde měl na starosti marketingové záležitosti značky nejprve ve Španělsku a Portugalsku, později v Brazílii. V této roli se významně podílel na sponzorském spojení Nike s klubem FC Barcelona či s brazilskou fotbalovou reprezentací. Roku 2002 se vrátil do Katalánska, kde si založil soukromou poradenskou firmu specializující se na sportovní marketing. Brzy poté pronikl díky vítězství kandidatury Joana Laporty do vedení katalánského velkoklubu - v letech 2003-2005 byl sportovním viceprezidentem klubu, poté kvůli neshodám s Laportou rezignoval. Následující roky si však mezi podílníky klubu budoval dobré jméno (např. publikací životopisné knihy Benvingut al món real), aby roku 2010 kandidoval na pozici nejvyšší. Zbývající tři kandidáty rozdrtil a s výsledkem 61,4 % byl zvolen prezidentem FC Barcelona. Ve funkci působil do ledna 2014, kdy sám rezignoval, oficiálně zejména kvůli výhrůžkám, jimž čelil on i jeho rodina, neméně důležitým motivem jistě byly i dodnes nedořešené oplétačky s příchodem Neymara ze Santosu do FC Barcelona.

Rosellův stručný profil napovídá, že během svého života se pohyboval v prostředí poměrně náchylnému k různému typu ne zcela legálních ekonomických praktik. Samotné obvinění, kvůli němuž strávil takřka dva roky ve vazbě, je spojené s jeho působením v soukromé sféře. Žaloba ho vinila zejména z praní špinavých peněz v souvislosti s prodejem televizních práv na utkání brazilské fotbalové reprezentace a ze zpronevěry peněz ze sponzorského kontraktu mezi brazilskou reprezentací a firmou Nike, jež zprostředkovával prostřednictvím svých firem (více zde). Ačkoliv již od počátku byly důkazy vágní a v některých případech založená na jasně zaujatých svědectvích, vyšetřující soudkyně Carmen Lamela držela bývalého šéfa FC Barcelona spolu s jeho obchodním partnerem, andorrským podnikatelem Joanem Besolím, dlouhé měsíce ve vězení. Až po více než roce umožnila alespoň jejich přesun do věznice v Katalánsku. Podle Rosellových právníků odmítla hned třináctkrát jejich žádost o propuštění z vazby. V případě Besolího navíc soudkyně prokázala naprostý nedostatek humánnosti, když andorrskému podnikateli opakovaně zamítla žádost o návštěvu syna, který jen několik dní před Besolího zatčením utrpěl těžké zranění, jež ho již natrvalo upoutalo na invalidní vozík.

Samotné hlavní líčení v případu začalo na konci února tohoto roku, přičemž tribunál již po prvních dvou dnech nařídil okamžité propuštění obviněných z vazby. Státní zástupce nepředložil žádné nové důkazy a po necelých dvou měsících projednávání byli nakonec Rosell i Besolí obvinění zproštěni. Takřka dvouletá a nyní očividně neopodstatněná vazba okamžitě podnítila velkou diskuzi o nezávislosti a neduzích španělské justice. Nejen katalánská média mají poměrně jasno v tom, proč zrovna v Rosellově případě došlo k tak dlouhé vazbě, zatímco drtivá většina jiných korupčních a podobných případů ve Španělsku obvykle probíhá s vyšetřovanými na svobodě (kteří v těch několika málo případech, kdy jsou skutečně odsouzeni, na svobodě pokračují...). Motiv je jasný - Sandro Rosell byl šéfem FC Barcelona, známá je i jeho sympatie k některým organizacím prosazujícím katalánskou nezávislost. Některá katalánská média jdou ještě dál a považují Rosella v podstatě za prvního z katalánských politických vězňů.

Faktem je, že kupříkladu šéfa Realu Madrid Florentina Péreze, okolo něhož se to nejrůznějšími kauzami jen hemží, by podobný osud čekal jen stěží. Mnohem větší potíž v celém případu však představuje již zmiňovaná španělská justice. Ta v posledních letech přímo vyniká ukázkovým zneužíváním předběžné vazby v případech, které by šly vyřešit mírnějším typem hlídání (elektronické náramky). V Rosellově případě je třeba mít též na paměti obecnou společenskou nebezpečnost, kdy nešlo o obvinění z násilného trestného činu a ve své podstatě se dané obvinění netýkalo Rosellových aktivit v rámci Španělska. Ale budiž. Někdy se říká, že všechno stejně nakonec záleží na lidech. I v tomto případě měl Rosell velkou smůlu. Jeho případu se totiž na počátku jako vyšetřující soudkyně ujala výše zmíněná Carmen Lamela (*1961). 

Ta v soudnictví pracuje již od roku 1986. U soudů nižších instancí působila do rok 2009 (v letech 1989-1993 i v Katalánsku, pak přesídlila definitivně do Madridu), v letech 2014-2018 byla soudkyní vrchního soudu (Audiencia Nacional), v létě 2018 přišlo povýšení v podobě křesla u španělského nejvyššího soudu (Tribunal Supremo). Lamela se v Katalánsku stala známou zejména v posledních letech, neboť to byla právě ona, kdo na podzim 2017 uvalil vazbu na katalánské politické lídry. Jordiho Sàncheze a Jordiho Cuixarta nechala zavřít dokonce ještě před vyhlášením nezávislosti, poté poslala do vazby i polovinu katalánské vlády. Kontroverze vzbudila i její práce na několika dalších případech, z nichž tím nejskandálnějším byl bezpochyby případ Altsasu (2016), kde se i kvůli působení Lamely coby vyšetřující soudkyně běžná hospodská rvačka stala teroristickým činem a skupince mladých lidí hrozilo za bitku se španělskými policisty mimo službu až 60 let vězení. Pozdější soudní přelíčení terorismus vyloučilo, někteří obvinění ale sedí dodnes. Je zajímavé, že podobnou tvrdost neprojevuje v některých jiných politicky orientovaných kauzách (např. plynový deposit Castor apod.). Minimálně u španělské policie se soudkyně Lamela těší velké oblibě - v roce 2015 získala Stříbrný kříž záslužného řádu Civilní gardy a v září 2017 Policejní medaili za zásluhy, udělovanou španělským ministerstvem vnitra. V Katalánsku to asi na žádný řád nebude. Ovšem čekat se nedá ani to, že by byla po právu odměněna její očividná neschopnost, či ještě hůř, podjatost. Španělské justici však soudci podobného typu na důvěryhodnosti nepřidají...

Carmen Lamela, aktuálně soudkyně španělského nejvyššího soudu (Foto: www.abc.es)

Mina Grott

Dnešní vlakové i automobilové spojení mezi Barcelonou a oblastí Vallès (Sant Cugat, Sabadell, Terrassa) se zdá být samozřejmostí. Cestu samotnou už ostatně kdysi prochodili Římané, ale pohoří Collserola bylo po celá ta staletí docela důležitou překážkou ještě bližších vztahů katalánské metropole s okolními městečky. Dnešní pohodlná cesta skrz tunely už nám jaksi zdomácněla, avšak ještě na počátku 20. stol. pohoří fungovalo jako hradba. Až roku 1916 došlo k prohloubení tunelu mezi Sarrià a Les Planes, čímž si vlaková doprava konečně našla přímou cestu z Barcelony do Sant Cugatu, Rubí, Terrassy a Sabadell. jen málokdo si ale už dnes vzpomene, že nešlo ani zdaleka o první tunel a dokonce ani o první vláček, který se pod slavným barcelonským pohořím proháněl. Už v roce 1908 zde totiž vzniklo dnes zcela zapomenuté první metro na Pyrenejském poloostrově.

Stará pohlednice z Barcelony ukazuje funkční stanici vláčku Mina Grott (Foto: www.totsantcugat.cat)

Ještě předtím ale musíme nakouknout až do poloviny 19. století, kdy se na druhé straně pohoří, poblíž dnešní vlakové stanice Baixador de Vallvidrera, začala budovat malá přehrada. Pantà de Vallvidrera, připomínající mnohem spíš malý vesnický rybníček než přehradu, byl vystavěn v letech 1850-1864 podle návrhu významného katalánského architekta Eliese Rogenta (1821-1897), jenž proslul zejména svým projektem historické budovy Universitat de Barcelona. Vallvidrerská přehrada se může pyšnit skutečnou hrází o délce 50, výšce 15 a tloušťce okolo 3 metrů. Jezero mělo zadržovat vodu přitékající sem z kopců výše zmíněného pohoří a zároveň sloužit jako zásobárna pitné vody pro tehdy ještě samostatné čtyřtisícové městečko Sarrià (dnes součást Barcelony). To však bylo na druhé straně hor, takže bylo potřeba pod Collserolou vykopat tunel, jímž by se vodovod do Sarrià dostal. Tak se také roku 1855 stalo - vodovodní potrubí bylo vedeno relativně úzkým tunelem (2-3 metry na šířku) o délce takřka 1 400 metrů. Tunel byl místními pokřtěn jako Minagrot.

Poté, co byla Vallvidrera roku 1890 připojena k Sarrià, celá zóna doznala drobných úprav a barcelonská smetánka si postupně oblíbila přírodní zónu Vallvidrery jako místo nedělních procházek a pikniků. Kouzelný rybníček na druhé straně pohoří pro barcelonskou buržoazii skýtal kousek "divoké" přírody přímo za humny. Proto nebylo až tak překvapivé, že roku 1907 vznikl projekt "Lake Valley Park", idea zábavního a odpočinkového parku v těsné blízkosti Pantà de Vallvidrera. Za tímto účelem byl také záhy zprovozněn malý elektrický vláček, jenž sloužil částečně jako atrakce, zejména ale barcelonským ušetřil náročnou a zdlouhavou cestu přes kopec. Byl tu přece onen vodovodní tunel, jímž se městští zbohatlíci mohli dostat přímo k rybníčku! Po pár úpravách tak v tunelu Minagrot vznikla malá, vpravdě pouťová železnice. Do takřka jedenapůlkilometrového tubusu se vtěsnaly koleje o rozchodu 600 mm, na každém konci byla vystavěna provizorní stanice a celý tunel lemovalo 81 barevných žárovek (aby se cestující nebáli a zároveň si mohli vychutnat pocit opravdové zábavní atrakce). Vláček sestával z jediného vagonu o délce 11 metrů a maximální kapacitě 36 osob. První jízda expresu Mina-Grott se uskutečnila 13. června 1908.

Volnočasové radovánky barcelonské smetánky u Pantà de Vallvidrera na počátku 20. stol.
(Foto: www.altresbarcelones.com)

Pouťový vláček, jenž člověka na druhou stranu pohoří dostal přibližně za 6 minut, se stal okamžitým hitem. Jen za první měsíce se prodalo více než 30 000 jízdenek, celý nápad se ukázal být nesmírně rentabilní. Pochybovačům navíc celý projekt ukázal, že myšlenka spojení Barcelony s Vallès nebylo žádnou utopií. Ve své podstatě šlo navíc o historicky první elektrický vlak i vůbec první metro na Pyrenejském poloostrově. V miniaturním měřítku, ale přece. Právě určitá nejednoznačnost nakonec stála za jepičím životem celého projektu. Nikdo totiž neměl jasno v tom, jestli šlo skutečně jen o pouťovou atrakci, nebo bylo možno vláček Mina-Grott považovat za skutečné drážní vozidlo. V praxi to ale bylo jedno, neboť tou dobou už na tento milý projekt dorážela konkurence z obou stran. Již od roku 1906 totiž fungovala lanová dráha ze Sarrià nahoru do Vallvidrery (funkční dodnes) a pár let předtím na vrcholku Tibidaba vznikl jeden z nejstarších zábavních parků na světě. Vláček Mina-Grott pro ně byl od prvního dne trnem v oku, obě instituce ho považovaly za konkurenci, proto na provozovatele neustále podávaly stížnosti. V praxi tak vláček kvůli nejrůznějším zákazům ze strany úřadů často dlouhé týdny vůbec nefungoval. Po měsících bojů nakonec projekt Mina-Grott získal skutečnou drážní licenci a od roku 1910 se jeho provoz ustálil.

Konkurenti se ale s tímto výnosným podnikem nesmířili. Definitivní ranou pro Mina-Grott expres byla již zmíněná stavba velkého železničního tunelu v úseku Sarrià - Les Planes, i když ve své podstatě za oběma projekty stál vesměs stejný tým lidí. První vlak tímto novým tunelem, jenž ostatně slouží vlakům FGC dodnes, projel 28. listopadu 1916. Vláček Mina-Grott skončil hned následujícího dne. Faktem je, že původní plán, vytvořit kolem vallvidrerského rybníčku zábavní a relaxační zónu pro barcelonskou smetánku, se nepodařil. Největší zájem mezi lidmi budila vlastně jediná do konce dotažená atrakce, kterou byl právě malý elektrický vláček. Ten se na stavbě "konkurenčního" tunelu také podílel, neboť právě jím se většina dělníků z Barcelony dostávala na druhou stranu pohoří. Tunelem Mina-Grott dokonce prošlo i několik kusů stavebního materiálu. Po ukončení provozu v listopadu 1916 byl tunel veřejnosti uzavřen. Během španělské občanské války sloužil k přesouvání zbraní a munice, případně jako letecký kryt. V současnosti stále plní svou prvotní funkci - poskytuje přístřeší vodovodnímu potrubí mezi Barcelonou a Sant Cugatem. Veřejnosti je nepřístupný. Vstup do tunelu na straně u Pantà de Vallvidrera je jasně viditelný (viz video), ovšem na barcelonské straně je potřeba ho chvíli hledat mezi bujnou vegetací. Stačí, když vystoupíte na stanici Peu del Funicular a obejdete školu Col·legi Montserrat. Pak už stačí jít nahoru po schodech a přibližně v půli cesty ke Carretera de les Aigües se hluboko v houští ukrývá pozůstatek bývalé dolní stanice.

Katalánské býčí arény

Jak je dobře známo, býčí zápasy jsou doposud jedním ze symbolů Španělska. Nicméně i v rámci této země jsou regiony, které tuto tradici považují za barbarskou a na svém území ji zakazují. V praxi tak narazíme na zajímavé kontrasty. Zatímco v obou Kastiliích či v Madridu jde o vysoce subvencovanou záležitost, jež se těší dokonce statutu nehmotného kulturního dědictví, kupříkladu na Kanárských ostrovech byly býčí zápasy zakázány již roku 1991. Nutno dodat, že ani tam ani na Baleárských ostrovech nikdy tradice býčích zápasů neexistovala, takže představení se tam konala jen sporadicky.

V samotném Katalánsku se již koncem 80. let zrodila myšlenka tzv. ciutats antitaurinas, tedy akce radnic v některých městech, které se rozhodly zakázat konání podobných představení vyhláškou. V létě 2010 se nakonec k plošnému zákazu býčích zápasů odhodlal i katalánský parlament. Přijetí tohoto zákona v rámci daného regionu se dostalo velké mediální pozornosti, v praxi je tedy od 1. ledna 2012 jakékoliv pořádání býčích zápasů zakázáno. Je otázka, do jaké míry šlo o ryze humánní gesto nebo naopak o rychlé přijetí zákona natruc Madridu, faktem ale je, že býčí zápasy se v Katalánsku těšily určité popularitě jen na přelomu 19. a 20. stol., později už šlo spíše o turistickou atrakci, sami Katalánci v posledních dekádách vnímali býčí zápasy spíše jako ryze španělskou tradici. Nutno dodat, že spor o býčí zápasy v Katalánsku se stejně nakonec politickým aktivem stal, neboť slova se i tentokrát ujal španělský ústavní soud, který daný zákaz na podzim 2016 zrušil. Asi netřeba dodávat, že o rušení stejného zákazu na Kanárských ostrovech u ústavního soudu nepadlo ani slůvko... Tak či onak bývají býčí zápasy obvykle soukromou iniciativou, která potřebuje povolení od místních úřadů - v praxi tedy stejně můžeme považovat býčí zápasy v Katalánsku za věc minulosti.

S býčími zápasy jsou však již dlouhé dekády spojené typické stavby - býčí arény. Často jde o snadno smontovatelnou a pojízdnou záležitost (něco jako cirkus), avšak ty nejslavnější jsou obvykle stavbami stálými. V některých městech na Pyrenejském poloostrově ostatně významně promlouvají i do tváře daného místa - vždyť kdo by si dokázal představit panorama Málagy bez její slavné La Malaguety? Pokud se vrátíme zpět do Katalánska, aktuálně zde existují čtyři býčí arény, v nichž by se teoreticky zápasy daly uspořádat. Na tyto objekty se nyní podíváme trochu blíže, zároveň si stručně představíme i všechny ostatní, dnes už neexistující arény...

Býčí aréna v Olotu - aktuální stav (Foto: Diari ARA)

OLOT

Vůbec nejstarší současnou katalánskou býčí arénou je ta ve čtvrti Roser v Olotu. Zároveň jde i o jednu z nejstarších v celém Španělsku. Byla postavena roku 1859 a velkou zajímavostí je fakt, že byla postavena z vulkanického kamene, neboť se nachází na úpatí jedné z místních sopek. Tradice býčích zápasů byla v okolí Olotu poměrně dávná, první zmínky o nich pocházejí už z první poloviny 17. stol. Býčí aréna z roku 1859 byla soukromou iniciativou, avšak již od konce 19. stol. patří budova městu. Místní radnice začala podnikat první kroky ke zrušení koridy v roce 2000, fakticky se tu ale poslední býčí zápasy konaly 1. května 2005. Od té doby je aréna v podstatě opuštěná, jen výjimečně si ji někdo pronajme na větší rodinnou sešlost, cirkusové představení, koncert apod. Přitom jde o poměrně zachovalou stavbu s kapacitou až 3 000 diváků. V současnosti radnice už několik let usilovně přemýšlí, k čemu by stavba mohla sloužit. Jde totiž o chráněnou památku, nelze ji proto zbourat. Jakákoliv rekonstrukce či úplná přestavba je však aktuálně nad možnosti obecního rozpočtu.

TARRAGONA

Tarragonská býčí aréna byla postavena roku 1883 dle návrhu místního architekta Ramona Salase i Ricomàa. Šlo o jednu z prvních modernisticky vyhlížejících staveb ve městě, tehdy vlastně ještě kousek za městem. Na svou dobu měla i velmi štědré parametry - průměr samotné arény byl okolo 55 metrů a do hlediště se údajně vešlo až 17 000 diváků. Ani tak se tu ale býčím zápasům příliš nedařilo, před španělskou občanskou válkou místo dokonce fungovalo jako obří skladiště, po válce byla tradice býčích zápasů obnovena. Nutno dodat, že aréna vlastně již od počátku nesloužila jen býčím zápasům, ale odehrávaly se tu i některé další kulturní či sportovní akce. V současnosti je tou nejznámější pravidelnou akcí zde setkání castellers z celého Katalánska, přičemž k prvnímu došlo již roku 1932. V letech 2006-2010 prošla aréna obrovskou rekonstrukcí, jež mimo jiné přinesla i zastřešení budovy a také současný název Tarraco Arena Plaça. Současná kapacita je okolo 11 000 míst. Kromě stavění lidských věží se tu pravidelně konají koncerty, motokrosové freestyle show apod.

FIGUERES

Aréna ve Figueres ještě stále stojí, ale uspořádat tu nějaký býčí zápas je v současné konstelaci nereálné. Postavena byla roku 1894 v krásném neomudéjarském stylu, nicméně od roku 1989 je zcela uzavřena. Dříve sloužila též jako obří skladovací prostor nebo parkoviště, avšak od roku 1989 nezadržitelně chátrá a svou bujnou vegetací hodně připomíná například brněnský fotbalový stadion Za Lužánkami. Budova patří městu a už dlouhé roky čeká na rekonstrukci, avšak peníze na ni stále chybí. Přitom její umístění kousek od vlakového nádraží je takřka ideální. Podle místních zastupitelů by se z figuereské býčí arény mělo stát něco na způsob Teatre Grec v Barceloně, ale upřímně řečeno, pozornost by si zasloužilo i nejbližší okolí arény, které má v současnosti nádech tajemné, opuštěné a lehce nebezpečné industriální zóny, ale mohlo by se stát novou exkluzivní čtvrtí nedaleko centra města.

BARCELONA

Nejslavnější a dlouhodobě jediná skutečně funkční býčí aréna v Katalánsku se nachází přímo v tamní metropoli. Slavná La Monumental byla inaugurována roku 1914 ještě pod názvem El Sport, pod tím aktuálním funguje od roku 1916. Je postavena v neomudéjarském stylu a nabízí místo pro 19 582 diváků (v počátcích dokonce 24 000). Záhy se probojovala mezi trojici nejprestižnějších býčích arén ve Španělsku, od roku 1977 byla jedinou funkční arénou v Barceloně. V posledních letech šlo též o jedinou aktivní arénu v Katalánsku, ale jen zřídkakdy bývala plná a většinu publika tvořili turisté. Poslední korida se tu konala v září 2011, pak vešel v platnost plošný zákaz býčích zápasů v Katalánsku. Dřívější slávu připomíná alespoň Museu Taurí, které v budově sídlí a má otevřeno obvykle od úterý do soboty ráno či odpoledne. La Monumental je též častým dějištěm dalších kulturních či sportovních akcí. Kategorie legendy dosáhlo i několik zde pořádaných koncertů (např. 1965 - The Beatles, 1976 - The Rolling Stones, 1980 - Bob Marley).

Býčí aréna La Monumental v Barceloně (Foto: El Periódico)

ZANIKLÉ BÝČÍ ARÉNY

• EL TORÍN (BARCELONA): Historicky první barcelonská býčí aréna, nacházející se ve čtvrti Barceloneta. Inaugurována v létě 1834, avšak po jedné nepovedené koridě o rok později, která se zvrhla v násilné pouliční protesty ústící v zapalování církevních budov a smrt několika kněžích, byla aréna na 15 let uzavřena. Díky pozdějším rozšířením se její kapacita dostala až na 12 000 diváků, avšak s otevřením Las Arenas zájem o El Torín upadl. Poslední býčí zápasy se tu konaly 23. září 1923, následně budova začala chátrat, během španělské občanské války byla budova při bombardování města zasažena leteckou pumou, až byla roku 1946 zbourána. O 8 let později pozemky získala katalánská plynárenská společnost, dnes je na místě bývalé arény honosné sídlo energetické společnosti Naturgy.
• LOS REMOLINOS (TORTOSA): Býčí aréna postavená okolo poloviny 19. stol., ve městě sloužila jako "multifunkční aréna" - kromě býčích zápasů se tu často pořádaly politické mítinky, cirkusová představení apod. Stavba se nacházela ve čtvrti Els Remolins, odtud její název. Kapacita arény byla okolo 4 000 míst. Roku 1930 zde došlo k slavnému incidentu, kdy býk údajně ucukl tak silně, že špatně umístěný rapír z jeho těla vylétl a zasáhl jednoho z diváků přímo do srdce. Zatímco ještě v průběhu I. světové války se uvažovalo o postavení druhé, větší býčí arény v Tortose, během II. světové války byla aréna Los Remolinos zbourána bez náhrady.
• EL TORÍN (CAMPRODÓN): Aréna pojmenovaná po slavnější barcelonské kolegyni, v provozu byla v letech 1890-1936. Při srovnání s ostatními místy katalánské koridy poměrně exotická lokalita. 
• MATARÓ: Tato býčí aréna měla velmi krátkého trvání. Budova s kapacitou 8 000 diváků se otevřela publiku v létě 1894, nicméně fungovala pouze deset let. Během té doby se konsolidovaly barcelonské arény, a tak byla ta v Mataró roku 1905 nakonec zbourána.
• SANTA EUGÈNIA (GIRONA): Otevřena na podzim 1897 nedaleko řeky Ter, která ji několikrát v historii vyplavila. Aréna o průměru 52 metrů pojala až 9 000 diváků. Roku 1950 se zde natáčely scény filmu Pandora and the Flying Dutchman, jedné z rolí se zhostil i katalánský toreador Mario Cabré. Zbourána byla roku 2006, na jejím místě dnes stojí bytové domy a budova okresního soudu.
• LAS ARENAS (BARCELONA): Možná nejslavnější barcelonská býčí aréna, odborníky považována za jednu z nejlepších ve Španělsku. Funkční v letech 1900-1977, průměr arény 52 metrů, kapacita takřka 15 000 diváků. Po poslední koridě (1977) takřka třicet let chátrala, až bylo na počátku 21. století rozhodnuto o jejím přestavění na nákupní centrum. To bylo pod názvem Arenas de Barcelona slavnostně otevřeno na jaře 2011.
• VIC: V letech 1917-1963 byla aktivní i menší býčí aréna ve Vicu v katalánském vnitrozemí. Prvního představení se zde zúčastnil i Manuel Rodríguez, otec slavného toreadora známého pod přezdívkou "Manolete". Aréna se nacházela nedaleko vlakového nádraží a vešlo se do ní něco málo přes 4 000 diváků. K její demolici došlo roku 1966.
• SANT FELIU DE GUÍXOLS: Aréna známá též pod přezdívkou "España Brava" byla postavena roku 1957 čistě kvůli turistickému boomu, které v té době začínaly prožívat pláže na pobřeží Costa Brava. Proč tedy zahraničním turistům nepodstrčit kousek toho pravého Španělska přímo pod nos? Byla postavena za tři měsíce a mohla se pyšnit kapacitou až pro 6 000 diváků. S blížícím se 21. stoletím však opadl i zájem turistů. Býčí aréna v Sant Feliu de Guíxols šla k zemi roku 1998. Na jejím místě je dnes místní autobusové nádraží a velké parkoviště.
• LLORET DE MAR: Býčí aréna José Luise Andrése byla druhou ukázkou čistě turisticky motivovaných arén. Postavena byla za necelé čtyři měsíce roku 1962 a prakticky ve všem připomínala arénu v nedalekém Sant Feliu de Guíxols - i zde byla samotná aréna o průměru 40 metrů a na tribuny se vešlo 6 000 diváků. Opravdu charakteristická byla jen její žlutá omítka. Býčí představení zde fungovala až do roku 2004, o dva roky později byla i tato aréna srovnána se zemí a na jejím místě vznikla obchodní galerie, náměstíčko a parkoviště.

Barcelonská aréna El Torín fungovala v letech 1834-1923 ve čtvrti Barceloneta (Foto: wikipedia.org)

Pohlednice ze Sant Feliu de Guíxols  60. a 70. let, v popředí s býčí arénou (Foto: www.todocoleccion.net)