Časopisy Quatre Gats a Pèl & Ploma

Před nějakou dobou jsme tu měli článek o legendárním podniku Els Quatre Gats, v němž se na přelomu 19. a 20. století scházeli katalánští umělci a intelektuálové. Celý podnik byl tak trochu inspirován slavnější pařížskou kavárnou Le Chat Noir. Inspirace ale byla v mnoha detailech důkladná, o čemž svědčí i dva přední časopisy katalánského modernisme - Quatre Gats a Pèl & Ploma.

QUATRE GATS

Pařížská Le Chat Noir totiž po několik let vydávala svůj vlastní časopis, jehož hlavním záměrem byla větší propagace kavárny. Tím se inspiroval i majitel Els Quatre Gats, Pere Romeu. Romeu založil časopis Quatre Gats právě s ohledem na větší prestiž, kterou to podniku mělo přinést. O chod periodika se starali dva pravidelní štamgasti - Ramon Casas měl na starosti výtvarnou stránku věci, zatímco Miquel Utrillo se staral o texty. Quatre Gats se zároveň stal výbornou platformou pro známé i začínající umělce, protože jim umožňoval publikovat texty či ilustrace. Byl to týdeník, každé vydání sestávalo ze čtyř stran. Dlouhý život však Quatre Gats neměl. První číslo vyšlo v únoru 1899, poslední (č. 15) spatřilo světlo světa 25. května toho samého roku. I přesto se časopis stal důležitým referentem celého katalánského modernisme. S jeho zánikem se navíc zrodil časopis ambicióznější a poněkud trvalejší: Pèl & Ploma.

PÈL & PLOMA

S koncem Quatre Gats vlastně až k tak velké změně nedošlo. Hned 3. června 1899 vyšlo první číslo Pèl & Ploma ("Štětec a pero"), které se od předchozího periodika příliš nelišilo. Časopis změnil vedení - tentokrát byl exkluzivní záležitostí Ramona Casase a Miquela Utrilla. Casas časopis financoval a staral se o drtivou většinu ilustrací, zatímco Utrillo měl na starosti veškeré texty. Ramon Casas sledoval vydáváním Pèl & Ploma především dva cíle. Tím prvním bylo dostat na katalánský trh časopis, který by se podobal co nejsvobodnějším uměleckým periodikům, jež tehdy vznikala ve Francii či v Anglii. V celém Španělsku nic takového neexistovalo, protože umělci často neměli dostatečnou volnost kvůli závislosti na editorovi/majiteli časopisu. Jelikož zde byl majitelem a sponzorem právě Casas, takové problémy odpadly. Zároveň katalánský malíř časopis využil jako propagaci vlastních děl, jelikož jen občas se na stránkách Pèl & Ploma objevovaly ilustrace ostatních katalánských umělců té doby. Casas si od toho sliboval více zakázek a větší proslulost. Většina textů byla v katalánštině, často se ale objevovaly články ve francouzštině či španělštině.

Historie časopisu se dá rozdělit do tří etap. V etapě první (čísla 1 - 44) se jeho podoba ani formát příliš nelišily od Quatre Gats a časopis stále vycházel jako týdeník. Od čísla 45 (duben 1900) vycházel jako čtrnáctideník. Radikální změna přišla až ve třetí etapě (od čísla 77, červen 1901), kdy se z Pèl & Ploma stává měsíčník, prezentuje se v luxusnějším vydání a počet stránek vzroste na 32. Celkem vyšlo 100 čísel Pèl & Ploma, poslední v prosinci 1903. Miquel Utrillo pak od února 1904 vydává časopis Forma, který je historickým pokračovatelem obou předchozích. Celkem vyjde 26 čísel, poslední roku 1908. 

• Pèl & Ploma (1899-1903, digitální archiv)
• Quatre Gats (1899, digitální archiv)

Avinguda de la Llum

Avinguda de la Llum (česky: Světelná třída) byla barcelonská podzemní obchodní galerie fungující v letech 1940 - 1990. I když i časy její největší slávy jsou dnes již dávno zapomenuty, tato podzemní ulice, která byla ve své době regulérně zanesená i na mapě Barcelony, se dodnes nachází v jednom z podzemních pater pod ulicí carrer de Pelai, hned vedle náměstí Plaça de Catalunya. Byla první obchodní galerií svého typu v Barceloně i v Evropě.

Avinguda de la Llum v dobách své slávy (Foto: La Vanguardia)

Samotný podzemní tunel, v němž byla později vybudována Avinguda de la Llum, existuje již od konce 20. let minulého století, kdy pod povrchem Plaça de Catalunya panoval čilý stavební ruch. Bylo totiž třeba propojit jednotlivé linky metra a příměstských vlaků pro jejich lepší návaznost. Výsledkem propojování obou linek byl složitý systém tunelů pod centrálním barcelonským náměstím (složitý dodnes). Prostor pozdější Avinguda de la Llum se zrodil již při první etapě změn (1926 - 1929), kdy pod zmiňovanou carrer de Pelai vznikl dvoupatrový vestibul, jehož první patro bylo již tehdy rezervováno pro pozdější komerční využití a jehož druhé patro sloužilo jako nová stanice vlaků, které mířily do Sarrià a dále směrem do Sant Cugat.

Veškeré větší plány pak přerušila občanská válka (1936 - 1939), nicméně ihned po jejím skončení došlo k oživení myšlenky komerčního využití skvěle umístěného prostoru. Promotérem projektu Avinguda de la Llum byl Jaume Sabaté Quixal, jemuž se podařilo získat všechna povolení, a tak v půlce léta 1940 zahájil velkou úpravu předem připraveného prostoru. Slavnostní otevření první podzemní obchodní galerie v Evropě se odehrálo 30. října 1940. Vzhledem k zoufalé ekonomické situaci v poválečném Španělsku byl skoro zázrak, že veškeré práce trvaly necelé 4 měsíce. Celý projekt stál 30 milionů peset a galerie počítala s více než šedesátkou obchodů včetně několika barů, kinosálu a výstavních prostor.

Celá 40. a 50. léta 20. století pak byla ve znamení obrovské popularity podzemní nákupní galerie. Avinguda de la Llum se stala obchodním korzem číslo 1 nejen u samotných obyvatel Barcelony; oblíbili si ji i návštěvníci katalánské metropole. Galerie záhy pronikla do městských map i průvodců a fungovala jako skutečná ulice se všemi náležitostmi. Galerií denně proudilo přes 60 000 lidí. Největší oblibě se těšily především obchody s hodinkami, šicími stroji či ostatní elektronikou. Nechyběly však ani služby jako pošta či telegraf. V jednom z lokálů si dokonce jedna barcelonská rozhlasová stanice zřídila své studio. Díky velkému úspěchu Avinguda de la Llum se po celá 50. léta nemluvilo o ničem jiném než o rozšíření projektu a vzniku tzv. Ciutat Subterrànea de la Llum (česky: Podzemní světelné město). Celé podzemní město plné obchůdků, barů či kulturních prostor mělo vzniknout v samotném srdci Barcelony a propojit širokými podzemními bulváry tři barcelonská centrální náměstí - Plaça de Catalunya, Plaça de la Universitat a Plaça d'Urquinaona. Rozhodně by bylo zajímavé představit si takovou podzemní Barcelonu... Zůstalo však jen u snů. Podzemní město v takovém rozsahu pod Barcelonou nakonec nevzniklo kvůli nedostatku investorů, navíc i sláva samotné Avinguda de la Llum začínala kvůli nevyjasněným vlastnickým poměrům od 60. let pomaličku upadat.

Počet denních návštěvníků se tehdy snížil na 40 000 a pomalu se začal vytrácet i dřívější glamour. Galerie sice ještě stále uchvacovala svým nasvícením, ovšem složení obchodů se postupem času měnilo - nyní převládaly spíše krámky se zbožím pro nižší střední třídu.

V 70. letech Avinguda de la Llum začínala pomalu žít už jen ze své vlastní podstaty. Kvůli stále nevyjasněným majetkovým poměrům se do podzemní galerie vůbec neinvestovalo, a tak se čím dál častěji začalo projevovat neúprosné působení času. Ani vnější údržba nefungovala, takže kdysi ta nejvíce fashion obchodní třída v celé Barceloně se rázem stala útočištěm bezdomovců, opilců, prostitutek a jiných podivných existencí. Úpadek pokračoval i v průběhu 80. let, kdy Barcelona pomalu začala snít svůj olympijský sen. Z Avinguda de la Llum se stala spíše ulička hrůzy a z původních 68 obchodů jich do té doby přežilo jen něco málo přes 30, většinu z nich ale tvořily jen zaplivané bary a kulečníkové herny. Postupnou dekadenci skvěle ukazuje i příklad místního kina. Kino na Avinguda de la Llum otevřelo na počátku roku 1943 a jeho vůbec první projekce byly věnovány dílům Walta Disneyho. I poté se kino zaměřovalo především na dětské publikum. Chátralo však spolu se zbytkem galerie, a tak do něj chodilo méně a méně lidí. Poslední 4 roky svého fungování (1988 - 1992) se skutečně stylově přizpůsobilo nové dekadentní klientele obchodní pasáže - z kina se stala tzv. Sala X, tedy místo kde se promítají pornofilmy. Tím posledním pak byl film El placer entre las nalgas promítaný 22. listopadu 1992. Skutečně pikantní tečka za historií Avinguda de la Llum...

Jediná barcelonská podzemní ulice byla definitivně uzavřena roku 1990, 50 let po její slavnostní inauguraci. Další dva roky ještě jako poslední fungoval zmiňovaný kinosál pro dospělé, avšak poolympijská Barcelona definitivně smazala jakékoliv stopy po své bývalé výstavní třídě*. V roce 1998 byla na Plaça de Catalunya postavena budova El Triangle. V jejím suterénu dnes můžeme narazit na to, co zbylo z Avinguda de la Llum. Část bývalé obchodní pasáže totiž posloužila jako základy pro zmiňovaný El Triangle, takže pokud se v tomto obchodním centru dnes procházíte po prodejně Sephora, vězte, že kráčíte místem, které kdysi dávno bylo tou nejoriginálnější obchodní galerií v Evropě. Důkazem budiž ony pruhované sloupy, poslední odlesk pasáže Avinguda de la Llum.

Dnešní pozůstatky Avinguda de la Llum  - obchod Sephora
v nákupním centru El Triangle (Foto: neokunst.wordpress.com)

Více informací...

• Xalabarder Aulet, M. - La Avenida de la Luz, una calle subterránea en Barcelona
• Blog Barcelofília - Avinguda de la Llum (1940 - 1990) (katalánsky)
• Blog Bereshit - Les ombres de l'Avinguda de la Llum (katalánsky)
• Blog Neokunst - La Avenida de la Luz (španělsky)

*Veliký kinosál zůstal v majetku společnosti FGC (Ferrocarrils de la Generalitat de Catalunya), která v něm občas pořádá výstavy - naposledy si v něm roku 2013 připomínala 150. výročí vlakového spojení Barcelony a Sarrià. V roce 2014 se začalo uvažovat o novém využití poměrně zachovalého sálu - ve hře je i obnovení kinematografické tradice, i když úpravy nutné pro splnění všech bezpečnostním norem současných kinosálů by znamenaly solidní investici. Podle deníku La Vanguardia (21/07/2014) však má FGC se zbývajícími prostory Avinguda de la Llum velké plány, a tak existuje šance, že v průběhu let 2015 - 2016 se jim dostane (staro)nového využití.

La Tomatina

Ne všechny zajímavé tradice za sebou mají staletou historii. Typickým příkladem budiž La Tomatina, největší rajčatová bitva na světě a jedna z nejproslavenějších valencijských tradic, jež se v roce 1945 zrodila v městečku Bunyol. I přes svou relativně krátkou historii však již stihla projít bouřlivým vývojem, přičemž přišla o své lokální kouzlo a posunula se do komerční roviny.

Všechno začalo poslední srpnovou středu roku 1945 (dodnes tak La Tomatina má proměnlivé datum, vždy se ale koná poslední středu v srpnu). Bunyol v těch dnech pravidelně slaví svou festa major a od všeobecného veselí tu paradoxně nebývá daleko ani k hádkám či různým klukovinám. A právě jedna taková stála u zrodu pozdější rajčatové bitvy, kterou musela rozehnat až Guardia Civil. Tak vznikla tradice. V následujících letech se scénář opakoval - poslední srpnovou středu se hlavní náměstí v Bunyolu proměnilo v bitevní pole, které dříve či později násilně vyklidili příslušníci Guardia Civil.

I když snahy o zlegalizování této zábavy tu byly již od počátku 50. let, trvalo několik let, než se vše obešlo bez tahanic. K velké změně došlo od roku 1980, kdy se organizace ujala radnice, a tak se z původně undergroundové akce stal oficiálně hlavní tahák bunyolských oslav. V té době La Tomatina postupně začala pronikat i do španělských a posléze světových zpráv. Desetitisícové městečko na západ od Valencie se brzy mezinárodně proslavilo. Každoročně též stoupal počet návštěvníků, především těch zahraničních. V roce 2012 dosáhla La Tomatina pravděpodobně svého rekordu, kdy rajským peklem prošlo více než 50 000 účastníků. Kvůli narůstající masifikaci došlo od roku 2013 k několika omezením. Těmi hlavními je limitovaná kapacita a komercializace slavnosti. Od roku 2013 si totiž své místo v bunyolských ulicích musíte předplatit. Vstupenky stojí 10 €.

Klasickým rysem aktuálních oslav je i převaha zahraničních účastníků bitvy. Stovky Australanů, Britů či Japonců v posledních letech dodávají rajčatovým bojům nejen specifickou atmosféru, nýbrž se snaží i o další vývoj tradice započaté před lety - standardem se pomalu začínají stávat i různé kostýmy, letošním hitem byli například Strážci vesmíru. Festivalu se nyní hojně účastní i Indové, neboť před tamním publikem tuto akci proslavil bolywoodský film Zindagi na milegi dobara. La Tomatina se v posledních letech díky své mezinárodní slávě (do zpráv se dostává pravidelně i v ČR) stala inspirací pro podobné rajčatové bitvy například v asijských či latinskoamerických zemích. Vzhledem k současným měřítkům se ale La Tomatina stává i častým terčem kritiky. Přeci jen, 150 tun rajčat by se jistě dalo využít smysluplněji vzhledem k hladu, který panuje v mnoha jiných zemích světa. Jako vždy i zde platí: jeden obrázek vydá za tisíc slov, proto se do atmosféry bunyolských oslav La Tomatina můžete ponořit v následujících videích.

Více informací:

• La Tomatina (Facebook profil).
• La Tomatina (oficiální stránky).

Sant Adrià de Besòs: Město tří komínů

Bydlet v Sant Adrià de Besòs většinou není důvodem k vychloubání se. Je pravdou, že Barcelona je vlastně hned vedle - někde stačí jen přejít na druhou stranu ulice - ale i tak život v této části barcelonské metropolitní oblasti rozhodně není součástí "katalánského snu". Město Sant Adrià de Besòs však rozhodně není jen jedním z mnoha fádních sídlištních měst v barcelonské konurbaci. K tomu všemu má i svou vlastní - občas lehce svéráznou - osobnost...

Pedro Moreno Meyerhoff - Las afueras XII (La Catedral), 1994
(Foto: L'Avenç, 2007)

Tak jako řada jiných katalánských měst i Sant Adrià se může honosit tisíciletou historií. Malá vesnička tu kdysi vznikla okolo kostela, o němž máme první zmínky z roku 1012. Díky blízkosti řeky Besòs tu od dávných časů stály mlýny, jinak se Sant Adrià ve středověku proslavilo především jako místo, kam utíkali barcelonští biskupové, když v katalánské metropoli zuřila morová epidemie. I přsto Sant Adrià nikdy nebylo rájem na zemi. Vesničku několikrát vyplenila a následně srovnala se zemí nepřátelská vojska při svých nájezdech na Barcelonu (například roku 1114 muslimové a 1697 pro změnu Francouzi), jindy zase obec prohrála svůj odvěký zápas s mořem. A ačkoliv alespoň během století osmnáctého zóna zažila poměrně klidný čas prosperity, tradiční ničivou silou na Sant Adrià dopadly napoleonské války.

S takovou historií není divu, že ani Ildefons Cerdà ve svém plánu rozšíření Barcelony se Sant Adrià počítal jen jako se zelenou zónou určenou tak maximálně k vybudování městského parku. Do počátku 20. let minulého století tak Sant Adrià de Besòs bylo takovou malou zemí nikoho na barcelonské periferii. Právě na takových místech se ale často usazují přistěhovalci a právě tehdy se Barcelona s jednou takovou imigrační vlnou vyrovnávala. Například na samotném dnešním pomezí mezi Sant Adrià a Barcelonou existoval rozsáhlý slum Camp de la Bota. Další tisíce imigrantů z ostatních částí Španělska do Barcelony přicházely v 50. letech. Právě tehdy se katalánská metropole začala výrazně rozrůstat směrem k okolním městům, která předtím ještě nestačila pohltit. Důsledkem mohutné urbanizace byl i náhlý růst Sant Adrià de Besòs, které se stalo místem, kde skončila většina vystěhovalců z chudinských čtvrtí/slumů po celé Barceloně (Camp de la Bota, Pequín, Can Tunis, Montjuïc).

Jak si tedy lze představit, město s aktuálně takřka 35 000 obyvateli prožilo dosti bouřlivou historii, která však za sebou nenechala mnoho památek. S nepříliš velkou nadsázkou se povídá, že nejstarší památkou, kterou v Sant Adrià naleznete, jest gotický portál, jenž poněkud surrealisticky zdobí jednu z příjezdových komunikací vedoucích do města. Ani ten ale není původní. Patřil totiž k jednomu karmelitánskému klášteru v barcelonském Ravalu. Klášter byl roku 1873 zbourán a zachráněný kamenný oblouk se díky jedné šlechtické rodině dostal až k řece Besòs. I Sant Adrià se tedy řadí do exkluzivní společnosti evropských měst, které se mohou pochlubit vlastním vítězným obloukem...

Dvě největší dominanty Sant Adrià de Besòs (2008)

Jak už jsme se zmínili na začátku, Sant Adrià de Besòs je místem s osobností. Nemluvíme nyní o "ukradeném" vítězném oblouku, město totiž disponuje dvěma skutečnými zdroji inspirace, o jakých se pařížským či jiným básníkům ani nezdálo.

LA MINA

Tak se kdysi jmenovala malá studánka, k níž si obyvatelé Barcelony chodívali odpočinout od ruchu velkoměsta. Dnes se na přibližně stejném místě jedno takové velkoměsto tyčí. La Mina je dnes jednou z největších čtvrtí Sant Adrià, ačkoliv vzhledem k jejímu umístění na jih od řeky Besòs si dodnes řada lidí myslí, že jde o čtvrť barcelonskou. Sídliště skládající se ze zhruba dvaceti bloků a celkem 2 700 bytů se začalo stavět na konci 60. let minulého století a v roce 1975 tu na ne zcela dokončeném staveništi bydlelo zhruba 15 000 lidí - většina přesunutá sem z různých okolních slumů. Sociální profil obyvatelstva učinil ze sídliště La Mina nejen jedno z nejživějších a nejrušnějších, nýbrž také jednu z nejnebezpečnějších čtvrtí v celém Španělsku. Asi největší slávu v tomto ohledu získal jeden z místních rezidentů, bájný delikvent "El Vaquilla". Po celá 80. léta byla La Mina synonymem pro zločin ve vší možné podobě. I když dnešní La Mina má do té legendární pěkně daleko, stále platí za jednu z nejhorších čtvrtí v celé metropolitní zóně a bydlet tu je takříkajíc za trest. Občasné drogové zátahy nejsou ničím výjimečným a projet se někdy linkami Trambesòs právě v okolí La Mina je taky dobrodružným zážitkem. Pokud se také budete chtít projet, pozor na použité jehly, které se ve vozech občas povalují stejně jako feťáci prožívající svou špičku.

CENTRAL TÉRMICA DE SANT ADRIÀ (LES TRES XEMENEIES)

Opravdu nepřehlédnutelnou dominantou města je ovšem místní tepelná elektrárna, známá také jako "elektrárna tří komínů". 200 metrů vysoké komíny a jejich estetičnost v krajině je častým debatním tématem; hlavně pak u turistů. Zatímco mezi nimi převládá názor, že komíny neskonale hyzdí barcelonský skyline (hodí se připomenout, že pokud vezmeme v úvahu celou metropolitní oblast, komíny jsou jednoznačně nejvyšší stavbou v okolí* - žádný z barcelonských mrakodrapů nepřesahuje 154 metrů), místní obyvatelé jsou jiného názoru a své dominanty si váží.

Tepelná elektrárna v Sant Adrià začala fungovat v roce 1970. Na tři devadesátimetrové kotle navazují stejně dlouhé komíny, k nimž se ještě kvůli ochraně životního prostředí později muselo přistavět dalších 20 metrů. Ačkoliv před pár lety (2011) elektrárna ukončila svůj provoz a nahradila ji vedle stojící a mnohem "diskrétnější" Central Térmica Besòs V,  kotlů ani komínů se zatím demoliční práce v areálu netýkaly a v dohledné době nejspíš ani týkat nebudou. V roce 2008 totiž proběhlo mezi místními referendum a přes 80% se jich vyjádřilo pro zachování nyní již neužitečných komínů. Průmyslová katedrála tak i nadále zůstane nejcharakterističtějším rysem osobitého Sant Adrià de Besòs, města tří komínů.

*Nepočítáme telekomunikační věž Torre de Collserola (288,4 m), která je od pobřeží přeci jen trochu daleko.

Elektrárna v Sant Adrià de Besòs...ač ošklivá, přesto dokáže inspirovat nejedno umělecké dílo...
(Foto: L'Avenç, 2007)

Palauet Albéniz

Na dnešní tváři barcelonského kopce Montjuïc se historicky podepsaly především dvě celosvětové akce - Exposició Internacional de Barcelona (Světová výstava) 1929 a Olympijské hry 1992. Nejvýraznější památkou na první ze zmiňovaných akcí je dnes areál výstaviště v čele s turisty milovanou Font Màgica a emblematickou budovou Palau Nacional, v níž nyní sídlí Museu Nacional d'Art de Catalunya (MNAC). Světová výstava z roku 1929 však Barceloně zanechala i jednu krásnou leč nenápadnou stavbu, která je bujnou vegetací poměrně dobře skryta zrakům turistů. Barcelonské sídlo španělské královské rodiny - Palauet Albéniz.

Palauet Albéniz (2014)

Tento královský letohrádek ve stylu neoklasicismu byl na Montjuïcu vystavěn právě s ohledem na Exposició Interancional de Barcelona 1929. Plánů se ujmul tehdejší královský architekt Juan Moya, jenž budovu navrhl přesně podle gusta tehdejších španělských Bourbonů. Při této příležitosti je třeba připomenout, že španělský král v té době již několik let sídlem pro své příležitostné návštěvy v katalánské metropoli disponoval. Na okraji města stojící honosný Palau Reial de Pedralbes však královskou rodinu plně neuspokojoval. Světová výstava 1929 se tak ukázala být skvělou záminkou k přestěhování se více do centra dění. Vzhledem k prestiži Světové výstavy bylo ostatně nutné, aby král pobýval co nejblíže výstavnímu areálu, čemuž budovaný letohrádek skvěle vyhovoval. Oficiálně byl Palauet Albéniz (tehdy ještě známý jako Pavelló Reial de Montjuïc) inaugurován králem Alfonsem XIII. 5. října 1929 a až do konce Světové výstavy sloužil jako královská rezidence a místo konání důležitých diplomatických recepcí.

Po konci akce se barcelonskou královskou rezidencí opět stal palác v Pedralbes*. Z letohrádku na Montjuïcu se mělo stát muzeum hudby - idea však zůstala ideou. Zanechala po sobě jen dodnes patrnou památku, svůj současný název - Palauet Albéniz. Ten souvisí s bustou slavného katalánského hudebního skladatele a pianisty Isaaca Albénize, kterou se sem barcelonští radní rozhodli instalovat na počátku 30. let minulého století. Od té doby již letohrádku schovanému za monumentální budovou MNAC nikdo neřekne jinak než právě Palauet Albéniz.

Dnešní podoba královského letohrádku je nicméně spjatá až s rokem 1970. Tehdy došlo k velké rekonstrukci nejen paláce samotného (přibyly například sochy lvů před vchodem - přemístěné z Pedralbes - či stropní malba od Salvadora Dalího), velkou změnou prošlo především jeho okolí. Původně se totiž v blízkosti Palauet Albéniz nacházely ještě dva výstavní pavilony (Palau de les Missions a Palau d'Art Modern). Hlavně první z nich po skončení Světové výstavy 1929 dosti pozměnil svůj účel. Na konci občanské války sloužil jako provizorní vězení a koncentrační tábor pro poražené republikány, v padesátých letech se z něj stal pro změnu tábor retenční, v němž tisíce imigrantů z jihu Španělska a bez trvalého bydliště v Katalánsku čekaly na to, až je frankistický režim pošle zpátky na chudý jih. Tyto dva pavilony byly tedy zbořeny a původně mnohem menší zahrady královského letohrádku byly rozšířeny do dnešní podoby známé jako Jardins de Joan Maragall.

Právě nádherné a rozlehlé zahrady (pojmenovány po jednom z nejslavnějších katalánských básníků všech dob) jsou dnes skutečnou oázou klidu na jinak turisticky dosti rušném Montjuïcu a zároveň nádhernou kulisou doplňující reprezentativní letohrádek. Kromě mnoha druhů rostlin se zde nachází i několik nádherných alejí, umělá jezírka, tryskající fontány a více než třicítka soch. Zatímco zahrady samotné jsou poměrně šikovně schovány za budovou MNAC, výhledy, které areál nabízí, jsou úchvatné. Zdejší výhled na Barcelonu patří bezesporu k těm nejkrásnějším, které lze v katalánské metropoli najít.

Jardins de Joan Maragall společně s letohrádkem Palauet Albéniz se na Montjuïcu nacházejí přímo mezi mezi budovou MNAC a Olympijským stadionem Lluíse Companyse. Palauet Albéniz i dnes slouží jako oficiální sídlo španělské královské rodiny během její návštěvy v Barceloně, často se také využívá k nejrůznějším společenským akcím. Palác samotný přístupný není, avšak nádherné zahrady si může užít každý. Je ale třeba vždy vystihnout ten správný moment. Otevřeno bývá o víkendech a o svátcích a to vždy od 10 do 15 hodin. Areál má několik vstupních bran, avšak dovnitř se většinou lze dostat pouze tou z ulice Avinguda de l'Estadi, přímo naproti vchodu do Museu Olímpic i de l'Esport Joan Antoni Samaranch.

Jardins de Joan Maragall (2014)

Palauet Albéniz (2014)

Interiéry paláce (2017)

Plánek sochařských děl umístěných v Jardins de Joan Maragall (2017)

Vzhledem k výše zmíněné skutečnosti, že se jedná o královskou rezidenci, není návštěva interiérů Palauet Albéniz možná. K takové příležitosti dochází jen výjimečně, například v rámci každoročních zářijových oslav městské patronky Mercè. Pokud se vám na takovou příležitost nechce čekat, nabízíme alespoň virtuální pohled dovnitř...

• El Palauet Albéniz obre les portes als barcelonins (BTV, 2010).
• El Palauet Albéniz obre les portes (Barcelona.cat, 2011).
• El Palauet Albéniz rep la Mercè (BTV, 2011).

*Je třeba dodat, že palác v Pedralbes sloužil španělské královské rodině jen do roku 1931, kdy nastal soumrak Bourbonů a Španělsko se stalo republikou. Monarchie byla formálně obnovena až po smrti generála Franka v roce 1975. Král Juan Carlos I navázal na tradici započatou během Světové výstavy, a tak se Palauet Albéniz od roku 1975 opět stal oficiální barcelonskou královskou rezidencí.

Josep Lluís Sert

Josep Lluís Sert (1902-1983) byl významný katalánský architekt, urbanista a vysokoškolský profesor. Ačkoliv jím navržené budovy (až na jednu výjimku) nepřijímají každoročně statisíce či miliony návštěvníků, jako je tomu v případě katalánských architektů z období modernisme, přesto je Sertovo působení na tváři Barcelony dodnes velice patrné.

Sert se narodil roku 1902 v Barceloně a již od malička chtěl být malířem. Tuto touhu v něm pravděpodobně rozpoutal jeho strýc, mezinárodně uznávaný malíř Josep Maria Sert. Byl to nakonec však právě on, kdo svému synovci doporučil vydat se poněkud praktičtější a jistější dráhou, při níž se i tak bude moci věnovat umění. Tak se z Josepa Lluíse stal architekt. Po studiích v Barceloně se Sert vydal hledat více inspirace do ciziny. V Paříži se roku 1926 seznámil s dílem Le Corbusiera. Jeho styl mladému Sertovi zcela učaroval a jen o pár měsíců později se se svým idolem střetl v Barceloně. Le Corbusiera talentovaný mladík zaujal, a tak mu ihned navrhl spolupráci. Sert na nic nečekal a nabídku okamžitě přijal.

Po dvou letech práce a učení se v Le Corbusierově ateliéru se počátkem 30. let minulého století Sert vydal na svou vlastní architektonickou dráhu. Zajímavé je, že vlastně ani tak dlouho netrvala, respektive byla brzy přerušena. I přesto si Sert ve světě získal velký respekt. Ale o tom až za chvíli. V této první etapě stavěl především v Barceloně. Mezi jeho nejznámější (a dodnes existující) díla patří budova Dispensari Antituberculós (1934 - 1938) ve čtvrti Raval a bytový dům Casa Bloc (1932 - 1936) v distriktu Sant Andreu. V roce 1937 dostal zakázku na vytvoření španělského pavilonu pro Světovou výstavu v Paříži. Tzv. Pavelló de la República tehdy velkolepě reprezentoval občanskou válkou zmítané Španělsko. Sert pavilon navrhl a zároveň na něm spolupracoval s mnoha slavnými umělci, kteří se podíleli na výzdobě. V tomto pavilonu byl například vůbec poprvé veřejně vystaven slavný Picassův obraz Guernica. Po výstavě byl Pavelló de la República sice zbourán, nicméně jeho dokonalá replika se od roku 1992 nachází na ulici Avinguda del Cardenal Vidal i Barraquer v Barceloně.

Půdorys bytů v Casa Bloc (1936)

V Paříži už Josep Lluís Sert kvůli zmiňované občanské válce podobně jako většina španělských/katalánských intelektuálů či umělců zůstal. Práce na republikánském pavilonu byla ostatně na dlouhé roky posledním Sertovým ryze architektonickým počinem. O práci však nouzi neměl. V roce 1939, kdy se již do války dostala celá Evropa, přesídlil s rodinou nejprve na Kubu a později do New Yorku. V USA se několik let zabýval územním plánováním. Byl vůbec jedním z prvních moderních urbanistů. Jeho práce se nakonec natolik zaujala akademické kruhy, že mu bylo nabídnuto místo profesora na slavné Harvardově univerzitě. Jako kdysi v případě Le Corbusiera ani tentokrát Sert neotálel s přijetím.

V letech 1953 - 1969 tedy katalánský architekt zastupoval pozici děkana Harvard Graduate School of Design, jedné z mnoha harvardských fakult. Kromě výuky na jedné z nejprestižnějších architektonických škol na světě po sobě zanechal stopu i v samotném kampusu školy ve městě Cambridge (Massachusetts, USA) - je autorem budov jako Holyoke Center či Peacebody Terrace. Podílel se i na dalších stavbách z prostředí amerického akademického světa, v letech 1960 až 1967 například na Bostonské univerzitě. V roce 1969 odešel do "akademického" důchodu.

Poslední dekádu svého života zasvětil už jen architektuře víceméně pro radost. Po celý život se rád obklopoval nejrůznějšími umělci, především malíři. Většinu z těch nejslavnějších 20. století Sert osobně znal, avšak jeho největším přítelem byl jednoznačně katalánský malíř a sochař Joan Miró. Sert pro Miróa navrhl ateliér a dům na Mallorce již v roce 1956, v roce 1972 z jejich spolupráce vzešla ještě slavnější budova Fundació Joan Miró, inaugurována slavnostně roku 1975. Josep Lluís Sert zemřel v březnu 1983 na rakovinu. Po sobě ale zanechal důležitý architektonický odkaz. Dvě nejdůležitější Sertovy stopy v katalánské metropoli si nyní stručně přiblížíme...

Josep Lluís Sert (1902 - 1983)

CASA BLOC (1936)

Katalánská vláda se na počátku 30. let minulého století snažila zlepšit životní podmínky dělníků, kteří tehdy v Barceloně živořili v mnoha městských slumech. Proto prosazovala stavbu jednoduchých dělnických bytových domů. Jedna ze zakázek putovala i ke třem mladým architektům, členům katalánského architektonického sdružení GATCPAC. Zmiňovanou trojicí byli: Josep Lluís Sert, Josep Torres Clavé a Joan Baptista Subirana. Ti vytvořili modelový bytový dům, který je asi nejlepším barcelonským příkladem architektonického racionalismu. Dvoupatrové bytečky o rozloze 60 m2 byly jednoduchého uspořádání. Ve spodním patře byla malinká předsíň, koupelna, záchod, kuchyňka, jídelna a terasa, zatímco v horním patře byly dvě či tři obytné místnosti. Casa Bloc však nakonec měla docela jiný než dělnický osud. Kvůli občanské válce se budova nestihla zcela dokončit a když se to pak podařilo v roce 1939, prvními nájemníky novostavby se stali frankističtí vojáci se svými rodinami. Na ukázku tehdejší top low-cost architektury se můžete podívat i vy. Barcelonské Museu del Disseny proměnilo jeden z bytů v muzejní exponát. Více informací o možnosti prohlídky zde. 

FUNDACIÓ JOAN MIRÓ (1975)

Z čistě turistického hlediska je Miróovo muzeum jednoznačně nejnavštěvovanější Sertovou stavbou. Ačkoliv je pod návrhem podepsán Sert, ve skutečnosti se Fundació Joan Miró zrodila při mnohahodinových rozhovorech obou přátel. Miró věděl, jaké muzeum chce pro své obrazy stvořit. Sert zase věděl, jak toho docílit a lehce Miróovy představy korigoval. Každopádně výsledné dílo už takřka 40 let tvoří jednu z hlavních zastávek na procházkách po kopci Montjuïc. Zajímavostí je, že na projektu se přímo podílela i barcelonská radnice tím, že poskytla pozemek a část financí. Už tehdejší vedení katalánské metropole pravděpodobně myslelo na budoucí turistický potenciál svého města...

Více informací:

• VIDEO: El pis-museu Casa Bloc.
• VIDEO: Josep Lluís Sert, un somni nòmada.

Nicolau Raurich

Při procházení po místnostech barcelonského muzea MNAC (Museu Nacional d'Art de Catalunya) by vám nemělo uniknout jméno Nicolau Raurich. Za svého života poměrně dosti úspěšný malíř, jenž sbíral jednu cenu za druhou, dnes však jen jedna z mnoha zapadlých položek na seznamu děl nejdůležitější katalánské obrazárny...

Nicolau Raurich -
Barcelona (Foto: www.museunacional.cat)

Nicolau Raurich (1871 - 1945), barcelonský rodák, totiž patřil k těm nejnenápadnějším katalánským malířům svého období. Platí to i dodnes, jelikož na jeho obrazy i přes jejich nespornou kvalitu galerie návštěvníky bohužel vůbec nelákají.

O soukromém životě tohoto malířského introverta mnoho nevíme. Důležitým obdobím pro jeho umělecký rozvoj byl dlouhý pobyt v Římě (1895 - 1899). V té době už ale též vystavuje a získává první kladné ohlasy. Své první oficiální ocenění si připsal roku 1894 na výstavě v Portoriku, v následujících desetiletích pak jen přidával další úspěchy po celé Evropě. I přesto ale nevplul do všeobecného povědomí tak, jako se to podařilo jiným tehdejším katalánským malířům (Rusiñol, Utrillo, Casas) Po návratu z Říma se už jen naplno oddává malování a víceméně se uzavírá před světem. Tráví dlouhé týdny zavřený v ateliérech (Gavà, Sant Pol de Mar) a tvoří. Co se týká zařazení do některého ze stylů, Raurich patří mezi postmodernisty a impresionisty. Asi nejvíce se proslavil jako krajinář, jeho nejznámějším obrazem je Pantans de Nemi (1897), velkou hodnotu mají také obrazy krajin z jeho pobytu ve zmiňovaném letovisku Sant Pol de Mar.

Nicolau Raurich - Mar llatina (Foto: www.museunacional.cat)

  

Meritxell Falgueras

  

Meritxell Falgueras
(Foto: Facebook Meritxell Falgueras)

Meritxell Falgueras Febrer (*1981) patří ke Katalánkám s docela netradičním povoláním. Alespoň (stále ještě) pro ženy. Meritxell je totiž sommeliérka. A také příležitostná novinářka.

V jejím případě však nejde o nic neočekávaného, jelikož sama reprezentuje již pátou generaci jedné katalánské vinařské rodiny. Kromě perfektního rodinného zázemí se na svou současnou kariéru připravovala velice pilně i akademicky. 

Studovala marketing, žurnalistiku (Universitat Pompeu Fabra, Universitat Ramon Llull) a samozřejmě i vinařství (Escola d'Enologia de Espiells) v kombinaci s množstvím specializovaných someliérských kurzů. V rodině to ostatně mají hezky zařízené. Zatímco bratr pokračuje v reálné vinařské tradici, krásná Meritxell byla odjakživa také pořádně ukecaná - zkrátka ideální marketingová tvář například právě pro rodinný podnik Celler de Gelida (c/Vallespir, 65), kde ji také často najdete, kterak zasvěcuje klienty do tajů správného ochutnávání.

Právě jako popularizátorka kultury související se světem vín také proslula ve své domovině. O víně a jeho správném servírování a vychutnávání již několik let hovoří ve vlastních rozhlasových i televizních show. Opravdovými bestsellery se pak staly její dvě knihy Presumeix de vins en 7 dies (2010) a Els vins de la teva vida (2013). Spoustu zajímavých věcí se lze dozvědět také na jejím profesionálním blogu Wines & the City. Pokud vás zajímá, jak taková vinná iniciace v podání Meritxell Falgueras vypadá, následující dvě videa vám trochu napoví... 

L'ou com balla

  

L'ou com balla
(Foto: Barcelona 2014
© Editorial Mediterrània)

Jednou z mnoha zvláštních a unikátních katalánských tradic je L'ou com balla (Tančící vejce). Tentokrát jde o tradici ryze barcelonskou, jelikož podle všeho vznikla právě v místní katedrále někdy během 15. století. Má přímou souvislost s katolickým svátkem Božího Těla, který, protože jde o svátek pohyblivě závislý na Velikonocích, vychází každý rok na jiné datum. V roce 2014 to bylo 19. června, v roce 2015 připadá Boží Tělo na 4. června, v roce 2016 na 26. května a v roce 2017 na 15 června atd., zkrátka vždy 60 dní po velikonoční neděli.

A o co tedy jde? Vyprázdněné a voskem utěsněné vajíčko se vloží do vodotrysku fontán a tam se díky Coandaovu efektu krásně nechá nadnášet a doslova tancuje, aniž by spadlo. do nevypočitatelného rytmu vody. Fontány bývají navíc honosně nastrojeny květinami a ovocem, které vizuální efekt ještě umocňují. Jde tedy spíše o jakousi "pasivní" tradici, ale především děti na tancujícím vajíčku mohou oči nechat.

Vzhledem ke svázanosti se zmiňovaným katolickým svátkem má Tančící vejce formálně symbolizovat eucharistii, nicméně všeobecně má představovat především plodnost a znamení dobré budoucnosti.

Ačkoliv se tradice zrodila v barcelonské katedrále, v současnosti ji v katalánské metropoli lze spatřit i na dalších místech (Casa de l'Ardiaca, Monestir de Jonqueres, Ateneu Barcelonés, Reial Acadèmia de Bones Lletres, Museu Frederic Marès, Poble Espanyol,...). Velká popularita tento zvyk Božího Těla rozšířila i do dalších katalánských měst (např. Tarragona, Lleida, Solsona, Igualada, Sitges a další). Jak přesně L'ou com balla vypadá, si můžete udělat dobrou představu na následujícím videu.

Plaça del Diamant

Plaça del Diamant příliš nevyniká krásou ani útulností. Rozhodně je však ze všech náměstí ve čtvrti Gràcia tím nejznámějším. Dalo totiž název jednomu z nejslavnějších děl katalánské literatury.

Samotná historie tohoto místa není tak dlouhá, jak by se mohlo zdát. Ještě v první polovině 19. století tu byla jen pole a občas nějaká ta venkovská usedlost. Gràcia se však v té době začala poměrně rychle rozrůstat, a tak došlo k obrovskému rozvoji i na do té doby nevyužitých parcelách. Právě v polovině 19. století začala vznikat taková Gràcia, jakou ji známe i dnes. Půda byla tehdy postupně rozdělována mezi místní buržoazii a pozemky v okolí dnešního Diamantového náměstí získal roku 1850 jeden z gràcijských radních, klenotník Josep Rosell i Imbert.

Tato skutečnost je ostatně jediným klíčem k pochopení zvláštního pojmenování náměstí samotného i ulic k němu přilehlých. Rosell nechal okolo Diamantového náměstí postavil několik obytných bloků, jimž se pak přezdívalo "Klenotníkova čtvrť". Nový majitel pozemků si své ulice tehdy mohl libovolně pojmenovat, což je dodnes patrné v celé čtvrti. Klenotník Rosell měl v tomto ohledu celkem jasno... Kromě samotného plaça del Diamant se v bezprostředním okolí dnes nacházejí ještě ulice Topazi, Or, Perla a Robí (tedy ulice pojmenované po drahokamech či ostatních materiálech používaných v klenotnictví: topaz, zlato, perla, rubín). Je třeba připomenout, že klenotnická série pojmenování byla rozsáhlejší. Dnešní carrer de les Guilleries se až do roku 1907 jmenovala carrer de Plata (Stříbrná ulice) a část aktuální carrer d'Astúries zase nesla název Maragda (Smaragdová ulice).

Vlastně již od momentu svého vzniku v roce 1850 se Diamantové náměstí stalo jedním z center čtvrti. Často se tu odehrávají akce spojené se slavností Festa Major de Gràcia. Toho ve svém asi nejslavnějším románu La plaça del Diamant (1962)* využila i katalánská spisovatelka Mercè Rodoreda. Právě díky její knize a následnému filmovému zpracování s éterickou Silvií Munt se toto místo stalo tím nejproslavenějším koutem čtvrti, i když zcela objektivně ne úplně zaslouženě - jak už jsme uvedli, v Gràcii existuje řada míst, které se mohou pyšnit mnohem větším geniem loci než plaça del Diamant. Slavný román tu dnes připomíná moderní bronzová socha, jejímž autorem je Xavier Medina-Campeny.

V roce 1992 byl pod náměstím objeven zachovaný protiletecký kryt s kapacitou zhruba pro 200 osob, který si tu místní obyvatelé vybudovali během španělské občanské války. Lze ho navštívit po domluvě s průvodci z Taller d'Història de Gràcia.

* Tento román byl přeložen již do více než 40 jazyků, jedním z nich byl i ten český:
RODOREDA, Mercè. Diamantové náměstí. Překlad: Jan Schejbal. Odeon: Praha, 1973. 

Plaça de la Virreina

  

La Ruth (2013)

Plaça de la Virreina se již stihla dostat do několika kvalitních průvodců po Barceloně či Španělsku. I tak ale naštěstí stále zůstává místem utajeným před drtivou většinou z oněch milionů turistů, kteří každý rok do katalánské metropole vyrážejí. Pro někoho je to jen jedno z mnoha malebných náměstíček v Gràcii, pro jiné má však nezaměnitelné kouzlo, které jej činí jedním z nejvýjimečnějších míst v Barceloně. Ale o tom zase jindy, dnes se podíváme na historii a současnost jednoho z dobře ukrytých klenotů Barcelony.

Samotná historie tohoto náměstí sahá jen do konce 19. století, avšak jeho jméno prozrazuje o něco dávnější historický příběh. Vše začalo přibližně roku 1776. Tehdy ještě byla Gràcia samostatnou vesnicí, kterou tvořilo jen pár kamenných domků rozesetých uprostřed širých polí. Onoho roku se do Barcelony vrátil Manuel d'Amat i Junyent, jemuž právě skončil 15 let trvající mandát místokrále v Peru. Za dobu svého působení ve funkci nejvyššího úředníka v jedné z největších a nejdůležitějších španělských kolonií v Novém světě značně zbohatl, a tak se po návratu do rodné Barcelony rozhodl investovat do stavby paláců, které by odpovídaly důstojnosti bývalého místokrále. Jeden z nich si nechal postavit přímo na Ramble, druhý - letní sídlo - vystavěl na zakoupených pozemcích přímo tam, kde je dnes Plaça de la Virreina.

Právě onen dnešní název připomíná to, jak nakonec oba paláce dopadly. Junyent si jich totiž moc neužil. Po svém návratu z Peru si kromě paláců v Barceloně našel i ženu. Roku 1779 se jí stala Francesca de Fiveller i Bru. Vysloužilý místokrál měl v době svatby 75 let, zatímco jeho nastávající jen 23. Rodinná idylka však kvůli věkovému rozdílu logicky netrvala věky. Za tři roky ze z Francesky stala vdova. Oba nově postavené paláce tak najednou nepatřily místokráli, ale místokrálovně (virreina). Zatímco ten hlavní na Ramble se dochoval až do dnešních dnů a můžete ho navštívit (Palau de la Virreina), sláva toho v Gràcii začala záhy upadat. Samotná Francesca zemřela jen o pár let později, v roce 1791, avšak vzpomínka na ni žije díky Palau de la Virreina a Plaça de la Virreina dosud.

Plaça de la Virreina (2013)

Rozpadající se pomník zašlé slávy byl nakonec o sto let později zbořen. Ke konci 19. století celá Barcelona a její okolí prožívá ohromný ekonomický a s ním související demografický růst. Čím dál víc lidí se zabydluje i v Gràcii a starý palác s rozlehlými zahradami stojí v cestě další urbanizace. Za jakési symbolické datum vzniku dnešního náměstí Plaça de la Virreina pak můžeme považovat 22. duben 1878, kdy byl na místě bývalého místokrálovského paláce položen základní kámen stavby nového farního kostela Sant Joan de Gràcia. Dokončen byl roku 1884 a od té doby je jednoznačnou dominantou náměstí. Postupně zde vznikaly okolní domy, až společně vytvořily neopakovatelné kouzlo maloměsta uprostřed rušné milionové metropole. Autorem dnešní podoby kostela je však až Francesc Berenguer, jenž se postaral o rekonstrukci poté, co byl Sant Joan de Gràcia při nepokojích známých jako Setmana Tràgica vypálen. Hodí se však připomenout i jednu historickou zajímavost, o které se všeobecně ví jen málo - kostel Sant Joan de Gràcia je totiž spjat i s geniálním architektem Gaudím. Právě sem totiž nejslavnější katalánský architekt v posledních letech života chodil na ranní mše. Měl to totiž ideálně při cestě z Parku Güell, kde bydlel, do rozestavěné baziliky Sagrada Familia, kde pracoval. V kostele zanechal také kus svého umění - je autorem mřížoví oddělujícího kaple od hlavní lodi.

Plaça de la Virreina (2011) 

Kromě dominantního kostela je dnes Plaça de la Virreina charakteristická především vzrostlými typicky barcelonskými platany, které v létě poskytují příjemný stín a uklidňující přítomnost zeleně. Poznávacím znamením je též neustálý ruch a pouliční život. Ve dne se tu prohánějí děti, večer se na schodech před kostelem opíjí jejich o jen o pár let starší alternativně vyhlížející kolegové. Na poměrně malém náměstí jsou hned tři bary s venkovními terasami. A ve všech je vždy plno, prakticky v jakoukoliv denní dobu, takže se tu pořád něco děje.

Ducha místa, slavný genius loci, však tvoří i zdánlivě nepatrné detaily. Tím nejvýraznějším na Plaça de la Virreina je fontána známá jako La Font de Ruth. Jejím zásadním dekorativním prvkem je socha biblické postavy Ruth*, inaugurována 11. září 1949. Autorem této sochy je Josep Maria Camps i Arnau (1879 - 1968), katalánský sochař, který většinu svého života prožil nedaleko našeho náměstí. Ruth se za ta léta stala jakousi patronkou Plaça de la Virreina a při sebemenší akci je (často anonymně) uctěna kyticí čerstvých květin, které jí někdo vloží do náručí. Plaça de la Virreina je zkrátka místem, které si žije svým vlastním životem. Někdy rušným, jindy poklidným, každopádně ale vždy inspirativním. Stačí se jen posadit na některou z laviček do stínu platanů a pozorovat, nechat se unášet fantazií, snít...

Plaça de la Virreina (2011)

Plaça de la Virreina (2011)

* Ruth je biblická postava, podle legendy prababička krále Davida. Vypráví o ní starozákonní Kniha Ruth.

Valldoreix

V minulém článku jsme se věnovali katalánskému městu Sant Cugat del Vallès. Jednou z jeho součástí, i když se speciálním postavením, je Valldoreix, největší ze všech katalánských entitat municipal descentralitzada (něco jako "decentralizovaná/nižší správní jednotka"). Tento podivný název označuje prostou skutečnost - Valldoreix je sice formálně součástí (řekněme čtvrtí) města Sant Cugat, nemá tedy například vlastní radnici, nicméně z výše zmiňovaného titulu má k dispozici zajímavé pravomoci (úklid, veřejné osvětlení, nakládání s obecním majetkem, městská policie apod.), které vykonává zvolené sdružení místních občanů v čele s předsedou.

Už tím je tedy Valldoreix zajímavý, ačkoliv přesně vysvětlit, co je entitat municipal descentralitzada, asi v českém prostředí úplně nepůjde. Nevadí. Podobně komplikovanou záležitostí je i původ onoho zvláštního jména: Valldoreix. V tomto ohledu existuje hned několik teorií. Podle jedné název vznikl spojením výrazů "vall" (údolí) a "d'oreig" (vánek). Tedy poeticky "údolí jemného vánku". Podle jiné teorie, více latinsky zaměřené, by Valldoreix mohlo znamenat "zlaté údolí" (i když o žádné naleziště tu zatím nikdy nikdo ani nezavadil). Dále existují teorie, které v původu hledají vodu, vlastní jména či stromy. Ani přesnou historii názvu Valldoreix tak tento článek zcela neodhalí.

Co však víme jistě jest, že aktuálně ve Valldoreix sídlí takřka 8 000 obyvatel. Zajímavá je přitom křivka demografického růstu. Ještě v roce 1960 tu žila necelá tisícovka lidí, posléze nastal prudký nárůst. Ačkoliv tato místa byla obývána již za časů iberských kmenů dávno před naším letopočtem, větší rozvoj a zároveň také více památek na sebe zanechali až Římané. Do počátku 20. století bylo Valldoreix jen ospalou návsí pár kilometrů od centra Sant Cugat del Vallès. Vše se začalo měnit s vlakovým spojením, které tudy propojovalo Barcelonu s Terrassou a posléze s městem Sabadell. I když dlouhou dobu vlaky Valldoreix jen objížděly, v roce 1931 tu byla slavnostně otevřena stanice. V té době už bylo městečko tím, čím je dodnes. Jakýmsi letním domovem bohatých Barceloňanů. Pokud se vám někdy poštěstí tudy projít, zcela jistě upravené ulice budou lemovat honosné domy s parádními pozemky. Slušný dům tu prakticky nepořídíte pod 1 000 000 € - je tedy jasné, že vašimi potenciálními sousedy nebudou žádní "chudí vesničané"...

  

Kostel Sant Cebrià de Valldoreix (2011)

Ale to jsme lehce předběhli. Oblíbenou rezidenční zónou se Valldoreix stalo někdy na konci první světové války. Katalánskému průmyslu se tehdy ještě stále dařilo, a tak si mnoho majetných obyvatel katalánské metropole zřizovalo svá letní sídla právě v okolí Sant Cugatu. Ve třicátých létech kromě stále většího zájmu spojeného s vybudováním železniční stanice roste i vybavenost tehdejší vesničky. Vznikají nové domy, obchůdky, bary... Dvakrát do roka se slaví festa major a Valldoreix má dokonce i svou vlastní hymnu (1934, autor Domènec Porta). Zajímavou úlohu městečko sehrálo během občanské války. Bylo zvyklé na přísun letních návštěvníků, kteří několikanásobně početně převyšovali místní obyvatele. To se hodilo právě za války, kdy se tu schovávalo hned několik tisíc obyvatel Barcelony, kteří z katalánské metropole prchli před nevyzpytatelným bombardováním. Řadu budov tehdy "znárodnily" republikánské milice. Jedna z nich (Casino de Valldoreix) například sloužila jako cvičiště partyzánů - v tomto ohledu musíme jako perličku připomenout, že tudy prošlo i pár skutečně celosvětově známých osob jako například maršál Tito (1953 - 1980 jugoslávský prezident)...vlastně to bude asi jediná, netřeba zbytečně Valldoreix přeceňovat. V prvních poválečných letech je i zde, tak jako všude na Pyrenejském poloostrově, bída. Nicméně od zmiňovaných 60. let 20. století začíná "nové osídlování" mladou generací malé barcelonské buržoazie. Valldoreix dodnes představuje oázu klidu pro mnoho movitých podnikatelů, umělců či průmyslníků.

Díky výše zmíněnému je zřejmé, že zas tolik k vidění toho ve Valldoreix nebude. Centrem obce je vlaková stanice (FGC) a poblíž stojící románský kostel Sant Cebrià, o němž máme první zprávy již z konce 10. století. Tím je nejspíš veškeré kulturní bohatství Valldoreix vyčerpáno, tedy pokud tudy zrovna neprojíždíte okolo v polovině září, kdy je čas festa major. Zbytek města totiž tvoří již jen zmiňované rodinné domky či rozsáhlejší rezidence. Pokud máte v kapse zbytečný milion euro, můžete se klidně přistěhovat. Veškeré užitečné informace najdete katalánsky, španělsky, anglicky, francouzsky i německy na: www.valldoreix.cat.

Sant Cugat del Vallès

Sant Cugat del Vallès nepatří mezi tradiční turistické zastávky na mapě Katalánska. I tak jde ale o jedno z nejstarších a v dnešní době nejžádanějších měst k životu. Dobré spojení s nedalekou Barcelonou, dostatek pracovních příležitostí, větší kontakt s přírodou, celkově větší klid a kvalitní služby - to všechno sem láká stále nové a nové obyvatele. Ti na to však musí mít, jelikož Sant Cugat i vzhledem k výše uvedenému patří mezi ty nejdražší zóny v Katalánsku.

Nejprve ale pár základních informací. Sant Cugat se nachází vzdušnou čarou ani ne deset kilometrů severozápadně od Barcelony. Mezi oběma městy leží v podstatě jediná, i když masivní, překážka - pohoří Collserola. To už však dnes není žádným problémem. Vede pod ním dálnice i železniční trať, takže cesta z centra Barcelony do centra Sant Cugat netrvá déle než půl hodiny. Podle loňských statistik tu žije zhruba 86 000 obyvatel, a pokud se podíváme více do historie, uvědomíme si, jak rychle v poslední době toto město roste. Zatímco ještě na počátku 20. století tu žily pouhé 2 000 lidí, s příchodem železnice začal jejich počet pozvolna stoupat na nějakých 7 000 v roce 1950. Každou následující dekádu pak přibylo zhruba 10 000 nových obyvatel. V době barcelonské olympiády tak populace Sant Cugatu čítala přes 40 000. V roce 2004 to bylo 65 000 - za poslední desetiletí tedy přírůstek přes 20 000 nových obyvatel. Žádné jiné katalánské město se takovému tempu růstu nevyrovná.

Obec Sant Cugat je dnes rozdělena na několik distriktů. Kromě centra samotného k nim patří ještě okrajové a vesměs velice exkluzivní čtvrtě Mira-sol, Les Planes, La Floresta a ve speciálním správním režimu i Valldoreix. Patronem města je Sant Medir, avšak velký význam pro město má i jiný svatý - Cugat - po němž bylo pojmenováno. Jak tomu ostatně často bývá, historie řady měst je spojena s církevními stavbami, kolem nichž daná města vyrostla. Typickým příkladem je právě Sant Cugat...

MONESTIR DE SANT CUGAT
Pokud si odmyslíme obligátní nálezy z doby bronzové apod., již ve 4. století se na místě dnešního kláštera tyčila římská pevnost Castrum Octavianum, aby chránila křižovatku důležitých římských cest, které se potkávaly právě na úpatí Collseroly. Strategické polohy místa o několik staletí později využili i stavitelé prvních kostelíků, byť podle legendy se začalo stavět na místě, kde byl údajně v roce 303 n.l. umučen křesťanský misionář Cugat, jenž do daných míst přišel docela netradičně ze severu Afriky. Ať už to bylo jakkoliv, místo dnešního kláštera bylo již od počátku středověku kultovním místem a centrem budoucího osídlení. S výstavbou současného kláštera se začalo již někdy na konci 8. století, avšak dokončen v přibližně stejné podobě, jak ho známe dnes, byl až ve století čtrnáctém. Po celý středověk byl klášter v Sant Cugat jedním z nejdůležitějších katalánských mocenských a kulturních center. Jeho význam začal upadat až ke konci 16. století. V těch následujících přečkal řadu válek a i když byl párkrát vyrabován, budova vždy přečkala bez úhony. Dodnes je tak hlavní historickou i turistickou atrakcí města.

Klášter v Sant Cugat del Vallès (2011)

Ačkoliv je většina městské historie jednoznačně navázána na místní klášter, zvláště v posledních 100 letech si Sant Cugat začal žít svým vlastním životem. Většina dnešních velkých katalánských měst prodělala rozhodující etapu vývoje na přelomu 19. a 20. století v souvislosti s průmyslovým vrcholem, který tehdy země prožívala. Sant Cugat však mezi tato města nepatřil, vždy zde hrálo prim spíše zemědělství. To se nezměnilo ani se stavbou důležité silnice z Gràcie do Manresy (1877, vedoucí přes Sant Cugat) ani se železniční tratí FGC (1917). Obě tyto události byly důležité spíše z toho hlediska, že Barceloňané si začali více uvědomovat, co mají za humny. Ze Sant Cugatu se postupně stalo místo výletů a letních sídel, později i hlavních rezidencí. Bydlet v klidném prostředí nedaleko od katalánské metropole bylo vnímáno jako ideální zejména u bohatších vrstev společnosti.

Tak ostatně vznikla všechna dnešní santcugatská předměstí: Mira-sol, Les Planes, La Floresta a Valldoreix. Dodnes se jedná především o vilové čtvrtě, kde bydlí katalánská vyšší společenská vrstva. Koupit si tady dům totiž není vůbec levná záležitost. Takový pěkný průměr pro Valldoreix (abyste se mezi sousedstvem necítili příliš nuzně) je zhruba na 3 až 4 milionech € za dům. Podobně je tomu i na dalších předměstích, v centru Sant Cugat seženete příjemný, i když už o něco menší dům za 1 až 2 miliony €. Lehce snobský charakter pak podtrhuje i fakt, že přesně před 100 lety (1914) vzniklo právě na území Sant Cugat vůbec první golfové hřiště v Katalánsku.

Z populární letní destinace se postupem času Sant Cugat stal i zajímavou možností, jak utéct před ruchem velkoměsta a zároveň nemuset investovat celé jmění. Vedle drahých vil a rezidencí v posledním desetiletí především na severu města vznikla celá řada typických moderních sídlišť - vše spojené ještě s obdobím velké španělské realitní bubliny. Tak kupříkladu vzniklo vše v okolí dnešní stanice FGC Volpelleres. Posledních 30 let bylo taktéž ve znamení stěhování mnoha důležitých firem ze sektoru služeb do nově vzniklých zón na severu Sant Cugatu. Máme na mysli především zóny jako Can Sant Joan či Can Marcet, kde nalezly sídlo i některé velké společnosti, například katalánská pojišťovna Catalana Occident nebo katalánská pobočka španělské veřejnoprávní televize, která tu má svoje studia.