Sant Adrià de Besòs: Město tří komínů

Bydlet v Sant Adrià de Besòs většinou není důvodem k vychloubání se. Je pravdou, že Barcelona je vlastně hned vedle - někde stačí jen přejít na druhou stranu ulice - ale i tak život v této části barcelonské metropolitní oblasti rozhodně není součástí "katalánského snu". Město Sant Adrià de Besòs však rozhodně není jen jedním z mnoha fádních sídlištních měst v barcelonské konurbaci. K tomu všemu má i svou vlastní - občas lehce svéráznou - osobnost...

Pedro Moreno Meyerhoff - Las afueras XII (La Catedral), 1994
(Foto: L'Avenç, 2007)

Tak jako řada jiných katalánských měst i Sant Adrià se může honosit tisíciletou historií. Malá vesnička tu kdysi vznikla okolo kostela, o němž máme první zmínky z roku 1012. Díky blízkosti řeky Besòs tu od dávných časů stály mlýny, jinak se Sant Adrià ve středověku proslavilo především jako místo, kam utíkali barcelonští biskupové, když v katalánské metropoli zuřila morová epidemie. I přsto Sant Adrià nikdy nebylo rájem na zemi. Vesničku několikrát vyplenila a následně srovnala se zemí nepřátelská vojska při svých nájezdech na Barcelonu (například roku 1114 muslimové a 1697 pro změnu Francouzi), jindy zase obec prohrála svůj odvěký zápas s mořem. A ačkoliv alespoň během století osmnáctého zóna zažila poměrně klidný čas prosperity, tradiční ničivou silou na Sant Adrià dopadly napoleonské války.

S takovou historií není divu, že ani Ildefons Cerdà ve svém plánu rozšíření Barcelony se Sant Adrià počítal jen jako se zelenou zónou určenou tak maximálně k vybudování městského parku. Do počátku 20. let minulého století tak Sant Adrià de Besòs bylo takovou malou zemí nikoho na barcelonské periferii. Právě na takových místech se ale často usazují přistěhovalci a právě tehdy se Barcelona s jednou takovou imigrační vlnou vyrovnávala. Například na samotném dnešním pomezí mezi Sant Adrià a Barcelonou existoval rozsáhlý slum Camp de la Bota. Další tisíce imigrantů z ostatních částí Španělska do Barcelony přicházely v 50. letech. Právě tehdy se katalánská metropole začala výrazně rozrůstat směrem k okolním městům, která předtím ještě nestačila pohltit. Důsledkem mohutné urbanizace byl i náhlý růst Sant Adrià de Besòs, které se stalo místem, kde skončila většina vystěhovalců z chudinských čtvrtí/slumů po celé Barceloně (Camp de la Bota, Pequín, Can Tunis, Montjuïc).

Jak si tedy lze představit, město s aktuálně takřka 35 000 obyvateli prožilo dosti bouřlivou historii, která však za sebou nenechala mnoho památek. S nepříliš velkou nadsázkou se povídá, že nejstarší památkou, kterou v Sant Adrià naleznete, jest gotický portál, jenž poněkud surrealisticky zdobí jednu z příjezdových komunikací vedoucích do města. Ani ten ale není původní. Patřil totiž k jednomu karmelitánskému klášteru v barcelonském Ravalu. Klášter byl roku 1873 zbourán a zachráněný kamenný oblouk se díky jedné šlechtické rodině dostal až k řece Besòs. I Sant Adrià se tedy řadí do exkluzivní společnosti evropských měst, které se mohou pochlubit vlastním vítězným obloukem...

Dvě největší dominanty Sant Adrià de Besòs (2008)

Jak už jsme se zmínili na začátku, Sant Adrià de Besòs je místem s osobností. Nemluvíme nyní o "ukradeném" vítězném oblouku, město totiž disponuje dvěma skutečnými zdroji inspirace, o jakých se pařížským či jiným básníkům ani nezdálo.

LA MINA

Tak se kdysi jmenovala malá studánka, k níž si obyvatelé Barcelony chodívali odpočinout od ruchu velkoměsta. Dnes se na přibližně stejném místě jedno takové velkoměsto tyčí. La Mina je dnes jednou z největších čtvrtí Sant Adrià, ačkoliv vzhledem k jejímu umístění na jih od řeky Besòs si dodnes řada lidí myslí, že jde o čtvrť barcelonskou. Sídliště skládající se ze zhruba dvaceti bloků a celkem 2 700 bytů se začalo stavět na konci 60. let minulého století a v roce 1975 tu na ne zcela dokončeném staveništi bydlelo zhruba 15 000 lidí - většina přesunutá sem z různých okolních slumů. Sociální profil obyvatelstva učinil ze sídliště La Mina nejen jedno z nejživějších a nejrušnějších, nýbrž také jednu z nejnebezpečnějších čtvrtí v celém Španělsku. Asi největší slávu v tomto ohledu získal jeden z místních rezidentů, bájný delikvent "El Vaquilla". Po celá 80. léta byla La Mina synonymem pro zločin ve vší možné podobě. I když dnešní La Mina má do té legendární pěkně daleko, stále platí za jednu z nejhorších čtvrtí v celé metropolitní zóně a bydlet tu je takříkajíc za trest. Občasné drogové zátahy nejsou ničím výjimečným a projet se někdy linkami Trambesòs právě v okolí La Mina je taky dobrodružným zážitkem. Pokud se také budete chtít projet, pozor na použité jehly, které se ve vozech občas povalují stejně jako feťáci prožívající svou špičku.

CENTRAL TÉRMICA DE SANT ADRIÀ (LES TRES XEMENEIES)

Opravdu nepřehlédnutelnou dominantou města je ovšem místní tepelná elektrárna, známá také jako "elektrárna tří komínů". 200 metrů vysoké komíny a jejich estetičnost v krajině je častým debatním tématem; hlavně pak u turistů. Zatímco mezi nimi převládá názor, že komíny neskonale hyzdí barcelonský skyline (hodí se připomenout, že pokud vezmeme v úvahu celou metropolitní oblast, komíny jsou jednoznačně nejvyšší stavbou v okolí* - žádný z barcelonských mrakodrapů nepřesahuje 154 metrů), místní obyvatelé jsou jiného názoru a své dominanty si váží.

Tepelná elektrárna v Sant Adrià začala fungovat v roce 1970. Na tři devadesátimetrové kotle navazují stejně dlouhé komíny, k nimž se ještě kvůli ochraně životního prostředí později muselo přistavět dalších 20 metrů. Ačkoliv před pár lety (2011) elektrárna ukončila svůj provoz a nahradila ji vedle stojící a mnohem "diskrétnější" Central Térmica Besòs V,  kotlů ani komínů se zatím demoliční práce v areálu netýkaly a v dohledné době nejspíš ani týkat nebudou. V roce 2008 totiž proběhlo mezi místními referendum a přes 80% se jich vyjádřilo pro zachování nyní již neužitečných komínů. Průmyslová katedrála tak i nadále zůstane nejcharakterističtějším rysem osobitého Sant Adrià de Besòs, města tří komínů.

*Nepočítáme telekomunikační věž Torre de Collserola (288,4 m), která je od pobřeží přeci jen trochu daleko.

Elektrárna v Sant Adrià de Besòs...ač ošklivá, přesto dokáže inspirovat nejedno umělecké dílo...
(Foto: L'Avenç, 2007)