Valldoreix

V minulém článku jsme se věnovali katalánskému městu Sant Cugat del Vallès. Jednou z jeho součástí, i když se speciálním postavením, je Valldoreix, největší ze všech katalánských entitat municipal descentralitzada (něco jako "decentralizovaná/nižší správní jednotka"). Tento podivný název označuje prostou skutečnost - Valldoreix je sice formálně součástí (řekněme čtvrtí) města Sant Cugat, nemá tedy například vlastní radnici, nicméně z výše zmiňovaného titulu má k dispozici zajímavé pravomoci (úklid, veřejné osvětlení, nakládání s obecním majetkem, městská policie apod.), které vykonává zvolené sdružení místních občanů v čele s předsedou.

Už tím je tedy Valldoreix zajímavý, ačkoliv přesně vysvětlit, co je entitat municipal descentralitzada, asi v českém prostředí úplně nepůjde. Nevadí. Podobně komplikovanou záležitostí je i původ onoho zvláštního jména: Valldoreix. V tomto ohledu existuje hned několik teorií. Podle jedné název vznikl spojením výrazů "vall" (údolí) a "d'oreig" (vánek). Tedy poeticky "údolí jemného vánku". Podle jiné teorie, více latinsky zaměřené, by Valldoreix mohlo znamenat "zlaté údolí" (i když o žádné naleziště tu zatím nikdy nikdo ani nezavadil). Dále existují teorie, které v původu hledají vodu, vlastní jména či stromy. Ani přesnou historii názvu Valldoreix tak tento článek zcela neodhalí.

Co však víme jistě jest, že aktuálně ve Valldoreix sídlí takřka 8 000 obyvatel. Zajímavá je přitom křivka demografického růstu. Ještě v roce 1960 tu žila necelá tisícovka lidí, posléze nastal prudký nárůst. Ačkoliv tato místa byla obývána již za časů iberských kmenů dávno před naším letopočtem, větší rozvoj a zároveň také více památek na sebe zanechali až Římané. Do počátku 20. století bylo Valldoreix jen ospalou návsí pár kilometrů od centra Sant Cugat del Vallès. Vše se začalo měnit s vlakovým spojením, které tudy propojovalo Barcelonu s Terrassou a posléze s městem Sabadell. I když dlouhou dobu vlaky Valldoreix jen objížděly, v roce 1931 tu byla slavnostně otevřena stanice. V té době už bylo městečko tím, čím je dodnes. Jakýmsi letním domovem bohatých Barceloňanů. Pokud se vám někdy poštěstí tudy projít, zcela jistě upravené ulice budou lemovat honosné domy s parádními pozemky. Slušný dům tu prakticky nepořídíte pod 1 000 000 € - je tedy jasné, že vašimi potenciálními sousedy nebudou žádní "chudí vesničané"...

  

Kostel Sant Cebrià de Valldoreix (2011)

Ale to jsme lehce předběhli. Oblíbenou rezidenční zónou se Valldoreix stalo někdy na konci první světové války. Katalánskému průmyslu se tehdy ještě stále dařilo, a tak si mnoho majetných obyvatel katalánské metropole zřizovalo svá letní sídla právě v okolí Sant Cugatu. Ve třicátých létech kromě stále většího zájmu spojeného s vybudováním železniční stanice roste i vybavenost tehdejší vesničky. Vznikají nové domy, obchůdky, bary... Dvakrát do roka se slaví festa major a Valldoreix má dokonce i svou vlastní hymnu (1934, autor Domènec Porta). Zajímavou úlohu městečko sehrálo během občanské války. Bylo zvyklé na přísun letních návštěvníků, kteří několikanásobně početně převyšovali místní obyvatele. To se hodilo právě za války, kdy se tu schovávalo hned několik tisíc obyvatel Barcelony, kteří z katalánské metropole prchli před nevyzpytatelným bombardováním. Řadu budov tehdy "znárodnily" republikánské milice. Jedna z nich (Casino de Valldoreix) například sloužila jako cvičiště partyzánů - v tomto ohledu musíme jako perličku připomenout, že tudy prošlo i pár skutečně celosvětově známých osob jako například maršál Tito (1953 - 1980 jugoslávský prezident)...vlastně to bude asi jediná, netřeba zbytečně Valldoreix přeceňovat. V prvních poválečných letech je i zde, tak jako všude na Pyrenejském poloostrově, bída. Nicméně od zmiňovaných 60. let 20. století začíná "nové osídlování" mladou generací malé barcelonské buržoazie. Valldoreix dodnes představuje oázu klidu pro mnoho movitých podnikatelů, umělců či průmyslníků.

Díky výše zmíněnému je zřejmé, že zas tolik k vidění toho ve Valldoreix nebude. Centrem obce je vlaková stanice (FGC) a poblíž stojící románský kostel Sant Cebrià, o němž máme první zprávy již z konce 10. století. Tím je nejspíš veškeré kulturní bohatství Valldoreix vyčerpáno, tedy pokud tudy zrovna neprojíždíte okolo v polovině září, kdy je čas festa major. Zbytek města totiž tvoří již jen zmiňované rodinné domky či rozsáhlejší rezidence. Pokud máte v kapse zbytečný milion euro, můžete se klidně přistěhovat. Veškeré užitečné informace najdete katalánsky, španělsky, anglicky, francouzsky i německy na: www.valldoreix.cat.