Barça: Zrod nejlepšího týmu na světě

Rychle byla do češtiny přeložena kniha britského novináře a fotbalového znalce Grahama Huntera. Její titul "Barça: Zrod nejlepšího týmu na světě" mluví za vše. Až historie ukáže, který tým kdy zažil svou nejslavnější éru, ta současná barcelonská však rozhodně bude patřit mezi ty nejvelkolepější. 

Jde o horkou novinku na evropském knižním trhu - Graham Hunter knihu vydal letos a již po pár měsících se dočkala i svého českého překladu. Už nějakou dobu si tak i čeští fanoušci mohou přečíst o cestě, jež vedla k vybudování možná nejlepšího fotbalového týmu historie pod vedením Pepa Guardioly. Kniha mapuje především právě Guardiolovu éru (2008-2012) a odhaluje mnoho zajímavých a dosud neznámých zákulisních informací. Postupně také rozebírá všechny klíčové hráče týmu v tomto období a věnuje se i památným zápasům se speciální pozorností na slavná derby Barcelony a Realu Madrid (El Clásico) posledních let.

Zkrátka a dobře pro všechny fanoušky FC Barcelona doporučeníhodná četba za slušných 399 Kč (vzhledem k tomu, že kniha má víc stran, než kolik stojí, je to v dnešní době určitě jedna z těch rozumnějších koupí). Navíc překvapivě aktuální - vždyť jsou to teprve nějaké 2 měsíce, kdy prozatím skončila Pepova éra. A již tak brzy po jejím konci už ji máme hezky zachycenou a vysvětlenou, takže vy, co se cítíte být fanoušky FC Barcelona, utíkejte si pro ni hned zítra, než zmizí z pultů, a přečtěte si něco o tvrdém tréninkovém režimu, který Pep zavedl hned po svém příchodu, nebo kompletní historii námluv FC Barcelony a Lea Messiho!

Jimmy Jump

Dnešní katalánská osobnost je vskutku rozporuplná. Svým osobitým způsobem se totiž dopracoval k pozici možná nejlépe zviditelněného Katalánce na celé planetě dbaje přitom i na náležitou národní image. Jeho metody se však ne vždy setkávají s pochopením a kupříkladu jiný jeho slavný krajan, moderátor a bavič Andreu Buenafuente, prohlásil v přímém přenosu, že se za něj hluboce stydí a považuje ho za "imbecila". I vy jste o něm již někdy slyšeli - možná jste ho zahlédli mihnout se v některé z vrcholných televizních událostí nebo alespoň v televizních zprávách. Dámy a pánové, Jimmy Jump!

Neúspěšný pokus Jimmyho Jumpa nasadit barretinu na vítězný pohár
na MS ve fotbale 2010 (Foto: www.as.com)

Jimmy Jump je, řekněme, umělecké jméno chlapíka z katalánského města Sabadell, jehož v běžném civilním životě můžete poznat pod jménem Jaume Marquet i Cot (1976). Jimmy Jump však rozhodně není umělcem v pravém slova smyslu, i když... dokázat vykouzlit úsměv na rtech stovkám milionům lidí by se snad za umění pokládat dalo. Jimmy Jump je totiž profesionální narušitel. Takový ten týpek, co se najednou zjeví odnikud uprostřed fotbalového zápasu a chvíli teatrálně poskakuje po hřišti, dokud se na něj lvími skoky nevrhne tucet členů ochranky.

Ale pozor, Jimmy Jump rozhodně není nějaký pomatenec nebo extremistický aktivista. Na svých vlastních webových stránkách prohlašuje, že jeho hlavním cílem je nabídnout divákovi show. A rozhodně přitom nikomu neublížit. Jeho poznávacím znamením oproti ostatním notorickým narušitelům televizních přenosů je typická katalánská čapka - tzv. barretina, kterou sám nosí a kterou se také často snaží nasadit některým ze svých "obětí". Občas si na pomoc vezme i katalánskou vlajku. Je vášnivým fanouškem FC Barcelona, avšak jeho akce se rozhodně neomezují jen na fotbalová klání. Pojďme se nyní podívat na největší úspěchy Jimmy Jumpa, jak uvidíte, řeči o stovkách milionů diváků rozhodně nebyly přehnané.

Kromě několika zápasů FC Barcelona (například i slavné El Clásico nebo finále Ligy mistrů) se objevil i ve finále Mistrovství světa ve fotbale 2010, kdy jen včasný zásah ochranky zabránil tomu, aby se mistrovská trofej stala nositelkou barretiny. Několikrát účinkoval během zimní i letní olympiády, v Davis Cupu, objevil se také na několika prestižních módních přehlídkách nebo na býčích slavnostech v Pamploně. Mezi jeho "nejzdařilejší" kousky se pak také počítá krátký proslov na udělování španělských filmových cena Goya 2011 nebo taneční kreace v Eurovision 2010. A fanoušci F1 určitě jen tak nezapomenou na jeho šílený běh po trati ve španělské GP roku 2004 (kde jinde než na okruhu v Barceloně...). Zkrátka a dobře, tenhle chlapík byl v posledních letech skutečně hodně vidět! Jeho nejlepší kousky si můžete vychutnat na vybraných videích.

Podle zpráv z roku 2014 však Jimmyho kariéra bude po nějakou dobu stagnovat. Jeho výstupy jsou totiž často hodně drahou sebeprezentací, jelikož si za ně vysloužil řadu pokut. Celkem se jeho dluh na pokutách odhaduje na 300 000 €, což bude Katalánec nejspíše splácet do konce života. 

Pep Ventura: Otec sardany

   

Pep Ventura

Pep Ventura pro mne byl dlouhou dobu jen název jedné ze stanic linky L2 barcelonského metra. Tato stanice, která funguje již od roku 1985, kdy tvořila součást L4, se v roce 2002 stala konečnou L2. Nicméně taková stanice se musí po někom jmenovat. V tomto případě získala své jméno díky náměstí Plaça de Pep Ventura, pod kterým vede tato linka. Avšak i to náměstí se muselo po někom jmenovat...

Josep Maria Ventura i Casas neboli Pep Ventura (1817 - 1875) byl oním slavným, kterého má tento kousek Badalony věčně připomínat. Pep Ventura se narodil v andaluzské provincii Jaén, jelikož jeho otec - voják tam byl na nějakou dobu převelen. Rodina Venturů však pocházela z katalánského městečka Roses, kam se také po několika letech vrátila. V mládí se pak i s otcem usazuje ve Figueres - městě, v němž nakonec prožije velkou část svého života a také zde zemře. Ve Figueres vlastně také začíná jeho hlavní role. Ve věku 15 let nastupuje do učení v jednom krejčovství. Jeho mistr Joan Llandrich, jehož dceru si Pep Ventura v roce 1837 vzal za ženu, byl kromě krejčího také voják a kapelník místního hudebního seskupení, kterým se v katalánštině říká "cobla". Během těchto let se Pep Ventura intenzivně věnoval hudbě a okolo roku 1848 zdědil po svém tchánovy místo kapelníka. 

Historie si Pepa Venturu navždy bude pamatovat jako otce moderní sardany. Byl to právě on, kdo v 40. letech 19. století zavedl největší změny především v hudební podobě tohoto známého katalánského tance tím, že přidal několik hudebních nástrojů. Konkrétněji o těchto změnách si blíže povíme někdy příště ve speciálním článku kompletně zasvěcenému sardaně. Právě díky melodiím (zanechal po sobě více než 500 různých skladeb, z toho přes 300 sardan), které jsou dnes již neodmyslitelně spojeny s katalánským národním tancem, se stal nejen historickým "otcem" sardany ale také jedním z největších katalánských hudebních skladatelů všech dob. Takový byl Pep Ventura. Na závěr jeho nejznámější skladba Per tu ploro...

Narcís Monturiol: Vynálezce první moderní ponorky

Narcís Monturiol (R. M. Alsina)

Katalánsko se pyšní mnoha slavnými osobnostmi, z nichž však jen někteří "hrají první ligu". Jinými slovy, jen některé z těchto osobností jsou široce známé po celém světě - především pak umělci jako Antoni Gaudí, Joan Miró či Salvador Dalí nebo sportovci jako Pep Guardiola, Xavi nebo Pau Gasol. Hned po nich nastupuje jakási "druhá liga", tedy skupina osobností, na něž jsou Katalánci hrdí a jsou si vědomi jejich významu, avšak jejichž sláva pořád dost dobře nepronikla přes katalánské hranice, ačkoliv pro svůj význam by si to rozhodně zasloužily. Do této skupiny by se dal zařadit i vynálezce první moderní ponorky.

Narcís Monturiol i Estarriol (1819-1885) se narodil ve městě Figueres. Nejprve se věnoval studiu medicíny, nakonec však vystudoval právo v Barceloně. Na žádnou právnickou kariéru se však nechystal, jelikož již v té době se hodně zajímal o politiku. Nejvíce ho lákal utopický socialismus. Věnoval se psaní a publikování různých článků a pamfletů a dokonce vydával i podle všeho první komunistický časopis na území Španělska - La Fraternitat. Tato činnost mu ale příliš neprospěla během revolučního roku 1848, kdy byl časopis z těch nejvyšších míst pro jistotu zakázán. Monturiol dokonce musel na nějakou dobu do exilu (i pro něj, jako ostatně pro většinu Katalánců v průběhu dějin, jím byla Francie). Po návratu do Barcelony mu byla publikační činnost zakázána, a tak se Monturiol vrátil ke své staré lásce - vědě.

Během svého působení v přímořské vesnici Cadaqués se začal usilovně zajímat o svět pod mořskou hladinou. Tedy přesněji řečeno, jak onen svět co nejpohodlněji prozkoumat. Sehnal několik kamarádů, dal se do díla a po dvou letech tvrdé práce byla hotova jeho první ponorka Ictíneo I. 23. září 1859 byla poprvé veřejně vyzkoušena a před zraky mnoha lidí a především akcionářů Monturiolovy společnosti se potopila do hloubky 20 metrů a pod hladinou vydržela takřka dvě a půl hodiny. Tento úspěch pak Monturiol ještě vylepšil při dalších zkouškách tentokrát v přístavu Alicante. Zatímco Ictíneo I byla pouze ponorkou určenou tak maximálně pro sběr korálů (kvůli čemuž byla ostatně především zkonstruována), Monturiol rozhodně neusnul na vavřínech a v roce 1864 předvedl světu vylepšenou Ictíneo II.

Popravdě, Ictíneo II nebyla jen "vylepšená", vlastně to byla úplně nová ponorka, která znamenala zásadní zlom. Byla dvakrát větší než její předchůdkyně (14 metrů na délku a 3 metry na výšku) a byla stavěna se záměrem průmyslového či dokonce vojenského využití. Tím nejpřevratnějším však bylo, že Monturiol v Ictíneo II již nespoléhal na lidský pohon, ale pohyb umožňoval spalovací motor. Takový pohon se však v dané době jevil jako problematický hlavně pod vodou. I to ale šikovný vynálezce vyřešil a díky spalování speciální směsi navíc docílil i vytváření kyslíku při oné chemické reakci, tím pádem zabil dvě mouchy jednou ranou - vytvořil ponorku s mechanickým (strojovým) pohonem a ještě dokázal zajistit zásobování kyslíkem. Myslelo se i na záchranný mechanismus, jenž umožňoval okamžité vynoření v případě potíží. Svou veřejnou podvodní premiéru zažila ponorka v květnu 1865 a díky neustálému vylepšování se nakonec mohla pochlubit následujícími dosaženými hodnotami: 30 metrů do hloubky, až 7 hodin pod hladinou a rychlost 4,5 uzlů.

Roku 1868, v době kdy Jules Verne dokončoval své velkolepé dílo Dvacet tisíc mil pod mořem, které předznamenalo éru ponorek, katalánská ponorková realita naopak dávno prožila svůj vrchol a začala upadat. Ani španělskou buržoazii ani armádu Monturiolův totiž vynález nezaujal, a tak námořnická společnost Narcíse Monturiola zkrachovala a po převratné ponorce zbyla jen hromada šrotu. Monturiol kromě ponorky vynalezl i řadu dalších věcí, po krachu své společnosti se však postupně stahoval do ústraní a roku 1885, zcela zadlužený a zapomenutý, zemřel v Sant Martí. Ačkoliv ještě za svého života dokázal upadnout v zapomenutí, dnes tomu tak již rozhodně není. Ve Figueres na místní Ramble a také v Barceloně stojí sochy věnované právě vynálezci první moderní ponorky. V roce 1993 o něm byl natočen film Monturiol, el senyor del mar. Jeho slavné ponorky Ictíneo I a Ictíneo II může každý návštěvník Barcelony obdivovat, i když jde jen o věrné repliky: Ictíneo I naleznete v Museu Marítim, Ictíneo II je pak vystavená na prostranství v Port Vell, poblíž Mare Magnum.

Přesná napodobenina Monturiolovy ponorky Ictíneo II nacházející se v barcelonském přístavu
(Foto: wikipedia.org)

Frederic Pujulà i Vallès: Esperanto v Katalánsku

Pujulà - Pablo Picasso  

Frederic Pujulà i Vallès (1877 - 1962) je dnes pravděpodobně i v Katalánsku jednou z mnoha zapomenutých historických osobností. Do katalánské historie se zapsal především jako velký propagátor esperanta, avšak rozhodně to nebyl žádný nudný a suchý profesůrek. Pojďme se na dobrodružný život zakladatele katalánské esperantské tradice, svobodného zednáře, vojáka, právníka, spisovatele a dramatika v jednom podívat trochu blíž...

Pujulà i Vallès se narodil v době plného rozkvětu katalánského národního obrození (Renaixença) v přímořské vesnici Palamós. Dodnes je  nejspíše jejím nejslavnějším rodákem. V Palamósu toho ovšem mnoho neprožil, jelikož se s celou rodinou záhy stěhoval na Kubu. Po mládí prožitém v horkém Karibiku se Pujulà i Vallès vrací do Katalánska, aby v Barceloně začal studovat práva. Již tehdy se však naplno projevila spíše jeho inklinace k politice a umění. V Barceloně se seznámil s onou slavnou bohémou přelomu století, k níž neodmyslitelně patřil i mladý Pablo Picasso. Svědkem jejich přátelství budiž i portrét, na němž Picasso svého přítele zvěčnil. 

Čím dál víc se také zajímal o politiku. I když je poměrně internacionalisticky založen (o čemž koneckonců svědčí jeho zápal pro esperanto), je také přesvědčeným katalánským vlastencem. Kvůli tomu musí svou vlast několikrát opustit a uchýlit se do exilu, který mu nejčastěji poskytovala Paříž. Život ve Francii mu však přinesl i řadu nehezkých zážitků: na francouzské straně totiž bojoval v 1. světové válce a hrůzy bojů poznal dokonce z první linie. Po válce se na čas opět vrátil do Barcelony, avšak v letech 1923 - 1933 je nucen žít opět v Paříži kvůli španělské diktatuře Prima de Rivery. Po dalším návratu do katalánské metropole se angažoval především coby spolupracovník různých periodik a Barcelonu neopustil, ani když se blížil její pád v roce 1939. Vášnivý zastánce Katalánska a republiky byl ihned po svém zatčení odsouzen k trestu smrti. V cele smrti strávil několik týdnů, pak mu byl trest zmírněn na 20 let a kvůli pokročilému věku si v barcelonské věznici Model odseděl jen něco přes dva roky. I tak se však nevyhnul pozdější perzekuci - advokacie a novinářství pro něj byly již navždy zapovězeny. V ústraní pak dožil ve francouzské vesničce Bargemon poblíž Nice.

Kromě zmíněné politické angažovanosti v otázce katalánského nacionalismu byl pro svou zemi důležitý i jako zakladatel a propagátor tradice univerzálního jazyka esperanto. Podílel se na vzniku Federació Esperantista Catalana a jejího esperanto-katalánského časopisu Kataluna Esperantisto. Dále se podílel na mnoha didaktických materiálech a byl taktéž autorem prvního esperanto-katalánského slovníku. Během prvního desetiletí 20. století, kdy byl na tvůrčím vrcholu, napsal i několik knih v jazyku esperanto - jednalo se především o povídky a divadelní hry. Je zajímavé, že zrovna člověk, propagující internacionální jazyk a tím pádem i větší integraci národů mezi sebou, byl také zapáleným vlastencem - taková kombinace se vidí jen zřídkakdy. Ještě jeden zajímavý primát si Frederic Pujulà i Vallès připsal. Byl totiž pravděpodobně prvním sci-fi spisovatelem v historii katalánské literatury. Jeho román Homes artificials, vydaný roku 1912, je totiž literárními historiky považován za skutečně první katalánský pokus o sci-fi, byť z dnešního pohledu nepříliš originální. Ale tak co už, každý začátek je těžký...

Josep Graner i Prat

Barcelona je plná domů z období modernisme a právě díky této její tváři ji má řada lidí v oblibě. Každý dům z onoho období má totiž své kouzlo, ať už více či méně skryté. Casa Fajol neboli Casa de la Papallona je toho typickým příkladem. Od roku 2009 je ono kouzlo však ještě skrytější...

Pohled z nákupního centra Arenas (2011)

   

Casa Fajol, 2011

I když jde o na první pohled ničím význačnou budovu, kterých jsou v Barceloně plné ulice, ne nadarmo se domu začalo říkal Casa de la Papallona (v překladu Motýlí dům). Modernistická stavba vznikající mezi roky 1911 a 1929, jejímž architektem byl Josep Graner i Prat, je totiž korunována krásnou mozaikou ve tvaru motýla, která tak činívala obyčejný dům nepřehlédnutelným. To se bohužel v roce 2009 trošku změnilo, jelikož při opravách starého býčího zápasiště Las Arenas a jeho přeměně na obchodní centrum se k aréně nepříliš citelně dostavěla moderní prosklená budova. Bohužel prosklená neznamená průhledná, takže do té doby krásný výhled na Casa de la Papallona vzal za své. Z čelního pohledu tedy dokonalého barevného motýla příliš docenit nelze. A seshora z kupole nynějšího nákupního centra Las Arenas to také není nic extra.

Jako zajímavost je třeba uvést, že podobný dům se nachází i v jiném katalánském městě - Granollers. I když tamní Casa de la Papallona (carrer Enric Prat de la Riba 8) se co do krásy rozhodně s tou barcelonskou nemůže měřit, tamní fasáda má v hrubých rysech hodně podobné zakončení, i když místo mozaiky je motýl pouze kamenný (vizuálně to vypadá asi jako bychom srovnávali skicu s hotovým dílem). Bohužel se neví, kdo dům v Granollers vyprojektoval, ale právě jeho motýl je vodítkem, že šlo pravděpodobně opět o Josepa Granera.

Josep Graner i Prat (1844-1930) se narodil ve vesničce Casserres v srdci Katalánska. Jeho umělecký talent ho dovedl na studia do Barcelony, kde roku 1872 získal titul stavebního inženýra. Nebyl tedy "plnohodnotným" architektem na rozdíl od většiny slavnějších kolegů z období modernisme, i když většina jeho učitelů později vzdělávala i ony "opravdové" architekty. Věnoval se především menším zakázkám (rekonstrukce domů či bytů, další drobné úpravy) a územnímu plánování. Jeho tvorbu dnes nalezneme především v Barceloně, Sitges a ve městě Montcada i Reixac. Bezesporu nejslavnějším Granerovým domem je Casa Fajol, ale za zmínku stojí i několik staveb, například Torre Valentí (1927) či Casa Cuyàs (1928), v Montcada de Reixach, kde byl Graner v letech 1880-1915 městským poradcem pro otázky urbanismu a kde se podílel na rozšiřování města po pádu středověkých hradeb.

Casa Fajol, BCN, (Foto: wikipedia.org)

Enric Bernat: Chupa Chups Man

Dalším z mnoha pro zbytek světa "anonymních" Katalánců, kteří výrazně ovlivnili život na celé planetě, byl Enric Bernat (1923-2003). Dobrá, neovlivnil náš život až tak zásadně jako vynálezce penicilinu nebo kontaktních čoček, každopádně lízátko Chupa Chups známe asi všichni.

Enric Bernat se narodil v Barceloně do cukrářské rodiny a o jeho životním poslání tak bylo rozhodnuto záhy. Po začátcích v rodinném podniku se vydal hledat štěstí na sever Španělska. V roce 1958 pak dostal onen bájný nápad - cukrátko na tyčce, aby si děti při mlsání neustále nelepily ruce. Tak vznikla značka Chupa Chups. Bernat svým vynálezem dokázal vydělat spoustu peněz. Zhruba po deseti letech úspěchu se rozhodl zainvestovat do markentingu a pověřil samotného Salvadora Dalího, aby značce vylepšil logo. Dalímu renovace loga trvala údajně jen hodinu, i tak však odešel s milionovým honorářem. Faktem ale je, že Bernat si vybral dobře. Od roku 1969 bylo totiž logo více než charakteristické a dobře zapamatovatelné a jistě generovalo další a další zisky. Zkrátka a dobře, pravděpodobně až koncem 60. let se zrodil Chupa Chups již takový, jaký známe dnes. Kromě pohádkového honoráře pro Dalího si Bernat díky svému vynálezu mohl dovolit i pohádkové bydlení. Na počátku 90. let si totiž do svého vlastnictví pořídil krásný a slavný barcelonský dům Casa Batlló navržený samotným Gaudím. Dům rodině mimochodem dodnes patří... 

I když je Chupa Chups původně katalánskou/španělskou záležitostí, od roku 2006 patří značka pod italsko-holandský koncern Perfetti Van Melle a budoucnost španělských výroben těchto oblíbených lízátek je více než nahnutá. V roce 2011 dokonce firma zavřela původní fabriku ve Villamayor (Asturias), kde Enric Bernat lízátko vymyslel. Sláva lízátek však pokračuje a ještě dlouho určitě bude...

ETA - Atentáty v Països Catalans

Baskická teroristická organizace ETA loni vyhlásila definitivní mír a konec útočení. Skončilo tak několik desítek let jejich velice zvláštního a nešťastného boje za nezávislost Baskicka. Ačkoliv v tomto ohledu se jeví jako poměrně logická úvaha, že hlavním cílem atentátů organizace ETA měly být vždy především španělské struktury a naopak území, kde též existují separatistické tendence (tedy např. Katalánsko), mělo zůstat nedotčené - šlo jim přeci také o nezávislost na Španělsku - opak je pravdou. I drtivou většinu atentátů spáchala ETA přímo na baskickém území, Katalánsko i další katalánsky mluvící země jejich řádění odnesly občas též hodně tvrdě. Z celkových 829 obětí této teroristické organizace jich celkem 67 našlo smrt na území Països Catalans. V samotném Katalánsku měla ETA svého času dokonce stabilní útočné komando.

K vůbec prvnímu smrtícímu útoku ETA v Katalánsku došlo 6. června 1975 v Barceloně, i když nebývá počítán mezi atentáty. Po přepadení pobočky Banco Santander na ulici carrer de Casp se teroristé střetli s policejním odporem. ETA tehdy přijala novou strategii boje proti frankistickému režimu - vykrádání bank především v největších španělských městech. Jedna ze zaměstnankyň barcelonské pobočky však stihla zalarmovat policii, a tak k místu vyrazila nejbližší hlídka. V následné přestřelce přišel o život policista Ovidio López Díaz*. Jeho tělo provrtalo 7 kulek, jedna ho trefila přímo do srdce. Bylo mu 31 let a zanechal po sobě manželku, která právě očekávala jejich prvního společného potomka...

16. srpna 1985 udeřila ETA poprvé smrtelně i na území Valencijského společenství - zemřel francouzský podnikatel Clément Perret, jehož teroristé podezírali ze spojení se španělským protiteroristickým komandem GAL. V září 1986 vybuchuje v barcelonské čtvrti Poblenou výbušnina v autě zrovna v momentu, kdy kolem projíždí minibus s příslušníky Guardia Civil - 6 zraněných. O měsíc později vybuchuje opět v Barceloně bomba před policejní stanicí na Plaça d'Espanya. Tentokrát je 14 zraněných a jeden mrtvý policista - Ángel González del Pozo. Další útok, již bez obětí, se odehrál v prosinci 1986 ve čtvrti Les Corts.

Tragickým byl pro Katalánsko především rok 1987, kdy se násilí ze strany ETA v katalánské metropoli vystupňovalo. 27. března zemřel při atentátu (opět výbušnina v autě) příslušník Guardia Civil, Antonio González Herrera. O šest dní později došlo k dalšímu výbuchu cílenému na španělské policisty, bomba nastražená v dodávce však zabila okolo procházejícího 27letého Juana Fructuosa Gómeze. Šlo o první civilní oběť v Katalánsku. Kromě něj za sebou exploze nechala také několik zraněných. ETA posléze vyjádřila politování nad smrtí nevinného občana, avšak ne příliš smířlivým tónem jasně vyzvala obyvatele Barcelony, aby kolem míst, na nichž se koncentruje policie, procházela s velkou obezřetností. 19. června 1987 nicméně došlo k něčemu mnohem horšímu. Atentát v Hipercoru byl tím nejkrvavějším v celé historii baskické teroristické organizace. Výbuch dodávky napěchované výbušninou na parkovišti obchodního domu Hipercor odstartoval velký požár a následný zmatek, při kterém zemřelo 21 osob a dalších 45 bylo zraněno. Žádná z obětí neměla nic společného se španělskou policií, byly mezi nimi i tři děti. ETA sice několikrát telefonicky o bombě informovala, obchodní dům však i přes toto varování vyklizen nebyl.

Kromě těchto smutných následků byly atentáty z roku 1987 pro Barcelonu problémem v celosvětové rovině. Došlo k nim totiž jen několik měsíců před rozhodováním o pořadateli Olympijských her v roce 1992. Nakonec ale pozici Barcelony neohrozily. ETA se po této hrůzné události na několik let z Katalánska stáhla. 8. prosince 1990 však o sobě dala opět vědět. Dalším tragickým atentátem. Za cíl si tehdy vybrala katalánské město Sabadell. Nálož v autě smetla okolo projíždějící policejní dodávku. Výsledkem bylo šest mrtvých příslušníků Policia Nacional. O půl roku později, 29. května 1991, dodávka naložená 200 kg trhaviny explodovala před kasárnami Guardia Civil. Výsledná bilance 10 obětí byla o to smutnější, že mezi nimi byli 4 děti. Pouze dvě z obětí byly příslušníky Guardia Civil, zbytek tvořili jejich děti a kolemjdoucí. Samotná exploze způsobila 9 úmrtí a 44 zraněných, za desátou oběť bývá považován jeden z příslušníků Guardia Civil v záloze, který na místě pomáhal, ale byl sražen přijíždějící záchrankou a zraněním podlehl.

Oba dva útoky měly jasný politický záměr - poškodit ve světě Španělsko právě prostřednictvím Katalánska, kde v té době chyběl zhruba rok do konání olympijských her. Září 1991 přineslo další mrtvé opět i ve Valencijském společenství - při výbuchu auta přes služebnou Guardia Civil v Alacant umírají tři lidé. Blížící se olympiáda nakonec stejně přesunula pozornost teroristů zpět na katalánskou metropoli a dějiště her. Na konci roku 1991 zastřelili členové ETA dva příslušníky Policia Nacional, na počátku roku 1992 jsou zastřeleni příslušníci španělské armády: Arturo Anguera Vallés, Virgilio Mas Navarro a Juan Antonio Querol Queralt. Ve Valencii je zase jedním výstřelem do hlavy přímo na Právnické fakultě Universitat de Valencia popraven profesor práva a politik Manuel Broseta Pont. Další dva mrtvé v Katalánsku má pak ETA na svědomí v březnu téhož roku. Olympiádu nakonec Barcelona přečkala bez podobných pohrom. Svou aktivitu v Katalánsku následně ETA opět utlumila, i přesto došlo k dalším dvěma vraždám v první polovině roku 1994. Na konci 1995 umírá při explozi v obchodním době El Corte Inglés ve Valencii 43letá Josefina Corresa Huerta, kromě ní je při výbuchu několik dalších lidí zraněno, mezi nimi i její dcera.

Rok 2000 přinesl do Barcelony několik politických vražd. 21. září onoho roku byl dvěma výstřely zabit José Luis Ruiz Casado, radní za stranu PP, u vchodu do svého domu v Sant Adrià del Besòs. Mnohem většího mediálního ohlasu se dostalo zavraždění Ernesta Llucha, k němuž došlo 21. listopadu v Barceloně. Ernest Lluch byl politikem za stranu PSOE, vyučoval právo na barcelonské univerzitě a byl španělským exministrem zdravotnictví. Lluch byl popraven dvěma výstřely do hlavy na parkovišti patřícímu domu, kde bydlel (Avinguda de Chile). 14. prosince umírá další radní za PP, tentokrát v Terrasse, Francisco Cano Consuegra, a 20. prosince umírá barcelonský městský strážník Juan Miguel Gervilla Valladolid, když se ocitl na špatném místě ve špatnou dobu. Členové barcelonského komanda ETA připravovali atentát na novináře Luise del Olma, nicméně jedinou obětí se nakonec stal právě barcelonský strážník.

17. března 2001 umírá v Roses (Girona) příslušník katalánské policie Mossos d'Esquadra, Santos Santamaria Avendaño. Stal se tak poslední obětí ETA na území Katalánska. V roce 2004 vyhlásila ETA pro území Katalánska příměří. 4. srpna 2002 si exploze vozu před kasárnami Guardia Civil v Santa Pola (Alacant) vybírá další dvě oběti - na blízké autobusové zastávce umírá důchodce Cecilio Gallego Alaminos, ve svém pokoji v domě Guardia Civil umírá šestiletá holčička, dcera jednoho z příslušníků. Poslední smrtící atentát na území Països Catalans byl zároveň i tím prvním pro Baleárské ostrovy. 30. července 2009 vybuchuje v městečku Calvià bomba uložená pod policejním vozem přímo před stanicí Guardia Civil. Při explozi zemřeli dva policisté. Ostrov Mallorca se zároveň mohl stát místem atentátů, které by měly celosvětový mediální ohlas. Španělský král Juan Carlos I. na ostrově totiž často tráví prázdniny. ETA na něj připravovala atentát hned při dvou příležitostech - v letech 1995 a 2004, oba však byly zmařeny. I tak ale ETA zasáhla katalánské teritorium mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Organizace loni oficiálně vyhlásila konec své činnosti. Věřme tedy, že žádné další oběti nejen v Katalánsku již nikdy nepřibudou.

*Některé zdroje uvádějí příjmení v přehozeném pořadí: Ovidio Díaz López.

Graf ukazující počet obětí útoků teroristické organizace ETA
(Zdroj: wikipedia.org)

Facundo Bacardí

Foto: www.bacardi.com

Facundo Bacardí Massó (1814 - 1886) se narodil v malebném přímořském městečku (tehdy se tomu nejspíš ještě nedalo říkat "letovisko") Sitges. Mnoho let v Sitges sice neprožil, avšak klidný přímořský režim si zachoval i poté, co se s rodinou přestěhoval na Kubu. No a co jiného si spojit s Karibikem nežli báječný rum. A Bacardi je prý ten nejlepší...

Povídá se hned několik historek o vzniku tohoto nápoje. Nejčastěji se pak má za to, že Facundo Bacardí, mladý a ambiciózní katalánský podnikatel, tak dlouho zkoušel najít tu správnou rumovou recepturu, až se mu to podařilo a tím pádem bychom Bacardi mohli považovat za čistě katalánský přínos světu. Existují však i historky, které přisuzují původ nápoje Francouzům. Facundo Bacardí se prý při jedné z mnoha kubánských chlastacích akcí potkal s neznámým Francouzem, s nímž zapředl takové to známé opilecké přátelství a ještě téhož večera (či rána?) mu slíbil pomoc. Neznámý Francouz totiž toužil po návratu domů do Evropy, avšak jeho loď potopil jeden z mnoha cyklonů putujících Karibikem. Bacardí mu zajistil místo na jiné lodi a dokonce ho u sebe na pár dní ubytoval. Francouz se mu pak revanšoval tím jediným, co u sebe měl - kouzelnou formulí, která z Bacardi dělá tak úžasný rum. Že by za vším tedy stál nějaký potulný francouzský vinař? Zní to každopádně jako hezká pohádka.

Tak či onak Facundo Bacardí v roce 1862 v Santiago de Cuba rozjel výrobu nápoje, jenž jeho jméno navždy vryl do historie. Dějiny firmy Bacardi byly vždy plné zvratů a stěhování, ale také úspěchů například v podobě mezinárodní expanze (v roce 1910 se Bacardi vrátilo ke svým katalánským kořenům, jelikož v Barceloně otevřelo jednu ze svých poboček). Z domovské Kuby se museli hned několikrát stěhovat, naposledy po Kubánské revoluci, kdy jim Fidel Castro znárodnil fabriku. V současnosti se Bacardi vyrábí v především v Portoriku, i když firma má své hlavní sídlo v daňovém ráji na Bermudách a fabriky v další asi dvacítce zemí. Do roku 2016 se tento kubánský rum vyráběl i v Katalánsku, poté se ale většina produkce přesouvá do závodu v Itálii.

A ještě jedna hezká historka na závěr. Ptáte se, jakpak Bacardi přišlo ke svému netopýřímu logu? Pil ho snad Batman? Nene, i tento charakteristický znak má svou dlouhou historii. Navrhla ho již manželka zakladatele díky skupince netopýrů usídlených právě v první palírně Bacardi v Santiago de Cuba. A nutno dodat, že značka je to vskutku originální a nezaměnitelná.

Salvador Valeri i Pupurull

Můžete do Barcelony jezdit třeba milionkrát za rok nebo tam rovnou bydlet, avšak i tak se v ní najdou místa, na něž se jen tak nepodíváte. Místa, kam vás zkrátka nepustí, i když moc chcete... Jedním z nich je i více než nápadný a přesto tajemný dům usazený mezi ulicemi Diagonal a Còrsega. Jde o jeden z nejoriginálnějších exemplářů katalánského modernisme. Kdo tuto pohádkově vypadající stavbu navrhl? A co se za charakteristickými žaluziemi tohoto domu skrývá dnes?

Casa Comalat, zadní fasáda (Foto: www.labarcelonadeantes.com)

SALVADOR VALERI I PUPURULL (1873-1954)

Ještě než zavedeme řeč na samotnou budovu Casa Comalat, podívejme se v rychlosti na životní osudy jejího tvůrce. Byl jím dnes takřka zapomenutý barcelonský architekt Salvador Valeri Pupurull patřící do tzv. druhé generace katalánských modernistických architektů. Jeho životní dráha se ostatně dosti podobala té, kterou si prošla řada jeho tehdejších kolegů. Salvadorův otec Joan Valeri Anglà byl stavebním mistrem, jenž pracoval zejména na stavbách v areálu barcelonského přístavu. Pro zajímavost dodejme, že Salvador byl druhým z celkem 16 dětí (polovinu měl Joan Valeri s první ženou, Elvirou Pupurull, která roku 1885 padla za oběť epidemii cholery). Otcovo zaměstnání, podobně jako Světová výstava 1888 nebo prudký rozvoj stavitelství v Barceloně konce 19. století - to vše mělo vliv při rozhodování mladého Salvadora dát se na studium architektury.

Titul architekta získal v srpnu 1899. V jeho architektonické kariéře můžeme vytyčit dvě důležitá období, přičemž nás bude zajímat zejména to první (1899-1917), které spadá do období modernisme a tím pádem nabízí z dnešního pohledu skutečně pohádkové stavby. Po značný čas tohoto prvního období byl obecním architektem ve vesnici El Papiol, kde se dodnes nachází několik jeho zajímavých staveb, přičemž tou nejznámější je určitě Can Bou (1914). Několik zajímavých staveb zanechal i v Barceloně - dodnes stojí kupříkladu Torre de Sant Jordi (1908) nebo Torre Cortés (1913), jejíž dekorativní prvky jsou nápadně podobné i nejslavnější z jeho staveb - Casa Comalat (1911). Ale o tom až za chvíli. Druhá etapa jeho architektonické dráhy spadá do let 1917-1934, kdy se stále více prosazoval i jako podnikatel ve stavebnictví, což ovšem znamenalo méně samotného navrhování. V daném období navíc upustil od modernistické estetiky a jeho díla přestala vykazovat vysoký stupeň originality. V letech 1934-1954 se architektuře věnoval již jen okrajově, navrhl pouze tři budovy. K jeho mimobarcelonským zakázkám řadíme kupříkladu tovární budovy v Igualadě a Sant Vicenç dels Horts nebo budovu kasina v Sant Andreu de la Barca.

Torre Cortés, Barcelona (Foto: www.poblesdecatalunya.cat)

CASA COMALAT (1909-1911)
Jeho nejvýznamnějším dílem však dodnes zůstává fantastická a velice exoticky i tajemně působící Casa Comalat, i když většina návštěvníků Barcelony by tento dům přisoudila spíše Gaudímu. Prací nejznámějšího katalánského architekta se koneckonců Pupurull nechal silně ovlivnit, a možná i proto vytvořil tak originální a neopakovatelnou stavbu. Budovu navrhl roku 1909, stavba byla dokončena o dva roky později. Casa Comalat má jednu zvláštnost; totiž dvě zcela rozdílné fasády, takže pokud se Barcelonou procházíte poprvé a nevíte o co jde, nikdy by vás nenapadlo domy z ulic Diagonal a Còrsega jakkoliv spojovat (tedy snad jen kromě toho, že oba v rámci svého bloku docela vybočují :-). A přesto jde o jednu a tu samou budovu. Něco podobného můžeme pozorovat u další perly modernisme, nedaleko stojícího Palau del Baró de Quadras.

Casa Comalat vyzařuje na kolemjdoucí zvláštní energii. I když se tak trochu nenápadně krčí na jednom z nejmenších ostrůvků Eixamplu, obklopena světoznámými stavbami jako La Pedrera nebo Casa de les Punxes, především svou fasádou na ulici Còrsega je budova zcela nepřehlédnutelná. Její keramickou výzdobu a část interiérů dělal tehdy vysoce ceněný umělec Lluís Bru i Salelles. Tajemně pak působí hlavně kvůli dvěma skutečnostem. Jednak za to mohou zabudované rolety, které nejsou příliš častým dekorativním prvkem dobových barcelonských domů, a dále je na vině nemožnost si tento tajemný dům prohlédnout zevnitř. Namlsaný barcelonský turista si totiž zvykl, že do každého z těch nádherných domů, kterými se město tak pyšní, ho za větší či menší finanční obnos pustí a on bude moci spolu s dalšími namlsanými turisty fotit jako o život ony nenapodobitelné interiéry. 

Tady však neuspěje! Casa Comalat je majetkem jedné z velice bohatých a privilegovaných barcelonských rodin. Ta preferuje vydělávat na své nemovitosti nabízením exkluzivních kancelářských prostor a podobnými způsoby. Otevření široké veřejnosti se prý rozhodně neplánuje. Alespoň v nejbližší době. Pro milovníky modernisme je to neskutečná škoda, neboť Casa Comalat je fascinující nejen zvenčí. Při pohledu na následující fotografie uznáte, že za takové interiéry by se rozhodně nemusel stydět ani sám Gaudí... Jak již bylo řečeno, budova dnes slouží zejména jako kancelářský komplex. Své sídlo tu má kupříkladu jedna personální agentura, kancelář administrátorů budov či domov důchodců. V přízemí funguje či fungovala menší diskotéka. A sídlí tu i jedna soukromá klinika, jež na svých internetových stránkách docela hezky ukazuje, na jaké prostředí se její pacienti mohou těšit. To je pak radost být nemocný...

Interiér Casa Comalat (Foto: Barcelona Desapareguda)

Interiér Casa Comalat (Foto: Barcelona Desapareguda)

Interiér Casa Comalat (Foto: Barcelona Desapareguda)

Katalánský původ Realu Madrid CF

Katalánský vliv někdy sahá až překvapivě daleko a často vás zavede do míst vskutku nepředstavitelných. Nebo je snad pro vás představitelné, že by na něčem tak bytostně antikatalánském, jak je dnes i v celém průběhu historie vnímán fotbalový klub Real Madrid, mohlo být cosi původem ze severovýchodu Pyrenejského poloostrova? Katalánsko a Real Madrid jsou totiž na první pohled dva jasně neslučitelné koncepty. O to zvláštnější je skutečnost, že fotbalový klub z Madridu byl, věřte nevěřte, založen dvěma Katalánci.

Rivalita obou nejslavnějších španělských klubů je legendární... (Foto: www.okdiario.com)

Zakladatelé Bílého baletu, Joan Padrós Rubió (1869-1932) a Carles Padrós Rubió (1870-1950), pocházeli přímo z katalánského hlavního města. Starší Joan se narodil v Ciutat Vella, mladší Carles v tehdy ještě samostatném městečku Sarrià, kam se rodina v roce 1870 přestěhovala. Rodinný život byl u Padrósů často podřízen podnikání v oblasti textilního průmyslu - jejich otec, Timoteu Padrós, vlastnil malý krámek s látkami. Roku 1876 se hlava rodiny rozhodla přesídlit do Madridu, kde mělo čekat mnohem víc obchodních příležitostí. A taky že ano. Prosperující obchod s látkami pod názvem Al Capricho se stal během posledních dekád 19. století madridskou módní ikonou. Krámek specializující se na drahé orientální zboží zaměstnával v jednu chvíli i více než stovku zaměstnanců, dá se tedy říct, že Timoteu Padrós sázkou na španělské hlavní město neprohloupil.

Rodinný podnik vynášel slušné jmění, a tak se Joanovi, Carlesovi i dalším jejich sourozencům dostala kromě skvělého vzdělání i možnost vycestovat. Bratři Padrósovi navštívili mimo jiné Anglii, kde zcela propadli fotbalové horečce. Po návratu do Madridu si společně s dalšími přáteli chodívali začutat, až se v březnu 1902 rozhodli materializovat svou lásku k tomuto sportu založením Madrid Football Club. Dodnes se traduje, že první dresy byly ušity z bílých látek, které se bratrům povalovaly ve skladu, čímž se zároveň začala psát i historie slavné přezdívky "Bílý balet". Ostatně právě ve skladu na calle Alcalá bylo i první oficiální sídlo nově vzniklého klubu. Prvním prezidentem nově vzniklého klubu byl zvolen Joan Padrós, který v této pozici působil dva roky (1902-1904), aby po něm tuto funkci přebral mladší Carles (1904-1908)*. Dnešní Real Madrid CF tak byl nejen založen, ale posléze i několik prvních let veden Katalánci. Dnešní Real však tuto kapitolu často vnímá spíše jako mladický hřích - žádný další Katalánec od té doby v čele klubu nestanul.

Joan Padrós byl ve fotbalovém prostředí krátce činný i ve své postrealové kariéře. V letech 1912-1913 stanul v čele Španělské fotbalové federace, odkud se snažil prosadit vznik regionálních reprezentací v rámci Španělska. I Carles Padrós u fotbalu zůstal a dost dobře o něm můžeme tvrdit, že patřil k těm nejvýraznějším postavám zrodu španělského fotbalu. Kromě vlastního hraní totiž ve svých aktivních létech působil i jako rozhodčí a sportovní novinář. Zároveň byl jedním ze zakladatelů již zmiňované Španělské královské fotbalové federace (Real Federación Española de Fútbol), jeho přičiněním vznikli i předchůdci dnešních nejdůležitějších španělských soutěží - La Liga a Copa del Rey (tedy první španělská liga a královský pohár). V letech 1912-1918 působil Carles Padrós i jako poslanec ve španělském parlamentu, velmi blízko měl též ke královské rodině. Svůj fotbalový tým ostatně s bratrem zakládal s prvotním impulsem věrně sloužit svému králi. To se v průběhu let jistě bohatě splnilo. Smutné však je, že klub na své zakladatele dnes příliš nepamatuje. A na jejich původ raději rovnou zapomíná.

*Zde je potřeba učinit malou poznámku. Real Madrid aktuálně považuje za svého prvního prezidenta Juliána Palaciose, jednoho z přátele bratří Padrósových a zároveň spoluzakladatele klubu. Všichni tři se totiž původně setkali v týmu New Football Club, jenž v Madridu fungoval v letech 1897-1903. Velká část tamních hráčů v čele s Palaciosem a bratry Padrósovými z klubu v roce 1902 odešla právě za účelem založení pozdějšího Realu. Historici současného týmu, tak tuto skupinu hráčů a jejich působení v New Football Club počítají do historie dnešního Realu, ačkoliv ten skutečně oficiálně vznikl až v březnu 1902.

Josep Oller: Zakladatel MOULIN ROUGE

Na přelomu 19. a 20. století po celé Evropě rostly kopie pařížského kabaretu Moulin Rouge. Podobně tomu bylo například i v Barceloně, kde se od roku 1898 začala psát historie slavného El Molino. Málo se však ví, že nejslavnější kabaret světa - Moulin Rouge - nemá až tak ryze francouzský původ, jak by se mohlo zdát. Jeho zakladatelem byl totiž Katalánec Josep Oller.

Josep Oller i Roca (1839-1922) se narodil v katalánské Terrasse, avšak mládí v Katalánsku si příliš neužil, jelikož jeho rodina se přestěhovala do Paříže, když byl Josep ještě hodně malý. Strávil pak sice několik let na severu Španělska kvůli studiím, přeci jen však většinu života prožil ve francouzské metropoli. Docela rychle a snadno zbohatl na sázkových a hazardních hrách a prakticky již od začátku své podnikatelské kariéry se věnoval světu zábavy. Roku 1888 položil základy legendárního pařížského koncertního sálu Olympia (předtím na tom samém místě provozoval horskou dráhu) a o rok později se vrhl do projektu, jímž po sobě zanechal nesmazatelnou památku. Dne 6. října 1889, v předvečer zahájení slavné Světové výstavy, která Paříž obohatila například o Eiffelovu věž, totiž na úpatí Montmartru slavnostně inauguroval budoucí nejslavnější kabaret světa...

Z Moulin Rouge se stalo centrum pařížského kulturního a společenského života. Slavný červený mlýn na střeše podniku odkazuje k historii kopce, jenž byl dříve doslova posázený větrnými mlýny. Se vznikem Moulin Rouge jsou spojené krásné plakáty Henriho Toulouse-Lautreca nebo četné návštěvy tehdejší umělecké elity, mezi nimiž figurovali například Pablo Picasso, Oscar Wilde nebo Santiago Rusiñol. Josep Oller později založil ještě podnik nazvaný Le Jardin de Paris, kde se po zavíračce Moulin Rouge pořádaly četné after-parties. Po celé toto slavné období i s následnou dekadencí během a po první světové válce se Josep Oller staral o to, aby byl jeho podnik naprostou špičkou. A to se mu rozhodně povedlo, vzhledem k tomu, jakou legendou se jeho podnik stal. Moulin Rouge je dodnes nejslavnějším kabaretem světa, jeho kopie se nacházejí snad na všech světových kontinentech a v roce 2001 inspiroval i vznik stejnojmenného filmu. Josep Oller zemřel roku 1922 bez dědice. Je pohřben vedle mnoha francouzských velikánů na hřbitově Père Lachaise.

Custo Barcelona

  

Foto: www.custo.com

Během průmyslové revoluce se Barcelona stala jihoevropským Manchesterem. Textilní tradice je v Katalánsku patrná dodnes. Vznikla zde řada dnes velice známých značek jako Desigual nebo Mango. Jednou z těch méně známých je Custo Barcelona.

Custo si v originalitě rozhodně nezadá se svým velkým konkurentem Desigualem. Podobně jako známější konkurent bylo i Custo počinem dvou bratrů někdy v půlce 80. let minulého století. Bratři David a Custo Dalmau se pokusili prorazit s v té době asi příliš odvážnými návrhy triček, ale jejich je neopouštěl. K nápadu se vrátili v roce 1996 a roku 2001 si otevřeli první obchůdek značky Custo Barcelona ve čtvrti Born. Od té chvíle začal boom originálního oblečení. I když se bratři zpočátku soustředili především na netradiční a originální trička, dnes už značka vyrábí celou řadu designových produktů od oblečení po bytové i kancelářské doplňky. V roce 2008 dokonce pod touto značkou vznikl i parfém.

Samotný návrhář, Custo Dalmau, se narodil roku 1959 v malé katalánské vesničce Tremp, avšak od svých pěti let i s rodinou žil v barcelonské čtvrti Gràcia. Tamní prostředí a posléze dlouhé cesty vlakem do kampusu Universitat Autònoma de Barcelona (studoval architekturu) poskytly Dalmauovi mnoho inspirace. V rámci studií působil nějaký čas i v USA, získané kontakty a inspirace surfařskou módou mu později v textilním podnikání hodně pomohly.

Custo Barcelona zatím není tak globalizovanou značkou, jako se to povedlo Desigualu. Například v České republice zatím na oblečení této značky spíš nenarazíte. Populární je naopak po celém Španělsku, v Itálii, Francii, Velké Británii, Saúdské Arábii, Číně a Portoriku. Velice populární je i v části USA. Již od roku 1997 je Custo Barcelona účastníkem prestižního New York Fashion Week. Pravý americký úspěch této značky však začal na opačné straně kontinentu - Dalmauovým se podařilo dostat některé ze svých návrhů do obchůdků v Los Angeles, kam chodívají nakupovat například hollywoodské hvězdy. Oblečení značky Custo Barcelona se tak objevilo například ve známých seriálech Přátelé nebo Sex ve městě. Občas se v nich po ulicích či na plátně procházely i přední herecké hvězdy jako Penélope Cruz, Julia Roberts, Natalie Portman, Brad Pitt nebo Madonna. Do budoucna tedy mají slušně našlápnuto, uvidíme, jak se jim bude dařit a kdy značku přivítáme i v České republice.

Foto: www.custo.com

Foto: www.custo.com

Desigual

  

Foto: www.desigual.com

Jednou ze současných světových ikon Katalánska je oděvní firma Desigual. Pestré a nápadité oblečení bylo po dlouhá léta exkluzivním zbožím za odpovídající vysoké ceny. V posledních letech se ale Desigual vrhl na dobývání světových trhů. Značka se rok za rokem popularizuje a pomalu přestává být exkluzivní. Na druhou stranu originalita oblečení prozatím zůstala zachována. Bohužel i stále poměrně vysoké ceny...

Historie značky Desigual se začíná psát v roce 1984, kdy bratři Christian a Thomas Meyerovi na Ibize vytvářejí první kousky do té doby ojedinělého oblečení. Firma zprvu sázela především na strategii drobné a exkluzivnější značky, od roku 2002 se však snaží působit globálně. Od daného roku Desigualu neustále roste obrat a síť rozšiřuje svou působnost po celé Evropě a později i na ostatní kontinenty. Oblečení (ale nyní i obuv či bytové doplňky) Desigual naleznete v několik stovkách kamenných prodejen rozesetých po celém světě, kromě vlastních obchodů lze koutek značky Desigual nalézt i prodejnách s mixem značek, typicky například v obchodních domech (např. El Corte Inglés, Peek & Cloppenburg, apod.). Populární je Desigual zejména v celé Evropské unii, dále potom například v Andoře, Bahrajnu, Brazílii, Číně, Indii, Indonésii, Kanadě, Saúdské Arábii, Singapuru, Thajsku či v USA. V poslední době se Desigual začíná zaměřovat i na trhy v Jižní Americe a Mexiku. Popularitu si tento katalánský oděvní řetězec vydobyl i netradičními reklamními kampaněmi, například od roku 2011 slavnou "Přijď (skoro) nahý, odejdi oblečený".

Foto: www.desigual.com

Od června 2013 má firma svou globální základnu v Barceloně (předtím měla různá oddělení ještě v Holandsku a na Ibize) v nové budově vytvořené přímo na zakázku od katalánského architekta Ricarda Bofilla. Toto sídlo naleznete poblíž starého barcelonského přístavu hned vedle luxusního Hotelu W. Již několik let můžete produkty Desigual sehnat i v České republice. Veliký obchod Desigual naleznete v centru Prahy na Václavském náměstí, menší potom například v brněnské Vaňkovce. V rámci ostatních obchodních domů či obchůdků s mixem značek jsou k nalezení i v dalších městech jako Hradec Králové, Olomouc či Ostrava. V malých obchůdcích lze nicméně Desigual objevit i v menších městech jako třeba Litoměřice.

Pokud vás toto pestrobarevné oblečení výrazně zaujalo, rozhodně se vyplatí nakupovat v zahraničí, hlavně přímo ve Španělsku (pokud máte zrovna cestu). Je to tam zkrátka levnější. Úplným trhákem jsou potom španělské Desigual Outlety, v nichž se dají najít krásné kousky i se slevami přes 70%. Pozor též na kvalitu. Ta je totiž značně rozdílná a občas zrovna neodpovídá ceně. Zatímco trička, boty nebo košile docela drží, krásné desigualovské kabáty nebo kabelky jsou někdy pouze jednosezonní; zvláště pozor na snadno uvolněné knoflíky a děravé kapsy. Jestli vás Desigual toliko neoslovil, můžeme doporučit ještě jeho ryze katalánskou neglobalizovanou konkurenci - Custo Barcelona. Tato oděvní značka má podobný styl jako Desigual, což také vedlo k soudnímu sporu mezi těmito dvěma značkami, když návrhář a majitel Custo Barcelona nařkl Desigual z plagiátorství. (Aktualizováno: 04/2014)

Foto: www.desigual.com

Gràcies, Pep!

Máme za sebou jeden z nejpodivnějších týdnů v historii FC Barcelona. Prohra v domácím El Clásico, která bolela o to víc, že tentokrát nešlo nic svést na prasáctví Pepeho, Ramose či Marcela. Odvěký rival Real Madrid zkrátka vyhrát zaslouženě, jelikož předvedl lepší výkon. Během tří dnů Barça přišla i o Ligu mistrů po remíze 2:2 taktéž na Camp Nou, tentokrát po mnohem lepším výkonu, který však po zbytečném gólu do šatny a Messiho zahozené penaltě vygradoval v zoufalou bezmoc před soupeřovou šestnáctkou. I přesto se však ten večer na Camp Nou stalo něco neočekávaného - ta neuvěřitelná vlna podpory ze strany culés... Během tří dnů prakticky skončila sezona, ale fanoušci i přesto hráčům děkovali, byli na ně hrdí a bylo jim zcela jedno, že to tentokrát nevyšlo. Toto je totiž "espíritu del Pep".

A ten barcelonské fanoušky šokoval do třetice. Ačkoliv sám říkal, že se rozhodl již na počátku sezony, nikdo z hráčů ani fanoušků by si ještě před týdnem nedokázal představit reálnost odchodu Pepa Guardioly. Již od čtvrtečního odpoledne však bylo jasno, že páteční tisková konference nepřinese Barceloně mnoho radosti. Pep Guardiola, nejlepší trenér, kterého zatím kdy FC Barcelona měla, končí.

Za ty čtyři roky toho udělal pro Barcelonu jako jen málokdo. Dokázal sestavit jeden z nejúžasnějších týmů historie a učinit každý zápas pro fanoušky jedinečným. Dokázal si získat srdce snad všech fanoušků Barçy a znovu je naučil být na svůj tým patřičně hrdý. Já osobně jsem se o fotbal nikdy až tak moc nezajímal. Ve srovnání s hokejem byl totiž dost nudný! 90 minut pořád jen sem a tam, gól padne sotva jeden nebo dva... Ale když už jsem se tak najednou tehdy v roce 2008 opět dostal do milované Barcelony a každičkou minutou vstřebával její kulturu, historii a život, návštěva zápasu FC Barcelona musela být samozřejmostí. A tak jsem poprvé v životě šel na fotbal. Byl to snad druhý zápas Guardioly coby trenéra a já se tísnil až úplně nahoře na sedadlech, na něž snad ani nelze dohlédnout z hrací plochy. Ale byl to neuvěřitelný zážitek. Během 90 minut jsem se naučil barcelonskou hymnu a spolu s dalšími desetitisíci zažíval euforii vítězství v nastaveném čase. Jsem Pepova generace, předchozí dekády FC Barcelona jsem nijak zvlášť neprožíval, takže nemůžu dobře srovnávat, ale vzhledem k tomu, co říkají ti, kteří srovnávat mohou, byl jsem tehdy u zrodu té nejlepší Barçy v historii.

Pep si všechny získal již během první sezony. Vyhrát všechny tři důležité trofeje a potupit Real na jejich vlastním hřišti výsledkem 2-6 pro Barçu... od trenéra nováčka hodně slušný výkon, ne? Ale "Pep team" pokračoval a s příchodem Josého Mourinha do Realu získávalo El Clásico čím dál větší náboj - Barça v derby často reprezentovala svůj úžasný útočný fotbal, zatímco Mourinhův Madrid vynikal antifotbalovými defenzivními praktikami a mnohdy brutálními fauly. V listopadu 2010 slavná "manita", Mourinho ve své premiéře na lavičce merengues dostal příděl 5-0. To nejlepší ale mělo teprve přijít. Fantastický konec sezony 2010/2011 se nesl ve znamení 4 vzájemných zápasů! Čtyřikrát El Clásico a neskutečné oslavy až do ranních hodin na Ramblas a Plaça Catalunya. Copa del Rey se sice odporoučela do rukou nešikovných madridistů, kteří ji pak nechali rozjezdit autobusem, nicméně dvojzápas v Lize mistrů a hodně emotivní vyřazení Realu dovedlo Barcelonu k druhému titulu Champions League během tří let! Na Canaletes se slavilo jako ještě nikdy, Plaça Catalunya byla plná culés a všude zněly dnes již klasické pokřiky:

"¡Madrid, cabrón, saluda al campeón!"

"Madrid se quemaaaaaaaa, se quema Madriiiid."

"Olele, olala, ser del Barça es el millor que hi ha."

"¡Ese portugués, hijo puta es!"

Ach, tak krásné časy to byly... Všechny ty krásné oslavy v centru Barcelony, v barech Eixamplu nebo jen doma u televize. Všechny ty nervy, vykřičené hlasivky, okousané nehty a srdeční zástavy. Za to vše můžeme děkovat především jednomu člověku. A tím je Pep Guardiola. On byl tím, kdo vytvořil tuhle Barçu a kdo nám přinesl tolik nezapomenutelných okamžiků, na které budeme do konce života s láskou vzpomínat. Ta etapa je teď u konce. Pep zaslouženě odchází, přeci jen si nešlo nevšimnout, jak moc ho ty čtyři roky proměnily. Už nikdy neuvidíme stejnou Barçu, ale můžeme se těšit z toho, že jsme byli její součástí a že jednou za mnoho let na ni budeme pamětnicky vzpomínat. Ale snad se neloučíme na dlouho. Pokračovatelem Guardiolova odkazu má být jeho asistent Tito Vilanova. Takže Tito, mnoho štěstí a ať se Barceloně daří čím dál tím víc! 

Gràcies, Pep!

José "Josep" Guardiola (1930-2012)

Pro fanoušky FC Barcelona musel být letmý pohled na dnešní titulky katalánských informačních serverů docela šokující. Inu, když titulek hlásá, že zemřel Josep Guardiola... Nicméně známý fotbalový trenér je naprosto v pořádku. Ve věku 81 let totiž zemřel jeho dnes již mnohem méně slavný jmenovec, zpěvák José Guardiola.

José Guardiola (Foto: www.abc.es)

Je škoda, že se (v ČR ne)známému zpěvákovi věnujeme až nyní, v den jeho úmrtí, nicméně jen velmi málo pěveckých hvězd 60. let se dočkalo neutuchající slávy až do konce života. Guardiola mezi tyto šťastlivce nepatřil, nicméně v dobách své největší slávy se stal skutečným idolem dívčích srdcí kromě Španělska i v mnoha zemích Latinské Ameriky, kde proslul zejména jako zpěvák pomalých romantických písní. Ne nadarmo byl ve své době srovnáván s jinými slavnými hlasy amerického prostředí (Frank Sinatra, Bing Crosby).

José Guardiola, v katalánském prostředí známý jako Josep Guardiola, se narodil v říjnu 1930 v Barceloně. Odmala se věnoval hře na housle a zpěvu, díky příjemnému hlasu si rychle vydobyl velké uznání na domácí pěvecké scéně a v rámci pozvolné globalizace záhy pronikl i na trh v Jižní Americe. Největší slávy dosáhl Guardiola v 50. a 60. letech 20. stol., proslavil se zejména dokonalou interpretací známých světových šlágrů od Charlese Aznavoura či Franka Sinatry ve španělštině (podobně to fungovalo i v českém prostředí v případě Gotta, Vondráčkové apod.). V roce 1963 se dokonce za Španělsko účastnil soutěže Eurovize, kde s písní Algo prodigioso skončil na dvanácté příčce. Guardiola zpíval španělsky a později i katalánsky. A když už dnes byla řeč o fotbale, jako perličku můžeme dodat, že José Guardiola byl celý život velkým fanouškem barcelonského klubu RCD Espanyol, pro který v roce 1975 složil hudbu k první klubové hymně (Somos españolistas). Prostě když se řekne "Guardiola", stejně nakonec skončíme u fotbalu...

Ricard de Baños

Na počátku 20. století existoval v Katalánsku poměrně silný filmový průmysl. Barcelona se stala jedním z prvních míst, kam se rozšířil kinematograf bratří Lumièrových, a tak ve městě záhy začala pracovat řada režisérů, skutečných pionýrů katalánské a španělské kinematografie. Mezi ně rozhodně musíme zařadit i bratry Bañosovy, díky nimž dnes disponujeme úchvatným dokumentárním materiálem o životě v modernistické Barceloně.

Bratrská dvojice Ricard de Baños (1882-1939) a Ramon de Baños (1890-1980) patřila mezi nejuznávanější filmové tvůrce a producenty v prvních desetiletích katalánské kinematografie. Starší Ricard se pro film nadchl již v mládí a záhy se mu podařilo odjet do Paříže, tehdy centra světové kinematografie. Pobyt ve francouzské metropoli ho kromě mnoha znalostí obohatil i o kontakt s produkční společností Gaumont. S jejich pomocí a pod hlavičkou "vlastní" produkční společnosti Hispano Films se od roku 1907 natrvalo vrátil do Barcelony, kde natočil celou řadu především dokumentárních snímků, např. Montserrat (1907), Los parques de Barcelona (1907), Don Juan Tenorio (1908), Barcelona en tranvía (1908), Locura de amor (1909). Celkem Hispano Films vyprodukovala přibližně stovku filmů.

Roku 1916 se Ricard de Baños produkčně osamostatnil, když společně s několika přáteli a bratrem Ramonem založil společnost Royal Films. Zde konečně dochází k plodné spolupráci obou bratrů, přičemž starší Ricard filmy režíroval, zatímco mladší Ramon měl na starosti jejich uměleckou podobu a byl též hlavním kameramanem. Tentokrát už bratři točili skutečné filmy; dokumentární záběry se v té chvíli staly minulostí. Filmem z tohoto období, na který byli oba nejvíce hrdí, byl jednoznačně Don Juan Tenorio (1922), adaptace slavného divadelního příběhu byla poměrně nákladnou produkcí a měla velké umělecké ambice. Ramon de Baños coby známý kameraman v té době pracoval i pro jiné společnosti, a tak se podílel i na tvorbě ve své době nejdražšího španělského filmu, La vida de Cristóbal de Colón y su descubrimiento de América (1916, 101 min). Příchod zvukového filmu a nepříznivá doba znamenala v podstatě i konec kariéry obou bratří. Na závěr však dodejme ještě jednu zajímavost - zejména v průběhu 20. let 20. století údajně oba bratři pod značkou Societat Anónina Sanz zrežírovali až tři desítky filmů se silně erotickou tematikou, jinými slovy tehdejší porno. Jedním ze zajímavých a dochovaných příkladů tohoto využití filmařských dovedností je krátký film El confesor (česky: Zpovědník, 1920).