Katalánské parlamentní volby 2015

Podobně jako hlasování před třemi roky i letošní katalánské parlamentní volby byly již dlouho dopředu označovány za ty nejdůležitější v historii. V tomto ohledu jejich výsledek asi přinesl drobné zklamání, jelikož se opět ukázalo, že katalánská nezávislost je běh na dlouhou trať. A političtí idealisté, kteří si od výsledku voleb slibovali výrazný skok k suverénnímu Katalánsku, mohou být po 27. září 2015 opět zklamáni. Nezávislost Katalánska je po těchto volbách nesporně blíž, avšak jen o malinký krůček a nikoliv o onen vytoužený velký skok.

Začněme však hned zkraje něčím výrazně pozitivním. Letošní regionální volby v Katalánsku zaznamenaly rekordní účast: 77,44 %. Nějakým způsobem se tak k současné politické situaci vyjádřily více než tři čtvrtiny obyvatel Katalánska, kteří disponují volebním právem. Připomeňme, že jde o suverénně nejvyšší volební účast v katalánských regionálních volbách v celé demokratické éře. Pro srovnání: v minulých volbách před třemi lety byla účast přibližně o deset procent nižší. Oproti polovičatému referendu z listopadu 2014 se tak tentokrát skutečně k urnám dostavili i odpůrci nezávislosti; počty zastánců se tak najednou opravdu docela srovnaly. Toť účast. Vše ostatní už je jen součástí povolební mediální bitvy.

O konečném výsledku si můžete udělat představu dle grafu. Formace, které hájí katalánskou nezávislost, ve volbách potvrdily výsledky průzkumů a zvítězily, to je jasný fakt. Junts pel Sí získalo 62 křesel, CUP dalších 10, což dohromady dává v Katalánském parlamentu jasnou většinu, k níž je třeba zisk 68 křesel. Zatímco CUP počet svých poslanců oproti minulým volbám ztrojnásobil, voliči Junts pel Sí si jistě představovali lepší výsledek - ideálně oněch 68-70 křesel, aby následná cesta za nezávislosti mohla probíhat plně v jejich režii. To se ale nestane. Zastánci nezávislosti musí zapomenout na své osobní zájmy a nevraživosti a uzavřít pevnou koalici, jinak celá katalánská politika zůstane u obávaného statu quo. Připomeňme ostatně, že kandidatura Junts pel Sí je tvořena stranami CDC a ERC, které ve volbách 2012 získaly dohromady 71 křesel, fakticky tak svou pozici oslabily ve prospěch jakéhosi náhradního referenda, kterým se letošní volby měly stát.

Blok independentistů každopádně zvítězil. Mezi ostatními stranami ucházejícími se o přízeň voličů v Katalánsku musíme vyzdvihnout především obrovský úspěch strany Ciutadans, která si oproti minulým volbám polepšila o 14 (!) mandátů na současných 25. Výsledek Ciutadans tak o pár křesel předčil i předvolební průzkumy. Naproti tomu současná španělská vládní strana PP v Katalánsku zcela propadla - ztratila 8 křesel. Pravicoví voliči a odpůrci nezávislosti se tak přesunuli z tábora PP především k Ciutadans. Socialisté (PSC) ztratili oproti roku 2012 4 poslanecké mandáty, ale i to je vzhledem k jejich neustále klesajícím preferencím docela úspěch. Solidním propadákem nakonec skončila kandidatura Catalunya Sí que es pot, což je uskupení katalánských komunistů, zelených a reprezentantů celošpanělské strany Podemos. Jejich nejasný postoj ke katalánské nezávislosti a nasazení prakticky neznámých kandidátů jsou hlavními příčinami toho, proč tato kandidatura zůstala daleko za očekáváním.

Catalunya Sí que es pot  (CSQP) a jejich takřka půl milionu voličů jsou ale zároveň důležitými aktéry v povolební mediální bitvě. Jejich nevyhraněný postoj k nezávislosti se totiž stal hlavním předmětem tradiční hry s čísly. Ještě předtím ale musíme připomenout zmiňované postoje. S vizí nezávislého Katalánska šly do voleb pouze Junts pel Sí a CUP. Proti nezávislosti se pak v předvolebních prohlášeních vymezily strany PP, PSC a Ciutadans. CSQP se nepřiklonila ani na jednu stranu, avšak zastává právo Katalánců na svobodné rozhodnutí o své budoucnosti, souhlasí tedy s referendem. PP, PSC a Ciutadans jsou i proti referendu. Problém je v tom, že zatímco katalánská média na toto upozornila a CSQP pečlivě vyčlenila jako zvláštní skupinu, madridská mediální scéna ve většině případů voliče této strany přiřadila automaticky mezi odpůrce nezávislosti. A rázem tak dostala krásná čísla, která lehce převýšila ta z protějšího tábora. Smutné je, že tyto údaje pak přijímá i řada zahraničních médií (ta česká nevyjímaje). I proto se koneckonců ve španělském tisku dočteme o katalánské problematice především z pohledu španělsky psaných pravicově laděných deníků jako El Mundo, La Razón či ABC, jejichž postoj je značně jednostranný. Ani katalánská média nejsou samozřejmě zcela objektivní, ale správný novinář by měl asi ověřit informace z obou zdrojů a někde uprostřed se pak snažit najít něco blížícího se pravdě (?)...

Faktem je, že celkový počet hlasů se stal asi největším tématem těchto voleb. Vinu na tom má asi onen původní záměr zastánců nezávislosti udělat z těchto voleb jako náhradu za nevyvedené referendum volby plebiscitní. Na druhou stranu jejich protivníci plebiscitní charakter voleb jasně odmítali a začali o něm mluvit až po jejich skončení, když už bylo jasné, že 1 957 348 hlasů odevzdaných Junts pel Sí a CUP dají dohromady jen 48 % ze všech odevzdaných (viz graf výše), tedy že tu neexistuje nadpoloviční většina, která by si přála nezávislost. Pravdu ale v tomto případě má poměrně jasně Artur Mas či katalánský spisovatel Quim Monzó, kteří tvrdí následující: "Nejdřív nám všemi prostředky brání v konání referenda, kde jediným rozhodujícím kritériem je právě počet hlasů pro jednu či druhou možnost. A teď chtějí, aby v klasických volbách, kde jsou hlasy přepočítávány na křesla, rozhodoval počet jednotlivých hlasů. Nebylo by tedy jednodušší nám konečně povolit to referendum, ať se ukáže?"

Tato zajímavá mapa ukazuje rozmístění sil podporujících nezávislost Katalánska. Tradičně nejméně 

zastánců stran prosazujících katalánskou nezávislost je v oblasti Barcelony, Tarragony a Val d'Aran. 

Naopak silný je independentismus v oblastech jako Girona, Berga, Vic, Priorat či Solsona. Graf 

pod mapou Katalánska ukazuje rostoucí zájem o katalánské regionální volby v posledních letech.

(Zdroj: www.ara.cat)

Tím se dostáváme opět na prapočátek toho všeho. Katalánské parlamentní volby 2015 zkrátka žádný velký posun v otázce katalánské nezávislosti neučinily. Potvrdilo se, že zastánci suverenity jsou zodpovědnějšími voliči a že katalánská společnost je opravdu docela jasně rozdělena na dva tábory. V případě skutečného referenda by tak konečný výsledek byl asi docela těsný, i když podle všeho by aktuálně převážil tábor zastánců nezávislosti. 

Pro tuto chvíli je jasné, že volby byly jen drobným krůčkem kupředu. V nejbližší budoucnosti budou mít zásadní vliv na otázku katalánské nezávislosti především dvě skutečnosti. První z nich je sestavení independistické koalice (Junts pel Sí a CUP) a následně volba premiéra. Už tady to bude těžké, protože lídrem vítězné formace bude podle všeho stávající premiér Artur Mas, který ale leží v žaludku lidem z CUP. Ti už ostatně prohlásili, že ho do premiérského křesla nepodpoří... A to je jen začátek a malá ukázka toho, na čem všem by mohla domluva těchto dvou stran ztroskotat. Pro zastánce nezávislosti tak bude esenciální, aby se obě formace nakonec nějak domluvily a společně táhly za jeden provaz, protože i přes všechny ostatní politické rozpory mají skutečně jednu jedinou věc, která je všechny spojuje: boj za nezávislost.

Na domluvu ale mají tyto  strany docela dost času (který by ale spíše měly využít na budování struktur nového státu, pakliže chtějí dostát svým slibům a během 18 měsíců dotáhnou Katalánsko k nezávislosti), protože další posun v celé věci bude záležet na prosincových parlamentních volbách ve Španělsku. Jak už jsme předeslali, nově vytvořená katalánská vláda se bude především snažit jednat s tou španělskou. A nemáme na mysli tu současnou reprezentovanou Marianem Rajoyem, jehož mandát za pár měsíců končí. Klíčovým hráčem bude nová španělská vláda, která se chopí moci pravděpodobně na počátku roku 2016. Až její složení ukáže Katalánsku další směr. Pokud dojde k pravicové variantě (vláda PP či Ciutadans nebo jejich koalice), nedá se očekávat žádný dialog a spíše se bude mluvit o silových řešeních a výhrůžkách. Pokud se k vládě dostane levice (PSOE, Podemos), jsou vyhlídky na domluvu poněkud větší, i když zejména PSOE je v otázce katalánské nezávislosti dosti konzervativní a podobně jako PP bude klást jednotu Španělska na první místo. Lídr Podemos, Pablo Iglesias, naproti tomu již Kataláncům slíbil konání referenda v případě, že se Podemos dostane k vládě.

Další vývoj celého procesu nám tedy nastíní až další měsíce. Do konce roku 2015 by se katalánská politická reprezentace měla být schopná domluvit na společném postupu a pomalu připravovat struktury budoucího státu. Zároveň může pomaličku sondovat podporu v EU, byť Unie se ani tentokrát ke katalánským volbám nevyjádřila s tím, že jde o vnitřní záležitost Španělska. Skutečná fáze jednání/ultimát/dohadování se španělskou stranou zřejmě nastane až na počátku roku 2016. Celý vývoj budeme velice pečlivě sledovat i nadále.

Více informací a reflexe českých, španělských, katalánských i světových médií:

• BBC: Catalonia's push for independence from Spain (anglicky)
• The New York Times: Pro-Secession Parties in Catalonia Win Landmark Vote (anglicky)
• Le Monde: En Catalogne, l'urgence d'une négociation (francouzsky)
• Radio Canada: La Catalogne, source d'inspiration des souverainistes québécois (francouzsky)
• Der Spiegel: Regionalwahl in Katalonien: Separatisten gewinnen Mehrheit im Parlament (německy)
• SME: Slávne derby aj členstvo v Únii. Katalánsko može stratiť veľa (slovensky)
• ARA: Eleccions del 27-S. Resultats complets (katalánsky)
• VilaWeb: Què han votat els teus veïns? Els vots del 27-S, carrer per carrer, a tot Catalunya (katalánsky)
• TV3: Eleccions al Parlament de Catalunya 2015 (katalánsky)
• La Razón: El voto independentista retrocede (španělsky)
• La Vanguardia: Los independentistas logran la mayoría absoluta (španělsky)
• La Vanguardia: Estos son los 135 diputados del Parlament de Catalunya (španělsky)
• Catalunya2011: 27. září 2015: Klíčový den katalánské historie? (česky)
• iDNES: Katalánské volby vyhráli separatisté, do roka a půl chtějí nezávislost (česky)
• Russia Today: Madrid says it will not discuss Spain's unity after Catalan separatists claim victory (anglicky)
• Česká televize: Španělský premiér chce s katalánskými separatisty spolupracovat, média mluví o hořkém vítězství (česky)

27. září 2015: Klíčový den katalánské historie?

Nebudou to jen obyčejné regionální volby, které se poslední dobou v Katalánsku konají čím dál častěji. Nedělní hlasování bylo již dávno mnohými politiky i médii označeno za nejdůležitější volby v katalánské historii. Proč jsou vlastně tak důležité? A co se bude dít po nich? Odpovědi na tyto otázky se pokusíme najít na následujících řádcích...

Nejprve se ale musíme ohlédnout do dávné i nedávné minulosti. Tou dávnou myslíme především přelom 19. a 20. století, kdy Katalánsko prožilo své národní obrození. Od té doby si je vědomo své historické linie a v jejím rámci se znovu začalo zajímat o svou politickou nezávislost. Při troše zjednodušení ostatně zjistíme, že katalánská historie se docela podobá té české, jen s tím rozdílem, že Katalánci neměli to "štěstí" účastnit se klíčových událostí 20. století, a tak se stát součástí velkého státního přetváření Evropy po I. světové válce. Po celé 20. století si však řada Katalánců dokázala uchovat své národní uvědomění. Na druhou stranu je ale třeba říct, že po pádu frankistického režimu ve Španělsku v roce 1975 se většinová část katalánské společnosti jaksi smířila se svým postavením v rámci Španělska a opravdoví zastánci katalánské nezávislosti tvořili jen okolo 15 %. Současná vlna katalánské nezávislosti se zrodila v minulosti zcela nedávné, v roce 2010.

Tři velké manifestace 11. září:
vlevo 2012, uprostřed 2013, vpravo 2014
(Foto: Facebook Assamblea Nacional Catalana)

MILIONOVÉ MANIFESTACE

Tehdy totiž španělský Ústavní soud (Tribunal Constitucional) rozcupoval Katalánský autonomní statut z roku 2006 především v otázkách jazykové politiky a definice národa. 10. července 2010 vyšlo do barcelonských ulic více než milion demonstrujících, aby vyjádřilo nesouhlas s jasně politickým rozhodnutím Ústavního soudu. Pod heslem "Som nació. Nosaltres decidim" (Jsme národ. My rozhodujeme) se v ulicích katalánské metropole odehrála do té doby největší manifestace v historii. 

Rok 2011 byl obdobím, kdy Španělsko nejtvrději pociťovalo důsledky ekonomické krize, téma katalánské nezávislosti tak na chvilku opět ustoupilo do pozadí. Ale ne na dlouho. Právě dopad krize v Katalánsku znovu upozornil na známou skutečnost, totiž že Katalánsko do společné španělské pokladny platí mnohem víc, než se mu z ní pak vrací. A to zvlášť v době, kdy se ekonomika hroutí a nezaměstnanost dosahuje více než 20 %, docela naštve.

Rok 2012 tedy přinesl katalánskou reakci v podobě snahy o vlastní ekonomický koncert podobný tomu, který v současnosti funguje v Baskicku a Navaře. Španělská vláda, v té době již reprezentovaná Lidovou stranou (Partido Popular, PP), jakoukoliv debatu o tzv. fiskálním paktu důrazně odmítla. Byl tedy opět čas vyjít do ulic. 11. září 2012 Barcelonu znovu zaplavilo více než milion Katalánců, kteří tentokrát pod heslem "Catalunya, nou estat d'Europa" (Katalánsko, nový evropský stát) dali jasně najevo, že danou situaci vyřeší jen katalánská nezávislost. Podle většiny aktérů došlo právě zde ke zlomu. Katalánská společnost vycítila svou historickou šanci a podpora katalánské nezávislosti prudce posílila. Nyní se k ní hlásilo přibližně 44 % obyvatel Katalánska. Podobně obrovské mírové manifestace pak Katalánci zopakovali i v roce 2013, kdy více než 1 500 000 osob vytvořilo nepřerušený lidský řetěz v délce 400 km přes celé Katalánsko, a v roce 2014, kdy došlo k možná největší evropské manifestaci v celé historii - takřka 2 000 000 osob se opět 11. září v barcelonských ulicích dožadovaly katalánské nezávislosti.

V tu dobu už se katalánská vláda, která během těch let stále narážela na odmítání jakéhokoliv dialogu ze strany Španělska, rozhodla pro vyhlášení referenda. To mělo proběhnout 9. listopadu 2014, nicméně španělská vláda využila všech možností, aby konání referenda zarazila. Katalánci nakonec v ono datum stejně hlasovali, v očích zbytku světa však šlo jen o další manifestaci bez potřebné politické legitimity, protože i když se hlasování zúčastnilo 2 345 000 osob, z nichž takřka 81 % (takřka 1 900 000) vyslovilo přání, aby se Katalánsko stalo nezávislým státem, nešlo o žádné závazné referendum. Na přelomu let 2013 a 2014 se také myšlenka katalánské nezávislosti těšila vůbec největší podpoře mezi obyvateli Katalánska, dle různých odhadů a průzkumů se pohybovala mezi 48 až 52 %. Následující měsíce se podpora nezávislosti propadla o více než 10 procentních bodů, bylo jasné, že mnoho možností už nezbývá. Nakonec se ale katalánská politická reprezentace pod vedením premiéra Artura Mase dohodla na uspořádání předčasných regionálních voleb, které by byly pojaty jako tzv. plebiscitní volby. Po měsících dohadování nakonec došlo k vytvoření solidní kandidatury pod názvem Junts pel Sí, která smazala ideologické rozdíly mezi stranami ve prospěch jediného společného zájmu - katalánské nezávislosti.

Pravidelné barcelonské manifestace 11. září:
(Foto: Facebook Assamblea Nacional Catalana)

KLÍČOVÝ VOLEBNÍ DEN: 27. ZÁŘÍ 2015

Letošní, opět více než milionová, manifestace z 11. září odstartovala volební kampaň, kterou mnozí politologové označují za tu nejdůležitější v katalánské historii. Faktem je, že opravdu může jít o zcela zlomové datum, protože výsledek těchto voleb je stěžejní pro rozehrání jednotlivých scénářů dalšího vývoje otázky katalánské nezávislosti.

Pojďme si tedy jen ve zkratce připomenout, kdo ve volbách kandiduje a co prosazuje. Favoritem hlasování je již zmiňované uskupení Junts pel Sí, které je tvořeno ideologicky zcela protikladnými stranami CDC (pravice) a ERC (levice), které se však po měsících komplikovaných jednání shodly, že nejdůležitější je právě otázka nezávislosti. Toto uskupení počítá také s řadou osobností, které nemají žádnou politickou příslušnost, ale jsou známými zastánci katalánské nezávislosti z řad občanské společnosti (Carme Forcadell, Muriel Casals, atd.). Dalším aktérem, který prosazuje katalánskou nezávislost je hnutí Candidatura d'Unitat Popular (CUP). Tato silně levicová strana je určitým příkladem komplikovanosti katalánské politické scény. Ačkoliv je taktéž pro samostatné Katalánsko, strana kandiduje sama mimo blok Junts pel Sí, protože má svou vlastní představu o způsobu zisku nezávislosti. Zatímco Junts pel Sí počítají s 18měsíčním obdobím příprav na závěrečné vyhlášení nezávislosti na Španělsku, CUP by se nejraději odtrhla v případě úspěchu již tu samou noc po vyhlášení výsledků. A taky se jí nelíbí, že by celý proces opět mohl vést Artur Mas.

Zbylé strany jako PPC, PSC, Ciutadans či formace Catalunya Sí que es pot jsou vesměs proti katalánské nezávislosti. Odtud tedy onen plebiscitní charakter. Je to jednoduché - pokud jste pro nezávislost Katalánska, volíte Junts pel Sí nebo CUP; pokud jste proti nebo je vám to jedno, volíte ty ostatní...

Ačkoliv volebním průzkumům se ve Španělsku rozhodně nedá věřit a řada z nich je vždy publikována za konkrétním účelem, všechny nyní ukazují spíše na vítězství zastánců nezávislosti. Důležitost těchto voleb je ale částečně právě v tom, že po nich už se nebudeme muset spoléhat právě jen na nicneříkající a snadno zmanipulovatelné statistiky. Faktem totiž je, že v těchto volbách se poprvé naplno ukáže, jak to vlastně s tou podporou nezávislosti v katalánské společnosti je. Při zmiňovaném "referendu v listopadu 2014 se sice pro nezávislost vyjádřilo 81 % hlasujících, jenže těch k urnám i kvůli všem možným překážkám přišlo jen něco přes dva miliony. A v Katalánsku je přibližně 5 milionů osob s volebním právem. To samozřejmě neznamená, že se tentokrát očekává 100% volební účast, je však jasné, že ti, kteří nejsou nezávislosti nakloněni, k onomu listopadovému hlasování pravděpodobně vůbec nedorazili. Proto se až nyní naplno ukáže, kolik obyvatel Katalánska si skutečně přeje nezávislost.

Manifestace z 11. září 2015, Avinguda Meridiana, Barcelona
(Foto: www.ara.cat)

DEN POTÉ: MOŽNÉ SCÉNÁŘE DALŠÍHO VÝVOJE

Ačkoliv by si tento i předchozí odstavce zasloužily mnohem detailnější rozbor celé situace, opět se uchýlíme k určitým zjednodušením. Zítřejší volby tak nabízí v podstatě čtyři základní scénáře dalšího vývoje.

1) STATUS QUO

Tento scénář je pravděpodobný jen v případě, že ve volbách zastánci nezávislosti prohrají. Pro prosazení své politiky totiž potřebují získat minimálně 68 poslanců, což jim zajistí většinu v katalánském parlamentu. Na druhou stranu však v rámci větších šancí musí zastánci nezávislosti do světa vyslat zprávu o co největší podpoře. Čím drtivější většina, tím líp z hlediska budoucích diplomatických jednání. Všechny průzkumy každopádně naznačují, že zastánci nezávislosti opravdu vyhrají a většinu, byť možná i těsnou, získají. Pokud by se tak ale náhodou nestalo, znamenalo by to pro otázku katalánské nezávislosti obrovskou ránu, ze které by se možná zastánci nezávislosti nevzpamatovali dříve než v příští generaci. Historická šance by byla na několik let či desetiletí nenávratně pryč. A Katalánsko by pravděpodobně i nadále zůstalo jen jedním z mnoha autonomních společenství Španělska.

Všechny tři zbývající scénáře počítají s úspěchem Junts pel Sí a CUP. V takovém případě budou mít nová katalánská vláda a katalánský parlament mnohem silnější pozici v případném vyjednávání o své budoucnosti se Španělskem. Důležité bude ale i rozložení hlasů pro obě zmiňované formace. V případě velkého úspěchu CUP by se celá situace paradoxně mohla ještě více zašmodrchat.

2) PŘECHODNÉ OBDOBÍ 18 MĚSÍCŮ + DOHODA SE ŠPANĚLSKEM

Toto je varianta, kterou většina zastánců katalánské nezávislosti považují za "ideální". Pokud uspěje kandidatura Junts pel Sí, jejím cílem je v katalánském parlamentu prosadit 18měsíční přípravnou fázi, během které bude Katalánsko pracovat na administrativě spojené s vyhlášením nového nezávislého státu. V průběhu té doby se katalánská vláda bude snažit především o negociaci se Španělskem, zároveň si ale bude hledat podporu v celém světě ohledně potřebného diplomatického uznání. Pak má dojít k vyhlášení samostatnosti a vznikne přechodná vláda, která má Katalánsko dovést až k nové katalánské ústavě, o níž následně bude hlasováno v referendu. Někdy v první polovině roku 2017 by tak na mapě Evropy vznikl nový stát...

3) "OKAMŽITÉ" VYHLÁŠENÍ NEZÁVISLOSTI - NEDOHODA SE ŠPANĚLSKEM

Problémy a výzvy spojené s katalánskou nezávislostí si ještě rozebereme podrobněji níže. Předchozí varianta počítá s určitou vstřícností ze strany Španělska. Je ale dost možné, že k ničemu takovému nedojde, a tak se nový katalánský parlament nakonec může pokusit vyhlásit nezávislost jednostranně a bez větší předchozí přípravy. To je samozřejmě značně riskantní scénář, který by sice nakonec mohl vést i přes počáteční potíže k vytoužené prosperitě, v tom horším by ale mohl vést k úpadku či k blíže nespecifikovatelnému konfliktu, který by se mohl výrazně dotknout celé Evropy.

4) NÁVRAT KE KOŘENŮM: EKONOMICKÝ KONCERT STÁLE VE HŘE?

Předchozí dva scénáře i tento čtvrtý budou do velké míry závislé také na situaci ve Španělsku. Z katalánského hlediska jsou sice enormně důležité tyto zářijové volby, nicméně je třeba mít na paměti, že rozhodující vliv budou mít i španělské parlamentní volby, k nimž dojde v prosinci 2015. Do té doby sice nová katalánská vláda může pohnout s přípravami na budoucí osamostatnění se, nicméně klíčovou záležitostí bude vždy jednání se Španělskem. A tedy s novou vládou, která vznikne právě z prosincových voleb. A také tady je celá řada nejistot; nikdo totiž přesně neví, jak tyto volby dopadnou. Ve hře je totiž řada nových aktérů - především pak dvě nová politická uskupení: Podemos (levice) a Ciutadans (pravice, střed). Reálná je tak levicová španělská vláda (PSOE + Podemos), u které se dá očekávat větší smysl pro dialog a tím pádem i větší šance na nějakou vzájemnou dohodu. Stejně tak se ale nedá zatratit pravicová vláda ve složení PP a Ciutadans, což by pro Katalánsko nebyla příliš ideální varianta a znamenala by patrně vyhrocení situace. Tento scénář každopádně nezavrhuje možnost celkového kompromisu a tedy jakéhosi návratu do roku 2012, kdy vláda PP odmítla katalánský ekonomický koncert, s tím, že tentokrát by Katalánsko pravomoc nad výběrem daní po vzoru Baskicka a Navarry obdrželo, a odpadl by tím jeden z důležitých argumentů zastánců katalánské nezávislosti, tedy ten, jež tvrdí, že "Španělsko nás okrádá".

Plakát manifestace z 11. září 2015
(Foto: Facebook Assamblea Nacional Catalana)

PROBLÉMY KATALÁNSKÉ NEZÁVISLOSTI

Ve skutečnosti mohou být reálné všechny čtyři scénáře a nikdo dnes nedokáže s jistotou říct, jak to vlastně všechno dopadne. Jednou z klíčových informací pro nás bude právě výsledek zítřejších voleb. Ten ukáže, jak moc si katalánští voliči budou pamatovat rozpory, které panují mezi zastánci nezávislosti, či taktiku strachu, kterou prosazují strany jako PP nebo Ciutadans.

TÁHNOU OPRAVDU VŠICHNI ZA JEDEN PROVAZ?

Jak už to tak bývá, řada lidí dá ve volbách na emoce, proto také řada politologů upozorňuje na asi klíčového hráče celého klání - CUP. V případě, že zastánci nezávislosti budou mít opravdu převahu (a minimálně v ulicích to již mnohokrát ukázali), důležité bude, jestli většinu v parlamentu získá samo Junts pel Sí, nebo k tomu bude potřebovat i poslance z řad CUP. Jde o to, aby vzájemné spory či antipatie nakonec celý proces nepohřbily. Řada Katalánců například tvrdí, že jsou pro nezávislost, ale Junts pel Sí volit nemohou, protože v jejich řadách kandiduje i premiér Mas. Tomu nemohou zapomenout škrty v době krize, několik korupčních skandálů souvisejících s jeho stranou CDC a v neposlední řadě i to, že Mas nikdy dřív katalánskou nezávislost neprosazoval a že se jen přidal k tomuto proudu jen z pragmatických důvodů (hlasy). V tomto bodě mu ale poněkud křivdí. Pokud bude celý proces opravdu korunován nezávislostí Katalánska, Artur Mas jednoznačně vstoupí do historie jako premiér, který Katalánsku po stovkách let vrátil jeho suverenitu... (ať už to bylo či nebylo jeho původní poslání). Příliš velký úspěch CUP na úkor Junts pel Sí by mohl mít na celý proces paradoxně negativní vliv. CUP je silně levicová a v některých ohledech anarchistická strana, která by nezávislost Katalánska vyhlásila klidně hned. Jak ale říká známý katalánský politolog Ferran Requejo, "k dosažení nezávislosti je především potřeba nezávislost vydržet". Aby totiž mohl nový stát fungovat zcela suverénně, musí být schopen si zajistit vlastní hranice, dodej základních služeb, důchody a celkovou sociální politiku, vlastní výběr daní apod. (O potřebě mezinárodní diplomatické podpory ani nemluvě). A k tomu je potřeba určitá příprava, nejlépe několikaletá. Nejde to udělat přes noc. Z toho důvodu je kandidatura Junts pel Sí poněkud rozvážnější a garantuje cestu k nezávislosti s větší rozvahou.

KLÍČOVÁ ROLE EU

Nejčastěji skloňovanou hrozbou ze strany Španělska je to, že by samostatné Katalánsko automaticky vypadlo z EU, čímž pádem by přišlo o všechny výhody z toho plynoucí. V praxi to ale tak jasné není. Předně musíme zdůraznit, že by šlo o zcela bezprecedentní záležitost, protože k takové situaci (rozpad členské země na dvě) ještě nedošlo. Podobné případy byly jen dva, pokaždé se dospělo k jinému řešení: v roce 1962 získalo nezávislost na Francii Alžírsko a v roce 1990 zase došlo ke znovusjednocení Německa. V prvním případě Alžírsko součást EU netvoří, naopak Východní Německo se po znovusjednocení automaticky součástí EU stalo...

O roli EU v celé záležitosti by se ostatně daly napsat knihy. Přikláníme se však k reálnému pojetí evropské politiky, takže považujeme za dost pravděpodobné, že Evropská unie by i navzdory současným prohlášením celou situaci musela řešit tak, aby nedošlo k žádné krizi či k vyhrocení vztahů. Zároveň by se sama jen stěží mohla připravit o takový ekonomický region jako Katalánsko. Katalánsko mimo EU by bylo problémem nejen pro Katalánsko ale i pro samotnou Unii, proto se dá spíše očekávat, že nakonec by vznikl nějaký kompromis a k španělskými médii tolik skloňovanému katalánskému odchodu z EU by nakonec nedošlo. Připomeňme ostatně ještě i paradoxní roli, kterou Španělsko v této problematice sehrává. Aby se vůbec mohla EU zabývat postavením Katalánska (nástupnická země, třetí země vůči EU,...), nejprve by muselo dojít k uznání nezávislého Katalánska... Španělskem samotným! I v případě několikaletého přechodného období by pak přímo obyvatelé Katalánska o své evropské občanství stejně nepřišli, protože jako občané narození ve Španělsku by dále mohli, pokud by chtěli, užívat svého španělského a tím pádem i evropského občanství, protože zbavení ho být nemohou.

ZAHRANIČNÍ UZNÁNÍ NEZÁVISLÉHO KATALÁNSKA

I na tomto poli již Katalánsko usilovně pracuje i přes veškeré snahy Španělska o diplomatickou blokádu. Zatímco Španělsko díky různým diplomatickým ústupkům prozatím vyjednalo hlasitou mediální podporu pro zachování jednotného Španělska od čelních představitelů EU (Juncker, Merkelová, Cameron), Katalánci pomalu ale jistě prosazují své zájmy ve vlivném americkém tisku i u několika menších evropských (Island, Dánsko, Litva, Lotyšsko) či latinskoamerických (Paraguay, Uruguay) států. To samozřejmě neznamená, že od zmiňovaných zemí má Katalánsko v případě vyhlášení nezávislosti stoprocentně slíbené uznání, nicméně ve všech těchto zemích projevili zájem o celý problém a vyjádřili i určité sympatie především s mírovou stránkou celého procesu. I zde je samozřejmě stěžejní přístup celé EU, na druhou stranu se ale nedá čekat, že Španělsko by prosadilo neuznání Katalánska u všech 28 členů EU. S Katalánskem by každopádně sympatizovaly spíše menší státy i v rámci jakési rebélie vůči těm velkým. Koneckonců by mezi ně mohla patřit i Česká republika například v souvislosti s uprchlíky a kvótami. A významnou roli tradičně sehrávají i světové mocnosti. Zde se přímo nabízí uznání Katalánska ze strany Ruska, protože každý krok, který nějakým způsobem oslabí či zproblematizuje pozici EU, je pro Rusko vítaný.

A CO ŠPANĚLSKO?

Jak jsme již naznačili, pozice Španělska v celé záležitosti bude veledůležitá. Zjednodušeně řečeno to může jít po dobrém, nebo po zlém. V případě dialogu schopné vlády může dojít ve vztahu Španělsko - Katalánsko buď k dohodě, která významně zvýší katalánskou autonomii v rámci Španělska, vyloučeno ale není anii uspořádání závazného referenda podobného tomu ve Skotsku (což je něco, co vláda v čele PP neumožní nikdy) nebo konečná vzájemná dohoda o katalánské nezávislosti i bez referenda. 

Existují samozřejmě i méně optimistické scénáře, které by vyhrotily vztahy mezi oběma celky ať už v rovině diplomatických naschválů nebo i na úrovni vnitrostátní. V tomto ohledu je ale Španělsko poněkud bezbranné, protože ze silových řešení má k dispozici prakticky jen dva způsoby. Prvním z nich je odvolání se na článek 155 španělské ústavy, který centrální vládě ve výjimečných případech umožňuje převzít některé autonomní pravomoci nebo dokonce i autonomii zrušit, rozpustit regionální instituce a převzít celý region pod svou výhradní správu. Tento článek ale není moc aktuální, protože k jeho použití je třeba většina v usnášeníschopném Senátu, a to již do konce roku kvůli španělským parlamentním volbám nenastane. A po nich vzhledem k změněné politické situaci ve Španělsku pravděpodobně také ne. Dalším silovým řešením už je pak jen ono známé "poslat tam tanky", což je ale řešení, které je takřka nemožné, pokud chce Španělsko setrvat v EU a zároveň se vyhnout další občanské válce. Existují dokonce i studie, které vojenské obsazení Katalánska vylučují i z čistě technický důvodů - Španělsko prý nedisponuje dostatečným počtem vojáků...

EKONOMICKÁ STRÁNKA VĚCI

Posledním hojně skloňovaným problémem je, jestli by Katalánsko svou nezávislost vůbec ekonomicky zvládlo. To by samozřejmě záleželo na okolnostech a především na jednotlivých scénářích, ale podle dostupných dat by si Katalánsko výrazně polepšilo. Nesmíme zapomínat, že nyní každoročně doplácí do španělského státního rozpočtu částku okolo 16 miliard €, což je 7-10 % katalánského ročního HDP. Když už je řeč o HDP, další statistiky ukazují, že v žebříčku zemí EU by katalánský hrubý domácí produkt stačil na umístění někde v polovině. Nezávislé Katalánsko by mělo vyšší HDP než kupříkladu Finsko, Řecko, Portugalsko nebo Česká republika. I v případě odchodu země z EU není vyloučeno, že by Katalánsko i nadále platilo eurem. Ti, kteří tvrdí, že nelze platit eurem a nebýt v eurozóně, by si asi měli udělat výlet do Andorry, Monaka nebo Černé Hory. Na druhou stranu se ale hodí připomenout, že kvůli penězům to vlastně všechno v roce 2012 vzniklo. Kdyby tehdy PP Katalánsku povolila vlastní ekonomický koncert, ona by celá ta bublina boje za nezávislost docela rychle splaskla. Leč tak se nestalo - o to větší průšvih teď musí španělská vláda řešit...

Vrátíme-li se tedy k naší počáteční otázce, je jasné, že 27. září 2015 je pro Katalánsko významný dnem. Jestli půjde o klíčový den v katalánské historii, to je nyní již plně v moci všech oprávněných voličů v Katalánsku. Již zítra se dozvíme víc.

Ovidi Montllor

Ovidi Montllor i Mengual (1942-1995) byl katalánský herec a písničkář patřící k vlně katalánských protestsongů známé jako Nova Cançó. Významem pro současné Katalánsko ho můžeme trochu připodobnit k českému písničkáři Karlu Krylovi (1944-1994) a jeho vlivu na český protestsong, ačkoliv jejich životní osudy a především jejich politické smýšlení toho až tolik společného neměly.

Ovidi Montllor (1942-1995)

Montllor se narodil ve valencijském městě Alcoi jen pár let po skončení španělské občanské války do dělnické rodiny. Tehdejší nepříznivá ekonomická situace ho již ve 12 letech donutila, aby přestal chodit do školy a rodinnému rozpočtu pomohl nějakým stálým zaměstnáním. Již od útlého mládí tak dokonale poznával hodnotu peněz a během pár let vyzkoušel více než třicítku různých povolání (dělník, prodavač, mechanik, podomní obchodník, číšník, reportér, novinář, kadeřník, rozhlasový moderátor či pastýř ovcí). Za prací se roku 1959 přestěhoval do Barcelony. Dlouhá léta prožil v barcelonské čtvrti Gràcia. V katalánské metropoli se postupně víc a víc začal věnovat politice, byl aktivním členem několika španělských i katalánských komunistických stran (PSUC, PCC).

Od poloviny 60. let se dal na divadelní kariéru, sám se naučil hrát na kytaru a od roku 1968 se již naplno začal věnovat zpěvu; ve stejném roce nahrál i svou první desku. Záhy začal být počítán do tehdejší nové vlny katalánských písničkářů (Nova Cançó), kteří již během frankismu zpívali protestsongy v katalánštině. Možná více než svými vlastními písněmi se ale Ovidi Montllor v Katalánsku proslavil především zhudebněním mnoha básní od velikánů katalánské poezie (Vicent Andrés Estellés, Salvador Espriu, Joan Salvat Papasseït, Josep Maria de Segarra). Velký přelom v Montllorově životě nastal roku 1975, kdy se díky premiéře na filmovém plátně mohl konečně věnovat jen své umělecké dráze. Jeho zájem se od té doby vlastně přesunul hlavně k filmu, protože od roku 1980 až do své smrti již nevydal takřka žádné album. Naproti tomu si stihl zahrát ve více než 40 snímcích (např. La ciutat cremada, La oscura historia de la prima Montse, La fuga de Segovia, Amanece que no es poco). Jeho život ale dosti předčasně ukončila rakovina jícnu, které podlehl ve věku 53 let v březnu 1995. Dodnes je však, podobně jako v Česku Karel Kryl, inspirací pro nastupující generace písničkářů a jeho hudební odkaz žije dál.

Na závěr odkazy na některé ze zpěvákových největších hitů:

• Ovidi Montllor - Els amants.
• Ovidi Montllor - Perque vull.
• Ovidi Montllor - Salvat Papasseït per Ovidi Montllor (1975).

TOP 13 písní o Barceloně

FREDDIE MERCURY & MONTSERRAT CABALLÉ - BARCELONA

A nelze začít jinak nežli touto naprostou klasikou v podání frontmana skupiny Queen a nejslavnější katalánské operní pěvkyně všech dob. Píseň Barcelona pochází ze stejnojmenného alba, které spolu Freddie Mercury a Montserrat Caballé natočili v roce 1987. Autorem hudby i textu byl Freddie Mercury společně s Mikem Moranem. O pár let později rozhodl Španělský olympijský výběr, že píseň se stane oficiální hymnou Olympijských her 1992, které se konaly právě v katalánské metropoli.

MANU CHAO - LA RUMBA DE BARCELONA

Ačkoliv se tento slavný zpěvák, celým jménem José Manuel Tomás Arturo Chao Ortega (*1961), narodil v Paříži, jeho původ je čistě iberský. Jeho matka pochází z Baskicka a otec, spisovatel Ramon Chao, z Galície. Do Francie museli emigrovat kvůli frankistickému režimu. I když má tedy Manu Chao oficiálně francouzskou národnost, jeho nejmilovanějším městem je Barcelona, kde také dlouhá léta žije. Skladba La Rumba de Barcelona je z alba Radio Bemba Sound System (2002). Píseň se stejným názvem kdysi složil i argentinský hudebník usídlený v Katalánsku - Gato Pérez.

GIULIA & LOS TELLARINI - BARCELONA
Název této italsko-katalánské skupiny vám možná nic moc neříká, stejně tak skutečnost, že song pochází z desky Eusebio z roku 2006. Mnohem spíš asi budete znát tři kouzelná slůvka, která tuto píseň proslavila: Vicky Cristina Barcelona. Legenda praví, že když se Woody Allen v roce 2007 ubytoval v barcelonském Hotel Arts, našel v hotelové hale výše zmiňované album, do něhož se zaposlouchal natolik, že dvě jeho skladby se staly součástí soundtracku k oscarovému filmu.




LUIS AGUILÉ - BARCELONA
Argentinský zpěvák Luis Aguilé (1936 - 2009) není mimo španělsky hovořící země příliš známým umělcem, přestože za svou kariéru nahrál přes 800 písní. Velkou část svého života prožil ve Španělsku. Jedním z míst, které Aguilému na Pyrenejském poloostrově nejvíce učarovalo, bylo Katalánsko a to tak, že v katalánštině nahrál několik singlů i celé jedno album. Krásným příkladem jeho lásky ke Katalánsku je i píseň Barcelona.

SKALARIAK - LUNA DE BARCELONA
Skupina původem z Navarry se zabývá, jak ostatně vyplývá z jejího názvu, především hudebním stylem ska. Působila v letech 1994 - 2008. Svůj poslední koncert odehrála v Barceloně na podzim 2007 a od té doby si dává od hudby pauzu. Skladba Luna de Barcelona pochází z alba Radio Ghetto (2003).
 


PERET - GITANA HECHICERA
Kytarista, zpěvák a skladatel Pedro Pubill Calaf (1935 - 2014), známý jako Peret, patřil mezi zakladatele hudebního stylu rumba catalana, jenž vznik v po roce 1950 v cikánské komunitě v barcelonské čtvrti Gràcia. Gitana Hechicera se stala velkým letním hitem roku 1992 a dodnes je spojena s tehdejší barcelonskou olympiádou, na jejímž závěrečném ceremoniálu Peret s touto písní vystoupil před vyprodaným olympijským stadionem.




I'M FROM BARCELONA - WE'RE FROM BARCELONA
Dnes už zcela legendární záležitost od švédské pop-folkové skupiny I'm From Barcelona. Singl je z roku 2006, řádně ho však proslavila především reklama na pivo San Miguel o tři roky později. Poměrně zvláštní název této skupiny vznikl tak, že Emanuel Lundgren, frontman 29členné skupiny, měl prý rád a dokonce se i podobal na postavu hotelového sluhy Manuela z britského seriálu Hotýlek (Fawlty Towers). Ten ani neuměl anglicky a neustále říkal, že je z Barcelony.




ZPU & NACH - NOCHES EN BCN
Milovníci hip-hopu mají o svém nejoblíbenějším barcelonském songu jasno: Noches en BCN (2006) od dvojice raperů ZPU a Nach. Tato španělsko-katalánská dvojice ale není jedinou ve světě hip-hopu, kterou katalánská metropole inspirovala. Kupříkladu na severu Evropy se v roce 2002 stala velikým hitem skladba Barcelona (jak jinak...) od norských raperů Paperboys.

 


RAMON MUNTANER - LA PLAÇA DEL DIAMANT
Nádherná píseň ze stejnojmenného filmu natočeného dle románu katalánské spisovatelky Mercè Rodoreda. Jejím autorem je katalánský písničkář Ramon Muntaner, jeden z členů katalánské uměleckého hnutí Nova Cançó.




ANNA BERGENDAHL - BARCELONA BLUES
Mladinká švédská zpěvačka debutovala v hudebním světě v roce 2008 jako 16letá v jedné talentové soutěži švédské televize TV4. I když skončila pátá, producenti si ji všimli a v roce 2010 už Švédsko reprezentovala v Eurovizi. Z toho samého roku je též její první deska Yours Sincerely, odkud pochází tato krásná balada. Podobného ladění je i písnička Barcelona od americké zpěvačky, herečky a spisovatelky Jewel.

 


CHLOE PHILLIPS - BARCELONA
Krásná Američanka Chloe Phillips se do katalánských srdcí zapsala zejména účinkováním v televizním pořadu Katalonski (2018), kde se svět dozvěděl o její lásce k hudbě. I když v tomto případě nejde o žádnou protřelou a profesionální zpěvačku, přesto je její balada Barcelona, složená pod vlivem ročního výměnného pobytu v Katalánsku, skutečnou poctou katalánské metropoli. Posuďte sami...




LOQUILLO Y LOS TROGLODITAS - BARCELONA CIUDAD
Loquillo je katalánská rocková klasika. Ačkoliv nám oproti ostatním z TOP 13 nezní tak melodicky, je fakt, že patří mezi hudebníky, kteří se Barcelonou ve svých písních inspirují nejčastěji. Barcelona Ciudad patří mezi jeho nejslavnější kousky. 




SAK NOEL - LOCA PEOPLE
A na závěr velký letní hit z roku 2011. Gironský DJ Sak Noel vyprodukoval tuto věc společně s holandskou zpěvačkou Esthera Sarita a během léta a podzimu zmiňovaného roku dobyl celou řadu evropských hitparád (Belgie, Dánsko, Polsko, Rakousko či Velká Británie). Nějakou dobu se hrála i v českých rádiích. Ačkoliv v ní není mnoho textu a ten se navíc explicitně ani nevztahuje k Barceloně, samotný klip už značně barcelonský je, a proto si Sak Noel zaslouží místo v naší TOP 13.





Taková tedy byla naše TOP 13 songů inspirovaných katalánskou metropolí. Určitě jich ale existuje mnohem víc. Pokud znáte nějaký, který nám ve výběru chybí, podělte se s námi v komentářích...

Zenòbia Camprubí: Dokonalá žena poetova?

Španělský básník Juan Ramón Jiménez (1881-1958) dnes patří do zlatého fondu španělského písemnictví, což dokazuje i skutečnost, že mu v roce 1956 byla udělena Nobelova cena za literaturu. V jeho případě ale stoprocentně platí okřídlené přísloví, že za každým úspěšným mužem stojí žena. Pravdou je, že snad žádný poeta (a Juan Ramón Jiménez obzvlášť) by si nemohl přát lepší...

Tou ženou byla katalánská spisovatelka a překladatelka Zenòbia Camprubí (1887-1956) a jejich seznámení je opravdu jak z nějakého sentimentálního románu. Ptáte se, čím přesně mladá Zenòbia okouzlila tehdy již poměrně uznávaného poetu? Pak tedy vězte, že Juan Ramón Jiménez se bláznivě zamiloval do jejího smíchu. Legenda praví, že jednoho večera roku 1913 se náš poeta ubytoval v jednom madridském penzionu a přes zeď uslyšel z vedlejšího pokoje ženský smích, který mu dokonale učaroval. Dlouho ten zvláštní smích nemohl dostat z hlavy, až ho o něco později uslyšel znovu, když se účastnil konference v tehdejší slavné madridské kulturní instituci, kterou svět dodnes zná pod názvem Residencia de Estudiantes. Smích patřil tehdy 26leté Zenòbii, do níž se básník okamžitě zamiloval. Tak lehké to s ní ale neměl. Zenòbia před jeho námluvami stále prchala. Jiménez ji začal pronásledovat verši, které postupně nabíraly na urputnosti a vášnivosti; i tak se Zenòbia stále nedala a utekla před rozvášněným poetou až do New Yorku. I tam ji ale Juan Ramón Jiménez následoval, a tak to nemohlo dopadnout jinak než svatbou na jaře roku 1916. A od té chvíle už ji nepustil.

Otec Zenòbie, Raimundo Camprubí, byl katalánský inženýr, jenž se na pracovní cestě v Portoriku seznámil s Isabel Aymar, dívkou z dobře situované italsko-americké podnikatelské rodiny. Zenòbia se narodila na konci srpna 1887 v katalánském městečku Malgrat de Mar, kde tehdy Raimundo a Isabel trávili prázdniny. Spíše než její katalánský původ ale Zenòbii charakterizovalo určité světoběžnictví. Mládí strávila na cestách mezi Barcelonou, Madridem a New Yorkem. Tady ale její spojení s Katalánskem v podstatě končí. Život ji zavál někam docela jinam. Díky dobrému rodinnému zázemí se mladé slečně dostalo vybraného a liberálního vzdělání, díky svým rodičům byla navíc plně bilingvní (angličtina-španělština). Již od 15 let se v ní začínal projevovat určitý literární talent. V letech 1905-1909 žila a studovala v USA, kde se jí na Kolumbijské univerzitě v New Yorku dostalo literárního vzdělání, objevovala také myšlenky feminismu.

   

Svatební den (2. března 1916)
Zenòbie Camprubí a Juana Ramóna Jiméneze
(Foto: www.elpais.com)

Svatba s Juanem Ramónem Jiménezem (1916) ale pro její život znamená velkou změnu. Od této chvíle se stává ženou spisovatelovou na plný úvazek. Na tomto místě je třeba připomenout, že Juan Ramón Jiménez patřil mezi ten nejdepresivnější typ básníků. Ačkoliv pocházel z velice bohaté rodiny a v mládí si mohl dopřávat všech možných výstřelků a radostí života, po celý život ho provázely silné deprese. Pro svou básnickou tvorbu potřeboval naprostý klid a veškerých praktických záležitostí spojených se svým posláním vlastně nebyl schopen. Vše za něj tedy dělala Zenòbia. 

Byla mu psychickou oporou, zapisovatelkou, editorkou, sekretářkou, korektorkou, literární agentkou a dokonce i řidičkou, když spolu cestovali po Španělsku (pro zajímavost dodejme, že byla jednou z prvních žen za volantem na celém Pyrenejském poloostrově). Jejich vztah prošel řadou těžkých okamžiků, ale jejich láska byla zkrátka z těch, které nakonec přemůže jen smrt*. Španělsko oba opouští v roce 1936 a jejich život se posléze odvíjí v USA. I tam ale Jiménez trpí tak těžkými depresemi, že ani nepíše. I tehdy se ale může spolehnout na svého strážného anděla v podobě Zenòbie. Ta si i přes neustále se vracející rakovinu, která ji s přestávkami trápí od roku 1931, najde práci jako profesorka literatury na University of Maryland, a tak má domácnost alespoň nějaký ten finanční příjem. Na tomto místě se sluší připomenout, že Zenòbia Camprubí se do dějin španělské literatury zapsala i jinak než jako "dokonalá žena poetova". Její univerzitní působení bylo důležitým impulsem k růstu zájmu o španělskou literaturu a kulturu v USA. Zároveň také již od mládí pracovala na španělských překladech bengálského nobelisty Rabíndranátha Thákura. Ačkoliv pod těmito překlady, které jsou ve Španělsku populární a uznávané dodnes, figuruje podpis obou manželů a společnost často za překladatele Thákura považuje právě Jiméneze, pravdou je, že hlavní podíl na nich měla Zenòbia.

Zenòbia se již nacházela na smrtelné posteli, když se dozvěděla, že její muž má dostat o několik týdnů později Nobelovu cenu za literaturu. Byla to nakonec ona, kdo mu tu radostnou novinu sdělil. Až do poslední chvíle myslela jen a jen na svého básníka a ačkoliv ji nesmírně tížilo, že na světě nechá Juana Ramóna samotného, umírala s pocitem velikého zadostiučinění. Zemřela 28. října 1956. Juan Ramón Jiménez byl její smrtí zcela zdrcený. Slavnostního předání Nobelovy ceny se nezúčastnil a vlastně mu už v tu chvíli bylo jakékoliv ocenění jeho literární kariéry fuk. Měl sílu jen na to, aby se každý den vydal na hřbitov, kde si pak hodiny se svou ženou povídal... Jeden z nejslavnějších španělských básníků všech dob nakonec odešel za svou milovanou Zenòbií v květnu 1958.

* Juan Ramón Jiménez v životě dokázal okouzlit řadu žen, přesto však měl vždy oči jen a jen pro svou Zenòbii. S tím se pojí i jedna tragická epizoda v životě tohoto španělského básníka. Na konci roku 1931 se s Juanem Ramónem a Zenòbií seznámila mladá a velice talentovaná sochařka a malířka Marga Gil Roësset (1908-1932). Ta se do básníka zamilovala na první pohled, avšak skutečnost, že on byl ženatý a že Marga sama byla silně nábožensky založená, přispěla k tomu, že šlo o lásku na věčnost odsouzenou k tomu, aby byla pouze platonická. Marga s manželi navázala intenzivní přátelství a dokonce během několika dní vytvořila umělecky velmi hodnotnou bustu Zenòbie. Nicméně svou nenaplnitelnou lásku k Juanu Ramónovi nakonec 24letá umělkyně nedokázala snést a 28. července 1932 spáchala sebevraždu. Ještě předtím v ateliéru zničila takřka všechno své dílo - symbolicky ušetřila jen bustu Zenòbie. Kromě toho zanechala dopisy na rozloučenou své rodině a právě Zenòbii. Před smrtí taktéž ještě stihla navštívit milovaného básníka a se slovy "Teď to nečti" mu předala svůj deník, ve kterém si vedla zápisky o své lásce k němu. Pro Juana Ramóna i Zenòbii byla smrt Margy velkým šokem, ze kterého se vzpamatovávali několik měsíců. Nakonec ale i tuto tragickou epizodu společně překonali a Marga navždy zůstala v jejich srdcích a její dílo - busta Zenòbie - zaujímala čestné místo v poetově pracovně.

Dani el Rojo: Z kriminálníka spisovatelem

   

Dani el Rojo (Foto: www.elpais.com)

Jednou ze zajímavých katalánských osobností, která si zaslouží byť jen letmou zmínku na našem blogu, jest známý a dnes již zcela polepšený kriminálník Dani el Rojo.

Celým jménem Daniel Rojo Bonilla (Barcelona, 1962) patří mezi legendy barcelonského podsvětí 80. a 90. let minulého století. Tak jako i mnozí jiní se v mládí chytl špatné party a od 15 let byl závislý na heroinu a kokainu. Zkrátka klasika. Jenže drogy jsou tak drahé, že ani poctivou prací na ně nejde pořádně vydělat. Po čase už mu nestačily ani peníze, které kradl otci z peněženky, a tak se v pouhých 16 letech dal na přepadávání kiosků či lékáren.

Byl vlastně stále ještě kluk, ale už si ho zcela podmanila moc peněz. Z pouličního zlodějíčka se rázem stal bankovní lupič. První banku vykradl spolu s partou kamqrádů ještě na konci 70. let, intenzitu krádeží pak stupňoval v průběhu let osmdesátých, kdy se už banky začaly bránit čím dál většími bezpečnostními opatřeními. I tak je ale Daniho celkové skóre úctyhodné: za svou lupičskou kariéru "udělal" více než 150 bank, z nichž si odnesl v přepočtu 60 milionů euro. Je třeba podotknout, že to vše, aniž by přitom někoho zranil. Jak sám často v rozhovorech říká, 60 milionů euro se rozplyne snadno, když je člověk závislý na drogách a chce si užívat života. Dani el Rojo, v Katalánsku příznačně známý též jako "Milionář", tak ve svém akčním života neměl nouzi o vnadné ženy, drahá auta či zlaté řetězy.

Když zrovna neloupil, trávil většinu osmdesátek a devadesátek ve vězení. Poslední loupež provedl v roce 1991. Odtud byl definitivně propuštěn roku 1999, kdy se už několik let snažil zbavit své závislosti na drogách. A právě tady začíná ona druhá, ta méně typická část příběhu. Většina takových lidí je totiž nepolepšitelná a jak sám Dani často podotýká: "Ve svých knihách vycházím z reality. A z nějakých 150 skutečných postav, které se v nich objevují, je jich dnes již 140 po smrti". Jenže Dani se polepšil a měl taky tak trochu nehorázné štěstí. Zázrakem je v podstatě už jen to, že je ještě stále naživu (i přes prodělanou rakovinu jater a několika dalších nemocí) a mentálně překvapivě fit. Člověk by totiž řekl, že dvacet let na tvrdých drogách udělá své. 

Když v roce 1999 definitivně opustil slavnou barcelonskou věznici La Model, byl zcela rozhodnut žít normálně, jako obyčejný člověk. Největší strach neměl ani tak z návratu závislosti jako spíš z představy, jak vyžije s almužnou, kterou každý obyčejný člověk vydělává. Měl ale štěstí. Jednoho dne se potkal s kamarádem z mládí, aktuálně docela známým katalánským zpěvákem Loquillem. Tomu začal dělat jakéhosi osobního asistenta a bodyguarda. Na doporučení Loquilla se pak Dani dostal i k dalším známým osobnostem jako Joan Manuel Serrat, Enrique Bunbury či Andrés Calamaro. Svého času byl dokonce tak vyhledávaným bodyguardem, že několikrát při různých příležitostech doprovázel i slavného fotbalistu Lea Messiho. Zkrátka vzorný příklad polepšeného jedince, který měl štěstí a dokázal využít svou šanci.

Tím ale náš příběh nekončí. Opravdu slavným se Dani el Rojo stal až před pár lety poté, co společně se scénáristou a spisovatelem Llucem Oliverasem sepsal něco na způsob svých pamětí (a že má historek na rozdávání!). Vyprávění o bankovních loupežích a jiných životních příhodách se nakonec stalo inspirací pro tři knihy: Confesiones de un gánster de Barcelona, El gran golpe del gánster de Barcelona a Mi vida en juego. Díky tomu se stal novou mediální hvězdou - často se objevuje v různých pořadech či rozhovorech. Svůj přirozený vypravěčský talent se po zkušenosti s úspěchem výše zmiňovaných knih pokusil přetavit i ve vlastní literární tvorbu. A nevede si špatně, prozatím má na kontě tři romány Dani el Rojo tedy může sloužit jako skutečný vzor člověka, který se i ze samého společenského dna dokázal vlastní vůlí dostat zpátky mezi "slušné" lidi. Na druhou stranu, na řadu svých zážitků dodnes vzpomíná s velkou láskou a že by ho kvůli vykradeným bankám nějak zvlášť hryzalo svědomí... to ani ne: "Vykrádal jsem jen banky a pojišťovny, tedy lidi, kteří dnes okrádají nás všechny..."

Více informací:

• EL PAÍS: No quiero que suene pedante, pero yo era un crack atracando bancos (španělsky).
• ABC: Dani Rojo: Sobreviví al hampa y me quedan dos neuronas para explicarlo (španělsky).

Majonéza

O celou řadu klasických gastronomických záležitostí se vedou spory napříč národy. U pokrmu, jehož popularita přetrvává po staletí, totiž často jen obtížně můžeme najít jeho skutečný původ. Viz kupříkladu známé česko-německo-rakouské spory o řízek či knedlíky. Jinak tomu není ani na Pyrenejském poloostrově. Proto si dnes povíme něco málo o omáčce, která má svůj původ v katalánsky mluvící oblasti, avšak světově ji proslavila až kuchyně francouzská.

A hned na začátek si řekněme, že majonéza tak, jak ji známe dnes (tedy především rozšlehání rostlinného oleje a žloutku s možným přídavkem soli, pepře, octa či hořčice), je skutečně spíše francouzským výtvorem. Podle všeho si ji ale Francouzi jen tak sami od sebe nevymysleli. Původně se totiž silně inspirovali jedním klasickým receptem z ostrova Menorca. Tam je totiž již z 18. století znám recept na zvláštní verzi klasické katalánské omáčky allioli. Zmiňuje ho například tamní mnich Roger (1704-1764) ve svém gastronomickém pojednání Art de la cuina. Ke klasické allioli (olivový olej, česnek) na Menorce již tehdy přidávali vajíčko a takřka po celém Středomoří byla známá tato zvláštní varianta allioli z Menorky. Odtud také původní název salsa maonesa, podle současného hlavního města ostrova (Maó).

Podle asi nejrozšířenější legendy o tom, jak se majonéza dostala do Francie, byl onou klíčovou osobou v tomto gastronomickém transferu synovec kardinála Richelieua, Louis François Armand de Vignerot du Plessis (1696-1788). Ten stál u krátkého ovládnutí ostrova Francouzi v polovině 18. stol. Během svého pobytu na Menorce se údajně zamiloval do této omáčky (a do kuchařky, která mu ji připravovala), a tak se rozhodl vzít si pak recept s sebou (o kuchařce zprávy nemáme). Původní maonesa se pak postupem času pofrancouzštila - přidala se hořčice, zmizel česnek a olivový olej byl nahrazen levnějším rostlinným. Během 19. století ji Francouzi již stihli internacionalizovat a světové popularity se majonéze dostalo v průběhu století dvacátého díky velkému boomu této omáčky v USA. Dnes je majonéza samozřejmě omáčkou, na kterou existují stovky tučných i lehkých receptů přizpůsobených gustu každého z nás a která s tou původní již nemá mnoho společného. Ale stále je tu aspoň ten název.

Portbou

Většinou klidná zátoka, průzračná voda, atmosféra 60. let, opravdu mamutí nádraží a jedna smrt za podivných okolností. Víc k charakteristice městečka Portbou netřeba...

Portbou (2015)

Portbou je malé městečko se zhruba 1 200 obyvateli jen pár kilometrů od dnešní hranice mezi Francií a Katalánskem. Právě nově definovaná hranice mezi Španělskem a Francií od roku 1659 učinila z Portbou místo s určitým strategickým potenciálem. Díky nedaleké hranici a poměrně členitému terénu se z portbouské zátoky záhy stalo oblíbené místo pašeráků. Skutečná historie Portbou se ale začíná psát až o nějakých 200 let později. V polovině 19. století bylo Portbou jen zanedbatelnou rybářskou vesničkou s ne více než 50 obyvateli. Vše se ale změnilo s nástupem druhé poloviny zmiňovaného století, jelikož místo bylo vybráno jako přestupní stanice na cestě do Francie*. Roku 1878 byl slavnostně inaugurován úsek železnice mezi španělským (katalánským) Portbou a francouzským Cerbère, což pro Portbou v praxi znamenalo vybudování vskutku mamutího nádraží, které se svou velikostí mohlo směle rovnat těm barcelonským a které samo o sobě dosud zabírá více než půlku celkové zastavěné plochy obce.

Aktuální podoba nádraží je z roku 1929. Zajímavostí stanice je i fakt, že nádraží a část kolejí leží na 22 metrů vysokém náspu, který tu byl uměle vybudován. Městečko samotné je tedy z jedné strany ohraničeno Středozemním mořem a ze strany druhé touto železniční hradbou. Portbou i Cerbère disponují kolejemi obou rozměrů, proto vlaky z Barcelony často zajíždějí až do Francie, zatímco francouzské vlaky mají svou konečnou v Portbou. Má to ale i své komplikace: tyto vlaky se samozřejmě vrací nazpět, ale svůj počátek mají při oné zpáteční cestě až v zemi svého původu. V praxi to tedy znamená, že pokud se například z Barcelony vydáte až do Cerbère s tím, že při zpáteční cestě dalším vlakem se zastavíte v Portbou, španělské jízdní řády vám moc nepomohou...**

Portbou - železniční stanice (2015)

Ale sestupme nyní zpět do městečka samotného. Hned u nádraží se nachází jediná pořádná místní památka, neogotický kostel Santa Maria de Portbou. I ten je ale skrz naskrz spojen se sousedním železničním veledílem. Byl vystavěn roku 1878 a kromě hrstky místních obyvatel měl sloužit především k uspokojení náboženských potřeb zaměstnanců nádraží. Jak jinak.

Portbou je ale především takovou maličkou oázou klidu, která jako by ustrnula v 60. letech minulého století. Prakticky už jen tady si dnes můžete představit, jak vypadala celá oblast Costa Brava před nástupem masivního turismu. To neznamená, že by Portbou nabízelo prázdné pláže jen s hrstkou nahatých hipíků - obzvlášť v létě je městečko doslova v obležení Francouzů - nicméně své místo na pláži či v některé z okolních kaváren a restaurací vždy najdete a k tomu si můžete užívat onu zvláštní nostalgickou atmosféru. Zmiňovaný poklid občas naruší i sama příroda. Jakmile se do Portbou přiřítí tramuntana, je lepší se klidit z cesty. Ostrý vítr zvedá i několik metrů vysoké vlny a traduje se, že občas dokáže svou silou převrátit i odstavené mnohatunové vagony na místním nádraží.

Portbou nemá žádného opravdu slavného rodáka, a tak se město "chlubí" alespoň jedním slavným úmrtím. Ono to zní trochu ošklivě, ale faktem je, že kromě obligátních pláží sází místní turistická kancelář už jen na jeden jediný symbol: Walter Benjamin.

Walter Benjamin (1892 - 1940) byl německý filosof a literární kritik. Kvůli svému židovskému původu byl s příchodem II. světové války vystaven neustálému pronásledování. Když už ani ve Francii nebylo bezpečno, snažil se spolu s několika přáteli přes Španělsko a Portugalsko dostat do USA. Jeho cesta však skončila jen kousek za francouzskou hranicí. Problém s vízem a hrozba návratu do Francie Benjamina pravděpodobně zarmoutila natolik, že si ve svém pokoji v jednom místním hotelu vzal 26. září 1940 život. Benjaminova smrt je ale dodnes tak trochu zahalena tajemstvím a spekulacemi. Faktem ale zůstává, že německý filosof byl díky přispění svých kamarádů pohřben na místním hřbitově jako Benjamin Walter kvůli zamaskování jeho židovského původu. V té době Benjaminovu práci znala jen hrstka zasvěcených, teprve až po své smrti se stal respektovaným a slavným filosofem a kritikem. Malebný hřbitov v Portbou se tak právě díky němu stává další (a vlastně kromě nádraží a pláže jedinou) hojně navštěvovanou turistickou atrakcí tohoto městečka na samém konci Katalánska.

Portbou (2015)

*Na celém Pyrenejském poloostrově totiž dodnes mají (kromě nově budované sítě rychlovlaků AVE) rozchod kolejí 1668 mm, zatímco ve Francii a zbytku Evropy je to jen 1435 mm. Na obou stranách hranice tedy bylo třeba vybudovat veliké přestupní stanice.

**Možná si říkáte: "Stejně se ten vlak přece musí do Portbou vrátit, aby pak mohl pokračovat na své zpáteční cestě do Barcelony...". Nejste sami, nicméně španělským vlakem se z Cerbère do Portbou zkrátka nedostanete. A i na opačné straně to funguje dost podobně.

Cine NIC & Garbancito de la Mancha

Katalánsko se nemůže chlubit žádnou velkou a slavnou historií animace na svém území. Když to trochu zjednodušíme, katalánská animace je ve světě známá jen v několika ojedinělých případech (kupříkladu seriál pro děti Les tres bessones nebo díla Javiera Mariscala, valencijského umělce, který žije a tvoří v Barceloně). I přes tuto (ne)zdánlivou průměrnost bychom tu ale nalezli několik zajímavých prvenství. Dvě z nich si blíže představíme na následujících řádcích...

CINE NIC

Krátce po vzniku kinematografu na konci 19. století se kromě klasicky hraných filmů brzy objevují i první animované. Velký boom tohoto odvětví nastal v letech 1919 - 1930, kdy vznikly i dodnes slavné animované postavičky jako Mickey Mouse či Kocour Felix. Animáky si brzy získaly takovou oblibu u dětského publika, že se staly jedním ze zájmů hračkářského průmyslu. A právě Katalánsko si může připsat primát v této oblasti. V roce 1931 byl totiž v Barceloně vyroben a patentován vůbec první "dětský kinematograf", později známý pod svou značkou Cine NIC. O rok později si bratři Nicolauovi, vynálezci této v dané době ultramoderní hračky, nechali patentovat i charakteristický firemní logotyp černouška jedoucího na bílém slonovi.

Cine NIC vlastně nebylo ničím převratným - jednoduchá promítačká fungující na známém principu laterny magiky, nicméně mezi tehdejšími dětmi šlo o zcela revoluční hračku. K dostání byla již ve třicátých letech řada modelů a spousta kraťoučkých filmů, ať už vlastní produkce nebo později od čtyřicátých let i s celosvětově známými hrdiny jako Pepek Námořník, Mickey Mouse či Kačer Donald. Firmě se dařilo nejen ve Španělsku, kde prodala stovky tisíc těchto miniprojektorů, ale i v zahraničí, kam postupně rozprodávala licence na výrobu Cine NIC. Hračka se vyráběla až do roku 1974, takže na ní vyrostlo hned několik generací fascinovaných domácím animovaným kinem. V té době ale už do domácností začala plně pronikat televize, která hračky jako Cine NIC poslala urychleně do propadliště dějin. Na stránkách Museu del Cinema v Gironě můžete shlédnout některé z nejslavnějších animáků Cine NIC (Les trifulques d'en Catúfol či El barber enfurismat).

GARBANCITO DE LA MANCHA

Dalším zajímavým primátem, tentokrát v evropském měřítku, je Garbancito de la Mancha. Jde totiž o vůbec první barevný animovaný celovečerní film v Evropě. Premiéru měl 23. listopadu 1945 v barcelonském kině Femina a i přes těžké časy, které tehdy v poválečném Španělsku panovaly, šlo o řádný filmový trhák se vším všudy.

Děj filmu je jednoduchý: Garbancito je sirotek, který žije na farmě v jedné malé vesničce. Jednoho dne čarodějka Pelocha a obr Caramanca unesou několik jeho přátel, načež se je Garbancito s pomocí magie a kouzel pokusí vysvobodit. To se mu podaří a celá vesnice ho pak vítá jako hrdinu. 

To vše poctivě prošpikováno spoustou náboženství, jelikož film byl natočen podle stejnojmenné literární předlohy, kterou napsal Julián Pemartín, zasloužilý falangista a jeden z předních spisovatelů poplatných frankistickému režimu. Ale zpět k filmu samotnému. Ten byl kompletně vytvořen v Barceloně v průběhu necelých dvou let. To, že jde nakonec o první barevný evropský animák, je ve své podstatě tak trochu zázrak, protože tvůrci filmu v čele s Arturem Morenem se potýkali se spoustou nepříznivých okolností. Předně nikde v občanskou válkou zbídačeném Španělsku nebyla potřebná technika a materiál k výrobě takového filmu. Vše museli dovézt, případně nechat udělat v zahraničí, což v Evropě, kde tehdy ještě stále zuřila II. světová válka, nebylo nic jednoduchého. Kolem filmu tak kolují legendární historky o vlacích ztracených na zničených francouzských tratích či vyvolávání negativů v bombardovaném Londýně. Stejně tak byl nedostatek kreslířů. Se vším se ale producenti nakonec vypořádali, a tak Evropa s osmiletým zpožděním za USA dala světu barevný celovečerní animák.

Už jen samotné srovnání disneyovského filmu Sněhurka a sedm trpaslíků (1937) s Garbancitem de la Mancha (1945) je výmluvné. Zatímco Walt Disney pro vytvoření vůbec prvního celovečerního kresleného filmu v historii disponoval takřka 1 500 000 dolary a na jeho projektu se podílelo několik stovek lidí, Arturo Moreno a spol se v Barceloně museli spokojit se čtvrtinovým rozpočtem (i tak to bylo víc, než tehdy stál jakýkoliv hraný film) a celý výrobní tým čítal asi 90 osob. Garbancito de la Mancha na sebe ale nakonec vydělal. Jeho producent, José María Blay, zajistil filmu opravdu kompletní promo. Díky požehnání od režimu dostal obrovský prostor na reklamu v médiích, trh s hračkami se zanedlouho po premiéře naplnil všemožným merchandisingem (samolepky, fotky, hračky, filmy pro Cine NIC - jak jinak) souvisejícím právě se zmiňovaným filmem. O velkém úspěchu koneckonců svědčí i následné pokračování v podobě snímku Las alegres vacaciones (1948), na němž tvůrci Garbancita začali pracovat hned v roce 1945. Film se ale (jak už to tak občas bývá) stal naprostým propadákem, protože se svému předchůdci nedokázal vyrovnat ani kvalitou animace ani příběhem.

Na závěr k tématu počátků animace v Katalánsku ještě dodejme, že v roce 2015 uplynulo 100 let od vůbec prvního v Katalánsku vytvořeného krátkého animovaného filmu. Šlo o El apache en Londres (1915), jehož režie se ujal Joan Solà Mestres. El apache de Londres byl zároveň prvním animákem vytvořeným na území dnešního Španělska. Do dnešních dní se však bohužel nedochoval.

Více informací:

• Museu del Cinema: Výstava Cine NIC - tisková zpráva (katalánsky).
• Museu del Cinema: Výstava Garbancito de la Mancha - tisková zpráva (katalánsky).
• Núria Nadal: De Garbancito de la Mancha a Los sueños de Tay-Pi: Una aproximación al cine de animación español producido por Balet y Blay (španělsky).

Nový Bc. obor Katalánský jazyk a literatura v ČR!

Dlouholeté a toužebné přání mnohých se konečně splnilo! Česká republika bude mít od září 2015 ve středoevropském kontextu naprosto unikátní univerzitní obor: KATALÁNSKÝ JAZYK A LITERATURA

Nově akreditovaným oborem se může pyšnit Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, která od letošního září nabídne studentům specializaci, jež nemá v Česku ani v okolních zemích obdoby - Katalánský jazyk a literatura. Půjde o standardní bakalářský filologický obor, avšak přeci jen s trochu větším praktickým zaměřením na naučení se jazyka samotného, protože na rozdíl od větších jazyků (angličtina, francouzština, španělština, ruština,...) se u katalánštiny neočekává žádná vstupní znalost. Z toho důvodu je studium pouze prezenční. Může být jednooborové, ale dá se nakombinovat i jako dvouobor s jakýmkoliv dalším, zvláště pak kupříkladu se španělskou či francouzskou filologií. 

Všichni milovníci katalánštiny mají tedy konečně možnost studovat obor, který je unikátní a vyučuje se jen na několika málo evropských univerzitách (a valná většina z nich je v Katalánsku...). Kromě nádherného katalánského jazyka vás v Brně čeká tým sympatických a zkušených lektorů a rodilých mluvčích, samozřejmostí budou i pravidelné katalánské kulturní akce či možnost Erasmus pobytu na některé z katalánských univerzit. To vše i díky záštitě a podpoře Institutu Ramon Llull, který se o propagaci katalánštiny stará po celém světě.

Až do 11. srpna máte tedy jedinečnou možnost na tento nový obor se přihlásit. Spíše formální přijímací zkouška se pak koná 7. září. Více informací zde naleznete v následujícím odkazu:

• FF MU: Katalánský jazyk a literatura (Dodatečné přijímací řízení).

Aplec del Caragol (Lleida): Katalánci rádi šneky

Ačkoliv šneci jsou celosvětově proslulou specialitou francouzské kuchyně, nedaleké Katalánsko je má taky moc rádo. Přinejmenším v okolí města Lleida se to všemožnými plži jenom hemží, a tak si z nich místní udělali tradiční pochoutku.

Aplec del Caragol (tedy v překladu něco jako "Šnečí slavnost") v Lleidě je dnes již typickou katalánskou gastronomickou událostí, která se koná vždy v květnu a to již od roku 1980. Jako všechny podobné akce i tato byla původně jen větší sousedskou sešlostí. Uvařit či ugrilovat si tehdy pár šneků přišly necelé tři stovky lidí. Původně soukromá a zcela neorganizovaná záležitost se ale začala hned rozrůstat do slavnostnější a oficiálnější podoby, což v Katalánsku znamená kromě jídla i organizaci veselých průvodů a podobné věci. Na druhý ročník šnečí slavnosti se v roce 1981 sjelo už takřka 10 000 zvědavců.

Letošní ročník (již 36. v pořadí) přivábil na konci května do Lleidy přes 200 000 návštěvníků, kteří si pochutnali na více než 12 tunách šneků připravených na nejrůznější způsoby v obřích pánvích. Samotné slavnosti se ale jinak podobají všem ostatním, které se už za ta léta v Katalánsku dokázaly takříkajíc zkonsolidovat; slavnosti tedy doprovázejí nejrůznější literární, hudební či jiné soutěže, řada koncertů a kulturních představení, závěrečný průvod apod. Samozřejmostí jsou dnes také reklamní předměty s tematikou slavnosti. 

Dodejme na závěr, že šneci jsou, pro někoho možná překvapivě, opravdu typickou součástí katalánské gastronomie. Je pravdou, že centrem šnečí gastronomie je právě oblast města Lleida, nicméně pochutnat si na propečeném hlemýždi můžete ve většině katalánsky mluvících oblastech, od Andorry přes Baleárské ostrovy až po Valencii. Nejběžnější variantou šnečího menu jsou tzv. caragols a la llauna. Z ulity šneka dostanete ostrým párátkem, tradičně se caragols a la llauna podávají s omáčkou allioli. Bon profit!

Enric Miralles i Moya

Byl velkým příslibem katalánské architektury. Nesmírně talentovaný a činorodý. Držitel spousty architektonických cen, které mu starší kolegové mohli jen závidět. Člověk, který svou vášní pro architekturu mohl Barceloně vtisknout novou tvář, leč stihl to jen částečně. V červenci 2015 uplyne již 15 let od jeho předčasné smrti.

Enric Miralles i Moya (1955 - 2000) byl na konci 20. století považován za jednoho z nejlepších katalánských architektů té doby, především však za toho s nejslibnější budoucností. Osud tomu ale nepřál. Miralles se narodil roku 1955 v Barceloně a celý jeho následující život ovlivňovala architektura. Vystudoval na barcelonské Escola Técnica Superior d'Arquitectura a následně i na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Architektura se promítla skutečně do všech aspektů jeho života - kupříkladu, jeho první manželkou byla katalánská architektka Carme Pinós, se kterou společně navrhli hřbitov Cementiri Nou v Igualadě. Tento projekt dodal Mirallesovi skutečně světové renomé. 

Mercat de Santa Caterina, Barcelona
(Foto: www.barcelona.com)

Architektuře se věnuje i Mirallesová druhá žena, Italka Benedetta Tagliabue. Od první poloviny 90. let tedy katalánský architekt sdílí se svou druhou ženou nejen ložnici ale i kancelář. Vzniká EMBT - Estudi Miralles Tagliabue, ateliér se sídlem v Barceloně. V něm následně vznikají nejslavnější projekty dvojice Miralles - Tagliabue: Parc Diagonal Mar v Barceloně, radnice v Utrechtu, Mercat de Santa Caterina, budova Skotského parlamentu v Edinburghu či budova společnosti Gas Natural v Barceloně.

Miralles sám se bohužel slavnostní inaugurace řady z těchto projektů nedožil. Zemřel na rakovinu v červenci 2000. Zanechal však po sobě řadu krásných a vysoce oceňovaných budov. Jeho stopa bude ještě dlouhá léta patrná i v Barceloně, Mirallesově rodném městě. Kromě efektní přestavby tržiště Mercat de Santa Caterina se podílel na návrhu Parc Diagonal Mar, na přestavbě továrny Vapor Vell a svůj podíl měl i na olympijské tváří Barcelony (byl autorem pergol na ulici Passeig de la Nova Icària či střelnice v olympijském areálu Vall d'Hebron). Posledním z projektů Enrica Mirallese v Barceloně je pak budova společnosti Gas Natural, jež byla dokončena roku 2006.

Budova Skotského parlamentu, Edinburgh
(Foto: www.darrow.org.uk)

Budova Gas Natural, Barcelona
(Foto: www.spainhouses.net)

Více informací:

• El País: El arquitecto Enric Miralles muere a los 45 años (španělsky).
• Wiki en homenaje a Enric Miralles (španělsky).