Ovidi Montllor i Mengual (1942-1995) byl katalánský herec a písničkář patřící k vlně katalánských protestsongů známé jako Nova Cançó. Významem pro současné Katalánsko ho můžeme trochu připodobnit k českému písničkáři Karlu Krylovi (1944-1994) a jeho vlivu na český protestsong, ačkoliv jejich životní osudy a především jejich politické smýšlení toho až tolik společného neměly.
Montllor se narodil ve valencijském městě Alcoi jen pár let po skončení španělské občanské války do dělnické rodiny. Tehdejší nepříznivá ekonomická situace ho již ve 12 letech donutila, aby přestal chodit do školy a rodinnému rozpočtu pomohl nějakým stálým zaměstnáním. Již od útlého mládí tak dokonale poznával hodnotu peněz a během pár let vyzkoušel více než třicítku různých povolání (dělník, prodavač, mechanik, podomní obchodník, číšník, reportér, novinář, kadeřník, rozhlasový moderátor či pastýř ovcí). Za prací se roku 1959 přestěhoval do Barcelony. Dlouhá léta prožil v barcelonské čtvrti Gràcia. V katalánské metropoli se postupně víc a víc začal věnovat politice, byl aktivním členem několika španělských i katalánských komunistických stran (PSUC, PCC).
Od poloviny 60. let se dal na divadelní kariéru, sám se naučil hrát na kytaru a od roku 1968 se již naplno začal věnovat zpěvu; ve stejném roce nahrál i svou první desku. Záhy začal být počítán do tehdejší nové vlny katalánských písničkářů (Nova Cançó), kteří již během frankismu zpívali protestsongy v katalánštině. Možná více než svými vlastními písněmi se ale Ovidi Montllor v Katalánsku proslavil především zhudebněním mnoha básní od velikánů katalánské poezie (Vicent Andrés Estellés, Salvador Espriu, Joan Salvat Papasseït, Josep Maria de Segarra). Velký přelom v Montllorově životě nastal roku 1975, kdy se díky premiéře na filmovém plátně mohl konečně věnovat jen své umělecké dráze. Jeho zájem se od té doby vlastně přesunul hlavně k filmu, protože od roku 1980 až do své smrti již nevydal takřka žádné album. Naproti tomu si stihl zahrát ve více než 40 snímcích (např. La ciutat cremada, La oscura historia de la prima Montse, La fuga de Segovia, Amanece que no es poco). Jeho život ale dosti předčasně ukončila rakovina jícnu, které podlehl ve věku 53 let v březnu 1995. Dodnes je však, podobně jako v Česku Karel Kryl, inspirací pro nastupující generace písničkářů a jeho hudební odkaz žije dál.
 |
| Ovidi Montllor (1942-1995) |
Od poloviny 60. let se dal na divadelní kariéru, sám se naučil hrát na kytaru a od roku 1968 se již naplno začal věnovat zpěvu; ve stejném roce nahrál i svou první desku. Záhy začal být počítán do tehdejší nové vlny katalánských písničkářů (Nova Cançó), kteří již během frankismu zpívali protestsongy v katalánštině. Možná více než svými vlastními písněmi se ale Ovidi Montllor v Katalánsku proslavil především zhudebněním mnoha básní od velikánů katalánské poezie (Vicent Andrés Estellés, Salvador Espriu, Joan Salvat Papasseït, Josep Maria de Segarra). Velký přelom v Montllorově životě nastal roku 1975, kdy se díky premiéře na filmovém plátně mohl konečně věnovat jen své umělecké dráze. Jeho zájem se od té doby vlastně přesunul hlavně k filmu, protože od roku 1980 až do své smrti již nevydal takřka žádné album. Naproti tomu si stihl zahrát ve více než 40 snímcích (např. La ciutat cremada, La oscura historia de la prima Montse, La fuga de Segovia, Amanece que no es poco). Jeho život ale dosti předčasně ukončila rakovina jícnu, které podlehl ve věku 53 let v březnu 1995. Dodnes je však, podobně jako v Česku Karel Kryl, inspirací pro nastupující generace písničkářů a jeho hudební odkaz žije dál.
Na závěr odkazy na některé ze zpěvákových největších hitů:
- Ovidi Montllor - Els amants.
- Ovidi Montllor - Perque vull.
- Ovidi Montllor - Salvat Papasseït per Ovidi Montllor (1975).
Žádné komentáře:
Okomentovat