6. 6. 2015

Peseta

Slovo peseta je jistě dodnes známé komukoliv, kdo před rokem 2002 cestoval do Španělska. Peseta byla španělskou národní měnou od 19. října 1868 do 28. února 2002, kdy ji už definitivně nahradilo euro*. Jak už to ale tak s řadou bytostně španělských věcí bývá, jejich původ musíme často hledat v Katalánsku. Tam se také odehrála veškerá historie spojená právě se vznikem slavné španělské měny.

Již samotné slovo peseta pochází z katalánštiny, konkrétně z výrazu peceta, což je zdrobnělina slova peça (česky: kus, část, součástka, díl,...). V Katalánsku peceta označovala pravděpodobně již od 16. století stříbrnou minci určité hodnoty. Slovo později přešlo do španělštiny, jeho přesná definice je zmíněná ve španělských slovnících ze století osmnáctého. Na počátku 19. století byla peceta v Katalánsku oficiálním platidlem, později se používala i v celém Španělsku. Zde ale katalánská stopa nekončí.

Jak jsme již zmínili, peseta se stala oficiálním španělským platidlem v říjnu 1868. Stalo se tak po revolučních událostech ze září téhož roku. Jedním z revolucionářů, jehož změna režimu vynesla až do ministerských výšin, byl katalánský politik a ekonom Laureà Figuerola i Ballester (1816 - 1903). Figuerola se narodil ve vesničce Calaf, hluboko v katalánském vnitrozemí a již od malička prokazoval vlohy ke studiu a tendence vyznávat liberální styl života. Z mladého revolucionáře se roku 1840 stal čerstvě vystudovaný právník a jen o pár let později už byl ctihodným učitelem na Universitat de Barcelona. Po několika dalších letech se přesunul do Madridu, kde postupně pronikl do nejvyšších intelektuálních kruhů. 

Události revoluce z roku 1868 známé jako La Gloriosa vynesly Figuerolu až na post ministra financí. Jedním z jeho prvních rozhodnutí v této funkci bylo vytvoření oficiální španělské měny, standardizované dle měřítek Latinské měnové unie - tak vznikla legendární peseta. Ačkoliv byl Figuerola španělským ministrem financí jen 9 měsíců, jím zavedená peseta fungovala jako oficiální španělská měna dlouhých 133 let! Po ministerské zkušenosti rodák z Calafu ve vysoké politice zůstal - byl senátorem a později i madridským zastupitelem. Zemřel v Madridu roku 1903, pohřben však je dle svého vlastního přání na hřbitově v Gironě. Tolik tedy výrazná katalánská stopa v historii legendární španělské měny. 


*Peseta se Španělům za více než 130 let pořádně vryla pod kůži a přechod na euro byl poměrně dlouhý a nebylo nikterak snadné si na nové ceny v eurech zvyknout. I když dnes už se na pesetu postupně zapomíná, stále ještě existují lidé (i po více jak 10 letech), kteří si vše stále přepočítávají z eur na pesety. Nyní již dlouho neplatnou měnu lze ale ve španělské státní bance vyměnit až do konce roku 2020, směna se řídí kurzem přibližně 1 € = 166,386 pts.

27. 5. 2015

Vicente Aranda

26. května 2015 přišla katalánská kultura o velice zajímavou a do jisté míry kontroverzní osobnost. V Madridu zemřel ve věku 88 let barcelonský rodák, režisér a scénárista, Vicente Aranda.

O Arandově životě se toho všeobecně na veřejnosti moc neví, možná nám k lepšímu poznání v budoucnu pomohou paměti, které před svou smrtí režisér sepisoval. Víme, že se narodil v roce 1926 v Barceloně, v mládí prošel hned několik zaměstnání a v roce 1949 emigroval za prací do Venezuely. Roku 1956 se vrátil do Španělska - již s touhou stát se režisérem - nicméně akademická cesta k režírování pro něj byla uzavřená. Tak se vrátil do rodné Barcelony, kde se přidal k proudu tzv. Escola de Barcelona, což bylo hnutí katalánských umělců, kteří se rozhodli točit osobité filmy, jež se příliš nepodobaly tehdejší španělské filmové módě a hledaly inspiraci především ve francouzské Nouvelle Vague

V roce 1964 vznikl pod vlivem Escola de Barcelona Arandův první film, Brillante porvenir, a o rok později natočil kritikou velice dobře přijatý Fata Morgana. V dalších letech se věnoval především erotické tematice, která ho ostatně proslavila a zcela jasně charakterizovala. Podle kritiků i dle počtu získaných ocenění byl Arandovým nejdůležitějším snímkem film Amantes (1991), za který obdržel španělskou filmovou cenu Goya pro nejlepšího režiséra.

Kromě filmů nabitých žhavými sexuálními scénami a časté spolupráce s herečkami jako Victoria Abril, Paz Vega nebo Pilar López de Ayala, proslul Aranda především svými filmovými adaptacemi literárních děl. I když ne vždy šlo o adaptace povedené. Aranda filmově zpracoval například díla Manuela Vázqueze Montalbána (Asesinato en el Comité Central, 1982) Luise Martína Santose (Tiempo de silencio, 1986) či Antonia Rabinada (Libertarias, 1996). Nejčastěji ale točil podle knih barcelonského spisovatele Juana Marsého (La muchacha de las bragas de oro, 1980; Si te dicen que caí, 1989; El amante bilingüe, 1993 a Canciones de amor en Lolita's Club, 2007). Ačkoliv podle některých právě Marsé patřil mezi jeho největší přátele, barcelonský autor byl vždy poměrně silně kritický k Arandovým adaptacím svých děl.



Všeobecná kritika je ostatně tím, co režiséra provázelo takřka po celý život. Jeho filmografie má sice svou osobitost, avšak ke katalánským a španělským divákům si ne vždy dokázal najít cestu. Některé z jeho filmů byly komerčním propadákem (Libertarias), některé zase představovaly příliš velké sousto v porovnání s geniální literární předlohou (Tirante el Blanco, 2006). I tak ale po Arandovi a jeho 45 letech ve filmové branži zůstává okolo 30 filmových titulů, které již neodmyslitelně patří k historii španělské a částečně i katalánské kinematografie. Řada jeho filmů možná bude doceněna až s přibývajícím časem, jak ostatně sám Aranda rád říkal: "Mé filmy jsou jako víno, s přibývajícími léty jsou lepší a lepší".

1. 5. 2015

Pals & Peratallada

PALS
S necelými 3 000 obyvateli je městečko Pals jen další nenápadnou tečkou na mapě Katalánska. Během letní sezony se ale stejně jako okolní obce zaplní turisty ze všech koutů Evropy, kteří do Katalánska vyrazili strávit prázdniny. A místní jsou na ně již dobře připraveni - snad každý ze staletých domů v historickém centru má v přízemí obchůdek s pohledy, suvenýry, kabelkami nebo čímkoliv, za co jsou návštěvníci z celé Evropy ochotni utrácet své prázdninové rozpočty.

Pals může návštěvníkům nabídnout především docela velké historické centrum se spoustu kamenných domů, hradem a zbytky opevnění z 12. - 14. století, z něhož se do dnešní doby dochovaly čtyři obranné věže (Torre de l'Hospitalet, Torre d'en Ramonet, Torre d'en Rom, Torre d'en Xinel·lo). Součástí gotické čtvrti města je i pozůstatek starého hradu (Castell de Pals), o němž jsou první písemné zmínky již z 9. století. Dnes z něj ale zůstala pouze dobře zachovaná věž Torre de les Hores a pár obvodových zdí - na konci 15. století byl totiž dobyt, a tak bylo později rozhodnuto, že kamení z rozvalin bude raději využito na stavbu domů.

Pals se může chlubit ještě jednou zajímavostí. Podle tzv. katalánské teorie o původu Kryštofa Kolumba totiž někteří historici zastávají názor, že Kolumbus na svou objevnou cestu nevyrazil z andaluského přístavu Palos, nýbrž že oním místem mělo být právě katalánské městečko. Koneckonců, přístav tu kdysi byl, i když samotné historické centrum je od vody vzdálené nějakých 5-6 km. Podle většiny historiků jde však spíš o zbožné přání a podle všeho Kolumbus skutečně vyplul na svou cestu do Ameriky z některého z andaluských přístavů.

Pals (Autor: Lluís Bruguera, 2014)

PERATALLADA
Vesnička Peratallada se nachází asi 6 km západně od Pals. Má pouhých 400 obyvatel, avšak za sebou velice dlouhou historii. Samotný název Peratallada dokonale prozrazuje té, čím vesnička každodenně láká spousty turistů. Je totiž takřka jako vytesaná z kamene. Historické centrum plné stovky let starých kamenných domů a úzkých uliček je obklopeno opevněním z 12. století.

  
Peratallada, 2014
Trošku vzdáleně tak může připomínat podobná místa (i když hezčí a turističtější) jako Monteriggioni v Toskánsku nebo Vilafranca de Conflent v Severním Katalánsku. Nádherná přehlídka románských a gotických staveb láká do Peratallady mnoho turistů z Katalánska, v sezoně tu ale natrefíte i na řadu dovolenkářů z nedalekých turistických letovisek na Costa Brava. Zvláštní pozornost si zaslouží především dvě památky - místní hrad (Castell de Peratallada) a románský kostel Sant Esteve de Peratallada.

Castell de Peratallada byl postaven pravděpodobně na počátku 11. století, první písemná zmínka o něm pochází z roku 1065. Až do 15. století šlo o jeden z nejdůležitějších hradů v Katalánsku, často v něm nocovali dokonce i aragonští králové. Do dnešních dní se z něj dochovala jen část. Kostel Sant Esteve z 12. století se nachází mimo opevněné centrum, byl však společně s hradem důležitou součástí lokální historie. Významnou historickou osobností spjatou s Peratalladou byl vůbec první President de la Generalitat de Catalunya, Berenguer de Cruïlles (1310 - 1362), jenž se zde narodil.


29. 4. 2015

Begur

Begur je malé městečko v katalánské provincii Girona. Podobně jako i ostatní okolní obce (Palafrugell, Palamós či Estartit) je jedním z mnoha turismem žijících míst na pobřeží Costa Brava. Stejně jako nedaleký Palafrugell i Begur má své historické centrum několik kilometrů od samotného pobřeží, nicméně některé z jeho "čtvrtí" jsou typicky přímořskými lokalitami (Aiguablava, Aiguafreda, Fornells, Sa Riera, Sa Tuna), kde se nacházejí jedny z nejkrásnějších a nejvychvalovanějších katalánských pláží.

Begur (Foto: Turisme Begur)
Begur je oblíbeným turistickým centrem. Město se 4 000 obyvatel se vždy během letní sezony rozroste skoro na desetinásobek, za což vděčí především již zmiňovaným plážovým resortům. V samotném centru Beguru jsou k vidění hlavně památky románské, středověké i barokní. Jednoznačně největším lákadlem jsou ruiny hradu (Castell de Begur), jenž se nad městem tyčí již od 10. století a o němž máme první písemné zmínky z roku 1019. Byl značně poničen na konci 18. století. Dnes tato zřícenina slouží jako rozhledna do širého kraje, někdy se kopci přezdívá "balkon Empordà".

Více informací:

26. 4. 2015

Palafrugell

Palafrugell je katalánské město, které nalezneme jen kousek od pobřeží Středozemního moře v provincii Girona. Žije tu okolo 23 000 obyvatel a samotná obec se skládá z několika částí - o dvou přímořských - Llafranc a Calella de Palafrugell - bude řeč později. Palafrugell rozhodně nepatří mezi nejznámější katalánská letoviska, ale i tak tu má řada lidí svou druhou rezidenci, jakýsi letní byt, takže v průběhu letních měsíců se počet zdejších "obyvatel" běžně ztrojnásobí. Město samotné se nachází asi 4 km od moře, po celém Katalánsku se tak neproslavilo svými nádhernými plážemi, nýbrž docela jinými skutečnostmi.

Nejstarší písemná zmínka o městě pochází z roku 988, nicméně z archeologických pozůstatků je jasné, že palafrugellská oblast byla obývána již dávno před začátkem našeho letopočtu. Město provázejí ještě dvě důležitá historická data: rok 1251, kdy Palafrugell obdržel městská práva, a rok 1638, kdy se místní vzbouřili proti španělským vojákům, kteří se ve městě protiprávně usadili. Pravá historie tu ale začíná až v polovině 18. století, kdy Palafrugell udělal velký demografický skok, jenž byl zapříčiněn především přechodem od tradičního zemědělství a pastevectví k průmyslu.

A ne tak ledajakému. Palafrugell se totiž stal velmocí ve výrobě a exportu korku. Korkový průmysl byl v průběhu století devatenáctého a na počátku dvacátého skutečným hnacím motorem celé místní ekonomiky. Pracovní příležitosti neustále zvyšovaly počet obyvatel. Zatímco okolo roku 1700 v Palafrugellu nežila ani tisícovka obyvatel, v roce 1787 už to bylo přes 2 500 a roku 1910 dokonce 9 000 obyvatel. Za vším stálo několik desítek místních fabrik na výrobu korků. Ekonomický rozkvět se podepsal i na podobě města - hlavně na přelomu 19. a 20. století vznikla řada krásných budov a důležitých společenských institucí (kasino, bary, knihovny). Druhá polovina dvacátého století přinesla značný útlum korkařské produkce, na druhou stranu se ale zvýšil turistický potenciál města a Palafrugell opět zaznamenal obrovský demografický růst. Od roku 1972 ve městě existuje Museu del Suro de Palafrugell, tedy muzeum korku, které sídlí v památné budově Can Mario a připomíná slavné časy místního vývozního artiklu číslo jedna. Zajímavostí je i určitá literární důležitost města, protože nejslavnějším místním rodákem byl slavný katalánský spisovatel Josep Pla (1897 - 1981). Ve městě se nachází například Fundació Josep Pla, tedy kulturní centrum, které mimo jiné spravuje literární odkaz velkého spisovatele.

Plaça Nova, palafrugellské hlavní náměstí již od druhé poloviny 18. stol.
 (Autor: Lluís Bruguera, 2014)

CALELLA DE PALAFRUGELL
Říká se, že pláže v okolí města Palafrugell jsou těmi jedinými, které dnes ještě dokážou dostát oné divokosti, kterou slibuje název celého pobřeží (Costa Brava). Calella de Palafrugell je vesnička s necelou tisícovkou obyvatel a odjakživa funguje jako palafrugellský přístav. Díky již zmiňovanému exportu korku zažil přístav své nejslavnější a možná i nejbláznivější časy v průběhu 19. století - pak jeho úlohu převzal z větší části nedaleký Palamós. Městečko si každopádně z těch časů dokázalo zachovat zvláštní a dávnou přístavní atmosféru, které se vyhnulo budování turistických komplexů. Turisty samozřejmě najdete i tady, ne ale v takové míře jako jinde na pobřeží Costa Brava.

Zajímavým tipem na výlet může být i nedaleká Botanická zahrada Cap Roig. Jde o romanticky laděný komplex botanické zahrady a přilehlého hradu, který si tu v roce 1927 postavili manželé Nikolaj Woevodski a Dorothy Webster, aby si tak splnili svůj velký sen o krásném panství uprostřed rozsáhlé květinové zahrady a s výhledem na moře. V současnosti komplex provozuje katalánská banka La Caixa. Od léta 2001 se tu každoročně v období letních prázdnin pořádá i známý Festival Jardins de Cap Roig, na němž už vystoupila řada světově proslulých umělců (Diana Ross, Bob Dylan, Paul Anka, Elton John, Bryan Adams či Enrique Iglesias).

Calella de Palafrugell, 2013 (Foto: Google Maps)

LLAFRANC
Podobně jako Calella de Palafrugell i vedlejší Llafranc je především místem, kde má řada bohatších Španělů a Katalánců svou druhou rezidenci. K trvalému pobytu je tu přihlášeno necelých 400 lidí, nicméně během léta se jich ve zdejších ulicích pohybuje několik tisíc. Oblíbeným letním sídlem bylo Llafranc již na počátku 20. století, osídlená však tato oblast byla už odpradávna. Největším lákadlem pro turisty je místní pláž, která se na ploše 400 x 40 metrů pyšní jemným zlatavým pískem.

Llafranc má i pár drobných památek na řadu civilizací, které se v této pěkné zátoce na pobřeží Středozemního moře usadily, nicméně tou nejdůležitější z nich je Památková zóna Sant Sebastià de la Guarda, v níž se nachází například pozůstatky iberské vesnice z 5. století př. n. l., strážní věž z 15. století nebo barokní kaple. Součástí komplexu je i maják z roku 1857 (Far de Sant Sebastià), který se tyčí ve výšce 170 metrů nad mořskou hladinou a jeho světlo je viditelné až do vzdálenosti 60 km, což z něj údajně dělá nejsilnější maják na katalánském pobřeží. Strávit zde dovolenou s romantickými výhledy na maják i na moře je též možné - Hotel El Far se nachází prakticky uprostřed památkové zóny, což je ale patrné na cenách. Každopádně ze všeho výše uvedeného je jasné, že Llafranc, Calella de Palafrugell i Palafrugell samotný jsou skvělými místy pro inspirativní i odpočinkovou letní dovolenou.

Llafranc (Autor: Lluís Bruguera, 2013)

14. 4. 2015

Badia del Vallès

  
Vlajka města Badia del Vallès
(Foto: wikipedia.org)
Na první, druhý i pětatřicátý pohled je Badia del Vallès velice obyčejným a skoro až nezajímavým městem, na jaké natrefíte kdekoliv v Katalánsku i jinde na každém kroku. Jak už to ale tak bývá, občas jen stačí změnit úhel pohledu, abychom natrefili na něco zajímavého. A v případě tohoto malého katalánského města je třeba se dívat hezky seshora.

Badia del Vallès je malé město, jež se nachází přibližně 15 km severně od Barcelony, patří tak do barcelonské metropolitní oblasti. Jeho nejbližšími sousedy jsou Barberà del Vallès, Cerdanyola del Vallès a kampus Universitat Autònoma de Barcelona (UAB). Badia del Vallès nemá žádnou slavnou ani dávnou minulost. Město původně vzniklo v 70. letech 20. století jako okrajové sídliště (nazývané Ciudad Badia) patřící ke zmiňovanému sousednímu městu Barberà del Vallès. Kolaudační párty nového sídliště se v červenci 1975 zúčastnil dokonce i (tehdy ještě princ) Juan Carlos. O 19 let později se pak Badia stala samostatným městem. Jelikož většinu obyvatel vždy tvořili především přistěhovalci z jihu Španělska, symbolem města se stal jeden z nejznámějších stěhovavých ptáků - vlaštovka.

Podíváme-li se do současnosti, Badia del Vallès se může pyšnit hned několika zajímavostmi. Kupříkladu svou hustotou zalidnění se směle rovná Barceloně a jen trochu zaostává třeba za Monakem. Badia totiž patří, co se rozlohy týče, mezi ta nejmenší katalánská města. Na ploše necelého jednoho kilometru čtverečního se tu tísní zhruba 14 000 obyvatel. Takřka všechny zdejší byty jsou "de protecció oficial", tedy jde o tzv. sociální byty. I tato skutečnost městu napomáhá k častému umístění na špici žebříčků nejchudších katalánských měst či těch s největší nezaměstnaností. Abychom se ale zmínili o něčem pozitivnějším, vězte, že Badia je vesměs klidné město, do něhož lze z kampusu UAB podniknout dobrodružný výlet skrz zahrádkářskou kolonii, která město (společně s vyschlou řekou s příznačným názvem Riu Sec a šestiproudovou dálnicí) od zmiňovaného kampusu dělí. Asi nejznámějším badijským občanem je fotbalista FC Barcelona, Sergio Busquets.
Badia del Vallès ve formě Pyrenejského poloostrova
(Foto: Google Maps)
Ještě jedna zajímavost by vám však neměla ujít. Při běžné procházce městem si ji ale jen těžko uvědomíte. Sídliště, jež bylo vybudováno ještě za časů doznívajícího frankismu, se totiž při pohledu z výšky může pyšnit velice originálním tvarem připomínajícím Pyrenejský poloostrov. Že nejde jen o náhodu, dosvědčují i vhodně zvolené názvy ulic, které svým umístěním přesně reflektují skutečnou geografickou situaci. Z východu tak sídliště lemují Avinguda de Costa Brava a Avinguda de la Mediterrània, severní bulvár nese název Avinguda del Cantàbric. Uprostřed pak nalezneme patřičně rozložené ulice jako Zaragoza, Burgos či La Mancha, zatímco západ Badie patří portugalskému místopisu - carrer d'Oporto, carrer d'Algarve... Jak si lze všimnout na fotografii z Google Maps, nechybí ani tři ulice zasvěcené Baleárským ostrovům. Pro zajímavost dodejme, že původní součástí sídliště jsou i čtyři veřejné základní školy, které jsou pro změnu pojmenovány po typických regionálních tancích: La Sardana (Katalánsko), La Muñeira (Galicie), Las Seguidillas (Kastilie) a La Jota (Aragonie a další regiony).


Více informací:

3. 4. 2015

Barcelonská olympiáda 1936

To, že Barcelona byla dějištěm Letních olympijských her v roce 1992, ví asi každý. Jen málo se však mluví o předchozí olympijské zkušenosti katalánské metropole. Ono totiž ani není pořádně o čem... Barcelonská olympiáda 1936 - olympiáda, která nebyla.

  
Plakát Lidové olympiády 1936 (Foto: www.nodo50.org)
Po úspěchu Světové výstavy v roce 1929 (Exposició Internacional de Barcelona) se zástupci katalánské metropole rozhodli přivést do města další akci světových rozměrů - olympijské hry. Cílem kandidatury byly XI. letní olympijské hry, které se měly konat roku 1936. O hry se tehdy ucházela celá řada dalších světových metropolí (Alexandrie, Budapešť, Buenos Aires, Dublin, Frankfurt, Helsinky, Kolín, Lausanne, Norimberk, Rio de Janeiro, Řím), nicméně do užšího výběru nakonec pronikla pouze dvojice měst - Barcelona a Berlín. 

Nutno dodat, že k onomu rozhodování došlo v roce 1931. Španělská politická situace v té době byla poněkud nestabilní, což nakonec pravděpodobně bylo hlavním důvodem, proč Berlín katalánskou metropoli v hlasování jasně předčil. V roce 1933 se ale v Německu dostal k moci Adolf Hitler. V tu chvíli začalo být pomalu jasné, že berlínská olympiáda se stane spíše nechutnou nacistickou propagandou, a tak se začaly rodit první bojkoty. Jedním z nich bylo i rozhodnutí konat jakési alternativní hry. Toto rozhodnutí přišlo přímo z Barcelony, která se měla stát dějištěm oné alternativní olympiády, nicméně na celkové organizaci a nákladech celé akce se kromě katalánské vlády podílely též vlády Španělska a Francie a také řada levicových organizací po celém světě.

Tak tedy vznikla konkurenční Lidová olympiáda 1936 (Olimpiada Popular), která se měla odehrát ve dnech 19. až 26. července 1936, tedy o něco dřív než oficiální hry pořádané Berlínem a podpořené Mezinárodním olympijským výborem. Lidová olympiáda trochu měnila běžná pravidla, a to především v tom ohledu, že ustanovila více soutěžních kategorií, což v praxi znamenalo, že účastnit olympiády se mohli i regionální reprezentanti. Přihlášku podalo celkem 23 reprezentací, které představovaly nejen klasické státy (USA, Francie, Československo, Belgie, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Švédsko, Kanada, Řecko, Maroko), ale i další nestátní teritoria jako Katalánsko, Baskicko, Galicie, Alsasko či různé skupiny židovských exulantů převážně z Německa. Celkem se přihlásilo takřka 6 000* sportovců, kteří se měli utkat o medaile v 16 různých disciplínách (fotbal, tenis, atletika, box, zápas, basketbal,...ale také například baskická pelota či šachy). Levicová orientace olympiády byla zřejmá kupříkladu i z toho, že mnozí účastníci pocházeli z různých dělnických či odborových organizací. Často se tak nejednalo o zrovna "profesionální" sportovce, i když i ti byli mezi startujícími - nedá se tedy říct, že by disciplínám zásadně chyběla úroveň. 

Vše bylo tedy připraveno. Již od Světové výstavy 1929 stál na kopci Montjuïc stadion perfektně splňující olympijské parametry, ubytování sportovců měly zajistit hotely postavené též ku příležitosti akce z roku 1929. Znalci historie však již tuší... 18. července 1936 odpoledne se ještě stihla generálka úvodního ceremoniálu, avšak celý den městem šly zprávy o vojenském povstání, k němuž v noci došlo v Maroku a které se v následujících hodinách mělo rozšířit po celém Španělsku. 18. července 1936 večer ještě Pau Casals s orchestrem nacvičovali skladby, které měly při ceremoniálu zaznít. Zkoušku přerušila zpráva o puči a náhlém zrušení olympiády. Zatímco v barcelonských ulicích už se stavěly barikády, Casals hudebníkům navrhl, aby si ještě naposled zahráli Beethovenovu devátou...

A pak začala krvavá občanská válka. Mnozí sportovci se tak na barcelonskou olympiádu nedostali, protože hranice s Francií se uzavřela. Ti, co již byli na místě, naopak z rozbouřeného Španělska prchali. A několik set jich zůstalo, aby bojovali na straně republikánské vlády proti frankistickým povstalcům. Na olympiádu, která nebyla, se pak rychle zapomnělo.



*To bylo mnohem víc, než jich nakonec soutěžilo v Berlíně (3 963 sportovců). Na druhou stranu je fakt, že takřka 1 500 z oněch 6 000 sportovců tvořili členové francouzské reprezentace. Vzhledem k levicové orientaci celého podniku je třeba vyzdvihnout i mnohem větší počet přihlášených sportovkyň, než tomu bylo v případě olympiády berlínské.

Více olympijských průšvihů naleznete zde.

28. 3. 2015

Katalánské pivovary

Mezi zasloužilými pivaři ze středu Evropy nemá pivo odjinud příliš dobrou pověst. To platí i o těch z Pyrenejského poloostrova. Přitom po celém Španělsku je pivo docela populárním nápojem a na trhu existují desítky různých značek. My se dnes zaměříme na ty katalánské.

Nejprve stručný exkurz do historie. Pivo je totiž spojeno s Pyrenejským poloostrovem déle, než by člověk myslel. Už staří Iberové dávno před naším letopočtem holdovali nápoji, který byl velmi podobný tomu, čemu dnes říkáme pivo. Po příchodu Římanů popularita piva radikálně upadla ve prospěch vína, není ale bez zajímavosti, že právě období romanizace poloostrova vděčí pivo za svůj dnešní španělský/katalánský/portugalský název. Římané tehdy rozlišovali tři druhy: zythium, cerea a caelia. Název cerea je pak v jasném spojení s cereáliemi, tedy obilovinami, z nichž se pivo vyrábí. Jak známo, slovo cereálie je odvozeno od římské bohyně plodnosti a úrody - Ceres. Legenda vypráví, že dnešní označení cerveza (ESP), cervesa (CAT) či cerveja (POR) pochází od sousedních Galů, kteří pivo označovali jako "síla bohyně Ceres"*.

Tak či onak, Římané pivo na Pyrenejském poloostrově v podstatě pohřbili svou láskou k vínu. Až do 19. století pivo z poloostrova prakticky zmizelo. Počátkem 19. století přichází tzv. druhá pivní vlna. Je ale zajímavé, že zatímco ve střední Evropě v té době bylo pivo populárním nápojem především běžného dělného lidu, ve Španělsku se pro svou exotičnost stalo oblíbeným letním nápojem spíš jen těch nejbohatších. Opravdu ve velkém produkce piva ve Španělsku začala až v druhé polovině 19. století a s hrdostí můžeme říct, že díky českému vynálezu! V roce 1842 totiž v Plzni poprvé uvaří to, co záhy bude světu známé pod pojmem pivo plzeňského typu. Přesně tento typ tedy v druhé polovině 19. století přichází do Španělska. A jako v případě většiny věcí z Evropy je jeho první zastávkou Katalánsko...

  
Moritz (Foto: moritz.com)
Katalánská pivní historie naplno začíná s příchodem mladíka z alsaské vesničky Pfaffenhoffen, Louise Moritze. Ten se přistěhoval do Barcelony roku 1851. Protože Alsasko bylo v té době vyhlášeným pivařským krajem, Moritz se v Barceloně díky svým znalostem záhy stal vrchním sládkem v malém pivovaru Ernesta Ganiveta, dalšího Francouze, co hledal své štěstí v Katalánsku. 

V roce 1856 se Moritz osamostatnil, o tři roky později začal pivo vyrábět ve velkém a následná tříletá etapa vedla už na samotný vrchol - Moritz zakoupil pozemky na ulici Ronda de Sant Antoni a postavil na nich největší katalánský pivovar té doby. Popularita piva Moritz pak už jen a jen rostla, pivo bylo oceňováno v nejrůznějších soutěžích a roku 1897 se v Barceloně otevírá i legendární pivnice (Cerveseria Moritz). Po Moritzově smrti zůstává pivovar rodinnou záležitostí a až do občanské války produkuje stále víc a víc hektolitrů piva. Solidně se daří i v poválečném období, roku 1978 však na společnost dolehne krize a je částečně odprodána akcionářům. Velký návrat do Barcelony slaví Moritz roku 2004. V současnosti pivovar řídí již šestá generace rodiny Moritzů. Kromě výroby oblíbeného piva se společnost Moritz vždy poměrně dost angažovala v rodném městě. Sponzoruje celou řadu sportovních či kulturních akcí a je vyhlášená i svými projekty jako například Fàbrica Moritz, Bar Velòdromo nebo El 300 del Born**.

  
Estrella Damm
(Foto: estrelladamm.com)
I druhý slavný barcelonský pivovar má své kořeny v Alsasku. Po prusko-francouzské válce (1870 - 1871) se do katalánského exilu vydali August Kuentzmann Damm se svým bratrancem Josephem Dammem. Podobně jako Moritz i oni přišli v podstatě s prázdnýma rukama a znalostí piva. Roku 1876 si v Barceloně na ulici Viladomat, 27 otevřeli svůj vlastní pivovar. O pár let později založili také tehdy velice luxusní a proslavenou pivnici Gambrinus na Ramble (ale už dávno neexistuje). Protože poptávka po jejich produktech stále stoupala, roku 1905 otevřeli nový, větší pivovar na adrese Rosselló, 515, který zabírá celý jeden blok na pravé straně Eixamplu. Tento pivovar známý také jako Antiga Fàbrica Damm nebo La Bohèmia (coby pocta Čechám jako místu, kde vzniklo pivo plzeňského typu) dodnes funguje jako společensko-gastronomické centrum (podobně jako Fàbrica Moritz) a jako sídlo společnosti. V 90. letech se výroba piva přesunula do nového pivovaru ve městě El Prat de Llobregat.

Nejznámější značkou z dílny tohoto pivovaru je Estrella Damm. Patří mezi nejviditelnější katalánská piva, bývá častým sponzorem nejrůznějších akcí. Z těch nejdůležitějších zmiňme například Olympijské hry 1992 v Barceloně, festival Sónar nebo sponzorování fotbalového týmu FC Barcelona či setkání castellers. Ležák Estrella Damm je dnes v Katalánsku navíc s přehledem nejoblíbenějším pivem. Oblíbené je ale i v Austrálii či na celém americkém kontinentu. Mezi další známé značky koncernu Damm patří kupříkladu Xibeca (1 litr), Voll-Damm, Damm Limón a další regionální varianty Estrelly.


  
San Miguel
(Foto: sanmiguel.es)
Třetím velkým hráčem v Katalánsku je značka San Miguel, i když ta není tak úplně katalánská. Její původ sahá do roku 1890, kdy ji založil Enrique María Barretto de Ycaza v Manile (Filipíny). Připomeňme, že Filipíny v té době byly španělskou kolonií. Ze San Miguel se postupně stala jedna z nejdůležitějších filipínských značek a vybudovala si důležité postavení na asijském trhu. Následovala expanze, která vyústila ve vstup na španělský trh. 

Roku 1957 vznikla společnost San Miguel, Fábricas de Cerveza y Malta, S.A. se sídlem v katalánském městě Lleida. Tato společnost byla vytvořena jako nezávislá na oné filipínské, přičemž podle dohody sdílely pouze název a logo. Nějakou dobu San Miguel patřil společnosti Danone, od roku 2005 pak tvoří součást pivovarnickému koncernu Mahou-San Miguel, který je největším v celém Španělsku. San Miguel se vaří v pivovarech, které má společnost v Lleidě, Málaze a Burgos. Jedno ze sídel je v Barceloně, hlavní sídlo celého kocernu je však v Madridu. Mezi hlavní značky v současnosti patří Mahou, San Miguel a Alhambra.


MENŠÍ PIVOVARY
Během posledních desetiletí a především díky prudkému rozvoji turismu je pivo ve Španělsku/Katalánsku čím dál populárnější. Není proto divu, že vedle zavedených velkopivovarů vzniká neustále mnoho lokálních a mnohem drobnějších výrobců zlatavého moku.  Mezi ty nejznámější drobné pivovary v Katalánsku patří Cap d'Ona, Glops, Guineu, Moon, Montseny, Moska či Rosita. Po celém Katalánsku jich však najdeme mnohem víc. Více informací o menších katalánských pivovarech můžete nalézt na wikipedii nebo na specializovaných pivních webech jako Cervesacatalana.com nebo Cervesaseleccio.cat


*Z latinského Ceres (bohyně) a vis (síla). Nicméně mnozí považují tuto etymologii za poněkud vybájenou, byť spojitost s Galy má takřka jistě. Mnozí ale dnešní výrazy cerveza/cervesa/cerveja spojují spíše s keltskými jazyky.

**Ihned po svém návratu do Barcelony se firma rozhodla k rekonstrukci svého bývalého sídla na Ronda Sant Antoni, z něhož roku 2011 udělala velké pivně-gastronomicko-zábavní centrum. Podobně roku 2009 zachránili od zániku legendární bar El Velódromo na ulici Muntaner, 213. Nedávno nabídli další podobné centrum El 300 del Born. Vše pod gastronomickým dohledem známého šéfkuchaře Jordiho Vilà.

27. 3. 2015

Llívia

Jak už jsme si řekli v článku o Os de Civís, pyrenejská hranice mezi Španělskem/Katalánskem a Francií je plná zvláštností. Jednou z těch největších je vesnice Llívia, španělská exkláva ve Francii.

Přibližně 2 km francouzského území odděluje exklávu od zbytku Španělska,
vzdálenost z Llívie do Puigcerdà je asi 5,5 km. (Foto: Google Maps)
Dnešní Llívia se vlastně nijak zvlášť neliší od podobných katalánských vesnic podobné velikosti. Podle údajů z roku 2014 tu žilo zhruba 1 500 obyvatel, vesnice se rozkládá na ploše necelých 13 km2 a nachází se v jednom z Pyrenejských údolí ve výšce 1 224 m; nabízí tak krásné pohledy na okolní horské vrcholky. Tedy nic zvláštního.

Ne tak docela. Pokud si totiž Llívii najdete na mapě, nejspíš vás lehce zarazí, že tvoří jakýsi samostatný ostrůvek, který je kolem dokola obklopen Francií. A skutečně. Od zbytku Španělska/Katalánska dělí Llívii zhruba dvoukilometrový pás francouzského území. Chtě nechtě tedy musíte projít nebo projet územím jiného státu, abyste se sem dostali. Povídání o tom, proč tomu tak je, patří k tomu nejzajímavějšímu, co Llívia může nabídnout - svou historii.

Llívia za starých časů... (Foto: llivia.org)
Lidé v těchto končinách žijí nepřetržitě již 5 000 let. První velkou dějinnou epochou pro Llívii ale byl až příchod Římanů, kteří zde na pozůstatcích předchozího osídlení vybudovali opevněný tábor a osadu pojmenovali Iulia Lybica. Už podle názvu můžeme tušit (a historik Ptolemaios to ve svém díle potvrzuje), že ono jméno pocházelo přímo od Gaia Julia Caesara, což samo o sobě dokazuje jistou důležitost onoho místo v římské expanzi po Evropě. Llívia se stala centrem  této části Pyrenejí a směla se dokonce řídit římským právem, což byla v tehdejší době výsada pouze privilegovaných římských sídel. Právě římské osídlení bylo klíčové ve vývoji obce v následujících staletích. Z Llívie se totiž i díky hradu, jenž se později tyčil nad městem, stalo jedno z nejdůležitějších pyrenejských center, které soupeřilo o moc například s městy jako La Seu d'Urgell. 

Hrad nakonec zničili až Francouzí v roce 1478 po více než ročním obléhání. I když od té chvíle Llívia ztratila své výsadní postavení v oblasti ve prospěch nedalekého Puigcerdà, blížíme se i tak k dalšímu slavnému období, které je klíčové pro dnešní zvláštní pozici Llívie na mapě Evropy. Roku 1528 španělský král a římský císař Karel V. udělil Llívii městská práva a tato skutečnost se o 130 let později ukázala být rozhodující pro vznik dnešní exklávy.

Roku 1659 skončila válka mezi Španělskem a Francií (původně součást třicetileté války) podepsáním tzv. Pyrenejského míru. Celkově vzato byla tato válka pro Katalánsko velkou pohromou ve všech ohledech. I v tom územním. Pyrenejský mír totiž mimo jiné upravoval hranici mezi Španělskem a Francií. Právě tehdy přešla pod Francii oblast, kterou Katalánci nazývají Catalunya del Nord.  Smlouva stanovila, že všechny vesnice severně od Pyrenejí připadnou Francii. A právě tehdy vstoupila do hry ona městská práva Llívie z roku 1528. Zástupce Španělska, Miquel de Salbà i de Vallgornera (1610 - 1683), s francouzskými nároky souhlasil, nicméně využil onoho vágního vyjádření o vesnicích k logickému argumentu - Llívia je město, tudíž by měla i nadále patřit Španělsku. Francie nakonec tuto výjimku akceptovala s dodatkem, že Llívia již nikdy nesmí být opevněna. To vše nakonec posvětila dodatečná Smlouva o Llívii z listopadu 1660. Definitivně byly hranice mezi Španělskem a Francií potvrzeny až bayonnskými dohodami z roku 1866. Taková je tedy celá historie, jejímž pozůstatkem je dnes jedna katalánská vesnička obklopená kolem dokola Francií.

Panoramatický pohled na obec Llívia (Foto: llivia.org)
Vrátíme-li se do současnosti, Llívia dnes příliš nepůsobí jako město s tak slavnou a komplikovanou historií. Zkrátka se od jiných podobných míst v Pyrenejích nikterak neliší. Tedy až na onu zmiňovanou nutnost překročit kus Francie na cestě ze Španělska/Katalánska (ale i to už v době EU a Schengenského prostoru ztratilo své kouzlo). Připomeňme, že Llívia je se zbytkem země spojena silnicí N-154, která je ze španělské strany prakticky jedinou přímou přístupovou cestou do obce. Pokud nemáte vůz, bude to chtít cestu dobře plánovat, protože autobusů sem jezdí jen pár denně. Nebo můžete jít pěšky. Z Puigcerdà je to do Llívie zhruba 6 km, přičemž část cesty můžete absolvovat po polňačkách nebo přímo po cízích polích. Rychlejší a jednodušší je pak držet se krajnice N-154, avšak tady pozor, řidiči si s rychlostí příliš hlavu nelámou. Složitými místy na této cestě se při zvýšeném provozu mohou stát například přechod přes říčku El Raür a kruhový objezd v půli cesty...

I když památek v Llívii není mnoho, pár zajímavých se jich najde. Nad vesnicí se na vysokém kopci tyčí torzo zmiňovaného slavného hradu, jenž byl zničen francouzskými vojsky na konci 15. století. Za návštěvu stojí i historické centrum (v podstatě jedno náměstíčko) s gotickým kostelem Mare de Déu dels Àngels a obrannou věží Torre de Bernat de So hned vedle. Tím nejznámějším turistickým lákadlem je však Farmàcia Esteve, historická lékárna - dnes muzeum. Jedná se totiž o jednu z nejstarších lékáren v Evropě. Byla založena pravděpodobně na počátku 15. století a fungovala až do roku 1942, kdy se její majitel rozhodl přesunout své podnikání do nedalekého Puigcerdà. 


Více informací:

9. 3. 2015

Aigua de València

Aigua de València (česky: Valencijská voda) je jedním z nejoblíbenějších koktejlů v katalánsky mluvících zemích. Jak již sám název napovídá, koktejl se zrodil ve Valencii, avšak historie jeho vzniku je spojená i s řadou dalších částí Pyrenejského poloostrova.

Tvůrcem Aigua de València byl galicijský malíř Constante Gil (1926 - 2009). Ten se roku 1948 vydal hledat inspiraci právě na Pobřeží pomerančového květu (Costa del Azahar), kde se nachází i město València. V letech 1956 - 2000 tu Gilovi patřil bar s názvem Café Madrid. Kromě místních umělců a bohémů podnik hned v jeho začátcích navštěvovala i skupina Basků, kteří si často objednávali "Agua de Bilbao", čímž měli na mysli nejlepší sekt k dostání. Protože je to ale časem unavilo, požádali jednoho dne roku 1959 majitele, aby jim dal nějaký nový tip. Constante Gil přispěchal s vlastním nápadem - aigua de València. Hostům nápoj tak zachutnal, že už si ho pak nechali namíchat vždycky. I tak ale po celá šedesátá léta zůstával koktejl spíše dobrým tajemstvím úzkého okruhu klientů.

Věhlasu se aigua de València dočkal až v průběhu let sedmdesátých. Dnes ho již najdete prakticky v každém baru ve Valencii i blízkém okolí, i když zdaleka ne všechny se drží originální receptury. Z čeho je tedy namíchán? 


                        
Aigua de València (Foto: thermorecetas.com)

  • cava
  • vodka
  • gin
  • cukr
  • čerstvá šťáva z valencijských pomerančů





Pokud tedy připravujeme 1 litr aigua de València, základem by měla být láhev cavy (0,7 l), přibližně 0,2 l pomerančové šťávy, panák vodky, panák ginu a cukr dle chuti. A na závěr samozřejmě promíchat a pořádně vychladit! Ve své podstatě se dnes z aigua de València ale stalo něco jako sangría - každý si ji připraví a namíchá dle své libovůle. Každopádně výše zmíněné složky by koktejl měl obsahovat vždy, jejich poměr už je pak záležitost individuální...

28. 2. 2015

Uruguayský prezidentský klan

Uruguay je již od svého vzniku zemí imigrantů. Proporčně vzato má dnes z celého amerického kontinentu mezi svými obyvateli nejvíce těch, jejichž kořeny jsou v Evropě. Velká část z nich pochází ze Španělska, Itálie, Polska či Německa. V rámci španělských imigračních vln do Uruguaye připutovala také celá řada katalánských přistěhovalců, kteří za sebou často zanechali důležitý odkaz. Kupříkladu Enriqueta Compte Riqué (1866-1949) založila v roce 1892 vůbec první školku v celé Jižní Americe. Carlos Catalá Martínez (1824-1863), syn valencijského učitele, je zase považován za zakladatele uruguayského města Artigas. Katalánského původu byl známý spisovatel a politik José Enrique Rodó (1871-1917) a do uruguayského exilu se v roce 1936 uchýlila i slavná herečka Margarida Xirgu. Nejvýrazněji se však do historie malé latinskoamerické země zapsal prezidentský klan čítající hned čtyři generace výrazných státníků.

LORENZO BATLLE GRAU (1810-1887)

Historie "batllistického" prezidentského klanu sahá až do přesného počátku 19. století. U zrodu dynastie stál Josep Batlle i Carreó (1773-1854), obchodník ze Sitges, jenž se roku 1800 usadil v Montevideu. Jelikož mu patřila celá flotila obchodních lodí a také mlýn nedaleko Montevidea, vydělával především na obchodu s pšenicí a moukou. Roku 1820 musel i s rodinou odejít zpět do Katalánska, ale po více než desetiletém vyhnanství se do již suverénního státu Uruguay opět vrátil a napsal rozsáhlé paměti, které z něj učinily poměrně důležitého kronikáře Uruguaye konce koloniálního období.

Jeho syn Lorenzo tedy dětství strávil v Uruguayi, zatímco mládí prožil v Evropě. Do rodné země se vrátil roku 1831, aby se postaral o navrácený rodinný majetek, mimo jiné výše zmiňovaný mlýn. Dlouhá léta sloužil v armádě a nějaký čas zastával i pozici ministra války. Lorenzo Batlle byl uruguayským prezidentem v letech 1868-1872. Vládl v poměrně složitém a konfliktním období plném rozmíšek a válek mezi státy v regionu, příliš se nedařilo ani uruguayské ekonomice. Nicméně prezidentská dynastie byla založena.


JOSÉ BATLLE ORDÓÑEZ (1856-1929)

Lorenzův syn, José, naproti tomu byl jedním z nejvýraznějších prezidentů v historii Uruguaye. Úřad zastával celkem dvakrát (1903-1907 a 1911-1915) a byl jedním z hlavních strůjců skvělé dějinné epochy, během níž byla země známá jako "Americké Švýcarsko" a patřila k vůbec nejbohatším státům světa. José Batlle si během své vlády dokázal udržovat kvalitní vztahy s podnikateli stejně jako masivní podporu dělníků. To vše mu pomohlo prosadit mnoho klíčových reforem, které zemi přiblížily (a v některých případech je i dalece předčily) evropským standardům. K nejdůležitějším idejím/změnám, které charakterizují toto období (tzv. "batllismus"), patřilo kupříkladu ustanovení osmihodinové pracovní doby, povinně volné neděle, sekularizace společnosti, vzdělávací reforma, zestátnění strategicky klíčových odvětví (banky, energetika) apod. Batlle z Uruguaye vytvořil ekonomicky silný stát, který zároveň dbal na sociální politiku. Později díky I. světové válce navíc země mohutně vydělávala na exportu potravin do válkou zbídačené Evropy. I když v prezidentském křesle skončil roku 1915, důležitou postavou uruguayské politiky zůstal i nadále a jeho politické myšlenky přetrvaly v uruguayské politice ještě řadu dalších let.

LUIS BATLLE BERRES (1897-1964)

Luis Batlle narušil přímou linii naší prezidentské dynastie. Nebyl totiž synem José Batlleho, nýbrž jeho synovcem. V deseti letech se stal sirotkem, takže nakonec stejně vyrůstal u strýčka v prezidentské rodině. Dospělý život začal jako novinář, avšak rodinné dispozice se nezapřely, a tak nakonec i Luis našel své místo v politice. Prezidentem Uruguaye byl v letech 1947-1951 a snažil se o návrat k politické linii vytyčené jeho strýcem. V čele Uruguaye pak byl ještě v letech 1955-1956, kdy zemi řídila Národní vládni rada.

JORGE BATLLE IBÁÑEZ (1927-2016)

Prozatím posledním členem uruguayského prezidentského klanu byl Jorge Batlle, syn Luise Batlleho. Jorge Batlle byl, stejně jako byl celý rod, členem politické strany Partido Colorado. Dlouhá léta se věnoval advokacii a novinařině (například v deníku El Día, který založil José Batlle, a později v deníku Acción, který zase pro změnu založil jeho otec Luis). Paralelně se věnoval kariéře politické - poprvé kandidoval na prezidenta Uruguaye již v roce 1971. Vyšlo to ale až o mnoho let později, prezidentem Uruguaye byl Jorge Batlle v letech 2000-2005, tedy v době, kdy celý region čelil poměrně silné ekonomické krizi, jež vyvrcholila státním bankrotem Argentiny v roce 2002. Jorge Batlle zemřel 24. října 2016, den před svými 89. narozeninami. Zbývá už jen jediná otázka - objeví se jméno Batlle v uruguayském prezidentském úřadu ještě někdy v budoucnu?

Zleva: budoucí prezident Jorge Batlle v náručí budoucího prezidenta Luise Batlleho,
dohlíží exprezident José Batlle  (Foto: www.elpais.com.uy)
Kromě zmiňovaného rodinného klanu měl Uruguay ve své historii ještě minimálně další tři prezidenty s katalánským původem. Byli jimi: Juan Francisco Giró (prezident 1852-1853), Francisco Antonio Vidal (prezident 1880-1882, 1886) a Feliciano Alberto Viera Borges (prezident 1915-1919).

27. 2. 2015

Isla Cristina (Huelva)

Během posledních staletí docházelo na Pyrenejském poloostrově k poměrně časté migraci osob za živobytím z Andalusie do Katalánska. Stěhování opačným směrem bylo naproti tomu spíše výjimečné. Zatímco v každém větším katalánském městě tak existuje alespoň jedna "andaluská" čtvrť, na jihu Španělska podobně výrazné katalánské stopy prakticky nenalezneme. Jednou z výjimek je město Isla Cristina nedaleko hranic s Portugalskem.


Dnes dvacetitisícové město se nachází u ústí řeky Carreras, jen 7 km od hranice s Portugalskem. Jeho historie je spojena s aktivitou katalánských rybářů a obchodníků, kteří na počátku 18. století právě v této zóně našli ideální prostředí pro své sezonní aktivity. Tehdy zde ještě žádná vesnička neexistovala, jednalo se spíše o jakýsi improvizovaný tábor. Veliké lisabonské zemětřesení z roku 1755 dosti pozměnilo velký kus atlantického pobřeží na jihu poloostrova, mimo jiné zapříčinilo i vznik ostrůvku, na němž Isla Cristina leží.

O rok později ostrůvek "kolonizovali" právě katalánští obchodníci, kteří se rozhodli zde vystavět malou vesničku tak, aby bylo místo někým obydleno a stráženo po celý rok. Prvním strážcem a tím pádem i obyvatelem se stal Josep Faneca z Mataró. Ten brzy objevil studnu, odkud bral pitnou vodu. Studna se nacházela vedle fíkovníku, a tak nově vznikající osada dostala název La Figuereta. Studna i fíkovník jsou dodnes součástí městského znaku. Záhy se z osady stala vesnice a později dokonce malé městečko, a to především díky přílivu rybářů z Katalánska (hlavně z okolí měst Mataró a Sitges) a Valencie, které později následovali jejich kolegové z nedalekého Portugalska. Do 19. století (tedy po 44 letech existence) vstupovala La Higuereta s 1 000 obyvateli a od roku 1802 se díky královskému dekretu může chlubit administrativními pravomocemi. Roku 1833 má i svůj obecní úřad a o rok později je městečko přejmenováno na aktuální Isla Cristina. Stalo se tak na počest tehdejší španělské královny Marie Kristýny. Připomeňme, že za znalost velké části této historie vděčíme prvnímu místnímu knězi a kronikáři, jímž byl (jak jinak) potomek katalánských přistěhovalců, José Mirabent i SolerObec se v následujících letech neustále rozrůstala. Obyvatelům se vedlo dobře díky významnému přístavu a bohatství místních vod. 

Co se týká katalánského elementu v tomto dnes již typicky andaluském městě, ten je dnes zanedbatelný. Katalánsky se v Isla Cristina přestalo mluvit již po několika generacích, někdy na počátku 19. století, především kvůli vlně portugalských imigrantů. Katalánskou historii obce však připomínají například katalánská příjmení mnoha bývalých starostů i současných obyvatel. Místní také zkomoleně používají některé výrazy pocházející z katalánštiny. Například slova jako acheta  nebo botica*. Více toho ale po Kataláncích na jihu Španělska nezbylo.


Symbol města Isla Cristina (Foto: wikipedia.org)
*Acheta - česky: "kohoutek", katalánsky: aixeta, španělsky: grifo.
  Botica - česky: "obchod", katalánsky: botiga, španělsky: tienda.

20. 2. 2015

Pták tramvaják

Dům s číslem 91 na carrer del Taulat v barcelonské čtvrti Poblenou je již od roku 1932 místem, kam místní chodí hledat rozhřešení dávkovaná v láhvi. Obchůdek s alkoholem zvaný La Licorera je i dnes rodinným podnikem, který si místní oblíbili i z jiného důvodu - La Licorera je totiž domovem jedné z nejzvláštnějších postaviček Poblenou a místem, kde se před půlstoletím zrodila jedna podivná barcelonská historka.

Psal se rok 1957. A z Rovníkové Guiney (v té době ještě španělské kolonie) se vrátil jeden známý majitelů tehdy již zavedeného obchůdku. Z exotických krajů dovezl vpravdě exotický dárek - šedého papouška. Jak už tomu tak u těchto opeřenců bývá, nejsou jen na parádu, nýbrž mají úžasnou schopnost napodobovat vše, co slyší kolem sebe. A tak se i tento papoušek záhy naučil řadu různých slovíček a výrazů používaných notorickými... zákazníky. Nejeden návštěvník, který do Poblenou zavítal odjinud, byl tak překvapen, třímaje v ruce sklenku šampaňského, například náhlým výkřikem: "Vochlasto!"

Papoušek zkrátka (ne)měl ten správný cit pro vhodnou situaci, kdy se svým umem pochlubit. To ale nebyly jediné "potíže", které svým majitelům způsoboval. Za pěkných jarních a letních dní stavěli klec s papouškem ven na sluníčko. Tehdy však ještě před obchůdkem byla konečná tramvaje 36. Jakmile všichni cestující vystoupili, šestatřicítka ve stanici nějakou dobu stála, než se měla vydat na zpáteční cestu. Taková konečná tehdy měla svého výpravčího, který vždy píšťalkou ohlašoval odjezd tramvaje. Tento zvuk šikovného papouška zaujal natolik, že se ho naučil imitovat naprosto dokonale. Tak, že když si výpravčí odskočil do protějšího baru na kafíčko s rumem, milý papoušek neváhal a zapískal. Řidič tramvaje signál uposlechl, rozjel se, a lidé ani nestíhali nastupovat. Tyto incidenty se časem staly jakýmsi pravidlem, až se papouškovi začalo přezdívat El lloro del 36 ("Papoušek z šestatřicítky"). Klec i s jejím obyvatelem pak na nátlak dopravního podniku musela zůstávat jen uvnitř obchodu.

Během let se Lorito, jak mu též přezdívali, stal maskotem celé čtvrti. Jeho slovní přestřelky s klienty či famózní interpretace písničky Most přes řeku Kwai jen umocnily jeho legendu. Papoušek z šestatřicítky totiž žije i po své smrti. Když roku 1992 zemřel, majitelé se ho rozhodli dát vycpat, a tak, bohužel už jen jako neživá dekorace, ze své klece zdraví návštěvníky La Licorera dodnes. 



8. 2. 2015

Slavné barcelonské bordely (I): Madame Petit & La Criolla

Barcelonský Raval byl vždy rájem prostituce. Je tomu tak i nyní, i když dnes zde již chybí jakékoliv kultovní místo. Abychom se dozvěděli, jak to fungovalo v legendárních barcelonských bordelech, musíme se vrátit daleko do první poloviny 20. století...


MADAME PETIT
  
Zaměstnankyně podniku Madame Petit
(Foto: Arxiu Paco Villar)
Dům s číslem 6 na carrer de l'Arc de Teatre nebyl z dálky nikterak nápadný. Malý neonový nápis hlásal prosté "PETIT". Zasvěcení (a že jich bylo!) ale věděli, že průchod pod oním nápisem je zavede do pozemského ráje, kde jim budou splněny i ty nejtajnější a nejperverznější sexuální tužby. Podnik Madame Petit byl jednoznačně tím nejslavnějším bordelem v barcelonské Čínské čtvrti (dnešní Raval). Fungovat začal okolo roku 1888, kdy se v Barceloně konala velkolepá Světová výstava, jež do města přilákala návštěvníky z celého světa. Na své si u Madame Petit přišel každý - vše záleželo jen na penězích. Potkávali se tu dělníci ze Sants, bohémové z Paral·lel i boháči z Pedralbes. 

Obyčejní dělníci se však vzhledem ke svým finančním možnostem museli spokojit s méně půvabnými slečnami, případně měli k dispozici i pár homosexuálních prostitutů. Před bohatšími pány se naopak otevírala široká nabídka nejrůznějších sexuálních fantazií. Oblíbenou službou byla ménage à trois (klasická trojka se dvěma prostitutkami) nebo cama redonda (obří postel, ve které se malé orgie mohlo účastnit 6-8 lidí). Podnik měl také vlastní kinosál, v němž se promítaly pornografické filmy - opět dle libosti klientů - v některých hrály hlavní roli lesbičky, jinde zase zvířata... 
Vítáni u Madame Petit byli fetišisté, milovníci převleků i vyznavači sado-maso. Nekrofilům zase sloužila temná sklepní místnost, které vévodila rakev se čtyřmi dlouhými svícemi. 


Své nejlepší časy prožil podnik Madame Petit především v období 1915-1920 a později ještě ve třicátých letech, kdy se Madame Petit stal takřka obligátní návštěvou pro zahraniční návštěvníky města. Mohl se chlubit úchvatnou erotickou výzdobou hlavního sálu i pokojů a všemožným tehdy představitelným luxusem. Nevěstinec zabíral celou budovu - do horních pater a tamních exkluzivních pokojů vedly soukromé výtahy, níže se nacházela restaurace a podnik disponoval dokonce i malou "klinikou" pro léčbu pohlavních chorob. Ty byly tehdy nevyhnutelné, nicméně Madame Petit byl vyhlášen také svým přístupem k hygieně. Povlečení a ručníky se měnily doslova po každém čísle. A proslýchá se, že vůbec první bidety v Barceloně se nacházely právě zde. V dobách největší slávy tu současně pracovalo přes 50 prostitutek ze všech koutů Evropy a Jižní Ameriky, byť pro svou proslulost mírně převažovaly Francouzky. Zajímavostí bylo užívání vlastních mincí - něco na styl kasina - jimiž se uvnitř platilo a které si každý musel u vstupu zakoupit. 

Dobu největší slávy ravalského bordelu ve svých dílech výrazně ztvárnil francouzský spisovatel Jean Genet*. Ten tehdy v Barceloně na nějakou dobu uvízl a na živobytí si vydělával drobnými krádežemi nebo jako homosexuální prostitut. Madame Petit a případně ještě nedaleký bar La Criolla byly Genetovi pravým domovem. S příchodem občanské války (1936-1939) ale podnik rapidně upadal. Válku sice přežil, ale tentam byl veškerý luxus a nejvybranější služby. Z vyhlášeného bordelu se stala špinavá a zavšivená díra se starými a tlustými děvkami. V roce 1956 Madame Petit definitivně zavírá (stejně jako ostatní podobné podniky ve městě vinou nových frankistických zákonů), aby se ještě na pár let proměnil na penzion Los Arcos (i když v jeho místnostech se pak odehrávalo podobné divadlo, jen s pouličními holkami), avšak na konci let devadesátých jde k zemi i budova samotná. Po nejslavnějším barcelonském bordelu tak dnes kromě mnoha vzpomínek zůstává už jen pár vitráží s erotickými motivy, které byly součástí dekorace a nyní se nacházejí v Museu d'Història de la Ciutat de Barcelona, a dosud nezastavěná proluka v čísle 6 na carrer de l'Arc del Teatre.



LA CRIOLLA
Nedaleko od nevěstince Madame Petit se nacházel další podobně fungující podnik - La Criolla (1925-1938). Sídlil v domě na carrer del Cid, 10 a už z dálky do něj lákal velký červeně blikající neonový nápis, jenž se táhl přes všechna tři patra domu (viz foto dole). Z hlediska tradice sice nemohl ani zdaleka konkurovat Madame Petit, přesto se La Criolla stal na přelomu 20. a 30. let 20. století místem možná ještě extrémnějších sexuálních radovánek. 

Budova, v jejímž přízemí se podnik nacházel, fungovala dříve jako textilní továrna a později jako kancelářská budova. V roce 1908 byla požárem zničena tak, že z ní zůstaly jen obvodové zdi - tehdy došlo k radikální přestavbě a třípatrová budova se proměnila v bytový dům, v jehož přízemí se roku 1925 usídlil "taneční bar" La Criolla. Záhy si získal početnou klientelu a opravdovou slávu si vybudoval v období konání Světové výstavy v Barceloně (1929-1930). La Criolla tehdy návštěvníkům nabízel možnost ponořit se do dekorace ve stylu tropického ráje, zároveň také disponoval malými lóžemi pro bohatší klientelu.

V tomto ohledu tedy opět platilo, že v bordelu docházelo k setkávání mužů všech společenských vrstev, nicméně zde to do jisté míry fungovalo jako divadlo - barcelonská buržoazie a zámožní turisté ze svých lóží pobaveně pozorovali hemžení té největší lůzy na tanečním parketu. Ten kronikáři líčí jako "místo, kde se takřka nedá dýchat - směsici tabáku a potu; stovky lidí se na sebe tlačí, aby pro sebe získali kousek místa". Byl to zkrátka jeden z těch nejulepenějších a nejtemnějších brlohů v Čínské čtvrti. Prakticky obden tu docházelo k hádkám, jež končily střelbou či na nože. La Criolla byl zároveň místem, kde se ukrývala většina zlodějíčků z okolních čtvrtí, a centrem obchodu s drogami (kokain a morfium). Během 30. let to též bylo místo zaslíbené homosexuálům, travestitům a transsexuálům, kteří platícím zákazníkům plnili jakkoliv perverzní fantasie.

Úspěchy baru La Criolla jsou spjaty především s osobou provozního. Tím byl José Márquez Soria, mnohem známější jako Pepe el de La Criolla. Pepe dokázal kšeft řídit ku spokojenosti všech zákazníků. Byl respektovanou osobou v celé čtvrti a jen díky němu časté potyčky nepřerostly nikdy v nic většího, co by mohlo ohrožovat fungování lokálu. Takto pěkně to fungovalo až do února 1936, kdy Pepe odešel, aby si založil vlastní noční podnik. Dlouho se z něj ale neradoval, jelikož temné uličky Ravalu se nakonec staly osudnými jednoho dubnového rána i jemu. Byl zavražděn přímo před číslem 6 v carrer de Santa Madrona, kde v té době žil. Úpadek, podobně jako v případě Madame Petit, uspíšila občanská válka, která vypukla v létě 1936. Z podniku se vytratili boháči, a jedinou klientelou tak zůstala válkou decimovaná spodina. Definitivní tečku za historií La Criolla napsalo fašistické bombardování, které silně zasáhlo právě tuto část Ravalu kvůli nedaleko se nacházejícímu přístavu. 24. září 1938 dopadla jedna z italských bomb i na dům, v němž živořil kdysi proslavený nevěstinec. Kompletně zničena byla obě nejvyšší patra, La Criolla dostal jen částečný zásah, na konec krátké avšak vášnivé historie to ale stačilo. Okolí carrer de Cid dnes vypadá podstatně jinak než před občanskou válkou - domů zasažených bombami zde bylo několik, což po válce vedlo k vzniku nového bulváru Avinguda de les Drassanes.

1931 - La Criolla v dobách své největší slávy
(Foto: barcelofilia.blogspot.com)

* Jean Genet (1910 - 1986). Francouzský spisovatel a básník. Již od mládí se potuloval po Středomoří, z řady zemí byl vyhoštěn. Půl roku života prožil mimo jiné i v Brně. Pobyt v Barceloně byl pro Geneta klíčovým z hlediska inspirace. Své zážitky z Čínské čtvrti plně zužitkoval například ve svých dílech Querelle z Brestu (1947) a Deník zloděje (1949). Dnes ho v katalánské metropoli připomíná po něm pojmenované náměstí, na které vedou obě výše zmiňované "vykřičené" ulice, carrer de l'Arc del Teatre a carrer del Cid

Více informací: