23. října 2017 uplyne přesně 40 let od chvíle, kdy se předseda katalánské exilové vlády Josep Tarradellas vrátil a z balkonu Palau de la Generalitat pronesl slavnou větu "Ja sóc aquí!" (Už jsem tady!). Symbolicky tak byla na podzim roku 1977 obnovena jedna z nejstarších evropských vládních institucí, a to zejména proto, aby se Katalánsko přidalo k nově nastolené španělské demokracii. Současná španělská ústava byla schválena a vstoupila platnost až více než o rok později. Ta samá ústava, díky níž je čtyřicetiletá katalánská autonomie v největším ohrožení od vojenského převratu generála Franka.
Současný konflikt mezi španělskou a katalánskou vládou totiž, zdá se, opravdu dospěl do své finální fáze. Už příští týden by tedy mohl být skutečně klíčový, neboť žádná ze stran už si oddechový čas vybrat nechce či nemůže. Mariano Rajoy včera na tiskové konferenci představil svůj návrh aplikace článku 155 španělské ústavy, který kromě vládnoucí lidové strany (PP) podporují i další velké celostátní partaje (PSOE, Ciutadans). Ačkoliv se původně spekulovalo, že vzhledem k hledání podpory zejména u PSOE, bude aplikace článku 155 spíše "přesně chirurgickým zásahem", který život v Katalánsku ovlivní v co nejmenší míře, z ryze politického hlediska si Rajoy svou přezdívku "Mariano Erdogan" docela zaslouží.
 |
| Fotografie z barcelonské demonstrace za jednotu Španělska z 8. října 2017 (Foto: 3/24) |
Jím prezentovaná aplikace článku 155 totiž počítá s odvoláním celé současné katalánské vlády v čele s premiérem Puigdemontem, přičemž agendu jednotlivých ministerstev de facto přeberou zástupci španělské vlády. A jelikož mají na španělské straně rádi hry s čísly, sluší se v tomto bodě připomenout, že zatímco pro odpůrce současné katalánské vlády byla podpora 48 % hlasů voličů ve volbách v září 2015 nedostatečná, pokud fakticky tuto výkonnou funkci přeberou osoby spojené se španělskou vládou (pouze PP), tak pak se tedy Katalánsko dostane do otěží strany, kterou ve zmiňovaných regionálních volbách v září 2015 volilo jen 8,5 % voličů... Ale to je nejspíš politika. Dalším problémem je zásah do katalánských institucí, jejichž představitele jmenuje právě katalánská vláda. V praxi to znamená, že Madrid bez potíží ovládne katalánská veřejnoprávní média (TV3, Catalunya Ràdio a tiskovou agenturu ACN). Ještě předtím se ale pod plně státní kontrolu dostanou i Mossos d'Esquadra, katalánská policie čítající 17 000 příslušníků, a jednou z důležitých loveckých trofejí se pro PP jistě stane hlava charismatického náčelníka Mossos Josepa Lluíse Trapera, jenž do globálního povědomí vstoupil zejména v období srpnových atentátů v Barceloně a Cambrils.
Dalším nástrojem decentralizace moci v Katalánsku bude naprosté okleštění pravomocí katalánského parlamentu. Podle většiny expertů na španělské ústavní právo článek 155 rozhodně neumožňuje regionální parlament rozpustit, nicméně Rajoyův návrh tento fakt docela šikovně obchází a fungování parlamentu zachovává, nicméně pod taktovkou španělského senátu a samotného ministerského předsedy, který v rámci aplikace článku 155 bude mít možnost jakýkoliv zákon vzešlý z katalánského parlamentu vetovat. Takže v praxi parlament sice fungovat bude, ale jeho zákonodárná moc bude fakticky nulová, pokud nebude v souladu s politikou PP. Jak připomíná politolog Ferran Requejo, dovršením pohřbení španělského právního státu je pak i onen fakt, že madridské převzetí kontroly nad výše zmiňovanými institucemi v praxi znemožní i odvolání ke španělskému ústavnímu soudu, protože takové odvolání nebude mít kdo podat (na druhou stranu se nedá čekat, že by současná katalánská vláda měla v rozhodnutí tohoto soudu jakýkoliv zbytek důvěry).
A ještě tu máme poslední bod, kolem něhož se nyní bude točit svět. Rajoyův návrh počítá s vyhlášením voleb v maximálním časovém obzoru šesti měsíců (což by vzhledem k následným přípravám apod. znamenalo regionální volby nejdříve v létě 2018), ovšem s tím, že v praxi může Rajoy tuto lhůtu s posvěcením senátu prodlužovat v podstatě donekonečna a řečeno bez obalu politické korektnosti zkrátka až do doby, kdy on sám uzná konání voleb za vhodné. Právě tento bod materializuje onu skutečně zlou podstatu celé aplikace článku 155. Konání předčasných voleb se totiž čím dál tím víc ukazuje jediným východiskem, avšak z Rajoyova pohledu ne zcela logickým. Pokud by se předčasné regionální volby konaly ještě letos, nejspíš se nedá očekávat, že by pro zastánce nezávislosti dopadly hůř než v září 2015. Vzhledem k současné situaci by se pravděpodobně v katalánském parlamentu objevila docela solidní většina pro nezávislost, čímž pádem bychom se dostali zpět na začátek. Avšak odsunutí voleb o několik měsíců spolu s opatřeními v rámci článku 155 dává Rajoyovi docela velký manévrovací prostor, v němž by mohlo dojít k zákazu některých katalánských stran (samozřejmě těch, co prosazují nezávislost). To by nebylo nejspíš úplně jednoduché, na druhou stranu drobné poladění španělských zákonů by to jistě umožnilo, neboť kupříkladu v Baskicku s tím některé strany mají své hořké zkušenosti, ačkoliv do tamní situace přeci jen významně promlouval terorismus.
V jaké situaci se tedy nyní nachází katalánská vláda? Upřímně řečeno Carles Puigdemont nyní čelí hrozbě, že rok 2017 se stane dalším smutným milníkem katalánské historie. A nemůžeme si odpustit ani opětovnou paralelu s tragickým rokem 1714. Podobně jako už několikrát v historii se totiž i nyní ukazuje, že se Katalánci vydali do boje proti španělské nadvládě, ale spolehli se přitom na špatného spojence. Tím měla být Evropská unie. Nicméně ani internacionalizace katalánského konfliktu potřebnou podporu v zahraničí nezískala, a tak teď katalánská vláda čelí složitému rozhodnutí, které se podle většiny komentátorů a odborníků redukuje na dvě možnosti:
1) Katalánský parlament může odhlasovat nezávislost. Snaha o dialog do poslední chvíle plody nepřinesla, a tak ve snaze splnit své povolební sliby nezbývá, než vše dotáhnout do konce a následně přijmout důsledky. Problém je v tom, že faktické vyhlášení nezávislosti by se v této situaci asi neobešlo bez násilí. V Katalánsku je takřka 12 000 příslušníků španělských policejních složek, takže 17 000 Mossos by teritorium muselo pod svou kontrolu dostat jen silou. A to není úplně na pořadu dne. Navíc z mezinárodní scény se Kataláncům opravdu dostalo jen minimální podpory a v případě vyhlášení nezávislosti by bez relativně brzkého mezinárodněprávního uznání nemělo žádný efekt - španělská vláda by mezitím do Katalánska přesunula více loajálních policejních složek a pravděpodobně i část těch vojenských (ryze demonstrativně) a na katalánské straně by se počet politických vězňů rozrostl minimálně o další dvě stovky, pokud by se do hry zcela bezprecedentně vložili všichni zastánci nezávislosti, kteří by své instituce bránili vlastním tělem. Už to naznačil tento týden francouzský expremiér Manuel Valls a stává se to tak trochu nevyslovenou pravdou - k nezávislosti se Katalánsko nedostane sametovou cestou; jsou ale lidé připravení za nezávislost i umírat?
2) Carles Puigdemont má necelý týden na jinou reakci. Ze své pozice je ostatně jediný, kdo může vyhlásit předčasné regionální volby. To je samozřejmě z pohledu většiny voličů Junts pel Sí přiznání porážky, ale ve světle současné situace je to nejspíš jediné mírové řešení a zároveň při dobré argumentaci východisko, které by katalánským představitelům umožnilo zachovat si před svými voliči tvář. Zajímavá jsou i vyjádření komentátorů deníku ARA Toniho Solera ("Katalánská vláda pracuje na odpovědi na danou situaci, a ta se nám nejspíš nebude líbit") či Maiola Rogera ("Katalánsko má minimální šance na vítězství, ale exceluje ve schopnosti přežít jako národ. Je čas na odpor"), které mohou odkazovat o oběma zmiňovaným možnostem. Každopádně předčasné volby svolané Carlesem Puigdemontem by zkrátka řešení problému odsunuly až na počátek příštího roku, zároveň by však zachránily čtyřicetiletou autonomii, která je nyní v poměrně velkém ohrožení. Otázkou ale zůstává, jestli Rajoy (prostřednictvím senátu) po včerejší demonstraci síly v případě takového katalánského kroku zpět bude ochoten od aplikace článku 155 taktéž ustoupit. Senát má tento návrh projednat (= a ihned schválit) pravděpodobně již v pátek 27. října. Do té doby má tedy katalánská vláda čas na poslední reakci.
V jaké situaci se tedy nyní nachází katalánská vláda? Upřímně řečeno Carles Puigdemont nyní čelí hrozbě, že rok 2017 se stane dalším smutným milníkem katalánské historie. A nemůžeme si odpustit ani opětovnou paralelu s tragickým rokem 1714. Podobně jako už několikrát v historii se totiž i nyní ukazuje, že se Katalánci vydali do boje proti španělské nadvládě, ale spolehli se přitom na špatného spojence. Tím měla být Evropská unie. Nicméně ani internacionalizace katalánského konfliktu potřebnou podporu v zahraničí nezískala, a tak teď katalánská vláda čelí složitému rozhodnutí, které se podle většiny komentátorů a odborníků redukuje na dvě možnosti:
1) Katalánský parlament může odhlasovat nezávislost. Snaha o dialog do poslední chvíle plody nepřinesla, a tak ve snaze splnit své povolební sliby nezbývá, než vše dotáhnout do konce a následně přijmout důsledky. Problém je v tom, že faktické vyhlášení nezávislosti by se v této situaci asi neobešlo bez násilí. V Katalánsku je takřka 12 000 příslušníků španělských policejních složek, takže 17 000 Mossos by teritorium muselo pod svou kontrolu dostat jen silou. A to není úplně na pořadu dne. Navíc z mezinárodní scény se Kataláncům opravdu dostalo jen minimální podpory a v případě vyhlášení nezávislosti by bez relativně brzkého mezinárodněprávního uznání nemělo žádný efekt - španělská vláda by mezitím do Katalánska přesunula více loajálních policejních složek a pravděpodobně i část těch vojenských (ryze demonstrativně) a na katalánské straně by se počet politických vězňů rozrostl minimálně o další dvě stovky, pokud by se do hry zcela bezprecedentně vložili všichni zastánci nezávislosti, kteří by své instituce bránili vlastním tělem. Už to naznačil tento týden francouzský expremiér Manuel Valls a stává se to tak trochu nevyslovenou pravdou - k nezávislosti se Katalánsko nedostane sametovou cestou; jsou ale lidé připravení za nezávislost i umírat?
2) Carles Puigdemont má necelý týden na jinou reakci. Ze své pozice je ostatně jediný, kdo může vyhlásit předčasné regionální volby. To je samozřejmě z pohledu většiny voličů Junts pel Sí přiznání porážky, ale ve světle současné situace je to nejspíš jediné mírové řešení a zároveň při dobré argumentaci východisko, které by katalánským představitelům umožnilo zachovat si před svými voliči tvář. Zajímavá jsou i vyjádření komentátorů deníku ARA Toniho Solera ("Katalánská vláda pracuje na odpovědi na danou situaci, a ta se nám nejspíš nebude líbit") či Maiola Rogera ("Katalánsko má minimální šance na vítězství, ale exceluje ve schopnosti přežít jako národ. Je čas na odpor"), které mohou odkazovat o oběma zmiňovaným možnostem. Každopádně předčasné volby svolané Carlesem Puigdemontem by zkrátka řešení problému odsunuly až na počátek příštího roku, zároveň by však zachránily čtyřicetiletou autonomii, která je nyní v poměrně velkém ohrožení. Otázkou ale zůstává, jestli Rajoy (prostřednictvím senátu) po včerejší demonstraci síly v případě takového katalánského kroku zpět bude ochoten od aplikace článku 155 taktéž ustoupit. Senát má tento návrh projednat (= a ihned schválit) pravděpodobně již v pátek 27. října. Do té doby má tedy katalánská vláda čas na poslední reakci.
 |
| Záběry z demonstrace proti aplikaci článku 155 a za propuštění politických vězňů Sàncheze a Cuixarta z 21. října 2017, Passeig de Gràcia (Foto: 3/24) |
Žádné komentáře:
Okomentovat