Jednou z důležitých složek případného osamostatnění se Katalánska by byl proces mezinárodněprávního uznání takto nově vzniklého státu. To je akt, při němž jeden stát uzná jiný za plnohodnotného aktéra na mezinárodní scéně, přičemž nejčastěji k tomu dojde prostřednictvím oficiální deklarace a následným navázáním diplomatických vztahů (jmenování velvyslanců apod.). Zatímco drtivá většina současných států světa počítá s vesměs kompletním mezinárodním uznáním, existují též země, které mají jen částečné mezinárodní uznání, byť patří do OSN (Čína, Severní Korea, Jižní Korea či Izrael). Jen pro zajímavost dodejme, že kupříkladu Lichtenštejnsko začalo samostatnost České republiky uznávat až v roce 2009. A pak tu máme i řadu dalších státních útvarů, které se těší velice rozdílnému uznání ostatními hráči mezinárodní politiky (Palestina, Kosovo, Podněstří nebo například nikým uznávaný Somaliland).
Pokud by se tedy Katalánsko chtělo stát suverénním státem, bude k tomu potřebovat co nejširší mezinárodní uznání. Zatímco v případě oboustranné dohody mezi Katalánskem a Španělskem by tento problém pravděpodobně ani nevznikl, neboť tehdy by už z podstaty dohody Španělsko velice pravděpodobně nový katalánský stát uznalo a tím pádem by se dle diplomatické tradice přidaly i ostatní státy, v případě jednostranného vyhlášení samostatnosti (tzv. DUI) by novou republiku nejspíš čekal poměrně dlouhý proces mezinárodního uznání. Zmiňovaný proces je samozřejmě závislý na aktuální geopolitické situaci, na způsobu vyhlášení nezávislosti, na postoji globálních hráčů v podobě mezinárodních organizací či na síle státu, od něhož se ten nový oddělil. V některých případech (Kosovo) se uznání může dostavit v řádu dnů, v jiných (Slovinsko) třeba až za několik měsíců. V případě současného Katalánska tedy můžeme odhadnout, že případná nezávislost prozatím rozhodně nebude možná vzájemnou dohodou a že Španělsko coby poměrně silný evropský stát vyvine veškeré diplomatické úsilí, aby své mezinárodní partnery od uznání Katalánska odradil. I přesto ale katalánská situace v tomto ohledu nemusí být bezvýchodná. V následujícím přehledu si zkusíme vytipovat země, které by nezávislé Katalánsko mohly uznat mezi prvními.
EVROPA
Uznání ze strany evropských států je pro Katalánsko samozřejmě nejdůležitější. V případě, že by k rozvodu se Španělskem nedošlo zrovna koordinovaně, na uznání od samotného Španělska by Katalánci mohli ihned zapomenout. V jednom z příštích článků si ale ukážeme, že to svým způsobem může být i nečekaná výhoda. Katalánsko by jistě v prvních okamžicích neuznal žádný z klíčových (=velkých) států Evropské unie (tedy pokud by v dané situaci již neexistovala nějaká zvláštní dohoda mezi EU a Katalánskem řešící pozici nového státu v rámci organizace), mezi nimi kupříkladu nový katalánský soused - Francie. Jak víme, mezinárodněprávní uznání je svrchovaným aktem suverénních států, takže kupříkladu Kosovo je sice zadobře s EU, avšak některé členské státy unie ho stále neuznávají (např. Slovensko a Španělsko).
Katalánsko by muselo své zraky obrátit spíše na sever starého kontinentu. Zde se totiž nachází řada zemí, které v posledních letech projevily o dění v Katalánsku výrazný zájem, občas i v podobě vstřícných gest. Některé z těchto zemí vydalo prohlášení k situaci v Katalánsku, jiné o ní dokonce debatovaly ve svých parlamentech, případně ustanovily parlamentní komise, jež mají vývoj událostí v Barceloně sledovat. Za významné gesto je na katalánské straně považován i samotný fakt, že představitelé katalánské vlády byli v některých z těchto zemí oficiálně přijati i přes čilý odpor španělské diplomacie. O kom konkrétně je řeč? Ve své podstatě hovoříme skutečně o celém severu Evropy. Severské státy (Finsko, Švédsko, Norsko, Dánsko) mají všeobecně vysokou demokratickou kulturu a se Španělskem je nepojí výraznější strategická partnerství. Pokud by se tedy Katalánsko oddělilo mírumilovným a dobře zdůvodněným způsobem, dříve či později by dorazilo uznání právě z těchto míst. Zámerně jsme opomenuli Island, neboť ten má v rámci mezinárodněprávního uznávání hodně specifickou pozici. Když zabrousíme do historie uznávání jednotlivých států vzniklých v posledních několika dekádách, právě Island byl často jedním z prvních států, které se nebály uznat nové aktéry i ve chvílích, kdy se k nim již nikdo další nepřidal.
Poměrně kladně se na katalánskou nezávislost mohou dívat i některé sektory v Irsku (Sinn Féin) a zajímavý a důležitý postoj by mohla zaujmout Velká Británie, i když ta bude mít nejspíš svých starostí ještě dost. Na severu Evropy však nezapomínejme ani na pobaltské státy (Estonsko, Litva, Lotyšsko) - i zde sledují situaci v Katalánsku se zájmem, někteří z tamních politiků i s neskrývanými sympatiemi a koneckonců nezapomeňme, že i z důvodů historických mají tyto malé země pro katalánskou situaci pochopení. Ryze pragmatický postoj neovlivněný španělským nátlakem se dá čekat u Švýcarska a za příznivé konstelace (záleží na pozici separatistických stran v rámci systému) by Katalánsko mohla uznat i Belgie. Poměrně bouřlivá diskuze by o katalánské nezávislosti proběhla na Balkáně s tím, že jasným favoritem na poměrně brzké vyjádření podpory by bylo Slovinsko, jehož cesta k nezávislosti prozatím tu katalánskou v některých ohledech připomíná. Když si to tedy shrneme, mezi státy, které by nezávislé Katalánsko mohly uznat mezi prvními (což ale nutně neznamená že ihned), patří: Belgie, Dánsko, Estonsko, Finsko, Irsko, Island, Litva, Lotyšsko, Norsko, Slovinsko, Švédsko, Švýcarsko a možná i Velká Británie či její část (Skotsko), Kosovo či Albánie a uvažovat se dá i o tradičně neutrálním Rakousku.
POSTOJ VELMOCÍ (MIMO EU)
Hned po vyjádření evropských sousedů by pro nezávislé Katalánsko byla klíčová stanoviska světových velmocí. Zajímavou debatu by případ jistě vyvolal v USA, které minimálně od konce I. světové války kladou důraz na právo národů na sebeurčení, na druhou stranu by pro ně ale nešlo o příliš důležitou záležitost zahraniční politiky, takže se dá očekávat ryze pragmatický přístup v podobě vyčkávání na uznání ze strany nejsilnějších států EU.
Naopak řada komentátorů i odborníků očekává poměrně jednoznačný přístup Ruska. Tomu přijde vhod cokoliv, co naruší klid, pohodu a nejlépe i jednotu EU, takže v případě dramatických okolností rozvodu se dá čekat ruská podpora právě v této podobě. Není ostatně tajemstvím, že ruská média celý proces katalánské nezávislosti pečlivě sledují a v minulosti se Vladimir Putin údajně pokusil do Moskvy na návštěvu pozvat co nejvyšší představitele katalánské vlády. V tomto ohledu se samozřejmě bytostně unijně zaměřené Katalánsko snaží podobné návrhy ignorovat, aby nezavdalo jedinou příčinu k pochybnostem o loajalitě k evropským myšlenkám. Na druhou stranu, EU toho zatím pro Katalánsko udělala žalostně málo, takže když nebude zbytí, uznání od Ruska se může hodit. I proto, že taková skutečnost by ponoukla i ostatní státy v ruské sféře vlivu k podobnému jednání. A uznání kteréhokoliv člena OSN je žádoucí, o tom není sporu. Dalším silným hráčem na mezinárodním poli je Čína - ta na rozdíl od Ruska bude situaci v pro ni dalekém koutu Evropy vnímat nejspíš jen ryze ekonomicky a je třeba říct, že Španělsko je pro Čínu zajímavým obchodním partnerem. Proto se od asijské velmoci čeká podobně střízlivý přístup jako od USA.
ZBYTEK SVĚTA
Pro Katalánsko méně důležité bitevní pole a o to nevyzpytatelnější. Faktem je, že pro většinu asijských a afrických států půjde o druhořadou záležitost, takže se nedá úplně očekávat, že by státy z těchto oblastí patřily mezi ty první, které se o Katalánsko budou zajímat. A řekněme si upřímně, i kdyby tak učinily, uznání od zemí jako Afghánistán, Burundi, Laos či Mosambik (ryze nahodilé příklady) by k uhájení efektivity katalánské nezávislosti nejspíš nestačilo. Jediným zajímavým regionem by z tohoto pohledu mohla být Latinská Amerika. Ačkoliv drtivá většina těchto států má za sebou koloniální minulost a je to již takřka 200 let, co si vydobyly svou nezávislost právě na Španělsku, s největší zemí Pyrenejského poloostrova je stejně drtivá většina těchto států v čilém obchodním kontaktu. Právě tady by nasazení španělské diplomacie spolehlivě zafungovalo, i když i zde se najdou státy, které by byly schopny španělskému tlaku čelit (Paraguay, Uruguay) nebo země, které v poslední době nejsou se Španělskem příliš zadobře (Venezuela). Od těch nejvýznamnějších aktérů v oblasti (Argentina, Brazílie, Mexiko) by se ale nezávislé Katalánsko podle všech dostupných indicií velké podpoře netěšilo.
 |
Uznání ze strany evropských států je pro Katalánsko samozřejmě nejdůležitější. V případě, že by k rozvodu se Španělskem nedošlo zrovna koordinovaně, na uznání od samotného Španělska by Katalánci mohli ihned zapomenout. V jednom z příštích článků si ale ukážeme, že to svým způsobem může být i nečekaná výhoda. Katalánsko by jistě v prvních okamžicích neuznal žádný z klíčových (=velkých) států Evropské unie (tedy pokud by v dané situaci již neexistovala nějaká zvláštní dohoda mezi EU a Katalánskem řešící pozici nového státu v rámci organizace), mezi nimi kupříkladu nový katalánský soused - Francie. Jak víme, mezinárodněprávní uznání je svrchovaným aktem suverénních států, takže kupříkladu Kosovo je sice zadobře s EU, avšak některé členské státy unie ho stále neuznávají (např. Slovensko a Španělsko).
Katalánsko by muselo své zraky obrátit spíše na sever starého kontinentu. Zde se totiž nachází řada zemí, které v posledních letech projevily o dění v Katalánsku výrazný zájem, občas i v podobě vstřícných gest. Některé z těchto zemí vydalo prohlášení k situaci v Katalánsku, jiné o ní dokonce debatovaly ve svých parlamentech, případně ustanovily parlamentní komise, jež mají vývoj událostí v Barceloně sledovat. Za významné gesto je na katalánské straně považován i samotný fakt, že představitelé katalánské vlády byli v některých z těchto zemí oficiálně přijati i přes čilý odpor španělské diplomacie. O kom konkrétně je řeč? Ve své podstatě hovoříme skutečně o celém severu Evropy. Severské státy (Finsko, Švédsko, Norsko, Dánsko) mají všeobecně vysokou demokratickou kulturu a se Španělskem je nepojí výraznější strategická partnerství. Pokud by se tedy Katalánsko oddělilo mírumilovným a dobře zdůvodněným způsobem, dříve či později by dorazilo uznání právě z těchto míst. Zámerně jsme opomenuli Island, neboť ten má v rámci mezinárodněprávního uznávání hodně specifickou pozici. Když zabrousíme do historie uznávání jednotlivých států vzniklých v posledních několika dekádách, právě Island byl často jedním z prvních států, které se nebály uznat nové aktéry i ve chvílích, kdy se k nim již nikdo další nepřidal.
Poměrně kladně se na katalánskou nezávislost mohou dívat i některé sektory v Irsku (Sinn Féin) a zajímavý a důležitý postoj by mohla zaujmout Velká Británie, i když ta bude mít nejspíš svých starostí ještě dost. Na severu Evropy však nezapomínejme ani na pobaltské státy (Estonsko, Litva, Lotyšsko) - i zde sledují situaci v Katalánsku se zájmem, někteří z tamních politiků i s neskrývanými sympatiemi a koneckonců nezapomeňme, že i z důvodů historických mají tyto malé země pro katalánskou situaci pochopení. Ryze pragmatický postoj neovlivněný španělským nátlakem se dá čekat u Švýcarska a za příznivé konstelace (záleží na pozici separatistických stran v rámci systému) by Katalánsko mohla uznat i Belgie. Poměrně bouřlivá diskuze by o katalánské nezávislosti proběhla na Balkáně s tím, že jasným favoritem na poměrně brzké vyjádření podpory by bylo Slovinsko, jehož cesta k nezávislosti prozatím tu katalánskou v některých ohledech připomíná. Když si to tedy shrneme, mezi státy, které by nezávislé Katalánsko mohly uznat mezi prvními (což ale nutně neznamená že ihned), patří: Belgie, Dánsko, Estonsko, Finsko, Irsko, Island, Litva, Lotyšsko, Norsko, Slovinsko, Švédsko, Švýcarsko a možná i Velká Británie či její část (Skotsko), Kosovo či Albánie a uvažovat se dá i o tradičně neutrálním Rakousku.
POSTOJ VELMOCÍ (MIMO EU)
Hned po vyjádření evropských sousedů by pro nezávislé Katalánsko byla klíčová stanoviska světových velmocí. Zajímavou debatu by případ jistě vyvolal v USA, které minimálně od konce I. světové války kladou důraz na právo národů na sebeurčení, na druhou stranu by pro ně ale nešlo o příliš důležitou záležitost zahraniční politiky, takže se dá očekávat ryze pragmatický přístup v podobě vyčkávání na uznání ze strany nejsilnějších států EU.
Naopak řada komentátorů i odborníků očekává poměrně jednoznačný přístup Ruska. Tomu přijde vhod cokoliv, co naruší klid, pohodu a nejlépe i jednotu EU, takže v případě dramatických okolností rozvodu se dá čekat ruská podpora právě v této podobě. Není ostatně tajemstvím, že ruská média celý proces katalánské nezávislosti pečlivě sledují a v minulosti se Vladimir Putin údajně pokusil do Moskvy na návštěvu pozvat co nejvyšší představitele katalánské vlády. V tomto ohledu se samozřejmě bytostně unijně zaměřené Katalánsko snaží podobné návrhy ignorovat, aby nezavdalo jedinou příčinu k pochybnostem o loajalitě k evropským myšlenkám. Na druhou stranu, EU toho zatím pro Katalánsko udělala žalostně málo, takže když nebude zbytí, uznání od Ruska se může hodit. I proto, že taková skutečnost by ponoukla i ostatní státy v ruské sféře vlivu k podobnému jednání. A uznání kteréhokoliv člena OSN je žádoucí, o tom není sporu. Dalším silným hráčem na mezinárodním poli je Čína - ta na rozdíl od Ruska bude situaci v pro ni dalekém koutu Evropy vnímat nejspíš jen ryze ekonomicky a je třeba říct, že Španělsko je pro Čínu zajímavým obchodním partnerem. Proto se od asijské velmoci čeká podobně střízlivý přístup jako od USA.
ZBYTEK SVĚTA
Pro Katalánsko méně důležité bitevní pole a o to nevyzpytatelnější. Faktem je, že pro většinu asijských a afrických států půjde o druhořadou záležitost, takže se nedá úplně očekávat, že by státy z těchto oblastí patřily mezi ty první, které se o Katalánsko budou zajímat. A řekněme si upřímně, i kdyby tak učinily, uznání od zemí jako Afghánistán, Burundi, Laos či Mosambik (ryze nahodilé příklady) by k uhájení efektivity katalánské nezávislosti nejspíš nestačilo. Jediným zajímavým regionem by z tohoto pohledu mohla být Latinská Amerika. Ačkoliv drtivá většina těchto států má za sebou koloniální minulost a je to již takřka 200 let, co si vydobyly svou nezávislost právě na Španělsku, s největší zemí Pyrenejského poloostrova je stejně drtivá většina těchto států v čilém obchodním kontaktu. Právě tady by nasazení španělské diplomacie spolehlivě zafungovalo, i když i zde se najdou státy, které by byly schopny španělskému tlaku čelit (Paraguay, Uruguay) nebo země, které v poslední době nejsou se Španělskem příliš zadobře (Venezuela). Od těch nejvýznamnějších aktérů v oblasti (Argentina, Brazílie, Mexiko) by se ale nezávislé Katalánsko podle všech dostupných indicií velké podpoře netěšilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat