Velmi komplikovaná osobnost, dlouholetý solitér s vytrvalostí obchodního cestujícího, jeden ze symbolů pozvolného přechodu Španělska k demokracii. Muž, který po několik dekád a v naprostém ústraní jako jediný ztělesňoval jednu z nejstarších vládních institucí v Evropě a do katalánské historie se zapsal mimo jiné slavnou větou "Ja sóc aquí!" znamenající návrat ztracené autonomie.
 |
| Josep Tarradellas pózující před svým francouzským sídlem v Saint-Martin-le-Beau (Foto: Arxiu Tarradellas) |
Josep Tarradellas i Joan (1899-1988) se narodil na samém konci 19. století v katalánské vesnici Cervelló, necelých 20 km západně od Barcelony. Pocházel ze spíše nižších kruhů společnosti, což mělo následně vliv na jeho politickou orientaci. Od roku 1914 pobýval i s rodinou v Barceloně, kde se jako ani ne dvacetiletý začal velmi aktivně zajímat o politiku, přičemž již od 20. let působil v několika katalanisticky orientovaných spolcích a stranách. Nicméně jeho skutečný politický život je spjatý až se stranou Esquerra Republicana de Catalunya (ERC), kterou v roce 1931 pomáhal zakládat a za niž se nedlouho poté stal poslancem nejprve španělského a později i katalánského parlamentu. Ačkoliv byl v té době poměrně mladý, již od počátku svého působení ve vrcholové politice zastával v Katalánsku i ministerské posty.
Pro neshody s lídrem ERC v letech 1933-1934 působí v nově vytvořené stranické opozici (Partit Nacionalista Republicà d'Esquerra), nicméně v roce 1935 se vrací zpět do ERC a v průběhu španělské občanské války (1936-1939) v Katalánsku zastává různé ministerské posty (finance, kultura, ekonomie, zdravotnictví). Po prohrané válce se však musel uchýlit do exilu. Nějakou dobu strávil v uprchlických táborech ve Francii a díky zásahu mexické ambasády se vyhnul vydání do Španělska, kde by ho čekal nejspíš podobný osud jako tehdejšího katalánského premiéra Lluíse Companyse, jenž byl v říjnu 1940 frankistickým režimem za své předchozí politické angažmá nemilosrdně popraven. Nakonec musel utéct do Švýcarska, kde se mu podařilo získat azyl a v roce 1944 se vrátil do Francie. V exilu mezitím skončila i celá instituce Generalitat, kterou po smrti Companyse převzal automaticky poslední předseda katalánského parlamentu Josep Irla (1876-1958).
Když v roce 1954 Irla na funkci ze zdravotních důvodů rezignoval, sjela se do hlavního města Mexika část poslanců katalánského parlamentu v exilu (největší část v nich se usadila právě tam) a 7. srpna 1954 na ambasádě exilové Španělské republiky zvolila nástupce ve funkci President de la Generalitat. Stal se jím právě tehdy 55letý Josep Tarradellas. Zejména pod tlakem doby Tarradellas nakonec odmítl zformovat exilovou vládu a veškerý odkaz dlouhé tradice katalánské vládní instituce se rozhodl nést na svých bedrech sám. Zbytek exilu prožil 125. President de la Generalitat v usedlosti ve francouzské vesničce Saint-Martin-le-Beau poblíž města Tours. Svědectví z dané doby hovoří o nekonečném samotářství, s nímž v relativní chudobě Tarradellas svůj úřad zastupoval. Až do poloviny 60. let 20. stol. byl v podstatě zapomenutým starcem jen málokdy opouštějícím svůj dům i svou samotu, později ho přeci jen začaly navštěvovat osobnosti katalánského politického a kulturního života v exilu i mimo něj. Za klíčovou bývá považována návštěva, kterou do sídla premiéra Tarradellase vykonal v roce 1970 disident a pozdější Tarradellasův nepřítel a nástupce ve funkci Jordi Pujol. V souvislosti se smrtí Franciska Franka na podzim 1975 pak Tarradellas zvýšil svou politickou aktivitu, neboť vytušil okamžik, kdy bude třeba znovu nastolit katalánské instituce na své místo.
A tak se také stalo. Po dlouhých jednáních se totiž osobnost zapomenutého exilového premiéra stala pro španělské politiky jedinou přijatelnou v roli vůdce restaurované katalánské autonomie. 23. října 1977 tak po 38 letech v exilu Josep Tarradellas slavnostně přistál na barcelonském letišti El Prat (na terminálu T2 tuto událost dodnes připomíná pamětní deska) a následně byl přivítán davy lidí, které z balkonu Palau de la Generalitat na náměsti Plaça de Sant Jaume pozdravil dnes již legendární větou: "Ciutadans de Catalunya, ja sóc aquí!" ("Obyvatelé Katalánska, už jsem tady!"). Osobnost Josepa Tarradellase je v kontextu tehdejší doby velice zajímavá. Ze své pozice instituce dokázal se španělskými politiky vyjednat restauraci Generalitat de Catalunya v podstatě sám, neboť se ukázal jako jediný politik, s nímž tehdejší španělský král a ministerský předseda byli ochotni o něčem jako znovuobnovení Generalitat jednat. Sám Tarradellas ostatně po dlouhém exilu mnoho přátel v Barceloně neměl, tím spíš byl jako politický solitér pro španělskou stranu vítán. K historickému odkazu premiéra Tarradellase musíme dodat, že Generalitat se tak i díky jeho intervenci a zejména trpělivému "vykonávání" funkce stala v podstatě jedinou předválečnou institucí, která byla uvedena do provozu ještě před schválením španělské ústavy schválené v roce 1978.
Pro neshody s lídrem ERC v letech 1933-1934 působí v nově vytvořené stranické opozici (Partit Nacionalista Republicà d'Esquerra), nicméně v roce 1935 se vrací zpět do ERC a v průběhu španělské občanské války (1936-1939) v Katalánsku zastává různé ministerské posty (finance, kultura, ekonomie, zdravotnictví). Po prohrané válce se však musel uchýlit do exilu. Nějakou dobu strávil v uprchlických táborech ve Francii a díky zásahu mexické ambasády se vyhnul vydání do Španělska, kde by ho čekal nejspíš podobný osud jako tehdejšího katalánského premiéra Lluíse Companyse, jenž byl v říjnu 1940 frankistickým režimem za své předchozí politické angažmá nemilosrdně popraven. Nakonec musel utéct do Švýcarska, kde se mu podařilo získat azyl a v roce 1944 se vrátil do Francie. V exilu mezitím skončila i celá instituce Generalitat, kterou po smrti Companyse převzal automaticky poslední předseda katalánského parlamentu Josep Irla (1876-1958).
Když v roce 1954 Irla na funkci ze zdravotních důvodů rezignoval, sjela se do hlavního města Mexika část poslanců katalánského parlamentu v exilu (největší část v nich se usadila právě tam) a 7. srpna 1954 na ambasádě exilové Španělské republiky zvolila nástupce ve funkci President de la Generalitat. Stal se jím právě tehdy 55letý Josep Tarradellas. Zejména pod tlakem doby Tarradellas nakonec odmítl zformovat exilovou vládu a veškerý odkaz dlouhé tradice katalánské vládní instituce se rozhodl nést na svých bedrech sám. Zbytek exilu prožil 125. President de la Generalitat v usedlosti ve francouzské vesničce Saint-Martin-le-Beau poblíž města Tours. Svědectví z dané doby hovoří o nekonečném samotářství, s nímž v relativní chudobě Tarradellas svůj úřad zastupoval. Až do poloviny 60. let 20. stol. byl v podstatě zapomenutým starcem jen málokdy opouštějícím svůj dům i svou samotu, později ho přeci jen začaly navštěvovat osobnosti katalánského politického a kulturního života v exilu i mimo něj. Za klíčovou bývá považována návštěva, kterou do sídla premiéra Tarradellase vykonal v roce 1970 disident a pozdější Tarradellasův nepřítel a nástupce ve funkci Jordi Pujol. V souvislosti se smrtí Franciska Franka na podzim 1975 pak Tarradellas zvýšil svou politickou aktivitu, neboť vytušil okamžik, kdy bude třeba znovu nastolit katalánské instituce na své místo.
A tak se také stalo. Po dlouhých jednáních se totiž osobnost zapomenutého exilového premiéra stala pro španělské politiky jedinou přijatelnou v roli vůdce restaurované katalánské autonomie. 23. října 1977 tak po 38 letech v exilu Josep Tarradellas slavnostně přistál na barcelonském letišti El Prat (na terminálu T2 tuto událost dodnes připomíná pamětní deska) a následně byl přivítán davy lidí, které z balkonu Palau de la Generalitat na náměsti Plaça de Sant Jaume pozdravil dnes již legendární větou: "Ciutadans de Catalunya, ja sóc aquí!" ("Obyvatelé Katalánska, už jsem tady!"). Osobnost Josepa Tarradellase je v kontextu tehdejší doby velice zajímavá. Ze své pozice instituce dokázal se španělskými politiky vyjednat restauraci Generalitat de Catalunya v podstatě sám, neboť se ukázal jako jediný politik, s nímž tehdejší španělský král a ministerský předseda byli ochotni o něčem jako znovuobnovení Generalitat jednat. Sám Tarradellas ostatně po dlouhém exilu mnoho přátel v Barceloně neměl, tím spíš byl jako politický solitér pro španělskou stranu vítán. K historickému odkazu premiéra Tarradellase musíme dodat, že Generalitat se tak i díky jeho intervenci a zejména trpělivému "vykonávání" funkce stala v podstatě jedinou předválečnou institucí, která byla uvedena do provozu ještě před schválením španělské ústavy schválené v roce 1978.
Ve funkci premiéra Katalánsko dovedl postupně k odhlasování Autonomního statutu (1979) a k prvním regionálním volbám, z nichž jako nový premiér katalánské vlády vzešel Tarradellasův politický nepřítel Jordi Pujol. Hrdina z exilu tedy vrcholovou politiku v zasloužilém věku 81 let opustil, avšak občas si neodpustil jízlivý komentář směrem ke způsobu formování nového regionálního rozdělení Španělského království. Jeho vizí byla rekuperace maximální autonomie pro všechny historické regiony, proto byl vývojem po roce 1978 v podobě uniformity pravomocí autonomních společenství (café para todos) velmi zklamán. Josep Tarradellas zemřel v červnu 1988 v Barceloně, pochován byl na hřbitově v rodném Cervelló.
Více informací:
Více informací:
- La Vanguardia: 40 años del "Ja sóc aquí" del president Tarradellas (španělsky).
- La Vanguardia: Tarradellas y su "Ja sóc aquí", una biografía (španělsky).
Žádné komentáře:
Okomentovat