Často a ze všech stran slýcháme, že katalánské referendum z 1. října 2017 bylo nelegální. A z pohledu španělských zákonů tomu tak skutečně je. Stejně často také slýcháme onu legendární frázi, kterou všem ostatním mezinárodním aktérům na míru zcela nepochybně vytvořila španělská vláda: "Vnitropolitickou situaci ve Španělsku lze řešit pouze právními kroky a dialogem v rámci španělského ústavního systému". Jinými slovy, katalánská vláda se má snažit o prosazení legálního referenda, tedy hlasování naprosto v souladu se španělskou ústavou. To je samozřejmě krásná rada, která nás ale v praxi dovede do začarovaného kruhu, v němž může dojít k čemukoliv, jen ne k uspořádání legálního referenda...
 |
| Více karikatur k aktuální politické situaci ve Španělsku a Katalánsku najdete na www.e-faro.info. |
SOUČASNÁ ŠPANĚLSKÁ ÚSTAVA
Španělská ústava samozřejmě referendum jako takové neignoruje a konkrétně v článcích 92 a 149 pořádání referenda v některých případech umožňuje. V praxi jsou ale tyto dva články nepoužitelné, což je evidentní i právnímu laikovi:
 |
Už v prvním odstavci máme nádherně formulovanou větu, která jde přímo proti katalánské představě referenda: "Zvláště závažná politická rozhodnutí mohou být podstoupena konzultativnímu referendu všech občanů". Podle rigidního výkladu by tedy o takové otázce museli rozhodovat všichni občané Španělska - alespoň tak tento odstavec vykládá většina španělských odborníků na ústavní právo, byť někteří oponují, že při alespoň trochu volnější interpretaci by se toto dalo aplikovat pouze na kolektiv daného autonomního společenství (ve všech případech se bavíme o možnosti uspořádat referendum o sebeurčení Katalánska). To je poměrně důležitý bod, neboť z logických důvodů nemá valný smysl nechávat o otázce katalánské nezávislosti rozhodovat celé Španělsko, které má několikanásobnou početní převahu. A netřeba podotýkat, že ve Skotsku, v Quebeku či v Černé Hoře - tam všude o své budoucnosti rozhodovali vždy jen obyvatelé území, které se chce oddělit. I kdybychom se tedy přenesli přes tuto skutečnost, hodí se ještě dodat, že konzultativní referendum rozhodně neznamená, že by jeho výsledek byl pro španělskou vládu závazný. Další z překážek vidíme dnes a denně již mnoho let - referendum by musel svolat král po návrhu z rukou španělského premiéra a tento návrh by ještě předtím musel odsouhlasit španělský Kongres. Vůle všech tří těchto aktérů k takovému postupu je v současnosti docela jasně známá...
Odborník na španělské ústavní právo Jorge Cagiao (Université de Tours) zmiňuje i další možnost tkvící v kombinaci článků 149 (149.1.32) a 150 (150.2). V prvním z nich jsou vyjmenovány exkluzivní kompetence státu, mezi nimiž je zmíněno i "povolení lidových hlasování prostřednictvím referenda", zatímco druhý z nich jasně zmiňuje, že stát může prostřednictvím zvláštních zákonů tyto pravomoci delegovat na autonomní společenství. Touto cestou by tedy katalánská vláda mohla dostat oprávnění si skutečně takové referendum ve své podstatě legálně zorganizovat sama. Nicméně i zde narážíme na problém politické vůle a navíc by takové rozhodnutí muselo být schváleno absolutní většinou v obou komorách španělského parlamentu. A nejspíš i v tomto případě by se opět jednalo jen o konzultativní referendum, které by španělskou vládu k ničemu nezavazovalo.
Tak či onak a s přihlédnutím k mnoha dalším možným interpretacím (kolik právníků, tolik výkladů) by stejně takové katalánské referendum o sebeurčení podle většiny expertů i dle předchozích rozhodnutí španělského ústavního soudu bylo protiústavní, neboť by útočilo na podstatu článků 1 a 2, které jasně definují nedělitelnou jednotu Španělska a španělského národa. Jak tedy ve svém článku shrnuje kupříkladu profesor Mariano Bacigalupo (UNED), jediným možným řešením v rámci ústavy by pro katalánský parlament byla snaha španělskou ústavu zreformovat tak, aby se do daných článků (1.2 a 2) zaneslo uznání možnosti sebeurčení autonomních společenství.
REFORMA ŠPANĚLSKÉ ÚSTAVY
Volání po reformě se z většiny španělských stran ozývá docela pravidelně. Možná až tak pravidelně, že už toto volání nikdo nebere vážně. Nabízet katalánské straně ústupek v podobě jednání o reformě španělské ústavy je dost naivní. Každému katalánskému politikovi z tábora zastánců nezávislosti je totiž jasné, že přistoupit na jednání o reformě konstituce znamená celý proces nezávislosti rovnou na místě zakopat pod zem. Tato nabídka je jen dalším prostředkem zdržovací taktiky centrální vlády, neboť v debatě o nejdůležitějším zákoně v zemi lze perfektně strávit třeba celé jedno volební období (klíčový zákon přece nelze uspěchat!) a pokud během té doby nedojde k výměně vlády, ani to schvalování jistě nebude snadné a vyžádá si pečlivá mnohočetná čtení v obou parlamentních komorách. Jinými slovy, s takovým přístupem bychom se mnohem dříve dočkali dokončení stavby Gaudího baziliky Sagrada Família než legálního katalánského referenda o nezávislosti.
Navíc reforma španělské ústavy je podle řady odborníků na ústavní právo v praxi stejně takřka neproveditelná. Poměrně přesně to ve svém článku La rigidez del marco constitucional español respecto del reparto territorial del poder y el proceso catalán de "desconexión" popisuje profesor Andrés Boix (Universitat de València). Španělská ústava na svou vlastní reformu sice pamatuje dokonce v samostatném oddílu (Título X - De la reforma constitucional), avšak provést ji v praxi je dle článků 167 a zejména 168 (který se týká možnosti změny článků 1 a 2) v podstatě nemožné. Přinejmenším ne za stávajícího politického prostředí. Taková změna ústavy by totiž potřebovala dvoutřetinový souhlas v každé z komor parlamentu, načež by došlo k jeho rozpuštění a nově zvolené komory by tuto reformu musely potvrdit opět dvoutřetinovou většinou v každé z nich. A na samotný závěr by bylo třeba onen nový text posvětit ještě v celostátním referendu...
Nehledě na to, že už jen podle tohoto velmi stručného popisu je zřejmé, že provedení takové reformy by zabralo celé roky, počítat s dvoutřetinovou většinou zastánců konkrétních změn, které by Katalánsku umožnily uspořádat referendum o nezávislosti, by za současné a již poměrně dlouho trvající situace znamenalo jediné - získat na svou stranu Lidovou stranu (PP), což je v podstatě politický nonsens. Jelikož na zablokování jakékoliv podobné iniciativy stačí mít v Kongresu 117 křesel (v současnosti jich jen PP má 134 a Ciutadans dalších 32), musely by tyto jasně protikatalánsky zaměřené strany získat ve volbách naprosté minimum hlasů. Ještě specifičtější je pak podle Boixe situace v Senátu, kde má v současnosti PP pohodlnou většinu, přičemž nejde o nic překvapivého, neboť španělský volební systém upřednostňuje méně lidnaté regiony. V praxi tak zejména v Senátu má větší zastoupení španělský "venkov", což je shodou okolností zóna, která je katalánskému (či baskickému atd.) osamostatnění nakloněná vůbec nejméně (viz článek, na nějž odkazujeme).
To vše tedy po převodu do srozumitelné reality znamená, že ryze legální a ústavní cestou nemají Katalánci šanci se svého vysněného referenda dočkat, pokud nezískají sympatie většiny ostatních Španělů. V praxi tedy ona kouzelná rada, že je třeba vše vyřešit v rámci španělské ústavy, znamená, že Katalánsko se bez faktického souhlasu zbytku Španělska zkrátka odtrhnout nemůže, co hůř - ani tuto možnost nemůže legálně navrhnout. Kudy tedy vede ta zmiňovaná legální cesta? Akceptováním toho, že když to nejde, tak to nejde? Co byste v takovém případě v kůži Katalánska dělali vy?
Navíc reforma španělské ústavy je podle řady odborníků na ústavní právo v praxi stejně takřka neproveditelná. Poměrně přesně to ve svém článku La rigidez del marco constitucional español respecto del reparto territorial del poder y el proceso catalán de "desconexión" popisuje profesor Andrés Boix (Universitat de València). Španělská ústava na svou vlastní reformu sice pamatuje dokonce v samostatném oddílu (Título X - De la reforma constitucional), avšak provést ji v praxi je dle článků 167 a zejména 168 (který se týká možnosti změny článků 1 a 2) v podstatě nemožné. Přinejmenším ne za stávajícího politického prostředí. Taková změna ústavy by totiž potřebovala dvoutřetinový souhlas v každé z komor parlamentu, načež by došlo k jeho rozpuštění a nově zvolené komory by tuto reformu musely potvrdit opět dvoutřetinovou většinou v každé z nich. A na samotný závěr by bylo třeba onen nový text posvětit ještě v celostátním referendu...
Nehledě na to, že už jen podle tohoto velmi stručného popisu je zřejmé, že provedení takové reformy by zabralo celé roky, počítat s dvoutřetinovou většinou zastánců konkrétních změn, které by Katalánsku umožnily uspořádat referendum o nezávislosti, by za současné a již poměrně dlouho trvající situace znamenalo jediné - získat na svou stranu Lidovou stranu (PP), což je v podstatě politický nonsens. Jelikož na zablokování jakékoliv podobné iniciativy stačí mít v Kongresu 117 křesel (v současnosti jich jen PP má 134 a Ciutadans dalších 32), musely by tyto jasně protikatalánsky zaměřené strany získat ve volbách naprosté minimum hlasů. Ještě specifičtější je pak podle Boixe situace v Senátu, kde má v současnosti PP pohodlnou většinu, přičemž nejde o nic překvapivého, neboť španělský volební systém upřednostňuje méně lidnaté regiony. V praxi tak zejména v Senátu má větší zastoupení španělský "venkov", což je shodou okolností zóna, která je katalánskému (či baskickému atd.) osamostatnění nakloněná vůbec nejméně (viz článek, na nějž odkazujeme).
To vše tedy po převodu do srozumitelné reality znamená, že ryze legální a ústavní cestou nemají Katalánci šanci se svého vysněného referenda dočkat, pokud nezískají sympatie většiny ostatních Španělů. V praxi tedy ona kouzelná rada, že je třeba vše vyřešit v rámci španělské ústavy, znamená, že Katalánsko se bez faktického souhlasu zbytku Španělska zkrátka odtrhnout nemůže, co hůř - ani tuto možnost nemůže legálně navrhnout. Kudy tedy vede ta zmiňovaná legální cesta? Akceptováním toho, že když to nejde, tak to nejde? Co byste v takovém případě v kůži Katalánska dělali vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat