Většina národů světa si svým státním svátkem či národním dnem obvykle připomíná datum svého vzniku. Katalánci však svůj hlavní národní den pojímají na první pohled zcela opačně. 11. září je pro ně totiž symbolem největší historické porážky a ztráty veškeré předchozí suverenity. K čemu tedy vlastně onoho nešťastného 11. září 1714 došlo? A proč si Katalánci dodnes tento den tak silně připomínají? Na to se pokusíme co nejstručněji odpovědět na následujících řádcích.
HISTORICKÝ KONTEXT
Katalánsko se po jasné porážce v tzv. válce ženců (1640-1652) na několik let dostalo do silné ekonomické krize, nicméně již ke konci 17. stol. se postupně stalo významným ekonomickým motorem celého Pyrenejského poloostrova. Španělská monarchie i nadále uznávala katalánské institucionální uspořádání, takže v té době se region stále ještě těšil podstatné autonomii. V Katalánsku tak poprvé v jeho historii došlo k zajímavému úkazu, který se později ještě několikrát bude opakovat. Po prohře v boji za nezávislost v již zmiňované válce ženců totiž katalánská politická elita i díky velkému ekonomickému růstu (specializace v zemědělství, textilní manufaktury, významný zahraniční obchod) začala zastávat myšlenku "katalanizace" Španělska, neboli modernizaci a snahu o vůdčí roli ve zkostnatělé monarchii, neboť zcela díky své geografické podobě bylo Katalánsko v posledních staletích docela logicky prvním místem poloostrova, kam přišla inspirace a pokrok ze zbytku kontinentu. Na konci 17. stol. tedy Katalánsko o nezávislost neusiluje, naopak snaží se svým dílem pomoci vyvést Španělsko z vleklé ekonomické krize.
Osudu Španělska neprospívala příliš ani osobnost posledního Habsburka, jímž byl Karel II. (1661-1700). Ten se dostal k vládě jako velmi mladý a nezkušený, navíc silně geneticky zatížený mnoha generacemi příbuzenských sňatků, takže jeho úmrtí v listopadu 1700 nechalo zemi bez následníka trůnu. Slabý panovník byl paradoxně výhodou právě pro Katalánsko, kde tak na relativní periferii celého impéria de facto vládly katalánské instituce, fakticky tedy i z tohoto důvodu ustala katalánská snaha o nezávislost, neboť v praxi ji tamní instituce dávno měly. Karel II. po sobě nezanechal dědice, i když dva měsíce před smrtí nechal pod tlakem sousední Francie sepsat závěť, podle níž se měl novým králem španělského impéria stát princ Filip, vnuk francouzského krále Ludvíka XIV. To by v praxi znamenalo, že Francie a Španělsko i se všemi svými koloniemi by se rázem ocitly v rukou rodu Bourbonů, a to zbytek evropských panovnických rodů vnímal jako velké bezpečnostní riziko a potenciální ohrožení, neboť v dané době Španělsko s Francií představovaly zdaleka nejsilnější evropské mocnosti.
VÁLKA O ŠPANĚLSKÉ DĚDICTVÍ (1701-1714)
Proti Bourbonovi Filipu V. na španělském trůnu se tedy zvedla v Evropě vlna nevole, která vykrystalizovala vyhlášením války ze strany Rakouska (které na španělský trůn chtělo logicky dosadit jiného panovníka z řad Habsburků, konkrétně pozdějších císaře Karla VI., jenž byl v letech 1711-1740 i králem českým a zároveň otcem Marie Terezie) a Nizozemí, k nimž se později přidala ještě Anglie, Portugalsko či Savojsko. Co je ovšem důležité pro nás, absolutní podpoře se Filip V. netěšil ani v samotném Španělsku. Právě v tomto konfliktu se opět ukázaly historické rozdíly mezi Kastilským královstvím a Aragonskou korunou. Zatímco drtivá většina Kastilie stála za Bourbonem Filipem V., země Aragonské koruny (Aragonie, Katalánsko, Valencie, Mallorka) začaly postupně podporovat habsburského kandidáta Karla.
Konkrétně Katalánsko reprezentováno svou vládní institucí Generalitat de Catalunya se nakonec přidává na stranu protibourbonského paktu v roce 1705. Katalánce jednak děsila představa bourbonského absolutismu, který byl na rozdíl od toho habsburského katalánskými institucemi vnímán jako skutečné ohrožení, navíc jim byl mnohem sympatičtější kapitalistický model obchodu, který se rozvíjel v Anglii a Nizozemí. Katalánská vláda tedy uzavře s Anglií pakt, který umožní zformování katalánského vojska a především posvětí vylodění anglické flotily v Katalánsku. Tak se protibourbonská koalice zmocní Barcelony a s ní i zbytku Aragonské koruny, která slíbí loajalitu habsburskému monarchovi. Konkrétně pro Barcelonu má pak celá událost i vedlejší plus v podobě návratu královského dvora do katalánské metropole. Karel III. se stává španělským králem a jeho zastánci mají slušně nakročeno k ovládnutí celého Španělska.
Nicméně tato idylka trvala jen krátce. Po drtivém vítězství Bourbonů v bitvě u Almansy (1707) Filip V. získal Aragonii a Valencii, kde okamžitě zrušil všechny autonomní instituce a tvrdě se pomstil všem protivníkům. V tu chvíli Katalánci pochopí, že každý další den války bude bojem o holé přežití, neboť je jim jasné, že v případě porážky dopadnou stejně jako Valencie a Aragonie. Dramatický zvrat nastává v roce 1711, neboť v dubnu onoho roku umírá bez dědice římský císař a český král Josef I. Jeho bratr Karel se tedy musí z Katalánska vrátit do Vídně a tam se ujmout císařských povinností. To byl pro Katalánsko definitivní hřebíček do rakve. Pro evropské mocnosti je najednou možnost, že by rakouské a španělské impérium bylo pod vládou jediné osoby, podobnou hrozbou jako před pár lety bourbonská nadvláda nad Francií a Španělskem. Spojenci navíc dosáhli dostačujících územních zisků a nehodlali se dál finančně vyčerpávat na pro ně v tu chvíli již zbytečné válce. Katalánsko se tedy rázem ocitlo bez spojenců i bez panovníka...
Roku 1713 došlo k uzavření tzv. Utrechtského míru, který de facto ukončil boje a potvrdil Filipa V. coby španělského krále s tou podmínkou, že Bourboni se museli zavázat nikdy nespojit Francii a Španělsko v osobě jediného vladaře. Španělsko ostatně bylo jediným poraženým v tomto konfliktu, neboť přišlo o řadu území (Gibraltar, Menorca, Flandy, Neapol, Sicílie, Sardinie), byť z historické perspektivy až tolik nepřekvapuje, že většina tohoto území patřila Aragonské koruně, proto se tohoto území Španělsko zbavovalo poměrně snadno. Karel VI. musel slíbit stažení svých vojsk z Katalánska a později (1725) se i oficiálně zřekl jakéhokoliv nároku na španělský trůn. Pro Katalánsko ovšem tyto mírové dohody byly tragické, neboť tak trochu historicky opakovalo stejnou chybu a opět vsadilo na špatného koně. V létě 1713 tak Katalánsko stálo úplně samo proti španělským a francouzským vojskům Filipa V.
OBLÉHÁNÍ A PÁD BARCELONY (1713-1714)
O následném obléhání Barcelony byly napsány stovky tlustých knih, takže my si ho shrneme jen velmi stručně. Nicméně pokud máte rádi historické romány, skvěle zachycené je toto vyprávění v románu Victus katalánského spisovatele Alberta Sáncheze Piñola.
25. července 1713 začalo obléhání. K Barceloně přitáhlo 40 000 mužů ze španělských i francouzských jednotek, opevněné město bránilo asi 5 000 bojovníků v čele s Antonim de Villarroel. V několika prvních měsících zvolila obléhající vojska vyčkávací taktiku a město jen občas bombardovala, nicméně nedařila se jim blokáda přístavu, takže Barcelona poměrně dlouho přežívala díky zásobování po moři. Od prosince 1713 pod vedením Rafaela Casanovy barcelonské jednotky dokonce podnikaly malé guerillové útoky v řadách obléhajících vojsk. Nicméně v létě 1714, takřka po ročním obléhání, povolali Bourboni více francouzských jednotek pod vedením vévody z Berwicku a především vojenského experta Prospera van Verbooma, který měl za úkol vymyslet plán co nejrychlejšího rozbití pevné barcelonské hradby. V srpnu 1714 se obléhajícím vojskům takřka podařilo prolomit jednu z hradeb, zejména však docílila blokády barcelonského přístavu. Poslední měsíc obléhání Barcelony tak obyvatele města postavil před katastrofální situaci. Zásoby se tenčily a lidé na ulicích začali umírat hladem.
Brzy ráno 11. září 1714 došlo k poslednímu precizně koordinovanému útoku. Hradba povolila. Skupinka obránců města pod vedením Rafaela Casanovy třímajícího v rukou vlajku sv. Eulálie, barcelonské patronky, vyrazila do protiútoku a po několik hodin dokázala nepřátelské jednotky držet v okolí hradeb. Sám Casanova byl v bitvě zraněn a musel se stáhnout do zázemí. Podle všeho si právě v onen den obě strany sáhly na dno. Obránci města bojovali z posledních sil, zatímco útočící vojáci chvílemi váhali, zdali má smysl pokračovat. Bourbonské jednotky totiž v bojích zaznamenaly obrovské ztráty. Z více než 40 000 mužů jich takřka 15 000 padlo nebo bylo zraněno. Celé 11. září se obě strany přetahovaly o nadvládu nad barcelonskými ulicemi, zatímco jejich špičky už jednaly o kapitulaci. Barceloňanům nic jiného nezbývalo. 12. září byla dohodnuta kapitulace a o den později vstoupila bourbonská vojska do města. Barcelona se tak vyhnula masakru a velice pravděpodobnému zničení, nicméně ani tak se dobyvatelé s obránci města nemazlili. Třetina města byla zničená. Za rok obléhání na Barcelonu dopadlo přes 30 000 projektilů. V ulicích se rozkládala těla stovek mrtvých. I přesto všechno se obyvatelé města vzepjali k poslednímu velkému gestu. Jak ve svých pamětech líčili někteří z vojáků, kteří do města 13. září napochodovali, naprosto je šokovala snaha obyvatel ukázat dobyvatelům obraz zcela normálního života. Všude byla krev a spousta čerstvých hrobů, nicméně v pekárnách, dílnách či obchodech - všude panoval čilý ruch, jako by ani žádná válka nikdy nebyla.
 |
| Dobová rytina ukazuje okamžik prolomení barcelonských hradeb (Autor: Jacques Rigaud) |
HISTORICKÝ KONTEXT
Katalánsko se po jasné porážce v tzv. válce ženců (1640-1652) na několik let dostalo do silné ekonomické krize, nicméně již ke konci 17. stol. se postupně stalo významným ekonomickým motorem celého Pyrenejského poloostrova. Španělská monarchie i nadále uznávala katalánské institucionální uspořádání, takže v té době se region stále ještě těšil podstatné autonomii. V Katalánsku tak poprvé v jeho historii došlo k zajímavému úkazu, který se později ještě několikrát bude opakovat. Po prohře v boji za nezávislost v již zmiňované válce ženců totiž katalánská politická elita i díky velkému ekonomickému růstu (specializace v zemědělství, textilní manufaktury, významný zahraniční obchod) začala zastávat myšlenku "katalanizace" Španělska, neboli modernizaci a snahu o vůdčí roli ve zkostnatělé monarchii, neboť zcela díky své geografické podobě bylo Katalánsko v posledních staletích docela logicky prvním místem poloostrova, kam přišla inspirace a pokrok ze zbytku kontinentu. Na konci 17. stol. tedy Katalánsko o nezávislost neusiluje, naopak snaží se svým dílem pomoci vyvést Španělsko z vleklé ekonomické krize.
Osudu Španělska neprospívala příliš ani osobnost posledního Habsburka, jímž byl Karel II. (1661-1700). Ten se dostal k vládě jako velmi mladý a nezkušený, navíc silně geneticky zatížený mnoha generacemi příbuzenských sňatků, takže jeho úmrtí v listopadu 1700 nechalo zemi bez následníka trůnu. Slabý panovník byl paradoxně výhodou právě pro Katalánsko, kde tak na relativní periferii celého impéria de facto vládly katalánské instituce, fakticky tedy i z tohoto důvodu ustala katalánská snaha o nezávislost, neboť v praxi ji tamní instituce dávno měly. Karel II. po sobě nezanechal dědice, i když dva měsíce před smrtí nechal pod tlakem sousední Francie sepsat závěť, podle níž se měl novým králem španělského impéria stát princ Filip, vnuk francouzského krále Ludvíka XIV. To by v praxi znamenalo, že Francie a Španělsko i se všemi svými koloniemi by se rázem ocitly v rukou rodu Bourbonů, a to zbytek evropských panovnických rodů vnímal jako velké bezpečnostní riziko a potenciální ohrožení, neboť v dané době Španělsko s Francií představovaly zdaleka nejsilnější evropské mocnosti.
VÁLKA O ŠPANĚLSKÉ DĚDICTVÍ (1701-1714)
Proti Bourbonovi Filipu V. na španělském trůnu se tedy zvedla v Evropě vlna nevole, která vykrystalizovala vyhlášením války ze strany Rakouska (které na španělský trůn chtělo logicky dosadit jiného panovníka z řad Habsburků, konkrétně pozdějších císaře Karla VI., jenž byl v letech 1711-1740 i králem českým a zároveň otcem Marie Terezie) a Nizozemí, k nimž se později přidala ještě Anglie, Portugalsko či Savojsko. Co je ovšem důležité pro nás, absolutní podpoře se Filip V. netěšil ani v samotném Španělsku. Právě v tomto konfliktu se opět ukázaly historické rozdíly mezi Kastilským královstvím a Aragonskou korunou. Zatímco drtivá většina Kastilie stála za Bourbonem Filipem V., země Aragonské koruny (Aragonie, Katalánsko, Valencie, Mallorka) začaly postupně podporovat habsburského kandidáta Karla.
Konkrétně Katalánsko reprezentováno svou vládní institucí Generalitat de Catalunya se nakonec přidává na stranu protibourbonského paktu v roce 1705. Katalánce jednak děsila představa bourbonského absolutismu, který byl na rozdíl od toho habsburského katalánskými institucemi vnímán jako skutečné ohrožení, navíc jim byl mnohem sympatičtější kapitalistický model obchodu, který se rozvíjel v Anglii a Nizozemí. Katalánská vláda tedy uzavře s Anglií pakt, který umožní zformování katalánského vojska a především posvětí vylodění anglické flotily v Katalánsku. Tak se protibourbonská koalice zmocní Barcelony a s ní i zbytku Aragonské koruny, která slíbí loajalitu habsburskému monarchovi. Konkrétně pro Barcelonu má pak celá událost i vedlejší plus v podobě návratu královského dvora do katalánské metropole. Karel III. se stává španělským králem a jeho zastánci mají slušně nakročeno k ovládnutí celého Španělska.
Nicméně tato idylka trvala jen krátce. Po drtivém vítězství Bourbonů v bitvě u Almansy (1707) Filip V. získal Aragonii a Valencii, kde okamžitě zrušil všechny autonomní instituce a tvrdě se pomstil všem protivníkům. V tu chvíli Katalánci pochopí, že každý další den války bude bojem o holé přežití, neboť je jim jasné, že v případě porážky dopadnou stejně jako Valencie a Aragonie. Dramatický zvrat nastává v roce 1711, neboť v dubnu onoho roku umírá bez dědice římský císař a český král Josef I. Jeho bratr Karel se tedy musí z Katalánska vrátit do Vídně a tam se ujmout císařských povinností. To byl pro Katalánsko definitivní hřebíček do rakve. Pro evropské mocnosti je najednou možnost, že by rakouské a španělské impérium bylo pod vládou jediné osoby, podobnou hrozbou jako před pár lety bourbonská nadvláda nad Francií a Španělskem. Spojenci navíc dosáhli dostačujících územních zisků a nehodlali se dál finančně vyčerpávat na pro ně v tu chvíli již zbytečné válce. Katalánsko se tedy rázem ocitlo bez spojenců i bez panovníka...
Roku 1713 došlo k uzavření tzv. Utrechtského míru, který de facto ukončil boje a potvrdil Filipa V. coby španělského krále s tou podmínkou, že Bourboni se museli zavázat nikdy nespojit Francii a Španělsko v osobě jediného vladaře. Španělsko ostatně bylo jediným poraženým v tomto konfliktu, neboť přišlo o řadu území (Gibraltar, Menorca, Flandy, Neapol, Sicílie, Sardinie), byť z historické perspektivy až tolik nepřekvapuje, že většina tohoto území patřila Aragonské koruně, proto se tohoto území Španělsko zbavovalo poměrně snadno. Karel VI. musel slíbit stažení svých vojsk z Katalánska a později (1725) se i oficiálně zřekl jakéhokoliv nároku na španělský trůn. Pro Katalánsko ovšem tyto mírové dohody byly tragické, neboť tak trochu historicky opakovalo stejnou chybu a opět vsadilo na špatného koně. V létě 1713 tak Katalánsko stálo úplně samo proti španělským a francouzským vojskům Filipa V.
OBLÉHÁNÍ A PÁD BARCELONY (1713-1714)
O následném obléhání Barcelony byly napsány stovky tlustých knih, takže my si ho shrneme jen velmi stručně. Nicméně pokud máte rádi historické romány, skvěle zachycené je toto vyprávění v románu Victus katalánského spisovatele Alberta Sáncheze Piñola.
25. července 1713 začalo obléhání. K Barceloně přitáhlo 40 000 mužů ze španělských i francouzských jednotek, opevněné město bránilo asi 5 000 bojovníků v čele s Antonim de Villarroel. V několika prvních měsících zvolila obléhající vojska vyčkávací taktiku a město jen občas bombardovala, nicméně nedařila se jim blokáda přístavu, takže Barcelona poměrně dlouho přežívala díky zásobování po moři. Od prosince 1713 pod vedením Rafaela Casanovy barcelonské jednotky dokonce podnikaly malé guerillové útoky v řadách obléhajících vojsk. Nicméně v létě 1714, takřka po ročním obléhání, povolali Bourboni více francouzských jednotek pod vedením vévody z Berwicku a především vojenského experta Prospera van Verbooma, který měl za úkol vymyslet plán co nejrychlejšího rozbití pevné barcelonské hradby. V srpnu 1714 se obléhajícím vojskům takřka podařilo prolomit jednu z hradeb, zejména však docílila blokády barcelonského přístavu. Poslední měsíc obléhání Barcelony tak obyvatele města postavil před katastrofální situaci. Zásoby se tenčily a lidé na ulicích začali umírat hladem.
Brzy ráno 11. září 1714 došlo k poslednímu precizně koordinovanému útoku. Hradba povolila. Skupinka obránců města pod vedením Rafaela Casanovy třímajícího v rukou vlajku sv. Eulálie, barcelonské patronky, vyrazila do protiútoku a po několik hodin dokázala nepřátelské jednotky držet v okolí hradeb. Sám Casanova byl v bitvě zraněn a musel se stáhnout do zázemí. Podle všeho si právě v onen den obě strany sáhly na dno. Obránci města bojovali z posledních sil, zatímco útočící vojáci chvílemi váhali, zdali má smysl pokračovat. Bourbonské jednotky totiž v bojích zaznamenaly obrovské ztráty. Z více než 40 000 mužů jich takřka 15 000 padlo nebo bylo zraněno. Celé 11. září se obě strany přetahovaly o nadvládu nad barcelonskými ulicemi, zatímco jejich špičky už jednaly o kapitulaci. Barceloňanům nic jiného nezbývalo. 12. září byla dohodnuta kapitulace a o den později vstoupila bourbonská vojska do města. Barcelona se tak vyhnula masakru a velice pravděpodobnému zničení, nicméně ani tak se dobyvatelé s obránci města nemazlili. Třetina města byla zničená. Za rok obléhání na Barcelonu dopadlo přes 30 000 projektilů. V ulicích se rozkládala těla stovek mrtvých. I přesto všechno se obyvatelé města vzepjali k poslednímu velkému gestu. Jak ve svých pamětech líčili někteří z vojáků, kteří do města 13. září napochodovali, naprosto je šokovala snaha obyvatel ukázat dobyvatelům obraz zcela normálního života. Všude byla krev a spousta čerstvých hrobů, nicméně v pekárnách, dílnách či obchodech - všude panoval čilý ruch, jako by ani žádná válka nikdy nebyla.
DECRETOS DE NUEVA PLANTA (1716)
Filip V. se po dobytí Katalánska zachoval zcela očekávaně. V roce 1716 byly vydány tzv. Dekrety o novém uspořádání (Decretos de Nueva Planta), které přinesly obrovskou reformu veřejné správy. V praxi pro Katalánsko znamenaly především zrušení všech katalánských institucí a privilegií a omezení řady občanských svobod. Dle očekávání se veškerá moc centralizovala do Madridu a v Katalánsku byl vytvořen jen úřad Capità General de Catalunya, který delegoval rozhodnutí španělského krále dále do Katalánska. Netřeba dodávat, že jediným úředním jazykem se v tu chvíli stala španělština, což jen napomohlo urychlit dlouhodobý úpadek katalánštiny, i když obyčejní lidé svým jazykem nikdy mluvit nepřestali. Kromě mnoha dalších represálií zmiňme kupříkladu zboření čtvrti la Ribera, na jejímž místě byla v dalších letech vybudována vojenská pevnost Ciutadella, jež samozřejmě nesloužila k obraně města, ale k jeho případnému bombardování, kdyby došlo k nějaké rebelii. Španělští vojáci tak město docela dobře kontrolovali z pevností na obou stranách (Ciutadella, Montjuïc). Středověká hradba byla zachována a ve dvoukilometrovém pásmu okolo ní byla zakázána jakákoliv výstavba, opět pro případ potřeby potření rebelie.
Filip V. se po dobytí Katalánska zachoval zcela očekávaně. V roce 1716 byly vydány tzv. Dekrety o novém uspořádání (Decretos de Nueva Planta), které přinesly obrovskou reformu veřejné správy. V praxi pro Katalánsko znamenaly především zrušení všech katalánských institucí a privilegií a omezení řady občanských svobod. Dle očekávání se veškerá moc centralizovala do Madridu a v Katalánsku byl vytvořen jen úřad Capità General de Catalunya, který delegoval rozhodnutí španělského krále dále do Katalánska. Netřeba dodávat, že jediným úředním jazykem se v tu chvíli stala španělština, což jen napomohlo urychlit dlouhodobý úpadek katalánštiny, i když obyčejní lidé svým jazykem nikdy mluvit nepřestali. Kromě mnoha dalších represálií zmiňme kupříkladu zboření čtvrti la Ribera, na jejímž místě byla v dalších letech vybudována vojenská pevnost Ciutadella, jež samozřejmě nesloužila k obraně města, ale k jeho případnému bombardování, kdyby došlo k nějaké rebelii. Španělští vojáci tak město docela dobře kontrolovali z pevností na obou stranách (Ciutadella, Montjuïc). Středověká hradba byla zachována a ve dvoukilometrovém pásmu okolo ní byla zakázána jakákoliv výstavba, opět pro případ potřeby potření rebelie.
 |
| Davy manifestantů na Avinguda Meridiana 11. září 2015 (Foto: Ara.cat) |
KATALÁNSKÝ NÁRODNÍ DEN
Tolik tedy k historickému pozadí, v němž se skrývá symbolika dnešního Katalánského národního dne (Diada Nacional de Catalunya). Oslavy 11. září původně jako dne vzpomínky na padlé při obraně Barcelony a později jako národní svátek sahají do roku 1886, kdy byla v kostele Santa Maria del Mar poprvé oficiálně sloužena mše za padlé v roce 1714. Z období katalánského národního obrození na konci 19. století pochází i tradiční kladení věnců a květin k pomníku Rafaela Casanovy (1660-1743), vůdce barcelonské obrany v době zmiňovaného obléhání města. Od roku 1914 (s přestávkou v letech 1939-1976) je jeho pomník umístěn na křižovatce mezi ulicemi Ali Bei a Ronda de Sant Pere, což je dle historických záznamů přibližně to místo, kde byl Casanova při obraně v září 1714 raněn.
Během diktatur ve 20. století byly veškeré oslavy 11. září zakázány, větší manifestaci Barcelona zažila až v září 1977. V dalších desetiletích pak byl tento svátek vnímán spíše institucionálně jako připomínka znovuzískání katalánské identity. Coby příležitost k obrovským manifestacím na podporu katalánské nezávislosti slouží Diada Nacional de Catalunya od roku 2012, kdy se 11. září v ulicích Barcelony poprvé sešlo přes milion lidí podporujících myšlenku samostatného Katalánska. V následujících letech se pak z těchto manifestací stala jakási nová tradice, neboť současná touha po nezávislosti se stala v posledních letech klíčovým tématem katalánské politiky. Pro zastánce nezávislosti je právě ono datum 11. září symbolickou připomínkou dne, kdy Katalánsko přišlo o většinu svých historických privilegií a zároveň dnem, kdy je třeba se o ně znovu přihlásit. Zejména v posledních letech tak oslavy 11. září v Katalánsku skutečně získaly na intenzitě.
A jak by vypadalo 11. září 1714 vylíčené očima zpravodaje přímo na místě? O něco takového se v krátkém textu pro deník La Vanguardia pokusil v roce 2014 katalánský spisovatel Albert Sánchez Piñol:
- Albert Sánchez Piñol: El día que Dios llegó tarde (španělsky).
Žádné komentáře:
Okomentovat