La Mussara

Určitě znáte články typu "X nejděsivějších míst světa". Takovými se internet jenom hemží, přičemž každý takový seznam má své stálice. Mnoho děsivých míst se evidentně nachází i ve Španělsku a jednou takovou stálicí na španělských seznamech je i dávno opuštěná katalánská vesnička La Mussara. 

Ruiny vesnice La Mussara dnes (2025)

Mizící lidé, výskyt UFO, podivné rituály, spojení do jiné dimenze či přímo do pekla, všudypřítomná mlha... La Mussara je dokonalým místem pro milovníky paranormálních jevů. Tato dnes zcela opuštěná vesnička se nachází na území obce Vilaplana v okrese Baix Camp, pohoří Prades přibližně ve výšce 990 metrů nad mořem. První zmínky o její existenci pocházejí z roku 1173, nicméně skutečný původ trvalého osídlení dané oblasti sahá nepochybně až do časů muslimské invaze na Pyrenejský poloostrov, což dokazuje i arabský původ jejího názvu. Nikdy nešlo o žádné významné centrum, La Mussara vždy přežívala z toho, co několik stovek místních obyvatel dokázalo vypěstovat na svých políčkách v poměrně neúrodném kraji. V souvislosti s průmyslovou revolucí se obec začala vylidňovat, nedostatek vody a naprostá občanská nevybavenost pak na konci roku 1959 vyhnaly poslední desítky obyvatel. Z opuštěné vesničky dnes zůstává necelá desítka rozbořených domů. Jedinou budovou, která se doposud drží zpříma, je místní kostelík. Do obce dosud vede silnice s označením TV-7093, která před jejími pomyslnými branami končí. Úplně opuštěné toto místo ale není, asi 300 metrů od rozvalin se nachází nově opravená horská chata Refugi La Mussara, neboť návštěvníkům tohoto místa se občas naskytne úchvatný pohled na celou oblast Camp de Tarragona - při obzvláště dobrém počasí lze odsud zahlédnout prý i Baleárské ostrovy. Takřka vždy a všudypřítomnou je však v oblasti La Mussara hustá mlha, která místu spolehlivě dodává určitý mysteriózní háv.

Proslulost této lokality se ale pojí s docela jinými skutečnostmi. Ačkoliv někteří hovoří o dávném arabském tajemství, záhady a mystéria, jež tuto neexistující vesničku obklopují, se objevily až po jejím opuštění na počátku 60. let 20. století. Podle staré legendy se v okolí La Mussary nachází velký kámen, na který se nedoporučuje šlapat, neboť vás okamžitě přenese do tajemné vísky zvané Vila del Sis, která je často označována za předpeklí. Problém je v tom, že nikdo přesně neví, o který kámen se jedná. O tom, že se zde nachází brána do jiné dimenze, už byly senzacechtivými pisálky sepsány stovky stran. Faktem zůstává, že v okolí opuštěné vesnice se již ztratilo několik lidí, a zdaleka ne všichni se znovu objevili. První takový případ se odehrál již na počátku 60. let, kdy se zde na procházce s přítelkyní v husté mlze ztratil jistý voják z nedalekého vojenského tábora. Podle vlastních slov byl pryč jen dvě hodiny, ale ve skutečnosti musel po okolních horách bloudit více než 12 hodin.

K asi nejznámějšímu zmizení v oblasti La Mussara došlo v říjnu 1991. 37letý Enrique Martínez Ortiz byl s kamarády na houbách. V jednu chvíli se za skupinkou trochu opozdil a když si po chvíli přátelé jeho nepřítomnosti všimli, naprosto se po něm slehla zem. Na místě zůstal jen košíček na houby. I když v následujících dnech široké okolí prohledávaly stovky policistů a vojáků, muže už nikdy nikdo nenašel. Podle jedné z teorií mohl spadnout do rokle, kde se mohl stát krmivem místní zvěře, nicméně v takovém případě by pátrači nalezli alespoň nějaké kosterní či jiné pozůstatky. Jiní to vysvětlují tím, že místní hory skrývají mnoho neprobádaných jeskynních útvarů, takže Enrique mohl skončit v jednom z nich. Jeho auto každopádně stálo na svém místě a uvnitř byly i léky, které muž údajně musel brát. Jednou z možností je tedy i nešťastné vstoupení na čarovný kámen a přenos do jiné dimenze. Mezi další známé zmizelé v oblasti La Mussara patří i dva jaderní inženýři. Jeden prý několik dní celý šílený pobíhal po horách s pohledem upřeným do nebe. Ze skoro týdenního dobrodružství si však vůbec nic nepamatoval. V roce 1995 zabloudil v mlze jiný jaderný inženýr, ten byl však mimo jen několik hodin. Fantazie milovníků paranormálních jevů dokonce zmiňují i jednoho z obyvatel vesnice, který se prý ztratil a jakési mezidimenzionální okno ho vyplivlo až v USA. Nikdo z místních ale o takovém příběhu nikdy neslyšel.

Podle senzibilů a novinářů zabývajících se záhadami všeho typu La Mussara jednoznačně disponuje zvláštní negativní energií. Lidé tu často cítí nevolnost, slyší zvláštní zvuky nebo jim nefungují elektronické přístroje. Pokud vás tu zastihne mlha, v mžiku ztratíte orientaci. La Mussara se tak trochu logicky stala i místem, kde bylo údajně několikrát spatřeno UFO. Případné tajné rituály satanistů v místním rozbořeném kostelíku tak už působí jen jako volitelný doplněk. Ať už za to může magie či opravdu úchvatné výhledy na okolní krajinu, mezi lidmi koluje ještě jedna velice dobře známá legenda. Kdo se sem jednou vydá, místo si ho časem přitáhne zpět...

La Mussara v časech, kdy byla ves ještě obydlená (Foto: Arxiu Fotogràfic del Centre Excursionista de Catalunya)

Historie katalánské kinematografie

Pod pojmem "katalánská kinematografie" se skrývá veškerá filmová tvorba produkovaná či režírovaná v Katalánsku, případně katalánským týmem filmařů; řadíme sem ale i jakékoliv filmy katalánských režisérů. To má za následek skutečnost, že katalánská kinematografie sice světu nabídla spoustu zajímavých filmů, ale těch přímo v katalánštině se stále mnoho netočí. Na stručnou historii katalánské kinematografie se podíváme na následujících řádcích.

Kinosál Avenida de la Luz, fungující v letech 1943-1992 (Foto: barcelofilia.blogspot.com)

Jak je dobře známo, skutečná historie světové kinematografie se začala psát roku 1895, kdy bratři Lumièrové poprvé světu představili svůj kinematograf. Oba Francouzi posléze svůj vynález představili i v zahraničí, přičemž do Katalánska se vydali osobně v prosinci 1896, tedy pouhý rok poté, co v Paříži slavnostně uskutečnili vůbec první veřejné promítání v historii. V Barceloně byl kinematograf představen ve fotografickém studiu bratří Napoleonových, považovaných tehdy za nejznámější a nejlepší fotografy v Katalánsku. Několik prvních projekcí bylo určeno výhradně místním specialistům, především fotografům, až později se promítání otevřela i veřejnosti. Jednoho z nich se zúčastnil i budoucí průkopník katalánské (i španělské) kinematografie, Fructuós Gelabert (1874-1955). Toho pohyblivé obrázky nadchly natolik, že si společně s kamarádem Santiagem Bioscou sestrojil kameru vlastní a v létě 1897 s ní natočil vůbec první hraný film v katalánské (i španělské) historii - Riña en un café (česky: Hádka v kavárně, délka: 1 minuta). Později toho roku natočil ještě další, spíše dokumentárně laděné záběry: Sortida del públic de l'església parroquial de Santa Maria de Sants a Sortida dels treballadors de l'Espanya industrial. Gelabert byl též autorem vůbec prvního španělského snímku, jenž byl prodán do zahraničí (Visita de la Reina Maria Cristina i Alfons XII). Pojednával o návštěvě španělského královského páru na Světové výstavě 1898 v Barceloně.

Gelabert byl také prvním velkým filmovým experimentátorem a i díky němu se z Barcelony na počátku 20. století stávalo hlavní filmové město na Pyrenejském poloostrově. V Barceloně svého času pracoval i druhý z velkých průkopníků kinematografie ve Španělsku, aragonský rodák Segundo de Chomón (1871-1929). Toho katalánská kinematografie pamatuje především jako autora mnoha nových filmových triků, podobně jako s nimi ve Francii toho času pracoval George Méliès. Byl také prvním ze španělských režisérů, který pro film adaptoval díla světových klasiků. Zároveň byl tvůrcem prvních fantasticky laděných filmů, takže tradice sci-fi a fantasy žánru v katalánské kinematografii má skutečně velice dlouhou historii. Mezi Chomónovy nejznámější filmy patří kupříkladu Choque de trenes (1902), Pulgarcito (1903), L'hereu de Can Pruna (1904), Hotel Eléctrico (1908) či dokumentární snímek Eclipsis de sol (1905). Dalším zajímavým tvůrcem byl Ricard de Baños (1882-1939), který společně se svým bratrem Ramonem stál u mnoha důležitých katalánských produkcí v prvních dvou dekádách 20. století. Spolu založili producentskou společnost Royal Films; ještě předtím Ricard de Baños pracoval pro Hispano Films, společnost, kterou založili podnikatelé Albert Marro a Lluís Macaya. Z jejich dílny ostatně pochází i velice populární Barcelona y sus misterios (režie: Alberto Marro, 1916).

Ze stejného roku pochází i snímek La vida de Cristóbal de Colón y su descubrimiento de América (režie: Gérard Bourgeois), svého času nejdražší španělský film, 101 minut dlouhý příběh o Kolumbově životě a objevení Ameriky. Jelikož Španělsko bylo v průběhu I. světové války zemí neutrální, katalánskému filmovému průmyslu se dařilo stále velice dobře. Před jejím vypuknutím měla Barcelona dokonce nejvíc kinosálů na světě hned po New Yorku a Paříži, už tento fakt jasně dokládá zlatou epochu katalánské kinematografie. Již před rokem 1910 kinosály zcela ovládly barcelonské ulice. Ze slavné Paral·lel během několika let vytlačily kabarety a šantány,  pronikly však i do okrajových městských čtvrtí a brzy jich bylo mnohem víc než divadel. Spolupráce s divadelním světem je ostatně další velkou charakteristikou předválečného Katalánska. Mnoho filmů vznikalo jako adaptace soudobých divadelních her, svých filmových verzí se tak v rekordním čase dočkala kupříkladu díla slavného katalánského dramatika Àngela Guimerà. Mnoho osob spjatých s divadlem, jako dramatik Adrià Gual či herečka Margarida Xirgu, dříve či později podlehlo kouzlu pohyblivých obrázků a angažovalo se ve vrcholných okamžicích svých kariér právě v kinematografii.

Zlaté období kinematografie v Katalánsku skončilo okolo roku 1923, kdy ve Španělsku začal vládnout diktátor Primo de Rivera. Celá země se ocitla v období nejistoty, na němž se později silně podepsala i světová hospodářská krize. Zároveň ale během 20. let došlo k jakési generační obměně, neboť 30. léta již představovala zcela novou éru kinematografie - nástup zvukového filmu. I díky uvolněnější politické situaci tak katalánská kinematografie po roce 1930 trochu ožila. V roce 1933 se objevil i vůbec první ryze katalánsky mluvený film. Byl jím snímek El Cafè de la Marina (režie: Domènec Pruna, délka: 94 min). Šlo o adaptaci stejnojmenné divadelní hry katalánského dramatika Josepa Marii de Sagarry a ve své době představovala poměrně nákladnou produkci, neboť film byl natočen ve dvou verzích (katalánské a španělské). Nicméně šlo také o první velký katalánský propadák, jelikož film u publika zkrátka neuspěl. Tím ostatně na delší dobu končí historie katalánsky mluveného filmu. Komerční neúspěch El Cafè de la Marina byl tak výrazný, že tehdejší producenti zkrátka již více do filmů v katalánštině investovat nechtěli. I tak ale stále značná část španělské produkce vznikala právě v Katalánsku.

Příchod španělské občanské války (1936-1939) katalánskou kinematografii pohřbil. V Barceloně se sice až do samého konce války točilo, ve městě fungovala asi stovka kin a na Montjuïku bylo hned několik filmových studií, nicméně válečné časy znamenaly především propagandu, případně reportáže z bojů, takže o skutečně uměleckém filmu se v tomto období příliš mluvit nedá. Z těch nejpovedenějších v daném období připomeňme alespoň melodrama Barrios bajos (1937, režie: Pedro Puche). Po konci války se Španělsko ponořilo až do roku 1975 do přísně katolické diktatury Franciska Franka. Pro katalánskou kulturu to znamenalo těžké časy, kdy minimálně prvních 10-15 let nebylo možno publikovat cokoliv v katalánštině, ať už se jednalo o literaturu či o filmy. Filmový průmysl byl navíc přenesen do Madridu, kde se točila drtivá většina cenzurou schválených snímků. Neznamená to, že by v Katalánsku filmový průmysl zcela zanikl, ale jeho podíl na celkové španělské filmové produkcí byl oproti předválečným časům zanedbatelný. Je však zajímavé, že pro zahraničí byla barcelonská značka stále atraktivní, a tak kupříkladu hollywoodští distributoři pro Španělsko sídlili právě v katalánské metropoli a ne v Madridu.

SIlvia Munt v hlavní roli filmu La plaça del Diamant z roku 1982 (režie: Francesc Betriu)

Postupem času vznikaly v Katalánsku menší nezávislé produkce, přičemž tou nejzajímavější osobností oné doby byl bezesporu katalánský režisér, scénárista a producent Ignasi Ferrés Iquino (1910-1994). Ten roku 1952 natočil první katalánsky mluvený film od konce občanské války (El Judes), nicméně k veřejné projekci připuštěn nebyl. První filmy v katalánském znění se do skutečné distribuce dostaly až v 60. letech 20. stol., i když takřka ve všech případech šlo zejména o adaptace známých katalánských divadelních her.

Druhá polovina 60. let je ostatně symbolem určité svobody, která se projevovala především v Barceloně, která se nacházela na samé periferii španělského autoritativního režimu. To vysvětluje celou řadu skvělých uměleckých počinů, k nimž v té době v Katalánsku došlo, stačí zmínit kupříkladu tzv. boom literario. V rámci těchto tendencí se v Barceloně v letech 1965 až 1970 rozvinula tzv. Escola de Barcelona (Barcelonaská škola), sdružení místních intelektuálů a filmových profesionálů, které mělo za cíl vytvořit určitý protipól k oficiálnímu madridskému kinematografickému proudu. Jejich filmy byly značně experimentální a silně avantgardní, často sázely na neherce, i když občas se v hlavních rolích mihly některé slavné herečky a režisérské múzy, a měly lehce bojovný anti-frankistický podtón. Nicméně tato tvorba si nakonec široké publikum nezískala, a tak všechny filmy spadající pod Barcelonskou školu se ukázaly být naprostými komerčními propadáky. Proto se skupina na počátku 70. let rozpadla. Mezi nejvýznamnější členy skupiny patřili Vicente Aranda, Pere Portabella, Joaquim Jordà či Román Gubern.

Juan Antonio Bayona, Gaudí pro nejlepší režii, 2017 (Foto: www.academiadelcinema.cat)

Po smrti diktátora Franka v roce 1975 Španělsko pomalu ale jistě zamířilo vstříc demokracii. Přechod to ale nebyl bleskový, kupříkladu filmová cenzura fungovala až do roku 1977. Pro katalánskou kinematografii byl španělský přechod k demokracii silným impulzem, nicméně skutečná katalánská produkce vzniká až během 80. let. Zbytek těch sedmdesátých totiž katalánské umělecké elity stráví debatou o povaze a budoucnosti katalánské kinematografie. Jediným hmatatelným posunem je vznik Institut del Cinema Català (1975) - sdružení filmových profesionálů, jež se stará o propagaci katalánské kinematografie. Mezi nejdůležitější katalánské filmy této epochy patří bezesporu La ciutat cremada (režie: Antoni Ribas, 1976), Ocaña: retrat intermitent (režie: Ventura Pons, 1978) či La plaça del Diamant (režie: Francesc Betriu, 1982). V lednu 1984 začala vysílat katalánská veřejnoprávní televize TV3, což bylo vítaným impulzem pro filmovou tvorbu v katalánštině. První roky demokracie jsou v katalánské kinematografii charakteristické zejména dvěma rysy: 1) vzniká mnoho filmových adaptací literárních děl katalánských autorů; 2) dlouhé roky katolické diktatury znemožňovalo promítat jakékoliv byť jen náznakem pohoršující scény, takže v průběhu prvních 10 let po pádu diktatury vzniká mnoho filmů se silně erotickým podtextem a odvážnými scénami, např. L'orgia (režie: Francesc Bellmunt, 1978) nebo Bilbao (režie: Bigas Luna, 1978). Kromě umístění děje do prostředí prostituce je zejména v průběhu 80. let velice populární reflektovat vysokou kriminalitu okrajových čtvrtí. Dokonalým příkladem takového filmu je Yo, el vaquilla (režie: José Antonio de la Loma, 1985).

V průběhu 90. let minulého století se konsoliduje několik velkých jmen katalánské kinematografie, i když je třeba zdůraznit, že velká většina katalánských režisérů točí své filmy z komerčních důvodů ve španělštině. Zejména v posledních dvou desetiletích se pak projevuje i velká schopnost katalánských tvůrců pracovat v mezinárodním prostředí, řada z nich tak kvůli přístupu na globální trh své filmy točí v angličtině. Mezi nejznámější katalánské režiséry posledních desítek let patří Vicente Aranda, Bigas Luna, Ventura Pons, Isabel Coixet (natáčí zejména v USA), Cesc Gay, Jaume Balagueró (jenž proslul zejména hororovou ságou REC), Mar Coll, Albert Serra či Juan Antonio Bayona (autor několika kasovních trháků posledních let). O jejich tvorbě ale jistě bude řeč v samostatných článcích. 

Dodejme, že katalánský film se v posledních letech prosazuje i na mnoha světových filmových festivalech. I když katalánsky mluvené filmy nemají zrovna na růžích ustláno, zejména v posledních letech jich vzniká slušné množství. Určitým znakem této vitality byl i vznik Acadèmia del Cinema Català v roce 2008 díky osobní iniciativě katalánského herce, režiséra a velkého zastánce katalánské nezávislosti Joela Joana. Katalánská filmová akademie od roku 2009 uděluje každoročně filmové ceny Gaudí, které si i přes svá specifika pomalu začínají vydobývat prestižní místo mezi ostatními evropskými oceněními tohoto typu (Český lev, Goya, Lola, BAFTA apod.).

Lumi Dolls: Království silikonové rozkoše

Barcelona patří mezi nemnohá světová místa, která nabízí skutečně vše, nač si jen vzpomenete. A na konci února 2017 se stala vůbec prvním evropským městem, v němž se nachází nevěstinec se silikonovými pannami. Dokonale tvarované umělé krásky tak pomalu ale jistě kráčejí v čele invaze robotického sexu, který má lidstvo ovládnout v následujících desetiletích.

   

Katy (Foto: www.lumidolls.com)

Lumi Dolls je vůbec prvním nevěstincem svého druhu na starém kontinentu, i když kupříkladu v Japonsku jde již o dobře zavedenou módu. Barcelonský podnik nabízí zákazníkům prozatím čtyři silikonové figuríny: 170 cm vysokou blondýnu Katy, 168 cm vysokou africkou krásku Leizu, podle všeho velice populární a údajně nejrealističtěji vypadající Asiatku Lily a jako jasný odkaz k japonským kořenům i 165 cm vysokou Aki, jež uspokojí především milovníky anime.

Podle provozovatelů originálního barcelonského podniku nabízí figuríny "zcela realistický prožitek a splnění i těch nejtajnějších fantazií bez jakýchkoliv hranic. V rezervačním formuláři si vybranou silikonovou krásku můžete nechat i speciálně obléct". Logická otázka hygieny je prý zvlášť ošetřena; figuríny jsou po každém pracovním výkonu pečlivě dezinfikovány, provozovatelé však doporučují používat ochranu, která je diskrétně k dispozici v každém pokoji. Ačkoliv v současnosti v podniku platí zaváděcí tarify, údajně jsou všechny čtyři figuríny zarezervovány na několik týdnů dopředu. Později budou k dispozici za 120 € na hodinu či 170 € na dvě hodiny. Návštěva podniku v páru či touha strávit s Katy, Lily, Leizou či Aki celou noc jsou pak podřízeny speciálním tarifům, které je třeba dohodnout s provozovateli. Tedy žádná levná záležitost a naopak poměrně zajímavý podnikatelský záměr, když si uvědomíme že ceny podobných silikonových panen se pohybují mezi 4 000 až 6 000 €. 

Během prvních 14 dní fungování bylo možno tento lokál najít na carrer Baixada de Sant Miquel v centru Barcelony, nicméně jak později informovala katalánská média, samotný podnikatelský záměr byl tak tajný, že o něm neměl tušení majitel bytu, v něm tento silikonový bordel fungoval, ani katalánské úřady. Lumi Dolls tak aktuálně (15/03/2017) hledá nový lokál.  

RCR Arquitectes

RCR Arquitectes je katalánský architektonický ateliér, vzniklý roku 1988 v Olotu. Vychází z perfektní a roky prověřené spolupráce tří architektů, spolužáků ze studií na katalánské Escola Tècnica Superior d'Arquitectura del Vallès (ETSAV). Rafael Aranda, Carme Pigem a Ramón Vilalta se přátelí již od studií. Po jejich absolvování se rozhodli jít silně proti tehdejší módě. Nezajímala je na olympiádu se připravující Barcelona, která skýtala dostatek příležitostí pro mladé architekty; jejich snem nebyl slibný začátek v nějakém zavedeném ateliéru. Právě naopak, rozhodli se pro velice lokální architektonický koncept, a tak si svůj ateliér otevřeli v rodném Olotu. Jak sami podotýkají, právě ona izolovanost od hlavních architektonických tendencí velkých metropolí jim lépe pomáhá koncentrovat se na svůj vlastní umělecký styl.

V tom je ostatně esence jejich práce. Inspirace v úchvatné a divoké vulkanické krajině La Garrotxa měla vždy velký vliv na hlavní koncepci RCR Arquitectes, totiž snahu zasadit stavby do krajiny a spojovat místo a čas. Hlavní charakteristikou jejich architektury je dokonalý soulad ocelových a skleněných konstrukcí v kontrastu s kamenem, dřevem či keramikou. Kritici oceňují právě tuto schopnost zasadit vysoce moderní budovy do divoké krajiny katalánského vnitrozemí. Dokonalá znalost prostoru, s nímž má trojice architektů pracovat, je klíčem k úspěchu. Třicet let pilné práce se nakonec vyplatilo. Ateliér RCR Arquitectes se v březnu 2017 stal možná trochu nečekaným držitelem v současnosti nejprestižnějšího ocenění v oboru. Do Katalánska totiž poprvé v historii putuje slavná Pritzkerova cena, kterou v minulých letech získaly opravdové hvězdy architektonického nebe (Kenzó Tange, Frank Gehry, Norman Foster, Zaha Hadid či Jean Nouvel). A vůbec poprvé v historii ocenění připadlo hned trojici architektů.

Faktem je, že RCR Arquitectes nepatří ke světoznámým architektům a před udělením zmiňované ceny o nich věděl jen málokdo z oboru. Je to především proto, že jsou skutečně věrni své lokální tvorbě. Většina jejich staveb se totiž nachází v Katalánsku, konkrétně v domovské provincii Girona. Z těch nejznámějších jmenujme kupříkladu restauraci Les Cols (Olot, 2002), budova divadla La Lira (Ripoll, 2011), budova mateřské školy El Petit Comte (Besalú, 2010) či knihovna Sant Antoni-Joan Oliver (Barcelona, 2007). Řadu zajímavých staveb ale stihli vyprojektovat i v zahraničí, mezi ty nejemblematičtější patří Muzeum Soulages (Rodez, Francie) či Krematorium Hofheide (Belgie). Přehled a fotografie hlavních děl RCR Arquitectes naleznete zde a zde. Uvidíme, jaký vliv bude mít na jejich další tvorbu zisk prestižního ocenění, nicméně prozatím stále platí, že pokud chcete jejich dílo spatřit na vlastní oči, musíte bezpodmínečně vyrazit do katalánského Olotu a jeho okolí.

Divadlo La Lira, Ripoll (2011) - (Foto: Hisao Suzuki)

Charlie Rivel: Hitlerův šašek

Josep Andreu Lasserre (1896-1983) byl katalánský klaun, který se po celém světě proslavil pod uměleckým jménem Charlie Rivel. Vystupoval po celé Evropě, v chudobincích i před královským publikem. Jeho vystoupení podobně jako celý jeho život inspirovaly slušné množství filmů či románů. Taky není divu, když účinkoval až do svých 86 let. Nicméně i pro Charlieho Rivela platilo známé klišé, že radost rozdávající klauni nebývají zrovna těmi nejveselejšími či nejšťastnějšími lidmi...

Charlie Rivel a příprava na jeho nejslavnější číslo, 1975 (Foto: www.circopedia.org)

V Katalánsku se přitom narodil jen náhodou. Oba jeho rodiče (otec Katalánec, matka Francouzka) byli cirkusáci. V tomto prostředí se seznámili, vzali a později i po zbytek života žili, což v praxi znamenalo cestovat z místa na místo, ode vsi ke vsi. Takto spolu několikrát projeli Katalánsko a Francii. Malý Josep se narodil během jednoho takového turné ještě v Katalánsku, konkrétně v městečku Cubelles, asi 50 km od Barcelony. Již o tři měsíce později už rodinka vesele putovala jižní Francií. Do Cubelles se znovu vrátil, už jako slavný Charlie Rivel, až v roce 1954. S městem pak již zůstal v kontaktu do konce života, je pohřben na místním hřbitově a město se dodnes k jeho odkazu hrdě hlásí - obecní muzeum nabízí permanentní výstavu věnovanou svému nejslavnějšímu rodákovi. 

Nutno dodat, že celé mládí prožil Josep na cestách po Francii, kde spolu se svými sourozenci vystupoval v mnoha různých cirkusových číslech. Do Katalánska se znovu podíval až v roce 1913, kdy rodina vystupovala v barcelonském Tivoli. Na několik dalších let se usadili ve Španělsku, Josep v sobě mezitím objevil velký komediální talent, a tak se začala rýsovat jeho proměna v klauna Charlieho. Nebude nejspíš překvapením, že toto jméno přebral od slavného Charlieho Chaplina, jenž se právě v té době stal známou světovou celebritou, a tak byl s oblibou v mnoha cirkusech více či méně bravurně parodován. Roku 1920 se Josep Andreu oženil a v následujících letech vystupoval spolu s bratry Reném a Polem v mnoha evropských cirkusech. Právě do této doby se datuje asi nejslavnější Charlieho historka. Na jedné soutěži v napodobování Charlieho Chaplina prý podal tak úchvatný výkon, že sám Chaplin, který byl náhodou přítomen, prohlásil: "Napodobujete vy mě, nebo jsem to já, kdo napodobuje Vás?" Nicméně v době, do níž se obvykle tato legenda zasazuje, Chaplin do Evropy vůbec nezavítal, takže kdoví...

V dalších letech se Charlie se svým vystoupením podíval i do USA, čímž se z něj stala hvězda světového formátu. V průběhu 30. let vystupoval opět po celé Evropě, nejpopulárnější však byl v Německu. Z dnešního pohledu jde o nejtemnější období Charlieho života, neboť svou slávu tehdy propůjčil nacistické propagandě. Netajil se svou podporou nacistického Německa, několikrát vystupoval i pro největší nacistické pohlaváry včetně Goebbelse či Hitlera, jemuž dokonce poslal několik blahopřejných dopisů k narozeninám. Když se ho později kdokoliv na ono období ptal, slavný klaun vždy jen nevrle odvětil, že "Berlín nebyl tím nejlepším místem, kde by si člověk tehdy uvědomil, jaká zvěrstva Němci páchali". Podle všeho byl Charlie Rivel zkrátka na počátku 30. let jedním z těch naivních umělců, kteří Hitlerově rétorice podlehli, nicméně s blížícím se koncem války pochopili, že se nechali zatáhnout na špatnou stranu historie.  Ačkoliv se Charlie Rivel stal jedním z nejslavnějších klaunů 20. století, onen cejch "Hitlerova šaška" ho bude provázet již navždy.

Po válce se mu podařilo z Německa utéct a později poslal žádost o pomoc španělskému diktátorovi Frankovi, jenž mu poskytl pas pro návrat do vlasti. Faktem je, že celých 7 let po konci II. světové války Charlie Rivel trpěl velkými depresemi. "Kdo se teď může smát po takové tragédii?" ptal se tehdy. Na scénu se vrátil až v roce 1952. Vystupoval opět v Německu a ve Skandinávii a od roku 1954 byl "znovuobjeven" i pro španělskou scénu. V následujících dekádách se mu postupně dostávalo čím dál většího uznání. Mimo jiné inspiroval hned několik filmů, kupříkladu El aprendiz de clown (1967) či Felliniho dokument I clowns (1970), kde si i sám zahrál. V té době ještě pořád aktivně vystupoval, většinou již ale sám ve svém vpravdě klasickém čísle s židlí a kytarou. V roce 1973 vystoupil ve finále Eurovize coby zábavné číslo během počítání hlasů. Zde je třeba dodat, že skutečného uznání se Charliemu Rivelovi dostalo právě až v tomto pozdním období - i přes dost pokročilý věk stále v plné formě účinkoval. Jeho poslední veřejné vystoupení se odehrálo v Madridu roku 1982, tehdy mu bylo 86 (!) let.

O rok později dostal významné katalánské ocenění Creu de Sant Jordi. V červenci 1983 zemřel na infarkt. Pro svá památná vystoupení je považován za jednoho z největších klaunů 20. století. Kromě rodného Cubelles na slavného (a náhodou) katalánského klauna vzpomínají i v Barceloně, kde se v jedné ze zahrad na kopci Montjuïc nachází socha odkazující k jeho nejslavnějšímu číslu. V roce 2007 vznikl na motivy Rivelovy nejtemnější životní epochy katalánský film El pallasso i el Führer.

Pas de la Casa

Generuje až 25 % andorrského HDP, ale mnoho Andořanů tu nepotkáte. Naopak si tu často připadáte jako ve Francii, jen je vše levnější. Do sousední země to ostatně není daleko - pokud bydlíte kupříkladu na Avinguda d'Encamp nebo Carrer Major, do domu se pravděpodobně dostáváte z andorrské strany, ale výhled už máte přímo do Francie. Pět měsíců v roce tu leží sníh a někdy je ho tolik, že na den nebo dva městečko odřízne od světa. Vítejte v Pas de la Casa!

Pas de la Casa, 2006 (Foto: www.andorramania.com)

I když oblast dnešního Pas de la Casa patří k Andoře už od středověku, skutečná historie této obce se začala psát teprve před necelými sto lety. Tehdy byla jedinou nemovitostí široko daleko kamenná chata, kterou po dlouhá léta (ale pouze léta) obýval pastýř Valentí, jenž se okolním rolníkům staral o zvířata na rozsáhlých pastvách. Přes zimu byla stavba vždy opuštěná. Prvních stálejších obyvatel se toto horské sedlo dočkalo až ve 30. letech 20. stol., kdy začala vznikat silnice z hlavního města Andorry do Francie. Z provizorního přístřešku pro dělníky, kteří měli stavbu silnice na starosti, se časem stala regulérní horská chata (Xalet-Refugi d'Envalira), která již roku 1933 sloužila i prvním lyžařským nadšencům. V následujících letech vyrostly ještě dvě podobné stavby, ale o skutečném vzniku Pas de la Casa asi můžeme mluvit až v souvislosti s koncem španělské občanské války v roce 1939.

Několik uprchlíků z frankistického Španělska se totiž usadilo právě zde. Zejména během II. světové války začal v Pas de la Casa pomalinku vzkvétat obchod. Jednak se tu setkávaly rodiny rozdělené zmiňovanou občanskou válkou, zároveň sem ale mířilo čím dál víc Francouzů, neboť zde byly k dostání věci, které ve válkou zmítané Francii představovaly nedostatkové zboží. V té době byl Pas de la Casa jen ubohou dřevěnou osadou uprostřed divokých hor. Stálá populace po konci II. světové války se tu pohybovala v řádech několika desítek, zatímco dnes tu celoročně žije více než 2 500 obyvatel. Mužem, který definitivně změnil tvář osady, byl roku 1956 Francesc Viladomat. Do Andorry se dostal ještě jako dítě spolu s otcem, významným katalánským sochařem Josepem Viladomatem (1899-1989), jenž se do tohoto ministátu taktéž musel na nějakou dobu uchýlit kvůli svému politickému přesvědčení. Francesc Viladomat (1931-2005) si zasněžené kopce záhy oblíbil a stal se jedním z nejlepších lyžařů v Pyrenejích. Ve španělských barvách dokonce reprezentoval ve sjezdových disciplínách na dvou zimních olympiádách (Oslo 1952, Cortina d'Ampezzo 1956). 

Viladomat díky své účasti na světových lyžařských podnicích vytušil ohromný obchodní potenciál andorrských hor, proto se jeho životním cílem stalo vybudovat v Andoře lyžařská střediska podobná těm alpským. Roku 1956 dokázal i přes odpor některých obyvatel farnosti Canillo v Pas de la Casa vybudovat první lyžařský vlek v Andoře. Vlek byl dlouhý přes dva kilometry a za hodinu mohl přepravit až 450 lyžařů, které vytáhl až do výšky 2 500 m. Dodejme, že v té době v Pas de la Casa ještě stále nebyla elektřina, vlek tak fungoval na bázi motoru kamionu, jímž Viladomat do hor přes léto dopravoval materiál. Sporadicky se vlek rozběhl již na konci roku 1956, i když oficiální inaugurace a pravidelného fungování se dočkal až v zimní sezoně 1957/1958. Od té chvíle se z Pas de la Casa oficiálně stalo první andorrské zimní středisko. Každým dalším rokem došlo k nějakému vylepšení, na okolních svazích začaly růst další vleky a později i moderní sedačkové lanovky. V 80. letech 20. stol. místní vlekaři vsadili na pokrok v podobě sněžných děl, v roce 2003 pak došlo k vytvoření největšího pyrenejského skiareálu Grandvalira, který nabízí přes 200 km prvotřídních sjezdovek.

Pas de la Casa se stalo jedním z největších pyrenejských lyžařských středisek. Tradičně jde o letovisko zaměřené na francouzskou a katalánskou klientelu, v posledních letech však areál Grandvalira objevuje i zbytek Evropy. Především pro Francouze představuje Pas de la Casa nákupní centrum nabízející levný alkohol, tabák či parfémy. Díky tomu, že zde sníh leží vždy takřka půlku roku, příjmy z turismu jsou docela závratné - jak už jsme zmínili na začátku, oblast Pas de la Casa dnes Andoře generuje údajně okolo 25 % HDP. Zároveň jde o jedno z nejvýše položených (2 050 m. n. m.) celoročně obývaných míst v Evropě a čistě z hlediska počasí se tu nežije nejsnadněji. Zlí jazykové tvrdí, že tu panuje podobné klima jako na Sibiři či na Aljašce. Průměrná roční teplota v Pas de la Casa udává 3,8 °C a sněžit může vlastně kterýkoliv měsíc v roce, i když je pravda, že v červenci či v srpnu se tomu asi vyhnete (ale nelze na to spoléhat!). Sněhové přívaly v zimních měsících pravidelně, a to i v 21. století, způsobují velké komplikace na francouzské silnici N22, která představuje jediné spojení Andorry s Francií. Kvůli prudkým sněhovým vánicím či nebezpečí laviny se tu již mnohokrát stalo, že silnice byla i několik dní uzavřená.

Z turistického pohledu nabízí Pas de la Casa v podstatě klasická lákadla. V zimě evidentně nepřeberné kilometry skvěle upravených sjezdovek, během krátkého léta zase zvláštní, lehce pozapomenutou krajinu uprostřed vysokých hor. Pozornost věnujte nedaleko pramenící říčce Arièja, která zde tvoří hranici mezi Andorrou a Francií. Zatímco během zimní sezony budete rádi, když v přeplněných hotelích seženete pokoj pro dva pod 100 € na noc, během léta ceny padají na polovinu či na třetinu. Kromě spousty obchodů, butiků a restaurací naleznete v Pas de la Casa i klasické globální podniky jako McDonalds či Burger King, jak jinak.

Více informací:

• ARA: Francesc Viladomat, un teleesquí pioner i una història que celebra sis dècades (katalánsky).
• Comú d'Encamp: Història del Pas de la Casa (katalánsky).
• Webové stránky oblasti Pas de la Casa.
• Webové stránky areálu Grandvalira.

Nejzajímavější barcelonské sochy (III)

Barcelona na první pohled ohromí zejména svou proslulou architekturou, avšak i drobnější městské prvky si v katalánské metropoli zaslouží velkou pozornost, i když řada z nich je onomu prvnímu pohledu často skryta. Jedním z prvků, které umocňují kouzlo Barcelony, jsou zdejší sochy. Město se sice nemůže chlubit mnoha historickými sousošími slavných autorů, nicméně zejména 20. století Barcelonu obohatilo o desítky nových soch. Za nejzajímavějšími z nich se vypravíme ve třetím a zároveň posledním díle našeho sochařského speciálu. Jde samozřejmě o zcela subjektivní výběr - další významné barcelonské sochy naleznete třeba zde a zde.

El cul, A Santiago Roldán, Parc Carles I
(Foto: wikipedia.org)

EL CUL, A SANTIAGO ROLDÁN
Dílo baskického malíře a sochaře Eduarda Úrcula (1938-2003) s vysoce poetickým a zcela zřejmým názvem Zadek bylo v Parc de Carles I nedaleko Port Olímpic instalováno roku 1999. Takřka sedmimetrové nohy korunuje prdelka, která je podle autora inspirována sochařstvím starého Řecka a má připomínat Středomoří a jeho hedonistickou kulturu. Dodejme, že tato socha má i svou o tři metry nižší a poněkud kypřejší sestřičku (Culis monumentalibus) ve španělském městě Oviedo.

Els Mistos ve čtvrti Vall d'Hebron, 2015

ELS MISTOS
Jedno z mála pop-artových děl daných rozměrů v celém Španělsku, gigantické sirky v živých barvách můžete nalézt na křižovatce ulic Avinguda Cardenal Vidal i Barrquer a carrer del Pare Mariana v barcelonské čtvrti Vall d'Hebron. Jsou dílem autorské dvojice Claes Oldenburg a Coosje van Bruggen, kteří tuto zakázku dostali roku 1987. Slavnostního odhalení se Sirky dočkaly v lednu 1992 u příležitosti konání LOH 1992 v Barceloně. Rozsáhlé dílo představuje na zemi pohozenou krabičku od sirek. Pět jich různě zohýbaných leze k krabičky ven, další jsou rozesety v okolí, na protějších chodnících apod. Samotné sirky jsou z oceli, hliníku a skleněného vlákna; v nejvyšším bodě socha měří 10 metrů.

Vždy usměvavý humr valencijského designéra Javiera Mariscala, 2015

LA GAMBA DE MARISCAL
V rámci úprav, jimiž prošlo barcelonské pobřeží před rokem 1992, se nové tváře dočkala i část ulice Passeig de Colom známá jako Moll de la Fusta. Ta spojuje okolí slavné Rambly se čtvrtí Barceloneta. Pokud se tedy přesně touto cestou vydáte, po chvíli narazíte na usměvavého humra, jenž obyvatelům a návštěvníkům katalánské metropole zpříjemňuje dny již od roku 1989. Je ale zajímavé, že toto dílo slavného valencijského designéra Javiera Mariscala, nebylo přímo na zakázku města, nýbrž jednalo se o ryze přátelskou a soukromou záležitost. V rámci oživení prostoru Moll de la Fusta a v očekávání letní olympiády vyrostlo v dané zóně množství restaurací a stánků s občerstvením. Jednu restauraci si zde otevřel i Mariscalův kamarád Alfred Arribas. Svou restauraci pojmenoval Gambrinus a jejím maskotem se stal právě Mariscalův obří usměvavý humr (i když oficiálně se soše říká Gamba, tedy Kreveta) vytvořený právě pro tuto příležitost. Restaurace časem zanikla, avšak její maskot je tu stále a jeho úkolem je připomínat dnes už dávno zapomenutou gastroslávu Moll de la Fusta.

Socha Anny Frankové v barcelonské čtvrti Vila de Gràcia, 2009

ZTRACENÝ KOLÍČEK
Jedna velmi zajímavá socha se nachází na v podstatě utajeném místě v komplexu někdejšího internátu Llars Mundet, jenž od roku 1995 slouží coby součást kampusu Universitat de Barcelona. Zde, nedaleko od krásného Palau de les Heures, existuje malé a nepříliš opečovávané náměstíčko, jemuž se mezi místními přezdívá Plaça de la Pinça neboli Náměstí U Kolíčku. Občas slouží jako parkoviště. Skutečně jen pár místních zná tuto sochu zasvěcenou užitečnému předmětu na věšení prádla a v dětských očích zároveň kouzelnému vynálezu, který určité množství fantazie dokáže proměnit v cokoliv. Místní studenti a zaměstnanci naopak ve většině případů netuší, kde se v jejich kampusu onen tajemný kolíček nachází. Socha tu stojí od roku 1978, jejím autorem je Jordi Querol, jehož k jejímu vytvoření inspirovaly právě vzpomínky na dětství, v němž bez kolíčku v kapse ani nevycházel z domu. 

Kolíček v komplexu Mundet (Foto: veodigital.blogspot.com)

A SPOUSTA BRONZOVÝCH OSOBNOSTÍ NA ZÁVĚR...

   

Goya
(Foto: wikipedia.org)

Poté, co jsme přeskočili asi stovku dalších podobně zajímavých sochařských děl, rádi bychom se zmínili o několika slavných osobnostech, o jejichž bronzové kopie tu a tam v katalánské metropoli zavadíte. V našem výběru se pak koncentrujeme zejména na sochy veřejně přístupné a selfíčkům nakloněné. Ty z piedestalu vynecháváme, počítáme takřka výhradně jen ty, co v Barceloně "rostou" přímo ze země.

   

Gándhí
(Foto: wikipedia.org)

Malou výjimkou je v tomto případě socha španělského malíře Goyi, která je ze železa. Nachází se na Avinguda de Roma již od roku 1984. Všichni ostatní slavní už jsou ale z bronzu. Kupříkladu výše zobrazená Anna Franková, kterou naleznete na po ní pojmenovaném náměstí v srdci barcelonské čtvrti Vila de Gràcia. Další celosvětovou celebritou je samotný Mahátma Gándhí, který se pravděpodobně přímo v životní velikosti vyskytuje v (opět) po něm pojmenovaných zahradách v srdci čtvrti Poblenou. Připomeňme, že autorem této sochy je významný argentinský umělec a držitel Nobelovy ceny za mír Adolfo Pérez Esquivel. Nicméně máme tu i revolucionáře jiného kalibru. Venezuelský generál Simón Bolívar vévodí od roku 1996 parku v Barcelonetě.

   

Gaudí
(Foto: wikipedia.org)

Samozřejmostí je také setkání s významnými Katalánci. A nemůžeme začít nikým jiným než samotným Antonim Gaudím a jeho sochou v životní velikosti před Portal Miralles na adrese Passeig de Manuel GIrona, 55. Za častým cílem selfíček s Gaudím stojí barcelonský sochař Joaquim Camps (*1951), jenž bronzového Gaudího vytvořil roku 1999. Camps je mimochodem skutečným specialistou na bronzové architekty. Roku 1990 totiž vytvořil i postavu Antoniho Roviry i Triase (1816-1889) sedícího na lavičce na po něm pojmenovaném náměstí v Gràcii. Slavný katalánský dramatik Àngel Guimerà (1845-1924) si zase rozšafně sedí na náměstíčku Plaça Sant Josep Oriol v samém centru Barcelony. Tato socha je zajímavá tím, že dvě její identické kopie se nacházejí ještě v katalánském městě Vendrell a v kanárském Santa Cruz de Tenerife, kde se Guimerà narodil.

V samém závěru pak rozhodně nesmíme zapomenout na místo s pravděpodobně nejvyšší koncentrací bronzových celebrit: Jardins de Joan Brossa, jeden z mnoha parků na kopci Montjuïc. Na místě těchto zahrad byl v letech 1966-1998 zábavní park (kolotoče, ruské kolo a tak), jehož součástí bylo i několik bronzových soch osobností spojených se světem zábavy. Čtyři z nich (Carmen Amaya, Charlie Chaplin, Charlie Rivel a Joaquim Blume) jsou dodnes součástí zahrad.

Nejzajímavější barcelonské sochy (II)

Barcelona na první pohled ohromí zejména svou proslulou architekturou, avšak i drobnější městské prvky si v katalánské metropoli zaslouží velkou pozornost, i když řada z nich je onomu prvnímu pohledu často skryta. Jedním z prvků, které umocňují kouzlo Barcelony, jsou zdejší sochy. Město se sice nemůže chlubit mnoha historickými sousošími slavných autorů, nicméně zejména 20. století Barcelonu obohatilo o desítky nových soch. Za nejzajímavějšími z nich se vypravíme ve druhém díle našeho sochařského speciálu.

El Gat del Raval (Foto: www.pinterest.com)

TLUSTÉ SOCHY FERNANDA BOTERA

Fernando Botero (*1932) je proslulý kolumbijský malíř a sochař, jehož figurativní tvorba je charakteristická tím, že je značně předimenzovaná. V barcelonské praxi to pak jednoduše řečeno znamená, že Botero po sobě zanechává tlustá zvířata. V případě katalánské metropole hned dvě. Tím prvním je poměrně dobře známý Gat (česky Kocour), jehož barcelonská radnice zakoupila v roce 1987. Od té doby se po městě často stěhoval. Nejprve se zabydlel v Parc de la Ciutadella, následně nějakou dobu pobyl na Montjuïcu a pak dlouhá léta živořil na malinkém náměstí Plaça Blanquerna nedaleko budovy Museu Marítim. V roce 2003 byl přemístěn do srdce Ravalu na Rambla del Raval, kde se nakonec zabydlel nastálo. Od té doby se stal neodmyslitelným symbolem Ravalu. Vypaseného kocoura si zamilovali malí i velcí.

Druhého Boterova bronzového tlouštíka nenajdete přímo v Barceloně, ale i tak máte solidní šanci se s ním potkat. Vypasený Cavall (česky Kůň) se totiž od roku 1992 nachází na barcelonském letišti v El Prat de Llobregat. Konkrétněji na terminálu T2-B, tedy na tom původním, k němuž se snadno dostanete z centra Barcelony vlakem. Na daném terminálu koník stejně působí jako tradiční místo setkání, takže ho opravdu jen tak neminete.

Tlusťoučký koník na terminálu T2-B barcelonského letiště (Foto: www.clubdelabonataula.cat)

POSRANÉ SOCHY ROBERTA LLIMÓSE

   

Els Miraestels - snadný cíl racků...
(Foto: www.fotolog.com)

Barcelonský malíř a sochař Robert Llimós i Oriol (*1943) se různým druhům umění věnuje po celý život. Mezi jeho nejslavnější díla patří socha Threshold, kterou navrhl pro Olympijské hry v Atlantě (1996). Její kopii, nazvanou Marc (1997) po umělcově zemřelém synovi, naleznete v Barceloně na Plaça dels Voluntaris Olímpics, přímo naproti mnohem podivnější sochy David a Goliáš katalánského umělce Antoniho Lleny.

Robert Llimós má však na svědomí i mnohem viditelnější umělecké dílo, totiž známé Els Miraestels, dvojici bójí ve starém barcelonském přístavu (na konci slavné Rambly), stylizovaných do lidských postav, které hledí k nebi a v rukou třímají hvězdy. Tyto 3,5 metru vysoké polyesterové figury skutečně slouží jako bóje, zároveň se ale stávají nevyhnutelným cílem všech přístavních racků, takže Els Miraestels sice vznešeně hledí k nebesům, avšak z očí jim často tečou  racčí výkaly...

PLÁŽOVÁ GALERIE

Hotovou galerií pod širým nebem je barcelonská pláž. Ta se, podobně jako přilehlé čtvrti, dočkala velké urbanistické proměny v souvislosti s barcelonskou olympiádou v roce 1992. Olympijské hry ostatně do města přivábily velkou část soch, které si v našem seriálu představujeme. Spousta zajímavých a emblematických soch se skutečně nachází přímo na barcelonských plážích či v jejich těsném okolí. Některé z nich byly zmíněny již v předchozím odstavci, ty další najdete v následujícím videu. Opravdovou pozornost si pak zaslouží zejména Peix (1992, Frank Gehry), Una habitació on sempre plou (1992, Juan Muñoz) a asi nejoblíbenější plážová umělecká instalace, desetimetrová věž z prosklených kostek, L'Estel Ferit (1992, Rebecca Horn).

HOMENATGE A PICASSO

Velmi zvláštní umělecký objekt se od roku 1983 nachází na ulici Passeig de Picasso. Čtyřmetrovou skleněnou krychli obklopenou malým jezírkem navrhl známý katalánský výtvarník Antoni Tàpies. Dílo má připomenout vztah slavného španělského malíře Picassa ke katalánské metropoli a zachytit dobu, během níž Picasso v Barceloně působil. Uvnitř krychle je několik kusů nábytku (pohovka, skříň, zrcadlo, židle) a kusy bílé látky, které jsou popsány slavnými Picassovými výroky.

Homenatge a Picasso, v pozadí Parc de la Ciutadella
(Foto: Nano Cañas, www.catalunya.com)

ELOGI DE L'AIGUA

Na závěr dnešního dílu tu máme vskutku zvláštní sochařský počin. A pravděpodobně i ten nejméně hezký (politicky korektně řečeno) ze všech zmiňovaných, i když to už záleží na subjektivním pohledu každého z nás. Pokud chcete spatřit dílo nazvané Elogi de l'aigua (česky Chvála vody), musíte si zajít do barcelonského parku Creueta del Coll. Nad dnes vysušeným jezírkem tam na silných ocelových lanech visí 54 tun těžká železobetonová "socha" ztvárňující mýtus o Narcisovi, jenž se zamiloval do svého obrazu ve vodní hladině. Samotný železobetonový kolos představuje ruku snažící se zachytit svůj odraz na vodní hladině. Jak již možná řada z vás poznala, autorem díla je baskický sochař Eduardo Chillida, jehož umělecký styl je vskutku nezaměnitelný.

Instalace tohoto uměleckého díla byla technicky poměrně náročná, neboť dílo ve vzduchu opravdu drží pouze ona ocelová lana. Socha je součástí parku od jeho slavnostního otevření v květnu 1987. V roce 1998 došlo k pádu díla po závadě na ukotvení jednoho z lan. Událost si vyžádala tři zraněné, kteří byli zasažení úlomky betonu. Socha se na své místo vrátila po několika týdnech. Barcelonská radnice rozhodla o vysušení jezírka pod ní a zamezení přístupu do oněch míst, aby se předešlo podobným nehodám. Původní umělecký záměr je tak dnes poměrně okleštěn.

Elogi de l'aigua v Parc de la Creueta del Coll v Barceloně
(Foto: www.knowingbarcelona.com)

Nejzajímavější barcelonské sochy (I)

Barcelona na první pohled ohromí zejména svou proslulou architekturou, avšak i drobnější městské prvky si v katalánské metropoli zaslouží velkou pozornost, i když řada z nich je onomu prvnímu pohledu často skryta. Jedním z prvků, které umocňují kouzlo Barcelony, jsou zdejší sochy. Město se sice nemůže chlubit mnoha historickými sousošími slavných autorů, nicméně zejména 20. století Barcelonu obohatilo o desítky nových soch*. Na ty nejzajímavější z nich se zaměříme na následujících řádcích. 

Toro pensant (1972, Josep Granyer)
(Foto: espanabizarra.tumblr.com)

TORO PENSANT & GIRAFA COQUETA
A začneme hned dvěma pozoruhodnými díly barcelonského sochaře Josepa Granyera (1899-1983). Nacházejí se na ulici Rambla de Catalunya, kde je už tak uměleckých vjemů přehršel, proto se vám snadno může stát, že si ani jedné ze soch nevšimnete. Toro pensant (česky Zamyšlený býk) se nachází na křižovatce Rambla de Catalunya s Gran Via de les Corts Catalanes, uvolněnější Girafa coqueta (česky Žirafa koketa) si lebedí na samém konci zmiňované ulice, na křižovatce s Avinguda Diagonal.

Pokud vám obě sochy něco připomínají, jste na správné stopě. Granyer se při jejich tvorbě inspiroval slavnými díly Augusta Rodina a Antonia Canovy. Obě bronzové sochy, představující zvířata v typicky lidských pozicích, pocházejí z roku 1972 a jsou součástí původního uměleckého projektu, který si vymysleli obyvatelé Rambla de Catalunya, aby zabránili přeměně své ulice v dopravní tepnu. Celkově mělo být po celé délce ulice rozmístěných deset soch, avšak realizovány byly jen tyto dvě. Legenda praví, že koketující žirafa stále čeká na chvíli, kdy 1180 metrů vzdálený býk konečně přestane přemýšlet a staví se na návštěvu. Docela nadějně to přitom vypadalo jednou nad ránem v listopadu 2003, kdy trojice mladíků sochu býka vyrvala z podstavce a pokusila se ji ukrást (možná ho opravdu chtěli jen vzít za žirafkou...), nicméně policie je chytila zrovna ve chvíli, kdy trofej nakládali do dodávky.

Girafa coqueta (1972, Josep Granyer)
(Foto: www.todobarcelona.org)

LA FONT DE LA GRANOTA

La Font de la Granota, 2013
(Foto: vestigiosdebcn.wordpress.com)

Nicméně žirafka až tak osamoceně také nežije. Jen pár metrů od ní (křižovatka carrer Còrsega a Diagonal) se nachází další zajímavá socha, jež se za více než 100 let existence stala nedílnou součástí centra Barcelony. La Font de la Granota (1912) byla součástí iniciativy, která se na počátku 20. stol. snažila rostoucí městkou čtvrť Eixample vybavit mnoha drobnými kašnami s pitnou vodou, jejichž součástí budou i drobná umělecká dílka.

Populární "Žabí pramen" vytvořil katalánský sochař Josep Capmeny (1858-1922). Zatímco kamenný blok samotné kašny pochází z nedalekého Montjuïcu, místní nedají dopustit především na bronzovou sochu malého chlapce, jenž v rukou drží žábu, z níž proudí voda. La Font de la Granota je dalším příkladem toho, že barcelonské sochy mají občas dost krušný život. V roce 2009 kašnu smetl nepozorný řidič nákladního vozu. Dílo se rozlomilo na dva kusy, avšak díky pečlivé práci restaurátorů bylo vráceno na původní místo již po několika měsících.

MAMUT V PARC DE LA CIUTADELLA
Tuto sochu nejspíš netřeba představovat. Snad každý, kdo kdy zavítal do největšího parku v centru Barcelony, si velikého mamuta musel všimnout. Nachází se kousek od monumentální fontány a dodnes fascinuje zejména ty nejmenší z nás. Mamut byl vytvořen roku 1907 podle makety katalánského sochaře Miquela Dalmaua. Šlo o vůbec první železobetonovou sochu v katalánské metropoli. I toto dílo byla součástí ambiciózního plánu, který však nedošel svého naplnění. Přední katalánský geolog a speleolog Norbert Font Sagué (1874-1910) totiž zamýšlel zaplnit park celou sérií soch vyhynulých zvířat, která kdysi obývala i území Katalánska. Dalším v řadě měl být obří diplodocus, nicméně z projektu sešlo kvůli nečekané smrti jeho iniciátora v roce 1910. Mamut je tedy jediným pozůstatkem jakési plánované pravěké zoo. Dodejme jen, že mamutí socha v Parc de la Ciutadella je v životní velikosti, na výšku měří přes 5 metrů. A zároveň má i praktické využití, neboť jeho chobot byl vyprojektován jako lavička.

Mamut, Parc de la Ciutadella (Foto: wikipedia.org)

DAMA DEL PARAIGUA

   

Dama del Paraigua
(Foto: wikipedia.org)

Dáma s deštníkem - socha, která korunuje ornamentální fontánu Josepa Fontserého v areálu barcelonské zoo v Parc de la Ciutadella. Zpočátku se toto dílo místním obyvatelům nelíbilo, socha jim přišla příliš banální. Postupně se s ní ale sžili, a tak se Dama del Paraigua v jednu chvíli stala dokonce jedním ze symbolů města. Od roku 1957 je však součástí již zmiňovaného areálu zoo, takže vidět ji na vlastní oči mohou jen platící zájemci. 

Autorem mramorové krásky s deštníkem byl katalánský sochař Joan Roig i Solé (1835-1918). Sochu vytvořil roku 1884 a nakonec bylo rozhodnuto, že ozdobí Fontserého fontánu, která byla součástí příprav areálu na Světovou výstavu v roce 1888. Zvláštní pozornost si zasluhuje deštník, který sice postavu chrání před deštěm, nicméně díky důmyslnému systému fontány jeho špička funguje jako vodotrysk, takže jde o ochranu lehce pochybnou. Současný deštník je z roku 1985. Fontána byla kompletně zrekonstruována v roce 2004.

LAVIČKA VÁCLAVA HAVLA
Naší poslední dnešní zastávkou bude místo spojené i s Českou republikou. 15. února 2014 byla totiž v barcelonském Parc de la Ciutadella, jen pár metrů od sídla Katalánského parlamentu, slavnostně odhalena jedna z Laviček Václava Havla. Jde o projekt pamětních míst věnovaných Václavu Havlovi v podobě dvojice křesel spojených kulatým stolem, jehož středem prorůstá kmen lípy, českého národního stromu. Má sloužit k setkávání a vybízet k diskuzi. Autorem monumentu je Bořek Šípek, významný český architekt a designér a osobní přítel Václava Havla. První ze série monumentů byl odhalen v říjnu 2013 ve Washingtonu D.C., další pak v prosinci 2013 v Dublinu. Barcelonský monument je tak třetím svého druhu. Další naleznete například v Praze, Českých Budějovicích, Oxfordu, Benátkách či v Tel Avivu. Lavička Václava Havla v Barceloně je zároveň nejnovější uměleckou instalací v parku, v němž se nachází několik desítek soch.

Lavička Václava Havla v Parc de la Ciutadella, 2014

*Nejstarší sochy dochované coby součást barcelonského veřejného prostoru pocházejí z počátku 15. století, avšak sochy vznikající ryze pro otevřené veřejné prostranství vznikaly v Barceloně až v průběhu 17. století. Nejstarší dochovanou z tohoto období je barokní Font de Santa Eulàlia z roku 1673. Z dnešního pohledu je však Barcelona především ohromnou pokladnicí sochařství století dvacátého, případně konce století devatenáctého. Podobně jako v mnoha jiných oblastech byla řada sochařských děl v Barceloně vytvořena u příležitosti světově významných událostí, které město hostilo (např. Světová výstava 1888, Světová výstava 1929 či Olympijské hry 1992).

Poslední telefonní budka v Barceloně

Jejich příběh trval slabé půlstoletí, než je neustále pádící pokrok odsoudil k zániku. Až tu jednoho dne nebudou, nikdo si na ně ani nevzpomene. Generaci 21. století už koncept telefonní budky nic neřekne, dnes již totiž všichni máme svou telefonní budku v kapse...

Poslední klasická telefonní budka v Barceloně. Nachází se na carrer Lledoner, č. 2, Sant Genís dels Agudells
(Foto: www.lavanguardia.com)

Zatímco prvním veřejným telefonem na Pyrenejském poloostrově se roku 1928 mohli chlubit v madridském parku El Retiro, pravá telefonní budka, jak ji známe z ulic konce minulého století, dorazila do Španělska roku 1966. 16. května 1966 pak byly první takové budky slavnostně odhaleny i v ulicích Barcelony. Po několik následujících dekád se staly nezbytnou součástí městského mobiliáře, diskrétním místem, kde se odehrál bezpočet lidských příběhů. Místem, které v lidské mysli rezonovalo tak silně, až se stalo inspirací hned pro několik filmů - např. La cabina (1972, režie Antonio Mercero) či Telefonní budka (2002, režie Joel Schumacher).

Určitý vrchol a následný krutý pád zažily telefonní budky v západním světě někdy na přelomu tisíciletí. Zatímco v roce 2000 bylo po celém Španělsku více než 110 000 veřejných telefonů, z nichž asi 50 000 tvořily klasické uzavřené budky, ke konci roku 2016 toto číslo dramaticky kleslo až k nějakým 18 000 veřejných telefonů, které rozhodně nemohou soupeřit s více než 50 miliony těch mobilních ve Španělsku registrovaných. Mobilní revoluce si zkrátka vybrala svou daň a podobný pohled se nám ostatně naskýtá i v České republice. Faktem je, že v dnešním světě snadno dostupných, všudypřítomných (a ještě k tomu chytrých) mobilních telefonů už ty veřejné zkrátka přišly o veškerou svou praktickou funkci. Podle údajů společnosti Telefónica koneckonců takřka polovina z oněch 18 000 španělských veřejných telefonů v uplynulém roce nezaznamenala ani jeden jediný hovor. V ryze kapitalistickém světě je pak jasné, že dřív či později dojde k odstranění těchto relikvií z veřejného prostoru, ačkoliv minimálně do konce roku 2017 se Telefónica ze zákona musí starat o provoz zbývajících veřejných telefonů.

V samotné Barceloně je takových telefonních přístrojů zhruba 500. Ve 499 případech však jde o moderní typ telefonního automatu bez budky, bez stříšky, bez příběhu... V celé Barceloně tak podle všeho dnes funguje jediná (!) klasická telefonní budka. Nachází se na carrer Lledoner, č. 2, v okrajové čtvrti Sant Genís dels Agudells. Telefonní budka číslo 8595A je opravdu jedinou svého druhu v celičké katalánské metropoli. A nyní samozřejmě i jí hrozí zánik. Je sice pravda, že na konci ledna 2017 prošla drobnou renovací (výměna skel, čištění graffiti), což svědčí o tom, že ještě nějaký ten čas se s ní počítá, avšak na svou starou slávu doposud jen vzpomíná, neboť jí chybí dveře, které jsou už dnes jen těžko k sehnání. Právě ona singularita budky 8595A přiměla bývalou učitelku Annu Farré Llorca k tomu, aby na internetu vytvořila petici za záchranu budky a její přeměnu ve "fungující muzejní exponát ve veřejném prostranství". Uvidíme, kterak Anna s peticí uspěje, nicméně kdyby náhodou ne, utíkejte co nejrychleji do Sant Genís dels Agudells, prohlédnout si poslední barcelonskou telefonní budku ještě předtím, než ji historie definitivně pohřbí.

AKTUALIZACE (03/2021):

Podle nejnovějších zpráv se budku podařilo zachovat a na počátku roku 2021 ji společnost Telefónica převedla na město, které následně začalo proces rekonstrukce. Z poslední telefonní budky v Barceloně se stane něco na způsob veřejné knihovny, kde každý může nechat či si vypůjčit libovolný exemplář. O svůj skvost však přišla ulice carrer Lledoner, neboť po plánované renovaci bude budka nově umístěna na nedalekém náměstí Plaça de Meguidó.

Více informací:

• Betevé: L'última cabina telefònica de Barcelona (katalánsky).
• Betevé: Adéu a l'última cabina telefònica clàssica de Barcelona (katalánsky).
• Betevé: Retiren l'última cabina de telèfon de Barcelona per rehabilitar-la (katalánsky).
• El Periódico: SOS por la última cabina de Barcelona (španělsky).