Architektonický klan Rubió

Příjmení Rubió má v historii katalánské architektury své neotřesitelné místo. Hned čtyři významné osobnosti z tohoto rodu významně přispěli k tvorbě dnešní tváře katalánské metropole. Většinou sice nejde díla, za nimiž by turisté neváhali překonat tisícikilometrové vzdálenosti, ale minimálně pro každodenní fungování a charakter Barcelony jde o stavby důležité a občas i velmi symbolické. Čtyři čelní představitele architektonického klanu Rubió si představíme v následujícím článku.

Nádherné zahrady Jardins de Santa Clotilde ve městě Lloret de Mar, Nicolau Maria Rubió
(Foto: patrimoni.lloret.cat)

MARIÀ RUBIÓ I BELLVER (1862-1938)

Patriarchou rodu byl vystudovaný vojenský inženýr Marià Rubió, narozený roku 1862 v katalánském městě Reus. Jako španělský voják byl roku 1883 převelen na Menorku, kde mimo jiné spolupracoval na částečných rekonstrukcí některých starých pevností. Do Katalánska se vrátil roku 1896 a o pět let později se vzdal armády, aby se věnoval již jen dráze civilního inženýra. V této roli se jako technický ředitel věnoval zejména dvěma významným projektům. Tím prvním byla postupná urbanizace úpatí hory Tibidabo, kde později spolupracoval s mladším bratrem Joanem, druhou velkou zkušeností byla koordinace projektu Světové výstavy v Barceloně 1929. Kontakty na úpatí obou nejvýznamnějších barcelonských kopců se následně významně projevily taktéž v profesní dráze jeho synů Nicolaua Marii a Santiaga (Marià měl ještě další děti, syn Fernando byl významným farmaceutem, syn Marià se věnoval advokacii a politice). Ve volných chvílích se i nadále věnoval vojenské problematice - na téma vojenského inženýrství sepsal několik odborných knih a v deníku La Vanguardia pravidelně komentoval dění I. světové války. Marià Rubió zemřel roku 1938 ve francouzské městě Nice.

JOAN RUBIÓ I BELLVER (1870-1952)

Z ryze architektonického pohledu se nepochybně nejslavnějším členem rodiny stal Mariàův mladší bratr Joan. Velkou zásluhu na tom má fakt, že spolupracoval s Gaudím. S geniálním architektem spolupracoval na řadě jeho nejslavnějších staveb (Sagrada Família, Casa Batlló, Park Güell). Avšak i na sólové dráze vytvořil mnoho zajímavých staveb, z nichž některé dodnes patří k neodmyslitelným součástem barcelonského či mallorského panoramatu. V katalánské metropoli jde zejména o budovu Casa Golferichs (1901), významnou modernistickou památku, které v 70. letech minulého století dokonce hrozilo zbourání kvůli nenasytnému developerovi, avšak díky dlouholetému tlaku místních byl dům nakonec zachráněn. Celá řada dalších Rubióových staveb se nachází v Colònii Güell (Santa Coloma de Cervelló) a na Mallorce. V obou případech jde opět o plody spolupráce s Gaudím, jehož byl v daných lokalitách častým zástupcem s úkolem každodenně dohlížet na průběh výstavby. Tento čas Joan Rubió využil k rozvinutí vlastních kontaktů a zakázek. Více o tomto Gaudího žákovi naleznete zde. 

NICOLAU MARIA RUBIÓ I TUDURÍ (1891-1981)

Nejstarší ze synů Mariàa Rubióa a synovec Joana Rubióa, narozen v Maó (Menorca). Titul architekta získal po studiích v Barceloně roku 1916 a už o rok později se, nepochybně i díky rodinným kontaktům, stal šéfem barcelonské správy parků a zahrad (Parcs i Jardins de l'Ajuntament de Barcelona), ačkoliv je pravda, že této oblasti rozuměl, neboť šlo o jeho akademickou specializaci. Dlouhá léta byl profesorem zahradní architektury, sám byl pak autorem návrhů mnoha známých barcelonských parků a zahrad (Turó Park, Viver de Can Borni, zahrady před Katalánským parlamentem či zahrady Palau Reial de Pedralbes). Ve městě Lloret de Mar navrhl známé Jardins de Santa Clotilde). V Barceloně byl též autorem několika budov (např. dnes již neexistujícího hotel u výstavního areálu na Plaça d'Espanya nebo dnes značně přestavěného sídla společnosti Metro-Goldwyn-Meyer na carrer Mallorca). Během španělské občanské války aktivně spolupracoval s katalánskou vládou, kterou dokonce zastupoval v Londýně jako její delegát. Do Barcelony se z exilu vrátil až roku 1946, po zbytek života se věnoval už jen soukromé architektonické praxi, na žádných veřejných zakázkách již nikdy nepracoval. Ve volném čase se též věnoval novinařině a psaní knih, inspirací mu obvykle byly právě parky, zahrady a další veřejná prostranství.

SANTIAGO RUBIÓ I TUDURÍ (1892-1980)

I mladší Santiago se stihl narodil ještě na Menorce, avšak i on většinu mládí i pracovního života prožil v katalánské metropoli. Santiago se ve svém otci zhlédl trochu více než jeho starší bratr Nicolau, a tak se vydal rovnou na dráhu stavebního inženýra. Vynikající praxe se mu dostalo již díky spolupráci na otcových projektech (např. zábavní park na Tibidabu), avšak největší stopu po sobě zanechal ve stavbách ryze praktických, které každý den využívají desítky tisíc místních obyvatel i zahraničních návštěvníků. Vyprojektoval například první barcelonskou linku metra (současná L3 mezi stanicemi Lesseps a Liceu), železniční tunel pod carrer Balmes (v současnosti slouží linkám FGC) či lanové dráhy na Montserrat, Tibidabo i v městečku Gelida. Roku 1938 odešel kvůli španělské občanské války do exilu. Pobýval nejprve ve Francii, později v Argentině. Do Katalánska se vrátil až roku 1964. Tradovalo se o něm, že byl modelem renesančního člověka, kromě architektury a stavitelství se zajímal i o mnohé další vědní obory, známý byl jeho lingvistický zápal pro vše spojené s katalánštinou a baskičtinou.