Za více než 110 let své existence vystřídala slavná Barça hned několik domácích hřišť a stadionů. Nejbouřlivější v tomto ohledu byla hned první dekáda, kdy ještě nezavedený klub hrál, kde to jen šlo. Až ke svému desátému výročí (1909) si nadělil první skutečný stadion. Od roku 1957 hraje Barça svá utkání na v současnosti největším fotbalovém stadionu v Evropě - Camp Nou - s nímž prožila takřka půlku své dlouhé historie. A co přinese budoucnost?
BARCELONSKÉ PLÁCKY (1899 - 1909)
Samotná historie nejslavnějšího barcelonského klubu se začala psát už měsíc před jeho vznikem. Dne 22. října 1899 se ve sportovním týdeníku Los Deportes objevila zpráva, v níž jakýsi Hans (Joan) Gamper hledal parťáky pro vznik fotbalové jedenáctky za účelem sehrání několika zápasů. Tehdy si Gamper ještě asi úplně neuvědomoval, jakému fenoménu tehdy pomohl na svět. Ještě než ale klub oficiálně vznikl (29. listopadu 1899), bylo potřeba někde trénovat. Většina prvních tréninků se odehrála v té době hodně daleko od centra Barcelony, na hipodromu v Can Tunis (v místech, kde je dnes Zona Franca a barcelonský přístav). Především pro formálnější setkávání jim pak sloužila tělocvična Gimnàs Solé kousek od známého bulváru Rambles.
První utkání (8. prosince 1899) ještě skončilo porážkou 0:1, nicméně již v tom druhém (24. prosince 1899) se pánové lépe sehráli a dokázali porazit jen o měsíc starší klub Català FC v poměru 3:1. Joan Gamper se toho dne zároveň stal prvním střelcem v historii FC Barcelona. Několik těchto prvních utkání tým odehrál na starém velodromu v Bonanově. Velòdrom de la Bonanova se nacházel poblíž ulice Via Augusta, konkrétněji na místě dnes ohraničeném ulicemi Modolell, Reina Victòria, Vallmajor a Valero. I když velodrom nebyl zrovna ideálním fotbalových hřištěm, jinde se tehdy v Barceloně hrát nedalo. Velodrom v Bonanově se stal jakýmsi centrem fotbalových zápasů již od roku 1895, kdy si sem chodily začutat partičky Britů žijících v Katalánsku. Od roku 1899 až do svého zbourání v roce 1906 už velodrom sloužil výhradně jen fotbalovým zápasům, jelikož po městě zatím vzniklo mnoho modernějších stadionů pro cyklistiku.
V roce 1900 se hráči FC Barcelona přestěhovali na hřiště vedle bývalého hotelu Casanovas. Ve zmiňovaném hotelu si pak vždy pronajali nějaký pokoj, který jim sloužil jako šatna. Na zápasy pravidelně chodívaly tisícové návštěvy. Zatímco hřiště jako takové již dávno zmizelo, budova hotelu Casanovas stále stojí. V roce 1934 se z něj stala škola a dětem slouží i dnes. Budovu díky jejím charakteristickým kulatým věžím rozhodně v okolní zástavbě nepřehlédnete, nachází se na carrer Mas Casanovas, 55. V roce 1901 se Barça opět stěhovala, tentokrát na hřiště Carretera d'Horta, jež se nacházelo na konci jedné z tehdejších tramvajových linek na pozemcích masíe Can Sabadell. Toto hřiště si už hráči mohli lépe přizpůsobit svým potřebám, a tak na něm také vydrželi až do roku 1905. Posledním "pláckem" v této první barcelonské etapě bylo hřiště na ulici Muntaner.
Zde tým hrál v letech 1905 - 1909, první zápas sehrál 26. února 1905. Hřiště se nacházelo v místech ohraničených dnešními ulicemi Muntaner, París, Casanova a Londres. Dnes je na onom místě jeden klasický blok čtvrti Eixample a nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo, že zde kdysi hrála Barça. Zmiňované hřiště bylo pronajímáno různým klubům. Po FC Barcelona tu v letech 1911 - 1918 hrál i jejich dnešní hlavní městský rival RCD Espanyol. To už se ale ze hřiště stal takový malý stadion s osmitisícovou tribunou. FC Barcelona však již tehdy hrála na svém vlastním pozemku, jen pár metrů odtud...
CARRER INDÚSTRIA - L'ESCOPIDORA (1909 - 1922)
Po deseti letech putování po celé Barceloně bylo načase klub poněkud konsolidovat, takže se prezident Joan Gamper rozhodl investovat do vlastního fotbalového prostoru. Díky tomu se klub přestěhoval vlastně jen o dva bloky dál, kde 14. března 1909 došlo k inauguraci legendárního stadionu na ulici carrer Indústria (dnes París).
Brzy se mu dostalo trefné přezdívky L'Escopidora (česky: Plivátko), protože šlo o opravdu stísněný a malinký stadionek. Dřevěná tribuna dokázala pojmout 1 500 diváků, avšak celkovou kapacitu můžeme odhadovat na nějakých 6 000 fanoušků, kteří vždy stáli okolo a obklopili obvodové zdi. Z této doby ostatně pochází i populární označení těchto jako culés. Na druhou stranu je však potřeba zdůraznit, že L'Escopidora, to byl na svou dobu velice moderní stadion. Kromě později přistavěných šaten a sprch se mohl chlubit i prvním umělým osvětlením v celém Španělsku.
Stadion L'Escopidora vlastně dokonale splnil Gamperovu vizi ohledně konsolidace a definitivního zakotvení klubu. Za oněch 13 let tu Barça slavila celkem 13 titulů (8x Campionat de Catalunya, 5x Copa de España), tým navíc posílil o některé hráče, z nichž se později staly legendy (Samitier, Zamora). Právě velké úspěchy znamenaly též více příznivců, a tak se vedení klubu rozhodlo k novému stěhovaní. Na mnohem větší stadion.
CAMP DE LES CORTS (1922 - 1957)
20. května 1922 došlo k definitivnímu stěhování do distriktu, v němž se Barça již natrvalo usadila. Krásný, nový a hlavně velký stadion se nacházel na ostrůvku, jenž je dodnes tvořen ulicemi Numància, Vallespir, Travessera de les Corts a Marquès de Sentmenat. Byl postaven za rekordní 3 měsíce, i když později doznal ještě spoustu úprav a rozšíření. Stadion zde dnes však již nenaleznete - byl stržen v roce 1966. Jeho kapacita začínala na 30 000 místech, nicméně s neustálým rozvojem a čím dál většími úspěchy kapacita rostla. Konečných 60 000 už bylo opravdu na hraně.
35 velice zajímavých let zde 20. května 1922 odstartovalo vítězství 2:1 nad skotským St. Mirren. Především ve 20. letech se tu Barceloně dařilo prakticky cokoliv, na co sáhla. A fanoušci to milovali. Už v roce 1926 kapacita stadionu atakovala hranici 45 000 míst. Sezona 1928/1929 byla ve znamení vzniku Primera División, španělské první ligy. A jejím prvním šampionem se stal právě tým z Camp de les Corts. Oněch 35 let v sobě stihlo zahrnout i dvě španělské diktatury, které na Katalánsko těžce dolehly. Právě v té době se FC Barcelona stává víc než jen klubem. A na stadionu Camp de les Corts prožívá své nejtěžší roky.
První střet s mocí se odehrál již v červnu 1925, kdy Španělsku vládl diktátor Primo de Rivera. Přátelské utkání s barcelonským CE Júpiter se stalo příležitostí k hlasitému odporu Katalánců proti režimu. Španělskou národní hymnu ten den přehlušil pískot tisíců barcelonských příznivců. Barça to taky pořádně odskákala - Camp de les Corts byl na tři měsíce uzavřen. Protože prezident klubu Joan Gamper otevřeně dával najevo svou podporu katalánským nacionalistům, byl kvůli tomu vládou dokonce donucen k exilu a návrat do Barcelony mu byl umožněn až po splnění určitých podmínek - mimo jiné přerušení veškerých vazeb s FC Barcelona. Tyto incidenty Gampera hodně poznamenaly a odstavení od milovaného klubu spolu s dalšími problémy osobního rázu ho v roce 1930 dohnaly k sebevraždě.
Finanční problémy pak zapříčinily výsledkový pád ve 30. letech. Do toho přišla španělská občanská válka (1936 - 1939) a FC Barcelona coby velký symbol katalánského nacionalismu prožil další roky hrůzy. Zavražděn frankistickými vojáky byl tehdejší prezident klubu, Josep Sunyol. Podobný osud by jistě stihl i některé hráče, ti se však v té době (léto 1936) nacházeli na turné po Americe. Více jak polovina z nich již zůstala v exilu. Občanská válka pro klub znamenala ztrátu vedení a velké části herní sestavy, rozbombardované sídlo a změnu klubových symbolů. Takřka dekádu trvalo, než se z toho všeho Barça oklepala. Na konci 40. let se vrátily fotbalové úspěchy a počátek let padesátých přinesl stadionu Camp de les Corts i nového hrdinu. V roce 1950 přichází do Barcelony Ladislav Kubala, jenž si dokonale podmanil katalánské fanoušky. Barça v následujících letech vyhrává, co se dá a kapacita 60 000 míst už dávno nestačí uspokojit poptávku po barcelonském fotbalu. Nadešel čas pro velkolepý projekt nového stadionu pro Kubalu a spol. Čas pro novou barcelonskou fotbalovou katedrálu - Camp Nou.
CAMP NOU (1957 - )
Oficiálně byl 24. září 1957 nový stadion pokřtěn jako Estadi del FC Barcelona, nicméně velice rychle se pro něj vžilo označení "Camp Nou" (česky: Nové hřiště) v odkazu na milovaný stadion Camp de les Corts. Od sezony 2000/2001 se Camp Nou stal i oficiálním názvem stadionu. Gigantický fotbalový stánek se nachází asi kilometr od místa stadionu předchozího (a snadno si ho na Google Maps všimnete). Ačkoliv nejimpozantněji působí až zevnitř, i jeho venkovní parametry jsou úctyhodné: tribuny dosahují do výšky 48 metrů a celý stadion zabírá 55 000 m2.
To však není nic ve srovnání s interiérem. V současnosti jde o stadion s největší kapacitou v Evropě. Oficiálně pojme 99 354 diváků, i když kapacita na některé zápasy bývá o pár tisíc sedadel snížena. Už jeho počáteční kapacita byla ohromující: 93 053 míst. I přes vítězný první zápas se fotbalisté FC Barcelona se stadionem dlouho sžívali. Především 60. léta pro ně z hlediska výsledků nebyla příliš úspěšná. Vše se ale změnilo v následující dekádě s příchodem další výrazné postavy klubové historie - Johana Cruyffa - a klubu se začalo opět dařit. Ještě předtím ale udělejme malou politickou odbočku. Stejně jako jeho předchůdce i Camp Nou se stal důležitým centrem katalánského nesouhlasu s frankistickým režimem. Protože používání katalánštiny na veřejnosti bylo stále ještě (hlavně ve 40. a 50. letech) tabu, právě gigantický stadion se stal jedním z míst, kde si Katalánci mohli svobodně promluvit a zakřičet v rodném jazyce. Inu, mezi 90 000 dalších fanoušků by se asi obtížně dokazovalo, kdo přesně že to revoltuje proti režimu.
Důležitým pro Camp Nou byl rok 1982, kdy Španělsko pořádalo Mistrovství světa ve fotbale. Kapacita stadionu byla rozšířena daleko přes 100 000 a katalánská metropole hostila řadu světových fotbalových hvězd. Později ale kvůli nařízením UEFA kapacitu musí snížit zpět pod 100 000 míst kvůli odstranění míst na stání. Kromě utkání domácího klubu FC Barcelona stadion uvítal i mnoho dalších sportovních a kulturních událostí - například Olympijské hry (1992), finále Ligy mistrů (1999) a řadu koncertů těch největších popových hvězd jako Michael Jackson (na jeho koncert v roce 1988 sem přišlo těžko uvěřitelných 138 000 lidí), U2 či Bruce Springsteen.
Jak již se stalo v případě Kubaly, který byl s trochou nadsázky hlavní příčinou stavby Camp Nou, i nyní má Barcelona zářivou hvězdu, která do hlediště táhne desítky tisíc diváků - Lionela Messiho. V posledních letech se proto čím dál častěji uvažuje o budoucnosti obřího fotbalového svatostánku. Ačkoliv zatím neexistuje žádný konkrétní odsouhlasený plán, hlavním řešením zůstává drobná remodelace stávajícího stadionu, jež by měla přinést dalších 10 až 15 000 míst. Camp Nou tak, zdá se, ještě dlouho zůstane katedrálou barcelonského fotbalu.
 |
| Hřiště u hotelu Casanovas (1900 - 1901) (Foto: www.fcbarcelona.cat) |
Zde tým hrál v letech 1905 - 1909, první zápas sehrál 26. února 1905. Hřiště se nacházelo v místech ohraničených dnešními ulicemi Muntaner, París, Casanova a Londres. Dnes je na onom místě jeden klasický blok čtvrti Eixample a nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo, že zde kdysi hrála Barça. Zmiňované hřiště bylo pronajímáno různým klubům. Po FC Barcelona tu v letech 1911 - 1918 hrál i jejich dnešní hlavní městský rival RCD Espanyol. To už se ale ze hřiště stal takový malý stadion s osmitisícovou tribunou. FC Barcelona však již tehdy hrála na svém vlastním pozemku, jen pár metrů odtud...
 |
| Hřiště na ulici Muntaner (1905 - 1909) (Foto: www.fcbarcelona.cat) |
CARRER INDÚSTRIA - L'ESCOPIDORA (1909 - 1922)
 |
| Oranžový čtverec vyznačuje přibližnou polohu hřiště na carrer Muntaner, zelený vyznačuje oblast legendárního prvního vlastního hřiště - L'Escopidora. |
Brzy se mu dostalo trefné přezdívky L'Escopidora (česky: Plivátko), protože šlo o opravdu stísněný a malinký stadionek. Dřevěná tribuna dokázala pojmout 1 500 diváků, avšak celkovou kapacitu můžeme odhadovat na nějakých 6 000 fanoušků, kteří vždy stáli okolo a obklopili obvodové zdi. Z této doby ostatně pochází i populární označení těchto jako culés. Na druhou stranu je však potřeba zdůraznit, že L'Escopidora, to byl na svou dobu velice moderní stadion. Kromě později přistavěných šaten a sprch se mohl chlubit i prvním umělým osvětlením v celém Španělsku.
Stadion L'Escopidora vlastně dokonale splnil Gamperovu vizi ohledně konsolidace a definitivního zakotvení klubu. Za oněch 13 let tu Barça slavila celkem 13 titulů (8x Campionat de Catalunya, 5x Copa de España), tým navíc posílil o některé hráče, z nichž se později staly legendy (Samitier, Zamora). Právě velké úspěchy znamenaly též více příznivců, a tak se vedení klubu rozhodlo k novému stěhovaní. Na mnohem větší stadion.
CAMP DE LES CORTS (1922 - 1957)
20. května 1922 došlo k definitivnímu stěhování do distriktu, v němž se Barça již natrvalo usadila. Krásný, nový a hlavně velký stadion se nacházel na ostrůvku, jenž je dodnes tvořen ulicemi Numància, Vallespir, Travessera de les Corts a Marquès de Sentmenat. Byl postaven za rekordní 3 měsíce, i když později doznal ještě spoustu úprav a rozšíření. Stadion zde dnes však již nenaleznete - byl stržen v roce 1966. Jeho kapacita začínala na 30 000 místech, nicméně s neustálým rozvojem a čím dál většími úspěchy kapacita rostla. Konečných 60 000 už bylo opravdu na hraně.
35 velice zajímavých let zde 20. května 1922 odstartovalo vítězství 2:1 nad skotským St. Mirren. Především ve 20. letech se tu Barceloně dařilo prakticky cokoliv, na co sáhla. A fanoušci to milovali. Už v roce 1926 kapacita stadionu atakovala hranici 45 000 míst. Sezona 1928/1929 byla ve znamení vzniku Primera División, španělské první ligy. A jejím prvním šampionem se stal právě tým z Camp de les Corts. Oněch 35 let v sobě stihlo zahrnout i dvě španělské diktatury, které na Katalánsko těžce dolehly. Právě v té době se FC Barcelona stává víc než jen klubem. A na stadionu Camp de les Corts prožívá své nejtěžší roky.
První střet s mocí se odehrál již v červnu 1925, kdy Španělsku vládl diktátor Primo de Rivera. Přátelské utkání s barcelonským CE Júpiter se stalo příležitostí k hlasitému odporu Katalánců proti režimu. Španělskou národní hymnu ten den přehlušil pískot tisíců barcelonských příznivců. Barça to taky pořádně odskákala - Camp de les Corts byl na tři měsíce uzavřen. Protože prezident klubu Joan Gamper otevřeně dával najevo svou podporu katalánským nacionalistům, byl kvůli tomu vládou dokonce donucen k exilu a návrat do Barcelony mu byl umožněn až po splnění určitých podmínek - mimo jiné přerušení veškerých vazeb s FC Barcelona. Tyto incidenty Gampera hodně poznamenaly a odstavení od milovaného klubu spolu s dalšími problémy osobního rázu ho v roce 1930 dohnaly k sebevraždě.
Finanční problémy pak zapříčinily výsledkový pád ve 30. letech. Do toho přišla španělská občanská válka (1936 - 1939) a FC Barcelona coby velký symbol katalánského nacionalismu prožil další roky hrůzy. Zavražděn frankistickými vojáky byl tehdejší prezident klubu, Josep Sunyol. Podobný osud by jistě stihl i některé hráče, ti se však v té době (léto 1936) nacházeli na turné po Americe. Více jak polovina z nich již zůstala v exilu. Občanská válka pro klub znamenala ztrátu vedení a velké části herní sestavy, rozbombardované sídlo a změnu klubových symbolů. Takřka dekádu trvalo, než se z toho všeho Barça oklepala. Na konci 40. let se vrátily fotbalové úspěchy a počátek let padesátých přinesl stadionu Camp de les Corts i nového hrdinu. V roce 1950 přichází do Barcelony Ladislav Kubala, jenž si dokonale podmanil katalánské fanoušky. Barça v následujících letech vyhrává, co se dá a kapacita 60 000 míst už dávno nestačí uspokojit poptávku po barcelonském fotbalu. Nadešel čas pro velkolepý projekt nového stadionu pro Kubalu a spol. Čas pro novou barcelonskou fotbalovou katedrálu - Camp Nou.
 |
| Camp de les Corts (Foto: www.fcbarcelona.cat) |
CAMP NOU (1957 - )
Oficiálně byl 24. září 1957 nový stadion pokřtěn jako Estadi del FC Barcelona, nicméně velice rychle se pro něj vžilo označení "Camp Nou" (česky: Nové hřiště) v odkazu na milovaný stadion Camp de les Corts. Od sezony 2000/2001 se Camp Nou stal i oficiálním názvem stadionu. Gigantický fotbalový stánek se nachází asi kilometr od místa stadionu předchozího (a snadno si ho na Google Maps všimnete). Ačkoliv nejimpozantněji působí až zevnitř, i jeho venkovní parametry jsou úctyhodné: tribuny dosahují do výšky 48 metrů a celý stadion zabírá 55 000 m2.
To však není nic ve srovnání s interiérem. V současnosti jde o stadion s největší kapacitou v Evropě. Oficiálně pojme 99 354 diváků, i když kapacita na některé zápasy bývá o pár tisíc sedadel snížena. Už jeho počáteční kapacita byla ohromující: 93 053 míst. I přes vítězný první zápas se fotbalisté FC Barcelona se stadionem dlouho sžívali. Především 60. léta pro ně z hlediska výsledků nebyla příliš úspěšná. Vše se ale změnilo v následující dekádě s příchodem další výrazné postavy klubové historie - Johana Cruyffa - a klubu se začalo opět dařit. Ještě předtím ale udělejme malou politickou odbočku. Stejně jako jeho předchůdce i Camp Nou se stal důležitým centrem katalánského nesouhlasu s frankistickým režimem. Protože používání katalánštiny na veřejnosti bylo stále ještě (hlavně ve 40. a 50. letech) tabu, právě gigantický stadion se stal jedním z míst, kde si Katalánci mohli svobodně promluvit a zakřičet v rodném jazyce. Inu, mezi 90 000 dalších fanoušků by se asi obtížně dokazovalo, kdo přesně že to revoltuje proti režimu.
Důležitým pro Camp Nou byl rok 1982, kdy Španělsko pořádalo Mistrovství světa ve fotbale. Kapacita stadionu byla rozšířena daleko přes 100 000 a katalánská metropole hostila řadu světových fotbalových hvězd. Později ale kvůli nařízením UEFA kapacitu musí snížit zpět pod 100 000 míst kvůli odstranění míst na stání. Kromě utkání domácího klubu FC Barcelona stadion uvítal i mnoho dalších sportovních a kulturních událostí - například Olympijské hry (1992), finále Ligy mistrů (1999) a řadu koncertů těch největších popových hvězd jako Michael Jackson (na jeho koncert v roce 1988 sem přišlo těžko uvěřitelných 138 000 lidí), U2 či Bruce Springsteen.
Jak již se stalo v případě Kubaly, který byl s trochou nadsázky hlavní příčinou stavby Camp Nou, i nyní má Barcelona zářivou hvězdu, která do hlediště táhne desítky tisíc diváků - Lionela Messiho. V posledních letech se proto čím dál častěji uvažuje o budoucnosti obřího fotbalového svatostánku. Ačkoliv zatím neexistuje žádný konkrétní odsouhlasený plán, hlavním řešením zůstává drobná remodelace stávajícího stadionu, jež by měla přinést dalších 10 až 15 000 míst. Camp Nou tak, zdá se, ještě dlouho zůstane katedrálou barcelonského fotbalu.
 |
| Camp Nou (2007) |
Žádné komentáře:
Okomentovat