Laia Costa

Většinou si tu představujeme významné nebo přinejmenším nějakým způsobem zajímavé katalánské osobnosti z minulosti, dnes se pro změnu zaměříme na blízkou budoucnost. A řeč bude o nesmírném hereckém talentu přímo z Barcelony. Pokud jednoho dne Laia Costa skutečně dobude Hollywood, vzpomeňte si, že poprvé jste o tom četli zde!

Laia Costa i Bertrán se narodila 18. února 1985 v Barceloně. V podstatě až do roku 2011 si žila takový normální život. V mládí dlouhá léta hrávala basketbal, důležitou stránkou života pro ni bylo studium. Na barcelonské Universitat Ramon Llull vystudovala obor Reklama a PR* a na stejné škole následně pokračovala i v doktorských studiích v oblasti politiky a médií (podle všeho jí ale k titulu chybí dopsat a obhájit disertaci - inu kariéra dostala logicky přednost). Na studiích si také našla svého současného partnera a přibližně dva roky pracovala v oblasti marketingu pro jednu německou společnost. Zkrátka nic neobyčejného.

  

Laia Costa (Foto: ara.cat)

Jak ale sama v rozhovorech již několikrát řekla, právě díky práci pro německou firmu jí pracovní doba končila o pár hodin dřív než všem jejím přátelům. Smysluplné využití tohoto času jí nakonec nabídla její sestra, Noemi Costa, která se v té době již dlouho chtěla přihlásit do školy herectví. "Proč ne", řekla si Laia. A tak se zrodila hvězda.

Poprvé se Laia Costa objevila na televizní obrazovce v roce 2011, a to ve španělském seriálu Bandoleras. O dva roky později se nesmazatelně zapsala do srdcí katalánských diváků coby Rym, srdečná a prostořeká dívka s rakovinou prsu, v kultovním seriálu Polseres vermelles. Kromě diváků si ji už tehdy zamilovala i kritika. Po úspěchu v Polseres vermelles si Laia střihla několik epizodních rolí v dalších seriálech či na divadelních prknech. Ještě předtím se ale mihla i ve známém španělském filmu Tengo ganas de ti (2012). Kromě docela netradičního vědeckého backgroundu, který až zas tolik hereček neobklopuje, je Laia velice zvláštní i ve výběru svých filmových projektů. Doposud nejpodivnější její hereckou zkušeností je asi účinkování v bláznivém a u nás takřka zcela neznámém ruském filmu Fort Ross (2014), kde má několik scén v angličtině. 

Lehce punkový přístup k filmové branži ji přivedl i k pro její kariéru zcela přelomovému projektu. V roce 2014 totiž dostala příležitost zahrát si hlavní roli (opět v angličtině) ve snímku německého režiséra Sebastiana Schippera. Film Victoria měl scénář o pouhých dvanácti stranách a od herců se očekávala dvouhodinová improvizace natočená na jeden jediný záběr. A taková výzva se neodmítá. Dech beroucí drama bylo poprvé představeno na letošním Berlinale, kde nadchlo, a odneslo si i několik vítězství na německých filmových cenách (Lola). Jednu z těchto cen dostala za úchvatný výkon právě hlavní protagonistka Laia Costa. Sluší se dodat, že se tak stala vůbec první neněmeckou herečkou, která si za 65 let udělování tuto cenu odnesla. Vlastně všude, kde byla Victoria postupně představena, publikum i kritiky nadchl především skvělý výkon 30leté barcelonské herečky. Na přelomu října a listopadu 2015 byl k vidění i v českých kinech, i když často bohužel jen za minimálního zájmu diváků.

Kromě zmiňovaného filmu se Laia Costa letos pravidelně objevovala opět na obrazovkách katalánské (seriál Cites) a španělské (seriál Carlos, Rey Emperador) veřejnoprávní televize. A ve vedlejší roli ji uvidíme ke konci roku 2015 ve španělské superprodukci Palmeras en la nieve. Další důležitou událostí pro Laiu Costu byl v tomto roce i přesun z Barcelony do Miami, kam následovala svého přítele, jenž dostal v USA evidentně tak skvělou pracovní nabídku, že se Laia nebojí tak přerušit svou slibně rozjetou hereckou kariéru v Evropě. I když je Miami na docela opačném konci USA, než kde se nachází slavný Hollywood, je možná jen otázkou času, kdy se barcelonská rodačka díky své kráse, přirozenosti a úžasnému hereckému nadání prosadí i tam. Možná spíš záleží na tom, jestli vůbec bude chtít. A nebo jestli zůstane u oněch zvláštních projektů a výzev, které doposud lemovaly její krátkou hereckou kariéru. Jméno Laia Costa si každopádně dobře zapamatujte. Ještě o ní uslyšíme...

 
Více informací:

• Laia Costa (IMDB).
• Laia Costa Facebook.
• Laia Costa Twitter.
• Laia Costa - Oficiální webové stránky. 
• La Vanguardia: Laia Costa, la actriz catalana que representará a España en Premios Europeos.
• 20minutos: Laia Costa - "Victoria" es una película muy distinta en forma.

*Zakončeno v roce 2009 prací s názvem Aproximación conceptual y social al Coolhunting y al mundo de lo cool.

Polseres vermelles

Seriál Polseres vermelles sice patří mezi ty novější, i tak se již stihl prodrat mezi kultovní počiny katalánské televizní scény. První díly byly odvysílány v lednu 2011, druhá řada následně spatřila světlo světa o dva roky později - obě zaznamenaly u katalánských diváků značný ohlas (sledovanost okolo 600 000 lidí, reprezentována sharem okolo 21 %). To se sice na sedmimilionovém katalánském trhu nezdá být až tak zázračným číslem, hodí se ale připomenout, že hlavními soupeři tu bývají hlavně španělské kanály. I tak ale Polseres vermelles bodují i proti seriálovým megahitům jako třeba La que se avecina.

Děj seriálu je jednoduchý - hlavní dějová linie se zaměřuje na osudy skupinky dětí, které se z různých důvodů na nějaký čas ocitnou ve stejné nemocnici a vytvoří partu, která spolu táhne v dobrém i ve zlém. A že toho zlého se v nemocnici najde vždycky dost. Síla přátelství a odhodlání bojovat ale ve většině případů přinese dobrý konec.

Scéna ze seriálu Polseres vermelles (Foto: ara.cat)

Za ideou Polseres vermelles stojí katalánský scénárista a spisovatel Albert Espinosa, který se od svých 14 let potýkal s osteosarkomem (kostní nádor). Nemoc ho přinutila pobývat několik let v nemocnici, během několika návratů rakoviny přišel o nohu, plíci a část jater. S různými přestávkami strávil v nemocnici drtivou většinu svého života mezi 14. a 24. rokem. Tuto životní zkušenost ale dokázal perfektně zúročit takřka ve všech svých dílech. Kromě zmiňovaného katalánského seriálu stejné nemocniční téma příběhů chlapců s rakovinou použil Espinosa i ve scénáři ke španělském filmu Planta 4a. Dlouhodobá zkušenost s rakovinou ostatně přispěla k Espinosovu lehkému stylu, kdy i hodně smutná témata dokáže podat s nadhledem, humorem a vždy i s určitou nadějí.

Tento seriál zaznamenal úspěch nejen v Katalánsku (plánován je na čtyři nebo pět řad - zatím byly natočeny dvě, další jsou plánovány na budoucí roky a zaměří se na již dospělé hrdiny), ale i v řadě dalších zemí. Španělská verze, nadabovaná stejnými herci, slavila úspěch ve Španělsku či v Mexiku, seriál ale bylo či bude možné shlédnout i ve Francii, Finsku, Rusku či Jižní Korei. V některých zemích již také existují místní verze s lokálními herci (Peru, Itálie, Chile) a série se zalíbila i slavnému režisérovi a producentovi Stevenu Spielbergovi natolik, že v USA díky němu vznikla americká verze seriálu pod názvem Red Band Society (scénář: Albert Espinosa).

Kromě úspěchu u diváků si seriál za obě dosud odvysílané řady odnesl i vysoce pozitivní ohlas kritiky. Zároveň je přehlídkou talentovaných mladých katalánských herců (Àlex Monner, Joana Vilapuig, Mireia Vilapuig, Marc Balaguer, Laia Costa). Polseres vermelles rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co v katalánské TV3 v posledních letech vzniklo. Ačkoliv je to seriál, který docela často hraje na city, jako všechna Espinosova díla v člověku zanechá řadu nesmírně pozitivních dojmů, i když ne vždy je bude lze dobře popsat. Představu si ostatně můžete udělat z následujících dvou dílů: nabízíme vám první díl každé ze dvou dosud existujících a odvysílaných řad. Pro zajímavost dodejme, že Polseres vermelles je zároveň jedním z mála seriálů, které můžete v hojné míře i s katalánskými či anglickými titulky nalézt na českých webových úložištích jako uloz.to a jemu podobných.

Více informací:

• Oficiální Facebook seriálu Polseres vermelles.
• YouTube stránka TV3 se všemi díly seriálu Polseres vermelles.
• Trailer americké verze seriálu (Red Band Society) z produkce Stevena Spielberga.

Teresa Mestre

Barcelona na počátku 20. století. Katalánská buržoazie je na vrcholu, Gaudí a další modernističtí architekti mohou tvořit svá skvostná díla. A pak pozvolna přichází noucentisme, další umělecký směr. Jak se říká, za vším hledej ženu. I za vznikem noucentisme vlastně jedna stojí, i když dnes už její jméno něco řekne jen málokomu. Teresa Mestre, La ben plantada. Múza snad všech katalánských umělců na počátku 20. století.

   

Teresa Mestre de Baladia

Teresa Mestre de Baladia (1869-1949) patří mezi osobnosti, které ve své době znal naprosto každý, avšak časem se na ně zcela zapomnělo. Dodnes toho o ní mnoho nevíme, snad jen že její mládí nebylo nejšťastnější, jelikož poměrně brzy přišla o oba rodiče. Možná proto měla vždy tak velkou potřebu lásky a ráda se nechávala hýčkat. Teresa byla ve své době považována možná za nejkrásnější Katalánku. Říká se, že když se procházela po ulicích Eixamplu, vše jako by najednou ustalo, muži i ženy se za ní otáčeli, děti si přestávaly hrát.

Její srdce si nakonec vybojoval Jaume Baladia (1867-1957), patřící do jedné z nejbohatších katalánských rodin. Byla to velká láska, ti dva se k sobě nějakým zvláštním způsobem hodili. Kromě klasického budování rodiny jim Jaumeho bohatství umožnilo vychutnávat si vše, co si zamanuli. Jedna z mnoha historek vypráví kupříkladu o tom, jak se rozhodli vyrobit naprosto exkluzivní čokoládu z drahých surovin z těch nejexotičtějších koutů světa. Nakonec ji ale nikdo nekoupil. Byla tak drahá, že si ji nikdo nemohl dovolit. Nevadí. Jaume prostě sedl do letadla, naplnil si kokpit neprodanými tabulkami čokolády a postupně je rozházel lidem na barcelonských plážích. V roce 1902 se Teresa Mestre stala první Španělkou (i Katalánkou), která stanula na vrcholu nejvyšší hory Pyrenejí (Pico de Aneto, 3 404 m.). Vzhledem ke svému společenskému postavení a náklonnosti k všemu neotřelému není divu, že bydlištěm se jim na dlouhá léta stal Gaudího slavný dům La Pedrera. Tehdy prý stačilo na dopis napsat: "Teresa i Jaume, Podivný dům, Barcelona". A psaní došlo.

Patřit mezi společenskou smetánku také znamenalo mít známosti v těch nejvyšších intelektuálních kruzích. U Baladiů doma se tak často střídaly ty největší postavy katalánské kultury daného období. Těmi nejbližšími byli především filolog Pompeu Fabra, malíř Ramon Casas či spisovatel Eugeni d'Ors. Pravě na poslední dva jmenované měla Teresa neobyčejně inspirativní vliv. Ramon Casas jí vytvořil portrét, který tehdy zapříčinil rozhodnutí vytvořit galerii nejkrásnějších Katalánek. Eugeni d'Ors zase použil Teresu coby předlohu svého nejslavnějšího díla La ben plantada (č. Ztepilá, 1982). A tak vlastně vznikl celý jeden umělecký proud, již zmiňovaný noucentisme. To, že se Teresa stala múzou předních katalánských umělců, ale velice těžce nesla její závistivá "tchýně" Ramona*. Ta ji nakonec terorizovala takovým způsobem, že Teresu zcela vypudila z rodinného života. Nepomohl jí ani manžel Jaume, který by jakýmkoliv projevem rebelství vůči své tetě riskoval vydědění.

Jaume Baladia a Teresa Mestre (Foto: Arxiu personal de Javier Baladia)

Teresa nakonec situaci neustála i proto, že Ramona ji zcela odřízla od dětí, které se rozhodla vychovávat sama. Jediné, co Terese ve vyhnanství v městečku Argentona zbývalo, byly pravidelné vyjížďky na koních. Vždy se z nich vracela později a později, až se jednou nevrátila vůbec. Utekla totiž s o deset let mladším architektem a historikem umění, Josepem Pijoanem. Veškeré okolnosti tohoto útěku jsou dodnes tak trochu zastřené tajemstvím. Ani sami aktéři o něm nikdy nechtěli nic prozradit. Pro tehdejší katalánskou společnost to byl skandál jako vyšitý. Teresa Mestre ale s Pijoanem prožila několik velice spokojených dekád a měla s ním dvě další děti. 

Teresa Mestre dnes patří mezi poněkud pozapomenuté osobnosti katalánské historie, nicméně její přínos kulturnímu světu byl obrovský. Inspirovala důležitá díla katalánské literatury a malířství 20. století. Ve své době byla módní i společenskou ikonou. Všechny katalánské dámy na počátku 20. století chtěly být jako ona. Více informací nejen o ní ale i o celém rodinném klanu Baladiových naleznete kupříkladu v dokumentárním filmu Barcelona, abans que el temps ho esborri (2011) nebo v článku Javiera Baladii, Un enigma d'amor a la Pedrera (katalánsky, španělsky i anglicky).

*Jaume Baladia byl od mládí sirotek, proto si ho osvojila jeho teta Ramona, které se tehdy v Katalánsku přezdívalo Calamity Jane. Nikdy nebyla hezká, naopak byla vždy považována za tvrdou a nesmlouvavou mužatku, za pasem nosila kolt. Zkrátka taková správná a nesmlouvavá podnikatelka přelomu 19. a 20. století.

Otger Cataló

Nedílnou součástí národní identity jsou kromě sdílené historie, jazyka a dalších záležitostí i určité národní mýty a legendy. Jinými slovy, i Katalánsko má svého "Praotce Katalánce". Podle legendy jím měl být Otger Cataló, muž, který sám vyhlásil válku Maurům.

   

Bájný Otger Cataló ve vyobrazení
C. Lorenzaleho Sugrañese
(Foto: www.cch.cat)

Legenda nás přenáší do první poloviny 8. století, kdy se celým Pyrenejským poloostrovem prohnali maurští dobyvatelé. Všichni křesťanští válečníci v bojích zemřeli, zůstal jediný z nich - Otger Cataló. Ten se ošklivě raněný schovával v horách, kde si z kozlí kůže vybudoval přístřešek. Přežil jen díky svému věrnému chrtovi, jenž mu každý den lízal rány, a tak ho postupně vyléčil. Jak se zotavoval, postupně v Otgerovi narůstala touha vrátit se do boje a Maury ze své země vyhnat. 

Jednoho krásného dne zadul na lesní roh, až ho bylo slyšet po celém Katalánsku. Na jeho výzvu se dostavilo devět rytířů, kteří jsou dodnes v katalánských legendách známí jako Nou Barons de la Fama (Guerau d'Alamany, Bernat d'Anglesola, Galceran de Cervelló, Galceran de Cervera, Bernat Roger d'Erill, Hug de Mataplana, Dapifer de Montcada, Galceran de Pinós a Gispert de Ribelles). Všichni před Otgerem přísahali, že zemi svých předků zbaví maurské nadvlády a že budou bojovat, dokud nepadnou. Přísahu pak ještě potvrdili zkřížením mečů před oltářem s černou madonou z Montgrony. Následně se rozjeli, každý do jiného koutu země, a tam dosáhli velkých vítězství a postupně z Katalánska Maury vyhnali. Jediný, kdo se z těchto bojů vrátil se zraněním, byl Otger Cataló. Ještě než zemřel (tentokrát už jako vítěz), vyjádřil přání, aby jeho erb nesl vyobrazení jeho věrného chrta. Tento erb pak prý sloužil jako národní znak Katalánska od 8. do 10. století, kdy jeho úlohu přebrala senyera. Tak se tedy Katalánsko zbavilo Maurů a Otger Cataló se stal otcem nového národa, kterak ostatně praví už samotné jeho jméno (Otger = "vlast", Cataló = "katalánský").

Pěkný, heroický příběh, ačkoliv historici mají o jeho pravdivosti a reálnosti docela jasno. Legenda podle nich vznikla někdy na přelomu 14. a 15. století, tehdy pravděpodobně pro zvýšení prestiže předních katalánských šlechtických rodů, o čemž krásně svědčí jména zmiňovaných bojovníků. Otger Cataló posloužil také jako dobré vysvětlení vzniku názvu Katalánska. Na druhou stranu, jako všechny legendy, i tato má nějaký svůj historický základ - tentokrát pravděpodobně v podobě akvitánského vévody Otgera (671-735), který skutečně zemřel v bitvě o přímořské městečko Roses.

Legenda o katalánském otci vlasti se poprvé objevila roku 1438 v knize Histories e conquestes dels Reys de Arago e Comtes de Barcelona katalánského kronikáře Pere Tomice, nicméně největší pozornosti se jí dostalo v období katalánského obrození, kdy se každá nová idea, jak posílit národní vědomí, velice hodila. Poselství legendy je totiž v silném kontrastu s realitou. Maury z katalánského území vytlačila na počátku 9. století vojska císaře Karla Velikého.

Více informací:

• SALAT, Jordi. Llegenda de Otger Cataló (katalánsky).

Estada lingüística d'estiu a Barcelona

V jednom z minulých článků jsme mluvili o Institutu Ramon Llull (IRL), kulturní organizaci, která zprostředkovává katalánský jazyk a kulturu zbytku světa. Jednou ze záslužných činností, jimiž se IRL může chlubit, je i každoroční pořádání letních škol pro studenty katalánských lektorátů po celém světě. V současnosti nabízejí dvě letní školy. První z nich, Campus universitari de la llengua catalana, se v posledních letech konal vždy z poloviny v Gironě a z poloviny v Andoře a dříve se konal též na Mallorce. Druhou letní školu pak představuje Estada lingüística d'estiu a Barcelona, takřka třítýdenní kurz katalánštiny v Barceloně, jenž se konal letos již potřetí.

A pro všechny studenty katalánštiny je takový kurz vynikající příležitostí vyzkoušet si nonstop život v katalánštině. To je ostatně hlavní i když ne přímo deklarovaný cíl celého podniku. Součástí kurzu totiž nejsou jen klasické a skoro až obligátní lekce katalánštiny spojené s hodinami katalánské kultury, ale patří do něj i vše ostatní. Kulturní akce, každodenní komunikace se spolužáky z druhého konce světa - v katalánštině - a v neposlední řadě možnost objevovat všechna slavná i utajovaná zákoutí krásné katalánské metropole.

Účastníci Estada lingüística d'estiu a Barcelona 2014.

Tato letní škola katalánštiny se v daném formátu pořádala poprvé v roce 2013 a už tehdy dokázala účastníky nadchnout, o čemž svědčí slova Zuzany Alcnauerové, studentky oboru Katalánský jazyk a literatura na MU v Brně, která se tehdejšího ročníku zúčastnila: "Letný pobyt v Barcelone naštartoval moje nadšenie z katalánčiny. Všetko bolo vynikajúco naplánované, najviac ma oslovila myšlienka každému zabezpečiť "parella lingüística" z radu miestnych študentov. Môj domorodec bol sympaťák Albert, s ktorým som doteraz v kontakte. Jediný nedostatok som asi videla len v tom, že program bol bohatý, škola pomerne intenzívna, takže občas už nebolo síl na objavovanie Barcelony na vlastnú päsť. Avšak všetko vynahradil entuziazmus Kataláncov, ktorí sa s nami v škole i poobedňajších aktivitách s radosťou delili o krásy ich kultúry a jazyka".

I v dalších dvou ročnících toho katalánská letní škola nabízela opravdu hodně. Kromě solidní organizace je třeba ocenit hned to první, s čím účastníci pobytu přijdou do styku - studentská rezidence. Ta ani zdaleka nepřipomíná hnusné české studentské koleje, spíše jde o takový apartmánový hotýlek, který během školního roku slouží coby rezidence studentům nedaleké univerzity, zatímco v létě se více otevírá turistům a podobným návštěvníkům. Každý tu má svůj vlastní individuální pokojík s koupelnou a malinkým kuchyňským koutem, zároveň je ale v rezidenci dostatek prostor k setkávání, když je zrovna nálada. Bonusem je sympatické umístění hned vedle Parc de la Ciutadella, odkud je to kousek do centra i na pláž. A do školy potom půlhodinová procházka nebo stejně dlouhá cesta metrem či autobusem (inu ranní dopravní špička se nevyhne ani Barceloně).

Inspirativní prostředí v historické budově Universitat de Barcelona (2014).

Správný katalánský den pak začíná hned na snídani. Tím spíš, pokud zrovna na kurzu není žádný jiný krajan. To se pak poměrně striktně dodržuje jakési nepsané pravidlo těchto letních škol: se spolužáky vždy mluvíte katalánsky. A je jedno, že (prozatím) umíte oba mnohem lépe anglicky či španělsky (většinu účastníků stejně většinou tvoří hispanisté ze všech koutů světa), na snídani, ve škole i ve zbytku dne zkrátka onomu mezinárodnímu kolektivu vládne katalánština!

Vařeni s Eulàlií Fargas... (2014).

Dopoledne bývá od pondělí do pátku jasně vyhrazené hodinám katalánštiny. Vždy od 9.30 do 13.30. Plus minus. Výuka probíhá v areálu Universitat de Barcelona v centru města. Klimatizované učebny v moderní budově přijdou vhod v parném létě, pro přestávky jsou zase jako stvořená patia v historické části areálu. Nezbytností je nedaleký bar či kavárna a hned vedle školy se nalézá i jeden z nejlevnějších barcelonských antikvariátů, takže vzdělávat se lze ihned i po škole... 

Všední odpoledne jsou pak většinou zaslíbená různým ryze katalánským či barcelonským aktivitám. Jeden den si tak můžete přímo v areálu slavné barcelonské tržnice La Boqueria uvařit nějakou katalánskou specialitu pod dohledem drsné ale dobrosrdečné kuchařky Eulàlie Fargas, další večer zase strávíte na tréninku místních castellers a na vlastní oči tak uvidíte, co všechno stojí za touto slavnou katalánskou tradicí. A jindy zase máte možnost navštívit některou z nepřeberného množství barcelonských památek. Nebo si prostě jen tak posedět v baru, v kavárně, restauraci či si dopřát piknik na pláži nebo v přilehlém parku. Netřeba dodávat, že vše opět jen a jen katalánsky.

Nejlepší na tom všem je ale většinou možnost poznat nové lidi. Lidi, které zajímá to stejné, co vás. A že takových kolem sebe v naší malé zemi uprostřed Evropy zas tolik nenajdete - o to lepší je vyrazit do Barcelony a zjistit, že v Chorvatsku, Anglii, Kanadě, Rusku či Peru jsou lidé, kterým Katalánsko a vše kolem něj učarovalo stejně nebo dokonce i ještě víc než vám samotným. To ostatně potvrzuje i Daniela Kaňková, studentka katalánštiny v Praze: "Do Barcelony jsem jela s očekáváním procvičit si katalánštinu a poznat nové lidi. Obě očekávání se naplnila, v jazyce jsem se rozmluvila a potkala jsem spoustu zajímavých a inspirativních lidí. Navíc jsem navštívila mnohá krásná místa a seznámila se i s trochou katalánské kultury. Kurz bych určitě doporučila všem, kteří chtějí mluvit katalánsky a rádi poznávají".

Trénink Castellers de Barcelona (2015).

Nutno dodat, že rok za rokem je nadšení čím dál víc oboustranné. Kupříkladu letošní ročník letní školy se dočkal nebývalého pokrytí u místních médií. Koneckonců některé z reportáží naleznete v odkazech na konci článku. Ještě předtím ale nabídneme postřehy samotných účastníků posledních dvou letních škol katalánštiny v Barceloně... :-)

Více informací:

• Estada lingüística d'estiu a Barcelona: Informace na stránkách Institutu Ramon Llull.
• El Periódico: Talgat Abdrakhmanov - Prefereixo saber parlar català i basc que estudiar anglès.
• BTV: Una trentena d'estudiants de català d'arreu del món visiten Barcelona.
• Oficiální blog Estada lingüística d'estiu a Barcelona.
• MUNI.cz: Jak strávit letní školu? Ve třídě i v kuchyni.

Joaquim Blume: Nejlepší gymnasta všech dob?

Podle mnohých to byl vůbec nejlepší gymnasta historie, ačkoliv se mezi více než 200 medailemi, které za svůj krátký život získal, nenachází žádná z mistrovství světa či olympijských her. Pamětníci dodnes vzpomínají na jeho proslulou eleganci při cvičení. Osud mu však skutečný úspěch nikdy nedopřál. Právě proto dnes Joaquim Blume patří mezi dávno zapomenuté sportovní velikány 20. století.

Joaquim Blume Carreras (1933 - 1959) patří k nejslavnějším rodákům barcelonské čtvrti Gràcia. Narodil se 21. června 1933 v čísle 1 na ulici carrer de la Santa Creu, na rohu překrásného náměstí plaça de la Virreina, kde dnes ostatně k této příležitosti visí nenápadná pamětní deska. Zvláštní příjmení Blume získal po svém otci, německém učiteli tělocviku, který se v Barceloně oženil a rozhodl se v Katalánsku zůstat. Nedlouho po narození Joaquima ale ve Španělsku propukla občanská válka, a tak se rodina raději odstěhovala do Německa. Tam se malý Joaquim díky svému otci poprvé pořádně setkal se svou životní vášní - gymnastikou.

Po válce se rodina vrátila do Barcelony a Joaquim se pod dohledem svého otce začal naplno věnovat své gymnastické kariéře. V tělocvičně na carrer Pàdua se připravoval často i pět nebo šest hodin denně. Tvrdý trénink záhy přinesl své ovoce. V pouhých patnácti letech se v roce 1949 stal španělským i katalánským mistrem v gymnastice a tyto tituly si udržel bez přerušení i v dalších deseti letech. Později se stal hlavní tváří gymnastické sekce FC Barcelona. V pouhých 19 letech se účastnil Olympijských her v Helsinkách (1952). Ani v Helsinkách ani o dva roky později na Mistrovství světa v Římě se sice nedokázal prosadit na vyšší příčky, nicméně již tehdy dal jasně najevo, že pro budoucnost se s ním musí počítat.

Velký zlom přišel v roce 1955, kdy Blume na II. Středomořských hrách, jež se konaly přímo v jeho rodné Barceloně, zcela ovládl gymnastické soutěže a odnesl si z nich šest zlatých a jednu bronzovou medaili. Rázem byl největším favoritem Olympijských her v Melbourne (1956), avšak tady Blumeho osud dostihl poprvé. Španělsko se nakonec hry v Melbourne rozhodlo bojkotovat (kvůli sovětskému vpádu do Maďarska). Blume sice koketoval s myšlenkou startovat na nich v německých barvách (díky otci mohl zažádat o německé občanství), ale to mu nakonec rozmluvil Joan Antoni Samaranch. Katalánský gymnasta si tak alespoň částečně spravil chuť o rok později na Mistrovství Evropy v Paříži, odkud si odvezl čtyři zlaté medaile (víceboj, kruhy, kůň našíř, bradla) a jednu stříbrnou (hrazda).

Na světě tehdy nebylo mediálně slavnějšího gymnasty. Blume byl mimochodem vůbec prvním ve svém oboru, kterého sportovní gymnastika dokázala uživit. Svou slávu si vydobyl i množstvím exhibicí, na nichž vždy rád vystupoval. Byl též jediným, kdo byl schopen pravidelně porážet tehdy gymnastice vládnoucí Sověty a Japonce. Proslavil se zejména svým perfektním provedením jednoho ze cviků na kruzích. tzv. "železného kříže", který tak dokonale od té doby prý již nikdo zacvičit nedokázal. Obrovský úspěch z evropského šampionátu byl však i tím posledním. V roce 1958 se opět dostavil onen nepříznivý osud, opět v podobě politiky. Na tehdejší Mistrovství světa v gymnastice mohl Blume opět zapomenout - šampionát se totiž konal v Moskvě.

I přesto byl Blume jasným favoritem pro Olympijské hry v Římě (1960), kde se očekávalo, že svou obrovskou slávu konečně přetaví v několik zlatých medailí. Šanci ale nedostal. Osud se dostavil již potřetí. A naposledy. 29. dubna 1959 byl Joaquim Blume spolu se svou manželkou a většinou členů svého gymnastického týmu v nešťastném letu Iberia-42 z Barcelony do Madridu. Kvůli bouřce letadlo během letu změnilo směr a následně se zřítilo poblíž Sierra de Valdemeca v provincii Cuenca. Nikdo z tohoto letu nepřežil. Blume po sobě zanechal čtyřměsíční dcerku. Jeho pohřeb patřil k těm největším, které se kdy v Barceloně odehrály. Pro španělskou gymnastiku znamenala tato letecká nehoda na dlouhá desetiletí naprostý konec a zmar. Kromě Blumeho při nehodě zemřela i většina jeho gymnastického týmu, který tehdy de facto představoval velkou část španělské gymnastické reprezentace. Vytoužené mistrovské a olympijské medaile tedy vinou osudu nezískal, i přesto ho dodnes mnozí považují za nejlepšího gymnastu všech dob.

Institut d'Estudis Catalans

Institut d'Estudis Catalans (IEC) je přední katalánská instituce, jejímž hlavním posláním je vědecký výzkum ve všech oblastech katalánské kultury. IEC založil v roce 1907 jeden z tehdejších nejvýznamnějších katalánských politiků Enric Prat de la Riba. Mezi další zakládající členy patřili kupříkladu Antoni Rubió i Lluch, Joaquim Miret i Sans, Jaume Massó i Torrents, Josep Puig i Cadafalch či Josep Pijoan.

  IEC je aktuálně rozdělen do pěti sekcí (Secció Filològica, Secció de Ciències Biològiques, Secciúo de Ciències i Tecnologia, Secció Històrico-arqueològica, Secció de Filosofia i Ciències Socials) s řadou dalších přidružených podsekcí. Během frankistické diktatury organizace fungovala v utajení, od roku 1975 patří mezi nejprestižnější v Katalánsku. Za svůj přínos katalánštině a katalánské kultuře získala i řadu ocenění. Ze zmiňovaných sekcí je tou nejznámější a pravděpodobně též nejdůležitější Secció Filològica, která byla založena roku 1911. Secció Filològica v Katalánsku vlastně plní podobnou úlohu jako v našem případě Ústav pro jazyk český AV ČR. Její hlavní pracovní náplní je tak kodifikace spisovné katalánštiny. V tomto ohledu byla důležitá činnost této sekce především v prvních dvaceti letech fungování, jelikož právě v té době dostala katalánština díky Pompeu Fabrovi svou kodifikovanou podobu. Významné bylo působení filologické sekce IEC i v průběhu 80. a 90. let, kdy po frankistické diktatuře bylo třeba katalánštině vrátit její dřívější společenskou prestiž.

Filologická sekce IEC je důležitá i dnes - vydává slovníky Diccionari de la llengua catalana d'IEC, Diccionari català-valencià-balear), dohlíží na spisovnost jazyka a zároveň se snaží mapovat všechny jazykové varianty katalánštiny. Jako oficiální kodifikátor jazyka je IEC brán v Katalánsku, na Baleárských ostrovech, v Andoře i na území Catalunya Nord. Ve Valencii se řídí svou vlastní institucí (Acadèmia Valenciana de la Llengua). Mezi nejvýznamnější členy IEC patřili v minulosti již zmiňovaní Pijoan, Fabra či Cadafalch, dále pak třeba Àngel Guimerà, Joan Maragall, Eugeni d'Ors, Joan Coromines, Pere Bohigas, Josep Maria de Casacuberta, Jaume Vicens Vives, Antoni Badia i Margarit, Xavier Rubert de Ventós, Jaume Cabré či Mila Segarra.

Top manta

Hru kočky s myší připomíná často ve španělských a katalánských městech měření sil mezi policisty a pouličními prodejci padělků. Na první pohled lehce úsměvná podívaná má však své smutné příčiny a občas i ještě smutnější dohru. To je fenomén "top manta"...

Manteros ve stanici Drassanes (Foto: www.teinteresa.es)

Lidové označení "top manta" se v posledních letech rozšířilo po celém Španělsku. Označuje pouliční prodej padělaných výrobků (kabelky, dresy, sluneční brýle, CD/DVD apod.). Prodejci své zboží takřka vždy předvádějí na dekách (ve španělštině "manta" - proto se jim ostatně říká "manteros"), které s sebou všude tahají a jež se dají rychle sbalit, když přijde na věc. Většina těchto pouličních prodejců je původem z Afriky a ve španělských městech a přímořských letoviscích se takto snaží přežít, zatímco hledají svůj evropský sen. Obzvlášť rozšířený je tento fenomén v Barceloně a některých katalánských plážových lokalitách, a to především na těch nejturističtějších místech.

Problematika top manta v Katalánsku je docela složitá. V první řadě je třeba říct, že jde o činnost dle španělských zákonů nelegální. Proto také manteros vždy své deky balí a utíkají, jakmile v dohledu zahlédnou nějakého policistu. Jistě jste už někdy nějakou takovou scénu v barcelonském centru zahlédli. Manteros takřka vždy míří dolů do metra, neboť minimálně v Barceloně platí určitý nepsaný zákon, že policisté mají zakázáno je tam pronásledovat kvůli možnému ohrožení cestujících na úzkých nástupištích. Inu je to vskutku jako ta kočka s myší - až se policie zase vzdálí, manteros se z metra vynoří zpět do ulic, aby znovu nabízeli turistům kabelky světových značek za pár euro.

Manteros na Plaça de Catalunya (Foto: www.racocatala.cat)

Ostatně právě tyto honičky s policisty jsou největším problémem top manta, protože při zběsilém sprintu barcelonskými ulicemi často může dojít ke zranění nějaké nezúčastněné osoby. To, že manteros prodávají padělky, je pak věc druhá a společnost vlastně nijak neznepokojuje. Faktem je, že manteros svou činností přímo nikoho neohrožují. Podle katalánských podnikatelů jim tito pouliční obchodníci každoročně působí ztráty přes 100 milionů euro. Na druhou stranu však velká část společnosti souhlasí s případnou legalizací takového prodeje, protože považují to, že originální kabelka Louis Vuitton stojí několik tisíc euro za mnohem větší zlodějinu...

Život manteros v Katalánsku není zrovna jednoduchý. Většinou jde o nelegální přistěhovalce z Afriky, kteří se do Evropy vydali za lepším životem, avšak zatím tu žijí v příšerných pomínkách.  Zvláště v posledních letech v souvislosti s ekonomickou krizí je to pak pro ně jediný způsob, jak tu přežít, protože kvalifikovanější práce pro ně v celém Španělsku prostě nyní není. A rozhodně je společensky mnohem přínosnější dělat toto, než krást nebo prodávat drogy. Podobně jako v případě současné uprchlické problematiky je ale také fakt, že je tu skupinka lidí, kteří na této mizérii vydělávají velké peníze. Ostatně docela zajímavě je celá tato problematika zachycena ve snímku Biutiful (2010), který se odehrává přímo v ulicích Barcelony.

Zvláště aktuálním tématem v Katalánsku se top manta stalo v průběhu léta 2015. V srpnu jeden z manteros ve městě Salou zemřel při průběhu policejní razie po pádu z balkonu. Na počátku září zase mezi barcelonskou policií a pouličními prodejci došlo k několika střetům, při nichž vzduchem létaly kameny. Na začátku října si zase manteros kvůli údajné policejní brutalitě založili vlastní odbory. Uvidíme, co přinesou další měsíce a roky.

Carmen Balcells: Literární Mamá Grande

Za svůj život nepublikovala a nejspíš ani nenapsala jedinou knihu. Přesto měla zásadní podíl hned na šesti Nobelových cenách za literaturu. Spisovatelé ji milovali, nakladatelé nenáviděli. Byla hlavní strůjkyní tzv. boom latinoamericano, přesto se o ní učebnice španělské literatury prakticky vůbec nezmiňují. Carmen Balcells, možná největší literární agentka všech dob.

Carmen Balcells i Segalà (1930-2015) pocházela z malé katalánské vesničky Santa Fe de Segarra, kde ani dnes nežije více než padesát obyvatel. I když značnou část dětství prožila na venkově a obklopena občanskou válkou, dostalo se jí celkem solidního vzdělání. V roce 1946 se vydala zkusit štěstí do katalánské metropole, kde se nějakou dobu zabývala nejrůznějšími pracemi. Sama často říkala, že již v té době směřovala k tomu, stát se profesionální sekretářkou. Jako sekretářka nakonec v 50. letech zakotvila v barcelonské pobočce literární agentury rumunského spisovatele Vintily Horii. V literárním světě se tak vlastně ocitla zcela náhodně. Když v roce 1960 Horia obdržel Goncourtovu cenu, ihned se přestěhoval do Paříže, a tak část jím reprezentovaných autorů převzala právě Carmen Balcells, která se za ty roky taky již něco přiučila a rozhodla se sama stát literární agentkou.

Zleva: G. García Márquez, Jorge Edwards, M. Vargas Llosa, Carmen Balcells,
José Donoso a R. Muñoz Suay v roce 1974 (Foto: www.elconfidencial.com)

Síť kontaktů jí přišla vhod, díky nim se postupně dostala i k dalším talentovaným spisovatelům, v nichž vycítila veliký potenciál. To byl třeba případ Garcíi Márqueze nebo Vargase Llosy. Skutečnou revoluci ve španělském a katalánském literárním světě však Balcells způsobila svým průkopnickým přístupem ke spisovatelům. Jako literární agentka si koneckonců účtovala určitá procenta ze zisku, proto jejím prvořadým cílem bylo, aby daný autor měl zisk co největší. Do té doby se totiž literární trh ve Španělsku ke spisovatelům choval velice nehezky, avšak autoři samotní nebyli schopní si prosadit lepší podmínky. To se změnilo právě s příchodem Carmen Balcells, která svým klientům zajistila vyšší výnosy z jejich knih a umožnila jim stát se skutečně profesionálními spisovateli. Do té doby pro většinu z nich neexistovaly záležitosti jako časové a nákladové omezení práv na vydávání jejich děl nebo pojmy jako "procenta z překladů" či "záloha". S příchodem Carmen Balcells také vymizely doživotní kontrakty autorů, které je vázaly s jediným nakladatelstvím.

Když vycítila talent, podporovala spisovatele i na své náklady - díky ní mohl Vargas Llosa v klidu napsat román Rozhovor v Katedrále. Pro klid na psaní svým klientům zařídila cokoliv, od placení faktur a hledání bydlení přes cestování až po uklidňování rodinných vztahů. To vše jí ostatně přineslo přezdívku "Mamá Grande". Ve všem zmíněném totiž předběhla dobu. A ani dnes řada literárních agentů neposkytuje takový servis, jakým se pyšnila právě Carmen Balcells. To vše dokázala jako naprostý samouk a zcela určitě jí v tom napomohla nějaká vrozená literární intuice. Ačkoliv své autory považovala vždy především za klienty, s těmi nejslavnějšími ji pojilo i silné přátelství, i když to třeba ne vždy dávala najevo. Dnes již legendární je její odpověď Márquezovi na otázku, zda ho má ráda: "Představuješ 40 % našeho obratu."

Gabriel García Márquez a Carmen Balcells v roce 1982 (Foto: www.ara.cat)

Seznam jejích klientů je dechberoucí. Začíná kupříkladu hned šesti držiteli Nobelovy ceny za literaturu: Gabriel García Márquez, Mario Vargas Llosa, Camilo José Cela, Miguel Ángel Asturias, Vicente Aleixandre a Pablo Neruda. Mezi ty další patřili například Julio Cortázar, Miguel Delibes, Carlos Fuentes, Jaime Gil de Biedma, Terenci Moix, Juan Marsé, Manuel Vázquez Montalbán, José Donoso, Juan Carlos Onetti, Rosa Montero, Ana Maria Matute, Javier Cercas, bratři Goytisolové či Eduardo Mendoza.

Za svou činnost obdržela několik významných katalánských ocenění. Svému byznysu se s malou přestávkou v letech 2000-2008 věnovala až do své smrti. Asi největším soupeřem byl pro Carmen Balcells americký literární agent Andrew Wylie (New York, 1947), který je v těchto kruzích díky svým praktikám a přetahování klientů známý pod přezdívkou "Šakal". I on se chlubí zastupováním mnoha nositelů Nobelovy ceny či jiných slavných autorů (Nabokov, Borges, Kundera, Mo Yan, Pamuk, Burroughs, Rushdie, Kissinger, Al Gore). V květnu 2014 ale k sobě tito dva soupeři našli pod tlakem nových hráčů na trhu (Amazon, Google) cestu a spolu vytvořili literární superagenturu Balcells & Wylie. Tedy alespoň na papíře, protože ani ke konci roku 2015 zatím stále není jasně vymezená budoucí spolupráce těchto dvou velkých hráčů na trhu literárních agentur.

Na konci roku 2010 prodala Balcells svůj soukromý archiv španělskému Ministerstvu kultury za přibližně 3 miliony euro. Nejslavnější literární agentka španělsky mluvícího světa zemřela 20. září 2015 v Barceloně. Pochována byla ve své rodné vesničce Santa Fe de Segarra. Rodinný podnik převzal převzal jediný syn Lluís Miquel Palomares Balcells, na kterého čeká řada složitých rozhodnutí. Zlatá léta jeho literární agentury totiž nejspíš skončila se smrtí jeho matky.

Krásná ukázka toho, jak se Carmen Balcells za své klienty 

(a svou provizi)

rvala

(Foto: www.lavanguardia.com)

"Dostala jsem tvůj telegram ohledně 

reedice knihy 

Podzim patriarchy 

od 

Garcíi Márqueze v Club Bruguera. 

Naprosto nesouhlasíme a nepřijímáme 

v žádném případě tuto nabídku. García Márquez i

Cela musí dostat vyplaceno 

vše 

dle smlouvy 

a ne 

jen půlku. Nebo vám snad papírny

 polovinu darují 

kvůli 

propagaci???  

Zdraví Carmen Balcells."

Katalánské parlamentní volby 2015

Podobně jako hlasování před třemi roky i letošní katalánské parlamentní volby byly již dlouho dopředu označovány za ty nejdůležitější v historii. V tomto ohledu jejich výsledek asi přinesl drobné zklamání, jelikož se opět ukázalo, že katalánská nezávislost je běh na dlouhou trať. A političtí idealisté, kteří si od výsledku voleb slibovali výrazný skok k suverénnímu Katalánsku, mohou být po 27. září 2015 opět zklamáni. Nezávislost Katalánska je po těchto volbách nesporně blíž, avšak jen o malinký krůček a nikoliv o onen vytoužený velký skok.

Začněme však hned zkraje něčím výrazně pozitivním. Letošní regionální volby v Katalánsku zaznamenaly rekordní účast: 77,44 %. Nějakým způsobem se tak k současné politické situaci vyjádřily více než tři čtvrtiny obyvatel Katalánska, kteří disponují volebním právem. Připomeňme, že jde o suverénně nejvyšší volební účast v katalánských regionálních volbách v celé demokratické éře. Pro srovnání: v minulých volbách před třemi lety byla účast přibližně o deset procent nižší. Oproti polovičatému referendu z listopadu 2014 se tak tentokrát skutečně k urnám dostavili i odpůrci nezávislosti; počty zastánců se tak najednou opravdu docela srovnaly. Toť účast. Vše ostatní už je jen součástí povolební mediální bitvy.

O konečném výsledku si můžete udělat představu dle grafu. Formace, které hájí katalánskou nezávislost, ve volbách potvrdily výsledky průzkumů a zvítězily, to je jasný fakt. Junts pel Sí získalo 62 křesel, CUP dalších 10, což dohromady dává v Katalánském parlamentu jasnou většinu, k níž je třeba zisk 68 křesel. Zatímco CUP počet svých poslanců oproti minulým volbám ztrojnásobil, voliči Junts pel Sí si jistě představovali lepší výsledek - ideálně oněch 68-70 křesel, aby následná cesta za nezávislosti mohla probíhat plně v jejich režii. To se ale nestane. Zastánci nezávislosti musí zapomenout na své osobní zájmy a nevraživosti a uzavřít pevnou koalici, jinak celá katalánská politika zůstane u obávaného statu quo. Připomeňme ostatně, že kandidatura Junts pel Sí je tvořena stranami CDC a ERC, které ve volbách 2012 získaly dohromady 71 křesel, fakticky tak svou pozici oslabily ve prospěch jakéhosi náhradního referenda, kterým se letošní volby měly stát.

Blok independentistů každopádně zvítězil. Mezi ostatními stranami ucházejícími se o přízeň voličů v Katalánsku musíme vyzdvihnout především obrovský úspěch strany Ciutadans, která si oproti minulým volbám polepšila o 14 (!) mandátů na současných 25. Výsledek Ciutadans tak o pár křesel předčil i předvolební průzkumy. Naproti tomu současná španělská vládní strana PP v Katalánsku zcela propadla - ztratila 8 křesel. Pravicoví voliči a odpůrci nezávislosti se tak přesunuli z tábora PP především k Ciutadans. Socialisté (PSC) ztratili oproti roku 2012 4 poslanecké mandáty, ale i to je vzhledem k jejich neustále klesajícím preferencím docela úspěch. Solidním propadákem nakonec skončila kandidatura Catalunya Sí que es pot, což je uskupení katalánských komunistů, zelených a reprezentantů celošpanělské strany Podemos. Jejich nejasný postoj ke katalánské nezávislosti a nasazení prakticky neznámých kandidátů jsou hlavními příčinami toho, proč tato kandidatura zůstala daleko za očekáváním.

Catalunya Sí que es pot  (CSQP) a jejich takřka půl milionu voličů jsou ale zároveň důležitými aktéry v povolební mediální bitvě. Jejich nevyhraněný postoj k nezávislosti se totiž stal hlavním předmětem tradiční hry s čísly. Ještě předtím ale musíme připomenout zmiňované postoje. S vizí nezávislého Katalánska šly do voleb pouze Junts pel Sí a CUP. Proti nezávislosti se pak v předvolebních prohlášeních vymezily strany PP, PSC a Ciutadans. CSQP se nepřiklonila ani na jednu stranu, avšak zastává právo Katalánců na svobodné rozhodnutí o své budoucnosti, souhlasí tedy s referendem. PP, PSC a Ciutadans jsou i proti referendu. Problém je v tom, že zatímco katalánská média na toto upozornila a CSQP pečlivě vyčlenila jako zvláštní skupinu, madridská mediální scéna ve většině případů voliče této strany přiřadila automaticky mezi odpůrce nezávislosti. A rázem tak dostala krásná čísla, která lehce převýšila ta z protějšího tábora. Smutné je, že tyto údaje pak přijímá i řada zahraničních médií (ta česká nevyjímaje). I proto se koneckonců ve španělském tisku dočteme o katalánské problematice především z pohledu španělsky psaných pravicově laděných deníků jako El Mundo, La Razón či ABC, jejichž postoj je značně jednostranný. Ani katalánská média nejsou samozřejmě zcela objektivní, ale správný novinář by měl asi ověřit informace z obou zdrojů a někde uprostřed se pak snažit najít něco blížícího se pravdě (?)...

Faktem je, že celkový počet hlasů se stal asi největším tématem těchto voleb. Vinu na tom má asi onen původní záměr zastánců nezávislosti udělat z těchto voleb jako náhradu za nevyvedené referendum volby plebiscitní. Na druhou stranu jejich protivníci plebiscitní charakter voleb jasně odmítali a začali o něm mluvit až po jejich skončení, když už bylo jasné, že 1 957 348 hlasů odevzdaných Junts pel Sí a CUP dají dohromady jen 48 % ze všech odevzdaných (viz graf výše), tedy že tu neexistuje nadpoloviční většina, která by si přála nezávislost. Pravdu ale v tomto případě má poměrně jasně Artur Mas či katalánský spisovatel Quim Monzó, kteří tvrdí následující: "Nejdřív nám všemi prostředky brání v konání referenda, kde jediným rozhodujícím kritériem je právě počet hlasů pro jednu či druhou možnost. A teď chtějí, aby v klasických volbách, kde jsou hlasy přepočítávány na křesla, rozhodoval počet jednotlivých hlasů. Nebylo by tedy jednodušší nám konečně povolit to referendum, ať se ukáže?"

Tato zajímavá mapa ukazuje rozmístění sil podporujících nezávislost Katalánska. Tradičně nejméně 

zastánců stran prosazujících katalánskou nezávislost je v oblasti Barcelony, Tarragony a Val d'Aran. 

Naopak silný je independentismus v oblastech jako Girona, Berga, Vic, Priorat či Solsona. Graf 

pod mapou Katalánska ukazuje rostoucí zájem o katalánské regionální volby v posledních letech.

(Zdroj: www.ara.cat)

Tím se dostáváme opět na prapočátek toho všeho. Katalánské parlamentní volby 2015 zkrátka žádný velký posun v otázce katalánské nezávislosti neučinily. Potvrdilo se, že zastánci suverenity jsou zodpovědnějšími voliči a že katalánská společnost je opravdu docela jasně rozdělena na dva tábory. V případě skutečného referenda by tak konečný výsledek byl asi docela těsný, i když podle všeho by aktuálně převážil tábor zastánců nezávislosti. 

Pro tuto chvíli je jasné, že volby byly jen drobným krůčkem kupředu. V nejbližší budoucnosti budou mít zásadní vliv na otázku katalánské nezávislosti především dvě skutečnosti. První z nich je sestavení independistické koalice (Junts pel Sí a CUP) a následně volba premiéra. Už tady to bude těžké, protože lídrem vítězné formace bude podle všeho stávající premiér Artur Mas, který ale leží v žaludku lidem z CUP. Ti už ostatně prohlásili, že ho do premiérského křesla nepodpoří... A to je jen začátek a malá ukázka toho, na čem všem by mohla domluva těchto dvou stran ztroskotat. Pro zastánce nezávislosti tak bude esenciální, aby se obě formace nakonec nějak domluvily a společně táhly za jeden provaz, protože i přes všechny ostatní politické rozpory mají skutečně jednu jedinou věc, která je všechny spojuje: boj za nezávislost.

Na domluvu ale mají tyto  strany docela dost času (který by ale spíše měly využít na budování struktur nového státu, pakliže chtějí dostát svým slibům a během 18 měsíců dotáhnou Katalánsko k nezávislosti), protože další posun v celé věci bude záležet na prosincových parlamentních volbách ve Španělsku. Jak už jsme předeslali, nově vytvořená katalánská vláda se bude především snažit jednat s tou španělskou. A nemáme na mysli tu současnou reprezentovanou Marianem Rajoyem, jehož mandát za pár měsíců končí. Klíčovým hráčem bude nová španělská vláda, která se chopí moci pravděpodobně na počátku roku 2016. Až její složení ukáže Katalánsku další směr. Pokud dojde k pravicové variantě (vláda PP či Ciutadans nebo jejich koalice), nedá se očekávat žádný dialog a spíše se bude mluvit o silových řešeních a výhrůžkách. Pokud se k vládě dostane levice (PSOE, Podemos), jsou vyhlídky na domluvu poněkud větší, i když zejména PSOE je v otázce katalánské nezávislosti dosti konzervativní a podobně jako PP bude klást jednotu Španělska na první místo. Lídr Podemos, Pablo Iglesias, naproti tomu již Kataláncům slíbil konání referenda v případě, že se Podemos dostane k vládě.

Další vývoj celého procesu nám tedy nastíní až další měsíce. Do konce roku 2015 by se katalánská politická reprezentace měla být schopná domluvit na společném postupu a pomalu připravovat struktury budoucího státu. Zároveň může pomaličku sondovat podporu v EU, byť Unie se ani tentokrát ke katalánským volbám nevyjádřila s tím, že jde o vnitřní záležitost Španělska. Skutečná fáze jednání/ultimát/dohadování se španělskou stranou zřejmě nastane až na počátku roku 2016. Celý vývoj budeme velice pečlivě sledovat i nadále.

Více informací a reflexe českých, španělských, katalánských i světových médií:

• BBC: Catalonia's push for independence from Spain (anglicky)
• The New York Times: Pro-Secession Parties in Catalonia Win Landmark Vote (anglicky)
• Le Monde: En Catalogne, l'urgence d'une négociation (francouzsky)
• Radio Canada: La Catalogne, source d'inspiration des souverainistes québécois (francouzsky)
• Der Spiegel: Regionalwahl in Katalonien: Separatisten gewinnen Mehrheit im Parlament (německy)
• SME: Slávne derby aj členstvo v Únii. Katalánsko može stratiť veľa (slovensky)
• ARA: Eleccions del 27-S. Resultats complets (katalánsky)
• VilaWeb: Què han votat els teus veïns? Els vots del 27-S, carrer per carrer, a tot Catalunya (katalánsky)
• TV3: Eleccions al Parlament de Catalunya 2015 (katalánsky)
• La Razón: El voto independentista retrocede (španělsky)
• La Vanguardia: Los independentistas logran la mayoría absoluta (španělsky)
• La Vanguardia: Estos son los 135 diputados del Parlament de Catalunya (španělsky)
• Catalunya2011: 27. září 2015: Klíčový den katalánské historie? (česky)
• iDNES: Katalánské volby vyhráli separatisté, do roka a půl chtějí nezávislost (česky)
• Russia Today: Madrid says it will not discuss Spain's unity after Catalan separatists claim victory (anglicky)
• Česká televize: Španělský premiér chce s katalánskými separatisty spolupracovat, média mluví o hořkém vítězství (česky)

27. září 2015: Klíčový den katalánské historie?

Nebudou to jen obyčejné regionální volby, které se poslední dobou v Katalánsku konají čím dál častěji. Nedělní hlasování bylo již dávno mnohými politiky i médii označeno za nejdůležitější volby v katalánské historii. Proč jsou vlastně tak důležité? A co se bude dít po nich? Odpovědi na tyto otázky se pokusíme najít na následujících řádcích...

Nejprve se ale musíme ohlédnout do dávné i nedávné minulosti. Tou dávnou myslíme především přelom 19. a 20. století, kdy Katalánsko prožilo své národní obrození. Od té doby si je vědomo své historické linie a v jejím rámci se znovu začalo zajímat o svou politickou nezávislost. Při troše zjednodušení ostatně zjistíme, že katalánská historie se docela podobá té české, jen s tím rozdílem, že Katalánci neměli to "štěstí" účastnit se klíčových událostí 20. století, a tak se stát součástí velkého státního přetváření Evropy po I. světové válce. Po celé 20. století si však řada Katalánců dokázala uchovat své národní uvědomění. Na druhou stranu je ale třeba říct, že po pádu frankistického režimu ve Španělsku v roce 1975 se většinová část katalánské společnosti jaksi smířila se svým postavením v rámci Španělska a opravdoví zastánci katalánské nezávislosti tvořili jen okolo 15 %. Současná vlna katalánské nezávislosti se zrodila v minulosti zcela nedávné, v roce 2010.

Tři velké manifestace 11. září:
vlevo 2012, uprostřed 2013, vpravo 2014
(Foto: Facebook Assamblea Nacional Catalana)

MILIONOVÉ MANIFESTACE

Tehdy totiž španělský Ústavní soud (Tribunal Constitucional) rozcupoval Katalánský autonomní statut z roku 2006 především v otázkách jazykové politiky a definice národa. 10. července 2010 vyšlo do barcelonských ulic více než milion demonstrujících, aby vyjádřilo nesouhlas s jasně politickým rozhodnutím Ústavního soudu. Pod heslem "Som nació. Nosaltres decidim" (Jsme národ. My rozhodujeme) se v ulicích katalánské metropole odehrála do té doby největší manifestace v historii. 

Rok 2011 byl obdobím, kdy Španělsko nejtvrději pociťovalo důsledky ekonomické krize, téma katalánské nezávislosti tak na chvilku opět ustoupilo do pozadí. Ale ne na dlouho. Právě dopad krize v Katalánsku znovu upozornil na známou skutečnost, totiž že Katalánsko do společné španělské pokladny platí mnohem víc, než se mu z ní pak vrací. A to zvlášť v době, kdy se ekonomika hroutí a nezaměstnanost dosahuje více než 20 %, docela naštve.

Rok 2012 tedy přinesl katalánskou reakci v podobě snahy o vlastní ekonomický koncert podobný tomu, který v současnosti funguje v Baskicku a Navaře. Španělská vláda, v té době již reprezentovaná Lidovou stranou (Partido Popular, PP), jakoukoliv debatu o tzv. fiskálním paktu důrazně odmítla. Byl tedy opět čas vyjít do ulic. 11. září 2012 Barcelonu znovu zaplavilo více než milion Katalánců, kteří tentokrát pod heslem "Catalunya, nou estat d'Europa" (Katalánsko, nový evropský stát) dali jasně najevo, že danou situaci vyřeší jen katalánská nezávislost. Podle většiny aktérů došlo právě zde ke zlomu. Katalánská společnost vycítila svou historickou šanci a podpora katalánské nezávislosti prudce posílila. Nyní se k ní hlásilo přibližně 44 % obyvatel Katalánska. Podobně obrovské mírové manifestace pak Katalánci zopakovali i v roce 2013, kdy více než 1 500 000 osob vytvořilo nepřerušený lidský řetěz v délce 400 km přes celé Katalánsko, a v roce 2014, kdy došlo k možná největší evropské manifestaci v celé historii - takřka 2 000 000 osob se opět 11. září v barcelonských ulicích dožadovaly katalánské nezávislosti.

V tu dobu už se katalánská vláda, která během těch let stále narážela na odmítání jakéhokoliv dialogu ze strany Španělska, rozhodla pro vyhlášení referenda. To mělo proběhnout 9. listopadu 2014, nicméně španělská vláda využila všech možností, aby konání referenda zarazila. Katalánci nakonec v ono datum stejně hlasovali, v očích zbytku světa však šlo jen o další manifestaci bez potřebné politické legitimity, protože i když se hlasování zúčastnilo 2 345 000 osob, z nichž takřka 81 % (takřka 1 900 000) vyslovilo přání, aby se Katalánsko stalo nezávislým státem, nešlo o žádné závazné referendum. Na přelomu let 2013 a 2014 se také myšlenka katalánské nezávislosti těšila vůbec největší podpoře mezi obyvateli Katalánska, dle různých odhadů a průzkumů se pohybovala mezi 48 až 52 %. Následující měsíce se podpora nezávislosti propadla o více než 10 procentních bodů, bylo jasné, že mnoho možností už nezbývá. Nakonec se ale katalánská politická reprezentace pod vedením premiéra Artura Mase dohodla na uspořádání předčasných regionálních voleb, které by byly pojaty jako tzv. plebiscitní volby. Po měsících dohadování nakonec došlo k vytvoření solidní kandidatury pod názvem Junts pel Sí, která smazala ideologické rozdíly mezi stranami ve prospěch jediného společného zájmu - katalánské nezávislosti.

Pravidelné barcelonské manifestace 11. září:
(Foto: Facebook Assamblea Nacional Catalana)

KLÍČOVÝ VOLEBNÍ DEN: 27. ZÁŘÍ 2015

Letošní, opět více než milionová, manifestace z 11. září odstartovala volební kampaň, kterou mnozí politologové označují za tu nejdůležitější v katalánské historii. Faktem je, že opravdu může jít o zcela zlomové datum, protože výsledek těchto voleb je stěžejní pro rozehrání jednotlivých scénářů dalšího vývoje otázky katalánské nezávislosti.

Pojďme si tedy jen ve zkratce připomenout, kdo ve volbách kandiduje a co prosazuje. Favoritem hlasování je již zmiňované uskupení Junts pel Sí, které je tvořeno ideologicky zcela protikladnými stranami CDC (pravice) a ERC (levice), které se však po měsících komplikovaných jednání shodly, že nejdůležitější je právě otázka nezávislosti. Toto uskupení počítá také s řadou osobností, které nemají žádnou politickou příslušnost, ale jsou známými zastánci katalánské nezávislosti z řad občanské společnosti (Carme Forcadell, Muriel Casals, atd.). Dalším aktérem, který prosazuje katalánskou nezávislost je hnutí Candidatura d'Unitat Popular (CUP). Tato silně levicová strana je určitým příkladem komplikovanosti katalánské politické scény. Ačkoliv je taktéž pro samostatné Katalánsko, strana kandiduje sama mimo blok Junts pel Sí, protože má svou vlastní představu o způsobu zisku nezávislosti. Zatímco Junts pel Sí počítají s 18měsíčním obdobím příprav na závěrečné vyhlášení nezávislosti na Španělsku, CUP by se nejraději odtrhla v případě úspěchu již tu samou noc po vyhlášení výsledků. A taky se jí nelíbí, že by celý proces opět mohl vést Artur Mas.

Zbylé strany jako PPC, PSC, Ciutadans či formace Catalunya Sí que es pot jsou vesměs proti katalánské nezávislosti. Odtud tedy onen plebiscitní charakter. Je to jednoduché - pokud jste pro nezávislost Katalánska, volíte Junts pel Sí nebo CUP; pokud jste proti nebo je vám to jedno, volíte ty ostatní...

Ačkoliv volebním průzkumům se ve Španělsku rozhodně nedá věřit a řada z nich je vždy publikována za konkrétním účelem, všechny nyní ukazují spíše na vítězství zastánců nezávislosti. Důležitost těchto voleb je ale částečně právě v tom, že po nich už se nebudeme muset spoléhat právě jen na nicneříkající a snadno zmanipulovatelné statistiky. Faktem totiž je, že v těchto volbách se poprvé naplno ukáže, jak to vlastně s tou podporou nezávislosti v katalánské společnosti je. Při zmiňovaném "referendu v listopadu 2014 se sice pro nezávislost vyjádřilo 81 % hlasujících, jenže těch k urnám i kvůli všem možným překážkám přišlo jen něco přes dva miliony. A v Katalánsku je přibližně 5 milionů osob s volebním právem. To samozřejmě neznamená, že se tentokrát očekává 100% volební účast, je však jasné, že ti, kteří nejsou nezávislosti nakloněni, k onomu listopadovému hlasování pravděpodobně vůbec nedorazili. Proto se až nyní naplno ukáže, kolik obyvatel Katalánska si skutečně přeje nezávislost.

Manifestace z 11. září 2015, Avinguda Meridiana, Barcelona
(Foto: www.ara.cat)

DEN POTÉ: MOŽNÉ SCÉNÁŘE DALŠÍHO VÝVOJE

Ačkoliv by si tento i předchozí odstavce zasloužily mnohem detailnější rozbor celé situace, opět se uchýlíme k určitým zjednodušením. Zítřejší volby tak nabízí v podstatě čtyři základní scénáře dalšího vývoje.

1) STATUS QUO

Tento scénář je pravděpodobný jen v případě, že ve volbách zastánci nezávislosti prohrají. Pro prosazení své politiky totiž potřebují získat minimálně 68 poslanců, což jim zajistí většinu v katalánském parlamentu. Na druhou stranu však v rámci větších šancí musí zastánci nezávislosti do světa vyslat zprávu o co největší podpoře. Čím drtivější většina, tím líp z hlediska budoucích diplomatických jednání. Všechny průzkumy každopádně naznačují, že zastánci nezávislosti opravdu vyhrají a většinu, byť možná i těsnou, získají. Pokud by se tak ale náhodou nestalo, znamenalo by to pro otázku katalánské nezávislosti obrovskou ránu, ze které by se možná zastánci nezávislosti nevzpamatovali dříve než v příští generaci. Historická šance by byla na několik let či desetiletí nenávratně pryč. A Katalánsko by pravděpodobně i nadále zůstalo jen jedním z mnoha autonomních společenství Španělska.

Všechny tři zbývající scénáře počítají s úspěchem Junts pel Sí a CUP. V takovém případě budou mít nová katalánská vláda a katalánský parlament mnohem silnější pozici v případném vyjednávání o své budoucnosti se Španělskem. Důležité bude ale i rozložení hlasů pro obě zmiňované formace. V případě velkého úspěchu CUP by se celá situace paradoxně mohla ještě více zašmodrchat.

2) PŘECHODNÉ OBDOBÍ 18 MĚSÍCŮ + DOHODA SE ŠPANĚLSKEM

Toto je varianta, kterou většina zastánců katalánské nezávislosti považují za "ideální". Pokud uspěje kandidatura Junts pel Sí, jejím cílem je v katalánském parlamentu prosadit 18měsíční přípravnou fázi, během které bude Katalánsko pracovat na administrativě spojené s vyhlášením nového nezávislého státu. V průběhu té doby se katalánská vláda bude snažit především o negociaci se Španělskem, zároveň si ale bude hledat podporu v celém světě ohledně potřebného diplomatického uznání. Pak má dojít k vyhlášení samostatnosti a vznikne přechodná vláda, která má Katalánsko dovést až k nové katalánské ústavě, o níž následně bude hlasováno v referendu. Někdy v první polovině roku 2017 by tak na mapě Evropy vznikl nový stát...

3) "OKAMŽITÉ" VYHLÁŠENÍ NEZÁVISLOSTI - NEDOHODA SE ŠPANĚLSKEM

Problémy a výzvy spojené s katalánskou nezávislostí si ještě rozebereme podrobněji níže. Předchozí varianta počítá s určitou vstřícností ze strany Španělska. Je ale dost možné, že k ničemu takovému nedojde, a tak se nový katalánský parlament nakonec může pokusit vyhlásit nezávislost jednostranně a bez větší předchozí přípravy. To je samozřejmě značně riskantní scénář, který by sice nakonec mohl vést i přes počáteční potíže k vytoužené prosperitě, v tom horším by ale mohl vést k úpadku či k blíže nespecifikovatelnému konfliktu, který by se mohl výrazně dotknout celé Evropy.

4) NÁVRAT KE KOŘENŮM: EKONOMICKÝ KONCERT STÁLE VE HŘE?

Předchozí dva scénáře i tento čtvrtý budou do velké míry závislé také na situaci ve Španělsku. Z katalánského hlediska jsou sice enormně důležité tyto zářijové volby, nicméně je třeba mít na paměti, že rozhodující vliv budou mít i španělské parlamentní volby, k nimž dojde v prosinci 2015. Do té doby sice nová katalánská vláda může pohnout s přípravami na budoucí osamostatnění se, nicméně klíčovou záležitostí bude vždy jednání se Španělskem. A tedy s novou vládou, která vznikne právě z prosincových voleb. A také tady je celá řada nejistot; nikdo totiž přesně neví, jak tyto volby dopadnou. Ve hře je totiž řada nových aktérů - především pak dvě nová politická uskupení: Podemos (levice) a Ciutadans (pravice, střed). Reálná je tak levicová španělská vláda (PSOE + Podemos), u které se dá očekávat větší smysl pro dialog a tím pádem i větší šance na nějakou vzájemnou dohodu. Stejně tak se ale nedá zatratit pravicová vláda ve složení PP a Ciutadans, což by pro Katalánsko nebyla příliš ideální varianta a znamenala by patrně vyhrocení situace. Tento scénář každopádně nezavrhuje možnost celkového kompromisu a tedy jakéhosi návratu do roku 2012, kdy vláda PP odmítla katalánský ekonomický koncert, s tím, že tentokrát by Katalánsko pravomoc nad výběrem daní po vzoru Baskicka a Navarry obdrželo, a odpadl by tím jeden z důležitých argumentů zastánců katalánské nezávislosti, tedy ten, jež tvrdí, že "Španělsko nás okrádá".

Plakát manifestace z 11. září 2015
(Foto: Facebook Assamblea Nacional Catalana)

PROBLÉMY KATALÁNSKÉ NEZÁVISLOSTI

Ve skutečnosti mohou být reálné všechny čtyři scénáře a nikdo dnes nedokáže s jistotou říct, jak to vlastně všechno dopadne. Jednou z klíčových informací pro nás bude právě výsledek zítřejších voleb. Ten ukáže, jak moc si katalánští voliči budou pamatovat rozpory, které panují mezi zastánci nezávislosti, či taktiku strachu, kterou prosazují strany jako PP nebo Ciutadans.

TÁHNOU OPRAVDU VŠICHNI ZA JEDEN PROVAZ?

Jak už to tak bývá, řada lidí dá ve volbách na emoce, proto také řada politologů upozorňuje na asi klíčového hráče celého klání - CUP. V případě, že zastánci nezávislosti budou mít opravdu převahu (a minimálně v ulicích to již mnohokrát ukázali), důležité bude, jestli většinu v parlamentu získá samo Junts pel Sí, nebo k tomu bude potřebovat i poslance z řad CUP. Jde o to, aby vzájemné spory či antipatie nakonec celý proces nepohřbily. Řada Katalánců například tvrdí, že jsou pro nezávislost, ale Junts pel Sí volit nemohou, protože v jejich řadách kandiduje i premiér Mas. Tomu nemohou zapomenout škrty v době krize, několik korupčních skandálů souvisejících s jeho stranou CDC a v neposlední řadě i to, že Mas nikdy dřív katalánskou nezávislost neprosazoval a že se jen přidal k tomuto proudu jen z pragmatických důvodů (hlasy). V tomto bodě mu ale poněkud křivdí. Pokud bude celý proces opravdu korunován nezávislostí Katalánska, Artur Mas jednoznačně vstoupí do historie jako premiér, který Katalánsku po stovkách let vrátil jeho suverenitu... (ať už to bylo či nebylo jeho původní poslání). Příliš velký úspěch CUP na úkor Junts pel Sí by mohl mít na celý proces paradoxně negativní vliv. CUP je silně levicová a v některých ohledech anarchistická strana, která by nezávislost Katalánska vyhlásila klidně hned. Jak ale říká známý katalánský politolog Ferran Requejo, "k dosažení nezávislosti je především potřeba nezávislost vydržet". Aby totiž mohl nový stát fungovat zcela suverénně, musí být schopen si zajistit vlastní hranice, dodej základních služeb, důchody a celkovou sociální politiku, vlastní výběr daní apod. (O potřebě mezinárodní diplomatické podpory ani nemluvě). A k tomu je potřeba určitá příprava, nejlépe několikaletá. Nejde to udělat přes noc. Z toho důvodu je kandidatura Junts pel Sí poněkud rozvážnější a garantuje cestu k nezávislosti s větší rozvahou.

KLÍČOVÁ ROLE EU

Nejčastěji skloňovanou hrozbou ze strany Španělska je to, že by samostatné Katalánsko automaticky vypadlo z EU, čímž pádem by přišlo o všechny výhody z toho plynoucí. V praxi to ale tak jasné není. Předně musíme zdůraznit, že by šlo o zcela bezprecedentní záležitost, protože k takové situaci (rozpad členské země na dvě) ještě nedošlo. Podobné případy byly jen dva, pokaždé se dospělo k jinému řešení: v roce 1962 získalo nezávislost na Francii Alžírsko a v roce 1990 zase došlo ke znovusjednocení Německa. V prvním případě Alžírsko součást EU netvoří, naopak Východní Německo se po znovusjednocení automaticky součástí EU stalo...

O roli EU v celé záležitosti by se ostatně daly napsat knihy. Přikláníme se však k reálnému pojetí evropské politiky, takže považujeme za dost pravděpodobné, že Evropská unie by i navzdory současným prohlášením celou situaci musela řešit tak, aby nedošlo k žádné krizi či k vyhrocení vztahů. Zároveň by se sama jen stěží mohla připravit o takový ekonomický region jako Katalánsko. Katalánsko mimo EU by bylo problémem nejen pro Katalánsko ale i pro samotnou Unii, proto se dá spíše očekávat, že nakonec by vznikl nějaký kompromis a k španělskými médii tolik skloňovanému katalánskému odchodu z EU by nakonec nedošlo. Připomeňme ostatně ještě i paradoxní roli, kterou Španělsko v této problematice sehrává. Aby se vůbec mohla EU zabývat postavením Katalánska (nástupnická země, třetí země vůči EU,...), nejprve by muselo dojít k uznání nezávislého Katalánska... Španělskem samotným! I v případě několikaletého přechodného období by pak přímo obyvatelé Katalánska o své evropské občanství stejně nepřišli, protože jako občané narození ve Španělsku by dále mohli, pokud by chtěli, užívat svého španělského a tím pádem i evropského občanství, protože zbavení ho být nemohou.

ZAHRANIČNÍ UZNÁNÍ NEZÁVISLÉHO KATALÁNSKA

I na tomto poli již Katalánsko usilovně pracuje i přes veškeré snahy Španělska o diplomatickou blokádu. Zatímco Španělsko díky různým diplomatickým ústupkům prozatím vyjednalo hlasitou mediální podporu pro zachování jednotného Španělska od čelních představitelů EU (Juncker, Merkelová, Cameron), Katalánci pomalu ale jistě prosazují své zájmy ve vlivném americkém tisku i u několika menších evropských (Island, Dánsko, Litva, Lotyšsko) či latinskoamerických (Paraguay, Uruguay) států. To samozřejmě neznamená, že od zmiňovaných zemí má Katalánsko v případě vyhlášení nezávislosti stoprocentně slíbené uznání, nicméně ve všech těchto zemích projevili zájem o celý problém a vyjádřili i určité sympatie především s mírovou stránkou celého procesu. I zde je samozřejmě stěžejní přístup celé EU, na druhou stranu se ale nedá čekat, že Španělsko by prosadilo neuznání Katalánska u všech 28 členů EU. S Katalánskem by každopádně sympatizovaly spíše menší státy i v rámci jakési rebélie vůči těm velkým. Koneckonců by mezi ně mohla patřit i Česká republika například v souvislosti s uprchlíky a kvótami. A významnou roli tradičně sehrávají i světové mocnosti. Zde se přímo nabízí uznání Katalánska ze strany Ruska, protože každý krok, který nějakým způsobem oslabí či zproblematizuje pozici EU, je pro Rusko vítaný.

A CO ŠPANĚLSKO?

Jak jsme již naznačili, pozice Španělska v celé záležitosti bude veledůležitá. Zjednodušeně řečeno to může jít po dobrém, nebo po zlém. V případě dialogu schopné vlády může dojít ve vztahu Španělsko - Katalánsko buď k dohodě, která významně zvýší katalánskou autonomii v rámci Španělska, vyloučeno ale není anii uspořádání závazného referenda podobného tomu ve Skotsku (což je něco, co vláda v čele PP neumožní nikdy) nebo konečná vzájemná dohoda o katalánské nezávislosti i bez referenda. 

Existují samozřejmě i méně optimistické scénáře, které by vyhrotily vztahy mezi oběma celky ať už v rovině diplomatických naschválů nebo i na úrovni vnitrostátní. V tomto ohledu je ale Španělsko poněkud bezbranné, protože ze silových řešení má k dispozici prakticky jen dva způsoby. Prvním z nich je odvolání se na článek 155 španělské ústavy, který centrální vládě ve výjimečných případech umožňuje převzít některé autonomní pravomoci nebo dokonce i autonomii zrušit, rozpustit regionální instituce a převzít celý region pod svou výhradní správu. Tento článek ale není moc aktuální, protože k jeho použití je třeba většina v usnášeníschopném Senátu, a to již do konce roku kvůli španělským parlamentním volbám nenastane. A po nich vzhledem k změněné politické situaci ve Španělsku pravděpodobně také ne. Dalším silovým řešením už je pak jen ono známé "poslat tam tanky", což je ale řešení, které je takřka nemožné, pokud chce Španělsko setrvat v EU a zároveň se vyhnout další občanské válce. Existují dokonce i studie, které vojenské obsazení Katalánska vylučují i z čistě technický důvodů - Španělsko prý nedisponuje dostatečným počtem vojáků...

EKONOMICKÁ STRÁNKA VĚCI

Posledním hojně skloňovaným problémem je, jestli by Katalánsko svou nezávislost vůbec ekonomicky zvládlo. To by samozřejmě záleželo na okolnostech a především na jednotlivých scénářích, ale podle dostupných dat by si Katalánsko výrazně polepšilo. Nesmíme zapomínat, že nyní každoročně doplácí do španělského státního rozpočtu částku okolo 16 miliard €, což je 7-10 % katalánského ročního HDP. Když už je řeč o HDP, další statistiky ukazují, že v žebříčku zemí EU by katalánský hrubý domácí produkt stačil na umístění někde v polovině. Nezávislé Katalánsko by mělo vyšší HDP než kupříkladu Finsko, Řecko, Portugalsko nebo Česká republika. I v případě odchodu země z EU není vyloučeno, že by Katalánsko i nadále platilo eurem. Ti, kteří tvrdí, že nelze platit eurem a nebýt v eurozóně, by si asi měli udělat výlet do Andorry, Monaka nebo Černé Hory. Na druhou stranu se ale hodí připomenout, že kvůli penězům to vlastně všechno v roce 2012 vzniklo. Kdyby tehdy PP Katalánsku povolila vlastní ekonomický koncert, ona by celá ta bublina boje za nezávislost docela rychle splaskla. Leč tak se nestalo - o to větší průšvih teď musí španělská vláda řešit...

Vrátíme-li se tedy k naší počáteční otázce, je jasné, že 27. září 2015 je pro Katalánsko významný dnem. Jestli půjde o klíčový den v katalánské historii, to je nyní již plně v moci všech oprávněných voličů v Katalánsku. Již zítra se dozvíme víc.