Teresa Mestre

Barcelona na počátku 20. století. Katalánská buržoazie je na vrcholu, Gaudí a další modernističtí architekti mohou tvořit svá skvostná díla. A pak pozvolna přichází noucentisme, další umělecký směr. Jak se říká, za vším hledej ženu. I za vznikem noucentisme vlastně jedna stojí, i když dnes už její jméno něco řekne jen málokomu. Teresa Mestre, La ben plantada. Múza snad všech katalánských umělců na počátku 20. století.

   

Teresa Mestre de Baladia

Teresa Mestre de Baladia (1869-1949) patří mezi osobnosti, které ve své době znal naprosto každý, avšak časem se na ně zcela zapomnělo. Dodnes toho o ní mnoho nevíme, snad jen že její mládí nebylo nejšťastnější, jelikož poměrně brzy přišla o oba rodiče. Možná proto měla vždy tak velkou potřebu lásky a ráda se nechávala hýčkat. Teresa byla ve své době považována možná za nejkrásnější Katalánku. Říká se, že když se procházela po ulicích Eixamplu, vše jako by najednou ustalo, muži i ženy se za ní otáčeli, děti si přestávaly hrát.

Její srdce si nakonec vybojoval Jaume Baladia (1867-1957), patřící do jedné z nejbohatších katalánských rodin. Byla to velká láska, ti dva se k sobě nějakým zvláštním způsobem hodili. Kromě klasického budování rodiny jim Jaumeho bohatství umožnilo vychutnávat si vše, co si zamanuli. Jedna z mnoha historek vypráví kupříkladu o tom, jak se rozhodli vyrobit naprosto exkluzivní čokoládu z drahých surovin z těch nejexotičtějších koutů světa. Nakonec ji ale nikdo nekoupil. Byla tak drahá, že si ji nikdo nemohl dovolit. Nevadí. Jaume prostě sedl do letadla, naplnil si kokpit neprodanými tabulkami čokolády a postupně je rozházel lidem na barcelonských plážích. V roce 1902 se Teresa Mestre stala první Španělkou (i Katalánkou), která stanula na vrcholu nejvyšší hory Pyrenejí (Pico de Aneto, 3 404 m.). Vzhledem ke svému společenskému postavení a náklonnosti k všemu neotřelému není divu, že bydlištěm se jim na dlouhá léta stal Gaudího slavný dům La Pedrera. Tehdy prý stačilo na dopis napsat: "Teresa i Jaume, Podivný dům, Barcelona". A psaní došlo.

Patřit mezi společenskou smetánku také znamenalo mít známosti v těch nejvyšších intelektuálních kruzích. U Baladiů doma se tak často střídaly ty největší postavy katalánské kultury daného období. Těmi nejbližšími byli především filolog Pompeu Fabra, malíř Ramon Casas či spisovatel Eugeni d'Ors. Pravě na poslední dva jmenované měla Teresa neobyčejně inspirativní vliv. Ramon Casas jí vytvořil portrét, který tehdy zapříčinil rozhodnutí vytvořit galerii nejkrásnějších Katalánek. Eugeni d'Ors zase použil Teresu coby předlohu svého nejslavnějšího díla La ben plantada (č. Ztepilá, 1982). A tak vlastně vznikl celý jeden umělecký proud, již zmiňovaný noucentisme. To, že se Teresa stala múzou předních katalánských umělců, ale velice těžce nesla její závistivá "tchýně" Ramona*. Ta ji nakonec terorizovala takovým způsobem, že Teresu zcela vypudila z rodinného života. Nepomohl jí ani manžel Jaume, který by jakýmkoliv projevem rebelství vůči své tetě riskoval vydědění.

Jaume Baladia a Teresa Mestre (Foto: Arxiu personal de Javier Baladia)

Teresa nakonec situaci neustála i proto, že Ramona ji zcela odřízla od dětí, které se rozhodla vychovávat sama. Jediné, co Terese ve vyhnanství v městečku Argentona zbývalo, byly pravidelné vyjížďky na koních. Vždy se z nich vracela později a později, až se jednou nevrátila vůbec. Utekla totiž s o deset let mladším architektem a historikem umění, Josepem Pijoanem. Veškeré okolnosti tohoto útěku jsou dodnes tak trochu zastřené tajemstvím. Ani sami aktéři o něm nikdy nechtěli nic prozradit. Pro tehdejší katalánskou společnost to byl skandál jako vyšitý. Teresa Mestre ale s Pijoanem prožila několik velice spokojených dekád a měla s ním dvě další děti. 

Teresa Mestre dnes patří mezi poněkud pozapomenuté osobnosti katalánské historie, nicméně její přínos kulturnímu světu byl obrovský. Inspirovala důležitá díla katalánské literatury a malířství 20. století. Ve své době byla módní i společenskou ikonou. Všechny katalánské dámy na počátku 20. století chtěly být jako ona. Více informací nejen o ní ale i o celém rodinném klanu Baladiových naleznete kupříkladu v dokumentárním filmu Barcelona, abans que el temps ho esborri (2011) nebo v článku Javiera Baladii, Un enigma d'amor a la Pedrera (katalánsky, španělsky i anglicky).

*Jaume Baladia byl od mládí sirotek, proto si ho osvojila jeho teta Ramona, které se tehdy v Katalánsku přezdívalo Calamity Jane. Nikdy nebyla hezká, naopak byla vždy považována za tvrdou a nesmlouvavou mužatku, za pasem nosila kolt. Zkrátka taková správná a nesmlouvavá podnikatelka přelomu 19. a 20. století.