Amer: Terra de presidents

Amer je i pro většinu Katalánců docela neznámou a nevýznamnou vesničkou. Nachází se asi 25 km západně od Girony a žije zde něco málo přes 2 000 lidí. I přes tyto evidentní znaky naprosté průměrnosti je tu minimálně jedna zajímavost, kterou vám hrdě prozradí opravdu každý místní obyvatel: z lůna této obce vzešlo hned několik mužů, kteří stanuli v čele Generalitat de Catalunya.

Pravdou je, že dnešní katastrální území Ameru bylo lidmi obýváno již před několika tisíciletími, současná obec ale svou historii spojuje především s klášterem Santa Maria d'Amer. Toto benediktýnské opatství bylo v Ameru založeno roku 949 a od té doby až do poloviny 19. století s ním byla spojena veškerá prosperita této nenápadné vesnice. Klášter Santa Maria d'Amer patřil především ve středověku a na počátku novověku k těm nejvýznamnějším v Katalánsku a byl vždy úzce spojen s biskupstvím v nedaleké Gironě, i když v 11. a 12. století si zachovával na této autoritě naprostou nezávislost. Místní opat tak díky tomu požíval velké vážnosti.  

Od 17. století klášter postupně upadal, nehezky se na jeho podobě podepsalo i několik válečných střetů, k nimž v jeho bezprostřední blízkosti došlo, stejně jako zemětřesení ve století patnáctém. Mniši tu žili do roku 1835, pak byl klášter zrušen. Jeho část dodnes stojí v centru obce na náměstí Placa del Monestir. Jen kousek vedle se pak nachází skutečné centrum Ameru, Placa de la Vila, také přezdívaná jako Placa Porxada (podle webové stránky obce jde prý o druhé největší loubené náměstí v Katalánsku a jeho zvláštností je, že každé podloubí je jiné). Tím už jsme opravdu vyčerpali vše zajímavé, co je v Ameru fyzicky k vidění.

Amer je ovšem hrdý především na své slavné rodáky (nebo alespoň na ty, kteří zde nějakou dobu žili a dotáhli to opravdu vysoko). V roce 1904 se tu narodil například Josep Maria Porcioles, starosta Barcelony v letech 1957-1973, jehož jméno je nepříliš slavně spjato s mnoha developerskými projekty, jejichž vinou Barcelona přišla o řadu krásných historických budov. Skutečně zajímavý je však počet místních rodáků, kteří stanuli v čele Generalitat de Catalunya. Připomeňme, že Generalitat de Catalunya je jednou z nejstarších vládních institucí v Evropě. Vznikla roku 1359 a dnes funguje jako katalánská regionální vláda. Její předseda se pak honosí titulem President de la Generalitat. A takových vzešlo z Ameru hned několik!

Hned na úvod si řekněme, že to není tak úplně způsobeno tím, že by se v tak malé vesničce rodili po dlouhá staletí geniální politikové. Tak vysoký počet katalánských vedoucích představitelů je způsobem zejména tím, co už jsme lehce zmínili. V dřívějších dobách totiž byly v Generalitat reprezentovány pouze tři společenské třídy (církev, šlechta a měšťanstvo) a předsednický post této instituce až do roku 1714 zastával vždy zástupce církve, některý z katalánských biskupů, opatů či kanovníků. A jak jsme již také prozradili, klášter v Ameru patřil ve své době k těm významnějším, proto se i někteří z jeho opatů mohli těšit této poctě. Konkrétně tak funkci President de la Generalitat zastávali tito amerští opati: Francesc Giginta (v letech 1566-1569), Miquel d'Alentorn (1635-1638) a Andreu Pont (1647-1650). S amerským opatstvím byli ve svém životě spojeni i další dva vůdci Generalitat, Dalmau de Cartellà (1422-1425) a Josep Sastre (1680-1683).

O všech výše zmíněných platí, že nějakou dobu žili v amerském klášteře, avšak pravděpodobně se narodili jinde - u některých to víme, u jiných je místo narození neznámé. Nicméně pořád ještě tu máme další dva vůdce Generalitat de Catalunya, které lze považovat za skutečné syny Ameru. Tím prvním byl v pořadí 10. President de la Generalitat, Arnau Descolomer (v letech 1384-1389), jenž se narodil někdy v první polovině 14. století na samotě na sever od Ameru; tím druhým potom současný (a zároveň 130. v pořadí) President de la Generalitat, Carles Puigdemont i Casamajó, narozený v prosinci 1962. Když si to tedy shrneme, napočítáme celkem sedm vůdců Generalitat, kteří byli ve svém životě úzce spjati s touto obcí. Proto nezbývá, než potvrdit, že Amer je opravdu "terra de presidents".

Gràcies, President?! Katalánská politická telenovela rozhodně nekončí!

Katalánské regionální volby ze 27. září 2015 naplno ukázaly jeden z největších problémů v otázce případné katalánské nezávislosti. Zastánců nezávislosti zkrátka není v katalánské společnosti drtivá většina a dost možná ani obyčejná většina. Jak to s tou nezávislostí je, se obvykle zjistí až v referendu, které však španělská vláda trvale nechce povolit.

Zářijové volby každopádně neznamenaly tak velký skok k nezávislosti, jak se před nimi očekávalo (či doufalo?). Kandidatura Junts pel Sí nezískala absolutní většinu, a tak byla v otázce sestavení vlády odkázána na deset poslanců radikálně levicového uskupení CUP, které je sice taktéž pro nezávislost Katalánska, zároveň ale nevynechá jedinou příležitost, kdy to zavedenému establishmentu řádně osolit. A na tomto problému se katalánská politika zastavila prakticky hned v druhý den po volbách. Více než tři měsíce se oba tyto bloky nebyly schopné shodnout na osobě budoucího premiéra nové katalánské vlády. Junts pel Sí trvalo na svém kandidátovi, dosavadním premiérovi Arturu Masovi, zatímco pro velkou část CUP bylo toto jméno nepřijatelné.

Politikaření a neústupnost obou stran nakonec situaci vyhrotily takřka až k novým regionálním volbám. Katalánská politická scéna tak ještě 8. ledna byla v troskách, rozhádaná a čekající na opakování regionálních voleb s velice nejistým výsledkem. Větší vinu na této situaci mělo hnutí CUP, které se nedokázalo srovnat s velikostí okamžiku a svou neústupností Katalánsku málem sebralo historickou příležitost, která se již nemusí opakovat (tři měsíce nečinnosti ale znamenaly průšvih i tak). Je jasné, že Artur Mas pro ně představoval osobnost až příliš spjatou se zajetým establishmentem a s určitým korupčním stínem, který se vznáší nad jeho stranou CDC, nicméně jak všichni víme, obě strany (Junts pel Sí i CUP) si daly za cíl dovést Katalánsko k nezávislosti v horizontu 18 měsíců. Po jejich skončení by si už Katalánci sami rozhodli, jestli je Mas pro budoucnost Katalánska problémem či nikoliv. Naprostý nedostatek širší perspektivy a výsledné tříměsíční dohady tak rozhodně na katalánské voliče nemohou působit příliš dobře. Pokud nejsou katalánští politici schopní dotáhnout do konce svůj hlavní cíl, který by je měl spojovat, jak jim asi půjde "vláda" v tom potenciálním novém státě?

Artur Mas nakonec šponoval nervy voličů až do posledního možného okamžiku, avšak jako státník nakonec udělal jedinou věc, která mohla celý proces zachránit od nejistého pokračování či smutného konce. V emotivním diskurzu se 9. ledna rozhodl vzdát své kandidatury a opět prokázal velikou politickou zkušenost, jelikož z boje nakonec vskutku vyšel jako vítěz, ačkoliv se to tak na první pohled nemusí zdát. Snu o pokračování v premiérském úřadu a o tom, že to bude on, kdo se možná zapíše do učebnic jako vůdce, jenž nasměřoval Katalánce k nezávislosti, se sice musel vzdát, avšak mnohem bolestnější je nakonec jeho odchod pro CUP. Ti v posledních týdnech po svých politických výkonech ztratili část svých sympatizantů, avšak výsledná dohoda tuto bojůvku pohřbila možná ještě víc. CUP se muselo zavázat, že v klíčových hlasováních vždy bude hlasovat společně s Junts pel Sí, k nimž navíc musí "uvolnit" dva ze svých deseti poslanců, o čehož si Mas slibuje garanci stability současného parlamentu. Součástí dohody je i výměna některých současných poslanců CUP - jinými slovy, Artur Mas sice padl, ale CUP si bere s sebou. Donucení CUP k veřejné omluvě za zdržování "procesu" je pak již jen třešničkou na dortu.



Je třeba říct, že i přes velkou osobní oběť, která jistě zabolela jeho ego, dokázal Artur Mas z celé situace vytěžit maximum. Je totiž docela jasné, že nový katalánský premiér, nyní již bývalý starosta Girony Carles Puigdemont, povede novou vládu ve stejném duchu jako Mas a není scestné myslet si, že i tak bude politika Junts pel Sí i nadále pod taktovkou starého politického matadora. Na druhou stranu však novou katalánskou vládu čeká nesmírně složitých 18 měsíců, během kterých by měla dosáhnout jasné cesty k nezávislosti, ideálně tedy dohodnout s madridskou vládou referendum o katalánské samostatnosti. Což půjde za současné politické situace ve Španělsku docela těžko. A není tedy vůbec jasné, do jaké míry bude nová katalánská vláda úspěšná ani jestli vůbec celých 18 měsíců bez úhony přežije.

Mas svým dobrovolným odchodem zajistil (alespoň pro nadcházející měsíce) stabilitu nové vlády, protože původně anti-systémové CUP donutil k de facto integraci do oné široké koalice Junts pel Sí. Vzájemná dohoda z 9. ledna totiž jasně říká, že CUP bude ve všech klíčových záležitostech hlasovat stejně jako Junts pel Sí. Je to samozřejmě logické, pokud mají být obě strany alespoň trochu úspěšné v cestě za svým společným cílem - nezávislostí, nicméně ono rebelantství, kvůli kterému řada voličů dala přednost CUP před Junts pel Sí, je to tam. Někdy se tomu také říká zaprodat se. Ale to už si holt vyšší cíle vyžadují. A ještě jedno důležité politické vítězství si Mas připsal. Nakonec to byl on, kdo ustoupil, to on se obětoval pro budoucnost Katalánska - alespoň tak to bude vnímat velká část lidí. Mas nyní na pár měsíců ustoupí do pozadí a bude se soustředit na rekonstrukci své strany CDC, která se v poslední době jen a jen propadala v preferencích a která je neustále spojována s různými korupčními skandály. Velice šikovně si Mas navíc ponechal otevřená vrátka k nějaké pozdější kandidatuře, což by ho, pokud vše půjde podle plánu, mohlo vynést na politický vrchol v již nezávislém Katalánsku. 

Ale to už přeci jen předbíháme. Tříměsíční krize na katalánské politické scéně je prozatím zažehnána. V posledním možném okamžiku si Katalánci zachránili alespoň zbytky z ohromné historické příležitosti, jež se jím nabídla. Nová katalánská vláda v čele s Carlesem Puigdemontem zároveň může využít současného bezvládí ve Španělsku pro upevnění své pozice, aby se s příští španělskou vládou mohla pokusit o dialog vedoucí k uznání katalánské pozice a uspořádání referenda nebo něčeho podobného, kde by si Katalánci sami mohli rozhodnout o tom, jestli svou budoucnost i nadále budou spojovat se Španělskem či nikoliv. Kterak ale připomínají Albert Branchadell a někteří další akademici, zabývající se problematikou katalánské nezávislosti, je velká otázka, jestli vůbec dozrál čas na střet Katalánska se Španělskem, jestli je v tomto katalánská strana dosti silná. Samotnou výzvou už je jen cesta k referendu nebo podobně mírumilovnému postupu při snahách o nezávislost. Druhá věc ale je zvítězit i v onom referendu. A to se například v Quebecu či ve Skotsku nepodařilo.

Vlevo nový President de la Generalitat, Carles Puigdemont; vpravo ten bývalý, Artur Mas
(Foto: www.lavanguardia.com)

Kilian Jornet

Katalánský skialpinista a vytrvalostní běžec Kilian Jornet Burgada (Sabadell, *1987) je skutečným fenoménem světového běhu. Pravděpodobně vám jeho jméno ani tak nic neříká, jelikož není běžec jako běžec. Kilian Jornet totiž běhá po horách, mimo slávu veškerých olympijských tratí. Kromě skialpinismu se věnuje horskému ultra trailu. Jinými slovy, jeho vášní je zdolávání hor v co nejkratším čase a není řeč a nějakém tom kopci za domem. Pro Jorneta jsou výzvou jen ta nejvyšší pohoří na zemském povrchu.

   

Kilian Jornet
(Foto: www.kilianjornet.cat)

K takové zálibě se člověk většinou nedostane jen tak náhodou. Kilian Jornet se sice narodil v čistě urbanizovaném prostředí katalánského města Sabadell, avšak dětství prožil na horské chatě Cap de Rec poblíž vesnice Lles de Cerdanya ve výšce 2 000 metrů nad mořem. Jeho otec je horským průvodcem, matka je pedagožkou v oboru horských sportů, takže nyní už je trochu jasnější, že Kilian ani neměl na výběr. Jeho hřištěm se zkrátka již od malička staly hory. Ve třech letech slézal okolní třítisícové vrcholky, v pěti vyšplhal na nejvyšší horu Pyrenejí, Pico de Aneto (3 404 m.), a v deseti už přešel celé Pyreneje napříč. To vše pod dohledem rodičů, avšak s jasnou vlastní vizí, jak, kudy a kam se chce dostat.

Kromě toho, že se hory staly jeho jediným myslitelným životním prostředím, má ale Kilian Jornet ještě několik předností, které mu umožnily dosáhnout zatím všeho, co si usmyslel. Tvrdým tréninkem a houževnatostí se naučil nepropadat bolesti a vyčerpání. Velikou výhodou je i skvělá termoregulace, jíž disponuje jeho tělo - Kilian se málo potí a i k velkým fyzickým výkonům potřebuje jen nepatrné množství vody. A konečně, jeho postava je k vytrvalostním běhům naprosto ideální - měří 171 cm a váží okolo 58 kg. Není tak ani zbytečně vysoký ani mohutný; přeci jen, stokilové tělo při maratonu trpí mnohonásobně víc...

Od svých 12 let se Jornet závodně věnuje skialpinismu, v němž již mnohokrát vyhrál světový pohár (v letech 2009-2012 ho vyhrál čtyřikrát v řadě), od roku 2007 sbírá zlaté medaile, poháry a mistrovské tituly také v horských bězích (ultra trail, skyrunning). Jako dvacetiletý kupříkladu suverénně vyhrál jeden z nejtěžších závodů v tomto sportovním odvětví, Ultra-Trail du Mont-Blanc. V různých ultramaratonech a dalších horských bězích je či byl držitelem několika světových rekordů. Mezi jeho nejznámější rekordy také patří nejrychlejší výstup a sestup na Mont Blanc, Matterhorn či Denali (dříve Mount McKinley). V roce 2012 si vytyčil svůj osobní projekt Summits of My Life, v jehož rámci chce zcela sám a bez jakékoliv pomoci stanovit rychlostní rekordy výstupu na nejslavnější hory světa*. Sportu se věnuje i ve svých studiích na univerzitě v Perpignanu, poslední roky žije na francouzské straně Pyrenejí. Pokud vás tento mladý Katalánec zaujal, na jeho Youtube kanálu můžete lépe pochopit, o čem přesně je jeho život. Mimo to Jornetovi vyšly už dvě knihy. Obě již byly přeloženy do češtiny. Ostatně, všechny důležité odkazy naleznete na konci článku.



*V červenci 2013 pokořil v rekordním čase Mont Blanc cestou ze Chamonix: výstup a sestup zvládl za 4 hodiny a 57 minut. O měsíc později zaznamenal rekordní výstup-sestup i na Matterhornu (2 hodiny a 52 minut). V roce 2014 stanovil rekordy na vrcholech Denali a Aconcagua, i když o ten druhý o rok později přišel. Na rok 2015 si nechával Elbrus a Mount Everest, nicméně obě hory, respektive jejich rekordy, Jornetovi prozatím odolávají. Připomeňme, že pokus o zdolání Mount Everestu v roce 2015 byl přerušen, protože v Nepálu tehdy proběhlo ničivé zemětřesení. Jornet tedy alespoň zůstal několik týdnů na místě a pomáhal místním, kde se dalo. Dá se však očekávat, že za rok už možná tento katalánský dobrodruh svůj projekt úspěšně dokončí a bude čas myslet na další výzvy.

Více informaci:

• Kilian Jornet: Běhej nebo zemři.
• Kilian Jornet: Neviditelná hranice.
• Kilian Jornet - Youtube kanál.
• Kilian Jornet - Facebook.

Joan Miró

Joan Miró patří bezesporu mezi nejuznávanější katalánské umělce. Z globálního pohledu je často synonymem katalánského malířství pouze Salvador Dalí, nicméně hlavně v posledních desetiletích si i zahraniční návštěvníci Katalánska bedlivě všímají prací umělce, který je s Katalánskem spjat pravděpodobně o kousek víc než bláznivý Dalí.

   

Křídlo skřivana obklopené zlatomodrou
aureolou dolétá k srdci vlčího máku,
jenž spí na louce vyzdobené diamanty (1967)

Joan Miró i Ferrà se narodil roku 1893 v domě číslo 4 v barcelonské ulici Passatge del Crèdit. Na rozdíl od řady jiných slavných malířů (např. Picasso, Arcimboldo, Bosch) se k opravdovému malování dostal poměrně pozdě a nikterak velký talent dlouhou dobu neprojevoval. Určité umělecké sklony však v rodině měl - jeho otec se z kováře vypracoval na velice šikovného a movitého zlatníka. 

Čeho se mu však nedostávalo, byla podpora rodiny. Je to odvěký problém všech mladých umělců - rodiče by je rádi viděli, kterak se zaobírají nějakým počestným a dobře nesoucím zaměstnáním. Miró se tak měl stát obchodníkem. Když mu bylo 14 let, na přání svého otce začal navštěvovat obchodní akademii (i když celkově vzato mu to ve škole nikdy moc nešlo), vedle toho si ale prosadil i večerní kurzy ve slavné barcelonské umělecké škole La Llotja, kde tehdy vyučoval otec Pabla Picassa a kterou i sám Picasso pár let předtím navštěvoval. Na La Llotja ho malířsky ovlivnili především učitelé Modest Urgell a Josep Pascó.

V 17 letech obě školy dokončil, což neodvratně znamenalo nástup do dospělého života a konec malování. Miró začal pracovat jako účetní v drogistické firmě Dalmau i Oliveras, kde vydržel takřka dva roky, až ho nakonec postihlo nervové zhroucení a následně záchvat břišního tyfu. Pro malířův život to byl klíčový okamžik, jelikož právě tehdy si jeho otec uvědomil, že syn se zkrátka do obchodu nehodí, a pomaličku se smířil s Joanovou uměleckou dráhou. Miróovo zotavování navíc probíhalo v rodinné usedlosti v městečku Mont-roig del Camp, kde Joan v místní přírodě našel definitivní inspiraci a dospěl k závěru, že jeho jedinou budoucnost představuje malířská dráha.

V letech 1912-1915 Miró docházel do soukromé akademie umění, kterou řídil Francesc Galí. Jeho uvolněný styl a vedení výuky tak, že se v ní každý student mohl rozvíjet zcela individuálně, přinesly Miróovi potřebnou sebejistotu. V té době se také seznámil s řadou celoživotních přátel, z nichž zmiňme především keramika Llorense Artigase, s jehož synem Miró spolupracoval na řadě velkých projektů na sklonku svého života. V letech 1915-1917 musel absolvovat povinnou vojenskou službu, ačkoliv si z každého roku odkroutil jen pár měsíců, jelikož pocházel z movité rodiny, která ho z části vojny "vykoupila" (tehdy to bylo běžné, vlastně ho mohla vojny zbavit zcela, ale Miróův otec byl toho názoru, že vojenský dril synovi jen a jen prospěje, když už se nemůže věnovat počestnému podnikání...). Zbytek času tak náš malíř mohl i nadále trávit v ateliéru.

Prades, vesnice (1917)

Zahrada s oslem (1918)

První výstavy se Miró dočkal na počátku roku 1918. V barcelonské Galerii Dalmau vystavoval po dobu tří týdnů celkem 64 děl z let 1914-1917. Reakce na Miróova díla byly různé, poměrně drsné kritiky nevyjímaje, avšak asi nejlépe výsledek výstavy ilustruje fakt, že jen jediný obraz našel svého kupce. Následující měsíce strávil Miró opět v rodinné usedlosti v Mont-roig, aby nasbíral novou inspiraci a přeci jen se trochu oklepal od ne úplně slavné první výstavy. Tedy až na drobnou výjimku - na konci jara 1918 vystavoval spolu se svými přáteli s tzv. Courbetova sdružení (Miró, E. C. Ricart, J. F. Ràfols, L. Artigas) v prostorách Cercle Artístic de Sant Lluc. Ani tato výstava nesklidila ovace, na tehdejší dobu, prosáknutou noucentismem, byla díla těchto mladých tvůrců příliš barevná, veselá až rozpustilá.

V Mont-roig střídavě tvoří a oddává se dovolenkovému stylu života. V tomto období maluje hlavně v přírodě;, vzniká tak série krajinek, z nichž jednou z nejpůsobivějších a zároveň nejkatalánštějších je jeho Zahrada s oslem (1918, viz obrázek výše). V roce 1920 se poprvé vydává do Paříže, kde získává první kontakty v uměleckých a intelektuálních kruzích. Často je v té době hostem v ateliéru Pabla Picassa, jenž mu poskytne cenné rady i kontakty. Zde ale také dochází k prvnímu rozčarování, kdy Miró zjistí, že většina tehdejších umělců, Picassa nevyjímaje, tvoří čistě za účelem prodeje a mnohem méně je trápí touha vyjádřit nějaké velké duchovní poselství. Zároveň si všímá, že v tomto ohledu je katalánské malířství na mnohem vyšší úrovni, avšak nemá dostatečnou svobodu projevit se. O rok později se Miró do Paříže vrátil a v následujících letech si zde vytvořil řadu důležitých přátelství v surrealistických kruzích. V Paříží se taktéž odehrál jeho velký malířský přerod. Jeho poslední velké dílo mezi abstrakcí a realismem je opět inspirováno léty v Mont-roig a nese příznačný název Statek (1922). Miró ho maloval takřka devět měsíců a později ho od něj koupil spisovatel Ernest Hemingway.

Statek (1922)

Zorané pole (1924)

Pak už Miró začíná tvořit ve svém symbolicko-surrealistickém stylu, který je tak typický pro jeho nejslavnější díla. Změna stylu je patrná kupříkladu na obraze Zorané pole (1924), plně surrealistické vize se ale projeví až na slavném Harlekýnově karnevalu (1925). Všechna tato díla patří již plně do Miróova pařížského období v ateliéru na rue Blomet, kde podle malíře samotného vznikaly z hladem způsobených halucinací. Roky 1925-1927 ve zmiňovaném ateliéru představovaly možná nejvíce tvůrčí období Joana Miróa, jelikož za necelé dva roky dokončil více než 130 obrazů. Plodné období bylo zakončeno roku 1928 první vlastní výstavou na francouzské půdě, kde zároveň katalánský malíř prodal několik důležitých obrazů, a později studijní cestou do Belgie a Nizozemska, aby se naživo seznámil s obrazy holandských a vlámských mistrů, které obdivoval. Tato cesta Miróa inspirovala k několika vlastním obrazům vycházejícím právě z děl holandských tvůrců.

Další zlom v malířově životě nastal okolo roku 1929, kdy se postupně čím dál víc distancoval od politických ambicí surrealismu. Hodí se zde podotknout, že Miró po celý život platil za zvláštního umělce i tím, že absolutně nevyznával bohémský způsob života. Na všechny ve svém okolí vždy působil jako nemluvný introvert, který za sebe nechal promlouvat štětec. Ani divoké večírky a každá noc v jiném náručí nebyly Miróovým stylem. V říjnu 1929 se oženil se svou životní láskou Pilar Juncosovou, s níž měl o rok později jedinou dceru. To vše ještě prohloubilo malířův vztah k Mallorce, protože odsud pocházela jedna část jeho rodiny stejně jako jeho manželka Pilar (Miróova matka prý dokonce vyrůstala s tou Pilařinou bok po boku, jako sestry).

Do Barcelony se Miró s rodinou vrátil v roce 1932 především z finančních důvodů. Se surrealisty se ideově rozešel a životní náklady pro tříčlennou rodinu byly v katalánské metropoli přeci jen snesitelnější než v té francouzské. V Katalánsku se Miró věnoval experimentováním s nejrůznějšími uměleckými technikami (tvořil například hodně koláží), snažil se též o propagaci katalánského umění v zahraničí (spolek Amics de l'Art Nou). Jeho díla se též vystavovala v Paříži, Londýně, New Yorku či Berlíně. V roce 1936 se Španělsko ponořilo do občanské války, což pro Miróa znamenalo návrat do Paříže, kde se následně s rodinou usadil na několik let a živil se, jak to jen šlo. I z exilu ale myslel na rodné Katalánsko a svou sounáležitost s republikány projevil třeba i návrhem plakátu Aidez l'Espagne (1937). Pro Světovou výstavu, konající se toho samého roku v Paříži, vytvořil veliký portrét El segador s odkazem na katalánskou revoltu ze 17. století, nicméně tento velký obraz po demontáži španělského pavilonu nenávratně a tajemně zmizel z povrchu zemského. Pařížský exil nakonec pro Miróa skončil roku 1941, kdy se s rodinou přesunul na Mallorku a později do Barcelony. 

Ateliér v Palma de Mallorca, 1962
(Foto: Fundació Joan Miró)

V tom samém roce, i přes válečné útrapy, byla v USA zorganizována výstava některých Miróových děl a podle dobových kritik byla velice dobře přijata. Pro katalánského malíře to znamenalo výstup na vrchol a zařazení se po bok nejvýznamnějších evropských malířů té doby. O tom svědčí i několik zakázek, kterých se mu v USA po skončení války dostalo. Jeho tvorba zároveň silně ovlivnila například slavného abstraktního malíře Jacksona Pollocka. Celosvětová proslulost pomohla splnit dávný Miróův sen - mít svůj vlastní velký ateliér. Aby ho Miró uskutečnil, přijal v poválečných desetiletích několik jasně komerčních zakázek, díky nimž ale po sobě zanechal i řadu skvostných děl mimo malířská plátna. Mezi jeho nejznámější díla tak patří keramické zdi pro novou budovu UNESCO v Paříži (1958) či pro Nadaci Maeght v Saint-Paul-de-Vence (1964). Od 60. let získávají na popularitě též jeho bronzové plastiky. V té době ale již mohl v poklidu tvořit v krásném a velikém ateliéru, který si na Mallorce nechal navrhnout svým přítelem, architektem Josepem Lluísem Sertem. Katalánský architekt později společně s Miróem navrhl i malířův odkaz rodnému městu - Fundació Joan Miró na Montjuïcu, kde se dnes nachází největší Miróovo muzeum v Katalánsku. Navštívit lze ale i zmiňovaný mallorský ateliér, z něhož je též muzeum. A do třetice všeho dobrého - i z bývalé Miróovy usedlosti v Mont-roig by se mělo v průběhu rocku 2016 stát muzeum. 

Kromě několika muzeí plných barevných abstraktních děl je odkaz tohoto katalánského malíře patrný i ve veřejném prostoru, především pak v jeho rodném městě. V Barceloně jde především o padesát metrů dlouhou a deset metrů vysokou keramickou stěnu na letišti El Prat de Llobregat (Terminál 2) z roku 1970, dále pak o Mosaic del Pla de l'Os (1976), který zdobí prostřední část ulice Les Rambles, a v neposlední řadě slavná obří socha Žena a pták (Dona i ocell, 1983, viz obrázek níže), která se nachází v Parc Joan Miró a měří 22 metrů. Na všech těchto dílech se podílel syn Miróova přítele ze studií a věhlasný keramik Joan Gardy Artigas. Na Miróa však lze natrefit i jinde na světě. Snad každý návštěvník pařížské čtvrti La Défense si povšimne sousoší Couple d'amoreux aux jeux de fleurs d'amandiers (1978) nebo 55metrové keramické zdi Muzea Wilhelma Hacka v německém Ludwigshafenu. Jako smutnou perličku musíme dodat, že jedno Miróovo dílo (The World Trade Center Tapestry) zdobilo v letech 1974-2001 recepční halu jedné z věží newyorského Světového obchodního centra. Atentát z 11. září pohřbil v troskách i tento čtyřtunový gobelín.

V neposlední řadě musíme zmínit ještě i dvě velice známá loga, která pocházejí právě z hlavy Joana Miró. Jedním z nich je obrázek, jímž se již od roku 1983 prezentuje Španělská turistická kancelář, dalším pak logo známé katalánské spořitelny La Caixa, které představuje dítě házející minci do prasátka. 

Toť tedy jen zběžný výčet nejznámějších Miróových prací, i když kompletní seznam by nám tu zabral ještě mnoho dalších stran. Joan Miró zemřel 25. prosince 1983, dožil se tedy úctyhodných 90 let. Byl to jeden z největších malířů 20. století a jeden ze dvou nejslavnějších katalánských malířů všech dob.

Žena a pták (1983)

Více informací:

• Antonio Boix Pons: Mirador. Blog de Joan Miró, Cultura y Arte, por Antonio Boix.
• Fundació Pilar i Joan Miró (Mallorca).
• Fundació Joan Miró (Barcelona). 
• Fundació Mas Miró (Mont-roig).

Catalunya 2016

V loňském novoročním poselství jsme zmiňovali rok 2015 jako v mnoha ohledech zásadní pro budoucnost Katalánska. To se ale nakonec potvrdilo jen částečně. Hektický volební podzim v Katalánsku i ve Španělsku měl snahy o katalánskou nezávislost zase trošku víc přiblížit svému rozuzlení (ať už bude jakékoliv), nicméně nestalo se tak. Parlamentní volby v Katalánsku i ve Španělsku totiž skončily v obou případech remízou.

V těch katalánských se sice jasně ukázalo, že většina obyvatel je pro uskutečnění referenda, které by (alespoň na nějakou dobu v případě neúspěchu) už konečně rozhodlo o dalším směřování Katalánska. Jenže zdá se, že katalánští politici stále ještě nedospěli a své mocenské zájmy upřednostňují nad společnou myšlenkou. Od voleb uplynuly už tři měsíce a Katalánsko stále nemá vládu. A pokud nedojde k dohodě v nadcházejícím týdnu, budou se regionální volby opakovat. V patovou situaci nakonec vyústily i prosincové španělské parlamentní volby. Pravice i levice v nich získala přibližně stejný počet křesel, nicméně k vytvoření pravicové či levicové vlády to nestačí. Ačkoliv ta levicová by jistě měla větší šanci na vznik díky katalánským regionálním stranám, kvůli postoji PSOE ke katalánské nezávislosti je tento scénář pořád méně pravděpodobný. Pokud tak Španělsko nepostihne určitý podvod na voličích ve jménu jednoty země (čti: ve jménu společného zájmu - zaříznutí katalánských snah o nezávislost) v podobě velké koalice PP a PSOE či ještě větší PP, PSOE a Ciutadans, je dnes docela pravděpodobné, že i španělské parlamentní volby se budou na jaře opakovat. Nebo také ne a všichni se dohodnou. Předpovídat politiku ve Španělsku je opravdu jen věštění ze spící křišťálové koule. Onen klíčový rok pro katalánskou budoucnost se nám, zdá se, přesunul na číslo 2016. Možná. A možná tady za rok napíšeme něco podobného o roku 2017...

Z česko-katalánského pohledu přinesl rok 2015 rozhodně něco pozitivního. Na brněnské Masarykově univerzitě se poprvé v historii na českém území otevřel samostatný bakalářský obor Katalánský jazyk a literatura. Tak věřme, že bude jen vzkvétat a napomůže časem k pěkným a mnohem intenzivnějším vztahům mezi ČR a Katalánskem.

A když se podíváme přímo na náš blog, rok 2016 by mu měl přinést krásné páté výročí vzniku. Také již v samotném začátku tohoto roku překonáme pěknou hranici 50 000 návštěv. Bude jich na konci roku dvojnásobek? :-D Každopádně děkujeme za přízeň, a to hlavně všem pravidelným návštěvníkům z České republiky, Španělska, USA, Ruska, Slovenska, Německa, Francie, Ukrajiny či Velké Británie. Stejně tak díky občasným návštěvníkům, kteří sem zavítají z exotičtějších destinací jako Katar, Nizozemsko, Portugalsko, Indonésie, Spojené arabské emiráty, Nikaragua či Surinam.

Své první výročí slaví též náš profil na Facebooku, díky němuž s vámi můžeme být v lepším spojení a jako multimediální kanál je to přeci jen větší paráda než blog, který je vhodný spíše pro delší články či zamyšlení. Od listopadu 2011 se tu objevilo již takřka 300 článků a v následujícím přehledu si můžete připomenout ty nejčtenější nejen za uplynulý rok, nýbrž i za celou historii Catalunya 2011.

TOP 5 (2015):

1.   Nový Bc. obor Katalánský jazyka a literatura v ČR (13/7/2015)
2.   27. září 2015: Klíčový den katalánské historie (26/9/2015)

3.   Katalánské parlamentní volby 2015 (28/9/2015)
4.   TOP 13 písní o Barceloně (26/8/2015)
5.   Francesc Català-Roca (19/3/2015)

TOP 10 (2011-2015):

1.   Katalánské Vánoce (24/12/2012)
2.   Desigual (06/05/2012)

3.   Facundo Bacardí (17/06/2012)

4.   Katalánsko a F1 (12/05/2013)

5.   GAUDÍ: Park Güell (15/06/2013)
6.   Nový Bc. obor Katalánský jazyka a literatura v ČR (13/7/2015)
7.   27. září 2015: Klíčový den katalánské historie (26/9/2015)

8.   Desigual v Brně (27/10/2012)
9.   Historie znaku FC Barcelona (12/3/2013)

10. El Bulli (15/12/2001)


A na co se již nyní můžete těšit v roce 2016? Kromě neustálého přísunu aktualit na našem facebookovém profilu samozřejmě připravujeme celou řadu tematických článků. Klasické zajímavosti z katalánské kultury a reálií doplní výlety do katalánské historie a pečlivě budeme sledovat i vývoj okolo současných katalánských snah o nezávislost. Velký prostor dostanou též katalánština a katalánská literatura. Tak snad se to vše a mnohem víc v onom přestupném roce 2016 podaří, když na to budeme mít o den víc. Ať je to tedy rok co nejúspěšnější a přinese ty nejkrásnější a nejšťastnější okamžiky vašich životů. Visca Catalunya!

Nejrychlejší vyhazov v dějinách FC Barcelona?

Ten příběh vlastně není starý ani 24 hodin. Jméno Sergiho Guardioly se na malou chvíli stalo dokonce celosvětovým trending topic na Twitteru. 24letý fotbalista měl na dosah životní sen - kopnout si v dresu FC Barcelona. To by ale nesměl zanedbávat vliv sociálních sítí v dnešním světě a raději si vzpomenout na své dva roky staré tweety jako "Do toho, Madrid!" nebo "Zkurvené Katalánsko", které veškeré jeho sny pohřbily.

Zpočátku vlastně bylo těžké takové historce uvěřit, protože média o ní informovala v podvečer 28. prosince, což je tradičně španělský aprílový den, a tak je třeba každou alespoň trochu senzační zprávu brát s rezervou. Když už ji krátce před půlnocí přebraly všechny španělské i katalánské deníky (a nejen ty sportovní) a oficiálně byla potvrzena i ze strany katalánského klubu, malý skandálek byl na světě.

   

Několik tweetů, které možná zničily jeden
velký sen (Foto: www.ara.cat)

Ale pojďme si to zopakovat hezky od začátku. 28. prosince 2015 odpoledne katalánský klub představil tři nové posily pro svůj B-tým (Xemi Fernández, Moisés Delgado a Sergi Guardiola). Vesměs průměrní, mladí hráči, jimž se pravděpodobně pomaličku začal plnit sen o dresu jednoho z nejslavnějších fotbalových klubů na světě. Na první pohled obyčejná zpráva, která zaujme jen pár stovek nadšenců. Díky Guardiolovi ale o pár hodin později zpráva obletěla celý fotbalový svět. Šťouraví fanoušci totiž na oficiálním twitterovém účtu hráče objevili dva roky staré posty, které se o jeho novém působišti nevyjadřovaly zrovna pěkně a ještě k tomu s brutálními jazykovými faux pas (viz obrázek).

To, že v nich Guardiola zcela nepokrytě dává najevo své sympatie vůči Realu Madrid, úhlavnímu nepříteli Barcelony, až tak moc nevadilo. Koneckonců to se stává a je známo, že i někteří současní hráči katalánského klubu v mládí dávali přednost týmu ze španělské metropole. Nicméně výraz "puta cataluña" (česky: zkurvené Katalánsko) už asi jeho nové katalánské zaměstnavatele potěšil méně. Něco takového neuniklo hlavně barcelonským fanouškům, a tak se sociální sítě během několika hodin zaplnily printscreeny inkriminovaných urážek vůči Katalánsku. Hráč následně svůj účet nastavil jako soukromý, nicméně internetovou bouři už nezarazil. Večer pak přišla oficiální tisková zpráva FC Barcelona, ve které klub potvrdil, že smlouva se Sergim Guardiolou byla okamžitě zrušena. Guardiola se tak pravděpodobně zapsal (i když pro něj asi dost nelichotivě) do historie klubu jako hráč, který dostal nejrychlejší vyhazov. Dres klubu FC Barcelona oblékal jen nějaké tři nebo čtyři hodiny. I když vlastně ani ten dres si navléct nestihl...

Samotný Sergi Guardiola se k situaci v médiích vyjádřil ještě tu samou noc. Popřel, že by něco takového skutečně napsal a zmiňované tweety prý byly jen špatným vtipem kamaráda, jemuž tehdy dal přístup ke svému účtu. Velkou retrospektivu svých účtů na sociálních sítích tedy Guardiola buď nedělá, nebo mu dané zprávy více jak dva roky nevadily - je to dostatečně dlouhá doba na smazání příspěvku, s jehož obsahem nesouhlasíme, ze zdi, ne? Nutno dodat, že Guardiola se za urážku Katalánska omluvil s tím, že sám pochází z Mallorky (tedy katalánsky mluvící oblasti) a že proti Katalánsku rozhodně nic nemá*. Ve Španělsku všeobecně nejde o první takový případ. Silná rivalita a podcenění moci sociálních sítí se před Guardiolou stalo osudným i jiným hráčům, kteří stáli před vysněným angažmá (Julio Rey, Bruno Vinicius či Dani Ceballos). Guardiola každopádně již svůj osobitý historický záznam do statistik FC Barcelona má a sen si vlastně, byť jen na pouhé tři hodinky, splnil. A příště bude třeba opatrnější.

Být nejrychleji vyhozeným hráčem v historii FC Barcelona má jednoznačně
svůj zábavný potenciál. Na obrázku výběr Sergiho nejlepších momentů jeho
angažmá v katalánském klubu... (Foto: Twitter @Elestinho) 

*Je vlastně docela zajímavé, jak moc je Sergi Guardiola ve svém životě s Katalánskem propojen. Už samotné jméno a příjmení jsou více než dost katalánská, narodil se v Manacoru na Mallorce (kde se mluví katalánsky) a vyrostl v murcijské Jumille, což je shodou okolností kousek od další katalánsky mluvící oblasti známé jako El Carxe. Během posledních 5 let vystřídal celkem 7 klubů, většina z nich z oblasti Valencie či Alacant. Docela silná katalánská stopa.

Španělské volby 2015: Co z jejich výsledku plyne pro Katalánsko?

Včerejší španělské parlamentní volby patřily bezesporu k těm nejsledovanějším v posledních letech. Jejich výsledky, dle očekávání, konečně zatřásly tradičním španělským bipartismem, v němž se především kvůli specifickému volebnímu systému dosud pravidelně střídaly jen dvě velké strany - PP a PSOE. Španělsko si tak s velikou pravděpodobností od roku 2016 vyzkouší model koaličního vládnutí. I když ani to tak jednoduché nejspíš nebude.

Kterak můžete vyčíst z níže uvedeného grafu, vítězem voleb se i letos stala Lidová strana (PP), nicméně oproti volbám minulým strana přišla o celou třetinu křesel a více než 3 500 000 hlasů, které se přelily k nově kandidujícím stranám. Solidní propad zažila též dosud opoziční Socialistická strana (PSOE), i když za daných okolností je 90 křesel ještě docela úspěchem. Největší očekávání vzbuzovaly dvě nové formace - silně levicové hnutí Podemos a silně pravicová strana Ciutadans. Zatímco Podemos se v posledních týdnech pozvolna zotavovalo z letního a podzimního propadu ve volebních průzkumech, největší hvězdou celé kampaně se stal Albert Rivera v čele Ciutadans. Ještě před rokem ve Španělsku takřka neznámá strana se díky šikovné mediální strategii dokázala pasovat do role černého koně a tajného favorita voleb, protože nabídla hezky zabalenou (avšak často mnohem drsnější) alternativu korupcí prolezlé PP. Z katalánského pohledu naštěstí se však Ciutadans musí spokojit až se čtvrtou příčkou a pouhými 40 křesly. Nebývale silné zastoupení v dolní komoře španělského parlamentu budou mít od nynějška i strany hájící katalánskou nezávislost. Esquerra Republicana de Catalunya (ERC) získala 9 poslaneckých mandátů a Democràcia i Llibertat (DiL, nové seskupení nahrazující víceméně starou CDC) bude mít poslanců osm.

Výsledky španělských parlamentních voleb 2015

(Foto: www.elpais.com)

A jaký vliv to bude mít na současnou politickou situaci v Katalánsku? Připomeňme si, že aktuálně (21. prosinec 2015) už jsou to skoro tři měsíce od posledních katalánských regionálních voleb, které měly definitivně určit směr Katalánska směrem k vlastní nezávislosti. V tomto ohledu je ale situace i nadále tristní. Katalánský parlament sice stihl schválit určitou rezoluci, kterou dal jasně najevo své směřování k samostatnému Katalánsku, nicméně ani ony tři měsíce po volbách zatím stále neexistuje nová katalánská vláda a politici nejsou schopní ustoupit ze svých pozic v zájmu vyššího cíle, jímž by pro dané strany měla být právě nezávislost Katalánska. Pravdou také je, že poslední měsíc se příliš nepokročilo i kvůli přípravě na španělské volby, jejichž výsledek je pro veškeré snahy o nezávislost též velice důležitý. A zdá se, že včerejší hlasování by opravdu mohlo katalánskou politickou scénu dosti rozhýbat.

Ze spíše katalanistického pohledu vlastně včerejší volby dopadly docela dobře. Stačí si jen vzpomenout na všechny ty volební průzkumy z listopadu, které nasvědčovaly vzniku velké pravicové koalice PP + Ciutadans, což by pro Katalánsko byla hotová pohroma. Lépe řečeno, byl by to konec všech nadějí na dialog a co nejdiplomatičtější cestu k nezávislosti. Taková možnost je ale po včerejším rozhodnutí španělského lidu vysoce nepravděpodobná. Obě strany dají dohromady jen 163 poslanců, přičemž k sestavení vlády by jich potřebovaly 176. Zbylých 13 hlasů ale dají dohromady jen těžko - levice by takovou vládu podpořila jen za cenu politické sebevraždy a z drobných regionálních stran, jež se do parlamentu dostaly, by daná koalice musela spoléhat alespoň na jednu ze stran katalánských (ERC nebo DiL). Není co dodávat - neprůchodné.

Jako mnohem nadějnější se nyní jeví dohoda na levici. PSOE a Podemos dohromady sice dají jen 159 poslanců, nicméně k potřebné většině jim stačí dalších 17 hlasů. A tady se nabízí zajímavá příležitost pro sestavení koalice ještě s již zmiňovanými katalánskými stranami ERC a DiL, jež dohromady disponují právě oním počtem 17 poslanců. Z katalánského pohledu jednoznačná priorita, i když domluvit takovou koalici nebude vůbec lehké. Jak včera znovu zopakoval lídr Podemos, Pablo Iglesias, jednou z podmínek této levicové strany je i rozsáhlá debata o administrativním rozdělení Španělska a pravděpodobná garance vypsání referenda o nezávislosti Katalánska po vzoru Velké Británie v případě Skotska. Tedy důležitý bod pro Podemos i ERC a DiL, avšak zásadní problém pro PSOE. A i když se socialisty se o věcech jako referendum určitě bude jednat snadněji než s jakoukoliv stranou pravicovou, bude pro PSOE tato záležitost jen těžko stravitelná. Nicméně je to vzhledem k výsledkům voleb asi nejlepší možná varianta z pohledu zastánců nezávislosti Katalánska.

Možnosti sestavení koalice po volbách 2015 a hodnocení jejich
pravděpodobnosti dle katalánského deníku ARA (Foto: www.ara.cat)

Existuje samozřejmě ještě několik dalších možných scénářů, ale většina je vzhledem ke zásadním ideologickým rozporům jednotlivých stran nereálná. Je tu však jeden, jenž si zaslouží větší pozornost, protože by v rámci evropské politiky šlo o věc, kterou docela dobře známe. Z výsledků včerejších voleb je totiž možné vyčíst jedinou kombinaci, kdy by k sestavení koalice bylo zapotřebí pouze dvou stran - šlo by o tzv. velkou koalici PP a PSOE. Vzhledem k celé předvolební kampani i dosavadní španělské historii jde opravdu o věc nepříliš pravděpodobnou, nicméně v rámci "vyšších" zájmů jako je třeba jednota Španělska či uhájení pro ně výhodného volebního systému by se koalice PP + PSOE chápat dala. Pro Katalánsko by tato varianta byla opět docela problémem. Je totiž jen málo věcí, na kterých se PP a PSOE opravdu shodnou, a tou je v tuto chvíli jasně zamítavý postoj k nezávislosti Katalánska. Ve hře by se mohla ocitnout též možnost minoritní vlády PP s podporou PSOE a Ciutadans, k čemuž ostatně již dnes vyzval lídr Ciutadans, Albert Rivera. Ani tento scénář ale zatím nevypadá moc reálně. Vyloučit nelze ani předčasné volby, pokud strany ze svých priorit neustoupí. Bez ústupků totiž opravdu ke složení fungující koalice na základě včerejších výsledků nedojde a zde by jediným řešením byly nové volby v první polovině roku 2016.

Moudřejší bychom měli být v následujících týdnech. Na závěr dodejme, že z katalánského či spíše katalanistického pohledu mohly volby dopadnout mnohem hůř. Slibná příležitost sestavit levicově orientovanou vládu PSOE + Podemos za podpory regionálních stran, které zastávají ideu katalánské nezávislosti, je vzhledem k výsledkům voleb asi tím nejschůdnějším řešením, při kterém mají všechny strany co nabídnout a zároveň si obhájit zásadní body svého volebního a ideového programu. A znamenalo by to zároveň šanci na klidné a maximálně konsensuální řešení katalánské otázky. Ale jak už to v politice bývá, odhady a prognózy jsou jedna věc, realita může být diametrálně odlišná.

Cola Cao

   

Cola Cao (Foto: www.colacao.com)

Pokud se vám poštěstilo prožít dětství v Česku 90. let minulého století, určitě dodnes s láskou vzpomínáte na lahodné Cola Cao. Tento kakaově-mléčný nápoj je u nás samozřejmě k dostání dodnes, ale přeci jen už není ve vší té konkurenci tolik vidět. Nyní tedy vězte, že s láskou vzpomínáte na produkt, jenž se zrodil přímo v srdci Barcelony! 

Historie Cola Caa se začala psát v temných časech brzy po skončení španělské občanské války. V barcelonské čtvrti Gràcia zakládají v roce 1940 dva drobní podnikatelé, José Ignacio Ferrero Cabanach a José María Ventura Mallofré, potravinářskou společnost Nutrexpa*. V roce 1946 si tato společnost registruje ochrannou známku Cola Cao. To se v průběhu let stalo jejím největším hitem. V samotném Katalánsku a Španělsku získal nápoj ohromnou popularitu v 50. letech a to i díky dobré reklamní strategii posílené dnes již legendární písničkou Yo soy aquel negrito del África tropical... V 60. letech Nutrexpa tlačí svůj nejoblíbenější produkt i do televizních reklam. Z instantního kakaa se stane mediální hvězda - dlouhou dobu bylo Cola Cao prezentováno jako olympijský nápoj (např. Olympijské hry v Mnichově 1972 či Olympijské hry v Barceloně 1992).

V průběhu 80. let proniká Cola Cao do všech koutů světa. Kromě hlavní fabriky v Katalánsku se staví další v Chile a v Číně. Důležitým trhem se stává i Rusko a řada zemí ve středu Evropy. Dnes Cola Cao běžně seženete na všech kontinentech s výjimkou Austrálie a Antarktidy, prodávají ho například i v Angole, Japonsku, Mongolsku, Turkmenistánu či Vietnamu. Na Pyrenejském poloostrově je Cola Cao dodnes nejoblíbenějším nápojem svého druhu, jinde po světě má silnou konkurenci v nadnárodních produktech jako Nesquik apod.

*Od roku 2015 je výrobcem tohoto instantního kakaa oficiálně společnost Idilia Foods. Po dlouhých 74 letech se totiž v roce 2014 cesty obou rodin (Ferrero, Ventura) rozešly a každá z nich nyní podniká po svém. Značka Cola Cao tak zůstává rodinným stříbrem Ferrerových.

Maria Coma

   

Maria Coma, 2014
(Foto: Francesc Melcion, ara.cat)

Maria Coma Fransoy (Barcelona, 1986) je katalánská hudební skladatelka, pianistka a zpěvačka, i když sama o sobě říká, že mnohem raději má označení "hudební umělkyně". Podobně jako například Laia Costa, Maria Coma patří mezi zajímavé reprezentantky katalánské generace z 80. let, která se postupně dostává ke slovu a v budoucnu může patřit k naprosté katalánské kulturní elitě.

Vyrostla a doposud žije v barcelonské čtvrti Gràcia, i když především v posledních letech se část jejího života odehrává i v Berlíně. Hudba je pro ni vším a je jí obklopená již od malička. Na piano začala hrát v 5 letech, dlouhé roky studovala hudbu ve všech možných podobách nejprve v Escola de Música de Gràcia a poté v Aula del Conservatori del Liceu. Kromě ohromného hudebního talentu má také vlohy výtvarné. I proto se ve svých dřívějších univerzitních studiích zabývala kinematografií.

Na skutečně uměleckou dráhu se dala v roce 2006, kdy ona a její dlouholetý partner a taktéž nezávislý hudebník Pau Vallvé založili skupinu u_mä. Několik dalších let se věnovala takřka všemu, co se namanulo - skládala hudbu k reklamám, občas někde zpívala, snažila se prosadit, i když stále ještě se hudbou nedokázala plně uživit. Zlom nastal v roce 2009 s vydáním prvního sólového alba Linòleum. Tehdy o sobě Maria Coma dala vědět celému katalánskému hudebnímu světu a s albem absolvovala dlouhou koncertní šňůru. O dva roky později vydala album Magnòlia a v roce 2013 doposud poslední sólovou desku, Celesta.

Clavi-nimbus, hudební nástroj vyrobený v roce 2013.
(Foto: infobaschetbcn.blogspot.com)

Právě s tímto albem je spojena i jedna velká zajímavost. Jeho tvorba byla součástí projektu, jenž v roce 2012 získal ocenění Premi Puig-Porret a který měl za cíl zkonstruování nového hudebního nástroje na bázi piána-čelesty. Nástroj (nazvaný clavi-nimbus) vznikl v dílnách Universitat de Barcelona a byl zkonstruován na míru právě pro Marii Comu a její výše zmiňovanou desku. Následovalo turné, jež trvalo takřka rok a půl a Maria během něj zavítala nejen do všech koutů Španělska, ale i na americký kontinent. Její srdcovkou se však stal Berlín, kde se ostatně několik měsíců inspirovala a nahrála většinu Celesty. Všechny dosavadní desky vydala pod hlavičkou nezávislého barcelonského vydavatelství Amniòtic Records, za nímž stojí Pau Vallvé. Kromě nádherného hlasu, zajímavých textů a delikátní muziky se Maria Coma do srdcí fanoušků zapsala i tím, že si zcela sama vytvořila, zrežírovala a natočila některé ze svých videoklipů. Jeden z těch nejznámějších, Gat, tu máme pro vás. Další videa naleznete na Youtube kanálu této talentované zpěvačky z barcelonské čtvrti Gràcia.

Více informací:

• Maria Coma - oficiální webové stránky.
• Maria Coma - Youtube kanál.
• Maria Coma - Facebook.

Almogàvers (II)

V předchozím článku jsme se věnovali almogàvers, žoldákům, kteří pro Aragonskou korunu vybojovali na několik let vládu nad východní částí Středozemního moře. Krátké medailonky těch nejvýznamnějších almogàvers nabízíme v následujících odstavcích. Výběr jmen není úplně náhodný. Tato čtveřice si svou slávou vydobyla trvalé místo v katalánských dějinách, o čemž svědčí i to, že po každém z nich je pojmenovaná jedna ulice v barcelonském distriktu Eixample...

ROGER DE LLÚRIA

   

Socha Rogera de Llúria,
Passeig de Lluís Companys, Barcelona
(Foto: wikipedia.org)

Roger de Llúria (1245/50-1305) se od ostatních poněkud liší v tom, že bychom ho správně mezi almogàvers počítat neměli. Sloužil totiž poměrně regulérně v loďstvu Aragonské koruny, jehož byl dokonce admirálem. I přesto ale tvoří spolu s Rogerem de Flor, Berenguerem d'Entença a Bernatem de Rocafort jakousi svatou čtveřici katalánských dobyvatelů z přelomu 13. a 14. století. Narodil se v italském městečku Lauria, avšak vychován byl na dvoře aragonských králů v Barceloně. Právě díky němu slavila katalánská expanzivní politika směrem do Středomoří úspěch. Pro dva aragonské panovníky (Pere el Gran a Alfons el Franc) byl nepostradatelným nejen při dobývání nových území (Sicílie, Tunis), nýbrž také při obraně katalánských hranic (námořní bitva u Illes Formigues, 1285). Výprav pod hlavičkou Gran Companyia Catalana se však neúčastnil.

ROGER DE FLOR

Roger de Flor (1267-1305) je dodnes pokládán za největšího hrdinu mezi všemi almogàvers. Narodil se v italském Brindisi, avšak pocházel z německého šlechtického rodu - původním jménem Rutger von Blume, které bylo později pokatalánštěno. Jeho otec byl sokolníkem u německého císaře Fridricha II. Štaufského. Proslavil se jako velký válečník v řadách templářů při účasti v křížových výpravách, nicméně s templáři se nakonec rozešel ve zlém a dal se na dráhu žoldáka ve službách sicilského krále Fridricha II. Sicilského. Ten z Rogera po jeho zásluhách ze sicilské války učinil vůdce nově založeného spolku Gran Companyia Catalana a umožnil mu tak stanout v čele několikatisícové armády, která pomohla ubránit Konstantinopol před Otomany. Od císaře se Roger de Flor dočkal titulu velkovévoda, svými almogàvers byl milován. S postupnými úspěchy však ambice Rogera de Flor rostly, což se stalo trnem v oku především synovi byzantského císaře Andronika II., Michaelovi IX. Palaiologosovi.

Michael stál za nájemnou vraždou Rogera de Flor v roce 1305. Ta následně nastartovala obrovskou vlnu katalánského teroru v oblasti dnešního Řecka a Bulharska. Ačkoliv se stal legendou již za svého života, především díky kronice Ramona Muntanera je dodnes považován za skutečného katalánského národního hrdinu. Postava Rogera de Flor inspirovala řadu děl katalánské literatury, přičemž tím nejdůležitějším je bezpochyby jeho propojení s hlavním hrdinou rytířského románu Tirant lo Blanc.

Roger de Flor v Konstantinopoli (José Moreno Carbonero, 1888)
(Foto: wikipedia.org)

BERENGUER D'ENTENÇA

Berenguer d'Entença (?-1306/07) patřil do slavného šlechtického rodu ze stejnojmenné vísky v oblastí Franja de Ponent. Taktéž bojoval už v sicilské válce a do východního dobrodružství se zapojil spolu s Bernatem de Rocafort v létě 1304, kdy už se katalánští žoldáci usadili v Konstantinopoli. Berenguer d'Entença patřil mezi nejobdivovanější z almogàvers a po smrti Rogera de Flor se nakrátko stal velitelem celé Gran Companyia Catalana. Právě on byl podle historiků strůjcem tzv. venjança catalana. Jeho kariéru však brzy ukončilo vnitřní pnutí mezi lídry almogàvers a v roce 1306 nebo 1307 byl prý nešťastnou náhodou zabit bratrem a strýcem svého tehdejšího soka Bernata de Rocafort.

BERNAT DE ROCAFORT

I Bernat Rocafort (1271?-1309) patřil mezi veterány z války o Sicílii. Ke Gran Companyia Catalana se připojil v létě 1304 s významnými posilami - kromě dvou lodí přivedl pod svým vedením i dalších 1 200 mužů. Záhy se stal pravou rukou Rogera de Flor, jako kapitán vedl loďstvo almogàvers v několika významných bitvách. Poté, co byl zavražděn Roger de Flor a Berenguer d'Entença uvězněn, Bernat de Rocafort se stal hlavním velitelem almogàvers a jedním z hlavních lídrů velké katalánské odplaty. Nakonec ale neustál spory o autoritu ve vedení almogàvers a padl do rukou svému úhlavnímu nepříteli Robertu I. Neapolskému, který ho nechal zavřít do hladomorny na jednom ze svých hradů. Tam také život Bernata de Rocafort končí.

Almogàvers (I)

Ve své době patřili k těm nejobávanějším válečníkům. Zplodilo je násilí a to se také stalo jejich životním údělem. Prosluli především ve 13. a 14. století jako žoldáci ve službách kastilských a aragonských králů; největší slávu prožili v katalánských barvách, kterým přinesli dominanci nad celým Středozemním mořem. Ne nadarmo dnes po jejich největších vůdcích nese název několik barcelonských ulic. Naopak v Řecku a dalších balkánských zemích jim dodnes nemohou přijít na jméno. Řeč je o děsivých almogàvers.

 

Jak samotné slovo almogàver napovídá, původ těchto obávaných žoldáků hledejme na arabském území. Výraz pochází z arabského al-mogauar, což se dá přeložit jako "ten, který vyvolává potyčky". Původně se tak v 10. století označovaly malé arabské bojůvky na území Al-Andalus, především pak v oblasti dnešní Zaragozy. Již tehdy šlo o poměrně malé skupinky vedoucí boj guerillovým způsobem, tedy soustředící se na drobné a nečekané přepadové akce. Tímto typem boje se později inspirovala i jednotlivá křesťanská království (Aragón, Kastilie), jež po několik století vedla právě s arabskými nájezdníky souboj o Pyrenejský poloostrov.

Ke konci 12. století máme zprávy o fungujících skupinkách almogàvers působících v bitvách na straně Kastilského království či Aragonské koruny. Výborně je popisují katalánští kronikáři Bernat Desclot a Ramon Muntaner. Podle nich šlo o prostě vypadající i přemýšlející muže. Neměli žádnou speciální výstroj, což jim umožňovalo až neskutečně rychlé přesuny. Ozbrojení byli často jen nožem, kopím či oštěpy. Dokázali se skvěle přizpůsobit podmínkám boje a osvojili si všemožné techniky přežití. Během výprav byli schopní vítězného postupu, aniž by několik dní jedli. Nepotřebovali ani žádné velké zázemí a vlastně často bojovali i bez žoldu, jen s vidinou podílu na kořisti. Zajímavé je, že většina z nich žila kočovným životem a na své výpravy s sebou brali celé své almogàverské rodiny. Ve válečných časech představovali pro panovníka, který si je zrovna platil, v podstatě ideální vojáky. V časech míru se ale pravidelně stávali velkým problémem, protože jejich jedinou životní realitou bylo násilí. Pokud se nebojovalo, pak se obětí almogàvers stávali především venkované, od nichž si tito žoldáci brali úrodu i ženy. 

Násilí měli almogàvers opravdu v povaze. Ostatně první takové jednotky vznikaly v neustálými boji sužovaném pohraničí mezi křesťanským a arabským světem. Na konci 13. a především na počátku 14. století se však stali rozhodujícím faktorem v aragonské expanzivní politice. Obrovská bojovnost, takřka nulový pud sebezáchovy a výborná organizovanost - to byly jejich hlavní devizy v tažení Středozemním mořem pod vlajkou Aragonské koruny. Když v Katalánsku vládl Pere el Gran (česky: Petr III. Veliký, 1276-1285), stali se almogàvers hybnou silou jeho vojenských úspěchů na tuniských ostrovech a ve válce o Sicílii.

Územní rozpětí a obchodní centra Aragonské koruny (Foto: wikipedia.org, mhcat.cat)

GRAN COMPANYIA CATALANA

Na počátku 14. století se vojenské skupiny tvořené almogàvers dokonce "institucionalizovaly" v tzv. Gran Companyia Catalana (1303-1318). Toto uskupení vedené Rogerem de Flor tvořili především veteráni ze sicilské války a další aragonští a katalánští žoldáci, celkem takřka 7 000 mužů. V roce 1303 si je na boj proti Turkům najal byzantský císař Andronikos II. Katalánští almogàvers se na Blízkém východě cítili jako ryby ve vodě, postupně poráželi všechny nepřátele a získávali kontrolu nad stále větším územím. I přes následnou zradu a pokus o jejich likvidaci ze strany císařství se almogàvers i z tohoto průšvihu dostali a dokázali pro aragonského panovníka dobýt další kus teritoria. Především díky těmto žoldáckým jednotkám byla ve 14. století katalánština úřední řečí takřka po celém Středomoří. Samotná Gran Companyia Catalana se po několika letech postupně rozpadla, z velké části kvůli vnitřním sporům jednotlivých vůdců skupiny. Katalánská nadvláda nad částí Řecka ale vydržela po celé 14. století, pak kvůli dynastické výměně začala pozvolna upadat.

VENJANÇA CATALANA

Kterak praví známý katalánský historik a režisér, Toni Soler: "Naše středomořské impérium naštěstí netrvalo tak dlouho, abychom se, jako jiné národy, dopustili nějaké té genocidy". To je nesporný fakt. I přesto ale právě almogàvers na svých loupeživých výpravách páchali kdejaká zvěrstva. Zvláště jedno krátké historické období je ale zastihlo na vrcholu zuřivosti. Tomu se dodnes říká venjança catalana ("katalánská odplata") a jeho pozůstatky jsou v některých oblastech Balkánu patrny dodnes.

Jako venjança catalana je dnes označováno období v letech 1305-1307, kdy tyto převážně katalánské jednotky zcela zdevastovaly Thrákii a podrobily si část dnešního Řecka. Šlo o krutou pomstu almogàvers za zradu byzantského císařského dvora. Jak jsme zmínili o pár řádků výš, roku 1303 si žoldáky pod vedením Rogera de Flor najal byzantský císař na boj s Turky. Kataláncům se v těchto bojích dařilo výtečně, až se možná v Byzanci zalekli. Roku 1305 Byzantinci zavraždili Rogera de Flor a pokusili se o celkovou likvidaci almogàvers. Výsledkem pak bylo již zmiňované dvouleté katalánské běsnění. Byzantská armáda byla záhy poražena, avšak teror poznalo celé v tu chvíli pro Katalánce nepřátelské území. Slitování neměli almogàvers opravdu s nikým. Masakrovali celé vesnice, neušetřili ženy, děti ani starce. Po této kruté vlně teroru se žoldáci na věc přeci jen podívali trochu státničtější optikou a pro Aragonskou korunu získali  Athénské a Neopatrijské vévodství.

Vzpomínky na katalánský teror na Balkáně jsou dodnes živé kupříkladu v místní lidové slovesnosti či v nápisech na historických budovách. Řada pořekadel v Bulharsku či Řecku označuje Katalánce za největší nepřátele těchto dvou zemí (hned po Turecku samozřejmě). V oblasti Parnasu se možná ještě dodnes říká: "Utekl jsem před Turky, abych padl do rukou Kataláncům". Některé staré budovy v Řecku prý dodnes nesou nápisy ve stylu: "Turkům a Kataláncům vstup zakázán". V Thesálii (Řecko) či Albánii zase slůvko "katalánec" fungoval donedávna jako nadávka. V albánštině dodnes označuje "ošklivého a zlého" člověka, v bulharštině zase člověka "který mučí, bezcitného". Taková je tedy zatím nehynoucí sláva Katalánců na Balkáně. Inu, když si znovu připomeneme slova Toniho Solera, dávná expanzivní politika evropských velmocí se opravdu nikdy neobešla bez nějaké menší či větší genocidy, i když z historických důvodů se stejně vždycky jako ten nejkřiklavější případ uvádí španělské běsnění v Jižní Americe. I Katalánsko má ve své historii toto temné místo - byť z hlediska politického se jednalo o zlaté období katalánských dějin (logicky, když bylo dosaženo toho, aby katalánština byla úřední řečí alespoň na pár let až v dalekých Athénách...) - které se v encyklopediích schovává pod pojmem almogàvers.

Falles del Pirineu

Když se v souvislosti s katalánsky mluvícím teritoriem řekne slovo falles, většině z nás se vybaví populární ohňové slavnosti, které se každoročně v březnu konají ve Valencii. Své falles mají však také ve více než 80 vesničkách roztroušených po Pyrenejích. A nejde jen tak o nějakou obyčejnou vesnickou tancovačku nebo něco podobného. Tato tisíc let stará tradice se v prosinci 2015 zařadila na seznam Nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Falles de Pirineu známé na seznamu UNESCO spíše pod dlouhým názvem Festes del Foc del Solstici d'Estiu dels Pirineus ("Pyrenejské ohňové slavnosti slunovratu") je soubor lidových slavností, jejichž doložená tradice sahá až do 11. století. Slaví se ve více než 80 vesnicích roztroušených po Pyrenejích (i když na samotné kandidatuře zvyku do seznamu UNESCO se jich podílelo jen 63) a to v současnosti na území hned tří států - Španělska (Katalánsko, Aragón), Francie (Catalunya Nord) a Andorry. Díky spolupráci těchto tří protagonistů se také nakonec podařilo slavnosti prosadit na zmiňovaný seznam dědictví UNESCO. 

Ačkoliv přesné rituály se liší ves od vsi, všechny mají společné dvě věci - konají se většinou okolo letního slunovratu (21. červen) či Svatojánské noci (23.-24. červen) a hlavním protagonistou je oheň. Původ těchto oslav lze hledat již v dávných pohanských časech, koneckonců jde o tradice, které sdílí mnoho současných evropských kultur. Oheň je při těchto slavnostech symbolem očisty a letní slunovrat jasným předělem mezi jarem a létem. Mezi nejznámější místa konání falles del Pirineu patří vesnice Llesp, Senet, Vilaller, Pont de Suert, Barruera, Erill (oblast Vall de Boí), Isil, Saünc, Pobla de Segur a dále také místa v oblasti Val d'Aran a kupříkladu i hlavní město Andorry.

Samotný původ, význam a průběh Festes del Foc del Solstici d'Estiu dels Pirineus je velice hezky zdokumentován na následujícím videu (s anglickými titulky), jež bylo součástí kandidatury do seznamu UNESCO, takže netřeba dalšího komentáře. Připomeňme, že v samotném Katalánsku jde už o třetí tradici, která patří mezi nehmotné kulturní dědictví UNESCO. Dalšími dvěma tradicemi jsou castellers a Patum de Berga.