Následující řádky se zaměří na onen milionkrát zmiňovaný potenciální vztah mezi nezávislým Katalánskem a Evropskou unií. Budeme se tedy bavit v čistě spekulativní rovině, nicméně hned na začátek si můžeme zcela jasně říct, že pokud by Katalánsko dosáhlo nezávislosti, rozhodně by nebylo tak snadné ho z Unie vyloučit, jak se vytrvale všechny snaží přesvědčit španělská strana.
Současná katalánská krize přinesla zastáncům nezávislosti důležitá zjištění a snad je i vytrhla z dosavadní naivity. Coby přesvědčení Evropané zastánci katalánské nezávislosti nepochybovali o tom, že se EU dříve či později do celého konfliktu vloží a svým způsobem se postaví na katalánskou stranu, kupříkladu v podpoře uskutečnění závazného referenda o nezávislosti. Události uplynulých týdnů nám jasně ukázaly, že k tomu se současné vedení EU nikdy neodhodlá. Evropské elity v čele s předsedou Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem se hájí rádoby solidními argumenty, které však z jejich úst často vyznívají směšně - na mysli máme třeba Junckerovo prohlášení, že by se za pár let nerad dočkal Unie s 98 členskými státy. Že by katalánský příklad rozdmýchal podobné touhy i v dalších státech EU, je reálné snad jen v několika málo případech a kuriózní je, že takřka všechny bychom našli pouze v zemích západních (chcete-li dřívějších koloniálních velmocích). Nikde ale neexistuje tak silné občanské hnutí za nezávislost jako právě v Katalánsku (když si odmyslíme Skotsko). Že by se třeba Morava záhy chtěla osamostatnit od Česka? Víte, kolik procent získaly strany hájící podobnou myšlenku (jestli takové vůbec na Moravě jsou...) v minulých parlamentních či krajských volbách?
Současná katalánská krize je bolehlavem vůdců EU spíše z toho důvodu, že v Barceloně se zrodilo regulérní a schopné občanské hnutí, které se až podezřele demokratickým a nenásilným stylem snaží dosáhnout něčeho, co pro evropské politické elity představuje jen další z mnoha náznaků vzpoury proti nim. A zároveň jde o jasný důkaz selhání oné vznešené vize "Evropy regionů", která jde ruku v ruce s čím dal silnější evropskou integrací. Přitom paradoxně v EU jen těžko najdete větší zastánce tolik proklamovaných"evropských hodnot" než právě v Katalánsku. Ale možná právě proto EU bere katalánskou snahu o nezávislost za o to větší zradu své politiky.
NEZÁVISLÉ KATALÁNSKO V EU?
Ovšem nás nyní zajímá pouze tato čistě technická otázka. Pokud by se Katalánsku skutečně podařilo efektivně vyhlásit nezávislost (tedy zajistit a udržet si kontrolu nad vlastním teritoriem a ve střednědobém časovém horizontu dosáhnout i mezinárodněprávního uznání), jak by to bylo s jeho členstvím v EU? Španělská strana má v této otázce poměrně jasno a již od počátku katalánských snah o nezávislost opakuje stále dokola, že nezávislé Katalánsko by se z Unie okamžitě poroučelo. Ve snaze podpořit španělskou vládu bylo lze zaslechnout podobná slova i z úst čelních představitelů Unie samotné. Nicméně bylo by v případě katalánské nezávislosti opravdu tak jednoduché ze dne na den Katalánsko zcela odříznout od evropských struktur?
Odpověď je podle mnoha expertů na mezinárodní a evropské právo vcelku jasná. Nezávislé Katalánsko by mělo vysoké šance v EU bez větších potíží zůstat. Celá problematika má samozřejmě různé roviny, ale drtivá většina pravděpodobných scénářů počítá s katalánským setrváním v Unii. A hned si vysvětlíme proč.
Předně je třeba říct, že žádná ze smluv v rámci EU s podobnou situací zkrátka nepočítá, čímž pádem neexistuje žádný automatický proces "vyloučení" z EU v případě, že dojde k osamostatnění části členského státu. Jak víme, existuje pouze mechanismus pro dobrovolné vystoupení (viz čl. 50 Lisabonské smlouvy), avšak jak nyní sledujeme na příkladu tzv. brexitu, vystoupit z EU ze dne na den nejspíš nebude úplně reálné... Ale teď vážně. Nezávislé Katalánsko by nepřestalo být součástí EU minimálně do té doby, než by bylo uznáno Španělskem, což je v případě jednostranného vyhlášení nezávislosti věc naprosto nepředstavitelná. Jak už tedy bylo řečeno, pokud by Katalánsko vyhlásilo nezávislost (podobně jako 27. října 2017) a bylo schopno ji i uvést do praxe (kontrola nad územím, výběr daní, správa území apod.), nedá se rozhodně očekávat, že Španělsko by bylo mezi prvními státy, které by toto nezávislé území uznalo. A v tom je celá pointa, neboť dokud Španělsko bude katalánské teritorium považovat za své, automaticky tak půjde o evropské teritorium i v očích EU. To jsou ostatně nuceni přiznat i vysoce postavení činitelé v rámci Unie, pokud je někdo s takovouto otázkou přímo konfrontuje, což se příliš nestává.
Paradoxně by problém vyloučení z EU Katalánsku mohl hrozit v případě nezávislosti získané na základě výsledku s centrální vládou domluveného a posvěceného referenda, neboť jakoukoliv unilaterální cestu za nezávislostí bude EU vždy považovat za ilegální (jak lze odvodit z vyjádření představitelů Unie na počátku října), a proto by zkrátka Katalánsko nemohla vyloučit, neboť by ho stále musela považovat za součást španělského a tím pádem i unijního území. V praxi by to znamenalo, že Katalánsko by se dostalo do podobné situace jako oblast Severního Kypru, který je sice formálně součástí EU, ale fakticky je dané území kontrolováno vlastní samosprávou za významné podpory turecké armády, což ale neznamená, že by tamní občané nemohli požívat výhod plynoucích z příslušnosti k Unii. Koneckonců ocitujme i oficiální stanovisko EU k Severnímu Kypru: "Kypr vstoupil do EU jako de facto rozdělený na dvě části. Územím EU je však celý ostrov. Kyperští Turci jsou občany EU, neboť jsou státními příslušníky jednoho z členských států EU, tj. Kyperské republiky, a to přesto, že žijí v části ostrova, nad níž nevykonává kyperská vláda kontrolu".
Na druhou stranu dodejme, že v případě domluveného a závazného referenda by pravděpodobně otázka EU byla součástí dohody mezi katalánskou a španělskou vládou, takže se nedá úplně předpokládat, že by v případě souhlasu s referendem i jeho výsledkem Španělsko následně Katalánsku dělalo problémy v rámci setrvání/přijetí do evropských struktur. Ve hře by ostatně tak či onak byla poměrně palčivá otázka převzetí španělského dluhu. Pokud by k rozvodu mezi oběma stranami došlo spíše po zlém, Katalánsko by rozhodně ani odpovídající část španělského dluhu nepřevzalo a začalo by na mezinárodní scéně s čistým štítem.
PRUŽNOST A PRAGMATIČNOST EVROPSKÉ UNIE
Zatímco vše výše řečené se zakládá na relativně jasných faktech, otázka samostatného Katalánska a jeho vztahu k EU by stejně musela být řešena na ryze individuální a pragmatické úrovni. Jak jsme poukázali výše, možnost vyloučení Katalánska ze dne na den je nereálná, takže po zkušenostech s brexitem i v případě, že by nezávislé Katalánsko skutečně muselo o přijetí do Unie znovu požádat, hovoříme o jednání o vystoupení trvající řádově roky a zároveň o pravděpodobném okamžitém podání přihlášky a podstoupení opět řádově roky trvajících přístupových jednání. Mělo by něco takového logiku? (Je pravda, že z byrokratického pohledu jistě, takže nelze vyloučit ani takovou vskutku trapnou situaci). Nesmíme zapomínat ani na fakt, že Katalánsko by pravděpodobně všechna přístupová kritéria (na rozdíl od zbytku Španělska) splňovala a navíc jde o jasně platící region, jehož ekonomická důležitost pro chod Unie s odchodem Velké Británie jen vzroste. Tedy další logický důvod pro individuální a pragmatické řešení v podobě domluvy.
Což zní sice idealisticky, ale EU již mnohokrát potřebnou kreativitu a pragmatičnost projevila. Jak už bylo výše zmíněno, celá situace by pro Unii znamenala především nutnost jednoho velkého precedentu, k jehož stanovení se evropským elitám rozhodně nebude chtít, ale ryze ekonomicky nejspíš nebudou mít jinou možnost. Hodí se také připomenout dva alespoň vzdáleně podobné situace, jimž už Evropské společenství (tehdy však ještě ne od hlavičkou EU) muselo čelit. Prvním z nich je nezávislost Alžírska v roce 1962 - Alžírsko tehdy přestalo být součástí Francie a tím pádem "automaticky" i Evropského společenství. Naproti tomu zcela jinak se evropské elity dívaly na znovusjednocení Německa v roce 1989. Bývalé Východní Německo se tehdy bez okolků a nutnosti jakékoliv revize smluv či přístupových jednání stalo "automaticky" součástí Evropského společenství. Dva specifické příklady, dvě různá řešení a žádná smluvní opora. Z čehož vyplývá, že i k nezávislému Katalánsku by EU musela přistoupit individuálně a kreativně (a samozřejmě netřeba dodávat, že pro všechny nejlogičtější, nejjednodušší a nejideálnější reakcí by bylo rozhodnutí o setrvání Katalánska v EU). To je samozřejmě tvrzení, které se neopírá o žádný konkrétní mechanismus právě z toho důvodu, že žádný takový není. Při bližším pohledu a reálném zhodnocení aktuální politické situace v Katalánsku je však třeba říct, že celý proces se potáhne ještě dlouho, a tak možná nakonec určitý precedens stanoví jako první Skotsko v případě, že bude po brexitu chtít zůstat členem EU.
KATALÁNSKÁ ALTERNATIVA K EU
A když už jsme se ponořili do hlubokého moře spekulací, přidejme ještě jednu na závěr. Pokud by se nezávislé Katalánsko přeci jen muselo z EU poroučet (případně by jeho obyvatelé v dané organizaci nechtěli setrvat), v katalánských médiích se poměrně dlouho hovoří o možných alternativách členství v Unii. V jejich rámci je jedna, jež by pro Katalánsko představovala relativně zajímavou příležitost, jak si v případě nezávislosti a neshody se Španělskem a EU udržet přístup k evropskému trhu. Jde o Evropské sdružení volného obchodu (EFTA), což je mezinárodní organizace založená v roce 1960 s cílem ryze hospodářského spojenectví. Organizace ostatně vznikla coby jakási protiváha tehdejšího Evropského hospodářského společenství (dnes EU) a jejími členy jsou nyní Lichtenštejnsko, Island, Norsko a Švýcarsko.
Členství v EFTA se z katalánského pohledu jeví jako vysoce výhodná alternativa, neboť země by díky tomu i nadále měla přístup do Evropského hospodářského prostoru, což by Katalánsku zaručilo svobodu pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu v rámci tzv. Evropského společného trhu. Jinými slovy, členství v EFTA pro Katalánsko představuje navenek až utopicky nádhernou možnost, jak si zachovat drtivou většinu výhod členství v Unii i mimo ni. Jedinými podmínkami v tomto ohledu v rámci EFTA je nutnost přijmout větší část legislativy EU (což už logicky jako člen v rámci Španělska dělá už nyní) a nutnost obejít se bez peněz z fondů EU, což by ale nezávislé Katalánsko příliš nebolelo, když už nyní je čistým plátcem do unijního rozpočtu. Navíc k přijetí do EFTA je potřeba jen souhlasu jeho dalších členů, mezi nimiž není Španělsko, které by mohlo tuto participaci vetovat.
Jak vidno z výše umístěného obrázku, který se objevil na jednom z blogů katalánského serveru VilaWeb, v případě návratu Velké Británie do této ryze hospodářské organizace by i s nezávislým Katalánskem členské země vytvořily skutečně zajímavý ekonomický prostor. Ale to už je skutečně jen čirá spekulace, která však nemění nic na tom, že nezávislé Katalánsko by se rázem stalo evropským outsiderem, jak si přejí mnohá španělská média. V praxi, jak se ostatně ukázalo před několika týdny, je pro Katalánsko mnohem větším problémem neschopnost tamních politiků zajistit v případě vyhlášení nezávislosti kontrolu nad územím a mezinárodní uznání. Jelikož dokud k těmto dvěma skutečnostem nedojde, vše výše uvedené nemá jiný nežli čistě spekulativní rozměr.
Současná katalánská krize je bolehlavem vůdců EU spíše z toho důvodu, že v Barceloně se zrodilo regulérní a schopné občanské hnutí, které se až podezřele demokratickým a nenásilným stylem snaží dosáhnout něčeho, co pro evropské politické elity představuje jen další z mnoha náznaků vzpoury proti nim. A zároveň jde o jasný důkaz selhání oné vznešené vize "Evropy regionů", která jde ruku v ruce s čím dal silnější evropskou integrací. Přitom paradoxně v EU jen těžko najdete větší zastánce tolik proklamovaných"evropských hodnot" než právě v Katalánsku. Ale možná právě proto EU bere katalánskou snahu o nezávislost za o to větší zradu své politiky.
 |
NEZÁVISLÉ KATALÁNSKO V EU?
Ovšem nás nyní zajímá pouze tato čistě technická otázka. Pokud by se Katalánsku skutečně podařilo efektivně vyhlásit nezávislost (tedy zajistit a udržet si kontrolu nad vlastním teritoriem a ve střednědobém časovém horizontu dosáhnout i mezinárodněprávního uznání), jak by to bylo s jeho členstvím v EU? Španělská strana má v této otázce poměrně jasno a již od počátku katalánských snah o nezávislost opakuje stále dokola, že nezávislé Katalánsko by se z Unie okamžitě poroučelo. Ve snaze podpořit španělskou vládu bylo lze zaslechnout podobná slova i z úst čelních představitelů Unie samotné. Nicméně bylo by v případě katalánské nezávislosti opravdu tak jednoduché ze dne na den Katalánsko zcela odříznout od evropských struktur?
Odpověď je podle mnoha expertů na mezinárodní a evropské právo vcelku jasná. Nezávislé Katalánsko by mělo vysoké šance v EU bez větších potíží zůstat. Celá problematika má samozřejmě různé roviny, ale drtivá většina pravděpodobných scénářů počítá s katalánským setrváním v Unii. A hned si vysvětlíme proč.
Předně je třeba říct, že žádná ze smluv v rámci EU s podobnou situací zkrátka nepočítá, čímž pádem neexistuje žádný automatický proces "vyloučení" z EU v případě, že dojde k osamostatnění části členského státu. Jak víme, existuje pouze mechanismus pro dobrovolné vystoupení (viz čl. 50 Lisabonské smlouvy), avšak jak nyní sledujeme na příkladu tzv. brexitu, vystoupit z EU ze dne na den nejspíš nebude úplně reálné... Ale teď vážně. Nezávislé Katalánsko by nepřestalo být součástí EU minimálně do té doby, než by bylo uznáno Španělskem, což je v případě jednostranného vyhlášení nezávislosti věc naprosto nepředstavitelná. Jak už tedy bylo řečeno, pokud by Katalánsko vyhlásilo nezávislost (podobně jako 27. října 2017) a bylo schopno ji i uvést do praxe (kontrola nad územím, výběr daní, správa území apod.), nedá se rozhodně očekávat, že Španělsko by bylo mezi prvními státy, které by toto nezávislé území uznalo. A v tom je celá pointa, neboť dokud Španělsko bude katalánské teritorium považovat za své, automaticky tak půjde o evropské teritorium i v očích EU. To jsou ostatně nuceni přiznat i vysoce postavení činitelé v rámci Unie, pokud je někdo s takovouto otázkou přímo konfrontuje, což se příliš nestává.
Paradoxně by problém vyloučení z EU Katalánsku mohl hrozit v případě nezávislosti získané na základě výsledku s centrální vládou domluveného a posvěceného referenda, neboť jakoukoliv unilaterální cestu za nezávislostí bude EU vždy považovat za ilegální (jak lze odvodit z vyjádření představitelů Unie na počátku října), a proto by zkrátka Katalánsko nemohla vyloučit, neboť by ho stále musela považovat za součást španělského a tím pádem i unijního území. V praxi by to znamenalo, že Katalánsko by se dostalo do podobné situace jako oblast Severního Kypru, který je sice formálně součástí EU, ale fakticky je dané území kontrolováno vlastní samosprávou za významné podpory turecké armády, což ale neznamená, že by tamní občané nemohli požívat výhod plynoucích z příslušnosti k Unii. Koneckonců ocitujme i oficiální stanovisko EU k Severnímu Kypru: "Kypr vstoupil do EU jako de facto rozdělený na dvě části. Územím EU je však celý ostrov. Kyperští Turci jsou občany EU, neboť jsou státními příslušníky jednoho z členských států EU, tj. Kyperské republiky, a to přesto, že žijí v části ostrova, nad níž nevykonává kyperská vláda kontrolu".
Na druhou stranu dodejme, že v případě domluveného a závazného referenda by pravděpodobně otázka EU byla součástí dohody mezi katalánskou a španělskou vládou, takže se nedá úplně předpokládat, že by v případě souhlasu s referendem i jeho výsledkem Španělsko následně Katalánsku dělalo problémy v rámci setrvání/přijetí do evropských struktur. Ve hře by ostatně tak či onak byla poměrně palčivá otázka převzetí španělského dluhu. Pokud by k rozvodu mezi oběma stranami došlo spíše po zlém, Katalánsko by rozhodně ani odpovídající část španělského dluhu nepřevzalo a začalo by na mezinárodní scéně s čistým štítem.
PRUŽNOST A PRAGMATIČNOST EVROPSKÉ UNIE
Zatímco vše výše řečené se zakládá na relativně jasných faktech, otázka samostatného Katalánska a jeho vztahu k EU by stejně musela být řešena na ryze individuální a pragmatické úrovni. Jak jsme poukázali výše, možnost vyloučení Katalánska ze dne na den je nereálná, takže po zkušenostech s brexitem i v případě, že by nezávislé Katalánsko skutečně muselo o přijetí do Unie znovu požádat, hovoříme o jednání o vystoupení trvající řádově roky a zároveň o pravděpodobném okamžitém podání přihlášky a podstoupení opět řádově roky trvajících přístupových jednání. Mělo by něco takového logiku? (Je pravda, že z byrokratického pohledu jistě, takže nelze vyloučit ani takovou vskutku trapnou situaci). Nesmíme zapomínat ani na fakt, že Katalánsko by pravděpodobně všechna přístupová kritéria (na rozdíl od zbytku Španělska) splňovala a navíc jde o jasně platící region, jehož ekonomická důležitost pro chod Unie s odchodem Velké Británie jen vzroste. Tedy další logický důvod pro individuální a pragmatické řešení v podobě domluvy.
Což zní sice idealisticky, ale EU již mnohokrát potřebnou kreativitu a pragmatičnost projevila. Jak už bylo výše zmíněno, celá situace by pro Unii znamenala především nutnost jednoho velkého precedentu, k jehož stanovení se evropským elitám rozhodně nebude chtít, ale ryze ekonomicky nejspíš nebudou mít jinou možnost. Hodí se také připomenout dva alespoň vzdáleně podobné situace, jimž už Evropské společenství (tehdy však ještě ne od hlavičkou EU) muselo čelit. Prvním z nich je nezávislost Alžírska v roce 1962 - Alžírsko tehdy přestalo být součástí Francie a tím pádem "automaticky" i Evropského společenství. Naproti tomu zcela jinak se evropské elity dívaly na znovusjednocení Německa v roce 1989. Bývalé Východní Německo se tehdy bez okolků a nutnosti jakékoliv revize smluv či přístupových jednání stalo "automaticky" součástí Evropského společenství. Dva specifické příklady, dvě různá řešení a žádná smluvní opora. Z čehož vyplývá, že i k nezávislému Katalánsku by EU musela přistoupit individuálně a kreativně (a samozřejmě netřeba dodávat, že pro všechny nejlogičtější, nejjednodušší a nejideálnější reakcí by bylo rozhodnutí o setrvání Katalánska v EU). To je samozřejmě tvrzení, které se neopírá o žádný konkrétní mechanismus právě z toho důvodu, že žádný takový není. Při bližším pohledu a reálném zhodnocení aktuální politické situace v Katalánsku je však třeba říct, že celý proces se potáhne ještě dlouho, a tak možná nakonec určitý precedens stanoví jako první Skotsko v případě, že bude po brexitu chtít zůstat členem EU.
 |
A když už jsme se ponořili do hlubokého moře spekulací, přidejme ještě jednu na závěr. Pokud by se nezávislé Katalánsko přeci jen muselo z EU poroučet (případně by jeho obyvatelé v dané organizaci nechtěli setrvat), v katalánských médiích se poměrně dlouho hovoří o možných alternativách členství v Unii. V jejich rámci je jedna, jež by pro Katalánsko představovala relativně zajímavou příležitost, jak si v případě nezávislosti a neshody se Španělskem a EU udržet přístup k evropskému trhu. Jde o Evropské sdružení volného obchodu (EFTA), což je mezinárodní organizace založená v roce 1960 s cílem ryze hospodářského spojenectví. Organizace ostatně vznikla coby jakási protiváha tehdejšího Evropského hospodářského společenství (dnes EU) a jejími členy jsou nyní Lichtenštejnsko, Island, Norsko a Švýcarsko.
Členství v EFTA se z katalánského pohledu jeví jako vysoce výhodná alternativa, neboť země by díky tomu i nadále měla přístup do Evropského hospodářského prostoru, což by Katalánsku zaručilo svobodu pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu v rámci tzv. Evropského společného trhu. Jinými slovy, členství v EFTA pro Katalánsko představuje navenek až utopicky nádhernou možnost, jak si zachovat drtivou většinu výhod členství v Unii i mimo ni. Jedinými podmínkami v tomto ohledu v rámci EFTA je nutnost přijmout větší část legislativy EU (což už logicky jako člen v rámci Španělska dělá už nyní) a nutnost obejít se bez peněz z fondů EU, což by ale nezávislé Katalánsko příliš nebolelo, když už nyní je čistým plátcem do unijního rozpočtu. Navíc k přijetí do EFTA je potřeba jen souhlasu jeho dalších členů, mezi nimiž není Španělsko, které by mohlo tuto participaci vetovat.
Jak vidno z výše umístěného obrázku, který se objevil na jednom z blogů katalánského serveru VilaWeb, v případě návratu Velké Británie do této ryze hospodářské organizace by i s nezávislým Katalánskem členské země vytvořily skutečně zajímavý ekonomický prostor. Ale to už je skutečně jen čirá spekulace, která však nemění nic na tom, že nezávislé Katalánsko by se rázem stalo evropským outsiderem, jak si přejí mnohá španělská média. V praxi, jak se ostatně ukázalo před několika týdny, je pro Katalánsko mnohem větším problémem neschopnost tamních politiků zajistit v případě vyhlášení nezávislosti kontrolu nad územím a mezinárodní uznání. Jelikož dokud k těmto dvěma skutečnostem nedojde, vše výše uvedené nemá jiný nežli čistě spekulativní rozměr.
Žádné komentáře:
Okomentovat