První železnice na Pyrenejském poloostrově, první železnice v Katalánsku a celkově teprve desátá na celém světě - těmito přízvisky se může chlubit železniční trať mezi Barcelonou a Mataró. A rozhodně nešlo o dílko pokrokové vlády, ta celý projekt naopak jenom zdržovala. První katalánský vlak vyjel už roku 1848 jen a pouze díky iniciativě dnes už zapomenutého katalánského průmyslníka Miquela Biady i Bunyola.
Miquel Biada i Bunyol (1789-1848) patřil k typickým představitelům nově se rodící katalánské buržoazie 19. století. Narozen v Mataró, velkou část života prožil za oceánem, kam měli Katalánci od konce 18. století (1778) konečně povolen vstup za účelem obchodu. Biada odešel z Katalánska v mladém věku a rozhodl se zkusit štěstí ve španělských koloniích, konkrétně ve městě Maracaibo (Venezuela). Tam se kromě práce aktivně zapojil i do bojů o nezávislost, avšak na straně španělské - bojoval tedy proti nezávislosti amerických kolonií. Roku 1815 se na skok vrátil do Mataró, kde se stihl oženit, nicméně o několik let později už byl zpět ve Venezuele. Nicméně Maracaibo se nakonec roku 1821 taktéž přiklonilo k nezávislosti, a tak Biada coby zastánce španělských kolonizátorů musel pryč. Návrat do Katalánska pro něj znamenal i osobní bankrot.
Zatímco první americká zkušenost se katalánskému dobrodruhovi příliš nevyvedla, ta druhá byla o mnoho přínosnější. Společně s manželkou a dvěma dětmi se roku 1823 přesunul na Kubu, která tehdy zažívala ekonomický boom. Podnikavý Biada zbohatl především na převážení a prodeji surovin (tabák, cukr, dříví; produkty z Evropy). Na Kubě se poměrně aktivně podílel na plánech vůbec první železnice v pomalu dosluhujícím španělském impériu. Roku 1837 byl zprovozněn úsek mezi zemědělskou zónou u městečka Güines a havanským přístavem. Tradičně tedy při zmínce o prvním vlaku ve Španělsku musíme až do jedné z jeho tehdejších kolonií - Pyrenejský poloostrov v té době stále ještě zůstal nepolíben tímto hybatelem průmyslové revoluce. Právě tehdy se ale Miquel Biada rozhodl, že to tak dlouho nenechá.
 |
| Miquel Biada v roce 1840 (Foto: www.biada.com) |
To dostal, a tak po sehnání katalánských akcionářů a založení promotérské společnosti mohl v červnu 1845 projekt slavnostně zahájit. Znamenalo to však především zahájení spousty problémů, které nakonec nejhůře dolehly právě na našeho vizionáře. První těžkostí projektu byl výkup pozemků. Řada vlastníků prodat odmítla, což částečně vysvětluje dnešní realitu, totiž že většina trati je kvůli tomu vedena v podstatě po pláži hned podél moře. Mnohem závažnějším problémem byla špatná platební morálka katalánských akcionářů a ne zrovna růžové období na londýnské burze. V důsledku těchto okolností hrozil na podzim 1846 krach celého projektu pro nedostatek financí. V poslední okamžik vše zachránil památným vizionářským proslovem právě Miquel Biada, který dokázal přesvědčit mnoho drobných akcionářů k nákupu dalších cenných papírů. I sám Biada pak vsadil celý svůj majetek, aby železniční sen uskutečnil. V lednu 1847 byl dohodnut rozpočet projektu a anglická společnost Mackenzie&Brassey mohla začít stavět.
Ani tehdy ale problémy neustaly. Vlak byl stále pro většinu obyvatel něčím neznámým a proto i obávaným. Stavba tratě tak musela čelit neustálým sabotážím. Kupříkladu v létě 1847 došlo v Badaloně k takovým protestům, že na stavbu musela dohlížet armáda. Nicméně stavitelé si postupně poradili se všemi překážkami, i s těmi přírodními - mezi technické zázraky té doby patřily kupříkladu Montgatský tunel nebo most přes řeku Besòs. Na počátku roku 1848 dorazilo z Ruska dřevo na pražce, proto mělo postupně dojít k pokládání kolejí. Sabotáže se množily, nepřátelé pokroku často během noci zničili veškerou denní práci. Situace byla tak vážná, že se Biada rozhodl zavést noční hlídky, jichž se sám noc co noc účastnil. Ke stresu ze všech s projektem spojených komplikacích se kvůli chladným nocím na hlídce přidal ještě zápal plic. Zatímco stavba postupně pokračovala, Biadův stav se zhoršoval. 2. dubna 1848 zápalu plic podlehl. Velký vizionář se tak splnění svého snu jen o pár měsíců nedožil.
Slavnostní zahájení provozu na trati Barcelona - Mataró přitom bylo naplánováno na červen (lokomotiva z Anglie dorazila v květnu), nicméně kvůli nejistě politické situaci, kterou Španělsko právě prožívalo, a částečně i kvůli problémům s šířkou trati* byla celá záležitost odložena až na podzim. Na počátku října bylo provedeno několik testovacích jízd a slavnostní inaugurace první železniční trati v Katalánsku i na Pyrenejském poloostrově proběhla dne 28. října 1848. Do té doby trvala cesta z Mataró do Barcelony několik hodin, nyní se zkrátila na neuvěřitelných 37 minut. Tak symbolicky definitivně započala průmyslová revoluce v Katalánsku. A nebyla by možná bez muže, který měl svůj nezištný sen, za nějž bojoval doslova až do roztrhání těla.
* Krásnou ukázkou toho, jak hloupým způsobem madridská vláda celý projekt kazila, je problematika šířky kolejí. I když v celém Španělsku v té době ještě žádná jiná trať neexistovala, touha Madridu vše byrokraticky centralizovat vedla k zákonnému ustanovení rozchodu kolejí na celém Pyrenejském poloostrově (tzv. ancho ibérico) na 1668 mm, ačkoliv původně byla přislíbena klasická délka 1435 mm po vzoru zbytku západní a střední Evropy. Katalánci také ve svém projektu s touto šíří počítali, bylo totiž zcela logické, že jednou železnice povede severně až do Francie, napojení na evropskou síť by tak bylo automatické. Bohužel nakonec i přes určité vymožení výjimky podlehli konstruktéři zcela oprávněným obavám, že by trať Barcelona - Mataró zůstala odříznuta od zbytku poloostrova, na kterém by se stavělo zásadně v rozměru 1668 mm. Nakonec tedy celou trať přizpůsobili onomu iberskému rozměru. A proto Španělsko následujících více než 150 let zůstalo železničně odříznuté od zbytku Evropy. Více informací ve výborném článku Joana Salicrú (katalánsky i španělsky).
Žádné komentáře:
Okomentovat