Café Zurich

"Sejdeme se před Zurichem?" Podle legendy neexistuje typičtější barcelonská věta. Tak jako obyvatelé Madridu "quedan en el Oso y el Madroño" a obyvatelé Brna se potkávají "na Čáře pod hodinama", v Barceloně je dle všech průvodců, příruček a dalších chytrých knih a internetových stránek tím nejznámějším místem setkání Café Zurich na rohu plaça de Catalunya a carrer de Pelai, přímo naproti slavné Ramble.

Do jisté míry je to stále pravda. I když by se na hlavním barcelonském náměstí jistě našla řada lepších míst k setkání, chodník před terasou Café Zurich je vždy zaplněn čekajícími lidmi. A korzujícími turisty. Turisté jsou ostatně jedním z důvodů, proč už dnes většina obyvatel Barcelony do této kavárny dávno nechodí. Přesto je ale Café Zurich jakousi poslední připomínkou zašlé kavárenské slávy katalánské metropole. Barcelonské kavárny patřily v 19. století k těm nejvyhlášenějším na světě. Spolehlivě se rovnaly těm nejlepším podnikům ve Vídni, Paříži, Praze, Budapešti či Milánu. Slavný dánský spisovatel Hans Christian Andersen dokonce prohlásil, že barcelonské kavárny má mnohem radši než ty pařížské... Ze slavné minulosti se toho však do dnešních dnů v Barceloně mnoho nezachovalo. O to důležitější kus historie v sobě nese Café Zurich.

Café Zurich, 1992 (Foto: Facebook Café Zurich de Barcelona)

Tento dnes již dávno legendární podnikl vznikl 24. června 1862 jako nádražní kantýna. Lidé ho tehdy znali pod názvem La Catalana. Z obyčejného nádražního baru se postupem času stala vyhlášená čokoládovna. Na počátku 20. století podnik převzal jistý pan Serra, jenž dlouhá léta předtím žil ve Švýcarsku. Z této doby také pochází onen dnešní nikterak katalánský název. Serra čokoládovnu pojmenoval po městě, na které ze Švýcarska nejraději vzpomínal. Tak se zrodilo Café Zurich.

V letech 1914 - 1918 se kavárna stala dějištěm častých diskuzí o průběhu I. světové války. Jakousi "výzdobou" tu v té době byla obrovská mapa Evropy, na níž se zaznamenával posun bojových front. V době, kdy neexistovala televize (natož internet), právě taková mapa byla zdrojem všech kavárenských diskuzí na válečné téma. Na postupy jednotlivých armád se tu dokonce vypisovaly sázky. Café Zurich se zkrátka stalo centrem společenského dění. V roce 1920 podnik změnil majitele. Od pana Serry ho koupil Andreu Valldeperas, jemuž v té době patřilo několik známých kaváren (například slavné Café Montseny v Gràcii). Valldeperas ziskem Café Zurich dosti riskoval, protože licence ho stála 50 000 peset, což byly tehdy obrovské peníze. Své předchozí podniky musel prodat a zbytek peněz si ještě půjčit. Ale vyplatilo se, jak jinak. Jeho potomci provozují nejslavnější barcelonskou kavárnu kromě malé přestávky během občanské války dosud.

Velké změny nastaly jen o 5 let později, v roce 1925, kdy se čokoládovna změnila na moderní bar-pivnici s exkluzivní nabídkou německých piv. Vlakové nádraží, jehož součástí do té doby Zurich byl, se přesunulo pod zem, takže původní nádražní halu nakonec připojili přímo k baru a Zurich si začal žít svým vlastním životem. Zatímco představitelé uměleckého směru modernisme se na přelomu 19. a 20. století scházeli v Els Quatre Gats, pro všechny následující generace umělců a intelektuálů bylo nejčastějším místem setkávání právě Café Zurich. Tedy zhruba až do velké rekonstrukce v roce 1998, kdy se místo stržených budov postavilo moderní obchodní centrum El Triangle. I v novém prostředí zůstal Zurich na svém strategickém místě s privilegovaným výhledem na Ramblu. Opustila ho však část dřívější klientely ve prospěch turistů, kteří dle pokynů turistických průvodců učinili z Café Zurich svůj výchozí bod v poznávání katalánské metropole.

Café Zurich, 2012 (Foto: Facebook Café Zurich de Barcelona) 

Ačkoliv tedy dnes kavárna platí spíše za turistickou atrakci, více než 140 let historie za sebou zanechalo několik zajímavých příběhů, jimž za kulisu sloužila právě slavná venkovní terasa Café Zurich. Asi tím nejznámějším je ten o vzniku španělské organizace nevidomých (ONCE).

Někdy okolo roku 1933 totiž na terase Café Zurich popíjel katalánský politik a spisovatel Roc Boronat. Ze svého místa byl svědkem scény, v níž byl žebrající slepec zatčen a pokutován nikterak milosrdným policistou. Boronat toto vnímal jako velkou nespravedlnost, a tak se rozhodl svým nevidomým spoluobčanům pomoct. Tak vznikla organizace sdružující katalánské nevidomé, která se stala jakousi předzvěstí zmiňované ONCE, jež začala fungovat na konci roku 1938. Boronat navíc přišel na skvělý způsob financování dané organizace - totiž prodej loterijních kuponů - dodnes jeden z nejcharakterističtějších znaků ONCE.

Během občanské války kavárna skýtala útočiště republikánským jednotkám při přestřelkách s frankisty. V druhé polovině 20. století se zase stala alternativní univerzitní aulou a redakcí vlivných novin - chodívali sem studenti nedaleké Universitat de Barcelona a redaktoři deníku La Vanguardia, kteří sídlili jen o pár metrů vedle. Zajímavý příběh se tu odehrál i v roce 1981, kdy se Café Zurich stalo místem příprav přepadení Banco Central. Zmiňovaná banka se totiž nacházela přímo naproti kavárně. Pikantní na tom jistě je i to, že vzhledem ke své strategické pozici se Café Zurich stalo zároveň i místem, odkud se potom plánovalo osvobození přepadené banky...

Inu, 140 let je velice dlouhá doba a podobných příběhů by se jistě našly další stovky. Jediným, na co ještě pořád Café Zurich trochu čeká, je trocha té literární slávy. I když je barcelonská kavárna starší než podobně legendární madridská Café Gijón (1888), ta z hlavního města Španělska se stala kulisou bezpočtu, často i velice slavných, povídek a románů tvořících dějiny španělské literatury. Takový lesk (prozatím?) Café Zurich chybí.