Katalánští operní skladatelé

Před 20 lety - přesně 31. ledna 1994 - obrovský požár zachvátil slavnou barcelonskou operu Gran Teatre del Liceu. Celých 5 let potom trvalo, než byl nejslavnější katalánský operní dům zrekonstruován. Dvacáté výročí této kulturní tragédie si připomeneme sérií 5 článků věnujících se opeře v Katalánsku. V tom dnešním si představíme několik nejzajímavějších katalánských operních skladatelů. V následujících se zaměříme na katalánské operní divy a tenory a velikou pozornost budeme věnovat i samotnému Gran Teatre del Liceu.

Je pravda, že co se hudebních skladatelů týče, Katalánsko světu nedalo žádného, který by se svým historickým významem rovnal géniům, jakými byli například Beethoven, Mozart, Bach, Verdi či Wagner. I přesto je ale několik katalánských skladatelů, o nichž je třeba se zmínit. Z dnešního pohledu jde spíše o jakési "lokální" tvůrce, nicméně následující pětice katalánských operních skladatelů přinejmenším reprezentuje velice zajímavé a pestré životní příběhy, které by bylo škoda nevyslechnout. 

VICENT MARTÍN I SOLER (1754-1806)

  

Vicent Martín i Soler (1754-1806)
(Foto: wikipedia.org)

Žil ve stejné době jako Beethoven či Mozart. Svou slávou se tehdy oběma géniům spolehlivě vyrovnal. Přestože si ho historie zaškatulkovala pod přezdívkou "valencijský Mozart", na rozdíl od svého rakouského souputníka dnes zcela upadl v zapomnění. Vicent Martín i Soler se narodil 2. května 1754 (tedy o necelé dva roky dříve nežli Mozart) ve Valencii. Od malička zpíval v chóru valencijské katedrály, avšak nedá se říct, že by byl vyloženě geniálním dítětem jako jeho o necelé dva roky mladší konkurent. Zatímco Mozart už pod vlivem svého otce koncertoval po celé Evropě, Martín i Soler tehdy ještě stále nepřekročil hranice pyrenejského poloostrova. Postupně však jeho hvězda začala zářit. V jeho hudbě totiž našla zalíbení řada tehdejších panovníků. A to vskutku univerzálně, napříč starým kontinentem. Jako dvacetiletý se v roce 1775 přestěhoval do Madridu, kde se stal královým oblíbeným skladatelem. Jen o dva roky později putoval za královským dvorem do Neapole.

Právě italské působení (1777-1785) bylo pro jeho tehdy již celosvětovou slávu klíčové. Mladíkova popularita prudce stoupala a minimálně v těch nejvyšších vrstvách nacházel čím dál víc okouzlených posluchačů. Jeho talentu propadl i rakouský panovník Josef II., který skladatele přivedl do Vídně. Podle dobových ohlasů a návštěvnosti Martínovy opery dalece předčily například ty Salieriho nebo Mozartovy. K vídeňskému období patří těž přátelství a spolupráce s Lorenzem da Ponte. Pětice oper, které spolu tito dva sepsali, údajně patří k vrcholu Martínovy tvorby. Roku 1788 si vyzkoušel život i na dalším prestižním královském dvoře. Na osobní pozvání carevny Kateřiny II. se na několik let usadil v Petrohradu, kde pobíral stálý plat a zkomponoval několik oper v ruštině. V Petrohradu nakonec i zemřel (1806). Mezitím několik roků pobýval v Londýně, ačkoliv po jedné nevydařené opeře se raději opět vrátil do Ruska.

Jeden z nejopomíjenějších představitelů vrcholného klasicismu složil více než 30 oper, které uvedl v nejvyhlášenějších operních domech té doby. Vysloužil si bouřlivé ovace v Neapoli, ve Vídni i v Petrohradu...vždy poněkud daleko od rodné Valencie. Mezi jeho nejznámější opery patří: Il tutore burlato (1775, jeho první operní počin), Ifigenia in Aulide (1779), Il burbero di buon cuore (1786), Una cosa rara (1786), L'arbore di Diana (1787), Gore Bogatyr Kosometovich (1789), La scuola dei maritati (1795) či La festa in villaggio (1798). Pro lepší představu o hudbě velkého Mozartova konkurenta se můžete zaposlouchat do jedné z Martínových melodií ve videu na konci článku.

RAMON CARNICER I BATLLE (1789-1855)

Rodák z Tàrregy, od mládí se věnoval hudbě (jak jinak...) především ve sboru katedrály v La Seu d'Urgell a posléze i v té barcelonské. V rámci svého zaměstnání v Teatre Principal byl mimo jiné vyslán do Itálie, aby tam sehnal co nejkvalitnější hudebníky pro zmiňované barcelonské divadlo. Inspirace z cesty do kolébky opery je posléze patrná v mnoha jeho operách. Jeho hudba měla v celém Španělsku takový ohlas, že se ho pro povznesení upadajících madridských kulturních stánků rozhodl povolat ke svému dvoru král Ferdinand VII. Liberál Carnicer byl proti, avšak španělský král se nenechal odradil. Přikázal do Madridu unést skladatelovu rodinu, a tak si nakonec vynutil i Carnicerovu přítomnost a služby. Po zbytek svého života tak byl katalánský skladatel připoután k Madridu a chyběl u zrodu barcelonského operního domu Liceu. Co se jeho operní tvorby týče, je pravděpodobné, že některá díla se během let ztratila, jiná jsou mu naopak připisována. Jejich výčet je pak následující: Adele di Lusignano (1819), Elena e Costantino (1821), Don Giovanni Tenorio (1822), Elena e Malvina (1827), Cristófor Colombo (1829), Eufemio di Messina (1832), Guglielmo Tell (1834), Ismalia (1838) a pár dalších.

Ramon Carnicer je však zajímavý ještě jednou skutečností. Je totiž autorem národní hymny Chile. Během svého exilu v Londýně (1826/7) byl skutečně jedním z nejuznávanějších hudebních tvůrců v Evropě. Proto se k němu dostala i zakázka takového kalibru. Chilanům se Carnicerův soutěžní příspěvek líbil natolik, že roku 1828 spatřila světlo světa oficiální chilská národní hymna, pod jejíž hudbou je a bude už navždy nesmazatelně podepsán Katalánec Ramon Carnicer. Mimochodem když už mluvíme o národních hymnách, sluší se dodat, že Chile není zdaleka jediným státem Jižní Ameriky, jehož hymna byla složena někým z Katalánska. Zde je pár dalších příkladů...

ARGENTINA - Hudbu k současné národní hymně složil roku 1813 Blai Parera. Ač se pravděpodobně narodil v Murcii, byl z katalánské rodiny a v Katalánsku prožil své mládí. V roce 1793 ve svých 17 letech se vydal hledat štěstí do Ameriky, kde se již natrvalo usadil...
PORTORIKO - Aktuální portorická hymna má hudbu z roku 1867 a jejím autorem byl jistý Fèlix Astol i Artés. Rodák z Reusu se taktéž z Katalánska poroučel v mládí, snad aby utekl před nutností jít na vojnu. Život v Karibiku si užil.
MEXIKO - Ano, i hudba k současné mexické národní hymně byla stvořena rodákem z Katalánska. Byl jím Jaume Nunó i Roca, jenž se narodil roku 1824 v Sant Joan de les Abadesses. Záhy osiřel a o výchovu malého Jaumeho se staral jeho strýc, úspěšný barcelonský podnikatel. Díky tomu se Jaume mohl věnovat hudbě a studovat ji u nejlepších dostupných profesorů. Při jednom koncertním výjezdu na Kubu se seznámil s mexickým politikem Antoniem Lópezem de Santa Anna, který se v roce 1853, už pojedenácté, stal mexickým prezidentem (inu politické krize existují vždy a všude). Santa Anna katalánského skladatele pozval do Mexika zrovna v době, kdy byl vyhlášen konkurz na budoucí podobu mexické hymny. Nunó se zúčastnil a vyhrál. Od té doby je i mexická hymna katalánského původu. Více o zajímavém životě jejího autora zde.

ENRIC MORERA I VIURA (1865-1942)

  

Enric Morera (1865 - 1942)
(Foto: wikipedia.org)

Logicky předurčen k hudební dráze. Hudebníkem byl jeho otec, který si svého syna již od kolébky k hudbě náležitě vychoval. V podstatě odmalička cvičil nejprve na piáno, později i na další hudební nástroje (například housle) s dalšími učiteli hudby. Vše zakončil dlouholetým pobytem v Belgii, odkud se roku 1890 vrátil do katalánské metropole. Již jako zcela kompletní hudebník a skladatel. Po svém návratu do Barcelony se spřátelil s řadou modernistických umělců. To pro něj kromě mnoha inspirace znamenalo i několik zakázek na zhudebnění řady skvělých literárních počinů vznikajících v té době. Zhudebnil například texty spisovatelů a dramatiků jako Santiago Rusiñol, Jacint Verdaguer nebo Àngel Guimerà. Kromě toho se do lidového podvědomí zapsal především mnoha sardanami. 

Za 76 let svého života byl jedním z nejproduktivnějších katalánských skladatelů všech dob. Z mnoha stovek hudebních skladeb nás zajímají především opery. Těch složil pět. Jeho první, La fada (1897), byla vytvořena pro slavnosti modernisme v Sitges, všechny ostatní pak měly svou premiéru v barcelonském Gran Teatre de Liceu: Empòrium (1906), Bruniselda (1906), Titaina (1912) a Tassarba (1916).

ENRIC GRANADOS I CAMPIÑA (1867-1916)

  

Enric Granados (1867 -1916)
(Foto: wikipedia.org)

Ačkoliv se Enric Granados narodil v Lleidě, říká se o něm, že nijak zvlášť své narození v Katalánsku neprožíval. Jeho matka pocházela z Kantábrie, otec se zase narodil na Kubě, takže kromě místa narození Granadose s Katalánskem skutečně mnoho nespojovalo. Když ale dojde na věc, je často považován za katalánského autora kvůli tomu, že právě v Barceloně rozvíjel svou hudební kariéru. Jeho vztah k hudbě hodně ovlivnilo povolání jeho otce - vojáka. Enrika od mládí fascinovaly vojenské kapely. Již od malička se proto hudbě věnoval ze všech sil. Jeho hlavní doménou bylo piano. Byl pravděpodobně jedním z nejlepších pianistů v celé historii Pyrenejského poloostrova. Okrajově se též věnoval opeře, proto se dostal také do našeho přehledu.

S operou je ostatně spojen jeho předčasný a tragický odchod z tohoto světa. Svou první úspěšnou operu složil v roce 1898. Jmenovala se María del Carmen a dočkala se ovací v Madridu i v Barceloně. Moc dalších oper již nenapsal, avšak velké naděje vkládal do operního ztvárnění svých melodií pod názvem Goyescas (1916). Původně byla tato opera složena pro grandiózní premiéru v samotné pařížské Opeře, nicméně tyto plány zhatilo vypuknutí I. světové války. Nakonec se ke světové premiéře nabídla slavná newyorská Metropolitan Opera House. Vše bylo připraveno na slavnostní uvedení na konec ledna 1916. Premiéra se zcela logicky odehrála za přítomnosti autora samotného. Tomu se však do New Yorku rozhodně moc nechtělo, protože se bál cestování po moři. Síla autorského úspěchu však byla silnější, a tak Granados spolu se svou ženou na konci listopadu vyplul ze Španělska směr New York. V Americe triumfoval. Jeho opera utržila bouřlivé ovace a Granados byl zcela šťastný. Podařilo se mu uskutečnit životní sen. Kritici sice hru řádně podupali, avšak řadu lidí naopak nadchla, mezi nimi i tehdejšího prezidenta USA W. Wilsona, který katalánského hudebníka pozval do Bílého domu. 

A to se Granadosovi stalo osudným. Kvůli recepci v Bílem domě byl nucen změnit datum svého návratu. Zpáteční cesta z New Yorku vedla přes Anglii. Tam manželé dorazili v pořádku, nicméně ještě je čekala cesta z Britských ostrovů do Španělska. Ta se uskutečnila na lodi Sussex plující pod francouzskou vlajkou. 24. března 1916 lehce po poledni Sussex vyrazila, po hodině plavby si ji však údajně spletla s válečnou lodí jedna německá ponorka. Torpédo loď rozlomilo a zatímco příď zmizela v mořských hlubinách, záď se docela neporušená nad vodou udržela. Kajuta manželů Granadosových byla na zádi. Oni v ní však v době útoku nebyli... Podle svědků byl katalánský skladatel docela blízko záchraně, avšak vrhl se do rozbouřených vln pro svou milovanou ženu. Moře je oba pohltilo. Je vlastně ironií osudu, že jejich syn (Enric Granados Gal) i vnuk (Enric Granados Aumacellas) byli oba skvělí plavci. Dokonce Španělsko reprezentovali na třech olympiádách... Možná právě proto.

JAUME PAHISSA I JO (1880-1969)

  

Jaume Pahissa i Jo (1880 - 1969)
(Foto: www.enciclopedia.cat)

Narodil se v Barceloně v době, kdy město začalo žít v duchu stylu modernisme. Pahissovo dětství tak bylo lemováno čím dál originálnějšími stavebními počiny, jimiž se v té době katalánská metropole mohla chlubit. Možná tedy pod vlivem Gaudího nebo také pod vlivem vlastního otce (výtvarník a ilustrátor Jaume Pahissa i Laporta) se dal mladý Jaume na studia architektury. Nakonec z nich ale sběhl. Láska k hudbě zkrátka daleko předčila jeho zájem o výtvarné umění. Studium architektury tedy vyměnil za studium hudby, učil se například u výše zmiňovaného Enrica Morery, velkým přínosem mu byl i studijní pobyt v Bruselu. Během své skladatelské kariéry vytvořil mnoho partitur, nicméně jeho hlavní chloubou byly opery.

Jeho operní kousky měly totiž velice často svou světovou premiéru v barcelonském Liceu. Koneckonců říká se, že ze všech katalánských operních tvůrců právě Pahissa byl tím, jemuž se povedlo v Liceu uvést nejvíce svých oper. Mezi ty nejznámější patřily kupříkladu: Gal·la Placídia (1913), La morisca (1919), Marianela (1923) či La princesa Margarida (1928). Pahissa byl přesvědčeným republikánem, a tak, když se mu v roce 1937 naskytla možnost dirigovat několik koncertů v Argentině, vyrazil i s celou rodinou vstříc novému životu. Bylo mu jasné, že ve Španělsku tehdy zuřící občanská válka nemůže dopadnout dobře, proto dal raději přednost takovému způsobu emigrace. V Argentině pak již dožil, zemřel v Buenos Aires na podzim roku 1969 jen pár dní poté, co oslavil své 89. narozeniny. Více o jeho životě a tvorbě se dozvíte zde (katalánsky).

Kromě výše zmíněné pětice udávala tón katalánské opeře samozřejmě i celá řada dalších skladatelů. K těm nejdůležitějším patřili kupříkladu: Isaac Albéniz (1860 - 1909), Josep Duran (1730 - 1802) nebo Josep Frexas, jenž žil v 19. století a z jeho tvorby se nám dochovala jediná opera (La figlia del deserto), která se roku 1854 stala první operou uvedenou v Liceu, jejíž autor neprošel žádnou oficiální hudební formací - byl naprostým samoukem v tomto oboru. Na závěr musíme zmínit i postavu barokního operního skladatele Domèeneca Terradellase (1713-1751), jenž se sice narodil v Barceloně, avšak veškeré jeho operní působení se odehrálo v Itálii, kde žil od svých devatenácti let. Hudebně působil též v Anglii či ve Francii, mezi jeho nejslavnější opery patří Annibale in Capua (1746), Mitridate (1746) a Bellerofronte (1747). Jeho opera Sesostri, re d'Egitto (1751) se roku 1754 stala vůbec první operou katalánského skladatele s premiérou v některém z katalánských divadel (Teatre de la Santa Creu).