Catalunya (CZ): La Casita Blanca

Nebyl to nikterak hezký dům, zvlášť na barcelonské poměry. Ale o to ostatně šlo - být nenápadný, zbytečně nevyčnívat a neupozorňovat na sebe. Čtyřpodlažní budova vklíněná mezi ulice Avinguda de Vallcarca a carrer de Bolívar, svou nejemblematičtější stranou však situována do ulice carrer Ballester, to byla La Casita Blanca...

La Casita Blanca, únor 2011

Přitom byste v celé Barceloně možná nenalezli jiný objekt, na který by se vzpomínalo s takovou láskou. Mnoho lásky se v něm totiž za to století existence také odehrálo. La Casita Blanca (Bílý domeček) byl totiž nejstarším barcelonským hodinovým hotelem. V samotné katalánské metropoli se pro tento druh hotýlků vžilo označení meublé a především v době frankismu šlo o jedno z mála míst, kde si zamilované (avšak nesezdané) páry mohly užít intimní chvilky. Až do samotného konce šlo vlastně i o jedno z nejtajemnějších míst Barcelony.

Historie tohoto podniku sahá do počátků 20. století, kdy se zde v přízemí prodávaly ryby a mořské plody, zatímco v patře bylo několik místností, které zákazníkům sloužily k poobědové siestě. Už tehdy se však ona poklidná siesta často zvrhávala v něco víc. Roku 1912 dům přešel do vlastnictví rodiny Sendra, a tak se začala psát historie Bílého domečku coby hodinového hotelu (jen pro úplnost dodejme, že to byl skutečně hodinový hotel - žádný bordel plný prostitutek!). Ze všeho nejdřív bychom si asi měli osvětlit původ onoho názvu, jelikož dům samotný bílý nikdy nebyl. Začalo se mu tak říkat kvůli běloskvoucímu povlečení a prostěradlům, která se vždy sušila na střeše. Pro samotný podnik to vlastně byla vynikající skrytá reklama, jelikož v té době čistota a tím pádem menší riziko různých nákaz byly tou nejdůležitější vizitkou.

La Casita Blanca, únor 2011

La Casita Blanca se však vždy chlubila ještě jinou předností, která se postupně stala tím nejzásadnějším pravidlem pro fungování podniku: absolutní diskrétnost. Během návštěvy Bílého domečku člověk přišel do styku pouze s recepčním. Vše bylo zařízeno tak, aby se hosté navzájem za žádných okolností nemohli potkat - ani v garáži, ani na chodbách či v recepci. Vše bylo vymyšleno s maximální přesností, aby byla zachována diskrétnost pro všechny návštěvníky hotelu.

Pokoje byly vyvedeny především v kombinaci dřeva a rudé barvy, takže především v posledních desetiletích působily již značně retro-stylově. Nicméně zákazníci kvůli tomu neubývali. Pocit absolutního soukromí byl i nadále důležitější. Tomu ostatně odpovídal i jistý typ vybavení pokoje - každý ze 43 pokojů, které se v hotelu nacházely, měl noční stolek se třemi tlačítky: žluté pro zavolání taxi, zelené pro odchod (což byl klíčový moment celé návštěvy - chodby musely zůstat prázdné, aby odcházející hosty nikdo neviděl) a červené pro přivolání recepčního. Obsluha Bílého domečku musela zvládnout i další záležitosti. Samozřejmostí v minulých dobách byly například informace o průběhu utkání FC Barcelona, jelikož mnoho z hostů využívalo právě fotbalových zápasů jako zástěrky k útěku do hnízdečka lásky. Kromě diskrétnosti se hotel řídil ještě třemi pravidly:
1) odmítnout páry mladší 23 let
2) odmítnout neheterosexuální páry
3) neakceptovat kreditní karty

Interiér La Casita Blanca (2011)

Ověřit to příliš nejde, ale až do posledních dní se hotýlek řídil především oním třetím pravidlem - s postupem doby totiž určitá společenská tabu vymizela, naopak platba kartou by mohla veškeré zdání anonymity značně nabourat. Své služby Bílý domeček poskytoval nonstop, jen s jednou skutečně pořádnou pauzou. Mezi lety 1971 - 1977 došlo k zavření podniku, jelikož v té době barcelonská radnice tvrdě potírala městskou prostituci. Zavřely se desítky bordýlků a hodinových hotelů s tím, že po letech handrkování i radní pochopili, jaký rozdíl jest mezi těmito dvěma zařízeními. Od roku 1977 tak La Casita Blanca mohla fungovat dál. Jak již bylo řečeno, co se dělo uvnitř bylo napůl veřejným a napůl skutečným tajemstvím. Minimálně v celé čtvrti Gràcia, kde se dům nachází, snad nebyl jediný člověk, který by ono tajemství neznal. Majitelé hotýlku si ale své sousedy dokázali získat na svou stranu i zdánlivě malými (avšak vysoce sympatickými) gesty: například když během barcelonské olympiády roku 1992 vyvěsili na střeše katalánskou vlajku. La Casita Blanca se stala tak populární, že o ní pěl i známý katalánský písničkář Joan Manuel Serrat.

Ceník La Casita Blanca během posledního roku fungování
(www.casitablanca.com)

La Casita Blanca ve svých začátcích (dole),
Plaça Lesseps v témže období (nahoře)
(www.casitablanca.com)

Skutečným tajemstvím však dodnes zůstává zahaleno, kdo všechno za sto let fungování touto institucí prošel. Barcelonské legendy vyprávějí o mnoha prominentních hostech, dveře si tu prý podávali biskupové ze širokého okolí a nepochybně sem zavítala i řada katalánských celebrit. Faktem ovšem zůstává, že většina příběhů plných vášně a lásky zůstala už navždy ukryta mezi zdmi onoho nevzhledného domu ve čtvrti Vallcarca. Bohužel, vše dobré jednou končí. Stará bohémská Vallcarca se má již v tomto desetiletí proměnit na moderní a novotou zářící čtvrť. Celý blok budov mezi Avinguda de Vallcarca a carrer de Bolívar v těchto plánech figuruje jako dlouhý pás zeleně... Po letech hrozeb nakonec došlo i na Bílý domeček. Barcelona ho za 7,5 milionu eur vyvlastnila, a rok 2011 se tak stal posledním pro jednu z nejmilejších součástí barcelonské historie. Až do ledna 2011 se tu odehrály tisíce a tisíce zvláštních příběhů, šťastných i smutných momentů, láskyplných vzpomínek i nepěkných podvodů...to vše se záhy proměnilo v hromadu suti...

(Ještě před úplným koncem ale budovu obsadili filmaři. Štáb v čele se známou katalánskou herečkou a režisérkou Silvií Munt natočil pěkný film, který i těm, kteří to již nestihli, zprostředkuje úžasné a tajemné prostředí nejstaršího a nejlegendárnějšího barcelonského hodinového hotýlku. Kompletní film "Meublé. La Casita Blanca" naleznete na stránkách katalánské televize TV3, trailer jen o řádek níž...).