Hanlivé přezdívky Barceloňanů

Soupeření mezi městy je stejně staré jako města sama. K tomu neodmyslitelně patří i hanlivé přezdívky, jimiž obyvatelé jednoho místa nazývají osoby žijící v tom druhém. Stejná situace pak nastává i v případě situace město - vesnice. Takto to funguje kdekoliv na světě, ať už v Horní nebo Dolní Cerekvi, ve Villarriba a Villabajo, mezi Brnem a Prahou a také ve vztahu mezi Barcelonou a katalánským venkovem. Zde jsou tři nejznámější hanlivé přezdívky obyvatel katalánské metropole (a jistě jich existuje mnohem, mnohem víc):

CAN FANGA

Pravděpodobně nejstarší a také nejznámější přezdívka adresovaná obyvatelům Barcelony. Přitom je zajímavé, že právě tato má svůj přesně doložený původ. Vznikla roku 1903 v redakci barcelonského časopisu L'Esquella de Torratxa. Can Fanga v katalánštině znamená něco jako "blátivý dům" a důvod tohoto označení je zcela prozaický. Ještě na počátku 20. století v Barceloně neexistovaly asfaltové silnice ani chodníky. Proto se po každém dešti barcelonské ulice proměnily v blátivou řeku, kvůli níž se hlavním poznávacím znakem obyvatel katalánské metropole staly zablácené nohavice od kalhot. Připomeňme, že v té době ještě stále vznikaly ulice dnešního Eixamplu, tedy připočtěme velkou stavební prašnost apod.

Dnes už ale Can Fanga za nikterak hanlivé označení neplatí, Barcelona tuto přezdívku tak nějak přijala za součást své minulosti. Jeden z barcelonských politiků, Jordi Portabella, dokonce pro deník La Vanguardia připravuje velmi zajímavý pořad o barcelonské historii a legendách nazvaný Històries de Can Fanga.

PIXAPINS

Tato přezdívka se stala populární během poslední třetiny 20. století s tím, jak ve Španělsku/Katalánsku rostl počet aut. Barcelonské rodinky díky tomu v čím dál větším počtu o nedělích vyrážely na výlet na katalánský venkov. Součástí každého takového výletu, nejčastěji na piknik do lesa, byla i nutnost vyřešit malou potřebu - městští výletníci tedy často očůrávali (kat. pixar) nejbližší borovici (kat. pi) či jiný stromek při cestě.

CAMACU/QUEMACO

I tato se bezprostředně týká barcelonských rodin na venkovských toulkách. Lidé z města totiž podle vesničanů mají tendenci neustále žasnout skutečnostmi tak běžnými jako třeba obyčejná kráva či románský kostelík na kopečku. K tomuto žasnutí pak používají zvolání "Què maco!" (česky: "To je ale krásné!") ovšem s lehce přehnanou orientální výslovností (català oriental), kdy předešlá věta zní jako [kamaku]. Tuto přezdívku používají především obyvatelé ze severu Katalánska.

Ramon Mercader: Vrah Lva Trockého

Katalánci, kteří způsobí nějakou celosvětově významnou dějinnou událost, nebo se k ní alespoň nachomýtnou, mají též místo v naší rubrice Osobnosti. Nejnovějším příkladem by mohl být kupříkladu Jordi Mir, potomek katalánských rodičů, kteří během frankismu utekli do Paříže. Právě jeho video, jež zachycuje nelítostnou vraždu bezbranného ležícího policisty, se stalo jedním ze symbolů tragického útoku na redakci Charlie Hebdo. Dnes však bude řeč o Katalánci, jenž se do světových dějin zapsal vraždou Lva Trockého.

  

Ramon Mercader, 1956 (Foto: EFE)

Mluvit vlastně budeme spíše o rodinném klanu. Celým jménem Jaume Ramon Mercader del Río (1913 - 1978) se narodil v Barceloně do dobře situované rodiny patřící ke katalánské podnikatelské elitě. Již od mládí na Ramona měla velký vliv jeho matka, Caridad del Río (1892 - 1975). Ta pocházela z Kuby, nicméně roku 1906 se s rodiči přestěhovala do Barcelony. O pět let později si vzala průmyslníka Pau Mercadera, jemuž porodila celkem pět dětí. Caridad byla od přírody dobrodružná, kosmopolitní a dosti impulzivní žena. To mělo pravděpodobně dost neblahý vliv na ono manželství, i když určitě nepomohly ani podivné sexuální choutky katalánského průmyslníka.

Caridad nebyla zrovna vzornou matkou a svůj čas trávila raději v pochybných podnicích, v nichž se sjížděla morfinem. K tomu všemu si dopřála románek s francouzským letcem Louisem Delrieuem, který byl pravděpodobně i otcem jejího nejmladšího syna Lluíse. Pau Mercader se snažil zabránit společenskému skandálu tím, že ženu nechal zavřít na nějakou dobu do blázince. "Léčba" elektrošoky a studenou sprchou v ní jen prohloubila nenávist k Mercaderům a všeobecně ke všem příslušníkům buržoazie. Po sérii dalších problémů, mezi nimiž bychom našli i pokus o sebevraždu, se Caridad usadila v Paříži. Tam začala silně koketovat s komunismem. Po vyhoštění z Francie (1935) se stala členkou Katalánské komunistické strany a jako jedna z prvních milicionářek se vydala bojovat na frontu proti frankistům. Ve válce byla těžce zraněna, avšak posloužila komunistům jako skvělý příklad milicionářky absolutně oddané své ideologii. Ještě během občanské války se účastnila i důležité cesty do Mexika, kde měla nakoupit zbraně potřebné k porážce frankistických oddílů.

Právě zde se opět vrátíme k Ramonu Mercaderovi. Ten byl stejně jako jeho matka v té době spolupracovníkem sovětské organizace NKVD, později také špionem ve službách KGB. Podle většiny historiků měla klíčovou úlohu v Ramonově službě stalinistům právě jeho matka, která svou lásku ke Straně demonstrovala například tím, že se pravidelně ukládala ke spánku se Stalinovým portrétem na nočním stolku. V podobném duchu pak vychovávala i své děti. Onen fanatismus matku a syna spojil v důležitém úkolu, k němuž byli povoláni v létě 1940.

Jak dobře víme, po smrti Lenina v Sovětském svazu došlo ke konfrontaci různých ideových křídel - stalinistů a trockistů. Představitel poražených - Lev Trockij - byl nucen se uchýlit do exilu, aby unikl před Stalinovými čistkami. Nakonec se mu příjemným útočištěm stalo Mexiko. Nějakou dobu pobýval ve čtvrti Coyoacán v domě malířky Fridy Kahlo, s níž měl milostné pletky, a tak se musel stěhovat o pár domů dál. V květnu 1940 ho ale i zde našli Stalinovi agenti a Trockij jen zázrakem unikl smrti. Stalin měl v záloze jiný plán, a tak se na scéně objevuje Ramon Mercader se svou matkou. Mercader v Mexiku působí pod krycím jménem Jacques Monard a jako údajný syn francouzského diplomata se dokáže dostat až k Trockému. Osudného 20. srpna 1940 je do Trockého vily v Coyoacánu pozván na schůzku. Během ní Mercader/Monard zaútočí na exulanta cepínem, avšak nejedná se o zcela povedený útok, protože oběť nezemře ihned a Mercader je zadržen Trockého hlídači. V autě před vilou zatím čeká jeho matka s dalším agentem NKVD - když zjistí, že došlo k zádrhelu, okamžitě odjíždějí a nechávají Ramona Mercadera napospas policii.

   

Policejní záznamy Ramona Mercadera
(Zdroj: New American Library)

I když je Trockému okamžitě věnována nejlepší možná péče*, rána cepínem do hlavy se druhého dne ukazuje být smrtící. Úkol byl tedy splněn. Caridad Mercader dostala za svou účast ve vraždě Lva Trockého Leninův řád, pro Ramona byl zase připraven čestný titul Hrdina Sovětského svazu. Musel si na něj však počkat 20 let v mexickém vězení. Nutno dodat, že velkou část trestu si odseděl jako Jacques Monard - jeho pravá totožnost a tím pádem i skutečný motiv Trockého vraždy byly odhaleny až později. Po propuštění z vězení žil Mercader nějakou dobu na Kubě, v Československu a v Moskvě. Zemřel na rakovinu v roce 1978. Caridad del Río žila i roky následující po smrti Trockého svým obvyklým nomádským životem. Pobývala střídavě v Mexiku, Francii na Kubě či v Sovětském svazu - vždy věrna komunismu, který ji provázel až do její smrti v Paříži roku 1975.


*Shodou okolností oním pečujícím doktorem byl Wenceslau Dutrem Domínguez (1909 - 1979), katalánský lékař a farmaceut, který též musel ze Španělska odejít do exilu. Dlouhé roky prožil právě v Mexiku, nakonec se ale dočkal pádu Frankova režimu a dožil v rodné Barceloně.

Catalunya 2015

Pro Katalánsko byl rok 2014 rokem symbolickým. Kromě 300. výročí pádu Barcelony (11/09/1714) letos Katalánci dostali šanci opět se trochu přiblížit svému snu o nezávislosti. Již třetím rokem po sobě se jich 11. září více než milion dokázalo zorganizovat a poklidným způsobem dát najevo svou touhu po samostatném státu. Ještě mnohem víc se jich pak účastnilo lidového hlasování o budoucím směřování Katalánska. Ačkoliv španělská vláda kladla té katalánské jednu překážku za druhou, i tak se nakonec značně improvizovaného hlasování zúčastnilo přes 2 300 000 obyvatel Katalánska (z nichž 81% se jasně vyslovilo pro nezávislost).

To zní pozitivně. Ale není ve skutečnosti to až tak velký posun není. Je sice úžasné, že se i přes nepřízeň centrální vlády obyvatelé Katalánska dokázali zorganizovat k uspořádání takové události, nicméně onomu hlasování chyběly dvě zásadní věci. První z nich byla legitimita - to se však vědělo dlouho dopředu, i když média tento proces stále srovnávala se skotským referendem. Jinými slovy, zatímco v případě Skotska šlo o referendum, které posvětila britská vláda a které by v případě vítězství ANO znamenalo odtržení Skotska od Velké Británie, v katalánském případě to tak nebylo a s přístupem současné španělské vlády ani nikdy nebude. I přes úctyhodný počet 2 300 000 hlasujících je toto číslo stále bohužel docela nízké, protože šlo jen o necelých 40 % možných oprávněných voličů. Je jisté, že kdyby účast přesáhla 3 miliony, mezinárodní tlak na španělskou vládu, aby Kataláncům umožnila vyjádřit se stejným způsobem, jako mohli Skotové, by byl mnohem silnější. Bude tedy třeba najít jiný způsob, ale je otázka, jak jednotná se v tomto projeví katalánská politická scéna. Rok 2015 bude pro Katalánsko každopádně zásadní a zajímavý.

Blog Catalunya 2011 má za sebou více než tři roky fungování, takže je možná čas na maličké statistické bilancování. Za tu dobu jsme se dostali na takřka 35 000 návštěv. Pokud vás zajímá, odkud nás nejčastěji sledujete, necelých 25 000 navštívení pochází (nečekaně :-) z České republiky. Dalšími v pořadí zemí, z nichž jsme zaznamenali více než 1 000 přístupů, jsou USA, Španělsko, Slovensko a Rusko. První desítku doplňují ještě Německo, Francie, Ukrajina, Řecko a Velká Británie. Občas ale zavítá i někdo hodně vzdálený, například z Číny, Hondurasu nebo Lesotha.

Od listopadu 2011 se zde objevilo více než 220 článků a další stovky se již připravují. A které články zatím měly největší ohlas? Na závěr tu máme přehled toho nejčtenějšího za poslední tři roky...

1.   Desigual (06/05/2012)

2.   Facundo Bacardí (17/06/2012)

3.   Katalánsko a F1 (12/05/2013)

4.   Katalánské Vánoce (24/12/2012)

5.   GAUDÍ: Park Güell (15/06/2013)

6.   Desigual v Brně (27/10/2012)

7.   Països Catalans - Catalunya Nord (28/08/2012)

8.   Enriqueta Martí: Upírka z Ravalu (09/03/2012)

9.   El Bulli (15/12/2001)

10. GAUDÍ: Casa Vicens (03/06/2013)

A na úplný závěr ještě jedna novinka: Catalunya 2011 je nyní i na Facebooku! Pro vás je to tedy příležitost, jak být neustále ve spojení se vším novým či aktuálním, co se týká Katalánska. Vše hezky česky. Vše nejlepší a splněné sny v roce 2015! Visca Catalunya!

Cava

Pokud jste v Katalánsku poprvé a z nápojového lístku si v restauraci objednáte nápoj zvaný cava, možná vás lehce překvapí, když se na stole místo kouřícího hrnku kávy objeví sklenka sektu. Příště již budete vědět. Cava, to je totiž katalánské šampaňské, a to doslova.

Foto: www.freixenet.es

Cava je katalánské šumivé víno s označením původu, které se vyrábí tradiční šampaňskou metodou. V podstatě je to tedy šampaňské se dvěma podstatnými rozdíly. Prvním je název (protože označením "šampaňské" se mohou skutečně honosit jen šumivá vína z onoho francouzského regionu), druhým jsou odrůdy hroznů, jež se používají při výrobě. Jedná se o ryze katalánské (bílé) odrůdy macabeu, parellada a xarel·lo, rostoucí především v oblastech Penedès a Camp de Tarragona, jejichž charakteristikám je lehce uzpůsobena i ona šampaňská výrobní metoda. Šampaňské do Katalánska poprvé proniklo v polovině 19. století a již během 60. let daného století se díky pokusům experimentátora Luise Justa Villanuevy v Katalánském zemědělském institutu Sant Isidre podařilo aplikovat zmiňovanou šampaňskou metodu na katalánské odrůdy hroznů. A tak vznikla cava, i když ještě takřka dalších sto let nebyl tento název nijak oficializován. První komerční verze spatřila světlo světa roku 1872 díky Josepu Raventósovi a jeho firmě Codorníu. Samotné slovo cava se pak uchytilo jako oficiální název katalánských šumivých vín až během 60. let 20. století; v katalánštině toto slovo jinak označuje sklepy, v nichž se víno uchovává.

Cava se stejně jako šampaňské dělí na několik typů: Brut Nature (0-3 gramů cukru na 1 litr), Extra Brut (3-6 g./l.), Brut (6-12 g./l.), Extra Sec (12-17 g./l.), Sec (17-33 g./l.), Semisec (33-50 g./l.) a Dolç (nad 50 gramů cukru na litr). Posledně jmenovaný (extra sladký) se již nějakou dobu nevyrábí, pomalu klesá i výroba typu Semisec. Celkově vzato jsou dnes populární hlavně varianty Brut a Brut Nature. Kromě Španělska je cava populární (nebo přinejmenším hojně prodávána) v Německu, Velké Británii a USA. Každoročně jde na export do téměř celého světa okolo 140-150 milionů lahví. Katalánsko je ostatně hned po Francii druhým největším producentem tohoto nápoje na světě. Centrem veškerého dění je pak zejména městečko Sant Sadurní d'Anoia, kde je koncentrováno více než 80 % všech katalánských výrobců šumivého vína. V hlubokých sklepeních pod celým městem se skladují desítky milionů lahví. Na tři nejvýznamnější producenty cavy se blíže podíváme na následujících řádcích.

FREIXENET

Freixenet je rozhodně světově nejznámější značkou cavy. Ve Španělsku si vybudoval velkou slávu zejména na populárních televizních reklamách, které jsou každoročně diskutovaným tématem a hvězdami se to v nich jenom hemží (Shakira, Penélope Cruz, Paz Vega, Montserrat Caballé, Antonio Banderas, Meg Ryan, Paul Newman a další) - pro zajímavost přikládáme spot z roku 2014, v němž v rámci stého výročí výroby cavy vystupují zpěvák David Bisbal a herečka María Valverde. Zmiňovaný spot má svou důležitost, protože Freixenet ve Španělsku prodá okolo 40 % své roční produkce právě v období Vánoc a konce roku a zbylých 60 % ve zbytku roku. Freixenet je zajímavý i z hlediska vztahů mezi Španělskem a Katalánskem. Cava všeobecně se v posledních letech často stávala předmětem bojkotů ze strany španělských konzumentů, kteří se tak často mstí za jakýkoliv náznak katalánského boje za nezávislost. Perličkou však je, že samotné vedení Freixenetu možnost katalánské nezávislosti trvale kritizuje a vyhrožuje, že by v takovém případě společnost Katalánsko opustila.

Firmu založil roku 1861 Francesc Sala původně pod jiným názvem. Produkci cavy se pak společnost věnuje až od roku 1914, odkdy ji známe pod nynějším názvem. Poměrně brzy se etabluje na domácím trhu a v roce 1935 začíná pozvolná expanze do USA. V roce 1941 vzniká asi nejpopulárnější produkt Freixenet Carta Nevada, v roce 1974 Freixenet Cordón Negro. V 80. letech si Freixenet vybudoval světové renomé. Aktuálně je číslem jedna v exportu cavy do světa, lahve se značkou Freixenet lze nalézt ve více než 150 zemích světa (není problém je sehnat i v některých českých supermarketech) a v akci jste dříve toto katalánské šumivé víno mohli vidět kupříkladu na stupních vítězů v závodech motocyklového mistrovství světa. V roce 2018 koupila většinový podíl ve firmě německá skupina Henkell&Co.

CODORNÍU

Stejně jako jejich největší konkurent i Codorníu sídlí v hlavním městě cavy - Sant Sadurní d'Anoia. Ačkoliv nedosahuje celosvětové proslulosti Freixenetu (o čemž svědčít i to, že sehnat Codorníu v ČR rozhodně není tak snadné jako koupit konkurenční Freixenet), může se naopak chlubit mnohem delší a významnější historií. Codorníu totiž vzniklo jako rodinný podnik již v roce 1551 (zakladatel Jaume Codorníu) a od té doby se nepřetržitě věnuje produkci vína. Podle všeho tak jde asi o nejstarší katalánskou i španělskou firmu a jednu z nejstarších dosud fungujících společností na světě. Původní produkci vína nahradila ke konci 19. století právě cava. Jak jsme zmínili výše, bylo to právě Codorníu, které v roce 1872 vyprodukovalo první komerční cavu. Od té chvíle popularita Codorníu jen a jen rostla - o úspěchu značky svědčí například nádherná reprezentativní budova Caves Codorníu (1915), kterou navrhl skvělý modernistický architekt Josep Puig i Cadafalch. Mezi nejpopulárnější produkty patří cava Anna de Codorníu (kombinuje původní katalánské odrůdy s klasickou francouzskou Chardonnay) a Cuvée 1872.

JUVÉ & CAMPS
Freixenet i Codorníu jsou v obchodu s cavou naprostými hegemony, jen s velkým odstupem je následují další desítky menších rodinných firem se sídlem s Sant Sadurní d'Anoia. Asi nejvýznamnější ze zbytku těchto firem je Juvé & Camps, jejíž historie sahá až do roku 1796. Roku 1921 pak sňatkem Joana Juvého Baquése a Teresy Camps Ferrer vznikla dnes známá značka a ze sklizně vzniká první šumivé víno. V 80. letech firma začíná exportovat do zahraničí, roku 2011 lze na jejich víno natrefit ve více než padesáti zemích světa.

Foto: www.codorniu.com

Museu del Caganer (Centelles)

Tradiční postavička katalánských betlémů - caganer - patří zároveň mezi nejtypičtější katalánské suvenýry. Od 14. prosince 2014 pak existuje i vůbec první stálá expozice těchto kakajících postaviček, které se proslavily již po celém světě. 

Museu del Caganer se nachází v městečku Centelles (carrer Jesús, 36) poblíž Vicu. Museum lze zatím navštívit o svátcích a víkendech až do 6. ledna 2015, avšak přístupné bude jistě i poté, zatím záleží především na domluvě. Museum samotné je totiž soukromou iniciativou jednoho katalánského sběratele těchto figurek. Jordi Sarrate jich zatím v přízemí svého domu, kde se Museu del Caganer nachází, vystavuje přesně 1234. 

Sarrate začal caganery sbírat v roce 1990 a v dané expozici lze shlédnout spoustu zajímavých exponátů. Nejmenší caganer ve sbírce měří pouhé tři centimetry, ten největší přes třicet. Nejstarší caganer pak pochází ze třicátých let 20. století. Zaujme též pestrá škála materiálů, z nichž jsou figurky vyrobeny, proto tak ve sbírce můžete narazit na caganery ze stříbra, vosku nebo čokolády. Nejdražší exponát má hodnotu okolo 60 €, nejlevnější (z Číny) se dá pořídit i za pár centů. Většina figurek pochází z Katalánska, pár jich ale Sarrate má i z Francie, Itálie, Portorika, Brazílie nebo z již zmiňované Číny.

Nezbytnou součástí sbírky jsou samozřejmě postavičky slavných osobností, v Museu del Caganer tak nechybí například kakající Madonna, Freddie Mercury, Charles Darwin, Michael Jackson, Che Guevara a nepřeberné množství dalších slavných postav jako Simpsonovi či Asterix s Obelixem. Podstatné zastoupení mají též řady španělských a katalánských politiků či postavy tak typicky katalánské jako Sant Jordi nebo La Moreneta.

Návštěva sedmitisícového Centelles nemusí skončit jen u Museu del Caganer. Městečko je plné historických staveb minimálně lokálního významu a asi nejkrásnějším místem je okolí místní "rambly", kterou naleznete na počátku již zmiňované carrer Jesús, jen kousek od onoho muzea.

Více informací: http://www.naciodigital.cat/osona/noticia/44322/centelles/obre/primer/museu/caganer/catalunya

Mont-roig del Camp (Miami Platja)

I Katalánci mají své Miami. Nachází se asi 30 km jižně od Tarragony a je součástí větší obce s názvem Mont-roig del Camp. Místní lidé se kromě faktu, že jde o jediné Miami ve Středomoří, rádi chlubí tím, že v těchto místech hledal inspiraci a svá první velká díla vytvořil slavný katalánský malíř Joan Miró.

Mont-roig del Camp (Foto: www.muntanyescostadaurada.cat)

Obec Mont-roig del Camp se skládá ze tří menších částí (Mont-roig del Camp, Miami Platja a les Pobles), v nichž žije okolo 12 000 obyvatel. Svou historii zde vztahují k roku 1118, kdy se o Mont-roig poprvé zmiňují dokumenty, v nichž barcelonský hrabě Ramon Berenguer III. žádá tarragonského arcibiskupa Oleguera o znovuosídlení oblasti, ze které právě vyhnal Maury. Proces znovuosídlení vrcholí okolo roku 1180, kdy už Mont-roig vzniká oficiálně. Především pobřežní zóna v následujících staletích musí čelit častým nájezdům pirátů. V 18. století zažila tato oblast nebývalý růst, kdy se počet obyvatel ztrojnásobil během několika málo dekád a na počátku století devatenáctého tu žilo už něco přes dva tisíce lidí. Poslední velký populační boom v souvislosti s rozvojem turismu v Mont-roig zaznamenali v průběhu 70. a 80. let minulého století a výrazný růst tu byl i v tučných letech 2002-2008, kdy se počet obyvatel ustálil na zmiňovaných 12 000.

Co se ekonomiky týče, Mont-roig žije především z turismu, i když vnitrozemská část (Mont-roig del Camp) je značně zemědělská. Pěstují se tu hlavně olivy a mandle. Pobřežní část (Miami Platja) je naproti tomu od konce 50. let 20. století typickým přímořským letoviskem, kam každé léto zamíří desítky tisíc turistů. Samotný resort Miami Platja je trošku zvláštním příkladem územně-správního členění Katalánska, jelikož od centra obce (Mont-roig del Camp) je vzdálený asi 15 km, zatímco hned vedle něj se nachází jiné městečko, Hospitalet de l'Infant, tvořící s Miami Platja celou pobřežní aglomeraci. Život je tu klidný a příjemný díky speciálnímu středomořskému mikroklimatu, zdejší pláže jsou prý jedny z nejlepších v celém Španělsku. Nutno ale dodat, že od floridského Miami se to katalánské stejně docela výrazně liší...

Najdi 10 rozdílů... :-)

Mezi další turistické atrakce v této zóně patří rozhodně gotický kostel Sant Miquel de Mont-roig, vystavěný v letech 1574-1610, dále pak poutního komplexu Mare de Déu de la Roca, který se nachází na vrcholku takřka 300 metrů vysokého skalního masivu pár kilometrů na severozápad od Mont-roig del Camp. Existence kaple v těchto místech je dokumentována až do roku 1299, ale archeologové v těchto místech našli i pozůstatky iberské keramiky, což je důkaz, že lidé se usídlovali v oblasti Mont-roig již před několika tisíci let. 

Další impuls pro místní turistický ruch představuje postava slavného katalánského malíře Joana Miróa, jenž právě zde dlouhé roky maloval a nabíral inspiraci především v začátcích své umělecké dráhy. Jeho rodiče zde vlastnili usedlost, takže mladý Miró tu trávil veškerý volný čas hlavně v létě. Inspirace zdejší krajinou dala vzniknout některým z jeho prvních významných obrazů jako Zahrada s oslem (1918) či Statek (1922). Od roku 2016 by tato usedlost měla fungovat jako další muzeum Joana Miróa.

Kaple Mare de Déu de la Roca (Foto: www.muntanyescostadaurada.cat)

Stávka La Canadenca & Pistolerisme

Období těsně po I. světové válce bylo po celé Evropě charakteristické nejen rozsáhlou změnou hranic a všeobecnou úlevou. V mnoha zemích rychle narůstala sociální nerovnost a z té plynoucí konflikt mezi průmyslníky a dělníky. Velice patrná tato situace byla i v Katalánsku. Španělská neutralita během I. světové války umožnila obrovský ekonomický růst a bohatnutí továrníků a podnikatelů v průmyslově nejrozvinutějších částech země, tedy především v Katalánsku. Do válčící Evropy se skvěle exportovalo, rostl katalánský průmysl a tím pádem se zvyšoval i počet dělníků. Přímo astronomicky rostly i ceny, zatímco platy pracujících krutě stagnovaly. A to vždy zavání průšvihem...

V té samé době pomalu začala růst síla odborů. Největší španělská anarchosyndikalistická odborová organizace CNT (Confederación Nacional del Trabajo) byla založena právě v Barceloně v roce 1910. Veliký nárůst počtu členů organizace zaznamenala během let 1918 a 1919 po kongresu v Sants. To vše sledovali podnikatelé a majitelé továren s patřičnou nevolí a přemýšleli, jak se co nejlépe odborářů zbavit. Za tímto účelem se spřáhli s vojáky, kterým v Barceloně velel Joaquim Milans del Bosch a kteří sehráli důležitou roli ve stávce La Canadenca.

STÁVKA LA CANADENCA   (5. února - 19. března 1919)

V lednu 1919 došlo ve firmě Riegos y Fuerzas del Ebro (což byla dceřiná společnost Barcelona Traction, Light and Power* - firmy se sídlem a kapitálem v Kanadě, odtud také název stávky "La Canadenca") k propuštění 8 zaměstnanců převážně z účetního oddělení kvůli tomu, že odmítli akceptovat snížení platu. 5. února 1919 se za své kolegy postavilo celé oddělení, které vstoupilo do stávky a žádalo jejich opětovné přijetí. Firma se s nimi však nemazala, oddělení nechala vyklidit policií a všechny implikované zaměstnance (okolo 120) propustila. V tu chvíli došlo ke skutečnému střetu. Ke stávkujícím se přidali i zaměstnanci v provozu a 15. února předložili vedení společnosti své návrhy: opětovné přijetí propuštěných zaměstnanců a zvýšení platů. Po dalším odmítnutí ze strany vedení došlo ve firmě k totální stávce. To pro Barcelonu znamenalo docela slušný problém - Riegos y Fuerzas del Ebro totiž zajišťovala výrobu a distribuci elektřiny pro většinu katalánské metropole a okolí. Barcelona tedy ve vteřině zhasla. V ulicích zůstalo více než 50 odstavených tramvají, fabriky přestaly vyrábět.

Španělská vláda uvažovala o vyřešení situace pomocí vojenské síly, avšak to už došlo ke spojení odborářů napříč barcelonskými elektrárnami, vodárnami i plynárnami; stávka se navíc rozšířila i do dalších průmyslových měst jako Sabadell či Badalona. To bylo první velké dělnické vítězství - více než 70% katalánského průmyslu se zastavilo. Podniky se své zaměstnance snažily do práce nahnat vyhrožováním a když ani hrozba masivního propouštění nepomohla, dostala se ke slovu armáda, v jejímž čele stál zmiňovaný Milans del Bosch. 8. března byli všichni dělníci ve věku 21-31 let povoláni jako rezervisté, přičemž dostali na výběr - buď budou pracovat na vojenský rozkaz, nebo skončí ve vězení (tato taktika se již předtím osvědčila v roce 1912 při stávce železničářů). Španělskou vládu pak poněkud šokovalo odhodlání více než tří tisícovek zaměstnanců, kteří si raději vybrali pobyt za mřížemi v pevnosti na Montjuïcu. Ještě ten samý den (8. března) bylo vyhlášeno stanné právo a kontrolu nad městem převzaly vojenské jednotky. Ty si pak musely poradit se stále rostoucí solidaritou stávkujících, jejich síla totiž nepolevovala. Postupně se ke stávce přidaly i ostatní kolektivy (například řidiči tramvají, takže ty pak musely být obsluhovány vojáky samotnými). Barcelonu postihl totální kolaps.

Vláda v Madridu ale nechtěla násilné řešení konfliktu, protože i v jiných částech Španělska v té době došlo k různým stávkám nezávislým na té katalánské. Proto nakonec ke zklamání velitele barcelonské vojenské posádky navrhla smírčí jednání mezi zástupci odborů a zaměstnavatelů. 17. března došlo ke shodě mezi oběma stranami, byť tato shoda znamenala drtivé vítězství stávkujících. Vláda se zavázala propustit na svobodu všechny zavřené stávkující (kromě těch, u nichž probíhal soudní proces), nařídit opětovné přijetí do zaměstnání všech propuštěných, všeobecné navýšení platů, zaplacení dnů ve stávce a, což je z historického hlediska asi nejvýznamnější, měla být ustanovena zákonná osmihodinová pracovní doba. 19. března, 44 dní od vypuknutí stávky La Candenca, tyto podmínky na svém velkolepém shromáždění (přes 20 000 lidí) v barcelonské Plaça de les Arenes odbory přijaly a další den se Barcelona pomalu probouzela z chaosu.

Tak jednoduše to ale neskončilo. Milans del Bosch se sice stáhl z ulic, nicméně odmítl propustit z vězení početnou skupinu dělníků. Továrny navíc dělníkům ustoupit nechtěly, a tak se 24. března obě strany "vrátily na barikády" - propukla generální stávka. Ta byla opět plná výhrůžek ze strany průmyslníků i vojska. I když španělská vláda nakonec vydala dekret, jímž byla ustanovena osmihodinová pracovní doba, nebyl definitivní konec generální stávky (14. dubna) definitivním koncem sporu. Naopak, stávka vše vyhrotila, a tak spolu v následujících několika letech vedly odbory a zaměstnavatelé jakousi studenou válku, která občas přerostla v otevřený konflikt (např. výluka - tedy "stávka" zaměstnavatelů - z přelomu let 1919 a 1920). Tuto situaci posléze de facto vyřešilo až zavedení diktatury v roce 1923. Stávka La Canadenca a následná generální stávka měly též velkou vinu na fenoménu pistolerisme, který se stal symbolem a nechutnou součástí konfliktu třídního konfliktu v Barceloně.

Stávka La Canadenca v ulicích Barcelony, 1919 (Foto: www.sapiens.cat)

PISTOLERISME
Celkově vzato stávka La Canadenca přinesla pracujícím řadu historických úspěchů, například uzákonění osmihodinové pracovní doby (v celém Španělsku), byť ještě dlouhá léta trvalo, než se těmito zákony začala řídit i většina zaměstnavatelů. Přinesla ale také řadu negativních záležitostí. jednou z nich bylo období tzv. pistolerisme (1919 - 1923).

Katalánští průmyslníci tehdy měli celkem tři možnosti, jak potlačit odbory. První z nich byl tlak na místní politiky či vládu - na tomto poli však právě po událostech jara 1919 dosti prohrávali. Další možností byly výluky či pozastavení vyplácení mezd. To bylo pro již tak bídně ohodnocené dělníky značně likvidační. Ještě horší způsob ale skýtala možnost třetí: najmout si bandu pistolníků a věci vyřešit jako na divokém západě. To byl pistolerisme. Společnosti ostatně měly dost prostředků, aby si najaly takové střelce, často vyšinuté veterány z I. světové války. Cílem byli vůdcové syndikátů. Odboráři si to ale nenechali líbit a odpovídali stejným způsobem - vražděním představitelů podplacené policie nebo finančníků samotných. V letech 1919 - 1923 tak v ulicích Barcelony (především ve čtvrtích Raval, Poble Sec, Sant Antoni) probíhá nefalšovaný pouliční boj gangů. Velkou negativní úlohu v celém konfliktu sehrála policie, která vlivem úplatků přecházela očividné zločiny páchané na dělnických předácích, zároveň často zneužívala tzv. "zákon o útěku". Ten uděloval policistům pravomoc střílet po zadrženém, který by se dal na útěk. V praxi však tento zákon zneužívali nechutným způsobem - často zastavili některého z členů CNT kvůli kontrole dokumentů a když mu je poté vrátili, odcházejícího ho střelili.

Toto řádění v ulicích po sobě zanechalo několik stovek mrtvých, často nevinných lidí, kteří se jen ve špatnou chvíli octli na špatném místě. Počet obětí na straně anarchosyndikalistů či dělníků lze počítat na stovky, oběti v řadách průmyslníků a policistů na desítky stejně jako počet mrtvých najímaných pistolníků. Jak již bylo řečeno, toto období skončilo až nástupem neméně brutální diktatury (1923 - 1930) generála Miguela Primo de Rivery.

*Barcelona Traction, Light and Power Company Ltd. byla založena 12. září 1911 v Torontu (Kanada) Američanem Fredem Strakem Pearsonem. Hlavní ideou společnosti byla výroba a distribuce elektřiny do metropolitní oblasti Barcelony. Postupem času si v katalánské metropoli vytvořila monopolní postavení - kromě vedení elektřiny do domácností a továren provozovala mimo jiné i barcelonské tramvaje nebo příměstské vlaky (Ferrocarrils de Catalunya). Pro Katalánsko byla tato společnost přínosem v tom smyslu, že zde postavila několik důležitých vodních děl pro své elektrárny (Canal de Seròs, Přehrada Sant Antoni, Přehrada Camarasa, Přehrada Terradets). S příchodem občanské války začal pozvolný konec společnosti, nejprve byla kolektivizována, později sice navrácena soukromým majitelům, ale postupně rozprodána kvůli dluhům. Definitivní tečka za historií Barcelona Traction byla napsána roku 1970.

Více informací:

• VIDEO: La gran aventura de La Canadenca (TV3).
• Moreno Cullell, Vicente. La conflictivitat social a Catalunya: sindicalisme, la vaga de La Candenca i pistolerisme (1917 - 1923).

Can Vies a další barcelonské squaty

V minulém článku jsme mluvili a dvou nejznámějších barcelonských squatech, ty však nejsou jedinými v katalánské metropoli. Přehled těch dalších významných je zde:

CAN VIES

V květnu 2014 bezesporu nejslavnější barcelonský squat. Nachází se na ulici Jocs Florals, 40-42. Historie budovy sahá do roku 1879. Původně sloužila pro skladování materiálů při stavbě železničních tratí, které vedou hned vedle, později fungovala jako základna odborářů barcelonského dopravního podniku. V roce 1991 došlo k několika požárům, které byly způsobeny tehdejším konfliktem mezi dopravním podnikem a jeho zaměstnanci. Od té doby budova chátrala až do roku 1997, kdy se do ní kvůli chybějícím společenským prostorám nastěhovala mládež z okolní čtvrti (Sants). Barcelonský dopravní podnik ihned podal žalobu, která se pak v různých obměnách táhla roky. K nařízení vystěhování došlo až v roce 2012. V té době již Can Vies žil svým životem a lidé ve čtvrti si na něj zvykli a dokonce si ho oblíbili.

Nic však nakonec nepomohlo a 26. května 2014 byl Can Vies policií vyklizen a ještě téhož dne se do budovy pustily buldozery. Celý týden pak čtvrtí Sants zmítaly protesty, při kterých hořely kontejnery a došlo na násilné střety protestujících s policií. Po několik dnech byla demolice přerušena, ale moc toho z Can Vies už nezbylo. Okamžitě byla na internetu zahájena sbírka skrz crowdfunding s cílem Can Vies znovu dostavět. V současnosti (konec roku 2014) je další osud budovy i celého sociálního spolku nejasný.

Can Vies před vpádem buldozerů v květnu 2014 (Foto: wikipedia.org)

CAN MASDÉU

Can Masdéu je hotovým palácem barcelonských okupes. Čtyřpatrová budova bývalé nemocnice pro malomocné je schovaná v kopcích pohoří Collserola a je obklopená řadou zahrádek, na nichž si místní obyvatelé pěstují ekozeleninu. Zkrátka ráj pro všechny milovníky ekologie a hipíky - obyvatelé Can Masdéu žijí ve skutečné a soběstačné komunitě v co největším sepětí s přírodou. Budova byla opuštěná od konce 50. let 20. století až do roku 2001, kdy ji obsadila skupinka squaterů.

V soukromé části objektu dnes žije asi 30 osob, velká část budovy funguje jako sociální centrum, které je pravidelně otevřeno i veřejnosti a nabízí různé aktivity, workshopy či knihovní služby. Rozsáhlé zahrady využívají i sousedé z okolí. Jako většina podobných objektů, i na Can Masdéu si "činili nárok" jeho skuteční majitelé, ale neuspěli. Podle všeho budova stále patří jedné z barcelonských nemocnic, která ale nemá peníze na rekonstrukci. Squat pokusila vyklidit policie v dubnu 2002. Policejní "obléhání" trvalo celé tři dny, ale obyvatelé se nevzdali a své místo si uhájili. Posléze došlo i k několika soudům, a ačkoliv jeden z nich v roce 2006 rozhodl ve prospěch nemocnice, právě nedostatek financí k rekonstrukci dovoluje squaterům i nadále Can Masdéu obývat. Hrozna vyklizení budovy se však nad nimi bude vznášet i dál.

RADIO BRONKA

Radio Bronka není přímo squat, nicméně jde o rádio podobného ražení - okupuje určitou frekvenci, na které nevysílá žádné komerční rádio. Funguje již od roku 1987 a bylo také jedním z prvních ve Španělsku, které začalo vysílat po internetu. Lze ho též naladit na 104.5 FM v Barceloně a okolí. Vzniklo coby součást sociálního hnutí v barcelonské čtvrti Roquetes. Programová i hudební náplň odpovídá stylu okupes. 

CASAL POPULAR DE GRÀCIA

Dnes už neexistující sociální centrum, které bylo oficiálně squatem od února 2002 až do 8. dubna 2013, kdy policie objekt násilně vyklidila. Casal Popular de Gràcia se nacházel na rohu ulic Ros de Olano a Torrent de l'Olla. Šlo o jeden z nejznámějších squatů ve čtvrti, kde jich je plno. Casal byl znám pořádáním častých kulturních akcí, svým způsobem se účastnil i každoroční Festa Major de Gràcia. Po jeho vyklizení došlo v ulicích Gràcie k protestnímu pochodu, který skončil výtržnostmi.

Více informací:

• Can Masdeu
• Blog Can Vies
• Assemblea d'Okupes de Barcelona
• Kamino Rekto: La casa de las vías

Okupa @ Park Güell

Především během posledních 20 let se Barcelona stala jedním ze světových center squattingu (ve španělštině i katalánštině: "okupa"). Faktem je, že právě katalánská metropole je k něčemu takovému jako stvořena, protože její ulice jsou plné opuštěných bytů a domů, které nikdo nevyužívá třeba desítky let. Obsazení a usazení se v cizím majetku navíc usnadňuje poměrně benevolentní španělská legislativa. Každopádně je třeba mít na paměti, že ne vždy je squat doupětem feťáků a jiných životních ztroskotanců. I v Barceloně je jich mnoho, které fungují jako úspěšná kulturní či sociální centra, a poskytují tak vyznavačům alternativního stylu života potřebný prostor. Dva takové legendární squaty se nacházejí jen pár kroků od slavného Parku Güell.

KASA DE LA MUNTANYA

Kasa de la Muntanya zaujme snad každého, kdo se do Parku Güell vydá po ulici Av. del Santuari de Sant Josep de la Muntanya. Číslo 33 upoutá už zdálky spoustou graffiti, případně černými vlajkami squaterského hnutí. Jde o skutečnou anarchistickou pevnost jen kousíček od jednoho ze symbolů turistické Barcelony. Stavba pochází z roku 1909. Zasloužil se o ni Eusebi Güell, který chtěl mít poblíž tehdy rezidenční čtvrti policejní kasárny kvůli větší ochraně před protestující lůzou. Tento účel také budova plnila až do roku 1983, kdy ji Guardia Civil opustila po sérii drobných útoků ze strany tehdejší katalánské teroristické organizace Terra Lliure. Budova zůstala ve vlastnictví španělského ministerstva vnitra (později přešla pod ministerstvo financí), avšak jako nevyužívaná začala chátrat. 11. listopadu 1989 byla Kasa de la Muntanya  obsazena skupinkou asi sedmi okupes, jejichž počet se po měsíci rozrostl asi na 30. Během let se ze squatu stalo důležité kulturní a sociální centrum, které disponuje společenskými místnostmi, dílničkami, jídelnou či tělocvičnou otevřenými pro své návštěvníky.

Až do roku 1997 stavba poskytující takřka 1 000 m2 nikoho z vlastníků příliš nezajímala, pak ministerstvo začalo přemýšlet, jak se squaterů zbavit. Jenže dosud příliš neuspěli. V posledních 15 letech Kasa de la Muntanya čelila několika snahám o vystěhování. Tyto snahy často končili skutečnou pouliční bitvou mezi policií a okupes (2001), nicméně původně policejní a nyní anarchistická pevnost byla svými obyvateli vždy ubráněna. Dům je navíc památkově chráněný. V listopadu 2014 oslavila Kasa de la Muntanya své 25. výročí vzniku. Za tu dobu se stala nejrespektovanějším a asi i nejemblematičtějším squatem nejen v Barceloně, nýbrž na celém Pyrenejském poloostrově.  V prosinci 2014 (asi jako dárek k 25. výročí) byla Kasa de la Muntanya poctěna rozsáhlou policejní razií. Několik stovek policistů údajně hledalo osoby spjaté s "anarchistickým terorismem". Celkem 11 lidí nakonec bylo po zásahu v různých částech Španělska posláno do vazby. Život v Kasa de la Muntanya však běží dál.

Kasa de la Muntanya (Foto: www.abc.es)

BLOKES FANTASMA

Na následujících fotkách si určitě i vy vzpomenete na výhled z Parku Güell. Squat Blokes Fantasma se totiž nachází přímo pod ním (Av. Coll del Portell, 59) ve čtvrti La Salut. Nemá sice takovou tradici jako Kasa de la Muntanya, avšak díky legendárnímu nápisu "Okupa y resiste" na střeše se stává již dlouhá léta nedílnou součástí fotoalb z Barcelony a díky tomu jde o rozhodně světově nejproslulejší barcelonský squat. Blokes Fantasma tvoří bytový blok, jenž byl po dlouhá léta jen schátralou ruinou plnou krys a injekčních stříkaček, ze které zloději kovů odnesli, co jen se dalo. Současní obyvatelé tak měli na začátku k dispozici jen čtyři stěny a střechu, zbytek byl na nich. V domě bydlí celé rodiny i s dětmi. Dole se nachází oblíbený alternativní klub/bar. Obyvatelé již několikrát čelili hrozbě vystěhování, vždy se za ně ale postavila celá čtvrť. "Okupa y resiste" tak snad ještě dlouhá léta bude součástí mnoha dovolenkových alb z Barcelony.

Blokes Fantasma, 2011

Blokes Fantasma, 2011

Více informací:

• Kasa de la Muntanya (Twitter).
• ABC.es: La Kasa de la Muntanya: de cuartel de la Guardia Civil a centro antisistema (16/12/2014).
• La Vanguardia: Amplio operativo de los Mossos contra el terrorrismo anarquista en BCN (16/12/2014).

Katalánské hymny (II) - Cant de la Senyera

Cant de la Senyera je další nesmírně důležitou katalánskou národní písní. I když oficiálně je katalánskou hymnou Els Segadors, Cant de la Senyera je takřka na stejné úrovni, minimálně co se symbolické roviny týče. V průběhu 20. století obě hymny "soupeřily" o popularitu a na důležitých katalánských akcích se hrály společně. A je tomu tak dodnes, o čemž svědčí například video z letošní manifestace 11. září, které naleznete na konci článku.

Cant de la Senyera je však především hymnou katalánské vlajky. Autorem textu této písně je velký katalánský básník Joan Maragall, hudbu složil Lluís Millet. Svou premiéru měla Cant de la Senyera v roce 1896. Tehdy ještě jako hymna pěveckého souboru Orfeó Català, nicméně brzy začala být píseň vnímána jako hymna katalánská. Proto také byla po občanské válce zakázána podobně jako ostatní katalánské symboly.

Tato hymna se navíc stala symbolem prvního většího vítězství katalanismu v období frankismu. Došlo k němu 19. května 1960 v barcelonském Palau de la Música Catalana u příležitosti koncertu sboru Orfeó Català. Tento koncert měl připomenou sté výročí narození výše zmiňovaného básníka. Logicky tak byla snaha o to, aby mohla zaznít i Cant de la Senyera, která dříve symbolicky končila každé vystoupení Orfeó Català. To ale frankistická vláda nakonec zakázala. Hned při zahájení koncertu se na protest zvedla skupinka mladých lidí a Cant de la Senyera zazněla alespoň v jejich podání... Protest si vyžádal několik zatčených a následně i dlouhé měsíce ve vězení, nicméně jednalo se o velké morální vítězství, jež navíc nastartovalo budoucí politickou kariéru jednoho z protestujících, Jordiho Pujola, katalánského premiéra v letech 1980 - 2003.

Tato neoficiální katalánská hymna je dnes nedílnou součástí každoročního koncertu Orfeó Català. V posledních letech se i zde projevuje velká touha po nezávislosti, a tak se v publiku i ve sboru samotném místo klasické senyery (katalánské vlajky) objevují estelady, které symbolizují právě touhu po nezávislosti. Ostatně, (ne)tradiční atmosféra posledních let v Palau de la Música Catalana je patrná na následujícím videu. 

 CANT DE LA SENYERA

(Tornada):
Al damunt dels nostres cants

aixequem una Senyera

que els farà més triomfants.

Au, companys, enarborem-la

en senyal de germandat!
Au, germans, al vent desfem-la
en senyal de llibertat!
Que voleï!
Comtemplem-la, en sa dolça majestat!

(Tornada)

Oh, bandera catalana!,
nostre cor t'és ben fidel:
volaràs com au galana
pel damunt del nostre anhel:
per mirar-te sobirana,
alçarem els ulls al cel.

(Tornada)

I et durem arreu enlaire,
et durem, i tu ens duràs:
voleiant al grat de l'aire,
el camí assenyalaràs.
Dóna veu al teu cantaire,
llum als ulls i força al braç.

(Tornada)

 PÍSEŇ VLAJKY

(Refrén):
Nad naším zpěvem

vztyčme Senyeru (vlajku)

která jej ještě více proslaví.

Honem, přátelé, vztyčme ji

na znamení bratrství!
Honem, bratři, rozviňme ji ve větru
na znamení svobody!
Ať vlaje!
Pozorujme ji v celé její majestátnosti!

(Refrén)

Ó, katalánská vlajko!,
naše srdce jsou ti věrná:
elegantně jako pták proletíš
nad naším vroucím přáním:
abychom na tebe pohlédli ve vší svrchovanosti,
pozvedneme oči k nebi.

(Refrén)

Vždy tě poneseme hrdě vztyčenou,
poneseme tě a ty nás:
vlající dle vůle větru,
ukážeš nám cestu.
Dej hlas, tomu kdo zpívá,
světlo v očích a sílu paže.

(Refrén)

Katalánské hymny (I) - Els Segadors

Els Segadors je oficiální katalánskou hymnou od 25. února 1993. Původ této písně ale sahá až do 17. století, do války v Katalánsku známé jako Guerra dels Segadors (Válka ženců*, 1640-1652). Španělsko se v 17. století silně zapojilo do Třicetileté války. Zapojit se však chtělo se spoustou nedobrovolných katalánských branců a katalánským kapitálem. Katalánsko navíc své území muselo poskytnout jako základnu pro španělské vojáky, kteří bránili hranice před Francouzi (a mezitím drancovali katalánský venkov). Trpělivost Katalánců nakonec přetekla, a tak v roce 1640 vypuklo tzv. "povstání ženců".

Právě z té doby pochází lidový popěvek, který stál u zrodu dnešní oficiální katalánské hymny. Ačkoliv se zachovalo i několik verzí tohoto původního popěvku, současná hymna se jimi jen lehce inspirovala a je považována za mnohem političtější. Poněkud věrnější originálu ze 17. století je současná hudba. Tu složil v roce 1892 barcelonský skladatel a pianista Francesc Alió (1862-1908). Text hymny pochází z roku 1899 a jeho autorem byl básník Emili Guanyavents (1860-1941).

Katalánská hymna může působit majestátně i dosti ponuře. Výše uvedenými událostmi inspirovaný text zase může některým posluchačům připadat poněkud agresivní, přeci jen například ve srovnání s vodou hučící po lučinách, bory šumícími po skalinách a zemským rájem na pohled má katalánská hymna bojovnější ladění. Více o historii Els Segadors v dokumentu TV3: Bon cop de falç. La història de l'himne. Katalánskou hymnu si můžete poslechnout na níže uvedeném odkazu.

 ELS SEGADORS

Catalunya triomfant,
tornarà a ser rica i plena.
Endarrere aquesta gent
tan ufana i tan superba.

Bon cop de falç!
Bon cop de falç,
defensors de la terra.
Bon cop de falç!

Ara és hora, segadors.
Ara és hora d'estar alerta.
Per quan vingui un altre juny
esmolem ben bé les eines.

Bon cop de falç!
Bon cop de falç,
defensors de la terra.
Bon cop de falç!

Que tremoli l'enemic
en veient la nostra ensenya.
Com fem caure espigues d'or,
quan convé seguem cadenes.

Bon cop de falç!
Bon cop de falç,
defensors de la terra.
Bon cop de falç!

 ŽENCI

Katalánsko vítězné,
bude opět bohaté a celé.
Zpátky, lidé
tak domýšliví a pyšní.

Dobrý úděl srpem!
Dobrý úděl srpem,
obránci země.
Dobrý úděl srpem!

Teď je čas, ženci.
Teď je čas být na pozoru.
Abychom, až znovu přijde červen,
dobře nabrousili nářadí.

Dobrý úděl srpem!
Dobrý úděl srpem,
obránci země.
Dobrý úděl srpem!

Ať se nepřátelé třesou,
když zahlédnou naši zástavu.
Porážíme zlaté klasy,
když třeba, rozsekneme okovy.

Dobrý úděl srpem!
Dobrý úděl srpem,
obránci země.
Dobrý úděl srpem!

*Ženci = lidé, kteří žnou/sekají trávu či obilí pomocí srpů apod.

Hymna FC Barcelona

Jako každý správný fotbalový klub i FC Barcelona má svou vlastní hymnu. A s poměrně slušnou dávkou objektivity se dá říct, že má zároveň jednu z těch nejvyvedenějších ve fotbalovém světě. Barcelonská hymna patří k neodmyslitelné klasice na úvod každého utkání, které domácí tým sehraje na svém legendárním stadionu Camp Nou. A pokud se daří a zvítězí se, hymna je s ještě větší radostí zpívána i po utkání. Na stručnou historii klubové hymny FC Barcelona se podíváme na následujících řádcích.

Dlouhé desítky let se mělo za to, že vůbec první hymna nejslavnějšího katalánského klubu pochází z 25. února 1923. Autorem hudby byl katalánský skladatel Enric Morera, slova napsal Rafael Folch a první produkce se ujal známý pěvecký sbor Orfeó Gracienc. V posledních měsících se však došlo k objevu, že vůbec první hymna FC Barcelona vznikla o 13 let dříve, konkrétně 17. července 1910 u příležitosti oslav konce sezony při přátelském utkání prvního týmu FCB s druhým. Autorem této hymny byl vojenský kapelník José Antonio Lodeiro Piñeiros. Lodeiro pocházel z Galicie a do Barcelony byl povolán v letech 1907 - 1915. Partitura se ale prozatím nenašla, takže dosud nikdo netuší, jak první barcelonská hymna zněla.

V roce 1949, kdy Barça slavila své 50. výročí vzniku, složil Esteve Calzada hymnu novou. Jmenovala se Barcelona, sempre amunt!, hudba: Joan Dotras. V roce 1957 ji nahradila v pořadí již čtvrtá klubová hymna - Himne a l'Estadi.  Byla složena v souvislosti s otevřením současného stadionu Camp Nou. Autorem textu byl Josep Badia, o hudbu se postaral Adolf Cabané. Himne a l'Estadi byla první hymnou, v níž zaznělo slůvko "Barça". Obě tyto písně navíc byly v katalánštině, což je fakt hodný zmínky především v souvislosti s dobou, která katalánštině ve veřejném prostoru nepřála. Všechny tyto hymny však dnes již upadly v zapomenutí, jelikož roku 1974 přišla nová, definitivní: Cant del Barça.

• Hymna 1923
• Hymna 1949 - Barcelona, sempre amunt!
• Hymna 1957 - Himne a l'Estadi

Dnešní hymna klubu FC Barcelona poprvé na stadionu Camp Nou zazněla 27. listopadu 1974. O jednoduchý text se postarali spisovatelé a textaři Josep Maria Espinàs a Jaume Picas, hudbu složil Manuel Valls. Cant del Barça je velice chytlavá melodie a jakousi třešinkou je rytmické tleskání vždy na úvod každé sloky. Barcelonští fanoušci tuto, v pořadí již pátou, hymnu rychle přijali za svou, a tak si dnes lze jen těžko představit, že měla hned čtyři předchůdkyně. 27. listopadu 2014 oslaví Cant del Barça čtyřicet let a není pochyb, že se dožije i mnoha dalších. Dnes je neoddělitelnou součástí identity všech culés. Text i s přibližným českým překladem níže.

 CANT DEL BARÇA

Tot el camp és un clam

som la gent blaugrana;

tant se val d'on venim,

si del sud o del nord,

ara estem d'acord, estem d'acord,

una bandera ens agermana.

Blaugrana al vent

un crit valent

tenim un nom 

el sap tothom:

Barça, Barça, Baaarça!

Jugadors, seguidors,

tots units fem força;

son molts anys plens d'afanys,

son molts gols que hem cridat,

i s'ha demostrat, s'ha demostrat,

que mai ningú no ens podrà tòrcer.

Blaugrana al vent

un crit valent

tenim un nom,

el sap tothom:

Barça, Barça, Baaarça!

 HYMNA FC BARCELONA

Celý stadion skanduje

jsme modročervení;

nezáleží na tom, odkud jsme,

jestli ze severu nebo jihu,

teď se všichni shodneme,

jedna vlajka nás spojuje.

Modročervení do toho,

směle skandujeme,

máme jméno, 

jež každý zná:

Barça, Barça, Baaarça!

Hráči, fanoušci,

všichni spolu jsme silní;

spousta let plných dřiny,

spousta slavených gólů,

a tak se ukázalo, že

se nikdy nenecháme zlomit.

Modročervení do toho,

směle skandujeme,

máme jméno,

jež každý zná:

Barça, Barça, Baaarça!

Na úplný závěr si ještě vychutnejte, jak barcelonská hymna vypadá v reálu... při zápase proti Realu :-) Jako bonus přidáváme i další video s neopakovatelnou atmosférou, z níž jde mráz po zádech. Jak je vidět, fanoušci FC Barcelona mají o budoucím směřování Katalánska jasno.

AKTUALIZACE 11/2014:
Usilovné pátrání v posledních týdnech přispělo k tomu, že partitura vůbec první hymny, té z roku 1910, byla nalezena a můžete si ji poslechnout zde. Slova zatím neznámá...


Ignasi Terraza interpreta el primer himno del... by fcbarcelona

Torres Venecianes

Pokud se v Barceloně s někým chcete potkat na Plaça d'Espanya, pravděpodobně nejoblíbenějším (a rozhodně nejpraktičtějším) meeting pointem bude úpatí jedné ze dvou nepřehlédnutelných věží, které dominují areálu barcelonského výstaviště. Říká se jim Benátské věže (Torres Venecianes) a největším dilematem bude, u které z nich se vlastně potkáme...

Benátské věže, 1929 (Foto: Arxiu Fotogràfic de Barcelona)

Podobně jako celý areál barcelonského výstaviště a řada dalších staveb na úpatí kopce Montjuïc i tyto Benátské věže pocházejí z roku 1929, kdy se katalánská metropole stala dějištěm Světové výstavy (Exposició Internacional de Barcelona). Jejich autorem byl katalánský architekt Ramon Reventós i Farrarons (1892-1976), mimo jiné i tvůrce nedalekých Poble Espanyol a Teatre Grec. Obě věže jsou identické - každá měří 47 metrů a má čtvercovou základnu se stranou dlouhou 7,2 m. Jejich funkce byla od samého počátku ryze dekorativní - měly sloužit coby velkolepá brána do výstavního areálu. Po skončení Světové výstavy se navíc počítalo s jejich zbouráním, proto byly postaveny z obyčejných cihel a podobného materiálu. 

Proč se jim říká "benátské" vlastně není až tak těžké odhalit, zvláště pro ty, kteří již někdy ono slavné italské město navštívili. Možná největší dominantou Benátek je totiž Bazilika sv. Marka spolu s protější zvonicí. Právě tou se Ramon Reventós ve svém návrhu inspiroval. V souvislosti s onou "originální" benátskou zvonicí a jejími barcelonskými kopiemi zmiňme pár zajímavých skutečností:

• Zvonice sv. Marka v Benátkách se tyčí do výše 98,6 m. To znamená, že i kdyby se obě barcelonské Benátské věže postavily na sebe, pořád by byly takřka o 5 metrů nižší než jejich benátská "matka".
• Ve skutečnosti jsou si obě stavby nyní časově mnohem bližší, než by se mohlo zdát. Zvonici v Benátkách sice dostavěli již roku 1514 (ve vzhledu, který má dnes), nicméně roku 1902 se zřítila. Ta aktuální - kompletně zrekonstruovaná - pochází až z roku 1912, tedy fakticky je o pouhých 17 let starší, než barcelonské kopie.
• Benátská zvonice inspirovala podobné stavby po celém světě, nejen v Katalánsku. Její dosti věrné napodobeniny tak můžeme najít například v chorvatském Rovinj, slovinském Piranu nebo v kampusu University of California, Berkeley (USA).

Jak jsme již zmínili, původně měly Benátské věže na Plaça d'Espanya jen čistě dekorativní funkci a po skončení výstavy měly být zbořeny. To se ale nestalo, a tak patří k dnes již neodmyslitelným symbolům okolí Montjuïcu. Pouze dekorativní funkci však mají dosud. V jedné z věží bylo dříve umístěno ovládání nedaleké Font Màgica a ve druhé byly umístěny sirény pro případ pohrom - obojí však našlo jen pramalé praktické využití. V roce 2013 prošly obě věže rekonstrukcí. Je docela s podivem, že nikdy nesloužily alespoň jako rozhledna. Uvnitř každé věže se totiž samozřejmě nalézá i schodiště, které návštěvníka dovede až k horní galerii, odkud se naskýtá další neotřelý pohled na krásy Barcelony. Vůbec poprvé byl interiér této stavby otevřen pro veřejnost o uplynulém víkendu (25. a 26. října 2014) v rámci architektonického festivalu 48 Open House Barcelona, který návštěvníkům již 5 let zpřístupňuje alespoň na několik hodin jinak nepřístupné architektonické perly katalánské metropole.